Aktuálna trestná judikatúra Najvyššieho súdu Českej republiky

Práv­ní vě­ty roz­hod­nu­tí schvá­le­né na za­se­dá­ní tres­tní­ho ko­le­gia Nej­vyš­ší­ho sou­du 16. pro­sin­ce 2020 (zdroj www.nsoud.cz)

1/ Práv­nic­ká oso­ba, Tres­tní od­povědnost, § 8 od­st. 1, od­st. 2, od­st. 4 písm. d) t. o. p. o.

Tres­tní od­povědnos­ti práv­nic­ké oso­by neb­rá­ní, po­kud ve smys­lu § 8 od­st. 4 písm. d) t. o. p. o. jed­na­jí­cí fy­zic­ká oso­ba ne­ní trestně od­povědná z důvo­du nepříčet­nos­ti za proti­práv­ní čin přiči­ta­tel­ný práv­nic­ké osobě pod­le § 8 od­st. 1, 2 t. o. p. o.

(Roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 3 Tz 70/2019)

2/ Maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní, Pa­cha­tel, § 22 od­st. 1, § 337 od­st. 1 písm. h) tr. zá­ko­ní­ku

Pa­cha­te­lem přeči­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí a vy­ká­zá­ní pod­le § 337 od­st. 1 písm. h) tr. zá­ko­ní­ku může být i oso­ba ne­na­chá­ze­jí­cí se ve vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, kte­rá za­šle omam­nou ne­bo psy­chot­rop­ní lát­ku do vězni­ce ji­né osobě zde vy­ko­ná­va­jí­cí trest od­ně­tí svo­bo­dy. Ta­ko­vé jed­ná­ní lze po­va­žo­vat za zá­važ­né, i když ne­vy­ka­zu­je zna­ky opa­ko­vá­ní či sous­tav­nos­ti, je-li to od­ůvodněno dal­ší­mi okol­nos­tmi, např. dru­hem a množ­stvím ná­vy­ko­vé lát­ky.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1552/2019)

3/ Ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci řidi­čem dop­rav­ní­ho prostřed­ku, § 151 tr. zá­ko­ní­ku

Znak přeči­nu ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci řidi­čem dop­rav­ní­ho prostřed­ku pod­le § 151 tr. zá­ko­ní­ku „ne­pos­kyt­ne osobě, kte­rá při ne­hodě utrpě­la új­mu na zdra­ví, potřeb­nou po­moc“, bu­de zpra­vid­la naplněn, jes­tli­že se pa­cha­tel po dop­rav­ní ne­hodě vůbec ne­za­jí­má o zdra­vot­ní stav zraněné oso­by, ne­vy­ví­jí žá­dnou ak­ti­vi­tu k je­jí zá­chraně, případně ke zmírnění nás­ledků, kte­ré by­ly dop­rav­ní ne­ho­dou vy­vo­lá­ny, ne­pos­kyt­ne nut­nou sou­čin­nost ji­né osobě při přivo­lá­ní lé­kařské po­mo­ci potřeb­né pro ochra­nu ži­vo­ta a zdra­ví poš­ko­ze­né oso­by, a mís­to ne­ho­dy nás­ledně bez dal­ší­ho opus­tí.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 11 Tdo 550/2020)

4/ Souhrn­ný trest, § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku

Po­vin­nost zá­sadně si opatřit před roz­hod­nu­tím o souhr­nném tres­tu pod­le § 43 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku spis ve věci, v níž byl vy­dán roz­su­dek, ve vzta­hu ke kte­ré­mu je důvod uk­lá­dat souhrn­ný trest (srov. roz­hod­nu­tí č. 12/1994 Sb. rozh. tr.), pla­tí ne­jen pro říze­ní před sou­dem pr­vní­ho stupně, ale i pro od­vo­la­cí říze­ní. Ta­ko­vou po­vin­nost má od­vo­la­cí soud zej­mé­na teh­dy, když zjis­tí, že soud pr­vní­ho stupně spi­sy o před­cho­zích od­sou­ze­ních ob­viněné­ho neměl pro uk­lá­dá­ní souhr­nné­ho tres­tu k dis­po­zi­ci, ane­bo po­kud ru­ší roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně ve vý­ro­ku o souhr­nném tres­tu a zno­vu o tres­tu sám roz­ho­du­je. Jen tak lze spo­leh­livě zjis­tit, zda jsou splně­ny pod­mín­ky pro ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 729/2020)

5/ Tlu­moč­ník, Prá­vo na spra­ved­li­vé soud­ní říze­ní, Ob­ha­jo­ba, § 28 od­st. 2, 4, § 33 od­st. 1 tr. ř.

Z tres­tní­ho řádu ne­vyp­lý­vá po­vin­nost přek­la­du ce­lé­ho spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu ve­de­né­ho v kon­krét­ní tres­tní věci tý­ka­jí­cí se ob­viněné­ho. Kri­té­riem pro za­jištění přek­la­du pí­sem­nos­tí nad rá­mec vý­čtu vy­me­ze­né­ho v us­ta­no­ve­ní § 28 od­st. 2 tr. ř. je pou­ze hle­dis­ko dodr­že­ní obec­né­ho prá­va ob­viněné­ho na spra­ved­li­vé soud­ní říze­ní, zej­mé­na řád­né­ho up­latnění prá­va na ob­ha­jo­bu (§ 28 od­st. 4 tr. ř.).

(Us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 11 To 79/2019)

6/ Ned­ba­lost hru­bá, § 16 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku

I. Přes­to­že při po­su­zo­vá­ní zá­kon­ných pod­mí­nek hru­bé ned­ba­los­ti pod­le § 16 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je důle­ži­té sub­jek­tiv­ní hle­dis­ko pa­cha­te­le, nel­ze od­hlí­žet od ob­jek­tiv­ních okol­nos­tí přípa­du, zej­mé­na od to­ho, ja­kou čin­nost pa­cha­tel vy­ko­ná­val, s jak ne­bez­peč­nou věcí při tom za­chá­zel a jak zá­važ­ný nás­le­dek mohl způso­bit.

U ur­či­tých spe­ci­fic­kých čin­nos­tí, ja­ko je např. le­tec­ký pro­voz, je na­místě vy­ža­do­vat da­le­ko vy­šší mí­ru opatr­nos­ti a hra­ni­ce hru­bé ned­ba­los­ti může být ní­že než u běžných lid­ských čin­nos­tí.

Zřej­mou bez­oh­led­nost k zá­jmům chráněným tres­tním zá­ko­nem ve smys­lu § 16 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku je nut­no spatřovat v jed­ná­ní pa­cha­te­le spo­čí­va­jí­cím ve sle­du le­tec­kých ma­névrů, při nichž letěl re­la­tivně del­ší do­bu v ne­po­vo­le­né vý­šce, mi­mořádně níz­ko nad te­ré­nem, kte­rý nez­nal a kde mohl před­pok­lá­dat různé překáž­ky v po­době elek­tric­kých ve­de­ní apod., na­víc aniž by pro­vedl důklad­nou před­le­to­vou příp­ra­vu a po­zorně sle­do­val pros­tor před se­bou.

7/ Za­vinění, Roz­su­dek, § 15, § 16 tr. zá­ko­ní­ku, § 120 od­st. 3 tr. ř.

II. Sub­jek­tiv­ní strán­ka spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu ne­mu­sí být ve skut­ko­vé větě v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku vy­jádřena vždy po­pi­sem vnitřní­ho vzta­hu ob­viněné­ho (pa­cha­te­le) k nás­led­ku. Pos­ta­čí, že vy­plý­vá z pop­sa­né­ho způso­bu jed­ná­ní, kte­rý nepřipouš­tí ji­né práv­ní po­sou­ze­ní než zá­věr o ur­či­té formě za­vinění. To, jak vý­slovně je nut­no sub­jek­tiv­ní strán­ku ve vý­ro­ku roz­sud­ku pop­sat, zá­le­ží na tom, o ja­ký trest­ný čin jde.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020)

8/ Sle­do­vá­ní, Důkaz, Pro­vádění důkazů, Prá­vo na spra­ved­li­vé soud­ní říze­ní, § 158d od­st. 2, 3 a 10 tr. ř., čl. 7 a 10 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod

I. Us­ta­no­ve­ní § 158d od­st. 3 tr. ř. neup­ra­vu­je zvláš­tní, spe­ciál­ní in­sti­tut v po­době sle­do­vá­ní us­ku­tečněné­ho na zá­kladě před­cho­zí­ho po­vo­le­ní soud­ce, ale pou­ze kla­de ná­ročnější pod­mín­ky na po­vo­lo­va­cí pro­ces sle­do­vá­ní, při kte­rém ma­jí být pořizo­vá­ny zá­zna­my ve smys­lu § 158d od­st. 2 tr. ř. v přípa­dech, kdy má být sle­do­vá­ním za­sa­že­no do vy­jme­no­va­ných zá­klad­ních lid­ských práv a svo­bod (přičemž může jít o prá­va či svo­bo­dy i ji­né než sle­do­va­né oso­by). Úče­lem us­ta­no­ve­ní § 158d od­st. 10 tr. ř. ne­ní nic ji­né­ho než s od­ka­zem na us­ta­no­ve­ní § 158d od­st. 2 tr. ř. zdůraz­nit, že v ji­né věci lze pou­žít za před­pok­ladů zde uve­de­ných ja­ko důkaz­ní prostředek zá­znam poříze­ný při sle­do­vá­ní a připo­je­ný pro­to­kol.

Zá­zna­my o sle­do­vá­ní osob a věcí uve­de­né v § 158d od­st. 2 tr. ř. a připo­je­né pro­to­ko­ly te­dy lze pou­žít ja­ko důkaz­ní prostřed­ky i v ji­né tres­tní věci, než je ta, v níž by­lo po­vo­le­no sle­do­vá­ní, je-li i v té­to věci ve­de­no říze­ní o úmysl­ném tres­tném či­nu ne­bo souh­la­sí-li s tím oso­ba, do je­jíž práv a svo­bod by­lo sle­do­vá­ním za­sa­ho­vá­no (§ 158d od­st. 10 tr. ř.). To pla­tí jak v přípa­dech, kdy by­lo sle­do­vá­ní po­vo­le­no stát­ním zá­stup­cem (§ 158d od­st. 2 tr. ř.), tak i teh­dy, kdy by­lo sle­do­vá­ní po­vo­le­no soud­cem (§ 158d od­st. 3 tr. ř.). V přípa­dech sle­do­vá­ní po­vo­le­né­ho soud­cem, při němž se za­sa­hu­je do ne­dot­knu­tel­nos­ti obyd­lí ne­bo ji­ných práv uve­de­ných v § 158d od­st. 3 tr. ř., je však třeba přípus­tnost ta­ko­vé­ho důkaz­ní­ho prostřed­ku v ji­né věci po­su­zo­vat s oh­le­dem na zá­sa­du pro­por­cio­na­li­ty a s res­pek­tem k prá­vu na ne­dot­knu­tel­nost oso­by a je­jí­ho souk­ro­mí ve smys­lu čl. 7 od­st. 1 a čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod. Přitom je nut­no zej­mé­na přih­léd­nout k in­ten­zitě zá­sa­hu do práv uve­de­ných v § 158d od­st. 3 tr. ř. a k zá­važ­nos­ti tres­tné­ho či­nu, o němž se ve­de říze­ní v ji­né tres­tní věci.

9/ Práv­nic­ká oso­ba, Zmocněnec, Opat­rov­ník, § 34 od­st. 2, 4 a 5 t. o. p. o.

II. Je-li je­di­ná fy­zic­ká oso­ba, kte­rá je ji­nak op­rávněna či­nit úko­ny za práv­nic­kou oso­bu v tres­tním říze­ní (§ 34 od­st. 1 t. o. p. o.), vy­lou­če­na pod­le § 34 od­st. 4 vě­ty pr­vní t. o. p. o. z pro­vádění těchto úkonů pro­to, že je ve stej­né tres­tní věci ob­viněna, to­to vy­lou­če­ní se nev­zta­hu­je na vol­bu zmocněnce k vy­ko­ná­vá­ní úkonů za práv­nic­kou oso­bu v tres­tním říze­ní pod­le § 34 od­st. 2 t. o. p. o., jes­tli­že zde ne­ní kon­krét­ní ri­zi­ko, že by ta­ko­vá vol­ba by­la učiněna pro­to, aby poš­ko­di­la práv­nic­kou oso­bu či aby se na je­jí úkor fy­zic­ká oso­ba zvý­hod­ni­la v tres­tním říze­ní. In­sti­tut opat­rov­ní­ka práv­nic­ké oso­by v tres­tním říze­ní pod­le § 34 od­st. 5 t. o. p. o. je sub­si­diár­ní po­va­hy a měl by být vy­uží­ván jen ja­ko kraj­ní prostředek, ne­boť vždy před­sta­vu­je zá­sah do prá­va práv­nic­ké oso­by na ob­ha­jo­bu v tres­tním říze­ní a ten mu­sí být pro­por­cio­nál­ní vzhle­dem k úče­lu, kte­rý sle­du­je.

(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020)
(Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020)

10/ Uz­ná­ní a vý­kon ci­zo­zem­ských roz­hod­nu­tí, Proml­če­ní vý­ko­nu tres­tu, § 305 od­st. 1 písm. h) z. m. j. s., § 94 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku

Překáž­kou, kte­rá sta­ví běh proml­če­cí do­by pod­le § 94 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku, je po­byt od­sou­ze­né­ho v ci­zině, tj. je­ho zdr­žo­vá­ní se mi­mo úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky.

V říze­ní o uz­ná­ní a vý­ko­nu roz­hod­nu­tí ji­né­ho člen­ské­ho stá­tu Ev­rop­ské unie uk­lá­da­jí­cí­ho ne­pod­míně­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy (§ 298 a násl. z. m. j. s.) je však ta­to překáž­ka za­lo­že­na zdr­žo­vá­ním se od­sou­ze­né­ho mi­mo úze­mí do­ža­du­jí­cí­ho (od­su­zu­jí­cí­ho) člen­ské­ho stá­tu Ev­rop­ské unie. Pro­to i v případě po­by­tu od­sou­ze­né­ho na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky jde o zdr­žo­vá­ní se v ci­zině, a te­dy i Čes­ká re­pub­li­ka je v tom­to říze­ní z hle­dis­ka us­ta­no­ve­ní § 94 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku pro od­sou­ze­né­ho „ci­zi­nou“. Do­bu je­ho po­by­tu na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky te­dy nel­ze za­po­číst do proml­če­cí do­by z hle­dis­ka po­su­zo­vá­ní důvo­du pro neuz­ná­ní ta­ko­vé­ho roz­hod­nu­tí před­pok­lá­da­né­ho us­ta­no­ve­ním § 305 od­st. 1 písm. h) z. m. j. s.

(Roz­su­dek Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 11 Tz 21/2020)

11/ Předá­vá­ní osob, Práv­ní styk s ci­zi­nou, § 205 od­st. 1, 2 z. m. j. s., § 14a zák. č. 325/1999 Sb., o azy­lu

Uděle­ní dopl­ňko­vé ochra­ny pod­le § 14a zá­ko­na č. 325/1999 Sb., o azy­lu, ve znění pozdějších před­pisů, z důvo­du ne­bez­pe­čí váž­né új­my hro­zí­cí da­né osobě v je­jím do­mov­ském státě sa­mo o sobě neb­rá­ní předá­ní té­to oso­by k tres­tní­mu stí­há­ní pod­le § 205 od­st. 1 z. m. j. s. do ji­né­ho stá­tu, než je ten­to do­mov­ský stát.

O žá­dos­ti ji­né­ho člen­ské­ho stá­tu Ev­rop­ské unie, for­málně ob­sa­že­né v ev­rop­ském za­tý­ka­cím roz­ka­zu, je vy­ko­ná­va­jí­cí stát po­vi­nen roz­hod­nout buď tak, že vy­žá­da­nou oso­bu na­chá­ze­jí­cí se na je­jím úze­mí předá, ne­bo z taxativně vy­poč­te­ných důvodů roz­hod­ne, že ta­ko­vá oso­ba se nepředá­vá. Sa­mot­ná sku­teč­nost, že vy­žá­da­ná oso­ba v průběhu předá­va­cí­ho říze­ní pro­je­ví ocho­tu s or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní vy­ža­du­jí­cí­ho stá­tu ko­mu­ni­ko­vat a za tím úče­lem si tam zvo­lí ob­háj­ce, neop­rav­ňu­je soud Čes­ké re­pub­li­ky roz­hod­nout, že se vy­žá­da­ná oso­ba do vy­ža­du­jí­cí­ho stá­tu pod­le § 205 od­st. 2 z. m. j. s. nepředá.

(Us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Pra­ze ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 14 To 158/2019)

Diskusia