Podanie blanketnej sťažnosti s návrhom na jej doplnenie v stanovenej lehote

Publikované: 19. 05. 2020, čítané: 1499 krát
 

 

 

Prá­ve ve­ty:

 

I.

K blan­ket­ní stíž­nos­ti se Ústav­ní soud vy­jádřil v ná­le­zu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16, v němž řešil, mi­mo ji­né, otáz­ku, zda lze po­va­žo­vat za sou­lad­nou s ús­tav­ním pořád­kem část us­ta­no­ve­ní § 143 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, v níž se sta­no­ví, že stíž­nost je nut­no po­dat do tří dnů od ozná­me­ní us­ne­se­ní. Dospěl přitom k zá­věru, že tříden­ní lhů­ta je z ús­tavněpráv­ní­ho hle­dis­ka ak­cep­to­va­tel­ná, nic­méně je třeba, aby or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní při roz­ho­do­vá­ní o stíž­nos­ti šetři­ly pod­sta­tu a smysl zá­klad­ních práv a svo­bod, a že je je­jich po­vin­nos­tí za­jis­tit, aby by­lo na zá­kon­né úrov­ni res­pek­to­vá­no prá­vo stěžo­va­te­le na ob­ha­jo­bu. Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti kon­sta­to­val, že je-li po­dá­na blan­ket­ní stíž­nost, v níž si stěžo­va­tel (ob­háj­ce) vy­hra­dil lhůtu pro je­jí od­ůvodnění, lze na or­gán roz­ho­du­jí­cí o stíž­nos­ti klást po­ža­da­vek, aby buď­to upo­zor­nil stěžo­va­te­le (ob­háj­ce) na nepřiměřenost jím navr­že­né lhů­ty a sta­no­vil mu na­mís­to to­ho lhůtu přiměřenou, ne­bo aby vy­čkal doplnění stíž­nos­ti. Pou­ze vý­ji­mečně, kdy ak­tuál­ní pro­ces­ní si­tua­ce ji­ný pos­tup neu­mož­ňu­je, může or­gán o stíž­nos­ti roz­hod­nout bez dal­ší­ho.

 

II.

V ny­ní pro­jed­ná­va­né věci je zřej­mé, že for­mu­la­ce, kte­rou pou­žil ob­háj­ce ja­ko vý­hra­du doplnění blan­ket­ní stíž­nos­ti "ve lhůtě de­se­ti dnů od kon­zul­ta­ce se stěžo­va­te­lem a od sez­ná­me­ní se se spi­so­vým ma­te­riá­lem", je ne­jed­noz­nač­ná. Po­čá­tek je­jí­ho běhu stěžo­va­tel zřejmě chtěl vá­zat na okam­žik, kte­rý soud stěží zjis­tí (a mož­ná již proběhl při sep­sá­ní pl­né mo­ci dne 5. 11. 2019, jak do­vo­zu­je ok­res­ní soud ve vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti) ne­bo (rovněž i) na okam­žik, kte­rý ne­mu­sí vůbec nas­tat (sez­ná­me­ní se spi­sem). O tom, že okam­žik po­čát­ku běhu lhů­ty by­lo mož­né chá­pat různě, svědčí i fakt, že jej od­chylně vy­hod­no­ti­ly jak ok­res­ní soud (5. 11. 2019), kraj­ský soud (7. 11. 2019), tak i stěžo­va­tel (12. 11. 2019, kdy ob­háj­ce nah­lí­žel do spi­su). Dél­ku lhů­ty pro od­ůvodnění stíž­nos­ti, kte­rou do­vo­zu­je stěžo­va­tel, by zce­la jistě mohl kraj­ský soud po­va­žo­vat za nepřiměřeně dlou­hou.

Po­kud však soud ob­háj­ce nein­for­mo­val, že je­ho zá­měr prod­lou­žit si lhůtu pro od­ůvodnění neak­cep­tu­je a jasně mu neur­čil ter­mín, dok­dy mu­sí od­ůvodnění dopl­nit, byl po­vi­nen mu umož­nit, aby od­ůvodnění stíž­nos­ti dopl­nil v jím po­ža­do­va­né lhůtě, byť by­la pro soud sta­no­ve­na ma­tou­cím způso­bem a v ko­neč­ném důsled­ku by by­la nepřiměřeně dlou­há. Kraj­ský soud neu­vedl žá­dný re­le­van­tní důvod, pro nějž by by­lo nut­no o stíž­nos­ti roz­hod­nout nep­rod­leně.

 

III.
Důvo­dem, pro nějž by by­lo mož­no roz­hod­nout bez oh­le­du na avi­zo­va­né doplnění stíž­nos­ti a bez před­cho­zí­ho upo­zornění stěžo­va­te­le, nemůže být po­ža­da­vek na ury­chle­né vy­řizo­vá­ní tres­tních věcí (§ 2 od­st. 4 tres­tní­ho řádu). Po­ža­da­vek na ury­chle­né pro­jed­ná­ní je to­tiž sta­no­ven k ochraně oso­by, pro­ti níž se tres­tní říze­ní ve­de, a po­kud ta­to oso­ba žá­dá, aby by­lo s roz­hod­nu­tím po­seč­ká­no v zá­jmu je­jí ob­ha­jo­by, je třeba ta­ko­vý návrh upřed­nos­tnit před po­ža­dav­kem na rych­lost říze­ní. Ústav­ní soud se rovněž nez­to­tož­ňu­je s ná­zo­rem sou­du, že kdy­by vy­čká­val na avi­zo­va­né doplnění stíž­nos­ti, ke kte­ré­mu by však nás­ledně ne­doš­lo, jed­na­lo by se o průtah přiči­ta­tel­ný or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní. Tak by to­mu moh­lo být pou­ze v případě, vy­čká­val-li by or­gán roz­ho­du­jí­cí o stíž­nos­ti nad rá­mec navr­že­né lhů­ty, ne­bo po­kud by ml­čky ak­cep­to­val lhůtu zjevně nepřiměřenou

 

I.ÚS 3955/19 ze dne 1. 4. 2020


Po­dá­ní blan­ket­ní stíž­nos­ti v tres­tním říze­ní a je­jí doplnění

 

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du

Jmé­nem re­pub­li­ky

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­nátě slo­že­ném z před­se­dy se­ná­tu Vla­di­mí­ra Slá­deč­ka a soudců To­má­še Li­chov­ní­ka a soud­ce zpra­vo­da­je Da­vi­da Uh­líře ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti P. I. V., za­stou­pe­né­ho Mgr. Ja­nem Po­kor­ným, ad­vo­ká­tem se síd­lem Per­ne­ro­va 293/11, Pra­ha 8, pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 19. lis­to­pa­du 2019, č. j. 13 To 281/2019-148, a us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Příb­ra­mi ze dne 8. říj­na 2019, č. j. 1 T 169/2018-130, za účas­ti Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze a Ok­res­ní­ho sou­du v Příb­ra­mi ja­ko účas­tníků říze­ní, tak­to:

I. Us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 13 To 281/2019-148, by­lo za­sa­že­no do prá­va stěžo­va­te­le na spra­ved­li­vý pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod, ja­kož i prá­va na ob­ha­jo­bu dle člán­ku 40 od­st. 3 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

II. Us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 13 To 281/2019-148, se pro­to ru­ší.

III. Ve zbyt­ku se ús­tav­ní stíž­nost od­mí­tá.


Od­ůvodnění:


I. Průběh před­cho­zí­ho říze­ní a ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­te­le

1. Stěžo­va­tel se ús­tav­ní stíž­nos­tí po­da­nou pod­le § 72 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du"), do­má­hal zru­še­ní v zá­hla­ví ozna­če­ných roz­hod­nu­tí obec­ných soudů s od­ůvodněním, že ji­mi by­la po­ru­še­na je­ho ús­tavně za­ru­če­ná prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces a na ob­ha­jo­bu.

2. Z vy­žá­da­né­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu vy­plý­vá, že stěžo­va­te­li byl pra­vo­moc­ným tres­tním příka­zem ze dne 31. 12. 2018, č. j. 1 T 169/2018-83, ulo­žen trest obecně prospěšných pra­cí ve vý­měře sto ho­din a soud mu zá­ro­veň ulo­žil po­vin­nost, aby v době vý­ko­nu tres­tu obecně prospěšných pra­cí pod­le svých sil nah­ra­dil dluž­né vý­živ­né. Na­pa­de­ným us­ne­se­ním ze dne 8. 10. 2019 Ok­res­ní soud v Příb­ra­mi roz­hodl, že se k návr­hu Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­by přeměňu­je trest obecně prospěšných pra­cí ve vý­měře 100 ho­din na ne­pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 100 dnů, pro je­hož vý­kon se stěžo­va­tel za­řazu­je do vězni­ce s os­tra­hou.

3. Stíž­nost stěžo­va­te­le Kraj­ský soud v Pra­ze za­mítl us­ne­se­ním ze dne 19. 11. 2019, kte­ré vy­dal v ne­veřej­ném za­se­dá­ní. V od­ůvodnění kraj­ský soud mi­mo ji­né zmí­nil, že stěžo­va­tel na­padl us­ne­se­ní ok­res­ní­ho sou­du to­li­ko blan­ket­ní stíž­nos­tí, kte­rou blí­že nezdůvod­nil.

4. Stěžo­va­tel s tvr­ze­ním kraj­ské­ho sou­du ne­souh­la­sí. V ús­tav­ní stíž­nos­ti uvá­dí, že us­ne­se­ní sou­du pr­vní­ho stupně o přeměně tres­tu obecně prospěšných pra­cí v ne­pod­míně­ný trest mu by­lo do­ru­če­no dne 4. 11. 2019 (osobně si jej vy­zvedl u sou­du). Dne 5. 11. 2019 pro­ti us­ne­se­ní po­dal stíž­nost a zvo­lil si ob­háj­ce, kte­rý dne 7. 11. 2019 po­dal jmé­nem stěžo­va­te­le stíž­nost ještě jed­nou a zá­ro­veň si pí­semně vy­hra­dil k od­ůvodnění stíž­nos­ti lhůtu de­se­ti dnů od kon­zul­ta­ce se stěžo­va­te­lem a od sez­ná­me­ní se se spi­so­vým ma­te­riá­lem. Soud to­to ni­jak ne­roz­po­ro­val. Dne 12. 11. 2019 ob­háj­ce po před­cho­zí te­le­fo­nic­ké dom­luvě nah­lédl do spi­su. Dom­ní­val se te­dy, že tím­to dnem za­ča­la běžet lhů­ta pro doplnění od­ůvodnění stíž­nos­ti, kte­rá skon­čí dne 22. 11. 2019. Dne 19. 11. 2019 ob­háj­ce te­le­fo­nic­ky zjis­til, že spi­so­vý ma­te­riál byl již dne 12. 11. 2019 pos­tou­pen stíž­nos­tní­mu sou­du, pro­to okam­žitě od­es­lal od­ůvodnění stíž­nos­ti. Kraj­ský soud však dne 19. 11. 2019 roz­hodl před­tím, než od­ůvodnění stíž­nos­ti později té­hož dne obdr­žel. Ta­ko­vým pos­tu­pem doš­lo pod­le ná­zo­ru stěžo­va­te­le k po­ru­še­ní je­ho práv na ob­ha­jo­bu a na spra­ved­li­vý pro­ces. Jed­ná se o ob­dob­nou si­tua­ci, ja­kou Ústav­ní soud řešil ka­sač­ním ná­le­zem sp. zn. I. ÚS 1692/18-2.

5. K po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces doš­lo pod­le ná­zo­ru stěžo­va­te­le i pos­tu­pem sou­du pr­vní­ho stupně, když soud do­ru­čo­val vy­ro­zumění o ko­ná­ní veřej­né­ho za­se­dá­ní do Ru­mun­ska tzv. fik­cí na ad­re­su, kte­rou stěžo­va­tel nik­dy vý­slovně neur­čil ja­ko ad­re­su pro do­ru­čo­vá­ní. Ve spi­su se na­chá­zí pou­ze ja­ké­si sděle­ní po­li­cie o cel­ní kon­tro­le, při níž měl stěžo­va­tel uvést ja­ko kon­tak­tní ad­re­su tu­to ad­re­su v Ru­mun­sku. Ta­ko­vou ad­re­su však ne­ní mož­né po­va­žo­vat za ad­re­su pro do­ru­čo­vá­ní s mož­ným pou­ži­tím fik­ce ve smys­lu § 64 tr. řádu.

6. Po­kud by stěžo­va­tel měl mož­nost se veřej­né­ho za­se­dá­ní zú­čas­tnit, soud by se dozvěděl, že se nes­krý­vá, pra­cu­je a pl­ní vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost. Soud pr­vní­ho stupně však při veřej­ném za­se­dá­ní dne 8. 10. 2019 pou­žil pro své roz­hod­nu­tí zprá­vu Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­by ze dne 2. 5. 2019, přičemž v době roz­ho­do­vá­ní sou­du již mě­la Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­ba in­for­ma­ce o tom, že dluh na vý­živ­ném je za­pla­cen a vý­živ­né stěžo­va­tel dál pla­tí. Soud tak roz­hodl o přeměně v ne­pod­míně­ný trest, aniž si řádně zjis­til potřeb­né in­for­ma­ce na­víc v době, kdy trest obecně prospěšných pra­cí ještě neb­yl ani nařízen. Stěžo­va­tel do­dá­vá, že v době roz­ho­do­vá­ní sou­du neb­yl právně za­stou­pen, je ci­zi­nec s níz­kým práv­ním povědo­mím. Byť by­lo je­ho po­vin­nos­tí in­for­mo­vat přís­luš­né úřady o změně své ad­re­sy, opo­me­nu­tí ne­by­lo ve­de­no úmys­lem vy­hý­bat se úkonům tres­tní­ho říze­ní, nýbrž ko­mu­ni­kač­ní neob­rat­nos­tí a ne­dos­ta­teč­ným po­cho­pe­ním smys­lu soud­ní­ho roz­hod­nu­tí.

7. Ústav­ní stíž­nost stěžo­va­te­le za­hr­no­va­la sou­časně návrh na od­klad vy­ko­na­tel­nos­ti, je­muž Ústav­ní soud vy­hověl us­ne­se­ním ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3955/19, jímž dle § 79 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du od­lo­žil vy­ko­na­tel­nost us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 13 To 281/2019-148, a us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Příb­ra­mi ze dne 8. 10. 2019, č. j. 1 T 169/2018-130, do pra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du o ús­tav­ní stíž­nos­ti.


II. Vy­jádření účas­tníků a ved­lej­ších účas­tníků

8. Ústav­ní soud vy­zval účas­tní­ky říze­ní a ved­lej­ší účas­tní­ky říze­ní, aby se k předmětné ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­jádři­li.

9. Kraj­ský soud v Pra­ze ve svém vy­jádření uvedl, že tres­tní řád nez­ná po­jem "lhů­ta vy­hra­ze­ná k od­ůvodnění op­rav­né­ho prostřed­ku". Připomněl, že od­ůvodnění stíž­nos­ti ne­ní, na roz­díl od od­vo­lá­ní, ni­jak vy­ža­do­vá­no, ne­boť stíž­nost nemůže být od­mít­nu­ta pro ne­dos­ta­tek ná­le­ži­tos­tí je­jí­ho ob­sa­hu (§ 249 tres­tní­ho řádu ve spo­je­ní s § 253 od­st. 3 tres­tní­ho řádu). Stěžo­va­tel sám po­dal v zá­kon­né lhůtě dne 5. 11. 2019 blan­ket­ní stíž­nost s tím, že tu­to od­ůvod­ní do de­se­ti dnů po kon­zul­ta­ci s ob­háj­cem. S ob­háj­cem se stěžo­va­tel evi­dentně hned spo­jil a ten­to za­slal sou­du dne 7. 11. 2019 pl­nou moc ze dne 5. 11. 2019 a dal­ší blan­ket­ní stíž­nost, ve kte­ré jmé­nem klien­ta kon­krétně uvedl, že stíž­nost od­ůvod­ní do de­se­ti dnů po kon­zul­ta­ci s ob­háj­cem a po pros­tu­do­vá­ní spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu. Stíž­nos­tní soud tak po­pí­rá tvr­ze­ní stěžo­va­te­le, že si vy­hra­dil k od­ůvodnění stíž­nos­ti lhůtu de­se­ti dnů od kon­zul­ta­ce se stěžo­va­te­lem a zej­mé­na pak stej­nou lhůtu od sez­ná­me­ní se spi­so­vým ma­te­riá­lem. Po­čá­tek běhu lhů­ty de­se­ti dnů byl pod­le ná­zo­ru sou­du jasně dán po­dá­ním dru­hé žá­dos­ti dne 7. 11. 2019. Tu­to lhůtu soud stěžo­va­te­li pos­kytl, když o stíž­nos­ti roz­hodl dne 19. 11. 2019. I přes jasně da­ný po­čá­tek běhu lhů­ty v po­su­zo­va­né věci by pod­le ná­zo­ru sou­du bez­tak ne­mohl být spo­jo­ván po­čá­tek běhu lhů­ty k od­ůvodnění stíž­nos­ti s úko­nem, u kte­ré­ho ne­ní zřej­mé, kdy nas­ta­ne a zda vůbec nas­ta­ne. Soud vy­slo­vil přesvědče­ní, že svým pos­tu­pem vy­hověl zá­věrům v ná­le­zo­vé ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du vzta­hu­jí­cí se k doplnění blan­ketně po­da­né stíž­nos­ti. Vzhle­dem k to­mu, že vy­čkal up­ly­nu­tí avi­zo­va­né a přiměřené de­se­ti­den­ní lhů­ty k doplnění stíž­nos­ti, po­va­žu­je ar­gu­men­ta­ci stěžo­va­te­le za úče­lo­vou sna­hu os­pra­vedl­nit vlas­tní pa­si­vi­tu. Stíž­nos­tní soud přez­kou­mal ne­jen vý­rok us­ne­se­ní, ale i správ­nost pos­tu­pu říze­ní, kte­ré je­ho vy­dá­ní před­chá­ze­lo. Ve vy­jádření zno­vu pop­sal pos­tup or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní a Pro­bač­ní me­diač­ní služ­by při opa­ko­va­né sna­ze kon­tak­to­vat stěžo­va­te­le či za­jis­tit je­ho účast u úkonů tres­tní­ho říze­ní. Ve vy­uži­tí kon­tak­tní ad­re­sy v Ru­mun­sku při do­ru­čo­vá­ní soud­ní pí­sem­nos­ti nes­patřuje žá­dné dot­če­ní stěžo­va­te­lo­vých práv. Je přesvědčen i o tom, že se in­for­ma­ce o přeměně tres­tu dos­ta­ly do sfé­ry stěžo­va­te­le. Od­ka­zu­je přitom na ma­te­riál­ní prin­cip do­ru­čo­vá­ní zmíně­ný např. v roz­sud­ku Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010-95. Pos­tup při vy­ro­zu­mí­vá­ní stěžo­va­te­le o ko­ná­ní veřej­né­ho za­se­dá­ní proběhl plně v sou­la­du se zá­ko­nem (§ 233 od­st. 1 tres­tní­ho řádu). Kraj­ský soud pro­to navr­hu­je, aby ús­tav­ní stíž­nost by­la ja­ko zjevně neo­pod­statněná od­mít­nu­ta.

10. Ok­res­ní soud v Příb­ra­mi ve svém vy­jádření re­ka­pi­tu­lu­je pos­tup stěžo­va­te­le při po­dá­ní blan­ket­ních stíž­nos­tí s úda­ji o je­jím doplnění. Z naz­na­če­né ča­so­vé osy do­vo­zu­je, že by­ly splně­ny všech­ny pod­mín­ky pro vy­dá­ní roz­hod­nu­tí stíž­nos­tní­ho sou­du. Dle vý­kla­du ok­res­ní­ho sou­du de­se­ti­den­ní lhů­ta k doplnění stíž­nos­ti po­ča­la běžet již dne 5. 11. 2019, kdy by­la da­to­vá­na pl­ná moc a stěžo­va­tel te­dy věc s ob­háj­cem pro­ka­za­telně kon­zul­to­val, a skon­či­la te­dy již 15. 11. 2019. Z přís­luš­né stíž­nos­ti pro­ti us­ne­se­ní pod­le ná­zo­ru sou­du ne­vyp­lý­vá, že ob­ha­jo­ba žá­dá, aby lhů­ta de­se­ti dnů běže­la sa­mos­tatně jak od kon­zul­ta­ce, tak od úko­nu sez­ná­me­ní se spi­so­vým ma­te­riá­lem (od úko­nu učiněné­ho později). Ob­háj­ce věděl, v ja­kém stá­diu se říze­ní na­chá­zí, když do něj vstu­po­val, a měl to­mu přizpůso­bit svůj pos­tup. Připo­mí­ná, že soud je po­vi­nen pro­jed­ná­vat tres­tní věci ury­chleně a bez zby­teč­ných průtahů a ne­ní te­dy na­místě, aby ob­ha­jo­ba ur­čo­va­la lhů­ty k od­ůvodnění stíž­nos­ti nepřiměřené té­to zá­sadě. Okam­žik, kdy se ob­háj­ce sez­ná­mí se spi­so­vým ma­te­riá­lem je zce­la na něm a nel­ze s ním po­jit po­čá­tek lhů­ty. K pos­tu­pu při do­ru­čo­vá­ní vy­ro­zumění o ko­ná­ní veřej­né­ho za­se­dá­ní o přeměně tres­tu, kte­rý re­ka­pi­tu­lu­je, soud uvá­dí, že se jed­ná o pos­tup zá­kon­ný a vzhle­dem k cho­vá­ní stěžo­va­te­le je­dině mož­ný. Stěžo­va­tel dos­tal řadu mož­nos­tí se s roz­hod­nu­tím sou­du sez­ná­mit a k veřej­né­mu za­se­dá­ní se dos­ta­vit. Níz­ké práv­ní povědo­mí a znač­ná ja­zy­ko­vá ba­rié­ra, kte­ré ny­ní na­mí­tá, nej­sou ze spi­su zřej­mé. Nao­pak z něj vy­plý­vá vel­mi laxní přís­tup stěžo­va­te­le po ce­lou do­bu říze­ní.

11. Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Pra­ze se pos­ta­ve­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka vzda­lo.

12. Ok­res­ní stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Příb­ra­mi ve svém vy­jádření uved­lo, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí plně ak­cep­tu­je. Je v nich zdůvodněno, proč jsou pod­mín­ky pro přeměnu tres­tu splně­ny a proč by­lo veřej­né za­se­dá­ní ko­ná­no v nepřítom­nos­ti od­sou­ze­né­ho. Stát­ní za­stu­pi­tel­ství je přesvědče­no, že k od­ůvodnění stíž­nos­ti by­la stěžo­va­te­li pos­kyt­nu­ta přiměřeně dlou­há do­ba.

13. Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­ba Ro­ky­ca­ny ve svém vy­jádření pop­sa­la neúspěšné po­ku­sy o kon­tak­to­vá­ní stěžo­va­te­le. Po­té, co dne 2. 5. 2019 po­da­la návrh na přeměnu tres­tu obecně prospěšných pra­cí, ne­boť je stěžo­va­tel ne­kon­tak­tní, ji dne 21. 8. 2019 te­le­fo­nic­ky kon­tak­to­va­la mat­ka nez­le­ti­lé­ho dí­těte s tím, že stěžo­va­tel na vý­živ­ném uh­ra­dil cel­kem 16 000 Kč. Dne 1. 11. 2019 mat­ka te­le­fo­nic­ky sděli­la, že stěžo­va­tel zce­la uh­ra­dil dluž­né vý­živ­né s tím, že se před něko­li­ka dny vrá­til z Ru­mun­ska. Dne 20. 11. 2019 by­la Pro­bač­ní a me­diač­ní službě do­ru­če­na žá­dost stěžo­va­te­le o pos­tou­pe­ní věci k vý­ko­nu do Č. Ta za­tím údajně ne­by­la zreali­zo­vá­na, pro­to­že by­lo nut­né poč­kat na roz­hod­nu­tí sou­du. Stěžo­va­tel údajně středis­ko nik­dy osobně ani te­le­fo­nic­ky ne­kon­tak­to­val. Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­ba je přesvědče­na o tom, že dodr­že­la všech­ny plat­né me­to­dic­ké po­ky­ny.

III. Práv­ní po­sou­ze­ní

14. Ústav­ní stíž­nost spl­ňu­je všech­ny po­ža­do­va­né ná­le­ži­tos­ti a pod­mín­ky pro je­jí pro­jed­ná­ní, kte­ré sta­no­ví Ústa­va a zá­kon č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen "zá­kon o Ústav­ním sou­du"). Po zvá­že­ní ar­gu­men­ta­ce ob­sa­že­né v ús­tav­ní stíž­nos­ti a ob­sa­hu na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí i vy­žá­da­né­ho spi­su dospěl Ústav­ní soud k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je důvod­ná.

15. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že ho ne­vá­že ús­tavněpráv­ní kva­li­fi­ka­ce, kte­rou věci přisu­zu­je navr­ho­va­tel v od­ůvodnění své­ho návr­hu. Pod­le zá­sa­dy iura no­vit cu­ria se návr­hem může za­bý­vat i z poh­le­du us­ta­no­ve­ní, jichž se navr­ho­va­tel či stra­ny ne­do­vo­lá­va­jí. Ústav­ní stíž­nost je cha­rak­te­ri­zo­vá­na skut­ky, kte­ré kri­ti­zu­je, resp. svým předmětem, je­hož neús­tav­nost tvr­dí, a ne pou­hým práv­ním od­ůvodněním [viz ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, bod 54 (N92/41 SbNU 173)].


III. a) Obec­né prin­ci­py

16. Ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy je ná­rok na vý­ži­vu, po­kud je za­lo­žen na exis­ten­ci ro­dinněpráv­ní­ho ne­bo ob­dob­né­ho poměru, kte­rý je vy­me­zen v ob­čan­ském zá­ko­ní­ku. Přes­to­že zá­kon vy­me­zu­je mno­ho druhů vy­ži­vo­va­cích vztahů, tak se v praxi ten­to trest­ný čin ap­li­ku­je předev­ším na vy­ži­vo­va­cí vzta­hy k nez­le­ti­lým dětem. Hlav­ním úče­lem a smys­lem pos­ti­hu pa­cha­te­le pro trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku je přimět po­vin­nou oso­bu, aby pl­ni­la svou zá­kon­nou po­vin­nost vy­ži­vo­vat a za­opatřovat ji­né­ho. K to­mu směřuje i zvláš­tní us­ta­no­ve­ní § 197 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku o účin­né lí­tos­ti, kte­ré pa­cha­te­le zba­ví tres­tní od­povědnos­ti v přípa­dech, po­kud spá­cha­ný přečin neměl tr­va­le nepříz­ni­vé nás­led­ky a on svou po­vin­nost do­da­tečně spl­nil dříve, než soud pr­vní­ho stupně za­čal vy­hla­šo­vat roz­su­dek. Jed­ná se o ja­kou­si smír­čí po­bíd­ku ke splnění po­vin­nos­ti, kte­rá dluž­ní­ko­vi na­bíd­ne bez­tres­tnost, když dluž­nou čás­tku vý­živ­né­ho, i když s prod­le­ním, za­pla­tí. Po­zi­tivně může půso­bit i před­pok­lad, že vy­uži­tí in­sti­tu­tu účin­né lí­tos­ti po­vin­né­ho dos­ta­tečně pou­čí a ten pro příště, pod hroz­bou opa­ko­vá­ní ce­lé­ho průběhu tres­tní­ho říze­ní, ali­men­ta­ci včas a ve sta­no­ve­né vý­ši uh­ra­dí (srov. Skle­nič­ka, J., Ro­zum, J., K prob­le­ma­ti­ce nep­la­ce­ní vý­živ­né­ho in Trestněpráv­ní re­vue, č. 10/2014, s. 239).

17. Zá­jem do­sáh­nout uh­ra­ze­ní dluž­né­ho vý­živ­né­ho pa­cha­te­lem se pro­je­vu­je i v uk­lá­dá­ní té­to po­vin­nos­ti ja­ko přiměřené­ho ome­ze­ní pod­le § 48 od­st. 4 písm. i), § 82 od­st. 2 vě­ty před střed­ní­kem ne­bo § 65 od­st. 3 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

18. Us­ta­no­ve­ní § 55 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku vy­jadřuje sub­si­diár­ní po­va­hu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, pro­to­že u ty­pově nej­méně zá­važ­ných tres­tných činů zpřís­ňu­je pod­mín­ky pro mož­nost ulo­že­ní ne­pod­míněné­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, kte­rý by měl být v těchto přípa­dech spí­še tres­tem mi­mořád­ným. Jde zá­ro­veň o pro­jev po­moc­né úlo­hy tres­tní rep­re­se (§ 12 od­st. 2, § 38 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku), pro­to­že tam, kde pos­ta­čí ulo­že­ní san­kce pa­cha­te­le méně pos­ti­hu­jí­cí, nes­mí být ulo­že­na tres­tní san­kce pro pa­cha­te­le ci­telnější. Ve větě dru­hé vý­slovně sta­no­ví, že za trest­ný čin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy pod­le § 196 od­st. 1 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku lze ulo­žit ne­pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy jen za pod­mín­ky, že ulo­že­ní ta­ko­vé­ho tres­tu vy­ža­du­je účin­ná ochra­na spo­leč­nos­ti ne­bo ne­ní naděje, že by pa­cha­te­le by­lo mož­no nap­ra­vit ji­ným tres­tem.

19. S upřed­nostněním ji­né­ho než ne­pod­míněné­ho tres­tu zřejmě ko­res­pon­du­je i prob­lém za­městna­tel­nos­tí vězňů zvláště těch, kteří jsou od­sou­ze­ni ke krát­ko­dobějším trestům od­ně­tí svo­bo­dy. Je na­víc na od­sou­ze­ném, zda případně na­bí­ze­nou prá­ci přij­me. Za to­ho­to sta­vu tak je reál­ná oba­va, že po čas strá­ve­ný ve vězni­ci se prod­lou­ží do­ba, kdy se nez­le­ti­lé dí­tě ocit­ne bez úh­ra­dy ná­ro­ko­va­né­ho vý­živ­né­ho. Od­sou­ze­né­mu, ať už bu­de či spí­še ne­bu­de pra­covně za­řazen, za vý­kon tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy přibu­de dal­ší pla­teb­ní po­vin­nost vůči stá­tu v po­době nák­ladů.

20. Ústav­ní soud ta­ké mu­sí od­ká­zat na čl. 3 od­st. 1 Úmlu­vy o prá­vech dí­těte, pod­le nějž mu­sí být nej­lep­ší zá­jem dí­těte před­ním hle­dis­kem při ja­ké­ko­li čin­nos­ti tý­ka­jí­cí se dě­tí, ať už us­ku­teč­ňo­va­né veřej­ný­mi ne­bo souk­ro­mý­mi za­říze­ní­mi so­ciál­ní pé­če, sou­dy, správ­ní­mi ne­bo zá­ko­no­dár­ný­mi or­gá­ny. Nut­nost zoh­lednění nej­lep­ší­ho zá­jmu dí­těte při ja­ké­ko­li čin­nos­ti tý­ka­jí­cí se dí­těte, včetně soud­ní­ho roz­ho­do­vá­ní, Ústav­ní soud ve své ju­di­ka­tuře dlou­ho­době zdůraz­ňu­je [viz např. ná­lez ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.); ná­lez ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 29; ná­lez ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13; ná­lez ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739); ná­lez ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59); ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16, či ná­lez ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, N 137/86 SbNU 315].

21. K dodr­že­ní po­vin­nos­ti vy­ko­nat trest obecně prospěšných pra­cí do lhů­ty jed­no­ho ro­ku od je­ho naříze­ní je pa­cha­tel nu­cen hroz­bou přemě­ny včas ne­vy­ko­na­né­ho tres­tu obecně prospěšných pra­cí ne­bo je­ho zbyt­ku v trest do­má­cí­ho věze­ní ne­bo v trest od­ně­tí svo­bo­dy (§ 65 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku). K přeměně může vést někte­rý z al­ter­na­tivně sta­no­ve­ných důvodů (ne­bo i ví­ce z nich), kte­ré spo­čí­va­jí v tom, že pa­cha­tel (od­sou­ze­ný) v době od od­sou­ze­ní do skon­če­ní vý­ko­nu tres­tu obecně prospěšných pra­cí ne­ve­de řád­ný ži­vot, vy­hý­bá se nás­tu­pu vý­ko­nu tres­tu obecně prospěšných pra­cí, bez zá­važ­né­ho důvo­du po­ru­ší sjed­na­né pod­mín­ky vý­ko­nu to­ho­to tres­tu, ji­nak maří vý­kon tres­tu obecně prospěšných pra­cí či že za­viněně ne­vy­ko­ná­vá ve sta­no­ve­né době ten­to ulo­že­ný trest. Us­ta­no­ve­ní § 65 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku je ob­dobně for­mu­lo­vá­no ja­ko § 83 od­st. 1 a § 86 od­st. 1, kte­rá rovněž umož­ňu­jí po­ne­chat v plat­nos­ti pod­míněné od­sou­ze­ní a pod­míněné od­sou­ze­ní s doh­le­dem, i když pa­cha­tel za­vdal příči­nu k naříze­ní vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, přičemž se rovněž do­da­tečně uči­ní ur­či­tá mo­di­fi­ka­ce původ­ní­ho roz­hod­nu­tí. Pod­le us­ta­no­ve­ní § 65 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku může soud vý­ji­mečně vzhle­dem k okol­nos­tem přípa­du a osobě od­sou­ze­né­ho po­ne­chat trest obecně prospěšných pra­cí v plat­nos­ti, i když od­sou­ze­ný za­vdal příči­nu k přeměně to­ho­to tres­tu v trest do­má­cí­ho věze­ní ne­bo v trest od­ně­tí svo­bo­dy pod­le § 65 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a zá­ro­veň zpřís­nit pod­mín­ky vý­ko­nu tres­tu obecně prospěšných pra­cí sta­no­ve­ním doh­le­du či ulo­že­ním dal­ších přiměřených ome­ze­ní či po­vin­nos­tí.

22. Tres­tní zá­ko­ník vý­slovně ozna­ču­je po­ne­chá­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí v plat­nos­ti pod­le § 65 od­st. 3 za roz­hod­nu­tí vý­ji­meč­né. Uve­de­ný vý­ji­meč­ný pos­tup mu­sí být od­ůvodněn okol­nos­tmi přípa­du a oso­bou pa­cha­te­le. Při hod­no­ce­ní těchto hle­di­sek se up­lat­ní jed­nak obec­ná kri­té­ria sta­no­ve­ná pro uk­lá­dá­ní ur­či­té­ho dru­hu tres­tu a je­ho vý­měry pod­le § 39 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, jed­nak dal­ší roz­hod­né sku­teč­nos­ti včetně těch, ke kte­rým případně doš­lo v průběhu do­sa­vad­ní­ho vý­ko­nu tres­tu obecně prospěšných pra­cí, resp. v době od je­ho ulo­že­ní, po­kud ma­jí vý­znam pro roz­hod­nu­tí o tom, zda po­ne­chat ten­to trest v plat­nos­ti, ne­bo zda ho přeměnit v trest do­má­cí­ho věze­ní ne­bo v trest od­ně­tí svo­bo­dy, a to včetně cha­rak­te­ru a zá­važ­nos­ti důvo­du, kte­rým od­sou­ze­ný za­vdal příči­nu k přeměně tres­tu obecně prospěšných pra­cí v trest do­má­cí­ho věze­ní ne­bo v trest od­ně­tí svo­bo­dy.

23. Na roz­díl od zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, ve znění pozdějších před­pisů, účin­né­ho do 31. 12. 2009 (dá­le jen "tres­tní zá­kon"), dnes plat­ný a účin­ný tres­tní zá­ko­ník neob­sa­hu­je expli­cit­ní vy­jádření úče­lu tres­tních san­kcí (viz § 23 tres­tní­ho zá­ko­na). Pod­le důvo­do­vé zprá­vy k tres­tní­mu zá­ko­ní­ku se vy­me­ze­ní účelů tres­tá­ní po­ne­chá­vá trestněpráv­ní nau­ce.

24. Ta ro­zez­ná­vá a po­pi­su­je řadu účelů tres­tních san­kcí, zej­mé­na účel ret­ri­bu­tiv­ní, směřují­cí k ulo­že­ní za­slou­že­né­ho tres­tu, a dá­le úče­ly kon­sek­ven­cio­na­lis­tic­ké, za­měřují­cí se na důsled­ky tres­tu. Me­zi ně patří napřík­lad od­stra­še­ní (te­dy in­di­vi­duál­ní a ge­ne­rál­ní pre­ven­ce), re­ha­bi­li­ta­ce pa­cha­te­le (te­dy je­ho vý­cho­va, náp­ra­va), res­to­ra­ce (te­dy ob­no­va, náp­ra­va na­ru­še­ných, poš­ko­ze­ných vztahů me­zi pa­cha­te­lem a obě­tí i ce­lou spo­leč­nos­tí; srov. kon­cep­ci res­to­ra­tiv­ní jus­ti­ce), či od­škodnění obě­ti [srov. Ashworth, A., von Hirsch, A., Ro­berts, J. (eds.) Prin­cip­led Sen­ten­cing: Rea­dings on Theo­ry and Po­li­cy. Oxford: Hart Pub­lis­hing, 2009]. V mo­der­ních sys­té­mech tres­tní jus­ti­ce se ty­to úče­ly ob­vyk­le vzá­jemně kom­bi­nu­jí. Při uk­lá­dá­ní trestů se zoh­led­ňu­je jak potřeba spra­ved­li­vé­ho pos­ti­hu v reak­ci na proti­spo­le­čen­ské jed­ná­ní, tak potřeba za­jištění bez­peč­nos­ti ob­čanů a ma­jet­ku před ne­bez­peč­ný­mi pa­cha­te­li, do­sa­že­ní převý­cho­vy pa­cha­te­le (je-li mož­ná), ja­kož i zjed­ná­ní náp­ra­vy po spá­cha­ném či­nu. Při uk­lá­dá­ní tres­tu v kon­krét­ním případě však roz­lič­né úče­ly mo­hou být ve vzá­jem­ném kon­flik­tu. Ten lze řešit napřík­lad dek­la­ro­vá­ním pri­már­ní­ho úče­lu, kte­rý mu­sí být naplněn vždy, a účelů podpůrných, se­kun­dár­ních, je­jichž do­sa­že­ní je vhod­né, ni­ko­li však za kaž­dých okol­nos­tí a v pl­né míře nez­byt­né (viz ná­lez ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, N 137/86 SbNU 315).

25. Pod­le § 38 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku se ma­jí tres­tní san­kce uk­lá­dat s přih­léd­nu­tím k po­va­ze a zá­važ­nos­ti spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu a poměrům pa­cha­te­le. Us­ta­no­ve­ní § 38 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pak v sobě vý­slovně ob­sa­hu­je prin­cip sub­si­dia­ri­ty přísnější tres­tní san­kce, pro­to­že sta­no­ví, že "tam, kde pos­ta­čí ulo­že­ní tres­tní san­kce pa­cha­te­le méně pos­ti­hu­jí­cí, nes­mí být ulo­že­na tres­tní san­kce pro pa­cha­te­le ci­telnější."

26. Us­ta­no­ve­ní § 148 tres­tní­ho řádu vy­jadřuje po­vin­nost stíž­nos­tní­ho or­gá­nu přez­kou­mat všech­ny vý­ro­ky na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní ze všech hle­di­sek přichá­ze­jí­cích v úva­hu, ať by­ly stíž­nos­tí na­pa­de­ny ne­bo ni­ko­li, po­kud stěžo­va­tel pro­ti nim mohl bro­jit, stejně ja­ko správ­nost pos­tu­pu říze­ní, kte­ré před­chá­ze­lo na­pa­de­né­mu us­ne­se­ní. Přih­lí­ží se přitom i k těm va­dám, kte­ré ne­by­ly ve stíž­nos­ti vý­slovně vy­tý­ká­ny. Zkou­mat správ­nost zna­me­ná zkou­mat je­jich zá­kon­nost a od­ůvodněnost. Od­ůvodněnost se tý­ká otá­zek skut­ko­vých. Půjde te­dy o prověrku, zda by­lo zjištěno dos­ta­teč­né množ­ství jed­not­li­vých faktů, ty řádně zhod­no­ce­ny a vy­tvořen tak správ­ný skut­ko­vý zá­klad pro nás­led­nou ap­li­ka­ci práv­ní­ho před­pi­su. Tepr­ve po ta­ko­vém přez­kou­má­ní je mož­no uči­nit zá­věr o od­ůvodněnos­ti us­ne­se­ní a před­cho­zí­ho říze­ní. Nadříze­ný or­gán roz­ho­du­je na zá­kladě skut­ko­vé­ho i práv­ní­ho sta­vu exis­tu­jí­cí­ho v době je­ho roz­ho­do­vá­ní. Ten se může v někte­rých přípa­dech i vý­znamně li­šit op­ro­ti sta­vu v době vy­dá­ní na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní, ne­boť stíž­nost lze opřít o no­vé sku­teč­nos­ti a (ne­bo) důka­zy, stíž­nos­tní or­gán sám v rám­ci plnění re­viz­ní po­vin­nos­ti může i dal­ší sku­teč­nos­ti zjis­tit a důka­zy o nich opatřit vlas­tní čin­nos­tí.

27. K prob­le­ma­ti­ce blan­ket­ní­ho op­rav­né­ho prostřed­ku Ústav­ní soud v ná­le­zu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), uvedl, že je předev­ším věcí to­ho, kdo ta­ko­vý op­rav­ný prostředek po­dal, aby si přiměřeným způso­bem vy­tvořil si­tua­ci, aby moh­lo být sou­dem v době roz­ho­do­vá­ní o něm přih­léd­nu­to ke vše­mu, co v nás­led­ném, a te­dy opožděném, od­ůvodnění před­nesl. V praxi se jed­ná předev­ším o ozná­me­ní ob­háj­ce sou­du, že blan­ket­ní stíž­nost do­da­tečně pí­semně od­ůvod­ní, a sděle­ní lhů­ty, ve kte­ré to­to od­ůvodnění do­ru­čí.

28. V ná­le­zech Ústav­ní­ho sou­du ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543) a ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749) se pak Ústav­ní soud za­bý­val přípa­dy, kdy si stěžo­va­te­lé, resp. je­jich ob­háj­ci, vy­tvoři­li vý­še zmíněnou si­tua­ci, aby moh­lo být sou­dem v době roz­ho­do­vá­ní o stíž­nos­ti ná­le­žitě přih­léd­nu­to k ná­mit­kám v od­ůvodněních stíž­nos­tí, kte­rá za­sla­li v do­da­teč­né, předem ozná­me­né lhůtě po do­ru­če­ní pí­sem­né­ho od­ůvodnění roz­hod­nu­tí, av­šak sou­dy k těmto ná­mit­kám nepřih­léd­ly, ač­ko­liv tu mož­nost mě­ly či moh­ly mít. Ústav­ní soud v ci­to­va­ných ná­le­zech do­vo­dil, že prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny za­hr­nu­je po­vin­nost obec­ných soudů vy­pořádat se se vším, co vy­šlo v průběhu říze­ní naj­evo a co účas­tní­ci říze­ní tvr­dí, má-li to vztah k pro­jed­ná­va­né věci, a sku­teč­nost, že se soud s ná­mit­kou, kte­rá má vztah k pro­jed­ná­va­né věci, ni­jak ne­vy­pořádal, zá­sadně za­klá­dá proti­ús­tav­nost da­né­ho roz­hod­nu­tí [srov. ná­lez ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443), a ná­lez ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].

29. Dá­le se k blan­ket­ní stíž­nos­ti Ústav­ní soud vy­jádřil v ná­le­zu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16, v němž řešil, mi­mo ji­né, otáz­ku, zda lze po­va­žo­vat za sou­lad­nou s ús­tav­ním pořád­kem část us­ta­no­ve­ní § 143 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, v níž se sta­no­ví, že stíž­nost je nut­no po­dat do tří dnů od ozná­me­ní us­ne­se­ní. Dospěl přitom k zá­věru, že tříden­ní lhů­ta je z ús­tavněpráv­ní­ho hle­dis­ka ak­cep­to­va­tel­ná, nic­méně je třeba, aby or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní při roz­ho­do­vá­ní o stíž­nos­ti šetři­ly pod­sta­tu a smysl zá­klad­ních práv a svo­bod, a že je je­jich po­vin­nos­tí za­jis­tit, aby by­lo na zá­kon­né úrov­ni res­pek­to­vá­no prá­vo stěžo­va­te­le na ob­ha­jo­bu. Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti kon­sta­to­val, že je-li po­dá­na blan­ket­ní stíž­nost, v níž si stěžo­va­tel (ob­háj­ce) vy­hra­dil lhůtu pro je­jí od­ůvodnění, lze na or­gán roz­ho­du­jí­cí o stíž­nos­ti klást po­ža­da­vek, aby buď­to upo­zor­nil stěžo­va­te­le (ob­háj­ce) na nepřiměřenost jím navr­že­né lhů­ty a sta­no­vil mu na­mís­to to­ho lhůtu přiměřenou, ne­bo aby vy­čkal doplnění stíž­nos­ti. Pou­ze vý­ji­mečně, kdy ak­tuál­ní pro­ces­ní si­tua­ce ji­ný pos­tup neu­mož­ňu­je, může or­gán o stíž­nos­ti roz­hod­nout bez dal­ší­ho (srov. bod 93 ci­to­va­né­ho ná­le­zu).

III. b) Ap­li­ka­ce obec­ných prin­cipů na pro­jed­ná­va­nou věc

30. V ny­ní pro­jed­ná­va­né věci je zřej­mé, že for­mu­la­ce, kte­rou pou­žil ob­háj­ce ja­ko vý­hra­du doplnění blan­ket­ní stíž­nos­ti ze dne 7. 11. 2019 "ve lhůtě de­se­ti dnů od kon­zul­ta­ce se stěžo­va­te­lem a od sez­ná­me­ní se se spi­so­vým ma­te­riá­lem", je ne­jed­noz­nač­ná. Po­čá­tek je­jí­ho běhu stěžo­va­tel zřejmě chtěl vá­zat na okam­žik, kte­rý soud stěží zjis­tí (a mož­ná již proběhl při sep­sá­ní pl­né mo­ci dne 5. 11. 2019, jak do­vo­zu­je ok­res­ní soud ve vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti) ne­bo (rovněž i) na okam­žik, kte­rý ne­mu­sí vůbec nas­tat (sez­ná­me­ní se spi­sem). O tom, že okam­žik po­čát­ku běhu lhů­ty by­lo mož­né chá­pat různě, svědčí i fakt, že jej od­chylně vy­hod­no­ti­ly jak ok­res­ní soud (5. 11. 2019), kraj­ský soud (7. 11. 2019), tak i stěžo­va­tel (12. 11. 2019, kdy ob­háj­ce nah­lí­žel do spi­su). Dél­ku lhů­ty pro od­ůvodnění stíž­nos­ti, kte­rou do­vo­zu­je stěžo­va­tel, by zce­la jistě mohl kraj­ský soud po­va­žo­vat za nepřiměřeně dlou­hou. Po­kud však soud ob­háj­ce nein­for­mo­val, že je­ho zá­měr prod­lou­žit si lhůtu pro od­ůvodnění neak­cep­tu­je a jasně mu neur­čil ter­mín, dok­dy mu­sí od­ůvodnění dopl­nit, byl po­vi­nen mu umož­nit, aby od­ůvodnění stíž­nos­ti dopl­nil v jím po­ža­do­va­né lhůtě, byť by­la pro soud sta­no­ve­na ma­tou­cím způso­bem a v ko­neč­ném důsled­ku by by­la nepřiměřeně dlou­há. Kraj­ský soud neu­vedl žá­dný re­le­van­tní důvod, pro nějž by by­lo nut­no o stíž­nos­ti roz­hod­nout nep­rod­leně.

31. Důvo­dem, pro nějž by by­lo mož­no roz­hod­nout bez oh­le­du na avi­zo­va­né doplnění stíž­nos­ti a bez před­cho­zí­ho upo­zornění stěžo­va­te­le, nemůže být po­ža­da­vek na ury­chle­né vy­řizo­vá­ní tres­tních věcí (§ 2 od­st. 4 tres­tní­ho řádu). Po­ža­da­vek na ury­chle­né pro­jed­ná­ní je to­tiž sta­no­ven k ochraně oso­by, pro­ti níž se tres­tní říze­ní ve­de, a po­kud ta­to oso­ba žá­dá, aby by­lo s roz­hod­nu­tím po­seč­ká­no v zá­jmu je­jí ob­ha­jo­by, je třeba ta­ko­vý návrh upřed­nos­tnit před po­ža­dav­kem na rych­lost říze­ní. Ústav­ní soud se rovněž nez­to­tož­ňu­je s ná­zo­rem sou­du, že kdy­by vy­čká­val na avi­zo­va­né doplnění stíž­nos­ti, ke kte­ré­mu by však nás­ledně ne­doš­lo, jed­na­lo by se o průtah přiči­ta­tel­ný or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní. Tak by to­mu moh­lo být pou­ze v případě, vy­čká­val-li by or­gán roz­ho­du­jí­cí o stíž­nos­ti nad rá­mec navr­že­né lhů­ty, ne­bo po­kud by ml­čky ak­cep­to­val lhůtu zjevně nepřiměřenou.

32. S oh­le­dem na dodr­žo­vá­ní prin­cipů spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su je to­tiž nez­byt­né, aby měl stěžo­va­tel jis­to­tu, že po­dal-li doplnění stíž­nos­ti zá­ko­nem před­ví­da­ným způso­bem a v avi­zo­va­né lhůtě, přičemž mu ne­by­lo sděle­no, že by se jed­na­lo o lhůtu nepřiměřenou, bu­de k je­ho ná­mit­kám při roz­ho­do­vá­ní o stíž­nos­ti přih­léd­nu­to.

33. Kraj­ský soud tím, že si nes­ta­no­vil auto­ri­ta­tivně naj­is­to přiměřenou lhůtu k od­ůvodnění stíž­nos­ti a bez uve­de­ní re­le­van­tní­ho důvo­du pro nut­nost vy­dat roz­hod­nu­tí nep­rod­leně roz­hodl před up­ly­nu­tím mož­né­ho kon­ce avi­zo­va­né lhů­ty pro doplnění od­ůvodnění, po­ru­šil ús­tavně za­ru­če­né prá­vo stěžo­va­te­le na spra­ved­li­vý pro­ces dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, ja­kož i je­ho prá­vo na ob­ha­jo­bu dle čl. 40 od­st. 3 Lis­ti­ny.

34. Ústav­ní soud zá­ro­veň zdůraz­ňu­je, že pos­tup obec­ných soudů směřují­cí k přeměně v ne­pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy jed­noz­načně za­příči­nil stěžo­va­tel. Po­kud by tr­va­le za­jis­til zce­la bez­prob­lé­mo­vé do­ru­čo­vá­ní na jed­nu do­ru­čo­va­cí ad­re­su, ko­mu­ni­ko­val s or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní a s Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­bou, ak­tivně se sna­žil včas hra­dit vý­živ­né i je­ho ne­dop­lat­ky a vy­ko­nal ulo­že­ný trest obecně prospěšných pra­cí, si­tua­ce by ne­moh­la dospět do stá­dia roz­ho­do­vá­ní o přeměně ulo­že­né­ho tres­tu. Po­vin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní je pos­tu­po­vat rych­le a bez zby­teč­ných průtahů; po­sun ter­mínů veřej­né­ho za­se­dá­ní kvů­li ne­mož­nos­ti zkon­tak­to­vat stěžo­va­te­le a neúspěšným po­kusům o za­jištění je­ho účas­ti u sou­du rych­lost říze­ní sni­žu­jí. Laxní přís­tup hra­ni­čí­cí s vy­hý­bá­ním se vý­ko­nu al­ter­na­tiv­ní­ho tres­tu jsou zce­la jistě důle­ži­tým ar­gu­men­tem pro vý­sled­né roz­hod­nu­tí o návr­hu Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­by na přeměnu ulo­že­né­ho tres­tu na trest ne­pod­míně­ný.

35. Ústav­ní soud uvá­dí, že vzhle­dem ke své­mu úko­lu ochra­ny ús­tav­nos­ti res­pek­tu­je pra­vo­moc obec­ných soudů uk­lá­dat tres­ty za tres­tné či­ny (viz čl. 90 Ústa­vy, resp. čl. 40 od­st. 1 Lis­ti­ny). Ústav­ní­mu sou­du do té­to pra­vo­mo­ci obec­ných soudů ná­le­ží za­sáh­nout jen ve vel­mi vý­ji­meč­ných přípa­dech, po­kud ulo­že­ný trest nespl­ňu­je ús­tavněpráv­ní po­ža­dav­ky. Tres­tní sou­dy mu­sí pod­le čl. 39 Lis­ti­ny dos­tát ús­tav­ní­mu prin­ci­pu nullum cri­men et nul­la poe­na si­ne le­ge (žá­dný zlo­čin a žá­dný trest bez zá­ko­na). Zá­kon pak jed­noz­načně sta­no­ví je­jich po­vin­nost uk­lá­dat přiměřené tres­tní san­kce.

36. Ústav­ní soud nez­jis­til, že by us­ne­se­ním stíž­nos­tní­ho sou­du ny­ní doš­lo k dot­če­ní stěžo­va­te­lo­vých ús­tavně za­ru­če­ných práv ga­ran­to­va­ných čl. 39 Lis­ti­ny.

37. V rám­ci no­vé­ho roz­ho­do­vá­ní však bu­de mít stíž­nos­tní soud pros­tor zno­vu po­sou­dit správ­nost a od­ůvodněnost roz­hod­nu­tí sou­du pr­vní­ho stupně i při zoh­lednění ar­gu­mentů uve­de­ných v doplnění blan­ket­ní stíž­nos­ti. Me­zi ni­mi a os­tatně i ve spi­so­vém ma­te­riá­lu nel­ze přeh­léd­nout fakt, že pod­le sděle­ní stěžo­va­te­le, kte­ré uči­nil při přev­ze­tí us­ne­se­ní sou­du pr­vní­ho stupně dne 4. 11. 2019, kte­ré potvr­zu­je i vy­jádření Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­by k ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­chá­ze­jí­cí ze sděle­ní mat­ky, stěžo­va­tel k to­mu­to da­tu zřejmě zce­la uh­ra­dil dluž­né vý­živ­né. Tím by te­dy spl­nil jed­nu z po­vin­nos­tí ulo­že­ných tres­tním příka­zem. Rovněž ze sděle­ní ob­háj­ce i Pro­bač­ní a me­diač­ní služ­by vy­plý­vá, že stěžo­va­tel po­žá­dal o pos­tou­pe­ní věci k vý­ko­nu tres­tu obecně prospěšných prá­ci do Č., kde se zdr­žu­je a má prá­ci.

38. Stíž­nos­tní soud bu­de mít te­dy mož­nost po zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu k době je­ho roz­ho­do­vá­ní kom­plexně zhod­no­tit ak­tuál­ní si­tua­ci stěžo­va­te­le a při roz­ho­do­vá­ní o přeměně zoh­led­nit i je­ho osob­ní, ro­din­né a ma­jet­ko­vé poměry, je­ho sna­hu o od­stranění škod­li­vých nás­ledků a po­va­hu a zá­važ­nost spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu. Po­kud by stěžo­va­tel řádně pl­nil vy­ži­vo­va­cí po­vin­nost a ský­tal zá­ru­ky, že i na­dá­le bu­de včas vý­živ­né na nez­le­ti­lé dí­tě hra­dit a že vy­ko­ná ulo­že­ný trest obecně prospěšných pra­cí, byl by ten­to zjiště­ný stav důvo­dem pro vý­ji­meč­né po­ne­chá­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí za přečin za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy v plat­nos­ti ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 65 od­st. 3 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

39. Ústav­ní soud pro­to pod­le us­ta­no­ve­ní § 82 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du ús­tav­ní stíž­nos­ti v čás­ti, směřují­cí pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Pra­ze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 13 To 281/2019-148, vy­hověl a pod­le us­ta­no­ve­ní § 82 od­st. 3 písm. a) ci­to­va­né­ho zá­ko­na jej zru­šil. Ústav­ní soud tak­to roz­hodl bez naříze­ní ús­tní­ho jed­ná­ní, ne­boť měl za to, že od něho nel­ze oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci (§ 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du).

40. Ve zbyt­ku Ústav­ní soud od­mítl ús­tav­ní stíž­nost stěžo­va­te­le ja­ko nepřípus­tnou dle § 43 od­st. 1 písm. e) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du, ne­boť zru­še­ním us­ne­se­ní kraj­ské­ho sou­du byl stěžo­va­te­li vy­tvořen pro­ces­ní pros­tor, aby své ná­mit­ky vůči us­ne­se­ní Ok­res­ní­ho sou­du v Příb­ra­mi ze dne 8. 10. 2019, č. j. 1 T 169/2018-130, up­lat­nil v rám­ci říze­ní o stíž­nos­ti ja­kož­to řád­ném op­rav­ném prostřed­ku. Pro tu­to chví­li te­dy stěžo­va­tel ve vzta­hu k roz­hod­nu­tí ok­res­ní­ho sou­du ne­vy­čer­pal všech­ny pro­ces­ní prostřed­ky, kte­ré mu zá­kon k ochraně je­ho práv pos­ky­tu­je (§ 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du).

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.


V Brně dne 1. dub­na 2020


Vla­di­mír Slá­de­ček v. r.
před­se­da se­ná­tu


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia