Právo na obhajobu má prednosť pred povinnosťou mlčanlivosti, ktorá viaže obvineného

Práv­ne ve­ty (ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR sp. zn. II. ÚS 4071/2019 zo dňa 14.10.2020):

              Po­kiaľ účin­ná ob­ha­jo­ba ob­vi­ne­né­ho vy­ža­du­je pre­lo­me­nie po­vin­nos­ti ml­čan­li­vos­ti, po­tom prá­vo ob­vi­ne­né­ho na ob­ha­jo­bu pod­ľa člán­ku 40 ods. 3 Lis­ti­ny zá­klad­ných práv a slo­bôd pre­va­žu­je nad tou­to po­vin­nos­ťou. Prá­vo na ob­ha­jo­bu má pred­nosť pred po­vin­nos­ťou ml­čan­li­vos­ti, kto­rá via­že ob­vi­ne­né­ho.

          Prá­vo na ob­ha­jo­bu pod­ľa člán­ku 40 ods. 3 Lis­ti­ny v po­je­ní s prá­vom na súd­nu ochra­nu pod­ľa člán­ku 36 ods. 1 Lis­ti­ny aj s prá­vom na rov­nosť v ko­na­ní pod­ľa člán­ku 37 ods. 3 Lis­ti­ny vy­ža­du­je, aby ob­vi­ne­ný pri vý­ko­nu svoj­ho prá­va na ob­ha­jo­bu v tres­tnom ko­na­ní mo­hol uvá­dzať aj sku­toč­nos­ti, či pred­kla­dať ale­bo navr­ho­vať dô­ka­zy, kto­ré sú inak kry­té po­vin­nos­ťou ml­čan­li­vos­ti a to aj po­kiaľ nie je zba­ve­ný, či os­lo­bo­de­ný od po­vin­nos­ti ml­čan­li­vos­ti. Po­kiaľ tak uro­bí, vy­ko­ná­va svo­je prá­vo na ob­ha­jo­bu. Spra­vid­la tak ne­mô­že ísť o ne­zá­kon­ný dô­kaz pre úče­ly tres­tné­ho ko­na­nia ani o proti­práv­ne ko­na­nie ob­vi­ne­né­ho pre úče­ly ve­rej­nop­ráv­nej de­lik­tuál­nej úp­ra­vy.

Ob­vi­ne­ný by mo­hol niesť zod­po­ved­nosť za po­ru­še­nie po­vin­nos­ti ml­čan­li­vos­ti pri vý­ko­ne svo­jej ob­ha­jo­by iba vte­dy, ak by zjav­ne zneu­žil to­to svo­je prá­vo na ob­ha­jo­bu k úče­lu nes­pô­so­bi­lé­mu pris­pieť k je­ho účin­nej ob­ha­jo­be.

https://www.usoud.cz/fi­lead­min/user_up­load/Tis­ko­va_mluv­ci/Pub­li­ko­va­ne_na­le­zy/2020/II._US_4071_19_an.pdf

II. ÚS 4071/19

Čes­ká re­pub­li­ka
       NÁLEZ

Ústav­ní­ho sou­du

Jmé­nem re­pub­li­ky

Ústav­ní soud roz­hodl mi­mo ús­tní jed­ná­ní a bez přítom­nos­ti účas­tníků v se­nátě slo­že­ném z před­sed­kyně  Ka­teři­ny  Šimáč­ko­vé, soud­ce  Lud­ví­ka  Da­vi­da  a  soud­ce  zpra­vo­da­je Ja­ros­la­va  Fe­ny­ka  o  ús­tav­ní  stíž­nos­ti  stěžo­va­te­le  Mgr.  M.  Z.,  za­stou­pe­né­ho  Mgr. Mar­ti­nou Kou­bí­ko­vou, ad­vo­kát­kou se síd­lem Pplk. So­cho­ra  1391/4, Pra­ha  7, pro­ti roz­sud­ku Městské­ho sou­du v Brně ze dne  21.  11.  2018, č. j.  12 T  167/2017-1495, roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. 3. 2019, č. j. 3 To 8/2019-1588, a us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 3. 9. 2019, č. j. 7 Tdo 858/2019-1691, za účas­ti Městské­ho sou­du v Brně, Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě a Nej­vyš­ší­ho sou­du ja­ko účas­tníků říze­ní a Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci a Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství ja­ko ved­lej­ších účas­tníků říze­ní, tak­to:

Ústav­ní stíž­nost se za­mí­tá.

Od­ůvodnění:

I.

Vy­me­ze­ní předmětu říze­ní

1. Ústav­ní stíž­nos­tí do­ru­če­nou Ústav­ní­mu sou­du dne 18. 12. 2019, kte­rá spl­ňu­je
for­mál­ní ná­le­ži­tos­ti sta­no­ve­né zá­ko­nem č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění
pozdějších před­pisů (dá­le jen „zá­kon o Ústav­ním sou­du“), bro­jí stěžo­va­tel pro­ti v zá­hla­ví
vy­me­ze­ným roz­hod­nu­tím Městské­ho sou­du v Brně (dá­le jen „na­lé­za­cí soud“), Kraj­ské­ho
sou­du  v Os­travě (dá­le  jen „od­vo­la­cí  soud“)  a  Nej­vyš­ší­ho  sou­du,  ne­boť  ji­mi  dle

stěžo­va­te­lo­va ná­zo­ru by­la po­ru­še­na je­ho ús­tavně za­ru­če­ná zá­klad­ní prá­va dle čl. 36 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“), čl. 38 Lis­ti­ny, čl. 39 Lis­ti­ny a čl. 40 Lis­ti­ny, ja­kož i čl. 82 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Ústa­va“).

II.

Re­ka­pi­tu­la­ce skut­ko­vé­ho sta­vu a pro­ces­ní­ho vý­vo­je

2. Stěžo­va­tel  byl  na­pa­de­ným  roz­sud­kem  na­lé­za­cí­ho  sou­du  uz­nán  vin­ným  ze
spá­chá­ní přeči­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by ve formě účas­ten­ství v po­době ná­vo­du
dle § 329 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní zá­ko­ník, ve znění pozdějších
před­pisů (dá­le jen „tres­tní zá­ko­ník“), ve spo­je­ní s § 24 od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku
a od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v dél­ce tr­vá­ní dva­nác­ti měsíců dle § 329 od­st. 1
tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, je­hož vý­kon byl pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v dél­ce tří let
dle § 81 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ve spo­je­ní s § 82 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a k tres­tu
zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­mu v zá­ka­zu sa­mos­tat­né­ho vý­ko­nu ad­vo­ka­cie na do­bu dvou
a půl ro­ku. Spo­lu se stěžo­va­te­lem byl od­sou­zen pro do­ko­na­ný trest­ný čin dle § 329 od­st.

1 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku i hlav­ní pa­cha­tel, vůči němuž měl stěžo­va­telův ná­vod směřovat.

3. Sku­tek, kla­de­ný stěžo­va­te­li za vi­nu, měl spo­čí­vat, zjed­no­du­šeně řeče­no, v tom,
že stěžo­va­tel měl při vý­ko­nu ad­vo­ka­cie předat sám či prostřed­nic­tvím ji­né­ho hlav­ní­mu
pa­cha­te­li, soud­ci in­sol­ven­ční­ho úse­ku Kraj­ské­ho sou­du v Brně, opožděnou přih­láš­ku
poh­le­dáv­ky své klien­tky do in­sol­ven­ční­ho říze­ní, aby za­jis­til, že ta­to bu­de sou­dem přija­ta
ja­ko po­da­ná řádně a včas, a po­té co se hlav­ní pa­cha­tel pro ne­souh­las pra­cov­ni­ce po­da­tel­ny
neúspěšně po­ku­sil do­sáh­nout zpětné­ho za­řaze­ní té­to přih­láš­ky do přís­luš­né­ho spi­su pod
zá­min­kou, že ji na­lezl v ji­ném spi­su, kam by­la patrně omy­lem za­řaze­na, a přih­láš­ka by­la
stěžo­va­te­li vrá­ce­na zpět, měl stěžo­va­tel opětovně přih­láš­ku předat hlav­ní­mu pa­cha­te­li,
kte­rý se po­té zno­vu neúspěšně po­ku­sil u ad­mi­nis­tra­tiv­ní­ho apa­rá­tu sou­du do­sáh­nout
je­jí­ho zpětné­ho za­řaze­ní do spi­su, aby s ní v in­sol­ven­čním říze­ní by­lo nak­lá­dá­no ja­kož­to
s řádně a včas po­da­nou, ne­boť bez to­ho by poh­le­dáv­ka stěžo­va­te­lo­vy klien­tky ne­moh­la
v předmětném in­sol­ven­čním říze­ní být us­po­ko­je­na (dá­le jen „předmět­ný sku­tek“).

4. Pro­ti na­pa­de­né­mu roz­sud­ku na­lé­za­cí­ho sou­du po­da­li od­vo­lá­ní stěžo­va­tel, hlav­ní pa­cha­tel i stát­ní zá­stup­ce. Stěžo­va­te­lo­vo od­vo­lá­ní od­vo­la­cí soud za­mítl, av­šak na­pa­de­ný roz­su­dek na­lé­za­cí­ho sou­du zru­šil na pod­kladě od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce a ve vzta­hu k hlav­ní­mu pa­cha­te­li i vůči němu dle § 258 od­st. 1 písm. b) a e) zá­ko­na č. 141/1961 Sb., o tres­tním říze­ní soud­ním (tres­tní řád), ve znění pozdějších před­pisů, a dle § 259 od­st. 3 tres­tní­ho řádu nově roz­hodl tak, že zno­vu uz­nal oba spolu­ob­viněné vin­ný­mi z tres­tných činů se stej­nou práv­ní kva­li­fi­ka­cí ja­ko na­lé­za­cí soud a stěžo­va­te­li ulo­žil prak­tic­ky ty­též tres­ty, jen dél­ku zku­šeb­ní do­by u pod­míněně od­lo­že­né­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy zkrá­til na dva ro­ky. Kromě to­ho od­vo­la­cí soud poup­ra­vil po­pis skut­ku tak, že stěžo­va­tel měl hlav­ní­ho pa­cha­te­le k pro­ve­de­ní či­nu přesvědčit.

5. S tím­to vý­sled­kem se stěžo­va­tel nes­po­ko­jil a po­dal pro­ti němu do­vo­lá­ní, jež od­mítl Nej­vyš­ší soud svým na­pa­de­ným us­ne­se­ním dle § 265i od­st. 1 písm. e) tres­tní­ho řádu. Stej­ným roz­hod­nu­tím Nej­vyš­ší soud od­mítl i do­vo­lá­ní hlav­ní­ho pa­cha­te­le.

III.

Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­te­le a os­tat­ních účas­tníků říze­ní

6. Stěžo­va­tel v úvo­du své ús­tav­ní stíž­nos­ti re­ka­pi­tu­lu­je stručně před­cho­zí průběh
tres­tní­ho říze­ní před obec­ný­mi sou­dy a vy­me­zu­je splnění for­mál­ních ná­le­ži­tos­tí ús­tav­ní
stíž­nos­ti, nás­ledně pro­ti na­pa­de­ným roz­hod­nu­tím vzná­ší ná­mit­ky 1) po­ru­še­ní pre­sum­pce
ne­vi­ny, 2) po­ru­še­ní zá­sa­dy in du­bio pro reo, 3) extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi skut­ko­vý­mi
zjištění­mi a práv­ní­mi zá­věry, 4) ne­naplnění pod­mí­nek účas­ten­ství a nep­ro­ká­zá­ní mo­ti­vu,

5)  zne­možnění  účin­né  ob­ha­jo­by  nut­nos­tí  res­pek­to­vat  po­vin­nost  ml­čen­li­vos­ti,          6)

ne­res­pek­to­vá­ní po­vin­nos­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du za­bý­vat se ná­mit­ka­mi po­ru­še­ní lid­ských práv, 7) zá­važ­ných vad příp­rav­né­ho říze­ní a hlav­ní­ho lí­če­ní.

7. Pod­sta­tu jed­not­li­vých ná­mi­tek stěžo­va­te­le lze shr­nout nás­le­dovně:

8. Ad 1) stěžo­va­tel pou­ka­zu­je na to, že obec­né sou­dy důsledně ne­res­pek­to­va­ly je­ho
pre­sum­pci ne­vi­ny. Ne­by­lo pro­ká­zá­no ani přímý­mi důka­zy, ani uzavřeným řetězcem
důkazů nepřímých, že by se stěžo­va­tel jak­ko­liv po­dí­lel na předmětném skut­ku, zej­mé­na

kdy, kde a jak mělo do­jít k předá­ní přih­láš­ky. O tom svědčí i me­ze­ry v je­ho po­pi­su, kte­rý ope­ru­je s poj­my „v přesně nez­jištěné době“, „na přesně nez­jištěném místě“, „sám ne­bo prostřed­nic­tvím ji­né­ho“ atd. Sou­dy přitom sa­my pra­co­va­ly s te­zí, že přih­láš­ku předa­la hlav­ní­mu pa­cha­te­li tře­tí oso­ba, např. je­den ze svědků, kte­rý měl dle tvr­ze­ní na­lé­za­cí­ho sou­du  důvod  k od­epření  vý­povědi.  Neob­jasnění  je­ho  ro­le  však  nemůže  jít  k tí­ži stěžo­va­te­le. Za ta­ko­vé­to důkaz­ní si­tua­ce ne­ní dle stěžo­va­te­le zá­věr o je­ho vině dán s prak­tic­kou jis­to­tou, přičemž byť se­be­vyš­ší stu­peň po­dezření nes­ta­čí, k če­muž od­ka­zu­je na řadu ju­di­kátů Ústav­ní­ho sou­du.

9. Ad 2) se stěžo­va­tel do­vo­lá­vá po­ru­še­ní zá­sa­dy in du­bio pro reo, ne­boť je­ho vi­na roz­hodně dle je­ho ná­zo­ru ne­by­la dos­ta­tečně zjištěna. Obec­né sou­dy vy­chá­zí z to­ho, že přih­láš­ka, kte­rá mě­la být do­ru­če­na na soud dne  31.  8.  2016, ne­moh­la být přílo­hou in­sol­ven­ční­ho návr­hu do­ru­če­né­ho dne 1. 9. 2016. Prav­di­vost úřed­ních zá­znamů hlav­ní­ho pa­cha­te­le přitom ne­by­la v říze­ní vy­vrá­ce­na a obec­né sou­dy vy­chá­zí to­li­ko z neo­myl­nos­ti po­da­tel­ny. Ob­ha­jo­ba stěžo­va­te­le ne­by­la vy­vrá­ce­na, skut­ko­vý stav neb­yl zjištěn bez důvod­ných  po­chyb­nos­tí,  ve věci  ab­sen­tu­je přímý důkaz,  a v roz­po­ru  s ju­di­ka­tu­rou Ústav­ní­ho sou­du, již stěžo­va­tel ci­tu­je, z to­ho obec­né sou­dy ne­vy­vo­di­ly je­di­ný mož­ný důsle­dek, tj. je­ho zproštění ob­ža­lo­by.

10. Ad 3) stěžo­va­tel pre­zen­tu­je ná­zor, že me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a skut­ko­vý­mi zjištění­mi je extrém­ní roz­por. Obec­né sou­dy uvěři­ly pra­cov­ni­cím po­da­tel­ny, že v rám­ci je­jich čin­nos­ti nemůže do­jít k po­chy­be­ní. Již to sa­mo o sobě je po­dezře­lé, pra­co­viště ne­ní auto­ma­ti­zo­va­né, lid­ské sel­há­ní nel­ze vy­lou­čit a hlav­ní pa­cha­tel do­lo­žil přík­la­dy mno­ha ta­ko­vých po­chy­be­ní po­da­tel­ny. Svědkyně Z. pak vy­po­ví­da­la od­lišně v příp­rav­ném říze­ní a v hlav­ním lí­če­ní, což obec­né sou­dy ne­ref­lek­to­va­ly. Stěžo­va­tel v tom spatřuje důkaz to­ho, že obec­né sou­dy roz­dílně přis­tu­po­va­ly k hod­no­ce­ní důkazů pod­le to­ho, zda by­ly v je­ho prospěch, či v nep­rospěch.

11. Ad  4)  stěžo­va­tel  shle­dá­vá,  že  v je­ho  případě  ne­by­ly naplně­ny pod­mín­ky účas­ten­ství dle  §  24 od­st.  1 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Ne­by­lo pro­ká­zá­no, že by v hlav­ním pa­cha­te­li vzbu­dil roz­hod­nu­tí trest­ný čin spá­chat. Rovněž stěžo­va­tel v rám­ci té­to ná­mit­ky dek­la­ru­je, že obec­né sou­dy nez­jis­ti­ly je­ho mo­tiv. Bez to­ho dle je­ho ná­zo­ru ne­moh­ly uči­nit zá­věr ani o stěžo­va­te­lově za­vinění, ne­boť mo­tiv se pro­mí­tá do poj­mo­vých znaků to­ho­to in­sti­tu­tu.

12. Ad 5) stěžo­va­tel pro­po­nu­je zá­věr, že je­ho ob­ha­jo­ba by­la v zá­sadě zne­možněna
tím, že se či­nu měl do­pus­tit při vý­ko­nu ad­vo­ka­cie, a te­dy ve vzta­hu ke své klien­tce byl
vá­zán po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti dle § 21 od­st. 1 zá­ko­na č. 85/1996 Sb., o ad­vo­ka­cii, ve
znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „zá­kon o ad­vo­ka­cii“). Ml­čen­li­vost je po­vin­nos­tí
ad­vo­ká­ta, ni­ko­liv je­ho prá­vem, chrá­ní­cí zá­jmy klien­ta, ni­ko­liv je­ho vlas­tní, a ad­vo­kát ji
mu­sí bez­vý­ji­mečně za­cho­vá­vat, jes­tli­že jej jí klient nez­pros­til. Jde o zce­la zá­sad­ní
po­vin­nost, kte­rá před­sta­vu­je je­den z pi­lířů sou­čas­né ad­vo­ka­cie. To zna­me­ná, že stěžo­va­tel
neměl mož­nost uvádět na svo­ji ob­ha­jo­bu sku­teč­nos­ti, o nichž se dozvěděl v sou­vis­los­ti
s vý­ko­nem ad­vo­ka­cie. Po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti to­tiž us­tu­pu­jí ad­vo­ká­to­vy osob­ní zá­jmy,
ne­boť dle sta­vov­ských před­pisů je nu­cen upřed­nos­tnit zá­jmy klien­ta i před svý­mi
vlas­tní­mi zá­jmy.

13. Ad 6) stěžo­va­tel ne­souh­la­sí s tím, že je­ho do­vo­lá­ní by­lo Nej­vyš­ším sou­dem od­mít­nu­to s od­ůvodněním, že v je­ho rám­ci lze na­pa­dat to­li­ko va­dy práv­ní. Přitom dle ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du má Nej­vyš­ší soud po­vin­nost se za­bý­vat i ná­mit­ka­mi ma­jí­cí­mi cha­rak­ter po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních lid­ských práv či svo­bod.

14. Ad 7) stěžo­va­tel vy­po­čí­tá­vá zá­važ­né va­dy, k nimž doš­lo již v příp­rav­ném říze­ní. V pr­vé řadě by­ly všech­ny vý­sle­chy svědků pro­ve­de­ny v příp­rav­ném říze­ní ještě před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní ja­ko neod­klad­né a neo­pa­ko­va­tel­né, ač­ko­liv to stát­ní zá­stup­ce popřel v us­ne­se­ní za­mí­ta­jí­cím stíž­nost pro­ti za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní, av­šak po­té ty­to vý­sle­chy opa­ko­vá­ny ne­by­ly. I od­vo­la­cí soud uz­nal, že množ­ství tak­to vy­slech­nu­tých svědků by­lo nad­by­teč­né.

15. V hlav­ním lí­če­ní pak přes ne­souh­las ob­ha­jo­by by­la vy­slech­nu­ta svědkyně M.,
ač­ko­liv se od­ka­zo­va­la na ml­čen­li­vost ja­kož­to za­městnan­kyně stěžo­va­te­le i na svůj
přátel­ský vztah k němu. Stěžo­va­tel ne­souh­la­sí s Nej­vyš­ším sou­dem, že dos­ta­tečně ten­to
přátel­ský vztah nep­ro­ká­za­la, a po­va­žu­je je­jí vý­slech za roz­por­ný s ná­le­zem sp. zn. II. ÚS
955/18. V roz­po­ru s tím­to ná­le­zem proběh­ly před sou­dem i vý­sle­chy svědků S. a O.
Stěžo­va­tel dá­le s opo­rou o uz­ná­va­nou ko­men­tářovou li­te­ra­tu­ru na­pa­dá zá­věr na­lé­za­cí­ho
sou­du, že vý­pověď svědkyně M. by stěžo­va­te­li ne­moh­la přivo­dit ri­zi­ko tres­tní­ho stí­há­ní,
když už trestně stí­hán je, ne­boť dle vý­kla­du je třeba za ta­ko­vé ri­zi­ko po­va­žo­vat i přispění
k usvědče­ní již stí­ha­né oso­by. Tak­též na­lé­za­cí soud dle stěžo­va­te­le jed­nos­tranně a
úče­lově hod­no­til vý­slech té­to svědkyně, ač­ko­liv ta­to uved­la, že by­lo-li v kni­ze poš­ty
uve­de­no „osobně“, nez­na­me­ná to, že to mu­sel být osobně stěžo­va­tel.

16. Ústav­ní  soud  si  vy­žá­dal  vy­jádření  na­lé­za­cí­ho  sou­du,  od­vo­la­cí­ho  sou­du, Nej­vyš­ší­ho sou­du a ved­lej­ších účas­tníků říze­ní a rovněž spi­so­vý ma­te­riál, z něhož ověřil průběh říze­ní tak, jak byl zre­ka­pi­tu­lo­ván vý­še.

17. Na­lé­za­cí soud, od­vo­la­cí soud i Nej­vyš­ší soud ve svých vy­jádřeních v pod­statě od­ká­za­ly na svá na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí, za ni­miž si sto­jí.

18. Vr­chní  stát­ní  za­stu­pi­tel­ství  v Olo­mou­ci  ne­po­va­žu­je  ús­tav­ní  stíž­nost  za
důvod­nou. Stěžo­va­tel ani sám netvr­dí, že by s ním před pra­vo­moc­ným od­sou­ze­ním by­lo
za­chá­ze­no ja­kož­to s již vin­ným, a nic ta­ko­vé­ho se ani nes­ta­lo. Zá­sa­du in du­bio pro reo
pak stěžo­va­tel vy­klá­dá nes­právně. Ta­to se up­lat­ní vždy až teh­dy, zůstá­va­jí-li po vy­čer­pá­ní
všech důkazů po­chyb­nos­ti o skut­ko­vém sta­vu. Tak to­mu však v nynější věci ne­by­lo a nic
na tom nemění ani to, že se někte­ré dí­lčí as­pek­ty předmětné­ho skut­ku ne­po­dařilo zjis­tit
ur­čitě. Nik­do ji­ný než stěžo­va­tel to­tiž ne­mohl být původ­cem snah hlav­ní­ho pa­cha­te­le
do­sáh­nout  neop­rávněné­ho  za­řaze­ní  přih­láš­ky  ja­kož­to  učiněné  včas.  K tres­tnos­ti
stěžo­va­te­le by pos­ta­čo­va­lo již jen dru­hé ini­ciač­ní jed­ná­ní stěžo­va­te­le vůči hlav­ní­mu
pa­cha­te­li, u nějž by­lo zjištěno již zce­la přesně, kdy k němu mělo do­jít a že přih­láš­ku
hlav­ní­mu pa­cha­te­li předal se stej­ným úmys­lem ja­ko popr­vé právě stěžo­va­tel. Me­zi
důka­zy a skut­ko­vý­mi zjištění­mi ne­ní ani žá­dný roz­por, čin­nost a fun­go­vá­ní po­da­tel­ny
by­ly ná­le­žitě ob­jasně­ny, zej­mé­na pak se zá­věrem, že ne­dos­tat­ky v je­jich fun­go­vá­ní
ne­moh­ly mít žá­dný vliv na kon­krét­ní způsob do­ru­če­ní přih­láš­ky, jímž se mě­la dle tvr­ze­ní
stěžo­va­te­le dos­tat do dis­po­zi­ce po­da­tel­ny. Zna­ky účas­ten­ství naplně­ny by­ly, ne­boť bez
jed­ná­ní stěžo­va­te­le by hlav­ní pa­cha­tel neměl ani předmětnou přih­láš­ku, ani důvod ji
předá­vat pod smyš­le­nou zá­min­kou po­da­telně. Stěžo­va­tel rovněž směšu­je poj­my za­vinění

a mo­tiv. Po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti dle ná­zo­ru vr­chní­ho stát­ní­ho zá­stup­ce nemůže jít na vrub
prá­va na ob­ha­jo­bu, nad­to v nynější věci ne­by­ly pro ob­ha­jo­bu stěžo­va­te­le re­le­van­tní
in­for­ma­ce o ob­sa­hu vzta­hu me­zi ním ja­ko ad­vo­ká­tem a je­ho klien­tkou. Šlo jen o okol­nos­ti
tý­ka­jí­cí se vlas­tní­ho do­ru­čo­vá­ní přih­láš­ky poh­le­dáv­ky do in­sol­ven­ční­ho říze­ní. Va­dy
příp­rav­né­ho říze­ní tvr­dí stěžo­va­tel po ce­lou je­ho do­bu a ne­be­re v po­taz ar­gu­men­ta­ci
or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní, kte­rou na je­ho tvr­ze­ní by­lo rea­go­vá­no. Stěžo­va­tel
směšu­je neod­klad­né a neo­pa­ko­va­tel­né úko­ny s pro­váděním vý­sle­chu dle § 158 od­st. 9
vě­ta tře­tí tres­tní­ho řádu, a ne­ref­lek­tu­je sku­teč­nost, že na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí se o vý­sle­chy
z příp­rav­né­ho říze­ní neo­pí­ra­jí. K vý­sle­chu přes tvr­ze­ný přátel­ský vztah vr­chní stát­ní
zá­stup­ce uvá­dí, že u dvou ze tří svědků sou­dy na­ko­nec ten­to důvod pro od­epření vý­povědi
res­pek­to­va­ly a vý­slech svědkyně M. neměl na roz­hod­nu­tí žá­dný větší vliv. K poz­nám­ce
„osobně“ v kni­ze poš­ty vr­chní stát­ní zá­stup­ce upo­zor­nil na to, že je k ní přip­sá­na vždy i
zkrat­ka „Mgr. Zv.“ a že těchto zkra­tek se v nich ob­je­vu­je ví­ce pro různé oso­by. Je te­dy
ne­po­chyb­né, že sku­tečně šlo o stěžo­va­te­le.

19. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství rovněž dle své­ho vy­jádření ne­po­va­žu­je ús­tav­ní
stíž­nost za důvod­nou. Stěžo­va­tel to­li­ko opa­ku­je svo­je pro­ces­ní ná­mit­ky, jež up­lat­ňo­val
již v ce­lém průběhu tres­tní­ho říze­ní, a kte­ré by­ly obec­ný­mi sou­dy dos­ta­tečně vy­pořádá­ny,
včetně řád­né­ho od­ůvodnění. Stěžo­va­tel bro­jí v pod­statě jen pro­ti skut­ko­vým zjištěním
obec­ných soudů. Vůči nim Ústav­ní­mu sou­du zá­sadně nepřís­lu­ší za­sa­ho­vat, přičemž
vý­jim­ky, v nichž tak uči­nit může, v té­to věci dá­ny nej­sou. Co do reak­ce na ná­mit­ky
po­ru­še­ní zá­sa­dy in du­bio pro reo, extrém­ní­ho ne­sou­la­du me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a
skut­ko­vý­mi  zjištění­mi  a  vad  příp­rav­né­ho  říze­ní  se  vy­jádření  Nej­vyš­ší­ho  stát­ní­ho
za­stu­pi­tel­ství ve svých zá­věrech sho­du­je s vy­jádřením Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství
v Olo­mou­ci. Stěžo­va­tel dle nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho zá­stup­ce při své ná­mit­ce nep­ro­ká­zá­ní
znaků ná­vo­du co­by po­do­by účas­ten­ství přeh­lí­ží, že svědkyně Z. jej iden­ti­fi­ko­va­la ja­ko
oso­bu, kte­rá jí potvr­di­la, že přih­láš­ku do­ru­čo­va­la na soud právě ona. Stěžo­va­tel se rovněž
opa­ko­vaně   do­pus­til   nes­tan­dar­dních   jed­ná­ní   za   úče­lem   ok­la­má­ní   po­da­tel­ny
a za­řaze­ní opožděné přih­láš­ky, ja­ko kdy­by by­la po­dá­na včas. Nel­ze si před­sta­vit ani ji­nou
oso­bu, kte­rá by na hlav­ní­ho pa­cha­te­le moh­la v tom­to směru půso­bit. Úmysl stěžo­va­te­le
byl pro­ká­zán jed­noz­načně a poh­nut­ka (mo­tiv) zna­kem tres­tné­ho či­nu dle § 329 od­st. 1
písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku ne­ní. Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce rovněž zmí­nil, že po­vin­nost
ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta se nev­zta­hu­je na sku­teč­nos­ti před­klá­da­né sou­du či ji­né­mu or­gá­nu,
což  pla­ti­lo  i  pro  svědky­ni  M.  a  je­jí  údaj­nou  po­vin­nost  ml­čen­li­vos­ti  ja­kož­to
za­městnan­kyně ad­vo­ká­ta, a i kdy­by to­mu tak mělo být, mu­sí mít prá­vo na ob­ha­jo­bu
ja­kož­to ús­tavně ga­ran­to­va­né prá­vo před po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti před­nost. Ta­to svědkyně
rovněž neu­ved­la ta­ko­vé sku­teč­nos­ti, kte­ré by svědči­ly o osob­ním vzta­hu dos­ta­teč­né
in­ten­zi­ty na to, aby ji to op­ráv­ni­lo k od­epření vý­povědi.

20. Vy­jádření  účas­tníků  a  ved­lej­ších  účas­tníků  říze­ní  za­slal  Ústav­ní  soud stěžo­va­te­li k rep­li­ce. Stěžo­va­tel v ní setr­val na svých před­cho­zích sta­no­vis­cích, kte­rá ve struč­nos­ti zo­pa­ko­val.

IV.

Po­sou­ze­ní Ústav­ním sou­dem

21. Pra­vo­moc Ústav­ní­ho sou­du v říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti pro­ti pra­vo­moc­né­mu
roz­hod­nu­tí or­gá­nu veřej­né mo­ci je za­lo­že­na us­ta­no­ve­ním čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy

jen  teh­dy,  jes­tli­že  tím­to  roz­hod­nu­tím  doš­lo  k zá­sa­hu  do  ús­tavně  za­ru­če­ných  práv a svo­bod.  Ja­ké­ko­liv  ji­né  va­dy  ta­ko­vé­ho  roz­hod­nu­tí  se  na­chá­zí  mi­mo  přez­kum­nou pra­vo­moc Ústav­ní­ho sou­du, a to­mu je tak za­pověze­no se ji­mi za­bý­vat. Ústav­ní soud to­tiž nes­to­jí nad ús­ta­vou, nýbrž pod­lé­há stej­né po­vin­nos­ti res­pek­to­vat ús­tavně za­kot­ve­nou dělbu mo­ci, ja­ko kte­rý­ko­liv ji­ný or­gán veřej­né mo­ci. Pro­to se mu­sí důsledně vy­stříhat své­vo­le a bed­livě dbát me­zí svých pra­vo­mo­cí, svěřených mu Ústa­vou. Ji­nak by popřel sa­mot­ný smysl své exis­ten­ce ja­kož­to soud­ní­ho or­gá­nu ochra­ny ús­tav­nos­ti. V říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti pro­ti pra­vo­moc­né­mu roz­hod­nu­tí or­gá­nu veřej­né mo­ci je tak Ústav­ní soud po­vi­nen vždy nejpr­ve zkou­mat, zda jsou ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí způso­bi­lá k vlas­tní­mu me­ri­tor­ní­mu přez­ku­mu, te­dy zda těmi­to roz­hod­nu­tí­mi vůbec moh­la být po­ru­še­na ús­tavně ga­ran­to­va­ná prá­va či svo­bo­dy stěžo­va­telů. Pak­li­že Ústav­ní soud dospěje k zá­věru, že to­mu tak ne­ní, mu­sí ús­tav­ní stíž­nost od­mít­nout dle us­ta­no­ve­ní § 43 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du.

22. Ústav­ní soud po sez­ná­me­ní se s ob­sa­hem ús­tav­ní stíž­nos­ti a je­jích příloh dospěl k zá­věru, že ji nemůže od­mít­nout pro zjev­nou neo­pod­statněnost, ale mu­sí si ob­sta­rat dal­ší pod­kla­dy a vy­jádření (viz část III. to­ho­to ná­le­zu) a roz­hod­nout o ní ná­le­zem. Důvo­dem je stěžo­va­te­lo­va ná­mit­ka 5), te­dy že stěžo­va­te­lo­va ob­ha­jo­ba by­la zne­možněna tím, že byl ja­ko ad­vo­kát vá­zán po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti vůči své klien­tce.

23. Na jed­né straně to­tiž po­va­žu­je Ústav­ní soud ve své ju­di­ka­tuře dlou­ho­době
po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta za vý­znam­nou sou­část prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces
[srov. např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 3533/18 ze dne 11. 6. 2019], resp. na soud­ní ochra­nu ve
smys­lu čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a na práv­ní po­moc dle čl. 37 od­st. 2 Lis­ti­ny, a přiz­ná­vá mu
zvláš­tní ochra­nu [srov. např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54
SbNU 361)]. Na straně dru­hé je ne­po­chyb­nou sou­čás­tí prá­va na ob­ha­jo­bu ve smys­lu čl. 40
od­st. 3 Lis­ti­ny mož­nost oso­by, pro­ti níž se tres­tní říze­ní ve­de, uvádět všech­ny sku­teč­nos­ti
svědčí­cí v je­jí prospěch. Je te­dy zřej­mé, že v si­tua­ci, kdy se ve­de tres­tní říze­ní pro­ti
ad­vo­ká­to­vi v sou­vis­los­ti s je­ho pos­ky­to­vá­ním práv­ních slu­žeb, do­chá­zí zde ke střetu me­zi
op­rávněný­mi zá­jmy ad­vo­ká­ta a je­ho klien­ta v obou přípa­dech chráněný­mi na úrov­ni
zá­klad­ních lid­ských práv a svo­bod, jes­tli­že účin­ná ob­ha­jo­ba ad­vo­ká­ta vy­ža­du­je uve­de­ní
sku­teč­nos­tí, kte­ré jsou kry­ty je­ho po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti. K to­mu­to střetu se přitom
do­sud Ústav­ní soud ve své ná­le­zo­vé ju­di­ka­tuře ne­vy­jádřil.

V.

Obec­ná vý­cho­dis­ka ke ko­li­zi po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti s prá­vem na ob­ha­jo­bu

a) K důvěrnos­ti vzta­hu me­zi ad­vo­ká­tem a klien­tem a po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta

24. Jak již uve­de­no vý­še sub 23., Ústav­ní soud po­va­žu­je po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti za
jed­nu z vý­znam­ných sou­čás­tí ga­ran­cí ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních lid­ských práv na
soud­ní ochra­nu dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a na práv­ní po­moc dle čl. 37 od­st. 2 Lis­ti­ny, kte­rá
si vy­ža­du­je zvláš­tní ochra­nu. Před­sta­vu­je to­tiž je­den z nos­ných pi­lířů, na nichž je
vy­stavěn vztah důvěrnos­ti me­zi ad­vo­ká­tem a je­ho klien­tem. Vý­znam důvěrnos­ti to­ho­to
vzta­hu  v de­mok­ra­tic­kém  a práv­ním  státě  je  zce­la  kar­di­nál­ní,  ne­boť  vy­tváří  nut­ný
před­pok­lad pro sku­teč­né naplnění prá­va na kva­li­fi­ko­va­nou práv­ní po­moc v kaž­dém
kon­krét­ním přík­la­du. To­to prá­vo, kte­ré je důle­ži­tým sou­či­ni­te­lem prá­va na soud­ní
ochra­nu a rov­nost v říze­ní, by to­tiž zůsta­lo mr­tvým, v praxi reálně ne­pou­ži­tel­ným, po­kud

by oso­by potřebu­jí­cí kva­li­fi­ko­va­nou práv­ní po­moc by­ly vy­sta­ve­ny dvěma ohňům  -
ne­pos­kyt­nu­tí všech potřeb­ných in­for­ma­cí ad­vo­ká­to­vi v obavě z je­jich zneu­ži­tí a přije­tí ri­zi­ka, že práv­ní říze­ní či ji­ná for­ma práv­ní­ho sty­ku do­pad­ne kvů­li to­mu v klientův nep­rospěch, ne­bo pos­kyt­nu­tí všech in­for­ma­cí a ris­ko­vá­ní, že da­ná věc si­ce do­pad­ne pro klien­ta dobře, av­šak ci­tel­ná (even­tuálně i větší) új­ma mu vznik­ne případ­ným zneu­ži­tím těchto in­for­ma­cí.

25. I z ju­di­ka­tu­ry Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le jen „ESLP“) vy­plý­vá,
že důvěr­ný vztah me­zi ad­vo­ká­tem a klien­tem je po­va­žo­ván za zce­la zá­sad­ní pro za­jištění
práv klien­ta, zej­mé­na je­ho prá­va na ob­ha­jo­bu  (srov. např. roz­su­dek ESLP ze dne

13. 11. 2007 ve věci Ce­bo­ta­ri pro­ti Mol­dá­vii, stíž­nost č. 35615/06, bod 58; roz­su­dek
ESLP ze dne 27. 3. 2007 ve věci Is­tra­tii a dal­ší pro­ti Mol­dá­vii, stíž­nos­ti č. 8721/05,
8705/05 a 8742/05, bod 89; či roz­su­dek ESLP ze dne 10. 5. 2007 ve věci Mo­dar­ca pro­ti
Mol­dá­vii, stíž­nost č. 14437/05, bod 87), a pro­to mu ná­le­ží i zvláš­tní ochra­na (srov. např.
roz­su­dek ESLP ze dne 13. 3. 2007 ve věci Cas­tra­vet pro­ti Mol­dá­vii, stíž­nost č. 23393/05,
bod 49; roz­su­dek ESLP ze dne 9. 10. 2008 ve věci Moi­seyev pro­ti Rus­ku, stíž­nost

č. 62936/00, bod  209; roz­su­dek ESLP ze dne  6.  10.  2001 ve věci  Bren­nan pro­ti Spo­je­né­mu krá­lov­ství, stíž­nost č. 39846/98, bod 58; roz­su­dek ESLP ze dne 19. 12. 2006 ve věci Ofer­ta Plus S.R.L. pro­ti Mol­dá­vii, stíž­nost č. 14385/04, bod 145) a res­pekt ze stra­ny veřej­né mo­ci (srov. např. roz­su­dek ESLP ze dne 13. 1. 2009 ve věci Sor­vis­to pro­ti Fin­sku, stíž­nost č. 19348/04, bod 114).

26. Důvěrnost ko­mu­ni­ka­ce me­zi ad­vo­ká­tem a klien­tem ak­cen­tu­je i unij­ní prá­vo,
kte­ré např. v čl. 4 směrni­ce Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy 2013/48/EU ze dne 22. říj­na
2013 o prá­vu na přís­tup k ob­háj­ci v tres­tním říze­ní a říze­ní tý­ka­jí­cím se ev­rop­ské­ho
za­tý­ka­cí­ho roz­ka­zu a o prá­vu na in­for­mo­vá­ní tře­tí stra­ny a prá­vu na ko­mu­ni­ka­ci s třetí­mi
oso­ba­mi a kon­zu­lár­ní­mi úřady v případě zba­ve­ní osob­ní svo­bo­dy sta­no­ví, že člen­ské stá­ty
res­pek­tu­jí důvěrnost ko­mu­ni­ka­ce me­zi po­dezřelý­mi ne­bo ob­viněný­mi oso­ba­mi a je­jich
ob­háj­cem v rám­ci vý­ko­nu prá­va na přís­tup k ob­háj­ci sta­no­ve­né­ho  pod­le uve­de­né
směrni­ce, přičemž ta­to ko­mu­ni­ka­ce za­hr­nu­je schůzky, ko­res­pon­den­ci, te­le­fo­nic­ké ho­vo­ry
a  ji­né  for­my  ko­mu­ni­ka­ce,  kte­ré  jsou  přípus­tné  pod­le  vnit­ros­tát­ní­ho  prá­va.

27. Ne­dot­knu­tel­nost důvěrnos­ti vzta­hu me­zi ad­vo­ká­tem a je­ho klien­tem však ne­ní ab­so­lut­ní. Ústav­ní soud se např. již opa­ko­vaně ve své ju­di­ka­tuře přih­lá­sil k ne­to­le­ran­ci zneu­ží­vá­ní in­sti­tu­tu ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta k pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti [srov. např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne  25.  11.  2010  (N  237/59 SbNU  405), ná­lez sp. zn. III. ÚS 2847/14 ze dne 3. 1. 2017 (N 3/84 SbNU 51), či us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013 (U 1/68 SbNU 475)].

28. Ani dle ESLP ne­ní ochra­na důvěrnos­ti vzta­hu ad­vo­kát-klient bez­vý­ji­meč­nou a
ne­podřadi­tel­nou ji­ným chráněným zá­jmům (srov. např. roz­su­dek ESLP ze dne 5. 7. 2001
ve věci Er­dem pro­ti Němec­ku, stíž­nost č. 38321/97, bod 65; či roz­su­dek ESLP ze dne

6. 12. 2012 ve věci Mi­chaud pro­ti Fran­cii, stíž­nost č. 12323/11, bod 123). ESLP tak např.
po­va­žo­val za přípus­tné, aby v tres­tním říze­ní pro­ti ad­vo­ká­to­vi by­ly pou­ži­ty in­for­ma­ce
z roz­ho­vo­ru s je­ho klien­tem, zís­ka­né od­pos­le­chem to­ho­to klien­ta, jes­tli­že ty­to in­for­ma­ce
svědči­ly o za­po­je­ní ad­vo­ká­ta do tres­tné čin­nos­ti a nik­te­rak nez­hor­šo­va­ly ob­ha­jo­bu klien­ta
v je­ho vlas­tní věci (srov. roz­su­dek ESLP ze dne 16. 6. 2016 ve věci Ver­si­ni-Cam­pin­chi
a Cras­nian­ski pro­ti Fran­cii, č. stíž­nos­ti 49176/11, bod  79), či hlá­še­ní po­dezřelých

ob­chodů  v rám­ci  opatření  pro­ti  le­ga­li­za­ci  vý­nosů  z tres­tné  čin­nos­ti  a  fi­nan­co­vá­ní
te­ro­ris­mu (srov. např. roz­su­dek ESLP ze dne 6. 12. 2012 ve věci Mi­chaud pro­ti Fran­cii,
stíž­nost č. 12323/11, bod 128; či roz­su­dek ESLP ze dne 27. 4. 2017 ve věci Som­mer pro­ti
Němec­ku, stíž­nost č. 73607/13, bod 56). Ju­di­ka­tu­ra ESLP do­kon­ce opatrně naz­na­ču­je, že
za zce­la vý­ji­meč­ných okol­nos­tí by by­lo mož­no připus­tit i pou­ži­tí ma­te­riálů chráněných
po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta v tres­tním říze­ní pro­ti je­ho klien­to­vi (srov. roz­su­dek
ESLP ze dne 31. 5. 2011 ve věci Kho­dor­kov­skiy pro­ti Rus­ku, stíž­nost č. 5829/04, bod
198; či roz­su­dek ESLP ze dne 25. 7. 2013 ve věci Kho­dor­kov­skiy a Le­be­dev pro­ti Rus­ku,

č. stíž­nos­tí 11082/06 a 13772/05, bod 627).

29. Na  dru­hé  straně,  te­dy  z poh­le­du  oso­by  po­vin­né  za­cho­vá­vat  ml­čen­li­vost
o ur­či­tých  sku­teč­nos­tech,  ju­di­ka­tu­ra  ESLP  v obec­né  ro­vině (te­dy  nev­zta­hu­jíc  se

spe­ci­fic­ky k ad­vo­kátům) vy­lu­ču­je, aby té­to po­vin­nos­ti mu­se­lo us­tou­pit i prá­vo ta­ko­vé oso­by na ob­ha­jo­bu. ESLP tak např. roz­hodl, že je po­ru­še­ním čl. 6 od­st. 3 písm. c) Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod  (dá­le jen  „Úmlu­va“), po­kud je osobě po­vin­né za­cho­vá­vat ml­čen­li­vost o uta­jo­va­né in­for­ma­ci za­ká­zá­no, aby tu­to in­for­ma­ci sděli­la své­mu ob­háj­ci v tres­tním říze­ní, kte­ré je pro­ti ní ve­de­no právě v sou­vis­los­ti s těmi­to uta­jo­va­ný­mi in­for­ma­ce­mi, jes­tli­že je to pro vý­kon ob­ha­jo­by nut­né (srov. např. roz­su­dek ESLP ze dne 25. 7. 2017 ve věci M. pro­ti Ni­zo­ze­mí, stíž­nost č. 2156/10, bo­dy 93 až 97). Stejně tak ESLP po­va­žu­je za ur­či­tých okol­nos­tí za přípus­tné, aby ad­vo­kát, kte­rý je vá­za­ný ml­čen­li­vos­tí oh­ledně ob­sa­hu spi­su, tu­to po­ru­šil, je-li to nut­né k naplnění há­je­ní zá­jmů je­ho klientů (srov. např. roz­su­dek ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Mor pro­ti Fran­cii, stíž­nost č. 28198/09, bod 57).

30. Pod­le   §  21  od­st.   1  zá­ko­na  o  ad­vo­ka­cii  je  ad­vo­kát  po­vi­nen  za­cho­vá­vat

ml­čen­li­vost o všech sku­teč­nos­tech, o nichž se dozvěděl v sou­vis­los­ti s pos­ky­to­vá­ním práv­ních slu­žeb. Pod­le § 21 od­st. 8 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii tr­vá ta­to po­vin­nost i po vy­škr­tnu­tí ad­vo­ká­ta ze sez­na­mu ad­vo­kátů.

31. Ta­to po­vin­nost ne­ní vý­sa­dou ad­vo­ká­ta, ale slou­ží k ochraně zá­jmů klien­ta
[po­vi­nen za­cho­vá­vat ml­čen­li­vost o všech sku­teč­nos­tech, o nichž se dozvěděl v sou­vis­los­ti
s pos­ky­to­vá­ním práv­ních slu­žeb. [např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009
(N 191/54 SbNU 361)]. To­mu od­po­ví­dá i úp­ra­va § 21 od­st. 2 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii, pod­le
nějž může po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta zpros­tit pou­ze klient a po je­ho smr­ti či zá­ni­ku
práv­ní nás­tup­ce klien­ta; má-li klient ví­ce práv­ních nás­tupců, ke zproštění ad­vo­ká­ta
po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti je potřeb­ný souh­las­ný pro­jev všech práv­ních nás­tupců klien­ta.
Zba­ve­ní po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta klien­tem ne­bo je­ho práv­ním nás­tup­cem ane­bo
je­ho práv­ní­mi nás­tup­ci mu­sí být pro­ve­de­no pí­sem­nou for­mou a mu­sí být ad­re­so­vá­no
ad­vo­ká­to­vi; v říze­ní před sou­dem tak lze uči­nit i ústně do pro­to­ko­lu. I po­té je však ad­vo­kát
po­vi­nen za­cho­vá­vat ml­čen­li­vost, je-li z okol­nos­tí přípa­du zřej­mé, že ho klient ne­bo je­ho
práv­ní nás­tup­ce té­to po­vin­nos­ti zpros­til pod nát­la­kem ne­bo v tís­ni. Ta­to úp­ra­va je
sou­lad­ná s po­ža­dav­ky ju­di­ka­tu­ry ESLP, pod­le níž důvěrnost vzta­hu ad­vo­ká­ta a klien­ta
slou­ží  zá­jmům  klien­ta,  a  te­dy je­dině  on  rovněž  může  ad­vo­ká­ta  zba­vit  po­vin­nos­ti
ml­čen­li­vos­ti (srov. např. roz­su­dek ESLP ze dne 12. 6. 2012 ve věci Gryaz­nov pro­ti Rus­ku,
stíž­nost č. 19673/03, bod 60).

32. Rovněž § 21 od­st. 9 a 10 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii, roz­šiřují­cí po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti
i na někte­ré ji­né oso­by kromě ad­vo­ká­ta, kte­rý v da­né věci klien­to­vi pos­ky­tu­je práv­ní

služ­by,  od­po­ví­da­jí  prin­ci­piál­ní­mu  vý­zna­mu  po­vin­nos­ti  ml­čen­li­vos­ti  pro  za­cho­vá­ní důvěrné­ho vzta­hu me­zi ad­vo­ká­tem a klien­tem.

33. Vý­znam po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti podtr­hu­je i sku­teč­nost, že nej­de o prá­vo
ad­vo­ká­ta, ale o je­ho po­vin­nost, jíž od­po­ví­dá i zá­kaz vý­sle­chu ad­vo­ká­ta oh­ledně okol­nos­tí,
na něž se ta­to po­vin­nost vzta­hu­je (srov. např. § 99 od­st. 2 tres­tní­ho řádu, § 124 zá­ko­na

č. 99/1963 Sb., ob­čan­ský soud­ní řád, ve znění pozdějších před­pisů, § 55 od­st. 3 zá­ko­na

č. 500/2004  Sb.,  správ­ní  řád,  ve  znění  pozdějších  před­pisů,    §  96  od­st.  3 zá­ko­na

č. 280/2009 Sb., da­ňo­vý řád, ve znění pozdějších před­pisů). Ne­jen, že tak ad­vo­ká­to­vi ne­ní dá­no na vý­běr, zda po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti dodr­ží, či ni­ko­liv, ale je i po­vin­nos­tí or­gánů veřej­né mo­ci na něm po­ru­še­ní té­to po­vin­nos­ti vůbec ne­žá­dat.

34. Práv­ní řád rovněž s po­ru­še­ním po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti dle § 21 od­st. 1 zá­ko­na
o ad­vo­ka­cii ad­vo­ká­tem spo­ju­je důsled­ky, je­jichž úče­lem je za­jis­tit ochra­nu op­rávněných
zá­jmů klien­ta. Ty­to důsled­ky tí­ží jak or­gá­ny veřej­né mo­ci, kte­ré po­ru­še­ní po­vin­nos­ti
ml­čen­li­vos­ti připus­ti­ly, tak ad­vo­ká­ta, kte­rý tu­to po­vin­nost po­ru­šil. Do pr­vní ka­te­go­rie
spa­dá zej­mé­na neú­čin­nost důka­zu tak­to zís­ka­né­ho, do dru­hé případ­ná od­povědnost
ad­vo­ká­ta  za  kár­né  pro­vinění,  új­mu  vznik­lou  klien­to­vi  či  do­kon­ce  za  trest­ný  čin
neop­rávněné­ho  nak­lá­dá­ní  s osob­ní­mi  úda­ji  dle § 180  tres­tní­ho  zá­ko­ní­ku [srov.

KOVÁŘOVÁ, D.; HAVLÍČEK, K; NĚMEC, R. a kol. Zá­kon o ad­vo­ka­cii. Ko­men­tář.
Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2017. Ci­to­vá­no dle: AS­PI (práv­ní in­for­mač­ní sys­tém), k § 21,
úvod].

35. § 21 od­st. 3 až 7 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii nao­pak uvá­dí vý­čet vý­ji­mek z po­vin­nos­ti
ml­čen­li­vos­ti, me­zi ni­miž se vý­kon ob­ha­jo­by ad­vo­ká­ta v tres­tním říze­ní ne­na­chá­zí.
Ko­men­tářová li­te­ra­tu­ra se však sho­du­je na zá­věru, že prá­vo na ob­ha­jo­bu ad­vo­ká­ta má
před  po­vin­nos­tí  ml­čen­li­vos­ti  před­nost [srov.  KOVÁŘOVÁ,  D.;  HAVLÍČEK,  K.;

NĚMEC, R. a kol. Zá­kon o ad­vo­ka­cii. Ko­men­tář. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2017. Ci­to­vá­no dle:  AS­PI (práv­ní  in­for­mač­ní  sys­tém),  k § 21,  část  VIII.,  či  KRYM,  L.,  In:

SVEJ­KOVSKÝ, J. a kol. Zá­kon o ad­vo­ka­cii. Ko­men­tář. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 145]. Ten­to zá­věr pod­po­ru­je v zá­sadě i ju­di­ka­tu­ra obec­ných soudů, kte­rá např. uz­ná­vá účin­nost důka­zu vý­povědí ob­viněné­ho ad­vo­ká­ta, kte­rý si ji nás­ledně roz­mys­lel s od­ka­zem na po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti (srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013), příp. vý­slovně zmi­ňu­je ne­pod­míněnost prá­va na ob­ha­jo­bu ad­vo­ká­ta zproštěním ml­čen­li­vos­ti ze stra­ny je­ho klien­ta (srov. us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 2 To 1118/98, publ. v č. 7/2000 ča­so­pi­su Soud­ní ju­di­ka­tu­ra ve věcech tres­tních pod č. 24/2000).

b) K prá­vu na ob­ha­jo­bu v tres­tním říze­ní

36. Prá­vo na ob­ha­jo­bu za­kot­ve­né v čl. 40 od­st. 3 Lis­ti­ny v tres­tním říze­ní je třeba
po­va­žo­vat za zce­la stěžej­ní po­ža­da­vek za­jištění prá­va na soud­ní ochra­nu v tres­tních
věcech a nut­ný před­pok­lad cel­ko­vé spra­ved­li­vos­ti tres­tní­ho říze­ní. Tra­dičně je prá­vo na
ob­ha­jo­bu po­jí­má­no tak, že ses­tá­vá ze tří slo­žek - prá­va na ob­ha­jo­bu for­mál­ní, te­dy ne­chat
se za­stou­pit práv­ním pro­fe­sio­ná­lem (ob­háj­cem), prá­va na ta­ko­vý pos­tup ze stra­ny or­gánů
čin­ných v tres­tním říze­ní, kte­rý za­ru­ču­je řád­ný vý­kon ob­ha­jo­by, včetně pou­čo­va­cí
po­vin­nos­ti v roz­sa­hu potřeb­ném pro efek­tiv­ní vý­kon prá­va na ob­ha­jo­bu, a prá­va na
ob­ha­jo­bu ma­te­riál­ní (srov. např. GŘIV­NA, T. In: FE­NYK, J.; GŘIV­NA, T.; CÍSAŘOVÁ,

D. a kol. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2019, s. 202; či
VAN­TUCH, P. In: ŠÁMAL, P.; MU­SIL, J.; KUCH­TA, J. a kol. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní.

4. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2013, s. 200). Nynější věc se do­tý­ká pos­led­ní zmíněné slož­ky prá­va na ob­ha­jo­bu.

37. Obecně je prá­vo na ma­te­riál­ní ob­ha­jo­bu v tres­tním říze­ní ga­ran­to­vá­no na ús­tav­ní úrov­ni čl. 40 od­st. 3 a 4 Lis­ti­ny, prostřed­nic­tvím me­zi­ná­rod­ních zá­vazků Čes­ké re­pub­li­ky, zej­mé­na čl. 6 od­st. 3 Úmlu­vy, čl. 14 od­st. 3 Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech a čl. 11 od­st. 1 Všeo­bec­né dek­la­ra­ce lid­ských práv, prostřed­nic­tvím unij­ní­ho prá­va, zej­mé­na čl. 48 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv Ev­rop­ské unie, a ko­nečně i na zá­kon­né úrov­ni § 33 a násl. tres­tní­ho řádu a § 92 tres­tní­ho řádu.

38. Prá­vo na ob­ha­jo­bu ma­te­riál­ní je po­jí­má­no ja­ko prá­vo há­jit se osobně, kte­ré před­sta­vu­je sou­bor dí­lčích práv ob­viněné­ho, je­jichž vý­kon je v obec­né ro­vině způso­bi­lý ov­liv­nit průběh říze­ní v je­ho prospěch. Patří sem zej­mé­na prá­vo uvádět sku­teč­nos­ti a před­klá­dat důka­zy na svou ob­ha­jo­bu, prá­vo či­nit pro­ces­ní návr­hy a po­dá­vat žá­dos­ti, prá­vo vy­jádřit se ke všem důkazům, prá­vo po­dá­vat op­rav­né prostřed­ky atd., ja­kož i prá­vo ak­tivně nepřis­pí­vat ke své­mu ob­vinění.

39. Z hle­dis­ka za­cho­vá­ní pod­sta­ty prá­va na ob­ha­jo­bu je přípus­tné to­to prá­vo za
jis­tých okol­nos­tí ome­zit, zej­mé­na tam, kde ur­či­tý způsob ob­ha­jo­by za­sa­hu­je ci­telně do
práv  a  svo­bod  třetích  osob  či  vý­znamně  na­ru­šu­je  veřej­ný zá­jem,  např.  spo­čí­vá-li
v pá­chá­ní tres­tných činů, např. v padělá­ní důkazů ne­bo v ná­si­lí, vy­hro­žo­vá­ní či ko­rup­ci
vůči svědkům či úřed­ním oso­bám atd. Ta­to ome­ze­ní jsou však přípus­tná jen teh­dy,
ob­sto­jí-li   kon­ku­ren­ční   zá­jem   při   kon­fron­ta­ci   s prá­vem   na   ob­ha­jo­bu   v tes­tu
pro­por­cio­na­li­ty a ne­vy­lu­ču­jí-li obecně, te­dy bez vzta­hu ke kon­krét­ním okol­nos­tem
jed­not­li­vých případů, pro ur­či­té ty­po­vé si­tua­ce mož­nost efek­tiv­ní­ho vý­ko­nu prá­va na
ob­ha­jo­bu.

40. Me­ze le­gi­tim­ní­ho up­latnění prá­va na ob­ha­jo­bu vy­ty­če­né těmi­to zá­ka­zy jsou
poměrně ši­ro­ké a způsob ob­ha­jo­by je v nich po­ne­chá­ván zce­la na volbě oso­by, pro­ti níž
se říze­ní ve­de. Ta má tak mož­nost vy­brat si ta­ko­vou stra­te­gii ob­ha­jo­by a je­jí dí­lčí tak­ti­ky,
kte­ré pro se­be po­va­žu­je za nej­lep­ší. Prá­vo na ob­ha­jo­bu za­ka­zu­je or­gánům čin­ným
v tres­tním říze­ní tu­to oso­bu nu­tit k vý­povědi a za­hr­nu­je ko­res­pon­du­jí­cí prá­vo ml­čet
a ak­tivně nepřis­pí­vat ke své­mu ob­vinění, av­šak na žá­dné z úrov­ní práv­ní re­gu­la­ce
zmíněných vý­še sub 37. neexis­tu­je obec­ný zá­kaz ak­tiv­ní­ho vý­ko­nu prá­va na ob­ha­jo­bu
uváděním  sku­teč­nos­tí,  před­klá­dá­ním  důkazů  atd.  v ur­či­tých  ty­po­vých  si­tua­cích,
roz­hod­ne-li se pro něj dob­ro­volně oso­ba, pro­ti níž se říze­ní ve­de. Po­kud by os­tatně byl
ta­ko­vý obec­ný ty­po­vý zá­kaz připuštěn v přípa­dech, v nichž by účin­nou moh­la být pou­ze
ta­to ak­tiv­ní ob­ha­jo­ba, důsle­dek pro ob­viněné­ho by byl stej­ný, ja­ko kdy­by byl ak­tivně
nu­cen přispět ke své­mu usvědče­ní, jen by mu by­lo nao­pak v ak­ti­vitě bráněno.

VI.

Ap­li­ka­ce obec­ných vý­cho­di­sek na případ stěžo­va­te­le

41. Jak­ko­liv na­lé­za­cí soud a oba ved­lej­ší účas­tní­ci říze­ní pou­ka­zo­va­li mi­mo ji­né na
to, že in­for­ma­ce, oh­ledně nichž se po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti stěžo­va­tel do­má­hal, jí kry­ty
ne­by­ly, ne­boť šlo pou­ze o in­for­ma­ce tý­ka­jí­cí se je­ho ko­mu­ni­ka­ce se sou­dem, ná­mit­ka

střetu  prá­va  na  ob­ha­jo­bu  a  po­vin­nos­ti  ml­čen­li­vos­ti  tím  us­po­ko­jivě  vy­řeše­na  ne­ní.
V nynější věci by to­tiž ne­by­lo mož­no vy­lou­čit, že by ob­ha­jo­ba stěžo­va­te­le v případě, že
by se ten­to roz­hodl vy­po­ví­dat o okol­nos­tech vzni­ku předmětné přih­láš­ky, přesáh­la obor
pou­hých ad­mi­nis­tra­tivně-tech­nic­kých de­tailů a za­sáh­la i do ob­sa­hu ko­mu­ni­ka­ce me­zi
stěžo­va­te­lem  a  je­ho  klien­tkou.  Pod­stat­né  pro  po­sou­ze­ní  stěžo­va­te­lo­vy  vi­ny  či
přinej­men­ším tres­tu by to­tiž ne­po­chybně moh­lo být např. i to, kdy s ním klien­tka uzavře­la
smlou­vu  o  pos­ky­to­vá­ní  práv­ních  slu­žeb,  kdy  mu  předa­la  pod­kla­dy  potřeb­né
k vy­pra­co­vá­ní přih­láš­ky, ja­ké po­ky­ny mu oh­ledně to­ho uděli­la, ja­kým způso­bem ji
stěžo­va­tel pou­čil atd., te­dy sku­teč­nos­ti, kte­ré již ne­po­chybně do obo­ru důvěrnos­ti vzta­hu
ad­vo­kát-klient ná­le­ží. Na otáz­ku řeše­ní střetu prá­va na ob­ha­jo­bu a po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti
je te­dy stá­le třeba od­povědět.

42. Ze sho­ra nas­tíněných vý­cho­di­sek ply­ne, že po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti ja­kož­to slož­ka zá­klad­ní­ho prá­va klien­ta na práv­ní po­moc a zá­klad­ní prá­vo ad­vo­ká­ta na ob­ha­jo­bu mo­hou být v roz­po­ru, kte­rý je třeba řešit pro­por­cio­nálně. Ja­ko nej­men­ší zá­sah do obou kon­ku­ru­jí­cích si práv se a prio­ri je­ví do­ho­da me­zi ad­vo­ká­tem a klien­tem o zproštění po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti v roz­sa­hu, kte­rý je obous­tranně přija­tel­ný a kte­rý dos­ta­tečně vy­va­žu­je jak zá­jmy ad­vo­ká­ta, tak zá­jmy klien­ta.

43. To­to vý­cho­dis­ko však nel­ze po­va­žo­vat za prin­ci­piálně spo­leh­li­vé. Moh­lo by
to­tiž zce­la reálně v ur­či­tém ok­ru­hu ty­po­vých případů ne­go­vat sa­mot­nou pod­sta­tu prá­va
ad­vo­ká­ta na ob­ha­jo­bu. Nel­ze to­tiž vy­lou­čit si­tua­ci, v níž ne­bu­de již nik­do, kdo by mohl
na klien­tově místě ad­vo­ká­ta po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti zpros­tit (např. je-li jím práv­nic­ká
oso­ba, kte­rá za­nik­la bez práv­ní­ho nás­tup­nic­tví), ani si­tua­ce, v nichž klient ad­vo­ká­to­vu
žá­dost od­epře, a to ať již z důvodů po­cho­pi­tel­ných (ty­pic­ky jde o cit­li­vé in­for­ma­ce, kte­ré
chce za kaž­dou ce­nu udr­žet v taj­nos­ti), z důvodů ne­po­cho­pi­tel­ných (např. ira­cio­nál­ní
roz­mar), ne­bo do­kon­ce z důvodů za­vr­že­ní­hod­ných  (sna­ha pom­stít se ad­vo­ká­to­vi za
domně­le špat­nou úro­veň pos­kyt­nu­tých slu­žeb, zís­kat tím­to způso­bem silnější po­zi­ci v tzv.
pal­már­ním spo­ru s ad­vo­ká­tem atd.). Za zce­la ra­rit­ní nel­ze po­va­žo­vat ani přípa­dy, v nichž
je pro­ti klien­to­vi rovněž ve­de­no tres­tní říze­ní, v němž vi­nu sva­lu­je na své­ho ad­vo­ká­ta,
a te­dy je v roz­po­ru s je­ho zá­jmy v tom­to říze­ní, aby ad­vo­ká­ta po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti
zpros­til.

44. Opo­me­nout nel­ze ani si­tua­ce, v nichž si účin­ná ob­ha­jo­ba žá­dá okam­ži­té jed­ná­ní
ad­vo­ká­ta, např. ve formě spon­tán­ní vý­povědi před or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní či
ji­né  spolu­prá­ce  s ni­mi,  přičemž  ja­ké­ko­liv  ad­vo­ká­to­vo  prod­le­ní  do  do­by  vy­jed­ná­ní
zproštění  po­vin­nos­ti  ml­čen­li­vos­ti  klien­tem  by  je­jí  účin­nost  moh­lo  zmařit,  např.
vy­sta­ve­ním se po­dezření z úče­lo­vé­ho tak­tic­ké­ho vy­čká­vá­ní a nás­led­né­ho nepřiz­ná­ní
po­leh­ču­jí­cí okol­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v doz­ná­ní, ne­boť to­to bu­de vy­hod­no­ce­no ja­ko učiněné
až pod tla­kem nepříz­nivě se vy­ví­je­jí­cí­ho tres­tní­ho říze­ní. Ko­nečně prod­le­va potřeb­ná
k vy­jed­ná­ní  zproštění  po­vin­nos­ti  ml­čen­li­vos­ti  může  prod­lu­žo­vat  ne­ga­tiv­ní  účin­ky
spo­je­né s tres­tním říze­ním, kte­ré se v důsled­ku to­ho sta­nou nep­ro­por­cio­nál­ní­mi (např.
v případě vaz­by ad­vo­ká­ta, za­jištění vý­znam­né čás­ti je­ho ma­jet­ku atd.).

45. Jak­ko­liv  je  te­dy  obecně  na­nej­vý­še  žá­dou­cí  a  od­po­ví­da­jí­cí  prin­ci­pu
pro­por­cio­na­li­ty, aby ad­vo­kát nejpr­ve usi­lo­val o zproštění po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti svým
klien­tem pro potřeby své vlas­tní ob­ha­jo­by, nel­ze ten­to po­ža­da­vek ab­so­lu­ti­zo­vat. Ne­ní-li
to za da­ných okol­nos­tí mož­né či vy­jde-li to­to úsi­lí vni­več, za­cho­vá­ní pod­sta­ty prá­va na
ob­ha­jo­bu dle čl. 40 od­st. 3 Lis­ti­ny, ve spo­je­ní s prá­vem na soud­ní ochra­nu dle čl. 36 od­st.

1 Lis­ti­ny i prá­vem na rov­nost v říze­ní dle čl. 37 od­st. 3 Lis­ti­ny si žá­dá, aby ad­vo­kát při vý­ko­nu své­ho prá­va na ob­ha­jo­bu v tres­tním říze­ní mohl uvádět i sku­teč­nos­ti či před­klá­dat ne­bo navr­ho­vat důka­zy, kte­ré jsou ji­nak kry­ty po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti dle § 21 od­st. 1 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii. Uči­ní-li tak, vy­ko­ná­vá své prá­vo na ob­ha­jo­bu. Zpra­vid­la se tak nemůže jed­nat ani o ne­zá­kon­ný důkaz pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní, ani o proti­práv­ní jed­ná­ní ad­vo­ká­ta pro úče­ly veřej­nop­ráv­ní de­lik­tní práv­ní úp­ra­vy, zej­mé­na zá­ko­na o ad­vo­ka­cii a sta­vov­ských před­pisů, a vznik­ne-li tím új­ma klien­to­vi, půjde zpra­vid­la o új­mu, kte­ré ad­vo­kát ve smys­lu § 24 od­st. 4 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii ne­mohl za­brá­nit ani při vy­na­lo­že­ní veš­ke­ré­ho úsi­lí, kte­ré lze na něm po­ža­do­vat.

46. Ad­vo­kát však ani v ta­ko­vé si­tua­ci nepřes­tá­vá být ad­vo­ká­tem a mu­sí dbát o to, aby po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti zůsta­la za­cho­vá­na v ta­ko­vé míře, v ja­ké je to za da­ných okol­nos­tí mož­né, te­dy aby neu­vedl nic, na co se vá­že po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti, co ne­vy­ža­du­jí zá­jmy je­ho účin­né ob­ha­jo­by. V zá­sadě je přitom na ad­vo­ká­to­vi sa­mém, aby ja­ko práv­ní pro­fe­sio­nál kva­li­fi­ko­vaně zhod­no­til mož­nos­ti své ob­ha­jo­by a je­jich účin­nost, a te­dy i mí­ru, v němž zá­jmy je­ho ob­ha­jo­by převy­šu­jí zá­jem na za­cho­vá­ní po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti. Vědo­mí, že přís­luš­ný or­gán veřej­né mo­ci (kár­ná ko­mi­se Čes­ké ad­vo­kát­ní ko­mo­ry, soud v ob­čan­ském soud­ním říze­ní či do­kon­ce v říze­ní tres­tním) bu­de mít při svém hod­no­ce­ní ex post příliš ši­ro­ký pros­tor pro uvá­že­ní, by to­tiž na vý­kon prá­va ad­vo­ká­ta na ob­ha­jo­bu mělo vý­znam­ný br­zdí­cí efekt.

47. Vý­jim­ky, v nichž by ne­res­pek­to­vá­ní po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti ad­vo­ká­ta v rám­ci vý­ko­nu je­ho vlas­tní ob­ha­jo­by v tres­tním říze­ní moh­lo vést k zá­věru o ne­zá­kon­nos­ti důka­zu tak­to zís­ka­né­ho, vzni­ku dis­cip­li­nár­ní či do­kon­ce tres­tní od­povědnos­ti ad­vo­ká­ta či vzni­ku je­ho od­povědnos­ti za új­mu dle § 24 od­st. 1 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii, mo­hou být te­dy dá­ny je­dině teh­dy, jde-li o zjev­né zneu­ži­tí prá­va ad­vo­ká­tem. Ta­ko­vé zneu­ži­tí nas­tá­vá teh­dy, jes­tli­že ro­zumně nel­ze oče­ká­vat, že by uve­de­ní sku­teč­nos­tí či navr­že­ní ne­bo před­lo­že­ní důkazů kry­tých po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti moh­lo jak­ko­liv k ob­ha­jobě účelně přispět (např. jde o in­for­ma­ci zce­la nad­by­teč­nou, vůbec ne­sou­vi­se­jí­cí s da­nou tres­tní věcí, ma­jí­cí za cíl to­li­ko poš­ko­dit klien­ta, pom­stít se mu atd.), ni­ko­liv teh­dy, je-li to věcí střetu dvou či ví­ce ro­zumně ob­ha­ji­tel­ných ná­zorů oh­ledně to­ho, kte­rá in­for­ma­ce ještě by­la v zá­jmu účin­né ob­ha­jo­by nut­ná, a kte­rá již ni­ko­liv.

48. Slu­ší se připo­me­nout, že na případ­ná práv­ní říze­ní ve­de­ná pro po­dezření ze
zneu­ži­tí prá­va ad­vo­ká­tem se vzta­hu­jí zá­kon­né vý­jim­ky z po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti dle § 21
od­st. 4 a 6 zá­ko­na o ad­vo­ka­cii a v případě, že by šlo do­kon­ce o tres­tní říze­ní, ne­ní ad­vo­kát
vá­zán po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti v roz­sa­hu, v ja­kém to­ho vy­ža­du­jí zá­jmy je­ho účin­né
ob­ha­jo­by. Ad­vo­kát te­dy mu­sí mít i v těchto říze­ních pl­nou mož­nost há­jit svá prá­va.

49. Ústav­ní soud te­dy uza­ví­rá, že stěžo­va­te­li ne­moh­lo být a prio­ri bráněno ve vý­ko­nu je­ho prá­va na ob­ha­jo­bu i uve­de­ním sku­teč­nos­tí, kte­ré by by­ly kry­ty po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti. V nynější věci přitom ani neš­lo o to, že by or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní brá­ni­ly stěžo­va­te­li v up­latnění je­ho prá­va na ma­te­riál­ní ob­ha­jo­bu uváděním sku­teč­nos­tí či před­klá­dá­ním důkazů pod­lé­ha­jí­cích po­vin­nos­ti ml­čen­li­vos­ti či že by mu ja­ký­ko­liv ji­ný or­gán veřej­né mo­ci ta­ko­vou sku­teč­nost kladl k tí­ži.

50.   Stěžo­va­tel se o ta­ko­vý vý­kon své­ho prá­va na ob­ha­jo­bu ani ne­po­ku­sil. Přitom
ná­zor, že je­ho prá­vo na ob­ha­jo­bu je té­to po­vin­nos­ti nadřaze­no, byl již před vy­dá­ním
pr­vní­ho na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí ar­ti­ku­lo­ván v ko­men­tářové li­te­ra­tuře a čás­tečně i v

ju­di­ka­tuře  (viz vý­še bod  35.) a pro stěžo­va­te­le ja­kož­to ad­vo­ká­ta, a te­dy práv­ní­ho pro­fe­sio­ná­la, ne­mohl tak být nepřed­ví­da­tel­ný či na­to­lik nes­po­leh­li­vý, aby na svou ob­ha­jo­bu tím­to způso­bem úplně re­zig­no­val. Sku­teč­nost, že tak uči­nil, tak nel­ze klást k tí­ži ni­ko­mu ji­né­mu než je­mu sa­mé­mu.

VII.

K dal­ším stěžo­va­te­lo­vým ná­mit­kám

51. Os­tat­ní stěžo­va­te­lo­vy ná­mit­ky Ústav­ní soud ne­vy­hod­no­til ani ja­ko po­ten­ciálně způso­bi­lé od­ůvod­nit zá­věr o po­ru­še­ní je­ho ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv či svo­bod. Kon­krétně k nim Ústav­ní soud uvá­dí nás­le­du­jí­cí:

52. Ná­mit­ky 1), 2) a 3) spo­lu úz­ce sou­vi­sí, ne­boť jsou jen ji­ný­mi slo­vy vy­jádřením té­že nes­po­ko­je­nos­ti stěžo­va­te­le s vý­sled­kem a zá­věry do­ka­zo­vá­ní. Jed­no­du­še vy­jádřeno má stěžo­va­tel za to, že důka­zy pro­ti němu svědčí­cí ne­pos­ta­ču­jí k do­sa­že­ní zá­věru o je­ho vině bez důvod­ných po­chyb­nos­tí tak, jak to vy­ža­du­je § 2 od­st. 5 tres­tní­ho řádu. Ústav­ní soud k to­mu přede­sí­lá, že je­ho mož­nos­ti za­sa­ho­vat do pro­ce­su a vý­sledků do­ka­zo­vá­ní v tres­tním říze­ní před obec­ný­mi sou­dy jsou vel­mi ome­ze­né.

53. To je dá­no tím, že čes­ké tres­tní říze­ní je ov­lá­dá­no zá­sa­dou vol­né­ho hod­no­ce­ní
důkazů, kte­rá je pro­je­vem důvěry v moc soud­ní a jed­ním z ga­rantů je­jí ne­zá­vis­los­ti.
Zá­kon ani ús­ta­va nepřede­pi­su­jí sou­du, ja­ký důkaz­ní prostředek má k pro­ká­zá­ní kte­ré
sku­teč­nos­ti zvo­lit [srov. např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50
SbNU 211)] a ja­kou důkaz­ní sí­lu má jed­not­li­vým důkazům přip­sat [srov. např. us­ne­se­ní
sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je op­rávněn
a zá­ro­veň po­vi­nen hod­no­tit důka­zy pod­le své­ho vnitřní­ho přesvědče­ní, a to jak jed­not­livě,
tak ve vzá­jem­né sou­vis­los­ti [srov. např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014
(N 195/75 SbNU 197) či ná­lez sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU
239)]. Už i jen od­vo­la­cí soud může do vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů sou­dem na­lé­za­cím
za­sáh­nout jen vý­ji­mečně, přičemž svůj pos­tup mu­sí vel­mi peč­livě od­ůvod­nit  [ná­lez
sp. zn. I. ÚS 1922/09  ze dne  7.  9.  2009  (N  196/54 SbNU  411) či  ná­lez sp. zn.
II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)]. Od­povědnost za řád­né pro­ve­de­ní
do­ka­zo­vá­ní a us­tá­le­ní skut­ko­vé­ho sta­vu v tres­tním říze­ní tak pri­márně le­ží na bed­rech
obec­ných soudů a z nich předev­ším to­ho sou­du, kte­rý v da­ném tres­tním říze­ní vedl hlav­ní
lí­če­ní.

54. To jistě nez­na­me­ná, že by pro­ces do­ka­zo­vá­ní či je­ho vý­sled­ky by­ly zce­la
vy­lou­če­ny z ús­tavněpráv­ní­ho přez­ku­mu, av­šak může se tak stát jen ve vý­ji­meč­ných
si­tua­cích,  v nichž  má  vy­tý­ka­ná  va­da  tak  zá­sad­ní  do­pa­dy,  že  ne­gu­je  cel­ko­vou
spra­ved­li­vost tres­tní­ho říze­ní. O ta­ko­vé si­tua­ce může jít např. teh­dy, jes­tli­že skut­ko­vá
zjištění ne­vyp­lý­va­jí z pro­ve­de­ných důkazů, případně je-li me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi
a práv­ní­mi zá­věry extrém­ní sou­lad či je­jich zdán­li­vý ne­sou­lad ne­ní řádně od­ůvodněn
[srov. např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), ná­lez
sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či ná­lez sp. zn. IV. ÚS 418/97
ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jes­tli­že by­ly důka­zy hod­no­ce­ny zjevně své­volně
[srov. např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)],
od­povědnost za vý­sle­dek do­ka­zo­vá­ní by­la fak­tic­ky přene­se­na na soud­ní­ho znal­ce [srov.
např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) ne­bo ná­lez sp.

zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jes­tli­že na zá­kladě
pro­ve­de­ných důkazů nel­ze s nej­vyš­ším stupněm jis­to­ty uzavřít, že ob­vině­ný se do­pus­til
jed­ná­ní kla­de­né­ho mu za vi­nu [srov. např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010
(N 48/56    SbNU 521)  a ju­di­ka­tu­ru  v něm  uváděnou],  přičemž  však  jed­not­li­vé

nes­rov­na­los­ti či me­ze­ry ve skut­ko­vých zjištěních nutně ten­to stu­peň jis­to­ty ne­na­ru­šu­jí
[srov. např. us­ne­se­ní sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].

55. Dá­le sem patří přípa­dy, v nichž zá­věry do­ka­zo­vá­ní nej­sou přesvědčivě, lo­gic­ky
a  úplně  od­ůvodně­ny  v zá­vis­los­ti  na  dru­hu  roz­hod­nu­tí [srov. např. ná­lez  sp.  zn.

II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), ná­lez sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne

9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), ná­lez sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25
SbNU 69), ná­lez sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či ná­lez
sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem do­ka­zo­vá­ní
neb­yl sku­tek, jímž byl ob­vině­ný na­ko­nec shle­dán vin­ným  [srov. např. ná­lez sp. zn.

I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž do­ka­zo­vá­ní by­lo
pro­ve­de­no jed­nos­tranně v nep­rospěch ob­viněné­ho [srov. např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 372/03
ze dne  22. 12.  2004  (N 196/35 SbNU  569) či ná­lez sp. zn. III. ÚS  464/99 ze dne

13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] ne­bo ve zce­la ne­dos­ta­teč­ném roz­sa­hu [srov. např. ná­lez
sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně ob­vině­ný neměl
mož­nost účinně rea­go­vat na změnu náh­le­du obec­ných soudů na práv­ní kva­li­fi­ka­ci
[srov. např. us­ne­se­ní sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].

56. O žá­dnou ta­ko­vou si­tua­ci však v ny­ní pro­jed­ná­va­né věci nej­de.

57. Stěžo­va­te­lo­vy ná­mit­ky, byť jsou for­málně vy­me­ze­ny tak, aby od­po­ví­da­ly sho­ra uve­de­ným  vý­jim­kám  extrém­ní­ho  roz­po­ru  a  jed­nos­tranně  ve­de­né­ho  do­ka­zo­vá­ní vy­ús­tiv­ší­ho do­kon­ce až v údaj­né po­ru­še­ní pre­sum­pce ne­vi­ny a pra­vid­la in du­bio pro reo, ve sku­teč­nos­ti před­sta­vu­jí jen je­ho ne­souh­las se skut­ko­vý­mi zjištění­mi, k nimž obec­né sou­dy, zej­mé­na  na­lé­za­cí  soud,  dospě­ly. Ústav­ní  soud  po sez­ná­me­ní  se s ob­sa­hem od­ůvodnění  na­pa­de­ných  roz­hod­nu­tí  obec­ných  soudů  však  shle­dal,  že  ob­sa­hově stěžo­va­te­lo­vy ná­mit­ky 1) až 3) pos­trá­da­jí ús­tavněpráv­ní ro­vi­nu.

58. S prak­tic­ky shod­ný­mi ná­mit­ka­mi oh­ledně to­ho, zda se v rám­ci předmětné­ho skut­ku  do­pus­til  tres­tné­ho  či­nu  hlav­ní  pa­cha­tel,  se  Ústav­ní  soud  již  vy­pořádal  při roz­ho­do­vá­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti hlav­ní­ho pa­cha­te­le (viz bo­dy 20. až 22. us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 3881/19 ze dne 17. 3. 2020) a od svých teh­dej­ších zá­věrů ne­má důvo­du se od­chy­lo­vat ani ny­ní.

59. Stručně lze pou­ze uvést, že obec­ným soudům nemůže Ústav­ní soud ni­če­ho
vy­tknout, vy­stavě­ly-li obec­né sou­dy zá­věr o vině hlav­ní­ho pa­cha­te­le na tom, že:
- se ten­to po­ku­sil do­sáh­nout za­řaze­ní předmětné přih­láš­ky poh­le­dáv­ky do in­sol­ven­ční­ho
říze­ní při dvou různých příle­ži­tos­tech, přičemž při kaž­dé z nich uvedl ji­ný spis, v němž
měl tu­to přih­láš­ku ob­je­vit, ne­boť k nim dle je­ho tvr­ze­ní patrně by­la ne­do­patřením
přilo­že­na;

- že ta­to přih­láš­ka se ani do jed­no­ho z těchto dvou spisů ne­moh­la přimí­chat, po­kud by by­la do­ru­če­na na soud tak, jak tvr­dil stěžo­va­tel;

- že hlav­ní pa­cha­tel potvr­dil včas­né po­dá­ní přih­láš­ky s jis­to­tou, ja­kou za da­ných okol­nos­tí ne­mohl mít;

- že  si  stěžo­va­tel  ja­ko  ad­vo­kát  ne­ne­chal  ni­jak  potvr­dit  údaj­né  po­dá­ní  přih­láš­ky
a ne­ko­mu­ni­ko­val oh­ledně ce­lé si­tua­ce se zá­kon­ným soud­cem, ale s hlav­ním pa­cha­te­lem,
kte­rý s předmětným in­sol­ven­čním říze­ním neměl nic spo­leč­né­ho; a
- že svědkyně Z. si­tua­ci řeši­la tran­spa­ren­tním způso­bem, te­dy po­té, co jí hlav­ní pa­cha­tel
přinesl údajně na­le­ze­nou přih­láš­ku, vo­la­la do kan­ce­láře stěžo­va­te­le a ověřova­la de­tai­ly
je­jí­ho údaj­né­ho původ­ní­ho do­ru­če­ní sou­du, přičemž až v reak­ci na úda­je uve­de­né
stěžo­va­te­lem uzavře­la, že tak­to to­mu ne­moh­lo být, av­šak ce­lý prob­lém ofi­ciálně řeši­la až
po­té,  co  po­da­telně  před­lo­žil  hlav­ní  pa­cha­tel  předmětnou  přih­láš­ku  s  ob­dob­ným
vy­světle­ním až pod­ru­hé.

60. Ty­to zá­věry jsou lo­gic­ké a při kon­fron­ta­ci s pro­ve­de­ný­mi důka­zy se na­chá­zí
zce­la uv­nitř ús­tavně kon­for­mních me­zí vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů.  I oh­ledně ro­le
stěžo­va­te­le v předmětném skut­ku obec­né sou­dy pro­ved­ly do­ka­zo­vá­ní v pl­ném sou­la­du se
zá­klad­ní­mi zá­sa­da­mi do­ka­zo­vá­ní v tres­tním říze­ní, hod­no­ce­ní pro­ve­de­ných důkazů je
lo­gic­ké a ra­cio­nál­ní a je­ho vý­stu­py jsou ná­le­žitě od­ůvodně­ny. Obec­né sou­dy v případě
stěžo­va­te­le za­lo­ži­ly zá­věr o je­ho vině na úpl­ném, vnitřně uce­le­ném řetězci nepřímých
důkazů. Dospě­ly to­tiž k ná­zo­ru, že se předmět­ný sku­tek ne­mohl od­eh­rát ji­nak, než jak je
uve­den  v po­pi­su  předmětné­ho  skut­ku,  te­dy  zej­mé­na  že  tím,  kdo  na­vedl  hlav­ní­ho
pa­cha­te­le k tres­tné­mu či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by, mohl být je­dině stěžo­va­tel.
Ta­ko­vý pod­klad pro zá­věr o vině je v de­mok­ra­tic­kém a práv­ním státě přípust­ný.

61. Obec­né sou­dy vy­šly zej­mé­na z to­ho, že předmětná přih­láš­ka by­la ne­po­chybně zpra­co­vá­na ad­vo­kát­ní kan­ce­láří stěžo­va­te­le, což ani ten­to ne­popřel, a že byť neb­yl pro­ká­zán způsob, ja­kým se předmětná přih­láš­ka dos­ta­la do dis­po­zi­ce hlav­ní­ho pa­cha­te­le a ja­kým způso­bem byl ten­to přesvědčen, aby se po­ku­sil o je­jí za­žur­na­li­zo­vá­ní do předmětné­ho spi­su, ja­ko kdy­by by­la do­ru­če­na včas, by­lo bez­pečně pro­ká­zá­no, že po pr­vním neúspěšném po­ku­su se stěžo­va­tel po­kou­šel přesvědčit ve­dou­cí po­da­tel­ny, že přih­láš­ka by­la do­ru­če­na včas a že má od hlav­ní­ho pa­cha­te­le po­kyn, že má přih­láš­ku na po­da­tel­nu do­nést, po­té se dos­ta­vil za hlav­ním pa­cha­te­lem s tím, že přih­láš­ka přija­ta ne­by­la, v ná­vaz­nos­ti na což hlav­ní pa­cha­tel uči­nil dru­hý po­kus o za­řaze­ní předmětné přih­láš­ky do přís­luš­né­ho spi­su ja­ko po­da­né řádně a včas.

62. Vý­znam­né pro obec­né sou­dy rovněž by­lo, že svědkyně z po­da­tel­ny, jimž obec­né sou­dy nemě­ly důvo­du nevěřit, rovněž potvr­di­ly, že stěžo­va­tel se na tu­to po­da­tel­nu osobně dos­ta­vil po­té, co přih­láš­ka přija­ta ne­by­la, přev­zal si ji zpět, pro­sil je, aby na vše za­pomně­ly a svědky­ni Z. krát­ce na­to přinesl čo­ko­lá­du. Za těchto okol­nos­tí nel­ze spatřovat žá­dnou va­du, na­tož ta­ko­vou, kte­rá by do­sa­ho­va­la in­ten­zi­ty po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních lid­ských práv a svo­bod, dospě­ly-li obec­né sou­dy k zá­věru, že se stěžo­va­tel ve formě účas­ten­ství na tres­tném či­nu hlav­ní­ho pa­cha­te­le po­dí­lel.

63. Na­mí­tá-li stěžo­va­tel po­ru­še­ní pre­sum­pce ne­vi­ny a z něj vy­plý­va­jí­cí­ho pra­vid­la
in du­bio pro reo, pak se Ústav­ní soud nemůže než zto­tož­nit s vy­jádřením obou ved­lej­ších
účas­tníků říze­ní. O uve­de­nou si­tua­ci sku­tečně v nynější věci neš­lo, ne­boť obec­né sou­dy
zdůvod­ni­ly zce­la dos­ta­tečně, proč po vy­čer­pá­ní mož­nos­tí do­ka­zo­vá­ní žá­dné důvod­né
po­chyb­nos­ti o vině stěžo­va­te­le nepřetr­va­ly. K to­mu viz vý­še. Stěžo­va­te­lo­vo po­je­tí
pre­sum­pce ne­vi­ny a pra­vid­la in du­bio pro reo by fak­tic­ky vy­ža­do­va­lo, aby u kaž­dé­ho
jed­not­li­vé­ho důka­zu mu­sel soud při hod­no­ce­ní vždy vy­jít z va­rian­ty vý­hodnější pro
oso­bu, pro­ti níž se říze­ní ve­de. To by však by­lo v roz­po­ru s již sho­ra zmi­ňo­va­nou zá­sa­dou

vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů, kte­rá mí­rou důka­zu či­ní kva­li­fi­ko­va­né vnitřní přesvědče­ní sou­du.

64. Ústav­ní soud připo­mí­ná, že pr­vot­ní po­vin­nos­tí or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní
v případě, že o vině ob­viněné­ho přetr­vá­va­jí důvod­né po­chyb­nos­ti, je po­ku­sit se je
od­stra­nit dal­ším do­ka­zo­vá­ním [ná­lez sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70
SbNU 221), ná­lez sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), ná­lez sp. zn.
III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), ná­lez sp. zn. III. ÚS 299/06 ze
dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či ná­lez sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010
(N 2/56 SbNU 11)]. Ap­li­ka­ce pra­vid­la in du­bio pro reo pro­to vy­ža­du­je vy­čer­pá­ní všech
reál­ných  mož­nos­tí  doplnění  do­ka­zo­vá­ní [us­ne­se­ní  sp.  zn.  III. ÚS 286/98  ze  dne

3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].

65. S pre­sum­pcí ne­vi­ny ani pra­vid­lem in du­bio pro reo pak ne­ní v roz­po­ru ani přípus­tnost neur­či­tých údajů v po­pi­su skut­ku, jes­tli­že uzavře­ný vnitřně ko­he­ren­tní řetězec nepřímých důkazů bez­pečně pos­ky­tu­je je­di­ný lo­gic­ký zá­věr o vině oso­by, pro­ti níž se říze­ní ve­de. Jes­tli­že tak by­ly bez důvod­ných po­chyb­nos­tí vy­lou­če­ny všech­ny skut­ko­vé va­rian­ty kromě té, že hlav­ní­ho pa­cha­te­le k či­nu na­vedl stěžo­va­tel, nel­ze spatřovat po­ru­še­ní  žá­dné­ho  ús­tavně  za­ru­če­né­ho  zá­klad­ní­ho  prá­va  či  svo­bo­dy  v tom,  že  se ne­po­dařilo přesně zjis­tit, kdy a kde se tak sta­lo, případně jak kon­krétně pro­bí­ha­la ko­mu­ni­ka­ce me­zi stěžo­va­te­lem a hlav­ním pa­cha­te­lem.

66. Tak­též nel­ze přisvědčit stěžo­va­te­li v tom, že by se mu po­dařilo iden­ti­fi­ko­vat
extrém­ní roz­po­ry me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a zá­věry na je­jich zá­kladě učiněný­mi. Zá­věr
o neo­myl­nos­ti po­da­tel­ny, k němuž dle stěžo­va­te­le mě­ly obec­né sou­dy do­jít a na němž
mě­ly vy­stavět zá­věr o je­ho vině, je pou­ze stěžo­va­te­lo­vou úče­lo­vou konstruk­cí, k níž se
však obec­né sou­dy neh­lá­sí. Obec­né sou­dy to­tiž uved­ly pou­ze to, že ve vzta­hu k čin­nos­ti
po­da­tel­ny ne­by­la zjištěna zá­sad­ní po­chy­be­ní (srov. např. bod 6. na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní
Nej­vyš­ší­ho sou­du), resp. že ta­ko­vá po­chy­be­ní ne­by­la zjištěna ve vzta­hu k ty­po­vé si­tua­ci
od­ev­zdá­ní po­dá­ní osobně na po­da­telně (srov. bod 51. na­pa­de­né­ho roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho
sou­du). Obec­né sou­dy tak nik­dy ne­vy­chá­ze­ly z to­ho, že by po­da­tel­na by­la neo­myl­ná.

67. Klí­čo­vým pak ne­by­lo žá­dné ta­ko­vé­ho obec­né zjištění, ale zce­la kon­krét­ní zá­věr,
že vzhle­dem k okol­nos­tem cho­du po­da­tel­ny v předmět­ný den, o němž stěžo­va­tel i hlav­ní
pa­cha­tel tvr­di­li, že v něm mě­la být předmětná přih­láš­ka poh­le­dáv­ky do in­sol­ven­ční­ho
říze­ní do­ru­če­na, ne­moh­lo do­jít k je­jí­mu chyb­né­mu za­řaze­ní do spi­su, o němž hlav­ní
pa­cha­tel tvr­dil, že ji v něm na­lezl (srov. vel­mi pod­rob­nou ar­gu­men­ta­ci na­lé­za­cí­ho sou­du
v bo­dech 21.  až 23.  je­ho  na­pa­de­né­ho  roz­sud­ku).  Ta­to  ar­gu­men­ta­ce  ne­pos­trá­dá

přesvědči­vost  ani  lo­gi­ku, vy­chá­zí  z vel­mi kon­krét­ních zjištění        (např. kdy a jak je

zpra­co­vá­vá­na přícho­zí poš­ta, zda se moh­lo po­dá­ní do­ru­če­né osobně v ur­či­tý čas vůbec pot­kat s poš­tou do­ru­če­ným po­dá­ním v ji­ný ur­či­tý čas té­hož dne vzhle­dem k pos­tu­pu je­jich zpra­co­vá­ní atd.), a te­dy z hle­dis­ka ús­tavněpráv­ní­ho jí ne­ní če­ho vy­tknout. Tím na re­le­van­ci ztrá­cí i ná­mit­ka stěžo­va­te­le, že nik­dy ne­by­la vy­vrá­ce­na prav­di­vost úřed­ních zá­znamů o ná­le­zech přih­lá­šek vy­ho­to­ve­ných hlav­ním pa­cha­te­lem, ne­boť ta z těchto zjištění nutně ply­ne.

68. Rovněž roz­po­ry ve vý­povědích svědkyně Z. v příp­rav­ném říze­ní a v hlav­ním
lí­če­ní stěžo­va­tel nik­te­rak nes­pe­ci­fi­ko­val, resp. neu­vedl, v čem by mělo pro roz­hod­nu­tí o

je­ho vině mít zá­sad­ní vý­znam, jest­li svědkyně Z. vy­povědě­la, zda stěžo­va­te­le v bu­dově sou­du pot­ka­la pa­ní K., ne­bo pa­ní S. Již vůbec pak ne­ní zřej­mé, proč by extrém­ní roz­por měl za­klá­dat fakt, že dle stěžo­va­te­le svědkyně Z. po­pi­su­je udá­lost ze dne 7. 9. 2016 na po­da­telně Kraj­ské­ho sou­du v Brně od­lišně, než jak ji vní­mal stěžo­va­tel. Ta­ko­vé tvr­ze­ní, za­lo­že­né na sub­jek­tiv­ním vní­má­ní stěžo­va­te­le, do­kon­ce ani for­málně ne­po­pí­rá, že k da­né udá­los­ti doš­lo ve sku­teč­nos­ti tak, jak svědkyně vy­povědě­la.

69. Oh­ledně  ná­mit­ky   4)  se  Ústav­ní  soud  zto­tož­ňu­je  s vy­jádřením  ved­lej­ších

účas­tníků. Mo­tiv to­tiž sku­tečně ne­ní ani zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu
zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by dle § 329 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ani poj­mo­vým
zna­kem účas­ten­ství ve smys­lu § 24 od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Ze stěžo­va­te­lo­vy
ar­gu­men­ta­ce je patr­né, že ten­to nes­právně směšu­je mo­tiv se za­viněním tím způso­bem, že
po­zi­tiv­ní za­měření vů­le, kte­ré je cha­rak­te­ris­tic­ké pro obě for­my úmys­lu, te­dy to, co
pa­cha­tel chce či s čím je sro­zuměn, s tím, co jej ved­lo k jed­ná­ní (te­dy proč jed­ná).

70. K to­mu pos­ta­čí stručně po­dot­knout, že vol­ní slož­ka úmys­lu se ja­ko umě­lý práv­ní konstrukt vá­že izo­lo­vaně to­li­ko ke znakům přís­luš­né skut­ko­vé pod­sta­ty, te­dy se­lek­tu­je z nes­mírně slo­ži­té a kom­plexní lid­ské psy­chi­ky jen ur­či­té je­jí pr­vky. Ne­patří-li mo­tiv me­zi zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by ani me­zi poj­mo­vé zna­ky účas­ten­ství, nel­ze žá­dné po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních lid­ských práv či svo­bod spatřovat v tom, že se jím blí­že v rám­ci úvah o práv­ní kva­li­fi­ka­ci obec­né sou­dy ne­za­bý­va­ly.

71.   Naplněním všech poj­mo­vých znaků účas­ten­ství ve formě ná­vo­du dle § 24 od­st.
1 písm. b) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku se pak obec­né sou­dy věno­va­ly s ná­le­ži­tou po­zor­nos­tí (srov.
bod 29.  na­pa­de­né­ho  roz­sud­ku  na­lé­za­cí­ho  sou­du,  bod 60.  na­pa­de­né­ho  roz­sud­ku

od­vo­la­cí­ho sou­du a bod 24. na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du). Stěžo­va­tel těmto práv­ním zá­věrům ve své ús­tav­ní stíž­nos­ti ni­jak neo­po­nu­je a je­ho ar­gu­men­ta­ce se ne­se to­li­ko v du­chu údaj­né­ho nep­ro­ká­zá­ní skut­ko­vých okol­nos­tí, na nichž ten­to práv­ní zá­věr sto­jí. K té­to čás­ti ná­mit­ky 4) však srov. vý­še vy­pořádá­ní ná­mi­tek 1) až 3).

72. Ná­mit­ka    6)  zjevně  pos­trá­dá  opod­statnění.  Jak  vy­plý­vá  z od­ůvodnění

na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du  (viz je­ho bo­dy  22. až  23. či  26.), ten­to se stěžo­va­te­lo­vý­mi ná­mit­ka­mi za­obí­ral, a těmto to­li­ko nepřisvědčil. Po­ža­davkům ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du na pos­kyt­nu­tí účin­né ochra­ny ús­tavně za­ru­če­ným zá­klad­ním lid­ským právům a svo­bo­dám tak vy­hověl, ne­boť z té­to ply­ne to­li­ko to, že Nej­vyš­ší soud je po­vi­nen se ná­mit­kou ma­jí­cí cha­rak­ter po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních lid­ských práv a svo­bod před­lo­že­nou v do­vo­lá­ní v tres­tním říze­ní za­bý­vat [k to­mu viz sta­no­vis­ko plé­na sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], ni­ko­liv však, že je po­vi­nen roz­hod­nout ur­či­tým pro­ces­ním způso­bem jen pro­to, že je ta­to ná­mit­ka vzne­se­na, nes­hle­dá-li ji důvod­nou.

73. Os­tatně ani ná­mit­ka 7) ne­moh­la roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du jak­ko­liv zvrá­tit.
Údaj­né va­dy příp­rav­né­ho říze­ní spo­čí­va­jí­cí ve vy­slech­nu­tí svědků ještě před za­há­je­ním
tres­tní­ho stí­há­ní by­ly zho­je­ny v hlav­ním lí­če­ní, v němž na­lé­za­cí soud všech­ny svědky,
je­jichž vý­povědi vy­užil při re­konstruk­ci skut­ko­vé­ho sta­vu, pro­cesně řádně vy­slechl, te­dy
v té­to sou­vis­los­ti zej­mé­na kon­tra­dik­torně s mož­nos­tí ob­ha­jo­by se vý­slechů účas­tnit, klást
svědkům otáz­ky a k je­jich vý­povědím se vy­jadřovat (srov. zej­mé­na bod 39. na­pa­de­né­ho

roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du). Tu­to sku­teč­nost stěžo­va­tel ani ne­po­pí­rá a potvr­zu­je ji i ob­sah spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu s pro­to­ko­ly o průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní.

74. Oh­ledně vý­sle­chu svědkyně M. se pak Ústav­ní soud zto­tož­ňu­je se zá­věrem, že
je­jí vý­slech neměl dle hod­no­ce­ní obec­ných soudů ni­jak zá­sad­ní vý­znam (srov. bod 26.
na­pa­de­né­ho us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du). Ten­to zá­věr se ne­je­ví být úče­lo­vým, ne­boť
svědkyně M. vy­po­ví­da­la pou­ze o někte­rých as­pek­tech cho­du stěžo­va­te­lo­vy ad­vo­kát­ní
kan­ce­láře, zej­mé­na k evi­den­ci poš­ty. Je tak zřej­mé, že je­jí vý­pověď ne­moh­la mít ve
vzta­hu k předmětné­mu skut­ku valnější­ho vý­zna­mu, a pro­to by ani kon­sta­to­vá­ní va­dy
oh­ledně je­jí­ho vý­sle­chu ne­moh­lo přivo­dit na­ru­še­ní cel­ko­vé spra­ved­li­vos­ti říze­ní.

75. Ústav­ní soud se přitom na­víc sho­du­je se zá­věry obec­ných soudů, že otáz­ky tý­ka­jí­cí se čistě or­ga­ni­zač­ních as­pektů cho­du kan­ce­láře nej­sou po­vin­nos­tí ml­čen­li­vos­ti kry­ty. Je zde nut­no vy­jít z před­pok­la­du, že po­vin­nost ml­čen­li­vos­ti je us­ta­no­ve­na na ochra­nu  op­rávněných  zá­jmů  klien­te­ly  ad­vo­kátů  a  ad­vo­ká­tek.  Způsob  přijí­má­ní  či evi­den­ce poš­ty či ad­mi­nis­tra­tiv­ní pos­tu­py při vy­ho­to­vo­vá­ní a vy­pra­vo­vá­ní lis­tin k té­to ochraně ni­jak nepřis­pí­va­jí.

76. Tím Ústav­ní soud nez­po­chyb­ňu­je, že i čistě or­ga­ni­zač­ní zá­le­ži­tos­ti vnitřní­ho
cho­du  ad­vo­kát­ní  kan­ce­láře  ne­mo­hou  být  za  ur­či­tých  okol­nos­tí  kry­ty  po­vin­nos­tí
ml­čen­li­vos­ti, mu­se­lo by však jít o si­tua­ce, v nichž je dán přímý vztah me­zi po­ža­do­va­ný­mi
in­for­ma­ce­mi a ochra­nou op­rávněných zá­jmů klien­ta či klien­tky (např. neš­lo by o obec­ný
po­pis přijí­má­ní a od­esí­lá­ní poš­ty, ale by­ly by žá­dá­ny úpl­né vý­pi­sy kni­hy poš­ty, z nichž
by by­lo mož­no zjis­tit i jmé­na klientů a klien­tek, even­tuálně do­kon­ce do­vo­dit z po­pi­su
přijí­ma­ných a od­esí­la­ných lis­tin práv­ní zá­le­ži­tos­ti, s ni­miž se na ad­vo­kát­ní kan­ce­lář
ob­rá­ti­li). Tak to­mu však v nynějším případě u vý­sle­chu svědkyně M. ne­by­lo.

77. Ústav­ní soud nemůže souh­la­sit ani s ná­zo­rem, že by vý­slech svědkyně M. neb­yl
pro­ve­den v sou­la­du s po­ža­dav­ky ná­le­zu sp. zn. II. ÚS 955/18 ze dne 9. 7. 2018 (N 120/90
SbNU 31). Ten­to ná­lez ne­vá­že prá­vo od­epření vý­povědi auto­ma­tic­ky ani na exis­ten­ci
ja­ké­ho­ko­liv přátel­ské­ho vzta­hu me­zi svědkem a oso­bou, jíž by vý­pověď moh­la být v
nep­rospěch, ani na pou­hé tvr­ze­ní dos­ta­tečně in­ten­ziv­ní­ho vzta­hu. Prá­vo od­epřít vý­pověď
z důvo­du dle § 100 od­st. 2 tres­tní­ho řádu to­tiž dle uve­de­né­ho ná­le­zu chrá­ní to­li­ko ty
přátel­ské vzta­hy, kte­ré lze cha­rak­te­ri­zo­vat ja­ko ob­do­bu ro­din­né­ho poměru, v nichž by
svědek po­ci­ťo­val új­mu oso­by, jíž by je­ho vý­pověď moh­la být v nep­rospěch, ja­ko svou
vlas­tní.

78. Spa­da­jí sem tak to­li­ko vel­mi blíz­ké přátel­ské vzta­hy, pro něž je cha­rak­te­ris­tic­ký
upřím­ný a tr­va­lý zá­jem o osud to­ho dru­hé­ho, sta­rost o je­ho bla­ho a poh­lí­že­ní na něj
fak­tic­ky ja­kož­to na sou­část šir­ší ro­di­ny. Jak­ko­liv je roz­hod­ná právě jen ta­to in­ten­zi­ta,
a ni­ko­liv např. čet­nost či for­ma kon­tak­tu (srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 955/18, bod 18.), nel­ze
pod  tu­to  ka­te­go­rii  řadit  přátel­ství  vlaž­ná,  cha­rak­te­ri­zo­va­ná  to­li­ko  obous­tran­nou
kon­textuál­ní  vý­hod­nos­tí (např.  me­zi  dvěma  spolu­pra­cov­ní­ky,  kteří  si  v pra­cov­ních

zá­le­ži­tos­tech vy­chá­zí vstříc, ma­jí na pra­co­viš­ti ko­rek­tní vzta­hy a příle­ži­tostně si vy­měňu­jí
i osob­ní in­for­ma­ce), povr­chnos­tí či potřebou vy­hovět spo­le­čen­ským oče­ká­vá­ním (např.
me­zi ži­vot­ní­mi par­tne­ry blíz­kých přátel, kteří v sobě však osob­ní za­lí­be­ní ne­naš­li).