Zatajenie účtovníctva a vznik škody pri trestnom čine skresľovania údajov obchodnej evidencie

Publikované: 22. 05. 2020, čítané: 577 krát
 

 

Práv­na ve­ta (z ak­tuál­nej ju­di­ka­tú­ry Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR je pred­met­né roz­hod­nu­tie vy­uži­teľ­né pri­me­ra­ne aj v práv­nych pod­mien­kach SR – všet­ky roz­hod­nu­tia ak­tuál­nej tres­tnop­ráv­nej ju­di­ka­tú­ry Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR mož­no náj­sť na www.nsoud.cz):

Tres­tným či­nem zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3 tr. zá­ko­ní­ku (§ 259 ods. 1 písm. c) slo­ven­ské­ho Tres­tné­ho zá­ko­na) může pa­cha­tel způso­bit ško­du na ci­zím ma­jet­ku ve smys­lu § 254 od­st. 3 ne­bo 4 tr. zá­ko­ní­ku (§ 259 ods. 3 písm. a) ale­bo ods. 4 písm. a) slo­ven­ské­ho Tres­tné­ho zá­ko­na) i teh­dy, jes­tli­že oh­ro­zí ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho, např. prá­va věřitelů ob­chod­ní kor­po­ra­ce, kte­rou za­stu­pu­je a je­jíž účet­nic­tví je po­vi­nen vést. K ta­ko­vé škodě ov­šem ne­doj­de jen tím, že pa­cha­tel ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní kor­po­ra­ce za­ta­jil (zni­čil, uči­nil neu­potřebi­tel­ným apod.) je­jí účet­nic­tví, kte­ré po přís­luš­né změně nepředal no­vé­mu sta­tu­tár­ní­mu or­gá­nu té­to kor­po­ra­ce, ale na­lo­žil s ním blí­že nez­jištěným způso­bem. Ško­da by zde moh­la být způso­be­na za před­pok­la­du, kdy­by by­lo zmíněné nak­lá­dá­ní s účet­nic­tvím spo­je­no např. s ur­či­tý­mi dis­po­zi­ce­mi s ma­jet­kem ob­chod­ní kor­po­ra­ce, kte­ré by zne­mož­ni­ly us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů, ne­bo s tím, že se ten­to ma­je­tek stal pro věřite­le či ji­né oso­by (např. pro in­sol­ven­ční­ho správ­ce) ne­dos­tup­ným apod. Ško­dou te­dy ne­ní pou­hý souhrn poh­le­dá­vek věřitelů, je­jichž prá­va by­la oh­ro­že­na uve­de­ným tres­tným či­nem.

 

5 Tdo 1459/2019-749



U S N E S E N Í




Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 30. 1. 2020 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný V. T., nar. XY v XY, tr­va­le by­tem XY, pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích – po­boč­ky v Tá­boře ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 14 To 96/2019, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku pod sp. zn. 11 T 41/2018, t a k t o :


Pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu se zru­šu­jí us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích – po­boč­ky v Tá­boře ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 14 To 96/2019, a je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 11 T 41/2018.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. řádu se zru­šu­jí ta­ké všech­na dal­ší roz­hod­nu­tí ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí na zru­še­ná roz­hod­nu­tí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo je­jich zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu se Ok­res­ní­mu sou­du v Pís­ku přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

O d ů v o d n ě n í :

 

I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 11 T 41/2018, byl ob­vině­ný V. T. uz­nán vin­ným přeči­nem zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku. Uve­de­ný přečin byl spatřován ve struč­nos­ti v tom, že ob­vině­ný v ob­do­bí nej­méně od 25. 1. 2017 do 22. 12. 2017 v XY, popřípadě jin­de, ja­ko je­di­ný jed­na­tel a je­di­ný spo­leč­ník ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., IČ XY, se síd­lem XY, při vědo­mí po­vin­nos­tí vy­plý­va­jí­cích mu mi­ni­málně ze zá­ko­na č. 563/1991 Sb., o účet­nic­tví, se zá­měrem za­ta­jit účet­ní evi­den­ci ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., a zne­mož­nit tak zjištění je­jí eko­no­mic­ké si­tua­ce, vše s cí­lem zba­vit se osob­ní od­povědnos­ti za fi­nan­ční zá­vaz­ky té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti a zne­mož­nit vy­má­há­ní poh­le­dá­vek věřitelů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti na je­ho osobě, převedl dne 25. 1. 2017 na zá­kladě „Smlou­vy o převo­du po­dí­lu“ svůj ob­chod­ní po­díl ve vý­ši 100 % v ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., na P. H., nar. XY, kte­rý se stal je­jím no­vým jed­na­te­lem a kte­rý ji dne 26. 1. 2017 přej­me­no­val na A., se síd­lem XY, a přes­to­že P. H. dne 25. 1. 2017 po­dep­sal „Předá­va­cí pro­to­kol spo­leč­nos­ti V.“ tý­ka­jí­cí se předá­ní mi­mo ji­né „účet­nic­tví spo­leč­nos­ti za­hr­nu­jí­cí veš­ke­ré účet­ní dok­la­dy spo­leč­nos­ti a pok­lad­nu – doš­lé a vy­da­né fak­tu­ry, pok­lad­ní dok­la­dy, vý­pi­sy z běžné­ho úč­tu atd., kte­ré by­ly a jsou pod­kla­dem pro přiz­ná­ní k da­ni z příjmů, k da­ni ze zá­vis­lé čin­nos­ti a fun­kčních po­žitků apod. a veš­ke­ré vý­ka­zy za přís­luš­ná účet­ní ob­do­bí ke dni 25. 1. 2017 včetně všech pod­kladů k poh­le­dáv­kám a zá­vazkům a ma­jet­ko­vým právům a po­vin­nos­tem spo­leč­nos­ti (ori­gi­nál)“, nepředal účet­ní evi­den­ci ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., v je­jí fy­zic­ké po­době P. H., na­lo­žil s ní blí­že nez­jištěným způso­bem, a tím­to jed­ná­ním oh­ro­zil ma­jet­ko­vá prá­va věřitelů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., nej­méně co do čás­tky 1 003 452 Kč, kon­krétně

- Čes­ké sprá­vy so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní, IČ 00006963, se síd­lem Křížo­vá č. 1292, Pra­ha 5 – Smí­chov, za­stou­pe­né Praž­skou sprá­vou so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní, se síd­lem Troj­ská č. 1997/13a, Pra­ha 8, kte­rá vůči ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., (ny­ní A.) za ob­do­bí od 1. 3. 2014 do 31. 12. 2016 evi­du­je poh­le­dáv­ku ve vý­ši nej­méně 808 795 Kč,
- Všeo­bec­né zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny Čes­ké re­pub­li­ky, IČ 41197518, se síd­lem Orlic­ká č. 2020/4, Pra­ha 3 – Vi­noh­ra­dy, kte­rá vůči ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., (ny­ní A.) za ob­do­bí od 1. 1. 2016 do 25. 1. 2017 evi­du­je poh­le­dáv­ku ve vý­ši 124 099 Kč,
- Vo­jen­ské zdra­vot­ní po­jiš­ťov­ny Čes­ké re­pub­li­ky, IČ 47114975, se síd­lem Dra­ho­bej­lo­va č. 1404/4, Pra­ha 9 – Li­beň, kte­rá vůči ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., (ny­ní A.) za ob­do­bí od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 evi­du­je poh­le­dáv­ku ve vý­ši 26 726 Kč,
- OSA – Ochran­né­ho sva­zu autor­ské­ho pro prá­va k dí­lům hu­deb­ním, z. s., IČ 63839997, se síd­lem Čs. ar­má­dy č. 20, Pra­ha 6 – Dej­vi­ce, kte­rá vůči ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., (ny­ní A.) evi­du­je poh­le­dáv­ku ve vý­ši nej­méně 10 084 Kč,
- Vo­da­fo­ne Czech Re­pub­lic, a. s., IČ 257880001, se síd­lem nám. Jun­ko­vých č. 2, Pra­ha 5 – Stodůlky, kte­rá vůči ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., (ny­ní A.) evi­du­je poh­le­dáv­ku ve vý­ši 33 748 Kč,


a oh­ro­zil včas­né a řád­né vy­měření daně, a to mi­ni­málně daně z příjmů fy­zic­kých osob a daně z přida­né hod­no­ty.

2. Za ten­to přečin byl ob­vině­ný od­sou­zen pod­le § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 16 měsíců, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu 3 a 1/2 ro­ku. Dá­le by­la ob­viněné­mu ulo­že­na pod­le § 228 od­st. 1 tr. řádu po­vin­nost nah­ra­dit poš­ko­ze­né­mu OSA – Ochran­né­mu sva­zu autor­ské­mu pro prá­va k dí­lům hu­deb­ním, z. s., ško­du ve vý­ši 10 084 Kč. Pod­le § 229 od­st. 1 tr. řádu by­li poš­ko­ze­ní Čes­ká sprá­va so­ciál­ní­ho za­bez­pe­če­ní, Všeo­bec­ná zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na Čes­ké re­pub­li­ky, Vo­jen­ská zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na Čes­ké re­pub­li­ky a Vo­da­fo­ne Czech Re­pub­lic, a. s., od­ká­zá­ni se svý­mi ná­ro­ky na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

3. Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Pís­ku po­da­li od­vo­lá­ní jed­nak ob­vině­ný V. T. a jed­nak stát­ní zá­stup­kyně, kte­rá ho za­měři­la vý­lučně pro­ti vý­ro­ku o tres­tu v nep­rospěch ob­viněné­ho. O obou po­da­ných od­vo­lá­ních roz­hodl Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích – po­boč­ka v Tá­boře us­ne­se­ním ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 14 To 96/2019, tak, že je pod­le § 256 tr. řádu za­mítl ja­ko nedůvod­ná.


II. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho


4. Ob­vině­ný V. T. po­dal pro­ti ci­to­va­né­mu us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích – po­boč­ky v Tá­boře prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce do­vo­lá­ní, kte­ré opřel o do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho z vý­povědi je­ho brat­ra – svědka P. T. vy­plý­vá, že v da­ný den do­vezl ob­viněné­ho do no­tářské kan­ce­láře v Pra­ze auto­mo­bi­lem, v je­hož za­va­zad­lo­vém pros­to­ru se na­chá­ze­ly ša­no­ny ne­sou­cí ozna­če­ní „účet­nic­tví spo­leč­nos­ti V.“, a ta­ké jej dop­ro­vo­dil do ka­vár­ny v sou­sed­ství no­tářské kan­ce­láře, v níž ob­vině­ný sez­ná­mil svědka P. H., na­by­va­te­le ob­chod­ní­ho po­dí­lu v ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., s eko­no­mic­kou si­tua­cí té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti. Vý­pověď zmíněné­ho svědka, brat­ra ob­viněné­ho, ne­by­la žá­dným z pro­ve­de­ných důkazů vy­vrá­ce­na, nap­ro­ti to­mu sou­dy niž­ších stupňů v roz­po­ru s tím­to skut­ko­vým zjištěním uzavře­ly, že ob­vině­ný ne­sez­ná­mil svědka P. H. s eko­no­mic­kou si­tua­cí uve­de­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti. Z té­že vý­povědi pak sou­dy rovněž mu­se­ly zjis­tit, že po pod­pi­su lis­tin v no­tářské kan­ce­láři se svědek P. T. vzdá­lil za úče­lem vý­běru fi­nan­čních prostředků z ban­ko­ma­tu, přičemž po je­ho náv­ra­tu se již účet­nic­tví ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., ne­na­chá­ze­lo v za­va­zad­lo­vém pros­to­ru je­ho auto­mo­bi­lu. Ta­to zjištění ve spo­je­ní se sku­teč­nos­tí, že svědek P. H. po­dep­sal pro­to­kol o přev­ze­tí účet­nic­tví převáděné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, pod­le ob­viněné­ho ne­po­chybně pro­ka­zu­je je­ho ob­ha­jo­bu, pod­le níž předal účet­nic­tví uve­de­né­mu svědko­vi. Jde o dva důkaz­ní prostřed­ky, kte­ré ved­le se­be tvoří mo­zai­ku svědčí­cí ve prospěch ob­viněné­ho. Op­ro­ti to­mu sou­dy niž­ších stupňů zce­la re­zig­no­va­ly na hod­no­ce­ní lis­tin­né­ho důka­zu, a to pro­to­ko­lu o přev­ze­tí účet­nic­tví, aniž by přesvědčivě zdůvod­ni­ly, proč ten­to lis­tin­ný důkaz ne­hod­no­tí ve prospěch ob­ha­jo­by ob­viněné­ho. V obec­né ro­vině te­dy pod­le přesvědče­ní ob­viněné­ho sou­dy ig­no­ro­va­ly sys­tém potvr­ze­ní či předá­va­cích pro­to­kolů, kte­ré si běžně li­dé ja­ko sub­jek­ty prá­va po­de­pi­su­jí právě pro­to, aby si vzá­jemně potvr­di­li sku­teč­nos­ti, kte­ré me­zi ni­mi nas­ta­ly.

6. Ob­vině­ný dá­le vy­jádřil ne­souh­las s od­ůvodněním na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du v tom směru, proč soud uvěřil vý­povědi svědka P. H. Na jed­né straně to­tiž od­vo­la­cí soud hod­no­tí důkaz v po­době evi­den­ce ob­chod­ních spo­leč­nos­tí, o níž se zmí­nil ten­to svědek ja­ko o dok­la­du, do kte­ré­ho nah­lédl před vý­povědí na po­li­cii, přičemž uve­de­ný důkaz neb­yl v říze­ní pro­ve­den, a ne­ní tu­díž znám ob­sah té­to evi­den­ce. Na dru­hé straně od­vo­la­cí soud do­vo­zu­je, že z po­va­hy čin­nos­ti svědka P. H. právě v tom­to případě je nut­né mu uvěřit, že nepřev­zal účet­nic­tví ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V. Přitom pod­le ná­zo­ru ob­viněné­ho je pravděpo­dob­nost prav­di­vos­ti to­ho­to tvr­ze­ní a případ­né­ho opa­ku stej­ná, te­dy uve­de­ná po­chyb­nost v žá­dném případě ne­moh­la být jak­ko­li od­straněna zmíněnou úva­hou sou­du.

7. Jak dá­le ob­vině­ný zdůraz­nil, svým jed­ná­ním ne­napl­nil znak kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění uve­de­ný v § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý spo­čí­vá ve způso­be­ní škod­li­vé­ho nás­led­ku v po­době znač­né ško­dy. Roz­hod­nu­tí soudů obou stupňů ar­gu­men­tu­jí oh­ledně vzni­ku znač­né ško­dy zá­vaz­ky ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., kte­ré vznik­ly před převo­dem ob­chod­ní­ho po­dí­lu ob­viněné­ho, tak­že ško­da ne­moh­la vznik­nout v důsled­ku je­ho jed­ná­ní. Z to­ho­to důvo­du by pro­to přichá­ze­lo v úva­hu právně kva­li­fi­ko­vat jed­ná­ní ob­viněné­ho jen ja­ko přečin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění v je­ho zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě, te­dy pod­le § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Přitom pod­le ob­viněné­ho z veřejně dos­tup­ných in­for­ma­cí ob­chod­ní­ho rejstříku vy­plý­vá, že ma­jet­ko­vá si­tua­ce zmíněné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti by­la po převo­du ob­chod­ní­ho po­dí­lu na svědka P. H. v zá­sadě stej­ná, ja­ká by­la i před tím­to převo­dem, tak­že ne­mohl svým jed­ná­ním zmařit us­po­ko­je­ní ja­kých­ko­liv poh­le­dá­vek věřitelů jme­no­va­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti.

8. Zá­věrem své­ho do­vo­lá­ní ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud pod­le § 265k od­st. 1 tr. řádu zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích – po­boč­ky v Tá­boře a aby pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu vrá­til věc to­mu­to sou­du k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

III. Vy­jádření k do­vo­lá­ní


9. K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho V. T. se vy­jádřil nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce prostřed­nic­tvím stát­ní zá­stup­kyně čin­né u Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Pod­le je­jí­ho ná­zo­ru ná­mit­ky ob­viněné­ho pro­ti skut­ko­vým zjištěním, resp. pro­ti pro­ce­su je­jich ut­váření před sou­dy obou stupňů na pod­kladě zjištěné­ho důkaz­ní­ho sta­vu věci, nesměřují ke zpo­chybnění způso­bu je­jich práv­ní­ho po­sou­ze­ní ve smys­lu pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní ob­viněné­ho. S pou­ka­zem na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu se to­tiž nel­ze do­má­hat přez­kou­má­ní skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no. Zjištěným skut­ko­vým sta­vem věci je Nej­vyš­ší soud při svém roz­ho­do­vá­ní o do­vo­lá­ní vá­zán a hod­no­tí jej pou­ze z to­ho hle­dis­ka, zda sku­tek ne­bo ji­ná okol­nost skut­ko­vé po­va­hy by­ly správně právně po­sou­ze­ny, tj. zda jsou právně kva­li­fi­ko­vá­ny v sou­la­du s přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi hmot­né­ho prá­va. Ne­vyš­ší soud te­dy mu­sí vy­chá­zet ze skut­ko­vé­ho sta­vu tak, jak byl zjištěn v průběhu tres­tní­ho říze­ní a jak je vy­jádřen předev­ším ve vý­ro­ku od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku a roz­ve­den v je­ho od­ůvodnění, a je po­vi­nen zjis­tit, zda je práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku v sou­la­du s vy­jádřením způso­bu jed­ná­ní v přís­luš­né skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu s oh­le­dem na zjiště­ný skut­ko­vý stav. Dá­le stát­ní zá­stup­kyně ne­do­vo­di­la ani tzv. extrém­ní roz­por skut­ko­vé­ho sta­vu s vý­sled­ky pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a v té­to sou­vis­los­ti pou­ká­za­la na někte­rá roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du. Os­tatně ob­vině­ný ani neup­lat­nil a neodůvod­nil ta­ko­vou případ­nou ná­mit­ku, pro­to­že v pou­ži­té ar­gu­men­ta­ci, kte­rou zpo­chyb­nil způsob své­ho nak­lá­dá­ní s účet­ní do­ku­men­ta­cí převáděné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, pos­tu­po­val tak, ja­ko kdy­by vy­užil v pořadí dal­ší řád­ný op­rav­ný prostředek.

10. Pod­le stát­ní zá­stup­kyně od­po­ví­dá up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du ná­mit­ka ob­viněné­ho, kte­rou popřel naplnění kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, tj. způso­be­ní škod­li­vé­ho nás­led­ku v po­době znač­né ško­dy. Ob­vině­ný to­tiž pou­ka­zu­je na neexis­ten­ci příčin­né sou­vis­los­ti me­zi je­ho jed­ná­ním a zmařením us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V, kte­ré vznik­ly dáv­no před převo­dem je­ho ob­chod­ní­ho po­dí­lu. Ško­da te­dy ne­moh­la nas­tat v důsled­ku jed­ná­ní ob­viněné­ho, ne­boť ma­jet­ko­vá si­tua­ce té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti ne­by­la je­ho jed­ná­ním nik­te­rak poz­na­me­ná­na. Ob­vině­ný si­ce for­málně na­mí­tá ne­dos­ta­tek zá­ko­nem po­ža­do­va­né příčin­né sou­vis­los­ti me­zi je­ho jed­ná­ním a ško­dou na ci­zím ma­jet­ku, ob­sa­hově však pou­ka­zu­je na stej­nou eko­no­mic­kou si­tua­ci ob­chod­ní spo­leč­nos­ti jak před převo­dem své­ho ob­chod­ní­ho po­dí­lu, tak i bez­prostředně po něm. Stát­ní zá­stup­kyně s tím ov­šem ne­souh­la­sí, pro­to­že pod­le je­jí­ho ná­zo­ru ob­vině­ný způso­bil ško­du zmařením us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů, tak­že nepřichá­zí v úva­hu pou­ži­tí práv­ní kva­li­fi­ka­ce pou­ze pod­le § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku. Dá­le stát­ní zá­stup­kyně od­ká­za­la na čás­ti od­ůvodnění us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1379/2015, a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 861/2018.

11. Zá­věrem své­ho vy­jádření stát­ní zá­stup­kyně navrh­la, aby Nej­vyš­ší soud od­mítl do­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu ja­ko zjevně neo­pod­statněné.

IV. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti do­vo­lá­ní

a) Obec­ná vý­cho­dis­ka


12. Nej­vyš­ší soud po zjištění, že by­ly splně­ny všech­ny for­mál­ní a ob­sa­ho­vé pod­mín­ky
k po­dá­ní do­vo­lá­ní, dospěl k nás­le­du­jí­cím zá­věrům.


13. Po­kud jde o do­vo­la­cí důvod, ob­vině­ný V. T. opřel své do­vo­lá­ní o do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, te­dy že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo na ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. K vý­kla­du to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že je dán teh­dy, jes­tli­že sku­tek, pro kte­rý byl ob­vině­ný stí­hán a od­sou­zen, vy­ka­zu­je zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, než ja­ký v něm spatřova­ly sou­dy niž­ších stupňů, ane­bo ne­napl­ňu­je zna­ky žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku může spo­čí­vat i v tom, že roz­hod­ná skut­ko­vá zjištění ne­pos­ky­tu­jí dos­ta­teč­ný pod­klad k zá­věru, zda je stí­ha­ný sku­tek vůbec tres­tným či­nem, popřípadě o ja­ký trest­ný čin jde. Po­dobně to pla­tí o ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní, kte­ré lze do­vo­dit za si­tua­ce, po­kud by­la ur­či­tá skut­ko­vá okol­nost po­sou­ze­na pod­le ji­né­ho us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va, než ja­ké na ni do­pa­da­lo. S pou­ka­zem na do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu však nel­ze přez­kou­má­vat a hod­no­tit správ­nost a úpl­nost skut­ko­vé­ho sta­vu, či prověřovat zá­kon­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 5, 6 tr. řádu. Vý­cho­dis­kem pro případ­né naplnění ci­to­va­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du jsou zá­sadně jen skut­ko­vá zjištění sta­bi­li­zo­va­ná v pra­vo­mocně ukon­če­ném říze­ní a vy­jádřená předev­ším v po­pi­su skut­ku v přís­luš­ném vý­ro­ku roz­hod­nu­tí ve věci sa­mé, popřípadě i dal­ší sou­dem (sou­dy) zjištěné okol­nos­ti re­le­van­tní z hle­dis­ka no­rem tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, ale i ji­ných hmotně práv­ních od­větví.

14. Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 3, 4 tr. řádu přez­kou­mal zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní i je­mu před­chá­ze­jí­cí říze­ní, a to v roz­sa­hu a z důvodů uve­de­ných v do­vo­lá­ní, přičemž ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní zčás­ti uvedl ná­mit­ky, kte­ré od­po­ví­da­jí up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. Jde o ty ná­mit­ky, ji­miž zpo­chyb­nil, že po­su­zo­va­ným skut­kem napl­nil zá­kon­ný znak kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý spo­čí­vá ve způso­be­ní škod­li­vé­ho nás­led­ku v po­době znač­né ško­dy na ci­zím ma­jet­ku. Dal­ší ná­mit­ky ob­viněné­ho, ji­miž se sna­žil zpo­chyb­nit správ­nost skut­ko­vých zjištění jak sou­du pr­vní­ho stupně, tak od­vo­la­cí­ho sou­du, a je­jich hod­no­ce­ní důkazů, jsou však mi­mo ci­to­va­ný do­vo­la­cí důvod. Po přez­kou­má­ní pak dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že do­vo­lá­ní ob­viněné­ho je zčás­ti důvod­né a že na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ani je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ne­mo­hou ob­stát.

b) K přeči­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění
pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku


15. Nej­vyš­ší soud zde připo­mí­ná, že přeči­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí ten, kdo oh­ro­zí ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho ne­bo včas­né a řád­né vy­měření daně tím, že změní, zni­čí, poš­ko­dí, uči­ní neu­potřebi­tel­ný­mi ne­bo za­ta­jí účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy slou­ží­cí k přeh­le­du o sta­vu hos­po­daření a ma­jet­ku ne­bo k je­jich kon­tro­le, a způso­bí tak na ci­zím ma­jet­ku znač­nou ško­du. Po­kud jde o znak ob­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty to­ho­to přeči­nu spo­čí­va­jí­cí v „za­ta­je­ní“ účet­ních knih, zá­pisů ne­bo ji­ných dok­ladů, napl­ní ho pa­cha­tel, kte­rý před­stí­rá vůči ji­ným oso­bám, zpra­vid­la kon­trol­ním ne­bo da­ňo­vým or­gánům, že ur­či­té dok­la­dy vůbec ne­má, ane­bo je umís­tí ne­bo uk­ry­je na ta­ko­vém místě, kde jsou pro ta­ko­vé or­gá­ny, popřípadě pro ji­né oso­by, ne­dos­tup­né běžný­mi prostřed­ky (např. je nepřed­lo­ží při kon­tro­le ne­bo je na do­taz kon­trol­ní­ho or­gá­nu za­ml­čí, resp. uvá­dí, že je ne­má). O za­ta­je­ní půjde i teh­dy, když pa­cha­tel uvá­dí oh­ledně účet­ních dok­ladů roz­por­né úda­je, a vzhle­dem k to­mu ne­ní jas­né, kde se sku­tečně na­chá­ze­jí přís­luš­né účet­ní kni­hy, zá­pi­sy ne­bo ji­né dok­la­dy, zda je to­to účet­nic­tví kom­plet­ní a zda ob­sa­hu­je kon­krét­ní důle­ži­té dok­la­dy vzta­hu­jí­cí se např. buď k po­da­né­mu da­ňo­vé­mu přiz­ná­ní a v něm uve­de­ným údajům, ane­bo k ma­jet­ko­vým právům ji­né­ho, např. poh­le­dáv­kám věřitelů. Za­ta­je­ní těchto roz­hod­ných účet­ních dok­ladů nemůže být v zá­sadě vy­lou­če­no ani pou­hým ne­kon­krét­ním tvr­ze­ním pa­cha­te­le, že účet­nic­tví se na­chá­zí na ur­či­tém místě, zvláště když by­lo později to­to tvr­ze­ní za­se popřeno, resp. shle­dá­no nep­rav­di­vým (viz roz­hod­nu­tí pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Za­ta­je­ním je v uve­de­ném smys­lu i před­stí­rá­ní to­ho, že účet­nic­tví by­lo předá­no ji­né osobě (ty­pic­ky např. no­vé­mu sta­tu­tár­ní­mu or­gá­nu ob­chod­ní kor­po­ra­ce), ač­ko­li tak pa­cha­tel neu­či­nil a s účet­ní­mi dok­la­dy na­lo­žil blí­že nez­jištěným způso­bem. Pod po­jem „ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho“ je třeba za­hr­nout veš­ke­rá prá­va vzta­hu­jí­cí se k ci­zí­mu ma­jet­ku, te­dy ne­jen prá­va věcná (např. vlas­tnic­tví k věci), ale i ma­jet­ko­vá prá­va vy­plý­va­jí­cí ze zá­vaz­ko­vých vztahů (ty­pic­ky prá­va věřitelů), ja­kož i prá­va z ji­ných vztahů, kte­ré ma­jí ma­jet­ko­vý cha­rak­ter (např. prá­va k ob­chod­ním po­dílům v ob­chod­ních spo­leč­nos­tech a v druž­stvech, ke vkla­du ti­ché­ho spo­leč­ní­ka apod.). K naplnění zá­klad­ní skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 254 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pak pos­ta­čí oh­ro­že­ní ma­jet­ko­vých práv ji­né­ho, ne­mu­sí te­dy do­jít k je­jich sku­teč­né­mu po­ru­še­ní. Znač­nou ško­dou ve smys­lu § 138 od­st. 1 a § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku se ro­zu­mí ško­da ve vý­ši nej­méně 500 000 Kč. Po­kud jde o sub­jek­tiv­ní strán­ku po­su­zo­va­né­ho přeči­nu, k je­ho spá­chá­ní je třeba úmysl­né za­vinění pa­cha­te­le (§ 15 tr. zá­ko­ní­ku), přičemž ke způso­be­ní znač­né ško­dy pos­ta­čí pod­le § 17 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku i za­vinění z ned­ba­los­ti (viz Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 2590, 2591 a 2597).

16. Nej­vyš­ší soud shle­dal důvod­nou tu do­vo­la­cí ná­mit­ku ob­viněné­ho V. T., kte­rou zpo­chyb­nil naplnění kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, a to s pou­ka­zem na neexis­ten­ci příčin­né sou­vis­los­ti me­zi jed­ná­ním ob­viněné­ho a vzni­kem znač­né ško­dy na ma­jet­ku věřitelů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V. Po­kud to­tiž soud pr­vní­ho stupně ob­viněné­mu vy­tkl, že svým či­nem způso­bil na ci­zím ma­jet­ku znač­nou ško­du ve smys­lu § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, to­mu­to zna­ku neod­po­ví­dá žá­dný skut­ko­vý zá­věr uve­de­ný v po­pi­su skut­ku ve vý­ro­ku o vině v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku. Soud se zde ome­zil na vý­čet věřitelů zmíněné ob­chod­ní spo­leč­nos­ti s uve­de­ním vý­še je­jich evi­do­va­ných poh­le­dá­vek vůči ní, přičemž před tím bez dal­ší­ho uči­nil zá­věr, pod­le něhož ob­vině­ný „... tím­to jed­ná­ním oh­ro­zil ma­jet­ko­vá prá­va věřitelů V., nej­méně co do čás­tky 1 003 452 Kč, kon­krétně nej­méně ...“. Jak je na­víc za zmíněným vý­čtem uve­de­no, ob­vině­ný měl oh­ro­zit též včas­né a řád­né vy­měření daně, a to pod­le sou­du pr­vní­ho stupně „mi­ni­málně daně z příjmů fy­zic­kých osob a daně z přida­né hod­no­ty“, aniž by by­lo kon­kre­ti­zo­vá­no, kte­rých pop­lat­níků (plátců) daně se to­to kon­sta­to­vá­ní tý­ká, o ja­ké zda­ňo­va­cí ob­do­bí jde a v ja­ké, ales­poň mi­ni­mál­ní, vý­ši by­lo vy­měření zmíněných da­ní oh­ro­že­no. Ani z od­ůvodnění roz­hod­nu­tí soudů obou niž­ších stupňů ne­vyp­lý­vá, z če­ho sou­dy do­vo­di­ly způso­be­ní ško­dy na ci­zím ma­jet­ku, te­dy zřejmě na ma­jet­ku dot­če­ných věřitelů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V. Ta­ko­vým skut­ko­vým zá­věrem to­tiž nemůže být pros­tý sou­čet vý­še jed­not­li­vých poh­le­dá­vek věřitelů té­to ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, pro­to­že sa­mot­ná exis­ten­ce mo­men­tálně neus­po­ko­je­ných poh­le­dá­vek věřitelů bez dal­ší­ho nez­na­me­ná ško­du způso­be­nou za­ta­je­ním účet­ních a ob­dob­ných dok­ladů. Na­víc se sou­dy niž­ších stupňů se nes­ho­du­jí v čás­tce před­sta­vu­jí­cí vý­ši údajně způso­be­né ško­dy, když soud pr­vní­ho stupně v zá­věru bo­du 33. od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku kon­sta­tu­je, že by­la způso­be­na ško­da cel­kem ve vý­ši 899 835 Kč (cel­ko­vá vý­še ná­roků na náh­ra­du ško­dy, kte­rou up­lat­ni­li dot­če­ní věřite­lé v tres­tním říze­ní), kdež­to od­vo­la­cí soud pod bo­dem 16. od­ůvodnění své­ho us­ne­se­ní uvá­dí, že ob­vině­ný způso­bil ško­du ve vý­ši 1 003 452 Kč, což před­sta­vu­je souhrn dluhů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., vůči je­jím věřitelům spe­ci­fi­ko­va­ným ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně.

17. Jak je te­dy z vý­še uve­de­né­ho zřej­mé, sou­dy niž­ších stupňů v po­su­zo­va­né věci neu­či­ni­ly prak­tic­ky žá­dný skut­ko­vý zá­věr nez­byt­ný k to­mu, aby sku­tek spá­cha­ný ob­viněným V. T. mohl být právně po­sou­zen pod­le kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty přeči­nu zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku. Z roz­hod­ných skut­ko­vých okol­nos­tí to­tiž ne­vyp­lý­vá, že by ob­vině­ný svým jed­ná­ním pop­sa­ným v zá­klad­ní skut­ko­vé pod­statě pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3 tr. zá­ko­ní­ku způso­bil na ci­zím ma­jet­ku znač­nou ško­du ve smys­lu § 138 od­st. 1 a § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku. Za ta­ko­vou ško­du roz­hodně nel­ze po­va­žo­vat sa­mot­ný souhrn neus­po­ko­je­ných poh­le­dá­vek věřitelů ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V. K to­mu, aby by­lo mož­no jed­ná­ní ob­viněné­ho po­sou­dit též pod­le § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, by­lo by třeba uči­nit jed­noz­nač­né zjištění, pod­le něhož za­ta­je­ní, resp. znepřís­tupnění účet­nic­tví dot­če­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti by­lo ales­poň jed­nou z příčin, kte­ré ved­ly k ne­mož­nos­ti us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek poš­ko­ze­ných věřitelů z ma­jet­ku ob­chod­ní spo­leč­nos­ti, o je­jíž účet­nic­tví jde, a te­dy ke škodě těchto věřitelů. Tak by to­mu moh­lo být např. za si­tua­ce, kdy­by ob­vině­ný kromě ne­zá­kon­né­ho nak­lá­dá­ní s účet­ní­mi do­ku­men­ty ve smys­lu § 254 od­st. 1 ali­nea 3 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rým zne­mož­nil řád­né zjištění, přez­kou­má­ní a us­pořádá­ní ma­jet­ko­vých poměrů přís­luš­né účet­ní jed­not­ky ja­ko dluž­ní­ka, rovněž uči­nil ta­ko­vé úko­ny, ji­miž neop­rávněně nak­lá­dal s ma­jet­kem té­to účet­ní jed­not­ky na úkor us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek je­jích věřitelů (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, ne­bo us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1107/2018), ne­bo zne­mož­nil přís­tup k to­mu­to ma­jet­ku a je­ho pou­ži­tí k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů apod. Vý­še způso­be­né ško­dy za kon­krét­ních skut­ko­vých okol­nos­tí může od­po­ví­dat i souhr­nu neus­po­ko­je­ných poh­le­dá­vek věřitelů da­né účet­ní jed­not­ky ja­ko dluž­ní­ka, po­kud např. v důsled­ku nes­práv­né­ho ve­de­ní účet­nic­tví dluž­ní­ka či za­šan­tro­če­ní účet­ních dok­ladů ne­bu­de zjištěn žá­dný ma­je­tek dluž­ní­ka pou­ži­tel­ný k us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek je­ho věřitelů, ač­ko­li před tou­to ma­ni­pu­la­cí s účet­nic­tvím dluž­ní­ka zde ta­ko­vý ma­je­tek byl, ale nás­ledně v exeku­ci či v in­sol­ven­čním říze­ní ne­bu­dou mo­ci být poh­le­dáv­ky dot­če­ných věřitelů us­po­ko­je­ny, pro­to­že se ne­po­daří zre­konstruo­vat účet­nic­tví ani doh­le­dat ja­ký­ko­liv ma­je­tek dluž­ní­ka (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1320/2018).

18. Nej­vyš­ší soud pro­to uza­ví­rá, že tres­tným či­nem zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3 tr. zá­ko­ní­ku může pa­cha­tel způso­bit ško­du na ci­zím ma­jet­ku ve smys­lu § 254 od­st. 3 ne­bo 4 tr. zá­ko­ní­ku i teh­dy, jes­tli­že oh­ro­zí ma­jet­ko­vá prá­va ji­né­ho, např. prá­va věřitelů ob­chod­ní kor­po­ra­ce, kte­rou za­stu­pu­je a je­jíž účet­nic­tví je po­vi­nen vést. K ta­ko­vé škodě ov­šem ne­doj­de jen tím, že pa­cha­tel ja­ko sta­tu­tár­ní or­gán ob­chod­ní kor­po­ra­ce za­ta­jil (zni­čil, uči­nil neu­potřebi­tel­ným apod.) je­jí účet­nic­tví, kte­ré po přís­luš­né změně nepředal no­vé­mu sta­tu­tár­ní­mu or­gá­nu té­to kor­po­ra­ce, ale na­lo­žil s ním blí­že nez­jištěným způso­bem. Ško­da by zde moh­la být způso­be­na za před­pok­la­du, kdy­by by­lo zmíněné nak­lá­dá­ní s účet­nic­tvím spo­je­no např. s ur­či­tý­mi dis­po­zi­ce­mi s ma­jet­kem ob­chod­ní kor­po­ra­ce, kte­ré by zne­mož­ni­ly us­po­ko­je­ní poh­le­dá­vek věřitelů, ne­bo s tím, že se ten­to ma­je­tek stal pro věřite­le či ji­né oso­by (např. pro in­sol­ven­ční­ho správ­ce) ne­dos­tup­ným apod. Ško­dou te­dy ne­ní pou­hý souhrn poh­le­dá­vek věřitelů, je­jichž prá­va by­la oh­ro­že­na uve­de­ným tres­tným či­nem.

19. Jak je z uve­de­ných důvodů zřej­mé, roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně, a te­dy ani na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du ne­mo­hou v ny­ní po­su­zo­va­né věci ob­stát, a pro­to je Nej­vyš­ší soud z podnětu důvodně po­da­né­ho do­vo­lá­ní ob­viněné­ho zru­šil, ne­boť (za stá­va­jí­cích skut­ko­vých zjištění) sou­dy niž­ších stupňů nes­právně právně po­sou­di­ly jed­ná­ní ob­viněné­ho ja­ko přečin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, ač­ko­li nez­jis­ti­ly, že by ob­vině­ný způso­bil na ci­zím ma­jet­ku znač­nou ško­du. Na­víc sou­dy bez dal­ší­ho uči­ni­ly zá­věr, pod­le něhož ob­vině­ný zá­ro­veň oh­ro­zil řád­né a včas­né vy­měření daně z příjmů fy­zic­kých osob a daně z přida­né hod­no­ty, aniž mě­ly ja­ký­ko­li pod­klad k to­mu, kdo byl pop­lat­ní­kem (plát­cem) těchto da­ní, ja­ké­ho da­ňo­vé­ho ob­do­bí se tý­ka­jí a v ja­ké, ales­poň mi­ni­mál­ní, vý­ši by­lo oh­ro­že­no včas­né a řád­né vy­měření těchto da­ní.

c) K os­tat­ním ná­mit­kám ob­viněné­ho


20. Po­kud jde o os­tat­ní ná­mit­ky up­latněné v do­vo­lá­ní, ob­vině­ný V. T. v nich ne­souh­la­sil se skut­ko­vý­mi zjištění­mi, kte­rá ve věci uči­ni­ly sou­dy niž­ších stupňů, a zej­mé­na vy­tkl to, jak soud pr­vní­ho stupně ne­bo od­vo­la­cí soud hod­no­til důka­zy, jak se vy­pořádal s roz­po­ry me­zi důka­zy a jak pos­tu­po­val při do­ka­zo­vá­ní. Tím ob­vině­ný zpo­chyb­nil vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a shle­dal exis­ten­ci do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu v chyb­ném pro­ces­ním pos­tu­pu soudů niž­ších stupňů. Ta­ko­vé ná­mit­ky se ov­šem ni­jak ne­tý­ka­jí práv­ní­ho po­sou­ze­ní skut­ku, kte­rý je ob­sa­žen ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně a za nějž byl ob­vině­ný od­sou­zen, ani ji­né­ho hmotně práv­ní­ho po­sou­ze­ní. Pro­vádění důkazů, včetně je­jich hod­no­ce­ní a vy­vo­zo­vá­ní skut­ko­vých zá­věrů z důkazů, to­tiž neup­ra­vu­je hmot­né prá­vo, ale před­pi­sy tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho, zej­mé­na pak us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 od­st. 6, od­st. 7 tr. řádu.

21. Ob­dobně je nut­no nah­lí­žet i na ty ná­mit­ky ob­viněné­ho, pod­le kte­rých údajně přetr­vá­va­jí po­chyb­nos­ti o správ­nos­ti skut­ko­vých zjištění oh­ledně předá­ní účet­ní evi­den­ce ob­chod­ní spo­leč­nos­ti V., svědku P. H. Jak je to­tiž z je­jich ob­sa­hu patr­né, ob­vině­ný v nich vy­tý­ká po­ru­še­ní zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny a z ní vy­plý­va­jí­cí­ho pra­vid­la „in du­bio pro reo“ (v po­chyb­nos­tech ve prospěch ob­viněné­ho), přičemž i zde jde o in­sti­tu­ty tres­tní­ho prá­va pro­ces­ní­ho, tak­že ani případ­né po­ru­še­ní uve­de­ných pra­vi­del ne­ní způso­bi­lé za­lo­žit exis­ten­ci hmotně práv­ní­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu. Na­víc sou­dy niž­ších stupňů roz­hodně ne­po­ru­ši­ly zá­sa­du pre­sum­pce ne­vi­ny a pra­vid­lo „in du­bio pro reo“ jen tím, že dospě­ly k ji­ným skut­ko­vým a práv­ním zá­věrům, než ja­ké za­ujal ob­vině­ný.

V. Zá­věreč­né shr­nu­tí


22. Na pod­kladě sho­ra uve­de­ných sku­teč­nos­tí a úvah Nej­vyš­ší soud shle­dal do­vo­lá­ní ob­viněné­ho V. T. zčás­ti důvod­ným, a pro­to pod­le § 265k od­st. 1, 2 tr. řádu zru­šil na­pa­de­né us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du i je­mu před­chá­ze­jí­cí roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně, včetně roz­hod­nu­tí na ně ob­sa­hově na­va­zu­jí­cích, po­kud zru­še­ním poz­by­la svůj pod­klad. Pod­le § 265l od­st. 1 tr. řádu pak Nej­vyš­ší soud přiká­zal věc Ok­res­ní­mu sou­du v Pís­ku, aby ji v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

23. V no­vém říze­ní Ok­res­ní soud v Pís­ku zvá­ží, na­ko­lik je třeba s oh­le­dem na vý­še uve­de­né zá­věry tý­ka­jí­cí se vý­kla­du us­ta­no­ve­ní § 254 od­st. 1 ali­nea 3, od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, jak vy­plý­va­jí i z do­sa­vad­ní us­tá­le­né ju­di­ka­tu­ry, dopl­nit do­ka­zo­vá­ní, či zda je mož­no uči­nit no­vé roz­hod­nu­tí bez ta­ko­vé­ho doplnění pou­ze s oh­le­dem na stá­va­jí­cí důka­zy. Dříve i případně nově pro­ve­de­né důka­zy je třeba peč­livě vy­hod­no­tit a uči­nit ná­le­ži­té skut­ko­vé zá­věry, kte­ré je nut­no sub­su­mo­vat pod přís­luš­ná zá­kon­ná us­ta­no­ve­ní. Na zá­kladě řádně pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní pak soud uči­ní jas­né skut­ko­vé zá­věry, kte­ré řádně právně po­sou­dí. Po­kud Ok­res­ní soud v Pís­ku zno­vu dospěje k zá­věru, že je na­místě uz­nat ob­viněné­ho vin­ným, jed­noz­načně na­for­mu­lu­je po­pis skut­ku v sou­la­du s učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi tak, aby od­po­ví­dal us­ta­no­ve­ní § 120 od­st. 3 tr. řádu a předev­ším vy­jadřoval zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu, kte­rý bu­de soud v ta­ko­vém skut­ku i na­dá­le spatřovat. Nej­vyš­ší soud dá­le připo­mí­ná, že pod­le § 265s od­st. 1 tr. řádu je soud niž­ší­ho stupně vá­zán práv­ním ná­zo­rem vy­slo­ve­ným v tom­to roz­hod­nu­tí.

24. Pro­to­že va­dy na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní a je­mu před­chá­ze­jí­cí­ho roz­sud­ku zjištěné na pod­kladě zčás­ti důvodně po­da­né­ho do­vo­lá­ní ob­viněné­ho ne­by­lo mož­no od­stra­nit v případ­ném veřej­ném za­se­dá­ní do­vo­la­cí­ho sou­du, roz­hodl Nej­vyš­ší soud o do­vo­lá­ní pod­le § 265r od­st. 1 písm. b) tr. řádu v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.


Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní přípust­ný op­rav­ný prostředek s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 1. 2020

 

JUDr. Fran­ti­šek Pú­ry, Ph.D.
před­se­da se­ná­tu

 

 





 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia