Sloboda prejavu médií, mediálne odsúdenia a prezumpcia neviny

Publikované: 28. 11. 2020, čítané: 894 krát
 

 

  Mgr. Jo­zef Hu­tár

V sú­čas­nej do­be bez­bre­hej me­dia­li­zá­cie tres­tné­ho ko­na­nia, me­diál­nych od­sú­de­ní, me­diál­ne­ho tla­ku na or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní, či sú­dy, aby roz­ho­do­va­li pod­ľa me­diál­nych pred­stáv, res­pek­tí­ve auto­ma­tic­ky ve­ri­li ur­či­tým sved­kom, či ob­vi­ne­ným (dnes pla­tí skrat­ka, že auto­ma­tic­ky ve­rí­me tým, čo sa priz­na­li a spolu­pra­cu­jú, a to aj bez pre­ve­re­nia ich vý­po­ve­dí, pre­to­že - a to už je po­mer­ne zľu­do­ve­ná a bez do­ka­zo­va­nia nez­my­sel­ná frá­za - "ne­ma­jú dô­vod kla­mať" a tým, čo sa nep­riz­na­li za­se auto­ma­tic­ky ne­ve­rí­me, av­šak tak ako to pri­po­mí­na­jú mé­diá a aj niek­to­rí po­li­ti­ci, naš­ťas­tie má­me in­šti­tút väz­by, kde ča­som "zmäk­nú") a ma­sív­nych úni­kov in­for­má­cií z vy­šet­ro­va­nia je nut­né pri­po­me­núť zá­ve­ry Ústav­né­ho sú­du ČR, kto­rý zdô­raz­ňu­je, že ani mé­diá pri pos­ky­to­va­ní in­for­má­cií z tres­tné­ho ko­na­nia ne­mô­žu všet­ko a že ve­rej­ná dis­ku­sia o tres­tnom stí­ha­ní osôb mu­sí reš­pek­to­vať pre­zum­pciu ne­vi­ny. Pre­zum­pcia ne­vi­ny by ne­ma­la byť iba práz­dne hes­lo, kto­ré mož­no po­šlia­pať vždy, keď sa nám to ho­dí, ale ma­la by byť reš­pek­to­va­ná ako tr­va­lá hod­no­ta de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ne­ho po­riad­ku a to bez oh­ľa­du na oso­bu ob­vi­ne­né­ho, či trest­ný čin, kto­rý sa mu kla­die za vi­nu.

Slo­bo­da pre­ja­vu mé­dií a pre­zum­pcia ne­vi­ny (roz­hod­nu­tie Ústav­né­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky)

I. Pred­me­tom ve­rej­né­ho zá­uj­mu mô­že byť, a to bez oh­ľa­du na to, či doš­lo k po­da­niu ob­ža­lo­by, v pod­sta­te aký­koľ­vek pos­tup ale­bo roz­hod­nu­tie or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní a to vo všet­kých fá­zach tres­tné­ho ko­na­nia, rov­na­ko ako sa­mot­né ko­na­nie, pre kto­ré je ale­bo by ma­lo byť ve­de­né tres­tné ko­na­nie.

II. Or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní sú po­vin­né in­for­mo­vať ve­rej­nosť o svo­jej čin­nos­ti, kto­rá za­se mô­že byť cel­kom le­gi­tím­ne pred­me­tom kri­ti­ky ve­rej­nos­ti, či už ide o pos­tup ale­bo roz­ho­do­va­nie a to vrá­ta­ne roz­ho­do­va­nia o vi­ne. Slo­bo­da pre­ja­vu tu slú­ži ako pros­trie­dok ve­rej­nej kon­tro­ly čin­nos­ti tých­to or­gá­nov.

 III. V de­mok­ra­tic­kej spo­loč­nos­ti sa však zá­ver o vi­ne nes­mie od­ví­jať od ve­rej­nej mien­ky, ale mu­sí byť pro­ces­ne adek­vát­nym spô­so­bom preu­ká­za­ný v tres­tnom ko­na­ní. Nej­de tu o nič iné­ho než o ele­men­tár­nu úc­tu k oso­be, kto­rá če­lí po­doz­re­niu a k jej prá­vam. In­for­mo­va­nie ve­rej­nos­ti o tres­tnom ko­na­ní, ako aj na ňu nad­vä­zu­jú­ca ve­rej­ná dis­ku­sia nes­mú byť ve­de­né v tom zmys­le, že otáz­ka vi­ny je dop­re­du roz­hod­nu­tá.

  IV. Je fak­tom, že v dneš­nej do­be je kaž­dý z nás ak­tív­nym ale­bo pa­sív­nym prí­jem­com veľ­ké­ho roz­sa­hu in­for­má­cií, kto­ré sa veľ­mi rých­lo ší­ria a kto­ré pre ne­dos­ta­tok ča­su čas­to nie sme schop­ný rov­na­ko rých­lo spra­co­vať a vy­hod­no­tiť. S tým však sú­vi­sí veľ­ká moc, kto­rú ma­jú mé­diá, kto­ré zve­rej­ne­ním ur­či­tej in­for­má­cie (obzvlášť ak ide o trest­ný čin), mô­žu v po­mer­ne krát­kej do­be ko­ho­koľ­vek vy­sta­viť me­diál­ne­mu tla­ku, či me­diál­ne­mu od­sú­de­niu, kto­ré­mu ta­ká­to oso­ba, po­kiaľ nie je sa­ma me­diál­ne zdat­ná, mô­že iba ťaž­ko če­liť. Nás­led­ky pre jej ďal­ší osob­ný a spo­lo­čen­ský ži­vot mô­žu byť fa­tál­ne. Ten­to me­diál­ny tlak čas­to ne­pô­so­bí u os­tat­ných ako po­chyb­nosť o tom, či tej­to oso­be mô­žu ďa­lej ve­riť, ale ich, s oh­ľa­dom na ri­zi­ko, že sa ob­dob­né­mu tla­ku vy­sta­ví sám, nú­ti, aby sa od nej diš­tan­co­va­li. Iné oso­by než oso­by ve­rej­ne čin­né, kto­ré ma­jú pries­tor v mé­diách, ta­ké­to pros­tried­ky ne­ma­jú a pre­to je­di­nou mož­nos­ťou ako im mô­že byť efek­tív­nym spô­so­bom pos­kyt­nu­tá ochra­na, zos­tá­va tr­va­nie na tom, aby in­for­mo­va­nie o tres­tnom ko­na­ní, kto­ré je pro­ti nim ve­de­né a sú­vi­sia­ca ve­rej­ná dis­ku­sia reš­pek­to­va­li pre­zum­pciu ne­vi­ny.

Ná­lez Ústav­né­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky sp. zn. II. ÚS 577/13 zo dňa 23.06.2015

Ústav­ní­ho sou­du - II. se­ná­tu slo­že­né­ho z před­se­dy se­ná­tu Jiřího Ze­mán­ka a soudců Pav­la Rych­et­ské­ho (soud­ce zpra­vo­daj) a Vojtěcha Šimíč­ka - ze dne 23. čer­vna 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13 ve věci ús­tav­ní stíž­nos­ti MAF­RA, a. s., IČO 45313351, se síd­lem Pra­ha 5, Kar­la En­gli­še 519/11, za­stou­pe­né JUDr. He­le­nou Cha­loup­ko­vou, ad­vo­kát­kou, se síd­lem Pra­ha 2 - Vi­noh­ra­dy, Na Ko­zač­ce 1289/7, pro­ti roz­sud­ku Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 15. lis­to­pa­du 2012 č. j. 30 Cdo 1413/2012-111 a roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 31. května 2011 č. j. 3 Co 218/2010-94, ji­miž by­la stěžo­va­tel­ce ulo­že­na po­vin­nost otis­knout om­lu­vu za jí vy­da­ný člá­nek tý­ka­jí­cí se ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du a Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ja­ko účas­tníků říze­ní a S. O., za­stou­pe­né­ho Mgr. Bc. Mi­chaelem Ki­sem, ad­vo­ká­tem, se síd­lem v Cho­mu­tově, Kos­tnic­ká 2916/16, ja­ko ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní.

Ústav­ní stíž­nost se za­mí­tá.

Od­ůvodnění

I. Vy­me­ze­ní věci

1. Ústav­ní stíž­nos­tí, jež by­la Ústav­ní­mu sou­du do­ru­če­na dne 8. úno­ra 2013, navrh­la stěžo­va­tel­ka zru­še­ní v zá­hla­ví uve­de­ných roz­hod­nu­tí soudů z důvo­du tvr­ze­né­ho po­ru­še­ní své­ho prá­va na svo­bo­du pro­je­vu pod­le čl. 17 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen "Lis­ti­na") a čl. 10 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen "Úmlu­va").

2. Stěžo­va­tel­ka je vy­da­va­tel­kou ce­los­tát­ní­ho de­ní­ku Mla­dá fron­ta DNES. Dne 2. úno­ra 2010 byl v je­ho re­gio­nál­ní přílo­ze Se­ver­ní Če­chy, na stra­nách C1 a C3, uveřejněn člá­nek naz­va­ný "Případ O. po chybě soud­ce snad nik­dy nes­kon­čí", kte­rý in­for­mo­val o průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní v tres­tní věci ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, ko­na­né­ho před­cho­zí­ho dne. V té­to sou­vis­los­ti se za­bý­val i cel­ko­vou dél­kou předmětné­ho soud­ní­ho říze­ní, k je­hož za­há­je­ní doš­lo po­dá­ním ob­ža­lo­by již v ro­ce 2005, a je­jí­mi příči­na­mi jak na straně sou­du, tak na straně někte­rých ob­ža­lo­va­ných. Sou­čás­tí člán­ku by­lo shr­nu­tí důvodů, pro kte­ré by­lo pro­ti ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi a os­tat­ním ob­ža­lo­va­ným ve­de­no tres­tní říze­ní.

3. Ved­lej­ší účas­tník byl v předmětné době spo­lečně s dal­ší­mi oso­ba­mi ob­ža­lo­ván ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu účas­ti na zlo­čin­ném spol­če­ní pod­le § 163a od­st. 1 zá­ko­na č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, ve znění pozdějších před­pisů, a tres­tné­ho či­nu kup­lířství pod­le § 204 od­st. 1 ali­nea 1 a od­st. 3 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­na. Pod­le ob­ža­lo­by se jich měl do­pus­tit stručně řeče­no tím, že se ja­ko člen or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny po­dí­lel jed­nak na za­jiš­ťo­vá­ní ná­bo­ru žen z Bělo­rus­ka do Čes­ké re­pub­li­ky za úče­lem pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce, jed­nak na or­ga­ni­za­ci pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce v různých za­říze­ních na úze­mí měs­ta Du­bí, z če­hož měl mít fi­nan­ční zisk. Ža­lo­bou pro­ti stěžo­va­tel­ce se ved­lej­ší účas­tník do­má­hal, aby jí by­la ulo­že­na po­vin­nost otis­knout om­lu­vu za uveřejnění zmíněné­ho člán­ku a aby mu by­la přiz­ná­na ne­ma­jet­ko­vá új­ma ve vý­ši 10 000 Kč. Zá­sah do svých osob­nos­tních práv spatřoval v tom, že v něm byl opa­ko­vaně ozna­čen za "kup­líře" a ob­viněn z úmysl­né­ho pro­ta­ho­vá­ní říze­ní. Pod­le je­ho ná­zo­ru na něj to­tiž mělo být za si­tua­ce, kdy je­ho tres­tní věc ne­by­la pra­vo­mocně skon­če­ná, poh­lí­že­no ja­ko na ne­vin­né­ho. Je­ho ná­mit­ky směřova­ly zej­mé­na k for­mu­la­cím ob­sa­že­ným v nás­le­du­jí­cích čás­tech člán­ku:

"Po pě­ti le­tech měl vče­ra v Tep­li­cích opět za­čít pro­ces s gan­gem kup­lířů ko­lem Uk­ra­jin­ce S. O.

(...)

Gang kup­lířů, kteří or­ga­ni­zo­va­li pros­ti­tu­ci v Du­bí, za­ča­li kri­mi­na­lis­té sle­do­vat na jaře ro­ku 2002. Ob­chod s ,bí­lým ma­sem' za­čal v ces­tov­ní kan­ce­láři v Bělo­rus­ku, od­kud dí­vky od­jíždě­ly s vi­di­nou, že si vy­děla­jí ja­ko servírk­y. Kup­líři jim pod­le ža­lo­by, jež za­zně­la u sou­du před pě­ti le­ty, v Čes­ku za­ba­vi­li pa­sy a ty, kte­ré od­mít­ly spolu­pra­co­vat, přinu­ti­li k pros­ti­tu­ci ná­si­lím. Ve sklepě jed­no­ho z nevěstinců mě­ly být ne­pos­luš­né dí­vky údajně za­ví­rá­ny, mu­če­ny a zná­sil­ňo­vá­ny.

(...)

Ob­ža­lo­va­ní tvr­dí, že chtějí se sou­dem spolu­pra­co­vat. ,Strašně si přeju, aby se soud už ko­nal, ta ne­jis­to­ta je vel­mi nepříjem­ná. Cí­tím se ne­vi­nen, pro­to ta­ky ni­kam neu­tí­kám, ve­du nor­mál­ní ži­vot - ži­ju v Tep­li­cích, mám dvě dě­ti a pra­cu­ji ve sta­veb­nic­tví,' ujiš­ťu­je S. O. Je­ho kom­pli­co­vé však děla­jí všech­no pro­to, aby se uzavření přípa­du co nej­ví­ce pro­ta­ho­va­lo.

(...)

Je však jas­né, že za­čá­tek lí­če­ní se pro­táh­ne a roz­su­dek je v ne­doh­led­nu. A ob­ža­lo­va­ní kup­líři si v kli­du ži­jí na svo­bodě."

Spo­lečně s člán­kem by­la uveřejněna i fo­tog­ra­fie stěžo­va­te­le, pod kte­rou byl uve­den nás­le­du­jí­cí text:

"S. O. Pod­le ža­lo­by hla­va gan­gu kup­lířů z Du­bí. Sám říká, že si vel­mi přeje ob­no­ve­ní pro­ce­su, aby se pro­ká­za­la je­ho ne­vi­na."

4. Roz­sud­kem Městské­ho sou­du v Pra­ze (dá­le též "soud pr­vní­ho stupně") ze dne 10. sr­pna 2010 č. j. 34 C 43/2010-62 by­la ža­lo­ba ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za­mít­nu­ta. K je­ho od­vo­lá­ní byl ale ten­to roz­su­dek pos­lé­ze změněn roz­sud­kem Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze (dá­le též "od­vo­la­cí soud") ze dne 31. května 2011 č. j. 3 Co 218/2010-94 tak, že stěžo­va­tel­ce by­la ulo­že­na po­vin­nost otis­knout om­lu­vu ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi za to, že byl v předmětném člán­ku ozna­čen za "kup­líře" a "čle­na gan­gu kup­lířů". Zá­ro­veň se mě­la v člán­cích pe­rio­dik, kte­rá vy­dá­vá, zdr­žet ta­ko­vých for­mu­la­cí, kte­ré ja­kým­ko­liv způso­bem před­jí­ma­jí roz­hod­nu­tí sou­du. Ve vý­ro­ku, kte­rým by­la za­mít­nu­ta ža­lo­ba ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, aby mu stěžo­va­tel­ka za­pla­ti­la za zá­sah do cti, souk­ro­mí a důstoj­nos­ti čás­tku 10 000 Kč, byl roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně potvr­zen. Do­vo­lá­ní stěžo­va­tel­ky pro­ti to­mu­to roz­sud­ku Nej­vyš­ší soud (dá­le též "do­vo­la­cí soud") za­mítl roz­sud­kem ze dne 15. lis­to­pa­du 2012 č. j. 30 Cdo 1413/2012-111.

5. Od­vo­la­cí i do­vo­la­cí soud kon­sta­to­va­ly, že v pro­jed­ná­va­né věci sto­jí pro­ti sobě prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti na straně jed­né a prá­vo na šíření in­for­ma­cí na straně dru­hé. Stěžo­va­tel­ka si­ce mě­la prá­vo in­for­mo­vat veřej­nost o pro­bí­ha­jí­cím tres­tním říze­ní, jí zveřejněné in­for­ma­ce ov­šem mě­ly být ob­jek­tiv­ní, přes­né, ko­rek­tní a ne­za­vádějí­cí. Předev­ším mě­la v zá­jmu ob­jek­ti­vi­ty dodr­žo­vat zá­sa­du pre­sum­pce ne­vi­ny a neuchy­lo­vat se k ozna­čo­vá­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za "kup­líře", tj. pa­cha­te­le tres­tné­ho či­nu kup­lířství, čím ve své pod­statě před­jí­ma­la vý­sle­dek soud­ní­ho říze­ní. Mís­to to­ho nao­pak vý­še uve­de­ný­mi for­mu­la­ce­mi vy­jádři­la jis­to­tu, že ob­ža­lo­va­ní sku­tečně pros­ti­tu­ci or­ga­ni­zo­va­li, v důsled­ku če­hož z nich by­lo mož­né usu­zo­vat, že jsou vin­ni, ač jsou stá­le na svo­bodě. Je­jí in­for­mo­vá­ní by­lo pro­to za­vádějí­cí, přes­to­že z člán­ku ji­nak vy­plý­vá, že v předmětné tres­tní věci ne­by­lo pra­vo­mocně roz­hod­nu­to a že ved­lej­ší účas­tník je "pou­ze" ob­ža­lo­va­ný. Ne­res­pek­to­vá­ní pre­sum­pce ne­vi­ny ve vzta­hu k ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi pod­le je­jich ná­zo­ru za­klá­da­lo roz­por s je­ho prá­vem na ochra­nu osob­nos­ti.

II. Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­tel­ky

6. Stěžo­va­tel­ka spatřuje po­ru­še­ní své­ho zá­klad­ní­ho prá­va na svo­bo­du pro­je­vu pod­le čl. 17 od­st. 1 Lis­ti­ny, včetně ome­ze­ní je­jí mož­nos­ti in­for­mo­vat o věcech veřej­né­ho zá­jmu, v res­trik­tiv­ním vý­kla­du od­vo­la­cí­ho a do­vo­la­cí­ho sou­du, pod­le nichž se mě­la do­pus­tit nepřiměřené­ho zá­sa­hu do ochra­ny osob­nos­ti ved­lej­ší­ho účas­tní­ka. Za­stá­vá ná­zor, že v člán­ku uži­té vý­ra­zy se ne­da­jí vy­tr­ho­vat z je­ho cel­ko­vé­ho kon­textu a sou­vis­los­tí to­ho­to přípa­du. O za­dr­že­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, stejně ja­ko o je­ho pro­puštění z vaz­by, in­for­mo­va­la větši­na ce­los­tát­ních sdělo­va­cích prostředků, přičemž vždy byl uváděn pl­ným jmé­nem. Ozna­če­ní "gang kup­lířů" před­sta­vo­va­lo pou­ze no­vi­nářskou zkrat­ku, je­jíž pou­ži­tí by­lo důvod­né s oh­le­dem na to, že směřova­lo vůči oso­bám ob­ža­lo­va­ným z pro­vo­zo­vá­ní pros­ti­tu­ce, kte­ré­ho se mě­li do­pus­tit ja­ko čle­no­vé or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny. Ne­vyp­lý­va­lo z něj ale, že ty­to oso­by by­ly ta­ké od­sou­ze­ny. Ob­dobně je na­ko­nec po­su­zo­vá­no zpra­vo­daj­ství o útoč­ní­cích v přípa­dech zná­silnění či ji­ných tres­tných činů.

7. Nic ne­nasvědču­je ani to­mu, že by předmětným člán­kem by­la po­ru­še­na zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny. Stěžo­va­tel­ka netvr­di­la vi­nu ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, nýbrž k předmětným vý­razům vždy připo­ji­la slo­va "pod­le ob­ža­lo­by" ne­bo "ob­ža­lo­va­ní". Uve­de­nou zá­sa­du nel­ze po­jí­mat tak ši­ro­ce, že by brá­ni­la veřej­né dis­ku­si na té­ma, zda ur­či­tá oso­ba je či ne­ní sku­tečně vin­na. Stát nemůže chrá­nit osob­nost osob, vůči nimž je ve­de­no tres­tní říze­ní, ta­ko­vým způso­bem, kte­rý bu­de zne­mož­ňo­vat ja­kou­ko­liv kri­ti­ku je­ho pos­tu­pu v tres­tních kau­zách, ja­kož i dis­ku­si o cho­vá­ní ji­ných osob. Po­kud by by­lo zce­la za­ká­zá­no re­fe­ro­vat o tres­tních přípa­dech tak, že by se autor mu­sel zdr­žet vy­jádření ja­ké­ho­ko­liv vý­ra­zu, kte­rý by mohl naz­na­čo­vat vi­nu či ne­vi­nu po­ten­ciál­ní­ho pa­cha­te­le, ome­zi­la by se ro­le mé­dií na pou­hé­ho zpra­vo­da­je, kte­rý ni­jak nemůže ov­liv­ňo­vat veřej­né mínění a přis­pí­vat k veřej­né dis­ku­si.

8. Po­dá­ním ze dne 21. říj­na 2013 dopl­ni­la stěžo­va­tel­ka svou ús­tav­ní stíž­nost o pou­kaz na někte­rá roz­hod­nu­tí zej­mé­na Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va, kte­rá po­va­žu­je za re­le­van­tní pro pro­jed­ná­va­nou věc.

III. Shr­nu­tí říze­ní před Ústav­ním sou­dem

9. Ústav­ní soud si za úče­lem po­sou­ze­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti vy­žá­dal spis ve­de­ný u Městské­ho sou­du v Pra­ze pod sp. zn. 34 C 43/2010 a vy­zval účas­tní­ky a ved­lej­ší­ho účas­tní­ka říze­ní k vy­jádření se k ús­tav­ní stíž­nos­ti.

10. Nej­vyš­ší soud se k ús­tav­ní stíž­nos­ti ne­vy­jádřil. Vr­chní soud v Pra­ze ve svém vy­jádření ze dne 6. lis­to­pa­du 2014 plně od­ká­zal na ob­sah od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku.

11. Ved­lej­ší účas­tník má za to, že oba na­pa­de­né roz­sud­ky jasně vy­me­zi­ly me­ze svo­bo­dy pro­je­vu, kte­ré je třeba v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti res­pek­to­vat. Jak vy­plý­vá z je­ho vy­jádření ze dne 19. led­na 2015, stěžo­va­tel­ka sa­ma přiz­na­la, že ne­vy­jadřova­la svůj ná­zor na je­ho vi­nu či ne­vi­nu, v důsled­ku če­hož se v případě ozna­če­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za kup­líře ne­jed­na­lo o hod­no­tí­cí soud, nýbrž o skut­ko­vé tvr­ze­ní. Rovněž nel­ze souh­la­sit s tím, že zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny by mě­la mít v případě mé­dií ji­ný ob­sah, než je to­mu v případě roz­ho­do­vá­ní soudů, jimž vý­hradně ná­le­ží roz­ho­do­vat o vině v případě tres­tných činů. Kaž­dý je po­vi­nen roz­hod­nu­tí sou­du res­pek­to­vat, přičemž do­kud ne­ní sou­dem (pra­vo­mocně) vy­slo­ve­na vi­na, je třeba na ob­viněnou či ob­ža­lo­va­nou oso­bu nah­lí­žet ja­ko na ne­vin­nou. For­mu­la­ce uži­té v člán­ku by­ly ob­jek­tivně způso­bi­lé vy­vo­lat ve čte­nářích do­jem, že ved­lej­ší účas­tník pá­chal tres­tnou čin­nost, a že vy­slo­ve­ní vi­ny by tak moh­lo být jen otáz­kou ča­su. Je­ho vy­jádření, že je ne­vi­nen a že se jed­ná­ní kla­de­né­ho mu za vi­nu ne­do­pus­til, nao­pak ne­moh­lo ob­sah člán­ku vy­vá­žit, pro­to­že k ta­ko­vé­mu vy­jádření již čte­náři přis­tu­pu­jí s tím, že (s mír­nou nad­sáz­kou) "kaž­dý lump se vy­kru­cu­je".

12. Pod­stat­ná část vy­jádření ved­lej­ší­ho účas­tní­ka se tý­ká ome­ze­ní ply­nou­cích pro svo­bo­du pro­je­vu ze zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny. Jak­ko­liv uz­ná­vá, že úlo­hou mé­dií je sle­do­vat čin­nost všech stát­ních or­gánů, sou­dy ne­vy­jí­ma­je, a pod­ro­bo­vat ji kri­ti­ce, jsou-li k to­mu ob­jek­tiv­ní důvo­dy, ne­souh­la­sí se způso­bem, ja­kým stěžo­va­tel­ka vní­má pod­sta­tu své čin­nos­ti při kon­tro­le čin­nos­ti sou­du. Nap­ros­to nepřija­tel­ný je je­jí zá­měr vést před soud­ním roz­hod­nu­tím dis­ku­si, zda je oso­ba vin­na, te­dy aby by­lo mé­diím umožněno v rám­ci no­vi­nářské zkrat­ky či ná­zo­ru uveřejněné­ho v ko­men­táři vy­slo­vit zá­věr, že oso­ba, vůči níž je ve­de­no tres­tní říze­ní, by moh­la být vin­na či mě­la být od­sou­ze­na. Ve­de­ní ta­ko­vé­to dis­ku­se před skon­če­ním do­ka­zo­vá­ní je bez prak­tic­ké­ho příno­su, ne­boť je nutně li­mi­to­vá­na ne­dos­tat­kem re­le­van­tních in­for­ma­cí, a nemůže jí být os­pra­vedlněn zá­važ­ný zá­sah do osob­nos­tních práv dot­če­né oso­by. Ved­lej­ší účas­tník se dom­ní­vá, že stěžo­va­tel­ka nev­hodně ba­ga­te­li­zu­je vliv, kte­rý má na ut­váření veřej­né­ho mínění. Za si­tua­ce, kdy jej ozna­či­la za "kup­líře" ne­bo "čle­na gan­gu kup­lířů", resp. kdy pre­zen­tu­je fakt, že byl pro­puštěn z vaz­by, značně ne­ga­tivně, je ne­vyh­nu­tel­né, že přinej­men­ším část veřej­nos­ti bu­de vní­mat ja­ký­ko­liv ji­ný než od­su­zu­jí­cí roz­su­dek za chyb­ný. Ústav­ní stíž­nost navr­hu­je od­mít­nout pro zjev­nou neo­pod­statněnost, případně za­mít­nout.

13. Uve­de­ná vy­jádření by­la za­slá­na stěžo­va­tel­ce, kte­rá ve sta­no­ve­né lhůtě (a ani po­té) ne­vyu­ži­la své prá­vo na ně rea­go­vat.

14. Soud­cem zpra­vo­da­jem by­la v té­to věci původně ur­če­na soud­kyně Dag­mar Las­to­vec­ká, je­jíž fun­kce za­nik­la up­ly­nu­tím dne 29. sr­pna 2013, kdy skon­či­lo je­jí fun­kční ob­do­bí. Nás­ledně byl v sou­la­du s rozvr­hem prá­ce ur­čen no­vým soud­cem zpra­vo­da­jem Pa­vel Rych­et­ský.

15. Ve smys­lu § 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du roz­hodl Ústav­ní soud ve věci bez ko­ná­ní ús­tní­ho jed­ná­ní, ne­boť od něj ne­by­lo lze oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci.

IV. Vlas­tní po­sou­ze­ní

16. Ústav­ní stíž­nost je přípus­tná, by­la po­dá­na včas a oso­bou k to­mu op­rávněnou a spl­ňu­je všech­ny zá­ko­nem sta­no­ve­né for­mál­ní ná­le­ži­tos­ti. Ústav­ní soud však dospěl k zá­věru, že ne­ní důvod­ná.

IV./a Ústavněpráv­ní di­men­ze věci

17. V říze­ních o ús­tav­ních stíž­nos­tech [čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen "Ústa­va"), § 72 a násl. zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů] se Ústav­ní soud ja­ko soud­ní or­gán ochra­ny ús­tav­nos­ti (čl. 83 Ústa­vy) ome­zu­je na po­sou­ze­ní, zda roz­hod­nu­tí­mi or­gánů veřej­né mo­ci ne­bo pos­tu­pem před­chá­ze­jí­cím je­jich vy­dá­ní ne­by­la po­ru­še­na ús­tavně za­ru­če­ná zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy.

18. Ústavněpráv­ní di­men­ze pro­jed­ná­va­né věci je dá­na tím, že na­pa­de­ný­mi roz­sud­ky by­lo vy­hověno ža­lobě, kte­rou se ved­lej­ší účas­tník pod­le § 13 od­st. 1 zá­ko­na č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník, do­má­hal po stěžo­va­tel­ce om­lu­vy za uveřejnění člán­ku v jí vy­dá­va­ném de­ní­ku. Ulo­že­ní san­kce v po­době po­vin­nos­ti uveřej­nit om­lu­vu tak před­sta­vo­va­lo zá­sah do je­jí svo­bo­dy pro­je­vu a prá­va šířit in­for­ma­ce pod­le čl. 17 Lis­ti­ny a čl. 10 Úmlu­vy, jenž obec­né sou­dy od­ůvod­ni­ly ochra­nou ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, kon­krétně je­ho prá­va na ochra­nu osob­nos­ti pod­le čl. 10 od­st. 1 Lis­ti­ny a čl. 8 Úmlu­vy. Vzhle­dem k to­mu, že v případě ko­li­ze uve­de­ných práv může dos­tat před­nost pou­ze jed­no z nich, je na­pa­de­ným roz­sudkům třeba ro­zumět tak, že za da­ných okol­nos­tí předmět­ný člá­nek ve znění, v ja­kém byl uveřejněn, být uveřejněn nesměl. Pak­li­že se tak sta­lo, šlo o jed­ná­ní, kte­ré ne­by­lo v sou­la­du se zá­ko­nem.

19. Za té­to si­tua­ce se Ústav­ní soud mu­sel vy­pořádat s otáz­kou, zda obec­né sou­dy v předmětném říze­ní dos­tá­ly své po­vin­nos­ti pos­ky­to­vat ochra­nu zá­klad­ním právům a svo­bo­dám, a to v tom smys­lu, zda tím, že v předmětné ko­li­zi da­ly před­nost ochraně osob­nos­tních práv ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, neo­pod­statněně neo­depře­ly ochra­nu stěžo­va­tel­čině svo­bodě pro­je­vu a je­jí­mu prá­vu šířit in­for­ma­ce. V tom­to roz­sa­hu, kte­rý od­po­ví­dá stěžo­va­tel­kou up­latněným ná­mit­kám, by­lo lze přis­tou­pit k me­ri­tor­ní­mu po­sou­ze­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti.

IV./b Ko­li­ze svo­bo­dy pro­je­vu a prá­va na ochra­nu osob­nos­ti

20. Svo­bo­da pro­je­vu před­sta­vu­je je­den z kon­sti­tu­tiv­ních znaků de­mok­ra­tic­ké plu­ra­lit­ní spo­leč­nos­ti, v níž je kaž­dé­mu do­vo­le­no vy­jadřovat se k věcem veřej­ným a vy­ná­šet o nich hod­no­tí­cí sou­dy [ná­lez ze dne 11. lis­to­pa­du 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215); všech­na v tom­to ná­le­zu ci­to­va­ná roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du jsou veřejně dos­tup­ná i na http://na­lus.usoud.cz]. Je­jí res­pek­to­vá­ní vy­tváří pros­tor k to­mu, aby se v zá­sadě ja­ká­ko­liv otáz­ka moh­la stát předmětem veřej­né de­ba­ty, v je­jímž rám­ci bu­dou pre­zen­to­va­ná tvr­ze­ní a ná­zo­ry otevře­ny mož­nos­ti kon­fron­ta­ce ze stra­ny je­jích dal­ších účas­tníků. Ve spo­leč­nos­ti, kte­rá je za­lo­že­na na úctě k dru­hé­mu, ve kte­ré se v me­zi­lid­ských vzta­zích ce­ní čes­tnost a vzá­jem­ná důvěra a pro kte­rou je prav­da jed­nou ze zá­klad­ních hod­not, umož­ňu­je již sa­mot­ná svo­bod­ná vý­měna ná­zorů na­chá­zet ro­zum­né od­povědi na otáz­ky, kte­ré vy­vstá­va­jí v průběhu je­jí­ho vý­vo­je. Zá­ro­veň je nez­byt­ným před­pok­la­dem to­ho, aby po­li­tic­ká roz­hod­nu­tí vy­chá­ze­jí­cí z vů­le větši­ny ne­by­la vý­sled­kem to­li­ko svo­bod­né­ho, ale rovněž in­for­mo­va­né­ho roz­ho­do­vá­ní. Ne­ní přitom pod­stat­né, v ja­ké míře je ten kte­rý pro­jev sku­tečně scho­pen přispět k to­mu­to cí­li. Mož­nost vy­jádřit svůj ná­zor, jak­ko­liv s ním může­me ne­souh­la­sit ne­bo mít vý­hra­dy k je­ho formě, je vý­ra­zem prá­va kaž­dé­ho být v té­to de­batě ak­tiv­ním účas­tní­kem, a po­dí­let se tak spo­lu s os­tat­ní­mi na veřej­ném ži­votě.

21. Pod­sta­tou ús­tav­ní ga­ran­ce svo­bo­dy pro­je­vu a prá­va šířit in­for­ma­ce je po­vin­nost stá­tu zdr­žet se jed­ná­ní, kte­ré by jed­not­liv­ci buď zne­mož­ňo­va­lo či­nit ur­či­té pro­je­vy vůči veřej­nos­ti, ne­bo by jej nao­pak za ty­to pro­je­vy do­da­tečně san­kcio­no­va­lo. Ta­to po­vin­nost se však neup­lat­ní ab­so­lutně. Je to­mu tak z to­ho důvo­du, že svo­bo­da pro­je­vu ne­ní v de­mok­ra­tic­kém práv­ním státě neo­me­ze­ná, nýbrž v někte­rých přípa­dech pod­lé­há ome­ze­ním nez­byt­ným buď k ochraně ur­či­té­ho veřej­né­ho zá­jmu, ne­bo práv a svo­bod ji­ných osob. S tím na­ko­nec úz­ce sou­vi­sí sku­teč­nost, že předmětná svo­bo­da nepůso­bí jen ve vzta­hu k veřej­né mo­ci, nýbrž nepřímo (zprostřed­ko­vaně) i ve vzta­hu k ji­ným oso­bám. Přesněji řeče­no, je­jí up­lat­ňo­vá­ní může před­sta­vo­vat zá­sah do práv ji­ných osob, ať už půjde o zveřej­ňo­vá­ní in­for­ma­cí o nich, ne­bo o pro­je­vy, kte­rý­mi se ty­to oso­by mo­hou s oh­le­dem na je­jich ob­sah op­rávněně cí­tit dot­če­ny. V těchto přípa­dech, kdy jde o práv­ní vzta­hy me­zi účas­tní­ky, kteří jsou si rov­ni (ne­bo­li ho­ri­zon­tál­ní práv­ní vzta­hy), již k ochraně prá­va nes­ta­čí to­li­ko zdr­že­ní se ur­či­té­ho jed­ná­ní. Stát je nao­pak po­vi­nen vy­tvořit pod­mín­ky k to­mu, aby se kdo­ko­liv, do je­hož práv by­lo vý­ko­nem svo­bo­dy pro­je­vu nepřípus­tným způso­bem za­sa­že­no, mohl pro­ti to­mu­to zá­sa­hu do­má­hat efek­tiv­ním způso­bem ochra­ny. Jed­ním ze zá­kon­ných prostředků, kte­ré pl­ní tu­to fun­kci, je prá­vo do­má­hat se ža­lo­bou, aby by­lo od neop­rávněné­ho zá­sa­hu upuštěno ne­bo aby byl od­straněn je­ho nás­le­dek (srov. § 82 od­st. 1 zá­ko­na č. 89/2012 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník; před­tím § 13 zá­ko­na č. 40/1964 Sb., ob­čan­ský zá­ko­ník).

22. V da­né věci jde o případ ko­li­ze dvou zá­klad­ních práv, je­jíž řeše­ní v kon­krét­ním případě nemůže spo­čí­vat v ni­čem ji­ném než v ur­če­ní, že jed­no z nich má před­nost. Je třeba zdůraz­nit, že obec­né sou­dy po­su­zu­jí sku­teč­nost, zda mohl být uveřejněn ur­či­tý text ne­bo je­ho část, zpra­vid­la zpětně v době, kdy již doš­lo k je­ho uveřejnění. Od­pověď na otáz­ku, zda moh­lo k je­ho uveřejnění do­jít, a te­dy zda svo­bo­da pro­je­vu mě­la v ur­či­tém kon­krét­ním případě mít před­nost před ochra­nou osob­nos­tních práv, pro­to může být pou­ze ano ne­bo ne. Ji­ná mož­nost je zde vy­lou­če­na z po­va­hy věci. Ústav­ní soud ve své ju­di­ka­tuře ap­li­ku­je pro řeše­ní ko­li­ze dvou lid­ských práv ne­bo lid­ské­ho prá­va a ús­tavně ap­ro­bo­va­né­ho veřej­né­ho zá­jmu stan­dardně test pro­por­cio­na­li­ty (přiměřenos­ti), je­hož smys­lem je po­sou­ze­ní přiměřenos­ti zá­sa­hu do zá­klad­ní­ho prá­va s oh­le­dem na je­ho účel. Přípus­tnost ta­ko­vé­ho­to zá­sa­hu zá­vi­sí obecně na tom, a) zda k němu doš­lo na zá­kladě zá­ko­na a b) za úče­lem do­sa­že­ní ur­či­té­ho le­gi­tim­ní­ho (ne­bo­li ús­tavně ap­ro­bo­va­né­ho) cí­le, c) zda byl k do­sa­že­ní to­ho­to cí­le vhod­ný (způso­bi­lý jej do­sáh­nout), d) zda byl k je­ho do­sa­že­ní potřeb­ný (te­dy zda jej ne­by­lo mož­né do­sáh­nout způso­bem k to­mu­to zá­klad­ní­mu prá­vu šetrnějším), a na­ko­nec e) zda je za splnění všech těchto pod­mí­nek na­místě dát před­nost do­sa­že­ní to­ho­to úče­lu před zá­klad­ním prá­vem, do něhož má být za­sa­že­no (pro­por­cio­na­li­ta v už­ším smys­lu). Pro­to­že však v tom­to případě spo­čí­vá po­su­zo­va­ný zá­sah do svo­bo­dy pro­je­vu a prá­va šířit in­for­ma­ce v soud­ním kon­sta­to­vá­ní proti­práv­nos­ti uveřejnění ur­či­té­ho textu a ulo­že­ní po­vin­nos­ti se za něj om­lu­vit, lze předmětné po­sou­ze­ní re­du­ko­vat na je­ho pos­led­ní krok, jímž je otáz­ka před­nos­ti někte­ré­ho z v ko­li­zi sto­jí­cích práv. O le­gi­tim­nos­ti cí­le to­ho­to zá­sa­hu, ja­kož i o je­ho vhod­nos­ti a potřeb­nos­ti to­tiž nel­ze mít po­chyb.

23. Úva­ha, zda má dos­tat před­nost svo­bo­da pro­je­vu ne­bo zá­klad­ní prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti, zá­vi­sí na cel­ko­vém kon­textu kaž­dé­ho in­di­vi­duál­ní­ho přípa­du; z re­le­van­tní ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du i Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va lze nic­méně abstra­ho­vat jistá vý­cho­dis­ka (ty­po­vé prob­lé­my), na je­jichž po­sou­ze­ní mu­sí obec­né sou­dy v těchto přípa­dech za­lo­žit své roz­hod­nu­tí [např. ná­lez ze dne 20. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/13 (N 100/73 SbNU 621)]. Zej­mé­na mu­sí být brá­na v po­taz 1. po­va­ha vý­ro­ku (tj. zda jde o skut­ko­vé tvr­ze­ní či hod­no­to­vý/hod­no­tí­cí soud), 2. ob­sah vý­ro­ku (např. zda jde o pro­jev "po­li­tic­ký" či "ko­mer­ční"), 3. for­ma vý­ro­ku (zej­mé­na na­ko­lik je předmět­ný vý­rok expre­siv­ní či do­kon­ce vul­gár­ní), 4. pos­ta­ve­ní kri­ti­zo­va­né oso­by (např. zda jde o oso­bu veřejně čin­nou či do­kon­ce o oso­bu ak­tiv­ní v po­li­tic­kém ži­votě, případně o oso­bu veřejně zná­mou), 5. zda se vý­rok (kri­ti­ka) do­tý­ká souk­ro­mé či veřej­né sfé­ry té­to kri­ti­zo­va­né oso­by, 6. cho­vá­ní kri­ti­zo­va­né oso­by (např. zda kri­ti­ku sa­ma "vy­pro­vo­ko­va­la") či jak se pos­lé­ze ke kri­ti­ce pos­ta­vi­la), 7. kdo vý­rok pro­ná­ší (např. zda se jed­ná o no­vi­náře, běžné­ho ob­ča­na, po­li­ti­ka apod.), a ko­nečně, 8. kdy tak uči­ní (tzn. např. ja­ké měl či mohl mít je­ho autor v da­ný okam­žik k dis­po­zi­ci kon­krét­ní úda­je, z nichž vy­chá­zel, a v ja­ké si­tua­ci tak uči­nil). Kaž­dý z těchto fak­torů hra­je jis­tou ro­li při hle­dá­ní spra­ved­li­vé rov­no­vá­hy me­zi zá­klad­ní­mi prá­vy sto­jí­cí­mi v ko­li­zi, ov­šem je­jich re­le­van­tní vá­ha zá­vi­sí vždy na je­di­neč­ných okol­nos­tech kaž­dé­ho přípa­du. Zá­ro­veň je třeba zdůraz­nit, že ten­to vý­čet re­le­van­tních fak­torů ne­ní taxativ­ní; z hle­dis­ka cel­ko­vé­ho kon­textu věci mo­hou být ve spe­ci­fic­kých přípa­dech vý­znam­né i okol­nos­ti, jež nel­ze do žá­dné z právě zmíněných ka­te­go­rií za­řadit [pod­robně ná­lez ze dne 3. úno­ra 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325), bo­dy 25 až 31; srov. též ná­lez ze dne 14. dub­na 2015 sp. zn. II. ÚS 2296/14 (N 80/77 SbNU 167), bod 20].

24. Ústavněpráv­ní přez­kum řeše­ní předmětné ko­li­ze ze stra­ny Ústav­ní­ho sou­du se ome­zu­je na po­sou­ze­ní, zda obec­né sou­dy při svém roz­ho­do­vá­ní ne­po­mi­nu­ly uve­de­né re­le­van­tní fak­to­ry a zda se při je­jich hod­no­ce­ní ne­do­pus­ti­ly práv­ní­ho vý­kla­du, je­muž by schá­ze­lo ro­zum­né od­ůvodnění. Nez­byt­ným před­pok­la­dem to­ho, aby by­lo mož­né kon­sta­to­vat po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­né svo­bo­dy pro­je­vu stěžo­va­tel­ky, je exis­ten­ce sil­né­ho (z hle­dis­ka naz­na­če­ných kri­té­rií re­le­van­tní­ho) ar­gu­men­tu, kte­rý by by­lo mož­né efek­tivně pos­ta­vit pro­ti zá­věrům obec­ných soudů. Pou­hý od­liš­ný ná­zor na správ­nost je­jich roz­hod­nu­tí ne­ní v tom­to oh­le­du pos­ta­ču­jí­cí.

IV./c Ome­ze­ní svo­bo­dy pro­je­vu ply­nou­cí ze zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny

25. Spe­ci­fi­kem pro­jed­ná­va­né věci je sku­teč­nost, že k zá­sa­hu do osob­nos­tních práv ved­lej­ší­ho účas­tní­ka mělo do­jít ne­res­pek­to­vá­ním pre­sum­pce ne­vi­ny, pro­to­že o něm mělo být in­for­mo­vá­no ja­ko o pa­cha­te­li tres­tné čin­nos­ti, ač­ko­liv v době uveřejnění předmětné­ho člán­ku neb­yl sou­dem uz­nán vin­ným. Z to­ho­to důvo­du se Ústav­ní soud mu­sel dá­le za­bý­vat otáz­kou, zda a ja­kým způso­bem se ta­to zá­sa­da pro­mí­tá do vý­še uve­de­ných vý­cho­di­sek řeše­ní předmětné ko­li­ze dvou zá­klad­ních práv.

26. Zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny je za­kot­ve­na přímo v ús­tav­ním pořád­ku. Pod­le čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny je kaž­dý, pro­ti němuž je ve­de­no tres­tní říze­ní, po­va­žo­ván za ne­vin­né­ho, po­kud pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem sou­du ne­by­la je­ho vi­na vy­slo­ve­na. Vy­jádření té­to zá­sa­dy lze na­lézt i v čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy, kte­rý sta­no­ví, že kaž­dý, kdo je ob­viněn z tres­tné­ho či­nu, se po­va­žu­je za ne­vin­né­ho, do­kud je­ho vi­na ne­by­la pro­ká­zá­na zá­kon­ným způso­bem.

27. Práv­ní vý­znam pre­sum­pce ne­vi­ny spo­čí­vá v pr­vní řadě v tom, že z ní or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní ply­ne po­vin­nost hledět na to­ho, pro­ti ko­mu je ve­de­no tres­tní říze­ní, ja­ko na ne­vin­né­ho. Ta­to je­jich po­vin­nost tr­vá až do skon­če­ní to­ho­to říze­ní, přičemž k vy­vrá­ce­ní předmětné domněnky může do­jít pou­ze pra­vo­moc­ným od­su­zu­jí­cím roz­sud­kem. Jde o jed­nu z nej­výz­namnějších ús­tav­ních zá­ruk spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su v tres­tním říze­ní, od níž se od­ví­jí někte­rá dal­ší důle­ži­tá pra­vid­la, do­pa­da­jí­cí zej­mé­na na pro­ces do­ka­zo­vá­ní, včetně hod­no­ce­ní důkazů. Zmí­nit lze např. zá­sa­du in du­bio pro reo, pod­le níž mu­sí být ob­ža­lo­va­né­mu vi­na tres­tným či­nem pro­ká­zá­na bez ro­zum­ných po­chyb­nos­tí [např. ná­lez ze dne 26. lis­to­pa­du 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Opo­mi­nout nic­méně nel­ze ani po­ža­da­vek, aby or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní pos­tu­po­va­ly nes­tranně, kte­rý je nez­byt­ným před­pok­la­dem důvěry veřej­nos­ti v je­jich roz­ho­do­vá­ní. V té­to sou­vis­los­ti je třeba zdůraz­nit zej­mé­na je­jich po­vin­nost ob­jas­ňo­vat stejně peč­livě okol­nos­ti svědčí­cí ve prospěch i v nep­rospěch oso­by, pro­ti níž se říze­ní ve­de (§ 2 od­st. 5, § 164 od­st. 3 tres­tní­ho řádu), ja­kož i po­vin­nost sou­du vy­pořádat se v roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní s ob­ha­jo­bou a v je­jím rám­ci navr­že­ný­mi důka­zy (§ 125 od­st. 1 tres­tní­ho řádu).

28. Ve vý­še uve­de­ném smys­lu půso­bí zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny ja­ko zá­klad­ní prá­vo vý­lučně vůči or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní. Tím se ov­šem je­jí práv­ní vý­znam ne­vy­čer­pá­vá. Za úče­lem ochra­ny práv osob, vůči nimž je ve­de­no tres­tní říze­ní, z ní to­tiž ply­nou po­vin­nos­ti rovněž ve vzta­hu k os­tat­ním stát­ním or­gánům, a nepřímo i ve vzta­hu k oso­bám souk­ro­mé­ho prá­va. Jed­nou z nich je je­jich po­vin­nost pos­tu­po­vat při in­for­mo­vá­ní o pro­bí­ha­jí­cím tres­tním říze­ní ne­bo o ur­či­tém jed­ná­ní, kte­ré by moh­lo napl­ňo­vat zna­ky tres­tné­ho či­nu, tak, aby ne­doš­lo k nepřiměřené­mu zá­sa­hu do osob­nos­tních práv oso­by, u níž si­ce vy­vstá­vá po­dezření ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu, jež však v tom­to oh­le­du ne­by­la pra­vo­moc­ným roz­sud­kem uz­ná­na vin­nou. Kromě to­ho se ty­to sub­jek­ty mu­sí vy­va­ro­vat ta­ko­vé­ho pos­tu­pu, kte­rý by mohl oh­ro­zit důvěru v nes­tran­nost roz­ho­do­vá­ní přís­luš­ných or­gánů.

29. Zveřejnění in­for­ma­ce, že se ur­či­tá oso­ba do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu ne­bo že v tom­to směru exis­tu­je důvod­né po­dezření, má bez oh­le­du na to, zda je uči­ní stát­ní or­gán ne­bo kdo­ko­liv ji­ný, vždy po­ten­ciál za­sáh­nout do je­jí­ho prá­va na ochra­nu osob­nos­ti, a to zej­mé­na po­kud jde o je­jí prá­vo na osob­ní čest, dob­rou pověst a ochra­nu jmé­na. Je-li o někom řeče­no, že spá­chal trest­ný čin, je tím míněno, že se do­pus­til proti­práv­ní­ho a spo­le­čen­sky škod­li­vé­ho jed­ná­ní, kte­ré ne­ní ze stra­ny větši­ny spo­leč­nos­ti ak­cep­to­va­tel­né ne­bo jí je do­kon­ce po­va­žo­vá­no za za­vr­že­ní­hod­né. Z to­ho­to důvo­du se ta­ko­vé­to tvr­ze­ní může s vel­kou in­ten­zi­tou ne­ga­tivně pro­mít­nout do všech sfér je­ho ži­vo­ta, včetně to­ho, jak je vní­mán v ok­ru­hu svých nej­bliž­ších, te­dy ze stra­ny ro­di­ny a přátel, ne­bo v pra­cov­ních či ji­ných vzta­zích. Sní­že­ní či do­kon­ce ztrá­ta důvěry, kte­ré je oso­ba nařče­ná ze spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu vy­sta­ve­na, pro ni mo­hou mít v zá­vis­los­ti na kon­krét­ních okol­nos­tech neod­či­ni­tel­né nás­led­ky.

30. Připuštění uve­de­né­ho zá­sa­hu do osob­nos­tních práv je v obec­né ro­vině nez­byt­ným před­pok­la­dem to­ho, aby tres­tná čin­nost vůbec moh­la být od­ha­lo­vá­na a pot­res­tá­na. Je to­mu tak již z to­ho důvo­du, že roz­hod­nu­tí sou­du o vině a tres­tu mu­sí vždy před­chá­zet pos­tup or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, v je­hož rám­ci se vy­tváří sub­jek­tiv­ní přesvědče­ní těchto or­gánů o tom, zda doš­lo k tres­tní­mu jed­ná­ní a kdo je je­ho pa­cha­te­lem. Dospěje-li přitom stát­ní za­stu­pi­tel­ství k zá­věru, že ur­či­tá oso­ba spá­cha­la trest­ný čin, přis­tou­pí k po­dá­ní ob­ža­lo­by, o níž bu­de veřejně roz­ho­do­vá­no sou­dem, a tu­díž in­for­ma­ce o tom, kdo měl trest­ný čin spá­chat, se nej­později tím­to okam­ži­kem sta­ne veřej­nou. Důvodů pro předmět­ný zá­sah je nic­méně ví­ce. Předmětem veřej­né­ho zá­jmu to­tiž může být bez oh­le­du na to, zda doš­lo k po­dá­ní ob­ža­lo­by, v pod­statě ja­ký­ko­liv pos­tup ne­bo roz­ho­do­vá­ní or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, a to ve všech fá­zích tres­tní­ho říze­ní, stejně ja­ko sa­mot­né jed­ná­ní, pro kte­ré je ne­bo by mělo být tres­tní říze­ní ve­de­no. Ten­to veřej­ný zá­jem může vy­ply­nout z ví­ce sku­teč­nos­tí, např. s oh­le­dem na zá­važ­nost to­ho­to jed­ná­ní, je­ho důsled­ky ve vzta­hu k ji­ným oso­bám, mož­né oh­ro­že­ní veřej­nos­ti ne­bo pos­ta­ve­ní oso­by, kte­rá se jej mě­la do­pus­tit.

31. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní jsou po­vin­ny in­for­mo­vat veřej­nost o své čin­nos­ti, kte­rá za­se může být zce­la le­gi­timně předmětem kri­ti­ky veřej­nos­ti, ať už jde o je­jich pos­tup, ne­bo roz­ho­do­vá­ní, včetně roz­ho­do­vá­ní o vině. Svo­bo­da pro­je­vu zde slou­ží ja­ko prostředek veřej­né kon­tro­ly čin­nos­ti těchto or­gánů. Ve vzta­hu k ne­zá­vis­los­ti soud­ní mo­ci, kte­ré ná­le­ží s ko­neč­nou plat­nos­tí po­su­zo­vat otáz­ky vi­ny a tres­tu, lze do­kon­ce ho­vořit o ur­či­té proti­vá­ze [srov. ná­lez ze dne 17. čer­ven­ce 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), bod 53; též roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 26. dub­na 1995 ve věci stíž­nos­ti č. 15974/90 Pra­ger a Oberschlick pro­ti Ra­kous­ku, bod 34]. Na roz­ho­do­vá­ní soudů to­tiž půso­bí v tom směru, aby svá roz­hod­nu­tí přesvědčivě od­ůvod­ňo­va­ly, a do­sáh­ly tak ne­jen je­jich res­pek­to­vá­ní z důvo­du je­jich zá­vaz­nos­ti, ale rovněž je­jich ak­cep­ta­ce ja­ko věcně správ­ných a spra­ved­li­vých.

32. Zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny se v ho­ri­zon­tál­ních práv­ních vzta­zích, te­dy vzta­zích me­zi sub­jek­ty v rov­ném pos­ta­ve­ní, up­lat­ní ja­ko je­den z ús­tavně ap­ro­bo­va­ných důvodů pro ome­ze­ní svo­bo­dy pro­je­vu (v tom­to smys­lu lze inter­pre­to­vat např. roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 29. sr­pna 1997 ve věci stíž­nos­ti č. 22714/93 Worm pro­ti Ra­kous­ku, bod 50; roz­su­dek ze dne 3. říj­na 2000 ve věci stíž­nos­ti č. 34000/96 Du Roy a Ma­laurie pro­ti Fran­cii, bod 34; roz­su­dek ze dne 19. zá­ří 2006 ve věci stíž­nos­ti č. 42435/02 Whi­te pro­ti Švéd­sku). Je­jím úče­lem je jed­nak za­me­ze­ní to­mu, aby by­lo v důsled­ku up­lat­ňo­vá­ní svo­bo­dy pro­je­vu za­sa­ho­vá­no do přís­luš­né­ho tres­tní­ho říze­ní způso­bem vy­vo­lá­va­jí­cím po­chyb­nos­ti o nes­tran­nos­ti or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, zej­mé­na soudů, a ne­doš­lo tak k oh­ro­že­ní důvěry v roz­ho­do­vá­ní soud­ní mo­ci. V tom­to šir­ším smys­lu půso­bí pre­sum­pce ne­vi­ny ja­ko jed­na ze zá­ruk spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su. Je­jí vý­znam je však třeba spatřovat rovněž v ochraně osob­nos­tních práv oso­by, pro­ti kte­ré je ve­de­no tres­tní říze­ní (resp. vůči níž exis­tu­je po­dezření, že se do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu). V tom­to as­pek­tu je zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny ob­sa­že­na již v čl. 10 od­st. 1 Lis­ti­ny a čl. 8 Úmlu­vy, přičemž čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy před­sta­vu­jí to­li­ko je­jí bliž­ší spe­ci­fi­ka­ci. Obecně pla­tí, že pre­sum­pce ne­vi­ny neb­rá­ní in­for­mo­vá­ní o tres­tním říze­ní ne­bo o okol­nos­tech, kte­ré mo­hou opod­stat­ňo­vat zá­věr o tom, že se někdo do­pus­til tres­tné­ho či­nu, ply­nou z ní ov­šem ur­či­té me­ze, po­kud jde o způsob, ja­kým má k ta­ko­vé­mu­to pro­je­vu do­jít [srov. ná­lez ze dne 10. čer­ven­ce 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367)].

33. Ochra­na osob­nos­ti je s tres­tním říze­ním neodděli­telně spo­je­na. Roz­ho­do­vá­ní o vině má v je­ho rám­ci sou­časně vý­znam pro roz­ho­do­vá­ní o tom, zda v důsled­ku tres­tní­ho stí­há­ní ne­doš­lo k neop­rávněné­mu zá­sa­hu do osob­nos­tních práv ob­viněné­ho či ob­ža­lo­va­né­ho. Ze sa­mot­né­ho fak­tu, že je pro­ti něko­mu ve­de­no tres­tní říze­ní, si­ce ještě nel­ze vy­vo­zo­vat, že se tres­tné­ho či­nu sku­tečně do­pus­til, to však nez­na­me­ná, že ta­to sku­teč­nost nemůže mít vý­znam­ný ne­ga­tiv­ní do­pad do je­ho souk­ro­mé sfé­ry. Na straně dru­hé nel­ze přeh­léd­nout, že právě tres­tní říze­ní mu sou­časně vy­tváří pro­ces­ní rá­mec k to­mu, aby se mohl pro­ti své­mu ob­vinění brá­nit, a očis­tit tak svou pověst a jmé­no. Pak­li­že bu­de dot­če­ná oso­ba zproštěna ob­ža­lo­by pra­vo­moc­ným roz­sud­kem, z něhož bu­de vy­plý­vat, že se trest­ný čin nes­tal ne­bo že se jej ta­to oso­ba ne­do­pus­ti­la, pak bu­de mít pro ni ta­ko­vé­to roz­hod­nu­tí vý­znam ur­či­té sa­tis­fak­ce vůči veřej­nos­ti, ne­boť se jím auto­ri­ta­tivně kon­sta­tu­je je­jí ne­vi­na ne­bo ales­poň ne­pod­lo­že­nost tvr­ze­ní o je­jí vině. Ten­to zá­věr lze vztáh­nout i na ji­né roz­hod­nu­tí or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní, kte­rým bu­de z ob­dob­né­ho důvo­du tres­tní stí­há­ní za­sta­ve­no. K to­mu, aby tres­tní říze­ní moh­lo reálně pl­nit i fun­kci ochra­ny osob­nos­ti, je ov­šem nez­byt­né, aby by­la pre­sum­pce ne­vi­ny ukot­ve­na ja­ko prin­cip slou­ží­cí k ochraně osob­nos­tních práv ve vý­še uve­de­ném smys­lu v povědo­mí ne­jen práv­nic­ké, ale i laic­ké veřej­nos­ti. Zá­ro­veň mu­sí být v tom­to smys­lu ref­lek­to­vá­na i při in­for­mo­vá­ní o tres­tním říze­ní, ať už ze stra­ny or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní [viz § 8 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, § 52 a násl. zá­ko­na č. 218/2003 Sb., o od­povědnos­ti mlá­de­že za proti­práv­ní či­ny a o soud­nic­tví ve věcech mlá­de­že a o změně někte­rých zá­konů (zá­kon o soud­nic­tví ve věcech mlá­de­že)], ne­bo ko­ho­ko­liv ji­né­ho.

34. Svo­bo­da pro­je­vu ne­má vést k to­mu, aby byl kdo­ko­liv v očích veřej­nos­ti fak­tic­ky shle­dán vin­ným bez mož­nos­ti se efek­tivně brá­nit pro­ti ob­viněním vůči své osobě. V de­mok­ra­tic­kém práv­ním státě se zá­věr o vině nes­mí od­ví­jet od veřej­né­ho mínění, nýbrž mu­sí být pro­cesně adek­vát­ním způso­bem pro­ká­zán v tres­tním říze­ní. Ve své pod­statě nej­de o nic ji­né­ho než o ele­men­tár­ní úc­tu k osobě če­lí­cí ta­ko­vé­mu po­dezření a je­jím právům. In­for­mo­vá­ní veřej­nos­ti o tres­tním říze­ní, ja­kož i na ně na­va­zu­jí­cí veřej­ná dis­ku­se nes­mí být ve­de­ny v tom smys­lu, že otáz­ka vi­ny je předem roz­hod­nu­ta. To nez­na­me­ná, že předmětem veřej­né dis­ku­se nemůže být přímo otáz­ka vi­ny, te­dy zda se ur­či­tá oso­ba svým jed­ná­ním do­pus­ti­la ne­bo ne­do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu, a že v tom­to směru zá­sadně nel­ze veřejně za­uj­mout ja­ký­ko­liv ná­zor. Vždy však mu­sí být zřej­mé, že žá­dný tak­to pre­zen­to­va­ný ná­zor, byť se­be­ví­ce od­ůvodně­ný a skut­kově pod­lo­že­ný, ještě s jis­to­tou nez­na­me­ná, že se ta­to oso­ba tres­tné­ho či­nu sku­tečně do­pus­ti­la, a že s ko­neč­nou plat­nos­tí může o vině roz­hod­nout jen soud. Ne­ní přitom nez­byt­né, aby ty­to sku­teč­nos­ti by­ly ob­sa­že­ny v kaž­dém pro­je­vu vý­slovně. Pos­ta­čí, po­kud vy­ply­nou z je­ho cel­ko­vé­ho vy­znění či kon­textu předmětné­ho pro­je­vu.

35. Vy­zní­vá-li ur­či­tý pro­jev v tom smys­lu, že se někdo do­pus­til tres­tné­ho či­nu, aniž by byl za něj pra­vo­mocně od­sou­zen, mí­ra přípus­tnos­ti s tím spo­je­né­ho zá­sa­hu do osob­nos­tních práv jed­not­liv­ce - a tím i sou­vi­se­jí­cí me­ze svo­bo­dy pro­je­vu - se od­ví­jí v kaž­dém in­di­vi­duál­ním případě od již zmíněných re­le­van­tních fak­torů (bod 23 to­ho­to ná­le­zu), na kte­ré lze na tom­to místě od­ká­zat. I zde tak pla­tí, že oso­ba veřejně čin­ná mu­sí strpět in­ten­zivnější zá­sah do svých osob­nos­tních práv, a to i po­kud jde o in­for­mo­vá­ní veřej­nos­ti o je­jím tres­tním stí­há­ní (srov. např. roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 8. čer­ven­ce 1986 ve věci stíž­nos­ti č. 9815/82 Lin­gens pro­ti Ra­kous­ku, bod 42, ne­bo roz­su­dek ze dne 5. pro­sin­ce 2002 ve věci stíž­nos­ti č. 34896/97 Craxi pro­ti Itá­lii; nepřímo též roz­su­dek Du Roy a Ma­laurie pro­ti Fran­cii, bod 35). Se stej­ným důsled­kem mu­sí po­čí­tat i oso­ba, kte­rá svým vy­stu­po­vá­ním sa­ma či­ní otáz­ku své vi­ny předmětem veřej­né dis­ku­se. Ji­né kri­té­rium pro roz­li­šo­vá­ní je za­se třeba spatřovat v tom, kdo a ja­kou for­mou uči­nil svůj pro­jev. Např. vy­slo­ví-li zá­věr o vině ur­či­té oso­by před­sta­vi­tel stá­tu, u něhož lze s oh­le­dem na je­ho pos­ta­ve­ní usu­zo­vat zna­lost re­le­van­tních in­for­ma­cí o přípa­du, a tím i prav­di­vost je­ho sděle­ní, je­ho vý­rok bu­de mít mno­hem větší po­ten­ciál za­sáh­nout do práv dot­če­né oso­by, než po­kud by jej vy­slo­vi­la oso­ba, u níž je zjev­né, že se jed­ná pou­ze o je­jí sub­jek­tiv­ní ná­zor za­lo­že­ný na veřejně zná­mých in­for­ma­cích [srov. např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 453/03; též roz­sud­ky Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 10. úno­ra 1995 ve věci stíž­nos­ti č. 15175/89 Alle­net de Ri­be­mont pro­ti Fran­cii ne­bo ze dne 2. čer­vna 2009 ve věci stíž­nos­ti č. 24528/02 Bo­rov­ský pro­ti Slo­ven­sku]. Přísněji bu­de třeba po­su­zo­vat i in­for­ma­ce zveřejněné sdělo­va­cí­mi prostřed­ky, te­dy prostřed­nic­tvím tis­ku, te­le­vi­ze, roz­hla­su či inter­ne­tu, kte­ré jsou ad­re­so­vá­ny ši­ro­ké veřej­nos­ti a u nichž je na­místě oče­ká­vat, že před je­jich zveřejněním doš­lo k ověření je­jich prav­di­vos­ti.

36. V rám­ci úvah, zda zá­jem na zveřejnění ur­či­té­ho pro­je­vu, z něhož by by­lo mož­né usu­zo­vat, že ur­či­tá oso­ba moh­la spá­chat trest­ný čin, opod­stat­ňu­je zá­sah do v ko­li­zi sto­jí­cí­ho prá­va na ochra­nu osob­nos­ti, je třeba přih­léd­nout i k to­mu, zda má po­va­hu hod­no­to­vé­ho (hod­no­tí­cí­ho) sou­du, ne­bo kon­sta­to­vá­ní fak­tu. V případě hod­no­to­vé­ho sou­du nel­ze zkou­mat je­ho prav­di­vost, ne­boť jde o sub­jek­tiv­ní ná­zor to­ho, kdo pro­jev uči­nil; pos­ta­čí, že bu­de mít ales­poň ur­či­tý skut­ko­vý zá­klad (např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 453/03; roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 24. úno­ra 1997 ve věci stíž­nos­ti č. 19983/92 De Haes a Gij­sejs pro­ti Bel­gii, bod 47). Obecně přitom pla­tí, že i nad­ne­se­né a přehánějí­cí ná­zo­ry, a to do­kon­ce i ná­zo­ry něko­ho urá­že­jí­cí, jsou-li pro­ne­se­ny ve veřej­né či po­li­tic­ké de­batě, jsou ná­zo­ry zá­sadně ús­tavně chráněný­mi [např. ná­lez ze dne 15. břez­na 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), ná­lez ze dne 23. břez­na 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 (N 63/56 SbNU 711), bod 32, ne­bo ná­lez ze dne 6. břez­na 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 (N 44/64 SbNU 521), bod 24; též roz­su­dek Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 7. pro­sin­ce 1976 ve věci stíž­nos­ti č. 5493/72 Han­dy­si­de pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, bod 49]. Ochra­nu to­mu­to pro­je­vu by by­lo mož­né od­epřít pou­ze v případě, po­kud by zce­la pos­trá­dal potřeb­ný skut­ko­vý zá­klad ne­bo po­kud by byl učiněn způso­bem, kte­rý ne­ní slu­či­tel­ný s de­mok­ra­tic­ký­mi prin­ci­py, např. z důvo­du ab­sen­ce dob­ré ví­ry oh­ledně je­ho le­gi­ti­mi­ty (např. ná­lez sp. zn. IV. ÚS 23/05, bod 27, ne­bo us­ne­se­ní ze dne 22. říj­na 2007 sp. zn. I. ÚS 805/07), resp. způso­bem vy­bo­ču­jí­cím z me­zí v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti obecně uz­ná­va­ných pra­vi­del sluš­nos­ti (ná­lez sp. zn. III. ÚS 359/96).

37. Jes­tli­že vý­še uve­de­ným pro­je­vem doš­lo ke kon­sta­to­vá­ní fak­tu, pak je­ho pro­ká­zá­ní tím, kdo pro­jev uči­nil, je třeba po­va­žo­vat za ús­tav­ní stan­dard. V té­to sou­vis­los­ti je třeba zej­mé­na zkou­mat, zda ten, kdo tu­to (di­fa­mu­jí­cí) in­for­ma­ci zveřej­nil, pro­ká­zal 1. ro­zum­né důvo­dy, na je­jichž zá­kladě se spo­lé­hal na je­jí prav­di­vost, 2. pod­nikl dos­tup­né kro­ky k ověření prav­di­vos­ti ta­ko­vé in­for­ma­ce, a to v míře a in­ten­zitě, v níž by­lo ověření in­for­ma­ce přís­tup­né a de­fi­ni­tiv­ní (včetně případ­né­ho do­ta­zu u oso­by, kte­ré se in­for­ma­ce tý­ká, je­jíž sta­no­vis­ko by v ta­ko­vém případě mělo být rovněž zveřejněno), a 3. byl v dob­ré víře, a tu­díž neměl důvod nevěřit, že ne­ní prav­di­vá (blí­že ná­lez sp. zn. I. ÚS 453/03; srov. též roz­su­dek vel­ké­ho se­ná­tu Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ze dne 17. pro­sin­ce 2004 ve věci stíž­nos­ti č. 49017/99 Pe­der­sen a Baad­sgaard pro­ti Dán­sku, bod 78). Jsou-li ty­to pod­mín­ky splně­ny, pak ani případ­ná do­da­tečně zjištěná nep­rav­di­vost té­to in­for­ma­ce ne­bu­de sa­ma o sobě zna­me­nat nepřípus­tnost zá­sa­hu do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti.

38. V zá­věru shr­nu­tí obec­ných vý­cho­di­sek, kte­ré Ústav­ní soud ap­li­ko­val při po­sou­ze­ní da­né věci, nez­bý­vá než opětovně zdůraz­nit, že při po­su­zo­vá­ní všech vý­še uve­de­ných re­le­van­tních fak­torů mu­sí být brán zřetel na cit­li­vost in­for­ma­ce oh­ledně mož­né vi­ny oso­by, vůči níž je ve­de­no tres­tní říze­ní, a z to­ho ply­nou­cí váž­né důsled­ky do je­jí osob­ní sfé­ry. Z to­ho­to důvo­du je třeba vždy peč­livě zva­žo­vat, zda při cel­ko­vém vy­znění ne­bo kon­textu po­su­zo­va­né­ho pro­je­vu by­la res­pek­to­vá­na pre­sum­pce ne­vi­ny ve vý­še uve­de­ném smys­lu. V opač­ném případě nel­ze po­va­žo­vat s ním spo­je­ný zá­sah do osob­nos­tních práv za ús­tavně přípust­ný.

IV./d Ap­li­ka­ce uve­de­ných vý­cho­di­sek na po­sou­ze­ní da­né věci

39. Ústav­ní soud kon­sta­tu­je, že úče­lem předmětné­ho člán­ku by­lo in­for­mo­vá­ní o průběhu tres­tní­ho říze­ní, a v je­ho rám­ci zej­mé­na o přetr­vá­va­jí­cích průta­zích, kte­ré mě­ly mít ve vý­znam­né míře původ i v jed­ná­ní ob­ža­lo­va­ných. Je­ho předmětem nao­pak ne­by­lo hod­no­ce­ní je­jich vi­ny, přičemž v tom­to oh­le­du se člá­nek ome­zil na shr­nu­tí důvodů, pro kte­ré pro­ti nim by­la po­dá­na ob­ža­lo­ba. Zůstá­vá tak zod­povědět otáz­ku, zda v něm uži­té ozna­če­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka ja­ko "kup­líře" ne­bo "čle­na gan­gu kup­lířů" ne­po­su­nu­lo vý­znam člán­ku do ro­vi­ny, že se v něm je­ho vi­na v pod­statě před­klá­dá čte­náři ja­ko nes­por­ný fakt. Pak­li­že by to­mu tak by­lo, předmět­ný člá­nek by při in­for­mo­vá­ní o tres­tním říze­ní ne­res­pek­to­val pre­sum­pci ne­vi­ny, což by opod­stat­ňo­va­lo zá­věr, že je­ho uveřejněním doš­lo k po­ru­še­ní osob­nos­tních práv ved­lej­ší­ho účas­tní­ka.

40. Na­le­ze­ní od­povědi na uve­de­nou otáz­ku by­lo úlo­hou obec­ných soudů, pod­le nichž opa­ko­va­ným ozna­čo­vá­ním ob­ža­lo­va­ných ja­ko "kup­lířů" (ne­bo "gan­gu kup­lířů"), te­dy pa­cha­telů tres­tné­ho či­nu kup­lířství, mě­la stěžo­va­tel­ka zkres­lit in­for­ma­ce o tres­tním říze­ní a před­jí­mat roz­hod­nu­tí sou­du o vině ved­lej­ší­ho účas­tní­ka; tím mělo být cel­ko­vé vy­znění in­for­ma­ce vy­chý­le­no v je­ho nep­rospěch. Úlo­hou Ústav­ní­ho sou­du je pro­to po­sou­dit, zda je­jich od­pověď adek­vátně zoh­led­ni­la vý­še uve­de­né re­le­van­tní fak­to­ry a zda se při je­jich hod­no­ce­ní ne­do­pus­ti­ly exce­su, v je­hož důsled­ku by ty­to zá­věry ja­ko ne­ro­zum­né ne­moh­ly ob­stát.

41. Při po­su­zo­vá­ní předmětné­ho člán­ku by­lo třeba vzít v úva­hu předev­ším spe­ci­fi­ka běžné­ho pe­rio­dic­ké­ho tis­ku. Ten je to­tiž (na roz­díl od např. od­bor­né li­te­ra­tu­ry) ur­čen pro in­for­mo­vá­ní nej­šir­ší veřej­nos­ti a s oh­le­dem na roz­sah jed­not­li­vých příspěvků a čte­nářský zá­jem mu­sí přis­tu­po­vat k ur­či­tým zjed­no­du­še­ním. Jen stěží lze tr­vat na nap­ros­té přes­nos­ti skut­ko­vých tvr­ze­ní, a klást tak na no­vi­náře ve svých důsled­cích nespl­ni­tel­né ná­ro­ky. Zá­ro­veň nel­ze tvr­dit, že kaž­dé zjed­no­du­še­ní či zkres­le­ní nutně ve­de k zá­sa­hu do osob­nos­tních práv dot­če­ných osob. Pod­stat­né je, aby cel­ko­vé vy­znění ur­či­té in­for­ma­ce od­po­ví­da­lo pravdě [srov. ná­lez ze dne 8. úno­ra 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99 (N 19/17 SbNU 133)].

42. Ústav­ní soud dospěl k zá­věru, že pou­ži­tí slov "kup­líři" či "gang kup­lířů" zjevně pl­ni­lo právě fun­kci ur­či­té­ho zjed­no­du­še­ní po­dá­va­né in­for­ma­ce. Obec­né sou­dy pro­to pos­tu­po­va­ly správně, po­kud uve­de­ná slo­va ne­po­su­zo­va­ly izo­lo­vaně, mi­mo roz­hod­ný kon­text, a nao­pak vza­ly v úva­hu cel­ko­vé vy­znění předmětné­ho člán­ku, jenž ov­šem někte­ré v něm uži­té for­mu­la­ce sku­tečně po­su­nu­ly do ro­vi­ny, že se v něm s vi­nou ved­lej­ší­ho účas­tní­ka pra­cu­je ja­ko s ho­to­vou věcí. Ten­to po­sun je přitom in­for­ma­ce­mi o to­li­ko pro­bí­ha­jí­cím tres­tním říze­ní zmírněn jen čás­tečně. To, zda je někdo ur­či­tým jed­ná­ním vi­nen a zda byl za to­to jed­ná­ní zá­ro­veň od­sou­zen, jsou to­tiž dvě od­lišně věci. Z člán­ku je si­ce patr­né, že tres­tní říze­ní pro­ti stěžo­va­te­li stá­le nes­kon­či­lo a že otáz­ku je­ho vi­ny bu­de za­tím soud ještě jen po­su­zo­vat, v po­za­dí tak­to po­dá­va­ných in­for­ma­ci však lze s oh­le­dem na zvo­le­nou no­vi­nářskou zkrat­ku na­lézt zřetel­né kon­sta­to­vá­ní, že ved­lej­ší účas­tník prostě byl "kup­lířem". Ústav­ní soud je přesvědčen, že čte­nář, kte­rý pod­robně nez­ná okol­nos­ti věci ne­bo mu nej­sou zřej­mé uve­de­né trestněpráv­ní pro­ces­ní sou­vis­los­ti, jež by mu umož­ňo­va­ly uči­nit zá­věr o tom, že otáz­ka vi­ny zůstá­vá na­dá­le otevřena, může ro­zumět sděle­ní to­ho­to člán­ku právě vý­še uve­de­ným způso­bem. Ten­to zá­věr se up­lat­ní tím spí­še, že s oh­le­dem na zveřejnění člán­ku v rám­ci zpra­vo­daj­ství ce­los­tát­ní­ho de­ní­ku, byť jen v je­ho re­gio­nál­ní přílo­ze, lze před­pok­lá­dat, že je­ho čte­nář bu­de k ozna­če­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za "kup­líře" přis­tu­po­vat s vel­kým stupněm důvěry v je­ho prav­di­vost.

43. Ne­ní důvod se dom­ní­vat, že pou­ži­tí vý­še uve­de­ných for­mu­la­cí sle­do­va­lo úmysl kon­sta­to­vá­ní vi­ny ved­lej­ší­ho účas­tní­ka, člá­nek však s tím­to před­pok­la­dem, byť nepřímo, pra­cu­je. Za si­tua­ce, kdy zá­věr o vině ne­ní for­mu­lo­ván ja­ko vy­jádření ná­zo­ru ne­bo­li hod­no­tí­cí soud (k to­mu člá­nek s oh­le­dem na svůj účel zjevně nesměřoval), nýbrž ja­ko fakt, je pro­to nez­byt­né, aby ten, kdo uči­nil di­fa­mu­jí­cí pro­jev, pro­ká­zal, že měl ro­zum­ný důvod spo­lé­hat na prav­di­vost předmětné in­for­ma­ce, že si ji v nez­byt­né míře ověřil a že byl oh­ledně je­jí prav­di­vost v dob­ré víře. Ke splnění těchto pod­mí­nek zde ale v žá­dném případě do­jít ne­moh­lo. Zá­věr o vině, kte­rý se od­ví­jí vý­lučně od sku­teč­nos­tí zveřejněných v sou­vis­los­ti s nes­kon­če­ným tres­tním říze­ním, resp. ze sa­mot­né­ho fak­tu, že je to­to říze­ní ve­de­no, nemůže ob­stát, ne­boť ve vzta­hu k ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi zce­la po­pí­rá pre­sum­pci je­ho ne­vi­ny.

44. V pro­jed­ná­va­né věci jde svým způso­bem o mez­ní případ, kdy se přípus­tnost zá­sa­hu do osob­nos­tních práv v pod­statě od­ví­jí od po­sou­ze­ní zvo­le­né no­vi­nářské zkrat­ky, i přes­to však Ústav­ní soud shle­dá­vá sil­né důvo­dy pro pos­kyt­nu­tí ochra­ny právě osob­nos­tním právům ved­lej­ší­ho účas­tní­ka. Je fak­tem, že v dneš­ní době je kaž­dý z nás ak­tiv­ním ne­bo pa­siv­ním příjem­cem vel­ké­ho roz­sa­hu in­for­ma­cí, kte­ré se vel­mi rych­le šiří a kte­ré pro ne­dos­ta­tek ča­su čas­to nej­sme schop­ni stejně rych­le zpra­co­vat a vy­hod­no­tit. S tím ov­šem sou­vi­sí vel­ká moc, kte­rou ma­jí mé­dia, když zveřejněním ur­či­té in­for­ma­ce (zvlášť jde-li o trest­ný čin), byť se pos­lé­ze uká­že ja­ko nep­rav­di­vá, mo­hou v poměrně krát­ké době ko­ho­ko­liv vy­sta­vit me­diál­ní­mu tla­ku či me­diál­ní­mu od­sou­ze­ní, je­muž ta­to oso­ba, ne­ní-li v tom­to směru sa­ma me­diálně zdat­ná, může jen stěží če­lit. Nás­led­ky pro je­jí dal­ší osob­ní i spo­le­čen­ský ži­vot přitom mo­hou být fa­tál­ní. Ten­to me­diál­ní tlak čas­to nepůso­bí u os­tat­ních jen po­chyb­nost o tom, zda té­to osobě mo­hou dá­le věřit, nýbrž je - s oh­le­dem na ri­zi­ko, že se ob­dob­né­mu tla­ku vy­sta­ví sa­mi - nu­tí, aby se od ní dis­tan­co­va­li. Uve­de­né­mu nás­led­ku sa­mozřejmě nel­ze zce­la přede­jít a v ur­či­té míře bu­de s in­for­ma­ce­mi o tres­tné čin­nos­ti či tres­tním říze­ní spo­jen vždy. To, zda a v ja­kém roz­sa­hu nas­ta­ne, však může zá­vi­set od to­ho, ja­kou for­mou k to­mu­to in­for­mo­vá­ní doj­de. Zvý­še­nou pub­li­ci­tu je nut­né i v tom­to smys­lu ak­cep­to­vat v případě osob veřejně čin­ných, kte­ré s ní na jed­né straně mu­sí po­čí­tat, na straně dru­hé ale ma­jí k dis­po­zi­ci mno­hem účinnější prostřed­ky (předev­ším pros­tor v mé­diích), jak na me­diál­ní tlak rea­go­vat, a udr­žet si tak na své straně veřej­né mínění. Ji­né oso­by ta­ko­vé­to prostřed­ky ale zpra­vid­la ne­ma­jí, a te­dy je­di­nou mož­nos­tí, jak jim může být efek­tiv­ním způso­bem pos­kyt­nu­ta ochra­na, zůstá­vá tr­vá­ní na tom, aby in­for­mo­vá­ní o tres­tním říze­ní, kte­ré je pro­ti nim ve­de­no, a sou­vi­se­jí­cí veřej­ná dis­ku­se res­pek­to­va­ly pre­sum­pci ne­vi­ny. Na tom­to po­ža­dav­ku je třeba tr­vat i v případě ved­lej­ší­ho účas­tní­ka.

45. S oh­le­dem na vý­še uve­de­ná ús­tavněpráv­ní hle­dis­ka Ústav­ní soud přisvědčil práv­ním zá­věrům obec­ných soudů, kte­ré přiz­na­ly ochra­nu právě osob­nos­tním právům ved­lej­ší­ho účas­tní­ka. Stej­né důvo­dy zá­ro­veň opod­stat­ňu­jí zá­věr, že ús­tavně za­ru­če­ná svo­bo­da pro­je­vu stěžo­va­tel­ky ne­by­la ulo­že­ním po­vin­nos­ti om­lu­vit se ved­lej­ší­mu účas­tní­ko­vi za uveřejnění předmětné­ho člán­ku po­ru­še­na.

46. Nad rá­mec od­ůvodnění Ústav­ní soud do­dá­vá, že ulo­že­ní po­vin­nos­ti om­lu­vy, k němuž doš­lo na­pa­de­ný­mi roz­hod­nu­tí­mi, se vzta­hu­je vý­lučně k ozna­če­ní ved­lej­ší­ho účas­tní­ka za "kup­líře", resp. "hla­vu gan­gu kup­lířů". V žá­dném oh­le­du jím nao­pak ne­ní zpo­chybněna svo­bo­da pro­je­vu stěžo­va­tel­ky, po­kud jde o in­for­mo­vá­ní o tres­tním říze­ní. Stěžo­va­tel­ka rovněž ni­jak ne­vy­bo­či­la z me­zí svo­bo­dy pro­je­vu, jes­tli­že kri­tic­ky hod­no­ti­la pro­ces­ní pos­tup ob­ža­lo­va­ných v tom smys­lu, že se jím sna­ží od­dá­lit roz­hod­nu­tí sou­du ve své tres­tní věci. V tom­to oh­le­du má je­jí kri­ti­ka ne­po­chyb­ný skut­ko­vý zá­klad.

V. Zá­věr

47. Ze všech těchto důvodů roz­hodl Ústav­ní soud, že na­pa­de­ný­mi roz­sud­ky ne­by­la po­ru­še­na svo­bo­da pro­je­vu stěžo­va­tel­ky pod­le čl. 17 od­st. 1 Lis­ti­ny a čl. 10 Úmlu­vy, pro­čež mu nez­by­lo než je­jí ús­tav­ní stíž­nost pod­le § 82 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du za­mít­nout.

 

 


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Ekonomická trestná činnosť a trestné činy proti mene

 Autor: JUDr. Pe­ter Šam­ko, sud­ca Ok­res­né­ho sú­du v Pe­zin­ku

vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 03.05.2011 - 04.05.2011 v Om­še­ní

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia