Falšovanie dôkazov policajtami s dobrým úmyslom

Publikované: 31. 05. 2020, čítané: 887 krát
 

 

Práv­ne ve­ty:


I. Zá­sa­da, že nik­do nemůže být stí­hán ji­nak než ze zá­kon­ných důvodů a způso­bem, kte­rý sta­no­ví zá­kon (tres­tní řád), je zá­klad­ní zá­sa­dou tres­tní­ho říze­ní, vy­jádřenou v § 2 od­st. 2 tr. ř. (§ 2 ods. 1 slo­ven­ské­ho Tres­tné­ho po­riad­ku), kte­rý na­va­zu­je na čl. 8 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Je­jí zá­važ­né po­ru­še­ní v po­době vy­tváření ne­zá­kon­ných důkaz­ních prostředků směřují­cí k ne­zá­kon­né­mu tres­tní­mu stí­há­ní, případně od­sou­ze­ní, před­sta­vu­je „ji­nou zá­važ­nou új­mu“ ve smys­lu § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (§ 326 ods. 1 slo­ven­ské­ho Tres­tné­ho zá­ko­na) bez oh­le­du na to, zda se poš­ko­ze­ný sku­tečně do­pus­til tres­tné­ho či­nu, či ni­ko­liv, a tím spí­še bez oh­le­du na to, zda je pa­cha­tel sub­jek­tivně o vině poš­ko­ze­né­ho přesvědčen. Ob­vinění jed­na­li v úmys­lu tu­to zá­važ­nou új­mu způso­bit. Správně te­dy od­vo­la­cí soud od­mítl je­jich ob­ha­jo­bu, že se mělo jed­nat pou­ze o ja­ké­si pro­ces­ní po­chy­be­ní či je­jich nedůsled­nost.


II. Ob­vinění si přitom vzhle­dem ke své pro­fe­si, za­řaze­ní a zna­los­ti tres­tní­ho říze­ní by­li vědo­mi vý­zna­mu pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka ja­ko důle­ži­té­ho pro­ces­ní­ho úko­nu, je­hož přeč­te­ním může být pro­ve­den důkaz před sou­dem a kte­rý může být zá­sad­ní pro zá­věr sou­du o vině ob­viněné­ho. Jes­tli­že ob­vinění fal­šo­va­li ta­ko­vé zá­sad­ní důkaz­ní prostřed­ky, a to do­kon­ce oh­ledně všech tří důle­ži­tých svědků v da­né věci, mu­se­li si být vědo­mi i to­ho, že případ­ný vý­rok o vině učině­ný sou­dem na zá­kladě těchto důkazů bu­de v důsled­ku to­ho v pod­statě proti­práv­ním ak­tem od­po­ru­jí­cím zá­klad­ním lid­ským právům, kte­rá jsou pod ochra­nou soud­ní mo­ci. Je­jich sub­jek­tiv­ní přesvědče­ní o vině J. N. a případ­ná sna­ha ne­zá­kon­ným pos­tu­pem dopl­nit důka­zy o je­ho domně­lé vině na té­to sku­teč­nos­ti nic nemění.

III. Od­vo­la­cí soud je vá­zán vy­me­ze­ním od­vo­lá­ní po­da­né­ho stát­ním zá­stup­cem ve vzta­hu k ob­viněné­mu a to­to vy­me­ze­ní již nel­ze měnit do­da­tečně po up­ly­nu­tí lhů­ty k po­dá­ní od­vo­lá­ní, res­pek­ti­ve ani pozdeji, např. ve veřej­ném za­se­dá­ní při pro­jed­ná­ní věci u od­vo­la­cí­ho sou­du. By­lo-li od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce ve vzta­hu k ur­či­té­mu vý­ro­ku vý­slovně ozna­če­no ja­ko po­da­né jen ve prospěch ob­viněné­ho, pak se zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius plně up­lat­ní a od­vo­la­cí soud už nemůže roz­hod­nout z je­ho podnětu v nep­rospěch ob­viněné­ho

 

7 Tdo 1121/2018-40




US­NE­SENÍ


Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní dne 3. 10. 2018 o do­vo­lá­ních ob­viněných R. M., a R. S., pro­ti roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017, v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Děčíně pod sp. zn. 24 T 70/2013, tak­to:

Pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. se zru­šu­je roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017.

Pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. se zru­šu­jí ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ný roz­su­dek ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du.

Pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. se Kraj­ské­mu sou­du v Ús­tí nad La­bem přika­zu­je, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl.

Od­ůvodnění:


Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Děčíně ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 24 T 70/2013, by­li ob­vinění R. M. a R. S. uz­ná­ni vin­ný­mi přeči­ny zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku a by­ly jim ulo­že­ny pod­le § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku úhr­nné tres­ty od­ně­tí svo­bo­dy kaž­dé­mu v tr­vá­ní čtr­nác­ti měsíců s pod­míněným od­kla­dem na zku­šeb­ní do­bu čtr­nác­ti měsíců.

Pro­ti to­mu­to roz­sud­ku po­da­li od­vo­lá­ní oba ob­vinění pro­ti vý­rokům o vině i tres­tech a rovněž stát­ní zá­stup­ce, kte­rý od­vo­lá­ní za­měřil ta­ké do vý­roků o vině i tres­tech, a to ve prospěch i v nep­rospěch ob­viněných (pod­robněji viz ní­že). Kraj­ský soud v Ús­tí nad La­bem roz­sud­kem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017, z podnětu všech po­da­ných od­vo­lá­ní roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. v ce­lém roz­sa­hu zru­šil a pod­le § 259 od­st. 3 tr. ř. nově roz­hodl tak, že ob­viněné uz­nal vin­ný­mi (ne­výz­namně up­ra­ve­no) tím, že
ja­ko po­li­cis­té slu­žebně za­řaze­ní u Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky, Kraj­ské ředi­tel­ství po­li­cie Ústec­ké­ho kra­je, Územ­ní od­bor Služ­by kri­mi­nál­ní po­li­cie a vy­šetřová­ní v R., v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ve­de­né­ho pro­ti J. N. pro trest­ný čin ne­do­vo­le­né vý­ro­by a dr­že­ní omam­ných a psy­chot­rop­ních lá­tek a jedů pod­le § 187 od­st. 1 tr. zák. (zá­kon č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, účin­ný do 31. 12. 2009) v úmys­lu způso­bit, aby byl J. N. pro da­ný trest­ný čin od­sou­zen, pro­ved­li v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ní­mi § 2 od­st. 5 tr. ř. a § 101 od­st. 2 tr. ř. vý­sle­chy svědků D. Č., E. K. a J. L., kon­krétně

- D. Č. dne 12. 10. 2007 v době od 9:35 ho­din do 10:15 ho­din ve Va­zeb­ní vězni­ci Tep­li­ce předa­li k pod­pi­su ji­mi předem přip­ra­ve­ný pro­to­kol o vý­sle­chu svědka, ve kte­rém usvědčo­val J. N. z tres­tné čin­nos­ti, aniž by však sa­mot­ný vý­slech D. Č. v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní svědka fak­tic­ky proběhl a aniž by jim D. Č. in­for­ma­ce ob­sa­že­né v pro­to­ko­lu v tom­to pro­ces­ním pos­ta­ve­ní sdělil, a do­nu­ti­li jej pod hroz­bou vy­konstruo­vá­ní tres­tní­ho stí­há­ní ten­to pro­to­kol po­dep­sat,

- E. K. pod hroz­bou va­zeb­ní­ho stí­há­ní přimě­li, aby dne 15. 10. 2007 ve V. v osob­ním auto­mo­bi­lu po­dep­sal ji­mi předem přip­ra­ve­nou svědec­kou vý­pověď (i zde zjevně míněno pro­to­kol o vý­sle­chu svědka – pozn. NS), ve kte­ré usvědčo­val J. N. z tres­tné čin­nos­ti, aniž by sa­mot­ný vý­slech E. K. v pro­ces­ním pos­ta­ve­ní svědka fak­tic­ky proběhl a aniž by jim v tom­to pro­ces­ním pos­ta­ve­ní in­for­ma­ce ob­sa­že­né v pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka sdělil,

- J. L. pod hroz­bou uvěznění přimě­li, aby dne 22. 10. 2007 v R. v pros­to­rách Po­li­cie ČR po­dep­sal pro­to­kol o vý­sle­chu svědka s nep­rav­di­vý­mi úda­ji svědčí­cí­mi pro­ti J. N., kte­ré jim v průběhu vý­sle­chu nesdělil,


přičemž na zá­kladě těchto svědec­kých vý­povědí by­la na J. N. po­dá­na dne 15. 1. 2008 k Ok­res­ní­mu sou­du v Děčíně ob­ža­lo­ba pro sho­ra uve­de­ný trest­ný čin, v níž by­la J. N. kla­de­na za vi­nu dis­tri­bu­ce per­vi­ti­nu D. Č., E. K. a J. L., kteří v hlav­ních lí­če­ních, ko­na­ných v da­né věci, ozna­či­li své před­cho­zí svědec­ké vý­povědi za nep­rav­di­vé a vy­nu­ce­né, na­čež byl J. N. zproštěn ob­ža­lo­by v ce­lém roz­sa­hu pod­le § 226 písm. a) tr. ř. (tj. že ne­by­lo pro­ká­zá­no, že se stal sku­tek, pro kte­rý je ob­ža­lo­va­ný stí­hán).

V tom­to vý­ro­ku je op­ro­ti vý­ro­ku o vině sou­du pr­vní­ho stupně v po­pi­su úto­ku tý­ka­jí­cí­ho se D. Č. na­víc nově uve­de­no, že jme­no­va­né­ho do­nu­ti­li pod hroz­bou vy­konstruo­vá­ní tres­tní­ho stí­há­ní ten­to pro­to­kol po­dep­sat. V po­pi­su útoků tý­ka­jí­cích se D. Č. a E. K. je doplněno (upřesněno), že in­for­ma­ce ob­sa­že­né v pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka jme­no­va­ní ob­viněným nesděli­li v tom­to pro­ces­ním pos­ta­ve­ní a ve vzta­hu k J. L. je upřesněno, že nep­rav­di­vé úda­je ob­sa­že­né v pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka jim jme­no­va­ný nesdělil v průběhu vý­sle­chu. Doplněn je ko­nečně ve vzta­hu ke všem útokům nás­le­dek v po­době po­dá­ní ob­ža­lo­by a ve­de­ní soud­ní­ho říze­ní tres­tní­ho pro­ti J. N.

Tak­to pop­sa­né jed­ná­ní od­vo­la­cí soud právně kva­li­fi­ko­val stejně ja­ko soud pr­vní­ho stupně, tj. u obou ob­viněných ja­ko přeči­ny zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, a ob­viněné od­sou­dil pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku k úhr­nným trestům od­ně­tí svo­bo­dy, kaž­dé­ho v tr­vá­ní os­mi měsíců s pod­míněným od­kla­dem na zku­šeb­ní do­bu čtr­nác­ti měsíců.

Ob­vinění R. M. a R. S. po­da­li prostřed­nic­tvím své­ho spo­leč­né­ho ob­háj­ce pro­ti roz­hod­nu­tí sou­du dru­hé­ho stupně do­vo­lá­ní opí­ra­jí­cí se o do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř.

Na­mít­li, že by­li oběma sou­dy uz­ná­ni vin­ný­mi i skut­kem, kte­ré­ho se mě­li do­pus­tit vůči D. Č., je­hož vý­povědí neb­yl před na­lé­za­cím sou­dem pro­ve­den důkaz a po­té až od­vo­la­cí soud přečetl pro­to­kol o vý­povědi to­ho­to svědka z příp­rav­né­ho říze­ní pod­le § 211 od­st. 2 písm. a) tr. ř. Pod­le ob­viněných tím by­la po­ru­še­na zá­sa­da dvo­jin­stan­čnos­ti říze­ní a kraj­ský soud měl správně roz­su­dek na­lé­za­cí­ho sou­du zru­šit, a to v ce­lém roz­sa­hu, a věc mu vrá­tit k no­vé­mu pro­jed­ná­ní.

Vzhle­dem k to­mu, že stát­ní zá­stup­ce v tom­to směru po­dal od­vo­lá­ní ve prospěch ob­viněných, byl pod­le ob­viněných po­ru­šen i zá­kaz re­for­ma­ce in peius (ob­vinění zde evi­dentně mě­li na mys­li doplnění skut­ko­vé vě­ty tý­ka­jí­cí se D. Č. ve vý­ro­ku roz­sud­ku).

Připomně­li, že us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní ani ob­ža­lo­ba nek­va­li­fi­ko­va­ly je­jich jed­ná­ní i ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní a v případě D. Č. v ob­ža­lobě ab­sen­tu­je po­pis ja­ké­ho­ko­liv jed­ná­ní, kte­ré by pod skut­ko­vou pod­sta­tu to­ho­to tres­tné­ho či­nu by­lo podřadi­tel­né.

Dá­le na­mít­li, že je­jich jed­ná­ní mělo být právně kva­li­fi­ko­vá­no pod­le tres­tní­ho zá­ko­na (tj. zá­ko­na č. 140/1961 Sb., účin­né­ho do 31. 12. 2009), za je­hož účin­nos­ti mělo být spá­chá­no, a ni­ko­li pod­le tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (zá­kon č. 40/2009 Sb., účin­ný od 1. 10. 2010), ne­boť no­vá práv­ní úp­ra­va ne­ní pro ob­viněné příz­nivější. Ne­souh­la­si­li se zá­věrem soudů, že pod­le tres­tní­ho zá­ko­na by by­lo nut­no je­jich jed­ná­ní kva­li­fi­ko­vat ja­ko trest­ný čin zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 158 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. c) tr. zák., res­pek­ti­ve pod­le ok­res­ní­ho sou­du ja­ko po­kus to­ho­to tres­tné­ho či­nu, ne­boť jím byl či měl být způso­ben ji­ný zvlášť zá­važ­ný nás­le­dek. Ta­ko­vý nás­le­dek pod­le ob­viněných způso­ben neb­yl ani neh­ro­zil. Sám J. N. uvedl, že mu ne­by­la jed­ná­ním ob­viněných způso­be­na žá­dná új­ma.

Za pou­ži­tí tres­tní­ho zá­ko­na by pod­le ob­viněných přichá­ze­lo v úva­hu uži­tí ma­te­riál­ní­ho ko­rek­ti­vu ob­sa­že­né­ho v § 3 od­st. 1, 2, 4 tr. zák. a po­sou­ze­ní je­jich jed­ná­ní pou­ze ja­ko ká­zeň­ský přes­tu­pek. V do­vo­lá­ní pou­ká­za­li rovněž na prin­cip ul­ti­ma ra­tio a zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se ob­sa­že­nou v § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku. V té­to sou­vis­los­ti zmí­ni­li dlou­hou do­bu, kte­rá uběh­la od spá­chá­ní či­nu (rok 2007), svou do­sa­vad­ní bez­úhon­nost, přík­lad­né slu­žeb­ní hod­no­ce­ní i do­bu, po kte­rou by­li ja­ko po­li­cis­té pos­ta­ve­ni mi­mo služ­bu. K od­ůvodnění uve­de­né­ho ná­zo­ru ob­vinění zno­vu pod­robně zmí­ni­li spe­ci­fi­ka přípa­du a pou­ká­za­li na svědec­ké vý­povědi a dal­ší pro­ve­de­né důka­zy. Na­mít­li, že skut­ky, ji­miž by­li uz­ná­ni vin­ný­mi, ne­vy­ka­zu­jí zna­ky přečinů, nýbrž zna­ky ká­zeň­ské­ho přes­tup­ku pod­le § 50 od­st. 1 zá­ko­na č. 361/2003 Sb., ať už by při práv­ním po­sou­ze­ní věci by­lo vy­chá­ze­no z tres­tní­ho zá­ko­na, ne­bo tres­tní­ho zá­ko­ní­ku.

Uved­li, že ne­mo­hou ak­cep­to­vat vý­rok sou­du, pod­le něhož mě­li jed­nat v úmys­lu způso­bit, aby J. N. byl od­sou­zen, a pro­to sep­sa­li pro­to­ko­ly o vý­povědích tří jme­no­va­ných svědků, aniž by se fak­tic­ky ta­ko­vé vý­sle­chy us­ku­teč­ni­ly a aniž by in­for­ma­ce ob­sa­že­né v pro­to­ko­lech svědci sděli­li. Ne­souh­la­si­li ani se zá­věrem, že do­cí­li­li vý­povědí uve­de­ných svědků vý­hrůžka­mi.

Vy­jádři­li ná­zor, že tres­tní stí­há­ní J. N. by­lo ve­de­no zce­la důvodně. Připomně­li, že poz­nat­ky o tres­tné čin­nos­ti J. N. spo­čí­va­jí­cí ve vý­robě a dis­tri­bu­ci psy­chot­rop­ních lá­tek zís­ka­li od ko­legů z V., tak­že ne­jed­na­li z vlas­tní­ho podnětu či zlé­ho úmys­lu. Ne­jed­na­li te­dy s cí­lem do­sáh­nout od­sou­ze­ní J. N., aniž by ji­mi zjištěné sku­teč­nos­ti mě­ly kon­krét­ní pod­klad. Ty­to in­for­ma­ce vy­plý­va­ly z ob­sa­hu vy­světle­ní a vý­slechů D. Č., E. K. a J. L. i z dal­ších důkazů, zej­mé­na z vý­sledků do­mov­ní proh­líd­ky v bytě uží­va­ném J. N. Ob­vinění ta­ké pou­ká­za­li na kon­krét­ní pozdější roz­su­dek v ji­né věci, jímž byl J. N. pra­vo­mocně od­sou­zen za dis­tri­bu­ci per­vi­ti­nu v le­tech 2010 až 2012.

Pod­le ob­viněných mělo být po­su­zo­vá­no, zda tres­tnou čin­nost J. N. vy­konstruo­va­li na pod­kladě nep­rav­di­vých a zfal­šo­va­ných vý­povědí svědků a zda tím­to způso­bem usi­lo­va­li o bez­důvod­né od­sou­ze­ní J. N. pro trest­ný čin, kte­rý ve sku­teč­nos­ti nes­pá­chal, ane­bo zda svou čin­nos­tí způso­bi­li, že J. N., ač­ko­li se tres­tné čin­nos­ti do­pus­til, ne­mohl být uz­nán vin­ným, res­pek­ti­ve si pou­ze us­nad­ni­li svou prá­ci v po­době úkonů tres­tní­ho říze­ní, kte­ré za­tí­ži­li va­dou, v důsled­ku če­hož mu­sel být na­ko­nec J. N. zproštěn ob­ža­lo­by. Vy­řeše­ním těchto otá­zek moh­ly sou­dy dospět ke zce­la od­liš­ným zá­věrům oh­ledně to­ho, zda jed­ná­ní ob­viněných vy­ka­zu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu. Ob­vinění od­ká­za­li ta­ké na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, kte­ré se u da­né­ho tres­tné­ho či­nu za­bý­vá otáz­kou prospěchu, což lze pod­le ob­viněných vztáh­nout i na zá­važ­nou új­mu ve smys­lu § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Ob­vinění se do­má­ha­li to­ho, aby Nej­vyš­ší soud na­pa­de­ný roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem zru­šil a to­mu­to sou­du přiká­zal věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nat a roz­hod­nout.

Stát­ní zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ve vy­jádření k do­vo­lá­ní uvedl, že doplnění do­ka­zo­vá­ní kraj­ským sou­dem přeč­te­ním vý­povědi svědka D. Č. by­lo v sou­la­du s tres­tním řádem, z kte­ré­ho ply­ne, že od­vo­la­cí soud může a má do­ka­zo­vá­ní sám dopl­nit, přičemž vrá­tit věc sou­du na­lé­za­cí­mu je na­místě zej­mé­na teh­dy, po­kud je třeba opa­ko­vat hlav­ní lí­če­ní či pro­vádět roz­sáh­lé a ob­tížně pro­ve­di­tel­né do­ka­zo­vá­ní. Přeč­te­ní jed­né svědec­ké vý­povědi za ta­ko­vé­to roz­sáh­lé a ob­tíž­né doplnění do­ka­zo­vá­ní jistě po­va­žo­vat nel­ze. Ve věci ne­by­la po­ru­še­na zá­sa­da dvo­jin­stan­čnos­ti říze­ní ani zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius, ne­boť od­vo­la­cí soud to­li­ko zpřes­nil po­pis jed­ná­ní ob­viněných (skut­ko­vou větu), a to na zá­kladě důka­zu, kte­rý byl opatřen již v říze­ní příp­rav­ném. I pro případ, že by do­vo­la­cí soud shle­dal zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius pos­tu­pem od­vo­la­cí­ho sou­du po­ru­še­ným, ne­moh­lo by pro­jed­ná­ní do­vo­lá­ní zá­sadně ov­liv­nit pos­ta­ve­ní ob­viněných a otáz­ka, kte­rá má být z podnětu do­vo­lá­ní řeše­na, ne­ní po práv­ní strán­ce zá­sad­ní­ho vý­zna­mu. Ke změně práv­ní kva­li­fi­ka­ce ob­viněných by u pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu to­tiž fak­tic­ky ne­moh­lo do­jít, přičemž tres­ty již by­ly ulo­že­ny při sa­mot­né spod­ní hra­ni­ci zá­kon­né saz­by.

Za stěžej­ní do­vo­la­cí ná­mit­ku ob­viněných stát­ní zá­stup­ce ozna­čil tu, že je­jich jed­ná­ní mělo být po­sou­ze­no ja­ko ká­zeň­ský de­likt a ni­ko­li ja­ko trest­ný čin. S tou­to ná­mit­kou opí­ra­jí­cí se o zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se se však nez­to­tož­nil s oh­le­dem na vy­so­kou spo­le­čen­skou škod­li­vost jed­ná­ní ob­viněných. Ne­souh­la­sil ani s ná­mit­kou, že jed­ná­ní ob­viněných mělo být kva­li­fi­ko­vá­no pod­le tres­tní­ho zá­ko­na a ni­ko­li pod­le tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a vy­lo­žil, že pozdější práv­ní úp­ra­va je pro ob­viněné příz­nivější. Vy­jádřil ná­zor, že ani ap­li­ka­ce přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní v tres­tním zá­koně up­ra­vu­jí­cích ma­te­riál­ní znak tres­tné­ho či­nu by ne­moh­la vést k zá­věru, že šlo jen o ká­zeň­ský de­likt.

Stát­ní zá­stup­ce navrhl do­vo­lá­ní ob­viněných R. M. a R. S. ja­ko zjevně neo­pod­statněná od­mít­nout pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí (§ 265c tr. ř.) shle­dal, že obě do­vo­lá­ní jsou přípus­tná (§ 265a tr. ř.), by­la po­dá­na oso­ba­mi k to­mu op­rávněný­mi, tj. ob­viněný­mi prostřed­nic­tvím je­jich ob­háj­ce [§ 265d od­st. 1 písm. b), od­st. 2 tr. ř.], v zá­kon­né lhůtě a na místě k to­mu ur­če­ném (§ 265e tr. ř.) a spl­ňu­jí ná­le­ži­tos­ti ob­sa­hu do­vo­lá­ní (§ 265f od­st. 1 tr. ř.). Nej­vyš­ší soud zjis­til, že obě do­vo­lá­ní jsou důvod­ná.

Předev­ším je na­místě připo­me­nout, že do­vo­lá­ní nemůže nah­ra­zo­vat řád­né op­rav­né prostřed­ky a je­ho po­dá­ní ne­ní přípus­tné ve stejně ši­ro­kém roz­sa­hu (mi­mo ji­né co do důvodů), ja­ký je cha­rak­te­ris­tic­ký pro řád­né op­rav­né prostřed­ky. Do­vo­lá­ní nepl­ní fun­kci ja­ké­ho­si „dal­ší­ho od­vo­lá­ní“. Je mož­né je po­dat jen z někte­ré­ho z důvodů taxativně uve­de­ných v § 265b tr. ř. Kon­krét­ní up­latněné ná­mit­ky ma­jí re­le­van­ci zá­kon­né­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du jen za před­pok­la­du, že mu od­po­ví­da­jí svým ob­sa­hem. Z po­va­hy do­vo­la­cích důvodů, jak jsou v zá­koně taxativně vy­me­ze­ny, je zřej­mé, že do­vo­lá­ní je ur­če­no k náp­ravě zá­važ­ných práv­ních vad pra­vo­moc­ných roz­hod­nu­tí, a ni­ko­li k to­mu, aby skut­ko­vá zjištění soudů pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně by­la přez­kou­má­vá­na ještě tře­tí in­stan­cí.

Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní. Uve­de­ný do­vo­la­cí důvod zá­le­ží ve vad­né ap­li­ka­ci hmot­né­ho prá­va na skut­ko­vý stav, kte­rý zjis­ti­ly sou­dy. Směřuje-li do­vo­lá­ní pro­ti vý­ro­ku o vině, pak do­vo­la­cí­mu důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. od­po­ví­da­jí ta­ko­vé ná­mit­ky, v nichž se tvr­dí, že skut­ko­vý stav, kte­rý zjis­ti­ly sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně, ne­vy­ka­zu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu, jímž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným. Nap­ro­ti to­mu do­vo­la­cím důvo­dem nej­sou skut­ko­vé ná­mit­ky, tj. ta­ko­vé ná­mit­ky, ji­miž se do­vo­la­tel sna­ží do­sáh­nout ji­né­ho hod­no­ce­ní důkazů op­ro­ti to­mu, jak je hod­no­ti­ly sou­dy, a tím i změ­ny ve skut­ko­vých zjištěních soudů a nah­ra­ze­ní těchto zjištění ji­nou ver­zí skut­ko­vé­ho sta­vu, kte­rou sám pro­sa­zu­je.

Jed­not­li­vé ná­mit­ky ob­viněných jsou v od­ůvodnění do­vo­lá­ní různě smí­se­né, je však zřej­mé, že zčás­ti up­lat­ni­li ná­mit­ky skut­ko­vé, kte­ré nej­sou pod up­latně­ný (ani ji­ný) do­vo­la­cí důvod podřadi­tel­né. Jde zej­mé­na o ná­mit­ky pro­ti zá­věru soudů, že v úmys­lu do­sáh­nout od­sou­ze­ní J. N. sep­sa­li pro­to­ko­ly o vý­povědích tří jme­no­va­ných svědků, aniž by se fak­tic­ky ta­ko­vé vý­sle­chy us­ku­teč­ni­ly a aniž by in­for­ma­ce ob­sa­že­né v pro­to­ko­lech svědci sděli­li, a že do­cí­li­li vý­povědí uve­de­ných svědků vý­hrůžka­mi.

Nej­vyš­ší soud ja­ko soud do­vo­la­cí zá­sadně ne­za­sa­hu­je do skut­ko­vých zjištění soudů pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně. Uči­nit tak může jen zce­la vý­ji­mečně, jes­tli­že to od­ůvod­ňu­je extrém­ní roz­por me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi soudů a pro­ve­de­ný­mi důka­zy. V ta­ko­vém případě je zá­sah Nej­vyš­ší­ho sou­du nez­byt­ný pro­to, aby byl dán průchod ús­tavně za­ru­če­né­mu zá­klad­ní­mu prá­vu ob­viněné­ho na spra­ved­li­vý pro­ces (čl. 4, čl. 90 Ústa­vy).

Pod­le ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du mo­hou nas­tat v pod­statě tři sku­pi­ny vad důkaz­ní­ho říze­ní, jež mo­hou mít za nás­le­dek po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces. Jde jed­nak o tak­zva­né opo­me­nu­té důka­zy, kdy sou­dy buď od­mít­ly pro­vést důkaz navr­že­ný účas­tní­kem říze­ní, aniž by svůj pos­tup věcně a adek­vátně sta­vu věci od­ůvod­ni­ly, ne­bo kdy si­ce pro­ved­ly důkaz, av­šak v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí jej vůbec nez­hod­no­ti­ly. Dru­hou sku­pi­nu tvoří přípa­dy, kdy důkaz, res­pek­ti­ve je­ho ob­sah, ne­ní zís­kán pro­cesně přípus­tným způso­bem, a ja­ko ta­ko­vý neměl být vůbec po­jat do hod­no­tí­cích úvah soudů. Ko­nečně tře­tí ob­last za­hr­nu­je přípa­dy své­vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů, tj. když od­ůvodnění soud­ních roz­hod­nu­tí ne­res­pek­tu­je ob­sah pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, do­chá­zí k tzv. de­for­ma­ci důkazů a své­vo­li při inter­pre­ta­ci vý­sledků důkaz­ní­ho říze­ní.

Jes­tli­že ob­vinění mě­li na mys­li pos­ledně uve­de­ný případ, je ov­šem třeba ta­ké uvést, že Nej­vyš­ší soud se může otáz­kou tzv. extrém­ní­ho roz­po­ru (extrém­ní­ho ne­sou­la­du) za­bý­vat jen po­kud jej do­vo­la­tel uči­ní předmětem do­vo­lá­ní a sou­časně i přesně uve­de, v čem kon­krétně ten­to roz­por (ne­sou­lad) spatřuje. Ta­ko­vý­to zá­važ­ný ne­sou­lad je dán zej­mé­na teh­dy, jes­tli­že skut­ko­vá zjištění soudů napřík­lad ne­ma­jí vůbec žá­dnou ob­sa­ho­vou vaz­bu na pro­ve­de­né důka­zy, ne­vyp­lý­va­jí z důkazů při žá­dném z lo­gic­kých způsobů je­jich hod­no­ce­ní, jsou pra­vým opa­kem ob­sa­hu důkazů, na je­jichž pod­kladě by­la učiněna, apod. Tepr­ve po­té, co do­vo­la­tel vzne­se tak­to for­mu­lo­va­nou ná­mit­ku, Nej­vyš­ší soud zhod­no­tí, zda ta­to ná­mit­ka je ak­cep­to­va­tel­ná a re­le­van­tní (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Pro­to jen zce­la nad rá­mec uve­de­né­ho a pro úpl­nost Nej­vyš­ší soud uvá­dí, že sou­dy ke svým skut­ko­vým zjištěním dospě­ly na zá­kladě úpl­né­ho a lo­gic­ké­ho zhod­no­ce­ní důkazů, přičemž ne­vy­chá­ze­ly jen z vý­povědí tří jme­no­va­ných poš­ko­ze­ných (v teh­dej­ší věci svědků), kte­ré hod­no­ti­ly ja­ko věro­hod­né a nav­zá­jem neov­livněné, nýbrž i z ob­jek­tiv­ních důkazů pro­ka­zu­jí­cích, že napřík­lad pro­to­kol o vý­sle­chu svědka D. Č. ne­mohl být sep­sán a vy­tis­knut ve vý­sle­cho­vé mís­tnos­ti vězni­ce a že do­ba maximálně půl ho­di­ny, po kte­rou měl vý­slech pod­le zá­znamů vězni­ce pro­bí­hat (svědek vy­dán z ce­ly v 9:35 hod. a ob­vinění vězni­ci opus­ti­li v 10:09 hod.), se nes­ho­du­je ani s ča­so­vý­mi úda­ji v pro­to­ko­lu a kvan­ti­ta­tivně ani s je­ho ob­sa­hem.

Nej­vyš­ší soud se dá­le za­bý­val ná­mit­kou ob­viněných spo­čí­va­jí­cí v pod­statě v tom, že tres­tní stí­há­ní J. N. by­lo ve­de­no důvodně a že poz­nat­ky o tres­tné čin­nos­ti J. N. zís­ka­li od ko­legů z V., tak­že ne­jed­na­li z vlas­tní­ho podnětu či zlé­ho úmys­lu, přičemž ji­mi zjištěné sku­teč­nos­ti mě­ly kon­krét­ní pod­klad a vy­plý­va­ly z ob­sa­hu vy­světle­ní a vý­slechů D. Č., E. K. a J. L. i z dal­ších důkazů, zej­mé­na z vý­sledků do­mov­ní proh­líd­ky v bytě uží­va­ném J. N. Ob­vinění na­mí­ta­li, že tres­tnou čin­nost ne­vy­konstruo­va­li na pod­kladě nep­rav­di­vých a zfal­šo­va­ných vý­povědí svědků a neu­si­lo­va­li tak o bez­důvod­né od­sou­ze­ní J. N. pro trest­ný čin, kte­rý ve sku­teč­nos­ti nes­pá­chal, nýbrž si pou­ze us­nad­ni­li svou prá­ci v po­době úkonů tres­tní­ho říze­ní, kte­ré za­tí­ži­li va­dou, v důsled­ku če­hož mu­sel být na­ko­nec J. N. zproštěn ob­ža­lo­by. Pod­sta­tou té­to ná­mit­ky je zpo­chybnění úmys­lu způso­bit J. N. (ima­te­riál­ní) ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ja­kož­to zna­ku skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku [případně tres­tné­ho či­nu zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 158 od­st. 1 písm. a) tr. zák. (viz ní­že)].

Přeči­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku se do­pus­tí úřed­ní oso­ba, kte­rá v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch vy­ko­ná­vá svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím ji­né­mu práv­ní­mu před­pi­su. Ob­jek­tem to­ho­to tres­tné­ho či­nu je zá­jem stá­tu na řád­ném vý­ko­nu pra­vo­mo­ci úřed­ních osob a na ochraně práv a op­rávněných zá­jmů fy­zic­kých a práv­nic­kých osob. Je ne­po­chyb­né, že ob­vinění ja­ko přís­luš­ní­ci bez­peč­nos­tní­ho sbo­ru, kteří pl­ni­li úko­ly stá­tu a pou­ží­va­li při tom svěřené po­li­cej­ní pra­vo­mo­ci pro plnění těchto úkolů by­li v době či­nu úřed­ní­mi oso­ba­mi pod­le § 127 od­st. 1 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku (by­li te­dy ja­ko pa­cha­te­lé spe­ciál­ní­mi sub­jek­ty tres­tné­ho či­nu). Svou pra­vo­moc vy­ko­ná­va­li způso­bem od­po­ru­jí­cím tres­tní­mu řádu, zej­mé­na us­ta­no­ve­ní § 101 od­st. 2 tr. ř.

Pro úpl­nost Nej­vyš­ší soud již na tom­to místě uvá­dí, že za prak­tic­ky iden­tic­kou z hle­dis­ka znaků skut­ko­vé pod­sta­ty lze pro potřeby to­ho­to říze­ní po­va­žo­vat dřívější práv­ní úp­ra­vu tres­tné­ho či­nu zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 158 od­st. 1 písm. a) tr. zák., tj. zá­ko­na účin­né­ho v době či­nu. To­ho­to tres­tné­ho či­nu se do­pus­til veřej­ný či­ni­tel (te­dy bez­es­po­ru i po­lic­ista – § 89 od­st. 9 tr. zák.), kte­rý v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch vy­ko­ná­val svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím zá­ko­nu. Ško­dou se zde ro­zumě­la i új­ma ima­te­riál­ní, te­dy ne­ma­jet­ko­vá, což od­po­ví­da­lo “ji­né zá­važ­né újmě” pod­le ny­ní účin­né­ho § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky je tu­díž ob­li­ga­tor­ním zna­kem tres­tné­ho či­nu pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku ved­le za­vinění ta­ké poh­nut­ka (vý­stižněji řeče­no úmysl přesa­hu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu) vy­jádřená v textu zá­ko­na for­mu­la­cí „v úmys­lu způso­bit ji­né­mu ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch“. Ji­nou zá­važ­nou új­mou se ro­zu­mí új­ma ima­te­riál­ní, ja­ko je ško­da na prá­vech, na zdra­ví, mo­rál­ní ško­da, poš­ko­ze­ní v za­městná­ní, v ro­din­ném ži­votě apod. K do­ko­ná­ní či­nu ne­ní třeba, aby új­ma sku­tečně vznik­la (viz např. roz­hod­nu­tí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.). Zna­ky tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku te­dy nej­sou naplně­ny jen tím, že oso­ba vy­ko­ná­vá ob­jek­tivně zá­vad­ným způso­bem pra­vo­moc úřed­ní oso­by ani za­viněním ve formě úmys­lu. Sub­jek­tiv­ní strán­ka tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by to­tiž ne­ní vyjadřena pou­hým úmys­lem pod­le § 15 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý za­hr­nu­je i okol­nost, že úřed­ní oso­ba vy­ko­ná­vá svou pra­vo­moc způso­bem od­po­ru­jí­cím zá­ko­nu. Úřed­ní oso­ba mu­sí zá­ro­veň jed­nat i v úmys­lu (poh­nut­ce) způso­bit ji­né­mu ško­du, ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch. Ji­nak řeče­no, úmysl pa­cha­te­le mu­sí za­hr­no­vat jak způsob jed­ná­ní uve­de­ný ve skut­ko­vé pod­statě, tak úmysl přesa­hu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu, vzta­hu­jí­cí se ke způso­be­ní ško­dy ne­bo ji­né zá­važ­né új­my ane­bo opatření neop­rávněné­ho prospěchu. I ten­to úmysl může být naplněn jak ve formě úmys­lu přímé­ho, tak nepřímé­ho [§ 15 od­st. 1 písm. a), b) tr. zá­ko­ní­ku].

Pod­sta­tu ná­mit­ky ob­viněných je nut­no chá­pat tak, že by­li (a jsou) přesvědče­ni, že J. N. teh­dy pro­šetřova­nou tres­tnou čin­nost spá­chal, přičemž pro ten­to zá­věr mě­li předběžné pod­kla­dy v po­době vý­sledků do­mov­ní proh­líd­ky a vy­světle­ní tří jme­no­va­ných osob. Je­ho stí­há­ní a případ­né od­sou­ze­ní by tak ne­by­lo pod­le je­jich ná­zo­ru bez­důvod­né, tak­že je­jich jed­ná­ní k to­mu směřují­cí mu ne­moh­lo způso­bit zá­važ­nou új­mu a ne­moh­li jed­nat v úmys­lu ta­ko­vou új­mu způso­bit, nýbrž by­li ve­de­ni poh­nut­kou, aby spra­vedl­nos­ti by­lo učiněno za dost.

Ta­ko­vé ná­mit­ce však přisvědčit nel­ze. I po­kud od­hléd­ne­me od sku­teč­nos­ti, že sou­dy uči­ni­ly zá­věr, že ta­ké úda­je uve­de­né v úřed­ních zá­zna­mech o vy­světle­ních D. Č., E. K. a J. L. by­ly ov­livně­ny tím, že již při po­dá­ní těchto vy­světle­ní byl na ně činěn nát­lak, je třeba zdůraz­nit, že ani do­sa­vad­ní předběžné pod­kla­dy pro zá­věr o vině J. N. by ne­moh­ly os­pra­vedl­nit vy­tvoření pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka neod­po­ví­da­jí­cí­ho to­mu, co sku­tečně při tom­to pro­ces­ním úko­nu proběhlo. Ob­vinění si přitom vzhle­dem ke své pro­fe­si, za­řaze­ní a zna­los­ti tres­tní­ho říze­ní by­li vědo­mi vý­zna­mu pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka ja­ko důle­ži­té­ho pro­ces­ní­ho úko­nu, je­hož přeč­te­ním může být pro­ve­den důkaz před sou­dem a kte­rý může být zá­sad­ní pro zá­věr sou­du o vině ob­viněné­ho. Jes­tli­že ob­vinění pod­le zjištění soudů uve­de­ným způso­bem v pod­statě fal­šo­va­li ta­ko­vé zá­sad­ní důkaz­ní prostřed­ky, a to do­kon­ce oh­ledně všech tří důle­ži­tých svědků v da­né věci, mu­se­li si být vědo­mi i to­ho, že případ­ný vý­rok o vině učině­ný sou­dem na zá­kladě těchto důkazů bu­de v důsled­ku to­ho v pod­statě proti­práv­ním ak­tem od­po­ru­jí­cím zá­klad­ním lid­ským právům, kte­rá jsou pod ochra­nou soud­ní mo­ci (čl. 4 Ústa­vy). Je­jich sub­jek­tiv­ní přesvědče­ní o vině J. N. a případ­ná sna­ha ne­zá­kon­ným pos­tu­pem dopl­nit důka­zy o je­ho domně­lé vině na té­to sku­teč­nos­ti nic nemění. Pod­le čl. 90 Ústa­vy je to jen soud, kdo roz­ho­du­je o vině a tres­tu za tres­tné či­ny. Je zá­klad­ním prin­ci­pem fun­go­vá­ní de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ní­ho stá­tu, že tres­tní stí­há­ní a od­sou­ze­ní člověka je přípus­tné pou­ze za před­pok­la­du, že v předep­sa­né pro­ces­ní pro­ce­duře je vi­na na zá­kladě řád­ných, zá­kon­ných důkazů pro­ká­zá­na (viz např. roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tz 99/99).

V té­to sou­vis­los­ti lze rovněž od­ká­zat na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003, pub­li­ko­va­né pod č. 31/2004 Sb. rozh. tr., z něhož vy­plý­vá, že po­dob­né ne­zá­kon­né jed­ná­ní po­li­cis­ty nemůže být bez­tres­tné jen pro­to, že po­lic­ista případně sle­du­je cíl, kte­rý by ji­nak byl v obec­né po­lo­ze ak­cep­to­va­tel­ný, tj. napřík­lad náh­ra­du ško­dy způso­be­né tres­tným jed­ná­ním. Nej­vyš­ší soud zde řešil případ, kdy po­lic­ista při vý­sle­chu pod hroz­bou tres­tní­ho stí­há­ní pro trest­ný čin zpro­nevěry a případ­né­ho vze­tí do vaz­by vy­mohl na poš­ko­ze­né, že se za­vá­za­la k za­pla­ce­ní fi­nan­ční čás­tky ja­ko náh­ra­dy ško­dy vznik­lé je­jím tres­tným či­nem. Nej­vyš­ší soud vy­slo­vil, že z hle­dis­ka naplnění zá­kon­né­ho zna­ku „opatřit ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch“ je ne­roz­hod­né, zda vy­slý­cha­ná oso­ba vy­má­ha­nou čás­tku sku­tečně dlu­ží, či ni­ko­liv.

Zá­sa­da, že nik­do nemůže být stí­hán ji­nak než ze zá­kon­ných důvodů a způso­bem, kte­rý sta­no­ví zá­kon (tres­tní řád), je zá­klad­ní zá­sa­dou tres­tní­ho říze­ní, vy­jádřenou v § 2 od­st. 2 tr. ř., kte­rý na­va­zu­je na čl. 8 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Je­jí zá­važ­né po­ru­še­ní v po­době vy­tváření ne­zá­kon­ných důkaz­ních prostředků směřují­cí k ne­zá­kon­né­mu tres­tní­mu stí­há­ní, případně od­sou­ze­ní, před­sta­vu­je „ji­nou zá­važ­nou új­mu“ ve smys­lu § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku bez oh­le­du na to, zda se poš­ko­ze­ný sku­tečně do­pus­til tres­tné­ho či­nu, či ni­ko­liv, a tím spí­še bez oh­le­du na to, zda je pa­cha­tel sub­jek­tivně o vině poš­ko­ze­né­ho přesvědčen. Ob­vinění jed­na­li v úmys­lu tu­to zá­važ­nou új­mu způso­bit. Správně te­dy od­vo­la­cí soud od­mítl je­jich ob­ha­jo­bu, že se mělo jed­nat pou­ze o ja­ké­si pro­ces­ní po­chy­be­ní či je­jich nedůsled­nost.

Je zřej­mé, že ni­ko­li kaž­dé pro­ces­ní po­chy­be­ní napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by a že právě zmíněná poh­nut­ka je z to­ho­to hle­dis­ka roz­ho­du­jí­cí. Ob­vinění ne­po­chybně jed­na­li ve­de­ni zá­ko­nem vy­ža­do­va­ným úmys­lem (poh­nut­kou), tj. v úmys­lu způso­bit ji­né­mu zá­važ­nou új­mu, kon­krétně způso­bit poš­ko­ze­né­mu tres­tní stí­há­ní, pos­ta­ve­ní před soud a případně od­sou­ze­ní, jež by ne­by­ly pod­lo­že­ny zá­kon­ným způso­bem opatřený­mi důkaz­ní­mi prostřed­ky ve spra­ved­li­vém říze­ní. Pod­le zjištění soudů by­lo tres­tní stí­há­ní J. N. ko­ná­no předev­ším na zá­kladě ob­viněný­mi vy­nu­ce­ných nep­rav­di­vých vý­povědí tří jme­no­va­ných svědků (přesněji řeče­no na zá­kladě tří pro­to­kolů o vý­sle­ších svědků, kte­ré ve sku­teč­nos­ti nep­roběh­ly), přičemž ji­né re­le­van­tní usvědču­jí­cí důka­zy v pod­statě ab­sen­to­va­ly. J. N. neb­yl od­sou­zen a byl zproštěn ob­ža­lo­by jen dí­ky to­mu, že před sou­dem se po­dařilo ty­to ne­zá­kon­né důkaz­ní prostřed­ky zpo­chyb­nit. Na tom nic nemění ani fakt, jak od­vo­la­cí soud připus­til, že někte­ré sku­teč­nos­ti svědčí pro zá­věr, že se J. N. teh­dy vy­šetřova­né tres­tné čin­nos­ti do­pus­til, k če­muž ov­šem správně do­dal, že po­kud z ja­kých­ko­li důvodů nel­ze opatřit dos­ta­tek usvědču­jí­cích důkazů, nel­ze ten­to ne­dos­ta­tek s cí­lem do­sáh­nout od­sou­ze­ní nah­ra­zo­vat tím způso­bem, k němuž přis­tou­pi­li ob­vinění, tj. zá­měrným vy­tvářením nep­rav­di­vých svědec­kých vý­povědí, nad­to vy­nu­ce­ných vý­hrůžka­mi.

Obecně je sna­ha usvědčit pa­cha­te­le tres­tné čin­nos­ti, ov­šem zá­kon­ný­mi prostřed­ky, pod­sta­tou prá­ce ob­viněných a lo­gic­kým cí­lem je­jich usi­lo­vá­ní (přičemž Nej­vyš­ší soud ni­jak nez­po­chyb­ňu­je ob­tíž­nost a zá­služ­nost ob­jas­ňo­vá­ní tzv. dro­go­vých tres­tných činů). Av­šak lze říci, že právě ze způso­bu, ja­kým tu­to čin­nost vy­ko­ná­va­jí, ja­kým způso­bem opatřují důka­zy, vy­plý­vá, zda tak či­ní v úmys­lu způso­bit ji­né­mu zá­važ­nou új­mu v po­době od­sou­ze­ní na zá­kladě ne­zá­kon­ných důkazů, ane­bo v úmys­lu do­sáh­nout spra­ved­li­vé­ho od­sou­ze­ní pa­cha­telů. S tím sou­vi­sí fakt, že spra­ved­li­vé tres­tní říze­ní ne­ní jen prostřed­kem k ob­jasnění tres­tné čin­nos­ti a pot­res­tá­ní je­jích pa­cha­telů, nýbrž je sa­mos­tat­nou a zá­klad­ní hod­no­tou, na kte­ré spo­čí­vá a s níž sto­jí a pa­dá fun­go­vá­ní práv­ní­ho stá­tu, jak o tom svědčí i neb­la­hé dějin­né zku­še­nos­ti.

Ob­vinění napl­ni­li po ob­jek­tiv­ní i sub­jek­tiv­ní strán­ce všech­ny zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Do­vo­la­te­li up­latněná ar­gu­men­ta­ce pou­ka­zem na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, je nepřípad­ná, ne­boť to­to roz­hod­nu­tí řeší ji­nou prob­le­ma­ti­ku, kon­krétně naplnění zna­ku „opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch“ ve smys­lu § 158 od­st. 1 tr. zák., na­víc na skut­kově zce­la od­liš­ném zá­kladě.

Po­kud jde o sub­jek­tiv­ní strán­ku, Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že trest­ný čin je pod­le § 15 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku spá­chán úmyslně, jes­tli­že pa­cha­tel chtěl způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem, ne­bo věděl, že svým jed­ná­ním může způso­bit ta­ko­vé po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní, a pro případ, že je způso­bí, byl s tím sro­zuměn. Pod­le § 15 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku se sro­zuměním ro­zu­mí i smíření pa­cha­te­le s tím, že způso­bem uve­de­ným v tres­tním zá­koně může po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný ta­ko­vým zá­ko­nem.

Pro spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku pos­ta­čí nepřímý úmysl pod­le § 15 od­st. 1 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku ve vzta­hu k ob­jek­tiv­ním znakům, ne­vy­ža­du­je se úmysl přímý pod­le § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku. Úmysl přesa­hu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu (někdy též tzv. dru­hý úmysl, ob­mysl, do­lus co­lo­ra­tus), kte­rý v případě us­ta­no­ve­ní § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku spo­čí­vá v jed­ná­ní s úmys­lem způso­bit ji­né­mu ško­du ne­bo ji­nou zá­važ­nou új­mu ane­bo opatřit sobě ne­bo ji­né­mu neop­rávně­ný prospěch, může být rovněž naplněn i ve formě even­tuál­ní­ho úmys­lu, po­kud z kon­krét­ní for­mu­la­ce vý­slovně ne­vyp­lý­vá, že je třeba, aby pa­cha­tel da­ný nás­le­dek přímo chtěl, kdy for­mu­la­ce „v úmys­lu“ se mno­hem spí­še blí­ží spá­chá­ní či­nu k ur­či­té­mu úče­lu ne­bo s ur­či­tým cí­lem (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017). V po­su­zo­va­ném případě lze ak­cep­to­vat zá­věr od­vo­la­cí­ho sou­du o „přinej­men­ším“ nepřímém úmys­lu ve vzta­hu ke způso­be­ní soud­ní­ho říze­ní a od­sou­ze­ní J. N., za­tím­co ve vzta­hu ke znakům ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu (vý­kon pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by způso­bem od­po­ru­jí­cím zá­ko­nu) je dán úmysl přímý.

Nej­vyš­ší soud po­va­žu­je v té­to sou­vis­los­ti dá­le za vhod­né připo­me­nout, že od­vo­la­cí soud v na­pa­de­ném roz­sud­ku vy­slo­vil ná­zor, že mo­tiv jed­ná­ní ob­viněných neb­yl pro­ká­zán. To by zdán­livě moh­lo zna­me­nat roz­por se zá­věrem, že poh­nut­kou jed­ná­ní ob­viněných by­lo způso­bit od­sou­ze­ní J. N. Po­kud by poj­my mo­tiv a poh­nut­ka by­ly v tom­to smys­lu shod­né, ne­by­lo by mož­né do­vo­dit uve­de­nou poh­nut­ku ja­ko ob­li­ga­tor­ní znak skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a přitom tvr­dit, že neb­yl pro­ká­zán mo­tiv či­nu. Zpra­vid­la se o poh­nut­ce a mo­ti­vu obecně ho­voří ve shod­ném vý­zna­mu (srov. např. Kra­toch­víl, V. a kol. Kurs tres­tní­ho prá­va. Tres­tní prá­vo hmot­né. Obec­ná část. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2009, str. 257 ne­bo Je­lí­nek, J. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. 2. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2010, str. 231), přičemž poh­nut­kou (mo­ti­vem) je míněn v pod­statě vnitřní podnět, kte­rý vedl pa­cha­te­le k roz­hod­nu­tí spá­chat trest­ný čin. V tom­to by ov­šem po­jem poh­nut­ka neod­po­ví­dal ono­mu úmys­lu přesa­hu­jí­cí­mu ob­jek­tiv­ní strán­ku. Ve sku­teč­nos­ti jde te­dy v tom­to případě o dva roz­díl­né zna­ky cha­rak­te­ri­zu­jí­cí sub­jek­tiv­ní strán­ku či­nu. Je pro­to přija­tel­né sou­časně uči­nit zá­věr, že ob­vinění jed­na­li v úmys­lu způso­bit „ji­nou zá­važ­nou új­mu“, a zá­věr, že mo­tiv či­nu neb­yl pro­ká­zán.

Nej­vyš­ší soud se zto­tož­nil ta­ké s tím zá­věrem soudů, že do­nu­ce­ním poš­ko­ze­ných k pod­pi­su pro­to­kolů o vý­sle­chu svědka pod hroz­bou va­zeb­ní­ho stí­há­ní, res­pek­ti­ve uvěznění, napl­ni­li ob­vinění rovněž zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (a stejně tak i pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák.). Ne­ní spo­ru o tom, že ji­nou těžkou új­mou ve smys­lu těchto us­ta­no­ve­ní může být i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, přičemž je ne­roz­hod­né, zda se poš­ko­ze­ný tres­tné čin­nos­ti do­pus­til, či ni­ko­liv (viz č. 31/2004 Sb. rozh. tr., č. 27/1982 Sb. rozh. tr.).

Dal­ší do­vo­la­cí ná­mit­ka podřadi­tel­ná pod up­latně­ný důvod do­vo­lá­ní spo­čí­vá v tom, že zjištěné jed­ná­ní mělo být pod­le ob­viněných právně kva­li­fi­ko­vá­no pod­le tres­tní­ho zá­ko­na účin­né­ho v době spá­chá­ní či­nu, kte­rý byl pro ně příz­nivější.

Pod­le § 2 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (a stejně i pod­le § 16 od­st. 1 tr. zák.) se tres­tnost či­nu po­su­zu­je pod­le zá­ko­na účin­né­ho v době, kdy byl čin spá­chán; pod­le pozdější­ho zá­ko­na se po­su­zu­je jen teh­dy, jes­tli­že to je pro pa­cha­te­le příz­nivější. Soud pr­vní­ho stupně uvedl, že pod­le zá­ko­na účin­né­ho v době či­nu (tres­tní­ho zá­ko­na) by jed­ná­ní ob­viněných by­lo nut­no kva­li­fi­ko­vat ja­ko po­kus tres­tné­ho či­nu zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 8 od­st. 1, § 158 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. c) tr. zák. s tres­tní saz­bou od tří do de­se­ti let od­ně­tí svo­bo­dy, kde způso­be­ní zvlášť zá­važ­né­ho nás­led­ku by před­sta­vo­va­lo od­sou­ze­ní J. N., za­tím­co pod­le zá­ko­ní­ku účin­né­ho v době roz­ho­do­vá­ní sou­du by­la na místě kva­li­fi­ka­ce sho­ra uve­de­ná, tj. mírnější. Po­kud jde o trest­ný čin vy­dí­rá­ní, byl by pod­le na­lé­za­cí­ho sou­du pro ob­viněné nao­pak příz­nivější tres­tní zá­kon, je­hož § 235 od­st. 1 sta­no­vil saz­bu do tří let od­ně­tí svo­bo­dy, za­tím­co tres­tní zá­ko­ník sta­no­ví v § 175 od­st. 1 saz­bu šest měsíců až čtyři lé­ta od­ně­tí svo­bo­dy. Od­vo­la­cí soud se s těmi­to zá­věry na­lé­za­cí­ho sou­du zto­tož­nil, ov­šem s tím, že na­lé­za­cí soud po­mi­nul no­ve­lu tres­tní­ho zá­ko­ní­ku zá­ko­nem č. 330/2011 Sb., účin­ným od 1. 12. 2011, přičemž do 30. 11. 2011, te­dy i v době spá­chá­ní či­nu, byl na trest­ný čin pod­le § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku sta­no­ven trest od­ně­tí svo­bo­dy od šes­ti měsíců do tří let ne­bo trest zá­ka­zu čin­nos­ti, což by­la úp­ra­va pro ob­viněné příz­nivější, z níž vy­plý­va­lo, že trest měl být uk­lá­dán pod­le přísnější­ho us­ta­no­ve­ní § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Vzhle­dem k to­mu, že v § 158 od­st. 1 tr. zák. by­la sta­no­ve­na saz­ba tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na šest měsíců až tři lé­ta, by­la pro zá­věr o tom, kte­ré­ho zá­ko­na pou­žít, roz­ho­du­jí­cí otáz­ka, zda by pod­le dřívější­ho zá­ko­na, tj. tres­tní­ho zá­ko­na, by­lo jed­ná­ní ob­viněných kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko trest­ný čin zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 158 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. c) tr. zák., jak uzavřel od­vo­la­cí soud, res­pek­ti­ve ja­ko po­kus to­ho­to tres­tné­ho či­nu, k če­muž dospěl soud pr­vní­ho stupně, ane­bo pou­ze pod­le § 158 od­st. 1 písm. a) tr. zák., jak na­mít­li ob­vinění s tím, že pak by by­lo mož­né pou­žít tzv. ma­te­riál­ní­ho ko­rek­ti­vu a čin kva­li­fi­ko­vat pou­ze ja­ko ká­zeň­ský přes­tu­pek. Na­lé­za­cí soud k od­ůvodnění své­ho zá­věru jen stručně uvedl, že jed­ná­ní ob­viněných směřova­lo k od­sou­ze­ní J. N., jež by před­sta­vo­va­lo způso­be­ní „ji­né­ho zvlášť zá­važ­né­ho nás­led­ku“ ve smys­lu § 158 od­st. 2 písm. c) tr. zák.

Od­vo­la­cí soud se v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí tou­to prob­le­ma­ti­kou za­bý­val pod­robněji a na str. 15 zre­ka­pi­tu­lo­val obec­ná pra­vid­la pro řeše­ní ča­so­vé působ­nos­ti tres­tních zá­konů. Vý­še uve­de­nou stěžej­ní otáz­ku vy­řešil v pod­statě tak, že ob­vinění způso­bi­li ji­ný zvlášť zá­važ­ný nás­le­dek pod­le § 158 od­st. 2 písm. c) tr. zák. spo­čí­va­jí­cí v tom, že J. N. de fac­to způso­bi­li tres­tní stí­há­ní, res­pek­ti­ve pok­ra­čo­vá­ní v něm, po­dá­ní ob­ža­lo­by a soud­ní pro­jed­ná­ní věci, tak­že byl nu­cen žít po řadu měsíců v oba­vách z ulo­že­ní ci­tel­né­ho tres­tu, přičemž sou­časně vý­razně za­sáh­li i do práv poš­ko­ze­ných D. Č., E. K. a J. L., kte­ré nu­ti­li k po­dep­sá­ní nep­rav­di­vých vý­povědí.

Nej­vyš­ší soud se ne­mohl se zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du v tom­to směru zto­tož­nit. Sa­mot­ný fakt ve­de­ní tres­tní­ho stí­há­ní je nut­no po­va­žo­vat za zá­važ­nou új­mu pod­le § 329 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku i za ima­te­riál­ní ško­du ve smys­lu § 158 od­st. 1 tr. zák. a stejně tak i za těžkou új­mu pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, res­pek­ti­ve pod­le § 235 od­st. 1 tr. zák. Po­lic­ista pak může spá­chat tres­tné či­ny zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku a vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku v jed­no­čin­ném souběhu (us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1535/2015). Tres­tní stí­há­ní však ne­ní „ji­ným zvlášť zá­važ­ným nás­led­kem“ ve smys­lu § 158 od­st. 2 písm. c) tr. zák. Jes­tli­že ne­doš­lo k od­sou­ze­ní poš­ko­ze­né­ho, nýbrž nao­pak ke zproš­ťu­jí­cí­mu roz­sud­ku, přičemž tres­tní stí­há­ní by­lo ve­de­no ne­va­zebně, res­pek­ti­ve ne­doš­lo k dlou­ho­dobější­mu uvěznění poš­ko­ze­né­ho, ne­do­sa­hu­je zá­sah do osob­ní svo­bo­dy ne­bo ji­ných zá­klad­ních práv a svo­bod zpra­vid­la ta­ko­vé in­ten­zi­ty, aby jej by­lo mož­no ozna­čit za obzvlášť zá­važ­ný, po­kud k fak­tu tres­tní­ho stí­há­ní nepřis­tou­pí dal­ší zá­važ­né okol­nos­ti a důsled­ky, k če­muž v po­su­zo­va­ném případě ne­doš­lo.

Zmíně­ný ji­ný zvlášť zá­važ­ný nás­le­dek mu­sí být svou ne­bez­peč­nos­tí pro spo­leč­nost srov­na­tel­ný s os­tat­ní­mi okol­nos­tmi pod­mi­ňu­jí­cí­mi pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by uve­de­ný­mi v od­stav­ci § 158 od­st. 2 tr. zák. Měl by te­dy být ales­poň na úrov­ni znač­né­ho prospěchu, znač­né ško­dy, ane­bo váž­né po­ru­chy v čin­nos­ti pod­ni­ku ne­bo or­ga­ni­za­ce. Mohl by se jím ro­zumět i obzvlášť zá­važ­ný zá­sah do osob­ní svo­bo­dy ob­ča­na, do ochra­ny ži­vo­ta a zdra­ví ob­ča­na ne­bo ji­ných zá­klad­ních práv a svo­bod. Moh­lo by se též jed­nat o vy­vo­lá­ní váž­né nedůvěry a nes­po­ko­je­nos­ti s čin­nos­tí or­gá­nu stá­tu u větší sku­pi­ny ob­čanů, apod. (viz roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 4 Tz 260/2001, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 344/2015). Přitom je sa­mozřej­mé, že da­nou otáz­ku je třeba po­su­zo­vat sa­mos­tatně v kaž­dém kon­krét­ním případě v zá­vis­los­ti na okol­nos­tech či­nu a že ne kaž­dá ima­te­riál­ní ško­da či zá­važ­ná új­ma je ta­ko­vé in­ten­zi­ty, že napl­ňu­je znak zvlášť zá­važ­né­ho nás­led­ku pod­le § 158 od­st. 2 tr. zák. Přitom nel­ze způso­be­né kon­krét­ní nás­led­ky me­cha­nic­ky „sčí­tat“ (viz např. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 172/2010), o což se po­ku­sil od­vo­la­cí soud, když vzal v úva­hu i zá­sah do práv poš­ko­ze­ných D. Č., E. K. a J. L., kte­rý však rovněž ne­do­sa­hu­je in­ten­zi­ty zmíněné­ho zvlášť zá­važ­né­ho nás­led­ku.

Na dru­hé straně Nej­vyš­ší soud přisvědčil na­lé­za­cí­mu sou­du, že pra­vo­moc­né od­sou­ze­ní J. N. na zá­kladě podvr­že­ných důkazů by ta­ko­vým zvlášť zá­važ­ným nás­led­kem by­lo, stejně ja­ko by jím by­lo napřík­lad dlou­ho­dobější uvěznění poš­ko­ze­né­ho. K ni­če­mu ta­ko­vé­mu si­ce v da­ném případě ne­doš­lo, av­šak jed­ná­ní ob­viněných k od­sou­ze­ní J. N. směřova­lo bez­prostředně a ob­vinění se jej do­pus­ti­li v úmys­lu to­ho­to od­sou­ze­ní do­sáh­nout, ji­ný smysl by je­jich po­čí­ná­ní ne­moh­lo mít. Od­vo­la­cí soud dopl­nil po­pis skut­ku ve vý­ro­ku roz­sud­ku o nás­le­dek jed­ná­ní ob­viněných, z něhož je patr­né, že nep­rav­di­vé pro­to­ko­ly o vý­sle­ších svědků ob­vinění ne­cha­li za­řadit do tres­tní­ho spi­su a na je­jich zá­kladě by­la po­dá­na ob­ža­lo­ba, by­lo ve­de­no soud­ní říze­ní a mělo do­jít k od­sou­ze­ní J. N. Ob­vinění te­dy uči­ni­li vše, co po­va­žo­va­li k do­ko­ná­ní či­nu za potřeb­né, a jen v důsled­ku vý­vo­je důkaz­ní si­tua­ce v hlav­ním lí­če­ní a důsled­né­mu pos­tu­pu sou­du při hod­no­ce­ní důkazů k od­sou­ze­ní J. N. ne­doš­lo.

Od­vo­la­cí soud k to­mu na str. 13 (bod 47.) své­ho roz­sud­ku uvedl, že jes­tli­že ob­vinění vy­konstruo­va­li tři lži­vé vý­povědi usvědču­jí­cí J. N. z tres­tné čin­nos­ti, mu­se­li být i s oh­le­dem na své slu­žeb­ní zku­še­nos­ti přinej­men­ším sro­zuměni s tím, že ty­to vý­povědi bu­dou pod­kla­dem pro od­su­zu­jí­cí roz­su­dek. Zá­věr o úmys­lu ob­viněných do­sáh­nout od­sou­ze­ní J. N. potvr­zu­je sku­teč­nost, že i za si­tua­ce, kdy v hlav­ním lí­če­ní ko­na­ném ve věci J. N. vy­vsta­ly po­chyb­nos­ti o prav­di­vos­ti vý­povědí D. Č., E. K. a J. L. a ob­vinění by­li k okol­nos­tem je­jich poříze­ní vy­slý­chá­ni, neu­ved­li prav­divě okol­nos­ti se­pi­su těchto pro­to­kolů o vý­sle­ších svědků, ač­ko­liv si mu­se­li být vědo­mi to­ho, že po­kud soud tak­to sep­sa­ným vý­povědím uvěří, po­ve­de to k od­sou­ze­ní J. N. Na zá­kladě uve­de­né­ho by by­lo mož­no uva­žo­vat i v tom­to směru o úmys­lu přímém pod­le § 15 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku.

Jed­ná­ní ob­viněných pro­to napl­ni­lo zna­ky po­ku­su tres­tné­ho či­nu zneu­ží­vá­ní pra­vo­mo­ci veřej­né­ho či­ni­te­le pod­le § 8 od­st. 1, § 158 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. c) tr. zák. oh­ro­že­né­ho saz­bou od­ně­tí svo­bo­dy od tří do de­se­ti let. Při srov­ná­ní znaků skut­ko­vých pod­stat vý­še uve­de­ných tres­tných činů lze uči­nit zá­věr, že obě po­su­zo­va­né práv­ní úp­ra­vy v otáz­ce vi­ny ob­viněných ne­či­ní zá­sad­ní roz­dí­ly. S oh­le­dem na uve­de­nou vý­ši tres­tních sa­zeb je zřej­mé, že pou­ži­tí zá­ko­na pozdější­ho je pro ob­viněné vý­razně příz­nivější, ne­boť jsou oh­ro­že­ni tres­tní saz­bou od šes­ti měsíců do čtyř let od­ně­tí svo­bo­dy sta­no­ve­nou v § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rá je vý­razně niž­ší než tres­tní saz­ba od tří do de­se­ti let sta­no­ve­ná v § 158 od­st. 2 tr. zák.

V zá­sadě te­dy neb­yl chyb­ný zá­věr soudů, že zjištěné jed­ná­ní ob­viněných bu­de na­místě kva­li­fi­ko­vat ja­ko přeči­ny zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném do 30. 11. 2011) a vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku.

Na tom nic nemění ani sku­teč­nost, že tres­tní zá­kon účin­ný v době či­nu ob­sa­ho­val v us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 ma­te­riál­ní ko­rek­tiv tý­ka­jí­cí se okol­nos­tí pod­mi­ňu­jí­cích pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by. Pod­le něho se k okol­nos­ti, kte­rá pod­mi­ňu­je pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by, přih­léd­ne jen teh­dy, jes­tli­že pro svou zá­važ­nost pod­statně zvy­šu­je stu­peň ne­bez­peč­nos­ti tres­tné­ho či­nu pro spo­leč­nost. Při ap­li­ka­ci to­ho­to us­ta­no­ve­ní mu­sí soud přih­lí­žet vždy ke všem okol­nos­tem kon­krét­ní­ho přípa­du a při zkou­má­ní, zda v kon­krét­ním případě je reálně splněna ma­te­riál­ní pod­mín­ka uve­de­ná v § 88 od­st. 1 tr. zák., mu­sí vy­chá­zet z kom­plexní­ho hod­no­ce­ní stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost, te­dy z hle­di­sek uve­de­ných v § 3 od­st. 4 tr. zák. (vý­znam chráněné­ho zá­jmu, kte­rý byl či­nem dot­čen, způsob pro­ve­de­ní či­nu a je­ho nás­led­ky, okol­nos­ti, za kte­rých byl čin spá­chán, oso­ba pa­cha­te­le, mí­ra je­ho za­vinění a je­ho poh­nut­ka). K okol­nos­ti pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by se nepřih­léd­ne jen teh­dy, když stu­peň ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost v kon­krét­ním případě ani při for­mál­ním naplnění té­to okol­nos­ti ne­do­sáh­ne stupně od­po­ví­da­jí­cí­ho dol­ní hra­ni­ci zvý­še­né tres­tní saz­by, když te­dy ne­bu­de od­po­ví­dat ani nej­leh­čím, běžně se vy­sky­tu­jí­cím případům tres­tné­ho či­nu da­né kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty (srov. rozh. č. 34/1976, č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).

Na zá­kladě těchto zá­sad je třeba uzavřít, že práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 8 od­st. 1, § 158 od­st. 1 písm. a), od­st. 2 písm. c) tr. zák. by by­la od­ůvodněna i s přih­léd­nu­tím ke zmíněné­mu ma­te­riál­ní­mu ko­rek­ti­vu pod­le § 88 od­st. 1 tr. zák. Svědčí o tom kon­krét­ní okol­nos­ti přípa­du, z nichž vy­chá­zel v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí i od­vo­la­cí soud, zej­mé­na to, že ob­vinění se do­pus­ti­li tří dí­lčích útoků, sep­sa­li tři sku­teč­nos­ti neod­po­ví­da­jí­cí pro­to­ko­ly o vý­sle­ších svědků, vy­nu­ti­li na nich pod­pi­sy těchto pro­to­kolů zá­važ­ný­mi pohrůžka­mi a v pod­statě tak vy­konstruo­va­li tres­tní stí­há­ní J. N. pro dro­go­vou tres­tnou čin­nost. To­to tres­tní stí­há­ní na­víc nes­kon­či­lo ve sta­diu příp­rav­né­ho říze­ní, ale na jme­no­va­né­ho by­la po­dá­na ob­ža­lo­ba, byl pos­ta­ven před soud, proběhlo něko­lik hlav­ních lí­če­ní a tepr­ve po­té doš­lo ke zproštění ob­ža­lo­by, pra­vo­mocně až v od­vo­la­cím říze­ní. J. N. tak byl del­ší do­bu vy­sta­ven tla­ku mož­né­ho od­sou­ze­ní a ulo­že­ní tres­tu na zá­kladě vy­konstruo­va­ných vý­povědí. Na­víc ob­vinění vý­razně za­sáh­li i do práv tří jme­no­va­ných svědků vy­nu­ce­ním je­jich pod­pisů na pro­to­ko­lech o vý­sle­ších. S oh­le­dem na ty­to okol­nos­ti od­vo­la­cí soud důvodně uzavřel, že ani pro ap­li­ka­ci uve­de­né­ho ma­te­riál­ní­ho ko­rek­ti­vu by ne­by­ly splně­ny pod­mín­ky, tím méně pak pro zá­věr o tom, že stu­peň spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti či­nu ne­do­sa­hu­je ani stupně vy­šší­ho než ne­patr­né­ho (§ 3 od­st. 2 tr. zák.). Nic na tom nemůže změnit ani do­sa­vad­ní bez­úhon­nost a vý­bor­né hod­no­ce­ní ob­viněných ani fakt, že poz­nat­ky o dro­go­vé tres­tné čin­nos­ti J. N. pr­votně zís­ka­li od ko­legů z V. a že ne­by­li ve­de­ni mo­ti­vem od­sou­ze­ní a pot­res­tá­ní ne­vin­né­ho člověka.

Z vý­še naz­na­če­ných důvodů je zjevně neo­pod­statněná rovněž sou­vi­se­jí­cí ná­mit­ka tý­ka­jí­cí se sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se, kte­rá je v tres­tním zá­ko­ní­ku za­kot­ve­na v § 12 od­st. 2. Tou­to ná­mit­kou se pod­robně za­bý­val od­vo­la­cí soud na str. 17-18 své­ho roz­sud­ku a Nej­vyš­ší soud v zá­jmu struč­nos­ti na tu­to pa­sáž od­ka­zu­je.

Pod do­vo­la­cí důvod ne­ní podřadi­tel­ná ná­mit­ka tvr­dí­cí po­ru­še­ní zá­sa­dy dvo­jin­stan­čnos­ti říze­ní tím, že od­vo­la­cí soud ve veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném o od­vo­lá­ní pod­le § 211 od­st. 2 písm. a) tr. ř. přečetl pro­to­kol o vý­sle­chu nezvěstné­ho svědka D. Č. a z ní vy­chá­zel. Nej­vyš­ší soud se nic­méně i tou­to ná­mit­kou za­bý­val z to­ho hle­dis­ka, zda na­mí­ta­ným pos­tu­pem od­vo­la­cí­ho sou­du ne­doš­lo k po­ru­še­ní zá­klad­ní­ho prá­va ob­viněných na spra­ved­li­vé říze­ní. K to­mu je třeba uvést, že tres­tní řád i přís­luš­ná us­ta­no­ve­ní me­zi­ná­rod­ních úm­luv (čl. 2 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod) si­ce ga­ran­tu­jí dvo­jin­stan­ční soud­ní tres­tní říze­ní, je­ho prin­ci­py však nej­sou po­ru­še­ny tím, že od­vo­la­cí soud na zá­kladě doplnění do­ka­zo­vá­ní, kte­ré sám pro­ve­de, dospěje v někte­rých směrech k ji­ným skut­ko­vým zjištěním než soud pr­vní­ho stupně. No­ve­lou tres­tní­ho řádu zá­ko­nem č. 265/2001 Sb., účin­ným od 1. 1. 2002, doš­lo k po­sí­le­ní ape­lač­ní­ho prin­ci­pu v roz­ho­do­vá­ní od­vo­la­cí­ho sou­du a s tím sou­vi­se­jí­cím ome­ze­ním mož­nos­ti od­vo­la­cí­ho sou­du vrá­tit věc sou­du pr­vní­ho stupně. Ta­to změna naš­la vý­raz v něko­li­ka us­ta­no­ve­ních tres­tní­ho řádu. Tak pod­le § 259 od­st. 1 tr. ř. je-li po zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­sud­ku ne­bo někte­ré je­ho čás­ti nut­no uči­nit ve věci roz­hod­nu­tí no­vé, může od­vo­la­cí soud věc vrá­tit sou­du pr­vní­ho stupně, jen jes­tli­že nel­ze va­du od­stra­nit ve veřej­ném za­se­dá­ní, zej­mé­na jsou-li skut­ko­vá zjištění tak ne­dos­ta­teč­ná, že je nut­no hlav­ní lí­če­ní opa­ko­vat ne­bo pro­vádět roz­sáh­lé a ob­tížně pro­ve­di­tel­né doplnění do­ka­zo­vá­ní. Sou­časně us­ta­no­ve­ní § 259 od­st. 3 tr. ř. připouš­tí, aby se od­vo­la­cí soud od­chý­lil od skut­ko­vé­ho zjištění sou­du pr­vní­ho stupně, jes­tli­že v od­vo­la­cím říze­ní pro­vedl zno­vu někte­ré pro skut­ko­vé zjištění pod­stat­né důka­zy pro­ve­de­né již v hlav­ním lí­če­ní, ne­bo pro­vedl důka­zy, kte­ré ne­by­ly pro­ve­de­ny v hlav­ním lí­če­ní. Pod­le § 263 od­st. 6 tr. ř. pro­ve­de od­vo­la­cí soud ve veřej­ném za­se­dá­ní důka­zy potřeb­né pro roz­hod­nu­tí o od­vo­lá­ní, nej­de-li o roz­sáh­lé a ob­tížně pro­ve­di­tel­né doplnění do­ka­zo­vá­ní, kte­ré by zna­me­na­lo nah­ra­zo­vat čin­nost sou­du pr­vní­ho stupně. Na pro­vádění důkazů se uži­je us­ta­no­ve­ní o pro­vádění důkazů v hlav­ním lí­če­ní. Pod­le § 263 od­st. 7 tr. ř. může od­vo­la­cí soud z hle­dis­ka změ­ny ne­bo doplnění skut­ko­vých zjištění přih­lí­žet jen k důkazům, kte­ré by­ly pro­ve­de­ny ve veřej­ném za­se­dá­ní před od­vo­la­cím sou­dem; ty­to důka­zy hod­no­tí v ná­vaz­nos­ti na důka­zy pro­ve­de­né sou­dem pr­vní­ho stupně v hlav­ním lí­če­ní. Od­vo­la­cí soud je vá­zán hod­no­ce­ním těchto důkazů sou­dem pr­vní­ho stupně s vý­jim­kou těch důkazů, kte­ré sám ve veřej­ném za­se­dá­ní zno­vu pro­vedl. Z uve­de­né­ho vy­plý­vá, že od­vo­la­cí soud z naz­na­če­ných zá­sad vy­chá­zel a ne­po­ru­šil prin­cip dvo­jin­stan­čnos­ti říze­ní, jes­tli­že ve veřej­ném za­se­dá­ní pro­vedl důkaz vý­povědí svědka D. Č. I když to ne­by­lo na­mí­tá­no, lze pro úpl­nost do­dat, že pos­tup od­vo­la­cí­ho sou­du neb­yl v roz­po­ru se zá­sa­dou kon­tra­dik­tor­nos­ti, ne­boť ob­háj­ce ob­viněných byl příto­men vý­sle­chu svědka D. Č. v příp­rav­ném říze­ní a by­lo mu umožněno klást vy­slý­cha­né­mu otáz­ky.

Z dal­ší­ho ob­sa­hu do­vo­lá­ní je zřej­mé, že ob­vinění v pod­statě vznes­li ná­mit­ku, že doš­lo k po­ru­še­ní zá­sa­dy ob­ža­lo­va­cí. Ta je v tres­tním řádu vy­jádřena předev­ším v § 220 od­st. 1, 3 tr. ř., kde je sta­no­ve­no, že soud může roz­ho­do­vat jen o skut­ku, kte­rý je uve­den v ža­lob­ním návr­hu, přičemž práv­ním po­sou­ze­ním skut­ku v ob­ža­lobě ne­ní soud vá­zán. Ob­vinění na­mít­li, že us­ne­se­ní o za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní ani ob­ža­lo­ba nek­va­li­fi­ko­va­ly je­jich jed­ná­ní i ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní a v případě D. Č. v ob­ža­lobě ab­sen­tu­je po­pis ja­ké­ho­ko­liv jed­ná­ní, kte­ré by pod skut­ko­vou pod­sta­tu to­ho­to tres­tné­ho či­nu by­lo podřadi­tel­né. Ta­to ná­mit­ka se tý­ká to­tož­nos­ti skut­ku a je pod up­latně­ný do­vo­la­cí důvod podřadi­tel­ná.

Po­kud jde o změnu (roz­šíření) práv­ní kva­li­fi­ka­ce jed­ná­ní ob­viněných, vy­plý­vá už z uve­de­né­ho znění zá­ko­na, že ta­ko­vá změna je mož­ná, na což tres­tní řád pa­ma­tu­je zej­mé­na v us­ta­no­ve­ních § 190 od­st. 2 a § 225 od­st. 2, kde je up­ra­ve­no i po­sou­ze­ní skut­ku pod­le přísnější­ho us­ta­no­ve­ní zá­ko­na, než pod­le kte­ré­ho sku­tek po­su­zo­va­la ob­ža­lo­ba.

Poněkud slo­žitější je otáz­ka za­cho­vá­ní to­tož­nos­ti skut­ku uve­de­né­ho v ža­lob­ním návr­hu, kon­krétně z hle­dis­ka dí­lčí­ho úto­ku tý­ka­jí­cí­ho se poš­ko­ze­né­ho D. Č. (tj. skut­ku ve smys­lu § 12 od­st. 12 tr. ř.). Ob­vinění z to­ho­to hle­dis­ka v pod­statě pou­ze na­mít­li, že po­pis skut­ku v ob­ža­lobě neob­sa­hu­je po­pis ta­ko­vé­ho jed­ná­ní, kte­ré by napl­ňo­va­lo zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní. Předev­ším lze připo­me­nout, že po­jem „sku­tek“ a „po­pis skut­ku“ nej­sou to­tož­né a je pro­to třeba je roz­li­šo­vat. Sku­tek je to, co se ve vnějším světě ob­jek­tivně sta­lo. Nap­ro­ti to­mu je po­pis skut­ku slov­ní for­mu­la­cí, je­jímž prostřed­nic­tvím se sku­tek od­rá­ží ve vy­jadřova­cích pro­je­vech lid­ské ko­mu­ni­ka­ce. Pro roz­hod­nu­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní je vý­znam­ný sa­mot­ný sku­tek a ni­ko­li je­ho po­pis, pro­to­že tres­tní stí­há­ní se ve­de oh­ledně skut­ku a ni­ko­li oh­ledně po­pi­su skut­ku.

Obecně pla­tí, že po­pi­sem skut­ku ani práv­ní kva­li­fi­ka­cí skut­ku v ob­ža­lobě soud ne­ní vá­zán, když po­vin­nost sou­du roz­hod­nout o ža­lo­va­ném skut­ku nez­na­me­ná po­vin­nost přev­zít z ob­ža­lo­by zce­la po­pis skut­ku. Po­ža­da­vek us­ta­no­ve­ní § 220 od­st. 1 tr. ř., že soud může roz­hod­nout jen o skut­ku uve­de­ném v ža­lob­ním návr­hu, to­tiž nez­na­me­ná, že mu­sí jít o nap­ros­tou sho­du ža­lob­ní­ho návr­hu s vý­ro­kem roz­sud­ku, ne­boť někte­ré sku­teč­nos­ti uve­de­né v ža­lob­ním návr­hu mo­hou od­pad­nout a nap­ro­ti to­mu někte­ré mo­hou přibýt, přičemž sku­tek, kte­rý je předmětem tres­tní­ho říze­ní, pro­jed­ná­vá soud v ce­lé šíři. Lze pro­to přih­lí­žet i ke změnám skut­ko­vé­ho sta­vu, k nimž doš­lo při pro­jed­ná­vá­ní věci před sou­dem. Pro­to­že pod­sta­tu skut­ku lze spatřovat předev­ším v jed­ná­ní a v nás­led­ku, kte­rý jím byl způso­ben, bu­de to­tož­nost skut­ku za­cho­vá­na, bu­de-li za­cho­vá­na ales­poň buď to­tož­nost jed­ná­ní, ne­bo to­tož­nost nás­led­ku.

Pod­sta­ta skut­ku z hle­dis­ka § 220 od­st. 1 tr. ř. spo­čí­vá v účas­ti ob­viněné­ho na ur­či­té udá­los­ti pop­sa­né v ža­lob­ním návr­hu, z kte­ré vze­šel nás­le­dek po­ru­šu­jí­cí ne­bo oh­ro­žu­jí­cí zá­jmy chráněné tres­tním zá­ko­ní­kem. Pod­stat­né z to­ho­to hle­dis­ka nej­sou ty skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré cha­rak­te­ri­zu­jí jen za­vinění či ji­ný znak sub­jek­tiv­ní strán­ky či­nu. Nás­led­kem z hle­dis­ka za­cho­vá­ní to­tož­nos­ti skut­ku je třeba ro­zumět po­ru­še­ní in­di­vi­duál­ní­ho ob­jek­tu tres­tné­ho či­nu v je­ho kon­krét­ní po­době, te­dy kon­krét­ní nás­le­dek (po­ru­še­ní či oh­ro­že­ní ur­či­té­ho je­di­neč­né­ho vzta­hu – zá­jmu).

To­tož­nost skut­ku ne­na­ru­šu­jí změ­ny v jed­not­li­vých okol­nos­tech, kte­ré in­di­vi­dua­li­zu­jí sku­tek, když ji­nak to­tož­nost jed­ná­ní zůsta­la za­cho­vá­na. Při nes­hodě me­zi jed­ná­ním uve­de­ným v ob­ža­lobě a tím, kte­ré vy­šlo naj­evo v říze­ní před sou­dem, může udr­žo­vat to­tož­nost skut­ku to­tož­nost způso­be­né­ho nás­led­ku. Tý­ka­jí-li se změ­ny, k nimž doš­lo v důsled­ku do­ka­zo­vá­ní před sou­dem, sku­teč­nos­tí, kte­ré ve svém souhr­nu tvoří jed­ná­ní, bu­de za­cho­vá­na to­tož­nost skut­ku, jes­tli­že jed­ná­ní vy­lí­če­né v ob­ža­lobě a jed­ná­ní po změnách, k nimž doš­lo v říze­ní před sou­dem, bu­dou ales­poň čás­tečně to­tož­ná; to­též pla­tí, po­kud jde o nás­le­dek.

Od­hléd­ne­me-li na tom­to místě od sku­teč­nos­ti, že to byl až od­vo­la­cí soud, kdo op­ro­ti ob­ža­lobě do po­pi­su dí­lčí­ho skut­ku tý­ka­jí­cí­ho se poš­ko­ze­né­ho D. Č. dopl­nil, že ob­vinění do­nu­ti­li jme­no­va­né­ho předmět­ný pro­to­kol po­dep­sat pod hroz­bou vy­konstruo­vá­ní tres­tní­ho stí­há­ní, tak sa­mot­né doplnění to­ho­to zjištění do vý­ro­ku roz­sud­ku op­ro­ti ob­ža­lobě po­ru­še­ní zá­sa­dy ob­ža­lo­va­cí nepřed­sta­vu­je.

S oh­le­dem na vý­še uve­de­né zá­sa­dy Nej­vyš­ší soud připo­mí­ná, že ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by pod­le § 329 tr. zá­ko­ní­ku je zá­jem stá­tu na řád­ném vý­ko­nu pra­vo­mo­ci úřed­ních osob, kte­rý je v sou­la­du s práv­ním řádem, a na ochraně práv a po­vin­nos­tí fy­zic­kých a práv­nic­kých osob, za­tím­co ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je svo­bod­né roz­ho­do­vá­ní člověka. Je si­ce prav­da, že jed­ná­ní ob­viněných pop­sa­né v ža­lob­ním návr­hu ve vzta­hu k dí­lčí­mu úto­ku tý­ka­jí­cí­mu se svědec­ké vý­povědi D. Č. poš­ko­zo­va­lo ji­ný kon­krét­ní ob­jekt (poš­ko­zo­va­lo v pod­statě J. N.) než jed­ná­ní do vý­ro­ku sou­dem doplněné, kte­ré mířilo pro­ti svo­bodě D. Č. Zá­ro­veň však je pod­stat­né, že i to­to doplněné vy­nu­cu­jí­cí jed­ná­ní směřova­lo zá­ro­veň pro­ti zá­jmu na řád­ném vý­ko­nu pra­vo­mo­ci úřed­ních osob a by­ly jím naplně­ny zna­ky tres­tné­ho či­nu pod­le § 329 tr. zá­ko­ní­ku. Jed­ná­ní pop­sa­né v ža­lob­ním návr­hu a jed­ná­ní doplněné sou­dem (byť se to­to doplnění tý­ka­lo pod­stat­né okol­nos­ti pro práv­ní kva­li­fi­ka­ci) nel­ze od­dělit a by­lo spo­je­no i stej­ným úmys­lem ob­viněných, kteří zjevně od po­čát­ku po­čí­ta­li se zís­ká­ním pod­pi­su svědka i pod hroz­bou do­nu­ce­ní (a pos­tu­po­va­li tak i v dal­ších uve­de­ných přípa­dech). Ne­jed­na­lo se te­dy o něja­ké no­vé, sa­mos­tat­né jed­ná­ní na zá­kladě nově po­ja­té­ho úmys­lu v reak­ci na vý­voj udá­los­tí. To vy­plý­vá ze skut­ko­vých zjištění učiněných na pod­kladě vý­povědi svědka D. Č. Nej­vyš­ší soud má te­dy za to, že u obou slo­žek to­ho­to dí­lčí­ho skut­ku (úto­ku) je dá­na jak jed­no­ta nás­led­ku, spo­čí­va­jí­cí­ho v na­ru­še­ní řád­né­ho vý­ko­nu úřed­ní mo­ci v kon­krét­ní kau­ze, tak jed­no­ta jed­ná­ní, kte­ré spo­čí­va­lo v tom, že ob­vinění svědka přimě­li k pod­pi­su nep­rav­di­vé­ho pro­to­ko­lu o vý­sle­chu.

Lze te­dy uzavřít, že i ve vzta­hu k dí­lčí­mu úto­ku tý­ka­jí­cí­mu se D. Č. roz­hodl od­vo­la­cí soud pou­ze o skut­ku, kte­rý byl uve­den v ža­lob­ním návr­hu, přičemž za dodr­že­ní os­tat­ních zá­kon­ných pod­mí­nek by obecně ta­ko­vá změna – roz­šíření skut­ku sou­dem op­ro­ti ob­ža­lobě a přidá­ní dal­ší práv­ní kva­li­fi­ka­ce ne­by­la vy­lou­če­na a s oh­le­dem na upo­zornění, je­hož se ob­viněným dos­ta­lo v průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní, by neš­lo ani o tzv. přek­va­pi­vé roz­hod­nu­tí po­ru­šu­jí­cí prá­vo ob­viněných na spra­ved­li­vý pro­ces.

Sa­mos­tatně však by­lo třeba po­sou­dit ná­mit­ku tý­ka­jí­cí se zá­ka­zu re­for­ma­tio­nis in peius, kte­rá rovněž je pod důvod do­vo­lá­ní pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. podřadi­tel­ná. Do­vo­la­cí ná­mit­ka se tý­ka­la právě ono­ho doplnění skut­ko­vé vě­ty tý­ka­jí­cí se D. Č. ve vý­ro­ku na­pa­de­né­ho roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du op­ro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně. Tu­to ná­mit­ku shle­dal Nej­vyš­ší soud důvod­nou.

Zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius, tj. „změ­ny k hor­ší­mu“, změ­ny v nep­rospěch ob­viněné­ho, je v tres­tním řádu up­ra­ven pro od­vo­la­cí říze­ní předev­ším v § 259 od­st. 4 tak, že v nep­rospěch ob­ža­lo­va­né­ho může od­vo­la­cí soud změnit na­pa­de­ný roz­su­dek jen na pod­kladě od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce, jež by­lo po­dá­no v nep­rospěch ob­ža­lo­va­né­ho; ve vý­ro­ku o náh­radě ško­dy ne­bo ne­ma­jet­ko­vé új­my v penězích ne­bo o vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní tak může uči­nit též na pod­kladě od­vo­lá­ní poš­ko­ze­né­ho, kte­rý up­lat­nil ná­rok na náh­ra­du ško­dy ne­bo ne­ma­jet­ko­vé új­my ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní. Na to na­va­zu­je § 264 od­st. 2 tr. ř., kte­rý sta­no­ví, že byl-li na­pa­de­ný roz­su­dek zru­šen jen v důsled­ku od­vo­lá­ní po­da­né­ho ve prospěch ob­ža­lo­va­né­ho, nemůže v no­vém říze­ní do­jít ke změně roz­hod­nu­tí v je­ho nep­rospěch.

Když se Nej­vyš­ší soud za­měřil na spor­ný vý­rok o dí­lčím úto­ku tý­ka­jí­cím se pro­to­ko­lu o vý­sle­chu svědka D. Č., zjis­til, že v roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně byl sku­tek pop­sán stejně ja­ko v ob­ža­lobě, te­dy v pod­statě tak, že ob­vinění předem přip­ra­ve­ný pro­to­kol o vý­sle­chu svědka, je­hož ob­sah neb­yl prav­di­vý, svědko­vi předa­li k pod­pi­su. Ani ve vý­ro­ku to­ho­to roz­sud­ku ani v je­ho od­ůvodnění ne­ní uve­de­no skut­ko­vé zjištění, že ob­vinění jme­no­va­né­ho do­nu­ti­li pod hroz­bou vy­konstruo­vá­ní tres­tní­ho stí­há­ní pro­to­kol po­dep­sat. Ta­ko­vé zjištění ov­šem na­lé­za­cí soud ani uči­nit ne­mohl, ne­boť nep­ro­vedl důkaz vý­povědí svědka D. Č., vý­slovně uvedl, že oh­ledně to­ho­to jed­ná­ní vy­chá­zel zej­mé­na z lis­tin­ných důkazů, přičemž uve­de­né zjištění o do­nu­ce­ní k pod­pi­su ne­mohl uči­nit ji­nak než z vý­povědi jme­no­va­né­ho. Jes­tli­že však právě z důvo­du nep­ro­ve­de­ní důka­zu tou­to vý­povědí ne­po­jal do svých zjištění pop­sa­né do­nu­cu­jí­cí jed­ná­ní, ne­mohl i ten­to dí­lčí útok kva­li­fi­ko­vat ta­ké ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, což uči­nil.

Ta­ké z to­ho důvo­du po­dal stát­ní zá­stup­ce pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně od­vo­lá­ní, kte­ré ve vzta­hu k vý­ro­ku o vině vý­slovně vy­me­zil ve prospěch ob­viněných (§ 249 od­st. 2 tr. ř.). S oh­le­dem na nep­ro­ve­de­ní důka­zu vý­povědí svědka D. Č., neúpl­nost skut­ko­vých zjištění a ne­pod­lo­že­nost práv­ní kva­li­fi­ka­ce pod­le § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ve vzta­hu k to­mu­to dí­lčí­mu skut­ku navrhl roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně zru­šit a oh­ledně to­ho­to dí­lčí­ho skut­ku věc vrá­tit sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní. Po­té, co od­vo­la­cí soud ve veřej­ném za­se­dá­ní přečetl pod­le § 211 od­st. 2 písm. a) tr. ř. vý­pověď svědka D. Č. z příp­rav­né­ho říze­ní, mo­di­fi­ko­va­la inter­ve­nu­jí­cí stát­ní zá­stup­kyně ko­neč­ný návrh tak, aby od­vo­la­cí soud uz­nal ob­viněné vin­ný­mi i spor­ným dí­lčím skut­kem a dopl­nil po­pis skut­ku o jed­ná­ní, kte­ré by napl­ňo­va­lo zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní. Tak po­té od­vo­la­cí soud roz­hodl.

Důvod­ná je do­vo­la­cí ná­mit­ka ob­viněných, že když stát­ní zá­stup­ce po­dal do vý­ro­ku o vině od­vo­lá­ní pou­ze ve prospěch ob­viněných, byl roz­hod­nu­tím od­vo­la­cí­ho sou­du po­ru­šen zá­kaz re­for­ma­ce in peius, když doš­lo ke změně vý­ro­ku o vině v nep­rospěch ob­viněných.

V nep­rospěch ob­viněné­ho je roz­su­dek měněn teh­dy, doj­de-li k ja­ké­ko­li změně a v kte­rém­ko­li vý­ro­ku roz­sud­ku, jenž se ob­viněné­ho přímo do­tý­ká, a to v tom směru, že zhor­šu­je pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho. Změna k hor­ší­mu může nas­tat ve skut­ko­vých zjištěních, v pou­ži­té práv­ní kva­li­fi­ka­ci, v dru­hu a vý­měře tres­tu, v ochran­ném opatření i v náh­radě ško­dy ne­bo ne­ma­jet­ko­vé új­my ne­bo vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní (viz např. roz­hod­nu­tí č. 22/1999 Sb. rozh. tr., us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013).

Nej­vyš­ší soud měl na pamě­ti, že zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius ne­ní mož­né chá­pat v tom smys­lu, že by snad v případě roz­ho­do­vá­ní z podnětu od­vo­lá­ní po­da­né­ho vý­lučně ve prospěch ob­viněné­ho uve­de­ný zá­kaz brá­nil to­mu, aby byl např. po­pis roz­hod­ných skut­ko­vých zjištění ve vý­ro­ku o vině v na­pa­de­ném roz­sud­ku doplněn o skut­ko­vé okol­nos­ti cha­rak­te­ri­zu­jí­cí ur­či­té zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, je­hož spá­chá­ním byl ob­ža­lo­va­ný uz­nán vin­ným, a to o ta­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré do­sud ne­by­ly v tzv. skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině dos­ta­tečně vy­jádře­ny, po­kud jsou ob­sa­že­ny ales­poň v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, resp. je zřej­mé, že je soud vzal za pro­ká­za­né a vy­chá­zel z nich. Ta­ko­vé­to doplnění roz­hod­ných skut­ko­vých zjištění to­tiž sa­mo o sobě ni­jak nez­hor­šu­je pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho, jes­tli­že se tím nemění roz­sah ani zá­važ­nost tres­tné čin­nos­ti, je­jímž spá­chá­ním byl uz­nán vin­ným, nezpřís­ňu­je se je­jí práv­ní kva­li­fi­ka­ce ani ulo­že­ný trest ne­bo nez­vy­šu­je se roz­sah způso­be­né ško­dy, ne­ma­jet­ko­vé új­my ne­bo bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní a po­vin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho k náh­radě ško­dy ne­bo ne­ma­jet­ko­vé új­my ne­bo k vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní apod. Jde o přípa­dy, kdy po­pis skut­ko­vých okol­nos­tí, kte­ré od­ůvod­ňu­jí ur­či­tou práv­ní kva­li­fi­ka­ci, ne­ní dos­ta­tečně vý­stiž­ný a přes­ný a nic neb­rá­ní v je­ho doplnění a upřesnění tak, aby všech­ny zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu, jímž byl ob­vině­ný uz­nán vin­ným, pop­sa­ný sku­tek ná­le­žitě vy­jadřoval. V tom­to kon­textu ne­ní vy­lou­če­no ani doplnění ne­bo upřesnění ta­ko­vých skut­ko­vých okol­nos­tí, kte­ré cha­rak­te­ri­zu­jí sub­jekt tres­tné­ho či­nu, někte­rý znak ob­jek­tiv­ní strán­ky, je­ho sub­jek­tiv­ní strán­ku ne­bo vý­vo­jo­vé sta­dium to­ho­to či­nu (roz­hod­nu­tí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.).

Ty­to zá­sa­dy – kte­ré je nut­no vy­klá­dat s oh­le­dem na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du – lze vztáh­nout na drob­ná doplnění vý­ro­ku o vině, kte­rá pro­vedl od­vo­la­cí soud, včetně úda­je o po­dá­ní ob­ža­lo­by a soud­ním říze­ní pro­ti J. N., což jsou zjištění dopl­ňko­vá, kte­rá v ce­lém roz­sa­hu uči­nil už soud pr­vní­ho stupně a vy­jádřil je v od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku. To os­tatně ob­vinění neu­či­ni­li předmětem do­vo­la­cích ná­mi­tek.

Uve­de­né pra­vid­lo však nel­ze pou­žít na doplnění vý­ro­ku o vině o jed­ná­ní napl­ňu­jí­cí zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní. V da­ném případě je to­tiž zjev­né, že změna učiněná od­vo­la­cím sou­dem je vý­znam­nou změnou skut­ko­vých zjištění v nep­rospěch ob­viněných, pro niž ne­vyp­lý­va­lo z roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně (ani z je­ho od­ůvodnění) žá­dné opod­statnění. Přitom šlo o ta­ko­vá doplnění skut­ko­vých zjištění, kte­rá (ja­ko je­di­ná) za­klá­da­la ur­či­tou práv­ní kva­li­fi­ka­ci předmětné­ho dí­lčí­ho skut­ku, kte­rý by bez nich mu­sel být kva­li­fi­ko­ván mírněji. Nel­ze po­chy­bo­vat o tom, že roz­hod­nu­tím od­vo­la­cí­ho sou­du doš­lo ke změně roz­hod­nu­tí v nep­rospěch ob­viněných.

Zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius je do jis­té mí­ry for­mál­ní prin­cip v tom směru, že pla­tí i v případě od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce, kte­ré je – po­kud jde o kon­krét­ní na­pa­de­ný vý­rok – ozna­če­no ja­ko po­da­né vý­lučně ve prospěch ob­viněné­ho, ale je­ho od­ůvodnění ve sku­teč­nos­ti směřuje v nep­rospěch ob­viněné­ho. Pro­to ne­by­lo nut­no uva­žo­vat o ji­ném vý­kla­du od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce (a ji­ný vý­klad zde ani nepřichá­zel v úva­hu), než že do vý­ro­ku o vině by­lo po­dá­no pou­ze ve prospěch ob­viněných.

Nic na tom nemění fakt, že stát­ní zá­stup­ce po­dal od­vo­lá­ní ta­ké v nep­rospěch ob­viněných do vý­ro­ku o tres­tu. Obecně pla­tí, že od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­né v nep­rospěch ob­viněné­ho jen do někte­rých vý­roků (napřík­lad do vý­ro­ku o tres­tu) nemůže mít ten úči­nek, že by se zá­kaz re­for­ma­ce in peius neup­lat­nil ani ve vzta­hu k dal­ším od­děli­tel­ným vý­rokům roz­sud­ku (např. k vý­ro­ku o vině). Pak by po­vin­nost stát­ní­ho zá­stup­ce k vy­me­ze­ní na­pa­de­ných vý­roků ztra­ti­la onen stěžej­ní vý­znam sta­no­ve­ní li­mitů pro mož­nost roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du v nep­rospěch ob­viněné­ho.

Dá­le je třeba uvést, že zmíněnou mo­di­fi­ka­ci návr­hu stát­ní zá­stup­kyně v zá­věru od­vo­la­cí­ho veřej­né­ho za­se­dá­ní nel­ze po­va­žo­vat za ak­cep­to­va­tel­nou změnu cha­rak­te­ru od­vo­lá­ní na od­vo­lá­ní v nep­rospěch ob­viněných. Stát­ní zá­stup­kyně předně ani nic ta­ko­vé­ho vý­slovně neu­ved­la. Sa­mot­ný věc­ný ne­sou­lad ko­neč­né­ho návr­hu na roz­hod­nu­tí sou­du před­ne­se­né­ho ve veřej­ném za­se­dá­ní se za­měřením po­da­né­ho od­vo­lá­ní neop­rav­ňu­je od­vo­la­cí soud k zá­věru, že od­vo­la­tel změnil vy­me­ze­ní své­ho op­rav­né­ho prostřed­ku (viz us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017).

Předev­ším však stát­ní zá­stup­kyně ani ne­by­la op­rávněna ve veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném o od­vo­lá­ní účinně změnit za­měření od­vo­lá­ní z od­vo­lá­ní po­da­né­ho ve prospěch ob­viněných na od­vo­lá­ní po­da­né v je­jich nep­rospěch.

Smys­lem sou­čas­né práv­ní úp­ra­vy (po­čí­na­je tzv. vel­kou no­ve­lou tres­tní­ho řádu zá­ko­nem č. 265/2001 Sb.) je sta­no­vit li­mi­ty pro roz­ho­do­vá­ní od­vo­la­cí­ho sou­du v nep­rospěch ob­viněné­ho s oh­le­dem na zá­kon­ný zá­kaz změ­ny k hor­ší­mu (§ 259 od­st. 4 tr. ř.). V od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce pro­to mu­sí být ozna­če­ní ve prospěch ob­viněné­ho či v nep­rospěch ob­viněné­ho (případně obo­jí) uve­de­no ve vzta­hu ke kaž­dé­mu na­pa­de­né­mu vý­ro­ku a oh­ledně oso­by kaž­dé­ho ob­viněné­ho, je­hož se tý­ká. Od­vo­la­cí soud je vá­zán vy­me­ze­ním od­vo­lá­ní po­da­né­ho stát­ním zá­stup­cem ve vzta­hu k ob­viněné­mu a to­to vy­me­ze­ní již nel­ze měnit do­da­tečně po up­ly­nu­tí lhů­ty k po­dá­ní od­vo­lá­ní, res­pek­ti­ve ani pozdeji, např. ve veřej­ném za­se­dá­ní při pro­jed­ná­ní věci u od­vo­la­cí­ho sou­du. By­lo-li od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce ve vzta­hu k ur­či­té­mu vý­ro­ku vý­slovně ozna­če­no ja­ko po­da­né jen ve prospěch ob­viněné­ho, pak se zá­kaz re­for­ma­tio­nis in peius plně up­lat­ní a od­vo­la­cí soud už nemůže roz­hod­nout z je­ho podnětu v nep­rospěch ob­viněné­ho (Šámal, P. a kol. Tres­tní řád I, II, III. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, 2013, s. 2988. ISBN 978-80-7400-465-0).

Tres­tní řád obecně ne­za­ka­zu­je měnit roz­sah, v němž je roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně na­pa­dán, a důvo­dy od­vo­lá­ní i po up­ly­nu­tí od­vo­la­cí lhů­ty (§ 248 tr. ř.), resp. lhů­ty sta­no­ve­né k od­stra­ňo­vá­ní vad od­vo­lá­ní (§ 251 od­st. 1, 2 tr. ř.). Zej­mé­na s pou­ka­zem na ten­to ar­gu­ment se pro­to do­vo­zu­je, že ne­ní vy­lou­če­no vý­ji­mečně dopl­ňo­vat od­vo­lá­ní i po up­ly­nu­tí lhů­ty k po­dá­ní od­vo­lá­ní (viz roz­hod­nu­tí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). To však nep­la­tí pro od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce, kte­rý mu­sí v rám­ci lhů­ty pro po­dá­ní od­vo­lá­ní vy­me­zit, pro­ti kte­rým vý­rokům roz­sud­ku oh­ledně kte­ré­ho ob­viněné­ho od­vo­lá­ní po­dá­vá a rovněž to, zda ve vzta­hu k jed­not­li­vým na­pa­de­ným vý­rokům od­vo­lá­ní po­dá­vá ve prospěch, ane­bo v nep­rospěch ob­viněné­ho. Ji­ný zá­věr by pro ob­viněné­ho ne­res­pek­to­val zá­ru­ky spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su, ne­boť by by­lo ne­mys­li­tel­né, aby napřík­lad v rám­ci ko­neč­né­ho návr­hu stát­ní zá­stup­ce roz­šířil své od­vo­lá­ní na dal­ší vý­ro­ky a změnil od­vo­lá­ní na po­da­né v nep­rospěch ob­viněné­ho, aniž by měl ob­vině­ný dos­ta­teč­nou mož­nost na tu­to změnu rea­go­vat. Asy­me­trie ve vzta­hu k nut­nos­ti vy­me­zit od­vo­lá­ní v ur­či­té lhůtě zde před­sta­vu­je vlastně jed­no z tzv. fa­vor de­fen­sio­nis, tj. op­rávnění, kte­ré zá­kon dá­vá ob­viněné­mu, aniž by ji­mi dis­po­no­val ta­ké stát­ní zá­stup­ce ja­ko proti­stra­na.

Od­vo­la­cí soud te­dy tím, že z podnětu od­vo­lá­ní ob­viněných a stát­ní­ho zá­stup­ce po­da­né­ho ve prospěch ob­viněných změnil (dopl­nil) vý­rok o vině zá­sad­ním způso­bem v nep­rospěch ob­viněných, po­ru­šil zá­kon v us­ta­no­ve­ní § 259 od­st. 4 tr. ř.

Roz­hod­nu­tí o od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní pod­le § 265i od­st. 1 písm. f) tr. ř., jak naz­na­čo­val ve svém vy­jádření stát­ní zá­stup­ce, nepřichá­ze­lo v úva­hu pro­to, že na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím by­li ob­vinění v roz­po­ru se zá­ko­nem uz­ná­ni vin­ný­mi ve větším roz­sa­hu, než je uz­nal vin­ný­mi soud pr­vní­ho stupně a než moh­li být uz­ná­ni vin­ný­mi roz­sud­kem od­vo­la­cí­ho sou­du, což sa­mo o sobě vy­lu­ču­je zá­věr, že pro­jed­ná­ní do­vo­lá­ní by ne­moh­lo zá­sadně ov­liv­nit pos­ta­ve­ní ob­viněných (viz přiměřeně ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ve věci sp. zn. II. ÚS 3758/13).

Z těchto důvodů Nej­vyš­ší soud z podnětu do­vo­lá­ní ob­viněných zru­šil pod­le § 265k od­st. 1 tr. ř. roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017, pod­le § 265k od­st. 2 tr. ř. zru­šil ta­ké dal­ší roz­hod­nu­tí na zru­še­ný roz­su­dek ob­sa­hově na­va­zu­jí­cí, po­kud vzhle­dem ke změně, k níž doš­lo zru­še­ním, poz­by­la pod­kla­du, a pod­le § 265l od­st. 1 tr. ř. přiká­zal Kraj­ské­mu sou­du v Ús­tí nad La­bem, aby věc v potřeb­ném roz­sa­hu zno­vu pro­jed­nal a roz­hodl. O obou do­vo­lá­ních roz­hodl v sou­la­du s us­ta­no­ve­ním § 265r od­st. 1 písm. b) tr. ř. v ne­veřej­ném za­se­dá­ní.

Věc se tak vra­cí do sta­dia od­vo­la­cí­ho říze­ní a kraj­ský soud bu­de po­vi­nen zno­vu o po­da­ných od­vo­lá­ních roz­hod­nout. Přitom bu­de vá­zán práv­ním ná­zo­rem, kte­rý vy­slo­vil Nej­vyš­ší soud. Pro­to­že do­vo­lá­ní by­la po­dá­na pou­ze ob­viněný­mi, v no­vém říze­ní nemůže do­jít ke změně roz­hod­nu­tí v je­jich nep­rospěch (§ 265s od­st. 1, 2 tr. ř.). Kraj­ský soud při svém roz­ho­do­vá­ní bu­de dbát na vnitřní ne­roz­por­nost své­ho roz­hod­nu­tí a od­stra­ní lo­gic­ké nes­rov­na­los­ti, napřík­lad uvá­ží, že (správ­né) kon­sta­to­vá­ní v od­ůvodnění roz­sud­ku, že svědec­ké vý­sle­chy nep­roběh­ly, je v roz­po­ru s úda­jem ve vý­ro­ku roz­sud­ku, že ob­vinění pro­ved­li vý­sle­chy svědků. Nemůže ob­stát ta­ké ča­so­vý údaj ve vý­ro­ku na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, že k jed­ná­ní vůči D. Č. mělo do­jít me­zi 9:35 a 10:15 ho­din, ač­ko­li v od­ůvodnění je ar­gu­men­to­vá­no tím, že už v ča­se 10:09 ho­din ob­vinění opus­ti­li vězni­ci.

Pou­če­ní: Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní ne­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.

 

V Brně dne 3. 10. 2018


JUDr. Mi­chal Mik­láš
před­se­da se­ná­tu

Vy­pra­co­val:
JUDr. Jo­sef Ma­zák


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia