K nemožnosti určovania výšky škody v trestnom konaní podľa daňových pomôcok, či k neprípustnej pomoci súdu prokurátorovi

Publikované: 28. 09. 2020, čítané: 878 krát
 

 

K ne­mož­nos­ti ur­čo­va­nia vý­šky ško­dy v tres­tnom ko­na­ní pod­ľa da­ňo­vých po­mô­cok, či k nep­rí­pus­tnej po­mo­ci pro­ku­rá­to­ro­vi zo stra­ny sú­du – ak­tuál­na tres­tnop­ráv­na ju­di­ka­tú­ra Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR 

Za­me­ra­ním toh­to prís­pev­ku je prib­li­žiť ak­tuál­nu tres­tnop­ráv­nu ju­di­ka­tú­ru Naj­vyš­šie­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky, kto­rá bo­la schvá­le­ná na za­sad­nu­tí tres­tnop­ráv­ne­ho ko­lé­gia Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR dňa 16.09.2020 (schvá­le­né práv­ne ve­ty sú uve­de­né niž­šie v texte). Ide o roz­hod­nu­tia, kto­ré sú z väč­šej čas­ti pou­ži­teľ­né aj v práv­nych pod­mien­kach SR.

V tom­to sme­re je pod­net­ným naj­mä uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR sp. zn. 5Tdo/1160/2019 zo dňa 26.09.2019 (ju­di­ka­tú­ra uve­de­ná niž­šie pod bo­dom 1), kto­ré sa za­obe­ra­lo ap­li­kač­ný­mi prob­lé­ma­mi po­mer­ne čas­to sa vy­sky­tu­jú­ci­mi aj pri vý­kla­de prá­va na úze­mí SR.

Naj­vyš­ší súd ČR sa v tom­to roz­hod­nu­tí za­obe­ral nap­rík­lad tým, či je mož­né spá­chať trest­ný čin skres­ľo­va­nia úda­jov hos­po­dár­skej a ob­chod­nej evi­den­cie v prí­pa­doch, v kto­rých pod­ni­ka­teľ­ský sub­jekt ne­ve­die vô­bec úč­tov­níc­tvo, na­koľ­ko ne­vy­ko­ná­va žiad­nu pod­ni­ka­teľ­skú čin­nosť (v práv­nych pod­mien­kach SR by iš­lo o trest­ný čin pod­ľa § 259 ods. 2 písm. b) Tr. zák.).

Naj­vyš­ší súd k tej­to prob­le­ma­ti­ke naj­skôr uvie­dol, že trest­ný čin skres­ľo­va­nia úda­jov hos­po­dár­skej a ob­chod­nej evi­den­cie v prí­pa­de ak pod­ni­ka­teľ­ský sub­jekt ne­ve­die vô­bec úč­tov­níc­tvo nie je pok­ra­čo­va­cím tres­tným či­nom, ale ide o trest­ný čin tr­vá­ci, kto­rý pred­sta­vu­je je­di­ný sku­tok a tr­vá po ce­lú do­bu, po kto­rú pá­cha­teľ svo­ju po­vin­nosť viesť riad­ne úč­tov­níc­tvo nepl­ní, te­da po ce­lú do­bu, pri kto­rej tr­vá proti­práv­ny stav. Z cha­rak­te­ru uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu ako tr­va­jú­ce­ho de­lik­tu vy­plý­va, že je pot­reb­né o ňom uro­biť jed­no roz­hod­nu­tie, pre­to­že ide o je­den sku­tok, do kto­ré­ho po­pi­su je nut­né za­hr­núť ce­lé ob­do­bie, ke­dy tr­val proti­práv­ny stav spô­so­be­ný nepl­ne­ním zá­kon­nej po­vin­nos­ti viesť úč­tov­níc­tvo slú­žia­ce k preh­ľa­du o sta­vu hos­po­dá­re­nia a ma­jet­ku a k ich kon­tro­le.

Po­kiaľ do­vo­la­teľ na­mie­tal, že v ob­do­bí, keď mu nev­znik­la žiad­na da­ňo­vá po­vin­nosť, res­pek­tí­ve bo­la nu­lo­vá, sa ne­mo­hol do­pus­tiť tres­tné­ho či­nu skres­ľo­va­nia úda­jov hos­po­dár­skej a ob­chod­nej evi­den­cie, na­koľ­ko ne­mo­hol oh­ro­ziť riad­ne a včas­né vy­me­ra­nie da­ne, tak naj­vyš­ší súd sa s tým­to ná­zo­rom nes­to­tož­nil. Naj­vyš­ší súd uvie­dol, že tres­tné­ho či­nu skres­ľo­va­nia úda­jov hos­po­dár­skej a ob­chod­nej evi­den­cie sa mô­že pá­cha­teľ do­pus­tiť aj tak, že v pos­ta­ve­ní šta­tu­tár­ne­ho or­gá­nu sub­jek­tu da­ne ne­ve­die úč­tov­níc­tvo toh­to sub­jek­tu a ne­po­dá da­ňo­vé priz­na­nie k da­ni z príj­mov práv­nic­kých osôb za si­tuácie, keď v roz­hod­nom ob­do­bí ne­do­chá­dza k fak­tic­ké­mu vý­ko­nu čin­nos­ti, kto­rá je pred­me­tom uve­de­né­ho dru­hu da­ne. Po­dob­ne to pla­tí aj na pod­ni­ka­te­ľa – fy­zic­kú oso­bu. Pá­cha­te­ľo­vi je mož­né klásť za vi­nu ce­lé ob­do­bie, po­čas kto­ré­ho ne­vie­dol úč­tov­níc­tvo.

Dru­hým prob­le­ma­tic­kým ok­ru­hom po­su­dzo­va­ným naj­vyš­ším sú­dom bo­lo to, či mož­no vý­šku ško­dy v tres­tnom ko­na­ní ur­čo­vať pod­ľa tzv. da­ňo­vých po­mô­cok. V da­nom prí­pa­de súd uz­nal ob­ža­lo­va­né­ho za vin­né­ho, že spá­cha­ním tres­tné­ho či­nu skres­ľo­va­nia úda­jov hos­po­dár­skej a ob­chod­nej evi­den­cie spô­so­bil ško­du v zmys­le kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­ty (v práv­nych pod­mien­kach SR by iš­lo o kva­li­fi­ko­va­nú skut­ko­vú pod­sta­tu pod­ľa § 259 ods. 3 písm. a) ale­bo ods. 4 písm. a) Tr. zák.) s tým, že vý­ška ško­dy bo­la zo stra­ny sú­du ur­če­ná na pod­kla­de tzv. da­ňo­vých po­mô­cok, t. j. vy­chá­dza­la z práv­nej fik­cie.

Naj­vyš­ší súd od­mie­tol spô­sob us­ta­ľo­va­nia vý­šky ško­dy na pod­kla­de tzv. da­ňo­vých po­mô­cok a to pri všet­kých hos­po­dár­skych a da­ňo­vých tres­tných či­noch. Naj­vyš­ší súd zdô­raz­nil, že ško­da ako znak ob­jek­tív­nej strán­ky skut­ko­vej pod­sta­ty ža­lo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu mu­sí byť zis­te­ná bez­peč­ne, spo­ľah­li­vo, te­da bez dô­vod­ných po­chyb­nos­tí. Nao­pak, nie je mož­né ju ur­čiť od­ha­dom, prib­liž­ne a po­dob­ne, pri­čom or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní sa tou­to otáz­kou mu­sia za­obe­rať a vy­ko­ná­vať k to­mu do­ka­zo­va­nie.

V da­nom prí­pa­de sú­dy niž­ších stup­ňov pre­ce­ni­li vý­znam mož­nos­tí da­ných da­ňo­vým po­riad­kom pre ur­če­nie da­ňo­vej po­vin­nos­ti da­ňo­vé­ho sub­jek­tu, po­kiaľ da­ňo­vý sub­jekt nespl­ní pri do­ka­zo­va­ní im uvá­dza­ných sku­toč­nos­tí niek­to­rú zo svo­jich zá­kon­ných po­vin­nos­tí, res­pek­tí­ve po­kiaľ do­kon­ca nespl­ní svo­ju po­vin­nosť po­dať riad­ne da­ňo­vé priz­na­nie. Po­kiaľ v dôs­led­ku to­ho nie je mož­né daň sta­no­viť na zá­kla­de do­ka­zo­va­nia, správ­ca da­ne ur­čí daň pod­ľa po­mô­cok, kto­ré má k dis­po­zí­cii ale­bo kto­ré si za­ob­sta­rá. Sta­no­ve­nie da­ne pod­ľa po­mô­cok je te­da kraj­ným spô­so­bom ur­čo­va­nia da­ne v prí­pa­de, keď nie je mož­né ur­čiť daň do­ka­zo­va­ním. Je­di­ným pres­ným a te­da hlav­ným spô­so­bom ur­če­nia da­ňo­vej po­vin­nos­ti aj pre úče­ly da­ňo­vé­ho ko­na­nia je len do­ka­zo­va­nie, kto­ré­ho zmys­lom je náj­sť sku­toč­nú správ­nu da­ňo­vú po­vin­nosť, za­tiaľ čo zmys­lom po­mô­cok je sa tej­to správ­nej da­ňo­vej po­vin­nos­ti maximál­ne prib­lí­žiť. Pri sta­no­ve­ní da­ne pod­ľa po­mô­cok správ­ca da­ne daň fak­tic­ky iba od­ha­du­je. Ide o kva­li­fi­ko­va­ný od­had, kto­rý je tak pres­ný, ako sú pres­né vstup­né úda­je.

Nap­ro­ti to­mu, zmy­sel a účel tres­tné­ho ko­na­nia a to aj pri tres­tných či­noch da­ňo­vých a hos­po­dár­skych, je znač­ne od­liš­ný. Za­tiaľ čo v da­ňo­vom ko­na­ní je mož­né vy­chá­dzať nie­len z vý­sled­kov do­ka­zo­va­nia, ale tiež aj z po­mô­cok a sta­no­viť tú­to po­vin­nosť kva­li­fi­ko­va­ným od­ha­dom, ta­ký­to pos­tup v tres­tnom ko­na­ní, kto­ré je ov­lá­da­né zá­sa­dou vy­hľa­dá­va­cou a pre­zum­pciou ne­vi­ny, nie je mož­ný.

Z uve­de­né­ho vy­plý­va, že in­šti­tút ur­če­nia da­ne pod­ľa po­mô­cok je in­šti­tú­tom rý­dzo správ­nop­ráv­nym vy­uží­va­ným špe­ci­fic­ky v da­ňo­vom ko­na­ní, kto­rý umož­ňu­je v kraj­ných prí­pa­doch vy­me­rať da­ňo­vé­mu sub­jek­tu daň, po­kiaľ jej vý­šku ne­mô­že preu­ká­zať do­ka­zo­va­ním. V tres­tnom ko­na­ní je mož­né dos­pieť k zá­ve­ru o skut­ko­vom sta­ve, o kto­rom nie sú dô­vod­né po­chyb­nos­ti a to v roz­sa­hu ne­vyh­nut­nom pre roz­hod­nu­tie len na zá­kla­de ná­le­ži­te a v sú­la­de so zá­ko­nom vy­ko­na­ným do­ka­zo­va­ním s voľ­ným hod­no­te­ním dô­ka­zov. Pre­to nie je mož­né dos­pieť v tres­tnom ko­na­ní k zá­ve­ru o vi­ne ob­ža­lo­va­né­ho len na zá­kla­de oby­čaj­ných kva­li­fi­ko­va­ných od­ha­dov, ako­koľ­vek sa s veľ­kou mie­rou prav­de­po­dob­nos­ti blí­žia k reali­te, ako je to­mu nap­rík­lad v prí­pa­de sta­no­ve­nia da­ňo­vej po­vin­nos­ti pod­ľa po­mô­cok, ale je nut­né vždy vi­nu ob­ža­lo­va­né­ho a to aj oh­ľad­ne zna­ku ško­dy preu­ká­zať spo­ľah­li­vo, bez­peč­ne, s prak­tic­kou is­to­tou, te­da slo­va­mi zá­ko­na bez dô­vod­ných po­chyb­nos­tí.

Naj­vyš­ší súd v zá­ve­re svoj­ho roz­hod­nu­tia pri­po­me­nul sú­dom niž­šie­ho stup­ňa, že ju­di­ka­tú­ra ús­tav­né­ho sú­du za­ka­zu­je ak­tív­ne preu­ka­zo­va­nie vi­ny ob­ža­lo­va­né­ho sú­dom bez ná­le­ži­tej ak­ti­vi­ty pro­ku­rá­to­ra ako ve­rej­né­ho ža­lob­cu, čo­mu sa súd v pod­sta­te v da­nej ve­ci spre­ne­ve­ril, po­kiaľ bez pris­pe­nia pro­ku­rá­to­ra klá­dol ob­ža­lo­va­né­mu za vi­nu vý­raz­ne vy­šší roz­sah či­nu v po­do­be spô­so­be­nej ško­dy a k to­mu za­bez­pe­čo­val dô­kaz­né pros­tried­ky a vy­ko­ná­val na­vy­še op­ro­ti návr­hu ve­rej­nej ža­lo­by roz­siah­le do­ka­zo­va­nie. Sú­dy niž­ších stup­ňov by sa pre­to ne­ma­li sta­vať do úlo­hy ve­rej­ných ža­lob­cov, pre­be­rať ich úlo­hu a to ani po­kiaľ ide o roz­ši­ro­va­nie roz­sa­hu pro­ku­rá­to­rom tvr­de­nej tres­tnej čin­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho. V tom­to sme­re naj­vyš­ší súd pri­po­me­nul ju­di­ka­tú­ru Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. II. ÚS/2014/07, z kto­rej vy­plý­va, že od­sú­de­nie pá­cha­te­ľa tres­tnej čin­nos­ti je pri­már­ne ve­cou pro­ku­rá­to­ra. Je to te­da pro­ku­ra­tú­ra, kto ne­sie zod­po­ved­nosť za to, aby sú­du pred­lo­že­ná tres­tná vec bo­la pod­lo­že­ná pro­ces­ne pou­ži­teľ­ný­mi dô­kaz­mi pot­reb­ný­mi k roz­hod­nu­tiu o vi­ne a tres­te v sú­la­de s po­da­nou ob­ža­lo­bou. Všeo­bec­né sú­dy sa pre­to nik­dy nes­mú sta­vať do po­zí­cie po­moc­ní­ka ve­rej­nej ža­lo­by usi­lu­jú­ce­ho tak­tiež o od­sú­de­nie.

K uve­de­né­mu je nut­né do­dať, že v práv­nych po­me­roch SR mož­no zá­kaz sú­dom, pri pa­si­vi­te pro­ku­rá­to­ra, ak­tív­ne preu­ka­zo­vať vi­nu ob­ža­lo­va­né­ho, či po­má­hať pro­ku­rá­to­ro­vi pri us­ved­čo­va­ní ob­ža­lo­va­né­ho vy­vo­diť naj­mä zo zá­klad­ných zá­sad tres­tné­ho ko­na­nia (nap­rík­lad zá­sa­da rov­nos­ti strán v ko­na­ní pred sú­dom, po­vin­nosť zis­ťo­vať skut­ko­vý stav ve­ci o kto­rom nie sú dô­vod­né po­chy­nos­ti, kto­rá za­ťa­žu­je iba or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní a nie súd a po­dob­ne, pri­čom dô­kaz­né bre­me­no pro­ku­rá­to­ra za­ťa­žu­je iba oh­ľad­ne vý­ro­ku o vi­ne s tým, že vý­rok o vi­ne, či o ochran­nom opat­re­ní je už do­mé­na sú­du k čo­mu sme­ru­je aj us­ta­no­ve­nie § 2 ods. 11 Tr. por. o umož­ňu­jú­ce sú­du vy­ko­nať dô­ka­zy, kto­ré stra­ny ne­navrh­li).

Tej­to té­me sme sa v mi­nu­los­ti ve­no­va­li tu:

http://www.prav­ne­lis­ty.sk/clan­ky/a206-kon­tra­dik­tor­nost-hlav­ne­ho-po­jed­na­va­nia-niek­to­re-teo­re­tic­ke-a-prak­tic­ke-prob­le­my 

Práv­ne ve­ty ak­tuál­nej ju­di­ka­tú­ry Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR


1/

Zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění, Tr­va­jí­cí trest­ný čin, § 254 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku

I. Přečin zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění pod­le § 254 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku je tr­va­jí­cím tres­tným či­nem, a ni­ko­li tres­tným či­nem pok­ra­ču­jí­cím, je­hož dí­lčí­mi úto­ky by by­la jed­not­li­vá zda­ňo­va­cí ob­do­bí.

Zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění, § 254 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku

II. K oh­ro­že­ní včas­né­ho a řád­né­ho vy­měření daně zá­sadně ob­jek­tivně do­chá­zí sa­mot­ným ne­ve­de­ním účet­nic­tví ve smys­lu § 254 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku, byť by v čás­ti roz­hod­né­ho ob­do­bí ne­do­chá­ze­lo k fak­tic­ké­mu vý­ko­nu čin­nos­ti, jež je předmětem přís­luš­né daně, po­kud je pak správ­ce daně nu­cen v da­ňo­vém říze­ní sta­no­vo­vat vý­ši da­ňo­vé po­vin­nos­ti za pou­ži­tí da­ňo­vých pomůcek.

Zkres­lo­vá­ní údajů o sta­vu hos­po­daření a jmění, Ško­da, § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku

III. Vý­ši ško­dy pod­le § 254 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku ne­ní mož­no sta­no­vit pod­le pomůcek ve smys­lu § 98 od­st. 1, 3 zá­ko­na č. 280/2009 Sb., da­ňo­vé­ho řádu, ve znění pozdějších před­pisů.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1160/2019)

2/

Před­vo­lá­ní a vy­ro­zumění, Hlav­ní lí­če­ní, § 198 tr. ř., § 209 od­st. 1 tr. ř.

Sku­teč­nost, že při hlav­ním lí­če­ní bu­de pro­váděn pou­ze vý­slech oso­by v nepřítom­nos­ti ob­viněné­ho pod­le § 209 od­st. 1 tr. ř., nez­ba­vu­je soud po­vin­nos­ti před­vo­lat ob­viněné­ho k ta­ko­vé­mu hlav­ní­mu lí­če­ní pod­le § 198 od­st. 1 tr. ř. Od řád­né­ho a včas­né­ho před­vo­lá­ní ob­viněné­ho k hlav­ní­mu lí­če­ní se od­ví­jí mož­nost ko­ná­ní hlav­ní­ho lí­če­ní v nepřítom­nos­ti ob­viněné­ho (§ 202 od­st. 2 tr. ř.).

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020)

3/

Náh­ra­da ško­dy, Ad­hez­ní říze­ní, § 43 od­st. 3, § 228 od­st. 1 tr. ř.

Pod­le § 55 od­st. 1 zá­ko­na č. 48/1997 Sb., o veřej­ném zdra­vot­ním po­jištění, ve znění pozdějších před­pisů, má přís­luš­ná zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na vůči tře­tí osobě prá­vo na náh­ra­du těch nák­ladů na pé­či hra­ze­nou ze zdra­vot­ní­ho po­jištění, kte­ré vy­na­lo­ži­la v důsled­ku za­viněné­ho proti­práv­ní­ho jed­ná­ní tře­tí oso­by pro­ti po­jištěnci. Ze zdra­vot­ní­ho po­jištění se však hra­dí zdra­vot­ní služ­by pos­kyt­nu­té po­jištěnci s cí­lem zlep­šit ne­bo za­cho­vat je­ho zdra­vot­ní stav ne­bo zmír­nit je­ho utr­pe­ní. Na úko­ny zdra­vot­ní služ­by pro­ve­de­né v sou­vis­los­ti s transplan­ta­cí or­gánů již zemřelé­ho po­jištěnce ja­ko dár­ce or­gánů se te­dy nev­zta­hu­je ci­to­va­né zá­kon­né us­ta­no­ve­ní, a pro­to přís­luš­ná zdra­vot­ní po­jiš­ťov­na ne­má ná­rok na náh­ra­du je­jich nák­ladů vůči ob­ža­lo­va­né­mu, kte­rý způso­bil smrt po­jištěnce.

(Roz­su­dek Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 33/2020)

4/

Ev­rop­ský za­tý­ka­cí roz­kaz, § 5 od­st. 1, § 202 a násl. z. m. j. s.

Za­tím­co v případě vy­dá­ní oso­by do ci­zí­ho stá­tu (§ 87 a násl. z. m. j. s.) se vy­ža­du­je ověření, že tres­tní stí­há­ní ve vy­ža­du­jí­cím státě se opí­rá o ur­či­tý sou­bor důkazů, ji­miž je po­dezření ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ro­zum­ným způso­bem od­ůvodněno (např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13), práv­ní po­moc států Ev­rop­ské unie za­lo­že­ná na rám­co­vém roz­hod­nu­tí Ra­dy Ev­rop­ské unie ze dne 13. 6. 2002, č. 2002/584/SVV, o ev­rop­ském za­tý­ka­cím roz­ka­zu a pos­tu­pech předá­vá­ní me­zi člen­ský­mi stá­ty, vy­chá­zí z před­pok­la­du, že me­cha­nis­mus ev­rop­ské­ho za­tý­ka­cí­ho roz­ka­zu (§ 202 a násl. z. m. j. s. ) je za­lo­žen na vy­so­ké úrov­ni důvěry me­zi člen­ský­mi stá­ty a je­ho pro­vádění lze po­zas­ta­vit zpra­vid­la jen v případě zá­važ­né­ho a tr­va­jí­cí­ho po­ru­šo­vá­ní zá­sad sta­no­ve­ných v čl. 6 od­st. 1 Smlou­vy o Ev­rop­ské unii někte­rým ze člen­ských států, po­kud ta­ko­vé po­ru­šo­vá­ní zjis­ti­la Ra­da Ev­rop­ské unie pos­tu­pem pod­le čl. 7 od­st. 1 uve­de­né smlou­vy. I v říze­ní o předá­ní však zůstá­vá ne­dot­če­na po­vin­nost stát­ní­ho zá­stup­ce v předběžném šetření a sou­du při roz­ho­do­vá­ní o předá­ní prověřit kon­krét­ní ná­mit­ky předá­va­né oso­by, z nichž vy­plý­vá ne­bez­pe­čí, že předá­ním do ji­né­ho člen­ské­ho stá­tu Ev­rop­ské unie doj­de k po­ru­še­ní je­jich zá­klad­ních práv a svo­bod (viz § 5 od­st. 1 z. m. j. s.).

(Us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 14 To 115/2019)

5/

Ad­hez­ní říze­ní, Náh­ra­da ne­ma­jet­ko­vé ško­dy, § 228, § 229 tr. ř.

Vý­ro­ky o náh­radě ško­dy ne­bo ne­ma­jet­ko­vé új­my v penězích a o vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní jsou od­děli­tel­ný­mi vý­ro­ky (viz roz­hod­nu­tí pod č. 14/2014-II. Sb. rozh. tr.), pro­to je nez­byt­né, aby soud při for­mu­la­ci vý­ro­ku, jímž poš­ko­ze­né­mu přiz­ná­vá jím up­latně­ný ná­rok (§ 228 od­st. 1 tr. ř.), případně jímž jej zce­la (§ 229 od­st. 1 tr. ř.) či zčás­ti (§ 229 od­st. 2 tr. ř.) od­ka­zu­je na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních ne­bo před přís­luš­ným or­gá­nem, správně roz­li­šil, ja­ké­ho cha­rak­te­ru je ná­rok, kte­rý up­lat­nil poš­ko­ze­ný v tres­tním říze­ní pod­le § 43 od­st. 3 tr. ř. Vý­rok, jímž soud přiz­ná poš­ko­ze­né­mu ná­rok na náh­ra­du ško­dy za vy­trpěnou bo­lest, je vad­ný, ne­boť bo­les­tné je ná­ro­kem na náh­ra­du ne­ma­jet­ko­vé új­my pod­le § 2894 od­st. 2 o. z., ni­ko­li ná­ro­kem na náh­ra­du ško­dy.

Ná­ro­kem na od­činění bo­les­ti se mí­ní od­činění bo­les­ti v tzv. šir­ším smys­lu, te­dy jak bo­les­ti fy­zic­ké, tak i du­šev­ní­ho strá­dá­ní. Jes­tli­že ob­tí­že spo­je­né s psy­chic­kým pro­ží­vá­ním utrpěné­ho zranění přerost­ly v tr­va­lý nás­le­dek, mu­sí být za­hr­nu­ty do náh­ra­dy za ztí­že­ní spo­le­čen­ské­ho up­latnění, by­ly-li jen do­čas­né a pos­tupně vy­mi­ze­ly, mo­hou být po­sou­ze­ny ja­ko vy­trpěná bo­lest.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019)

6/

Trest zá­ka­zu čin­nos­ti, Práv­nic­ká oso­ba, § 73 od­st. 2, 3 tr. zá­ko­ní­ku, § 20 od­st.1, § 15 od­st. 3 t. o. p. o.

Tres­tem zá­ka­zu čin­nos­ti pod­le § 20 od­st. 1 t. o. p. o. lze práv­nic­ké osobě za­ká­zat jen tu čin­nost, v sou­vis­los­ti s níž se do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu. Ulo­že­ný trest ne­ní mož­no vy­me­zit ja­ko zá­kaz ja­ké­ko­li čin­nos­ti práv­nic­ké oso­by bez bliž­ší spe­ci­fi­ka­ce dru­hu té­to čin­nos­ti. Obec­né vy­me­ze­ní čin­nos­ti, je­jíž vý­kon lze za­ká­zat, ob­sa­hu­je us­ta­no­ve­ní § 73 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, z něhož se ov­šem u práv­nic­kých osob s oh­le­dem na § 1 od­st. 2 t. o. p. o. up­lat­ní jen ta část, kde jde o vý­kon ur­či­té fun­kce ne­bo ta­ko­vé čin­nos­ti, ke kte­ré je třeba zvláš­tní­ho po­vo­le­ní, ne­bo je­jíž vý­kon up­ra­vu­je ji­ný práv­ní před­pis.

Trestně od­povědné práv­nic­ké osobě je mož­né ulo­žit trest zá­ka­zu čin­nos­ti za splnění pod­mí­nek § 20 od­st. 1 t. o. p. o. za ja­ký­ko­li spá­cha­ný trest­ný čin, je­hož pa­cha­te­lem může být práv­nic­ká oso­ba pod­le § 7 t. o. p. o., a to i ja­ko trest sa­mos­tat­ný (§ 15 od­st. 3 t. o. p. o.). Neup­lat­ní se zde ome­ze­ní pod­le § 73 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019)

7/


Padělá­ní a pozměnění veřej­né lis­ti­ny, § 348 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku

Přeči­nu padělá­ní a pozměnění veřej­né lis­ti­ny pod­le § 348 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku se ne­do­pus­tí ten, kdo uži­je veřej­nou lis­ti­nu vy­da­nou úřed­ní oso­bou v rám­ci je­jí pra­vo­mo­ci, přes­to­že ví, že je­jím ob­sa­hem je potvr­ze­ní nep­rav­di­vých sku­teč­nos­tí.

(Roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tz 76/2019)

8/

Sub­si­dia­ri­ta tres­tní rep­re­se, Tres­tní od­povědnost, Uk­lá­dá­ní tres­tu, § 12 od­st. 2, § 39 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku

Do­ba, kte­rá up­ly­nu­la od spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, a dél­ka tres­tní­ho říze­ní, tr­va­lo-li nepřiměřeně dlou­hou do­bu, jsou hle­dis­ky, k nimž je si­ce nut­no přih­léd­nout při uk­lá­dá­ní tres­tu ve smys­lu § 39 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, ne­mo­hou však od­ůvod­nit neup­latnění tres­tní od­povědnos­ti s od­ka­zem na zá­sa­du sub­si­dia­ri­ty tres­tní rep­re­se pod­le § 12 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019)

 

 


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia