Aktuálna trestná judikatúra Najvyššieho súdu Českej republiky

 

Z ak­tuál­nej tres­tnop­ráv­nej ju­di­ka­tú­ry naj­vyš­šie­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky Čes­kej re­pub­li­ke (zdroj www.nsoud.cz)

 

1/ Ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci řidi­čem dop­rav­ní­ho prostřed­ku, § 151 tr. zá­ko­ní­ku

Potřeb­nou po­mo­cí ve smys­lu § 151 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní v případě dop­rav­ní ne­ho­dy mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la pou­hé od­es­lá­ní auto­ma­tic­ké da­to­vé zprá­vy z ha­va­ro­va­né­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­rá z po­va­hy věci ob­sa­hu­je pou­ze in­for­ma­ci o dop­rav­ní ne­hodě, ale ni­ko­li úda­je o případ­ných zraněních osob, je­jichž po­va­ha vy­ža­du­je pos­kyt­nu­tí potřeb­né po­mo­ci.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 213/2020)

2/ Mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

Us­ta­no­ve­ní § 58 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je prostřed­kem soud­cov­ské in­di­vi­dua­li­za­ce tres­tu a pro­je­vem de­pe­na­li­za­ce v tres­tním zá­ko­ní­ku. Je­ho pou­ži­tí je třeba zva­žo­vat ni­ko­liv me­cha­nic­ky, ale přísně in­di­vi­duálně ve vzta­hu ke kon­krét­ní­mu či­nu a kon­krét­ní­mu pa­cha­te­li. Pos­tup pod­le ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní je na­místě předev­ším teh­dy, jes­tli­že ur­či­tá okol­nost, kte­rá může být i zna­kem přís­luš­né skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu, na­to­lik vy­bo­ču­je při po­rov­ná­ní s os­tat­ní­mi přípa­dy, že již sa­ma o sobě ne­bo ve spo­ji­tos­ti s ji­ný­mi okol­nos­tmi (např. se znač­ným ča­so­vým od­stu­pem od spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu) od­ůvod­ňu­je sho­ví­vavější přís­tup k pot­res­tá­ní pa­cha­te­le, ane­bo po­kud tepr­ve souhrn ví­ce okol­nos­tí da­né­ho přípa­du ve­de k úva­ze, že pou­ži­tí zá­kon­né tres­tní saz­by by by­lo nepřiměřeně přís­né a pos­ta­čí i mírnější pos­tih pa­cha­te­le k je­ho náp­ravě.

Může jít předev­ším o ty si­tua­ce, kdy po­leh­ču­jí­cí okol­nos­ti (§ 41 tr. zá­ko­ní­ku) a níz­ká in­ten­zi­ta naplnění zá­kon­ných znaků ve svém souhr­nu a kva­litě přesvědči­vým způso­bem sni­žu­jí zá­važ­nost tres­tné­ho či­nu, případně někte­rá z nich je nez­vyk­le in­ten­ziv­ní po­va­hy, tak­že je na­místě hod­no­tit ji ja­ko okol­nost vý­znamně po­leh­ču­jí­cí (např. zvlášť tí­ži­vé osob­ní ne­bo ro­din­né poměry, za kte­rých pa­cha­tel spá­chal trest­ný čin, aniž by si je byl způso­bil). Je to­mu tak i teh­dy, jes­tli­že někte­rý ze znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu – bez oh­le­du na to, zda jde o znak zá­klad­ní ne­bo kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty – byl naplněn neob­vyk­le níz­kou in­ten­zi­tou a ta­to sku­teč­nost vý­razně ov­liv­ni­la spo­le­čen­skou škod­li­vost da­né­ho přípa­du a sní­ži­la ji pod ob­vyk­lou mez na­to­lik, že je na­místě mírnější tres­tní pos­tih, než ja­ký zá­kon obecně před­pok­lá­dá. Po­dob­ný vý­znam může mít i del­ší do­ba, kte­rá up­ly­nu­la od spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu (§ 39 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku), aniž je­jí dél­ku za­vi­nil pa­cha­tel.

V uve­de­ných přípa­dech může být mi­mořád­né sní­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy od­ůvodněno též tím, že pa­cha­te­li byl ulo­žen ved­le tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy dal­ší druh tres­tu, např. trest zá­ka­zu čin­nos­ti ne­bo peněži­tý trest, kte­rý vhodně dopl­ní půso­be­ní zmírněné­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019)

3/ Po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku, ško­da, § 220 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, § 220 od­st. 2 písm. b) tr. zá­ko­ní­ku

Přeči­nu po­ru­še­ní po­vin­nos­ti při správě ci­zí­ho ma­jet­ku pod­le § 220 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se za splnění dal­ších před­pok­ladů může do­pus­tit i lik­vi­dá­tor práv­nic­ké oso­by (např. stát­ní­ho pod­ni­ku), po­kud ne­hos­po­dár­ný­mi dis­po­zi­ce­mi způso­bí ško­du na ma­jet­ku lik­vi­do­va­né práv­nic­ké oso­by. Ta­ko­vá ško­da může spo­čí­vat i v tom, že lik­vi­dá­tor vy­na­lo­žil ze spra­vo­va­né­ho ma­jet­ku vý­da­je na ná­kup zbo­ží ne­bo slu­žeb, kte­ré by­ly zce­la neú­čel­né a nemě­ly žá­dný vý­znam pro pro­váděnou lik­vi­da­ci. Pro sta­no­ve­ní vý­še způso­be­né ško­dy zde ne­ní roz­hod­né, zda byl ná­kup zbo­ží ne­bo slu­žeb us­ku­tečněn za ce­nu, kte­rá je v době a místě či­nu ob­vyk­lá, či ni­ko­li.

Obecně pla­tí, že nák­la­dy vy­na­lo­že­né na ne­hos­po­dár­nou a z hle­dis­ka úče­lu, pro nějž exis­tu­je práv­nic­ká oso­ba, zce­la nad­by­teč­nou ma­jet­ko­vou hod­no­tu (např. zby­tečně přija­té služ­by, na­kou­pe­né zbo­ží atd.), kte­rou ne­ní mož­né dál zpeněžit, ane­bo kte­rou lze zpeněžit pou­ze se ztrá­tou, je nut­no po­va­žo­vat za ško­du v ce­lé je­jich vý­ši.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 652/2019)

4/ Tý­rá­ní svěřené oso­by, § 198 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

U tres­tné­ho či­nu tý­rá­ní svěřené oso­by pod­le § 198 tr. zá­ko­ní­ku, je-li tý­ra­nou oso­bou dí­tě, je pro naplnění zna­ku „tý­rá­ní“ třeba vždy po­su­zo­vat kon­krét­ní po­va­hu a důraz­nost pou­ži­tých opatření a vý­chov­ných me­tod, in­ten­zi­tu, s níž je půso­be­no na fy­zic­kou ne­bo psy­chic­kou in­teg­ri­tu dí­těte. Po­kud uži­té prostřed­ky a opatření přesa­hu­jí pro dí­tě únos­nou hra­ni­ci a zna­me­na­jí je­ho fy­zic­ké utr­pe­ní ne­bo psy­chic­ké strá­dá­ní a jsou spo­je­né s je­ho po­ni­žo­vá­ním, čímž je oh­ro­že­no je­ho bla­ho a těles­né ne­bo du­šev­ní zdra­ví, ne­ní pod­stat­né, že pa­cha­tel tres­tá dí­tě z vý­chov­ných důvodů.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019)

5/ Jed­ná­ní za práv­nic­kou oso­bu, kon­krét­ní sub­jekt, spe­ciál­ní sub­jekt, § 114 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku

Us­ta­no­ve­ní § 114 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku vý­slovně nes­ta­no­ví, z ja­ké­ho práv­ní­ho ti­tu­lu jed­ná pa­cha­tel, kte­rý je fy­zic­kou oso­bou, jmé­nem práv­nic­ké oso­by v případě, kdy se ke spá­chá­ní ur­či­té­ho tres­tné­ho či­nu vy­ža­du­je kon­krét­ní ne­bo spe­ciál­ní sub­jekt. Pod­le ci­to­va­né­ho us­ta­no­ve­ní ne­ní nut­ný ur­či­tý, for­málně do­ko­na­lý práv­ní ti­tul, na je­hož zá­kladě by fy­zic­ká oso­ba by­la op­rávněna jed­nat jmé­nem práv­nic­ké oso­by, a ne­roz­li­šu­je se zde ani me­zi zá­kon­ným za­stou­pe­ním (např. sta­tu­tár­ním or­gá­nem) práv­nic­ké oso­by a je­jím za­stou­pe­ním smluv­ním, ja­kým je např. uděle­ní pl­né mo­ci sta­tu­tár­ním or­gá­nem, uděle­ní pro­ku­ry, pověření za­městnan­ce, sjed­ná­ní smlou­vy o ob­chod­ním za­stou­pe­ní či ji­né smlou­vy příkaz­ní­ho ty­pu apod. Pro­to zá­vi­sí na po­sou­ze­ní všech okol­nos­tí kaž­dé­ho přípa­du, zda a na­ko­lik ur­či­tá fy­zic­ká oso­ba, kte­rá nemě­la spe­ci­fic­ký, for­málně do­ko­na­lý práv­ní ti­tul k jed­ná­ní jmé­nem práv­nic­ké oso­by, tak­to sku­tečně jed­na­la se vše­mi důsled­ky z to­ho ply­nou­cí­mi pro práv­nic­kou oso­bu a zda ji reálně za­va­zo­va­la, či ni­ko­li.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 588/2019)

6/ Neop­rávněné nak­lá­dá­ní s chráněný­mi volně ži­jí­cí­mi ži­vo­či­chy a planě ros­tou­cí­mi ros­tli­na­mi úmysl­né, § 299 od­st. 2 tr. zá­kon­ní­ku

Skut­ko­vá pod­sta­ta přeči­nu neop­rávněné­ho nak­lá­dá­ní s chráněný­mi volně ži­jí­cí­mi ži­vo­či­chy a planě ros­tou­cí­mi ros­tli­na­mi pod­le § 299 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku pos­ky­tu­je ochra­nu i je­dincům silně oh­ro­že­né­ho dru­hu ži­vo­či­cha, a to před různý­mi způso­by nak­lá­dá­ní zde uve­de­ný­mi. Může ji napl­nit i pa­cha­tel, kte­rý si opatřil mr­tvé (pre­pa­ro­va­né) je­din­ce ži­vo­či­cha patřící­ho k silně oh­ro­že­né­mu dru­hu, kte­ré nás­ledně přecho­vá­val a na­bí­zel ji­ným oso­bám, aniž k to­mu měl ja­ké­ko­li op­rávnění.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 196/2020)

7/ Od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu

Příkaz k zjištění údajů o te­le­ko­mu­ni­kač­ním pro­vo­zu pod­le § 88a od­st. 1 tr. ř. lze v od­ůvodněných přípa­dech vy­dat i tzv. do bu­douc­na. Tak to­mu bu­de např. v si­tua­ci, kdy se šetřená tres­tná čin­nost na­chá­zí ve sta­diu příp­ra­vy a zjiš­ťo­va­né úda­je ma­jí or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní pos­kyt­nout in­for­ma­ce důle­ži­té pro od­ha­le­ní či usvědče­ní pa­cha­telů, popř. k za­bránění do­ko­ná­ní přip­ra­vo­va­né tres­tné čin­nos­ti ane­bo k zjištění ji­ných sku­teč­nos­tí důle­ži­tých pro tres­tní říze­ní.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1591/2018)

8/ Vý­ji­meč­ný trest, § 54 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku

Zá­věr o naplnění al­ter­na­tiv­ní pod­mín­ky pro ulo­že­ní tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy nad 20 do 30 let (§ 54 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku) spo­čí­va­jí­cí v „obzvláště ztí­že­né mož­nos­ti náp­ra­vy“ je u pa­cha­te­le ve věku blíz­kém věku mla­dis­tvých nut­no za­lo­žit na kom­plexním zhod­no­ce­ní je­ho osob­nos­ti (tj. souhr­nu všech poz­natků o je­ho cho­vá­ní a sta­vu je­ho osob­nos­ti) za sou­čas­né­ho zoh­lednění případně neu­kon­če­né­ho pro­ce­su pa­cha­te­lo­va dos­pí­vá­ní, jenž je značně in­di­vi­duál­ní a zá­vi­sí mi­mo ji­né na míře du­šev­ní a mrav­ní vy­spělos­ti a stup­ni je­ho so­cia­li­za­ce.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 818/2019)

9/ Jed­ná­ní za práv­nic­kou oso­bu, zjed­ná­ní vý­ho­dy při za­dá­ní veřej­né za­káz­ky, při veřej­né soutěži a veřej­né dražbě, § 256 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku (zá­kon č. 40/2009 Sb.), § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku (zá­kon č. 40/2009 Sb.),

I.             Us­ta­no­ve­ní § 256 tr. zá­ko­ní­ku o tres­tném či­nu zjed­ná­ní vý­ho­dy při za­dá­ní veřej­né za­káz­ky, při veřej­né soutěži a veřej­né dražbě ne­ní nor­mou s blan­ket­ní, ani s od­ka­zo­va­cí skut­ko­vou pod­sta­tou, ne­boť se ne­do­vo­lá­vá ani obecně, ani kon­krétně mi­mot­res­tní­ho před­pi­su, kte­rý by by­lo třeba užít ne­bo je­hož po­ru­še­ním je pod­míněna tres­tní od­povědnost. Ten­to trest­ný čin lze spá­chat i v sou­vis­los­ti se za­dá­vá­ním veřej­né za­káz­ky ma­lé­ho roz­sa­hu, u níž se ne­mu­sí ko­nat za­dá­va­cí říze­ní pod­le zá­ko­na o veřej­ných za­káz­kách.

II.           Us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku ob­sa­hu­je al­ter­na­tivně ví­ce znaků vy­jadřují­cích zvláš­tní pos­ta­ve­ní pa­cha­te­le, kte­ré pod­mi­ňu­jí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by a spo­čí­va­jí v tom, že pa­cha­tel spá­chá čin uve­de­ný v § 256 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ja­ko člen hod­no­tí­cí ko­mi­se, vy­hla­šo­va­tel ne­bo pořada­tel veřej­né soutěže ne­bo veřej­né draž­by, li­ci­tá­tor ne­bo ja­ko člen or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. I když zde ne­ní vý­slovně uve­den „za­da­va­tel veřej­né za­káz­ky“, lze ho po­va­žo­vat za spe­ciál­ní případ „vy­hla­šo­va­te­le veřej­né soutěže“.

Je-li vy­hla­šo­va­te­lem veřej­né soutěže práv­nic­ká oso­ba (např. územ­ní sa­mos­práv­ný ce­lek), up­lat­ní se in­sti­tut tzv. jed­ná­ní za ji­né­ho ve smys­lu § 114 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku, te­dy pos­ta­čí, že ta­ko­vé pos­ta­ve­ní má ta­to práv­nic­ká oso­ba, je­jímž jmé­nem pa­cha­tel jed­ná.

III. Trest­ný čin zjed­ná­ní vý­ho­dy při za­dá­ní veřej­né za­káz­ky, při veřej­né soutěži a veřej­né dražbě pod­le § 256 tr. zá­ko­ní­ku je tzv. nep­ra­vým zvláš­tním de­lik­tem ve smys­lu třídění tres­tných činů pod­le oso­by pa­cha­te­le. Jde to­tiž o ta­ko­vý de­likt, u něhož tres­tní zá­ko­ník sta­no­ví zvláš­tní vlas­tnost, pos­ta­ve­ní či způso­bi­lost pa­cha­te­le v us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku pou­ze ja­ko tzv. okol­nost pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by, te­dy okol­nost zvlášť přitěžu­jí­cí, ov­šem zá­klad­ní skut­ko­vou pod­sta­tu pod­le § 256 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku může napl­nit kdo­ko­liv.

U nep­ra­vých zvláš­tních de­liktů je spolu­pa­cha­tel­ství přípus­tné, přičemž přísněji bu­de pos­ti­žen pou­ze ten ze spolu­pa­cha­telů, kte­rý napl­nil uve­de­nou okol­nost zvlášť přitěžu­jí­cí a u něhož je dá­na přís­luš­ná zvláš­tní vlas­tnost, pos­ta­ve­ní či způso­bi­lost, tak­že je kon­krét­ním či spe­ciál­ním sub­jek­tem ve smys­lu § 114 tr. zá­ko­ní­ku.

Přísnější tres­tní pos­tih pod­le § 256 od­st. 1, od­st. 2 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku se up­lat­ní jen u to­ho ze spolu­pa­cha­telů, kte­rý byl např. vy­hla­šo­va­te­lem veřej­né soutěže. To ov­šem ne­vy­lu­ču­je, aby i dal­ší pa­cha­tel, kte­rý ne­ní vy­hla­šo­va­te­lem veřej­né soutěže, mohl ja­ko spolu­pa­cha­tel zjed­nat (spo­lu s os­tat­ní­mi pa­cha­te­li) vý­ho­du při za­dá­ní veřej­né za­káz­ky. Zá­kon v us­ta­no­ve­ní § 256 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ne­vy­ža­du­je žá­dné zvláš­tní pos­ta­ve­ní, vlas­tnost či způso­bi­lost pa­cha­te­le, tu­díž se to­ho­to tres­tné­ho či­nu ja­ko spolu­pa­cha­tel může do­pus­tit i tzv. extra­neus, kte­rý ne­ní za­da­va­te­lem veřej­né za­káz­ky či vy­hla­šo­va­te­lem veřej­né soutěže, resp. žá­dným ji­ným způso­bem (např. ja­ko člen hod­no­tí­cí ko­mi­se) se ne­po­dí­lí na vý­běru ucha­ze­če o veřej­nou za­káz­ku či soutěži­te­le, ani na nás­led­ném za­dá­ní veřej­né za­káz­ky. Pro­to i zjed­ná­ní vý­ho­dy v sou­čin­nos­ti se za­da­va­te­lem veřej­né za­káz­ky je třeba po­va­žo­vat za spolu­pa­cha­tel­ství (§ 23 tr. zá­ko­ní­ku) na da­ném tres­tném či­nu, ne­boť ta­ko­vý spolu­pa­cha­tel svým jed­ná­ním přímo napl­ňu­je zna­ky uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016)

 

Diskusia