O skutku a totožnosti skutku v trestnom práve

 

V tom­to ro­ku up­ly­nu­lo 50 ro­kov od vy­da­nia pub­li­ká­cie An­to­ní­na Ruž­ka (Ru­žek, A.: Ob­ža­lo­va­cí zá­sa­da v čes­kos­lo­ven­ském tres­tním říze­ní, Nak­la­da­tel­ství ČAV, Pra­ha 1964), kto­rá ok­rem iné­ho po­lo­ži­la zá­kla­dy a roz­pra­co­va­la de­fi­ní­ciu poj­mu „sku­tok“ ako aj poj­mu „to­tož­nosť skut­ku“ v tres­tnom prá­ve. Je pot­reb­né uviesť, že v ča­se jej vy­da­nia bo­lo po­su­dzo­va­nie to­ho čo je sku­tok, ke­dy je to­tož­nosť skut­ku za­cho­va­ná a čo má byť kri­té­riom pre čle­ne­nie ko­na­nia na sa­mos­tat­né skut­ky po­mer­ne spor­ná a jed­not­ná v tých­to otáz­kach ne­bo­la ani súd­na prax. Zá­ve­ry vy­plý­va­jú­ce z uve­de­nej pub­li­ká­cie An­to­ní­na Ruž­ka bo­li súd­nou praxou ako aj teóriu pl­ne ak­cep­to­va­né a ju­di­ka­tú­ra nás­led­ne de­fi­no­va­la po­jem sku­tok ako aj to ke­dy ide o za­cho­va­nie to­tož­nos­ti skut­ku v sú­la­de so zá­ver­mi tej­to prá­ce. Práv­ne ve­ty ju­di­ka­tú­ry oh­ľad­ne tej­to prob­le­ma­ti­ky už 50 ro­kov tvo­ria v pod­sta­te my­šlien­ky An­to­ní­na Ruž­ka, kto­ré sú čas­to dos­lov­ne pre­be­ra­né súd­nou praxou.

 Vzhľa­dom k uve­de­né­mu ne­zaš­ko­dí, keď ako poc­tu tej­to pub­li­ká­cii a jej auto­ro­vi (An­to­nín Ru­žek, nar. 1916, pro­fe­sor tres­tné­ho prá­va) uve­die­me niek­to­ré naj­dô­le­ži­tej­šie pa­sá­že (spo­lu aj s niek­to­rý­mi prak­tic­ký­mi prík­lad­mi), kto­ré nás­led­ne naš­li svoj od­raz v ju­di­ka­tú­re (uve­de­ná na kon­ci prís­pev­ku) ako aj teó­rii tres­tné­ho prá­va, či pria­mo v zá­kon­nej úp­ra­ve.

 Nas­le­du­jú pod­stat­né pa­sá­že z pub­li­ká­cie s prak­tic­ký­mi prík­lad­mi a po­tom vy­bra­ná ju­di­ka­tú­ra k poj­mu sku­tok a to­tož­nosť skut­ku:

 Ob­ža­lo­va­cia zá­sa­da ur­ču­je me­dze, v kto­rých súd vy­ko­ná­va ko­na­nie na pod­kla­de ob­ža­lo­by. Súd mô­že roz­ho­do­vať len o skut­ku, kto­rý je pred­me­tom ob­ža­lo­by. Ob­ža­lo­va­cia zá­sa­da vy­ža­du­je, aby sku­tok, o kto­rom súd roz­ho­du­je, bol to­tož­ný s tým, kto­rý bol uve­de­ný v ob­ža­lob­nom návr­hu. Prob­lé­mom je, do akej mie­ry sa mô­že súd od­chý­liť od po­pi­su skut­ku uve­de­né­ho v ob­ža­lo­be bez to­ho, aby po­ru­šil tú­to zá­sa­du. Ten­to prob­lém je mož­né ob­jas­niť len vte­dy, ak bu­de zrej­mé, čo je mož­né ro­zu­mieť pod poj­mom sku­tok.

 Trest­ný po­ria­dok (a ani Trest­ný zá­kon) vý­slov­ne neu­vá­dza čo ro­zu­mie pod poj­mom sku­tok a ani to čo ro­zu­mie pod poj­mom to­tož­nosť skut­ku.

 Oh­ľad­ne skut­ku a to­tož­nos­ti skut­ku pla­tia nas­le­dov­né zá­ve­ry:

 1/sku­tok je ur­čo­va­ný ok­rem iné­ho aj oso­bou pá­cha­te­ľa

 Trest­ný po­ria­dok nep­ri­púš­ťa, aby ako pá­cha­teľ tres­tné­ho či­nu bo­la sú­dom od­sú­de­ná iná oso­ba, než kto­rá bo­la uve­de­ná v ob­ža­lo­be ako ob­vi­ne­ný. Nie však pre­to, že by zme­nu v oso­be pá­cha­te­ľa po­va­žo­val za zme­nu skut­ku, ale pre­to, že súd mô­že roz­ho­do­vať len o tom, či sku­tok spá­cha­la oso­ba, kto­rá je v ob­ža­lo­be ako pá­cha­teľ ozna­če­ná. Trest­ný po­ria­dok ne­po­čí­ta s tým, že by sa v ko­na­ní pred sú­dom moh­la roz­ší­riť ob­ža­lo­ba aj na iné oso­by, než kto­ré sú uve­de­né v ob­ža­lo­be. Jed­ným z cha­rak­te­ris­tic­kých ry­sov ob­ža­lo­va­cej zá­sa­dy je pre­to to, že sa mô­že tý­kať len to­ho, kto je ako ob­ža­lo­va­ný v ob­ža­lo­be vy­slo­ve­ne ozna­če­ný.

 2/ za sku­tok mož­no po­va­žo­vať len okol­nos­ti skut­ko­vé a pre­to práv­ne po­sú­de­nie skut­ku sa vy­me­dzeniu poj­mu sku­tok ne­tý­ka.

 Pod poj­mom sku­tok sa te­da ne­ro­zu­mie trest­ný čin. Zme­na práv­nej kva­li­fi­ká­cie pre­to ne­má žiad­ny vplyv pre po­su­dzo­va­nie to­tož­nos­ti skut­ku.

 3/ sku­tok z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va ne­mô­že zna­me­nať nič iné ako ko­na­nie, po­kiaľ je pok­ry­té za­vi­ne­ním. Zme­na za­vi­ne­nia nez­na­me­ná, že to­tož­nosť skut­ku ne­mô­že zos­tať za­cho­va­ná.

 Té­za, že sku­tok ne­mô­že zna­me­nať nič iné ako ko­na­nie (ale­bo aj opo­me­nu­tie ko­na­nia) vy­chá­dza z to­ho, že trest­ný čin je ko­na­nie a len ko­na­nie ur­či­tej oso­by mô­že byť pred­me­tom tres­tné­ho stí­ha­nia.

 Pod ko­na­ním je pot­reb­né ro­zu­mieť pre­jav vô­le vo von­kaj­šom sve­te, ako k cie­ľu za­me­ra­ný po­hyb ale­bo k cie­ľu za­me­ra­né zdr­ža­nie sa po­hy­bu. Pre ur­če­nie, kto­ré pre­ja­vy vô­le na­vo­nok ur­či­tej oso­by tvo­ria je­den sku­tok nes­ta­čí ich za­me­ra­nie k ur­či­té­mu cie­ľu, ale je nut­né kon­kre­ti­zo­vať cieľ, kto­rý má ten úči­nok, že pre­ja­vy vô­le k ne­mu za­me­ra­né tvo­ria jed­no ko­na­nie.

 Sku­toč­nos­ťou, kto­rá mô­že de­liť pre­ja­vy ur­či­tej oso­by na rôz­ne ko­na­nia (skut­ky) mô­že byť je­di­ne nás­le­dok a to bez oh­ľa­du na to, či ide o de­lik­ty úmy­sel­né ale­bo ned­ban­li­vos­tné.

 Jed­no ko­na­nie (sku­tok) tvo­ria po­tom tie pre­ja­vy vô­le na­vo­nok, kto­ré sú pre da­ný nás­le­dok kau­zál­ne, po­kiaľ sú za­hr­nu­té za­vi­ne­ním.

 Za jed­no ko­na­nie je ďa­lej pot­reb­né po­va­žo­vať rôz­ne vý­vo­jo­vé štá­diá tres­tnej čin­nos­ti (príp­rav­né ko­na­nie, po­kus, do­ko­na­ný trest­ný čin). V je­den ce­lok spá­ja príp­rav­né ko­na­nie a po­kus s do­ko­na­ným tres­tným či­nom už ich sa­mot­ná po­va­ha, pre­to­že ide o vý­vo­jo­vé štá­dia to­ho is­té­ho tres­tné­ho či­nu. Za jed­no ko­na­nie je pot­reb­né po­va­žo­vať aj jed­not­li­vé pre­ja­vy vô­le na­vo­nok ur­či­tej oso­by, kto­ré tvo­ria trest­ný čin pok­ra­čo­va­cí, tr­vá­ci ale­bo hro­mad­ný (tie­to pre­ja­vy vô­le sú spo­je­né v jed­no ko­na­nie vô­ľou zá­ko­no­dar­cu).

 Po­čet nás­led­kov je ne­roz­hod­ný pre ur­če­nie, či ide o je­den sku­tok ale­bo viac skut­kov, pre­to jed­no ko­na­nie (je­den sku­tok) mô­že spô­so­biť aj dva ale­bo via­ce­ré nás­led­ky a je­den sku­tok mô­že napĺňať zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty via­ce­rých tres­tných či­nov spá­cha­ných v jed­no­čin­nom sú­be­hu.

 Nás­le­dok je po­môc­kou pre roz­de­le­nie ko­na­nia pá­cha­te­ľa na rôz­ne skut­ky. V prí­pa­doch, že je tu nie­koľ­ko nás­led­kov zá­važ­ných pre tres­tné prá­vo, z kto­rých spô­so­be­nia je po­doz­ri­vá ur­či­tá oso­ba, po­má­ha­jú tie­to nás­led­ky od­lí­šiť rôz­ne skut­ky to­ho is­té­ho pá­cha­te­ľa v tých­to sme­roch:

 - o skut­ku uva­žu­je­me len vo vzťa­hu k nim (spô­so­be­ným nás­led­kom) a nie aj vo vzťa­hu k iným sku­toč­nos­tiam

 - po­čet skut­kov ne­mô­že byť väč­ší ako po­čet zis­te­ných nás­led­kov zá­važ­ných pre tres­tné prá­vo

 - po­čet skut­kov sa bu­de rov­nať poč­tu nás­led­kov zá­važ­ných pre tres­tné prá­vo vte­dy, po­kiaľ kaž­dý z nás­led­kov bol spô­so­be­ný od­liš­ným súhr­nom pre­ja­vov vô­le na­vo­nok

 - po­kiaľ dva ale­bo via­ce­ro nás­led­kov bo­lo spô­so­be­ných rov­na­kým súhr­nom vô­le na­vo­nok pôj­de o sku­tok je­den a nie o dva ale­bo via­ce­ré skut­ky.

 - cieľ z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va ne­zá­vad­ný ne­mô­že spá­jať pre­ja­vy vô­le na­vo­nok v je­den sku­tok.

 - to­tož­nosť nás­led­ku pos­ta­ču­je na udr­ža­nie to­tož­nos­ti skut­ku a to aj na­priek to­mu, že sku­tok je iba ko­na­nie. Nás­le­dok je nie­len mo­ment, kto­rý umož­ňu­je de­liť pre­ja­vy vô­le ur­či­tej oso­by na rôz­ne skut­ky, kto­ré nám umož­ňu­jú ur­čiť čo tvo­rí sku­tok, ale je aj pod­stat­nou sú­čas­ťou skut­ku. Pod­sta­tou skut­ku te­da nie je len ko­na­nie, ale aj nás­le­dok.

 Ko­na­nie je pod­sta­tou skut­ku pre­to, že tres­tným či­nom je ko­na­nie a len ta­ké uda­los­ti, kto­ré sú ko­na­ním nás v tres­tnom ko­na­ní za­ují­ma­jú a nás­le­dok je pod­sta­tou skut­ku pre­to, pre­to­že umož­ňu­je pre­ja­vy vô­le člo­ve­ka de­liť na rôz­ne skut­ky.

 Prak­tic­ké prík­la­dy:

 Oso­ba sa roz­hod­ne, že svo­jim autom pôj­de do su­sed­né­ho mes­ta a ces­tou spô­so­bí svo­jou neo­patr­nos­ťou pri ve­de­ní vo­zid­la pos­tup­ne nie­koľ­ko nás­led­kov zá­važ­ných z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va. Nap­rík­lad

 - v dôs­led­ku nep­ri­me­ra­nej rých­los­ti zra­ní chod­ca, nás­led­ne

- pri ďal­šej jaz­de nes­práv­ne pred­bie­ha cyk­lis­tu, kto­ré­ho zra­ní

- pri­čom pok­ra­ču­je v jaz­de a na kri­žo­vat­ke za­vi­ní zráž­ku s iným mo­to­ro­vým vo­zid­lom a spô­so­bí zra­ne­nia osôb, kto­ré sa v ňom na­chá­dza­li.

 Pri tom­to prík­la­de bu­de kaž­dá dop­rav­ná ne­ho­da sa­mos­tat­ným skut­kom. Cieľ z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va ne­zá­vad­ný, t. j. jaz­da do su­sed­né­ho mes­ta, ne­mô­že spá­jať všet­ky tri dop­rav­né ne­ho­dy do jed­né­ho skut­ku. Pr­vý nás­le­dok (po­ra­ne­nie chod­ca) spô­so­bil súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­ré k ne­mu vied­li, te­da nep­ri­me­ra­ná rých­losť pred ko­lí­ziou. Dru­hý nás­le­dok (po­ra­ne­nie cyk­lis­tu) spô­so­bil súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­ré k ne­mu vied­li, te­da nes­práv­ne pred­bie­ha­nie. Z tých pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­rý spô­so­bil pr­vú ne­ho­du, žiad­ny nep­ris­pel k spô­so­be­niu dru­hej ne­ho­dy. Tre­tí nás­le­dok spô­so­bil opä­tov­ne súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­rý bol cel­kom roz­diel­ny od tých, kto­ré spô­so­bi­li pr­vú a dru­hú ne­ho­du. Ide te­da o tri nás­led­ky a pre kaž­dý z nich bol kau­zál­ny iný súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok.

 O jed­no ko­na­nie (je­den sku­tok) ide pri ned­ban­li­vos­tnom de­lik­te aj pri vzni­ku dvoch ale­bo via­ce­rých nás­led­kov vte­dy, ak všet­ky nás­led­ky sú dôs­led­kom tej is­tej zá­klad­nej si­tuácie, v kto­rej spo­čí­va ned­ban­li­vosť (nap­rík­lad po­ra­ne­nie via­ce­rých osôb pri jaz­de ob­vi­ne­né­ho v opi­tos­ti). Zá­klad­nou si­tuáciou sa tu má na mys­li ta­ký stav spô­so­be­ný ko­na­ním ob­vi­ne­né­ho, kto­rý po svo­jom spô­so­be­ní vy­vo­lá­va nás­led­ky zá­važ­né z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va pos­tup­ne sám od se­ba ke­dy­koľ­vek prí­de k up­lat­ne­niu toh­to sta­vu. Tá­to sku­toč­nosť, že všet­ky nás­led­ky sú dôs­led­kom prá­ve toh­to sta­vu ich spá­ja s ko­na­ním, kto­ré ten­to stav vy­vo­la­lo, v je­den sku­tok.

 Nap­rík­lad šo­fér sa opil a vie­dol mo­to­ro­vé vo­zid­lo. Pri jaz­de pos­tup­ne po­ra­nil tri oso­by (po­čas jed­nej sú­vis­lej jaz­dy po­ra­nil na troch od­liš­ných mies­tach tri rôz­ne oso­by). Pr­vým nás­led­kom bo­lo po­ra­ne­nie oso­by A, pri­čom súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­ré k ne­mu vied­li bo­lo uve­de­nie sa do sta­vu opi­tos­ti zo stra­ny šo­fé­ra. Dru­hým nás­led­kom bo­lo po­ra­ne­nie oso­by B, pri­čom súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­ré k ne­mu vied­li bo­lo uve­de­nie sa do sta­vu opi­tos­ti zo stra­ny šo­fé­ra to­tož­né s tým, kto­ré vie­dlo k po­ra­ne­niu oso­by A. Tre­tím nás­led­kom bo­lo po­ra­ne­nie oso­by C, pri­čom súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­ré k ne­mu vied­li bo­lo uve­de­nie sa do sta­vu opi­tos­ti zo stra­ny šo­fé­ra to­tož­né s tým, kto­ré vie­dlo k po­ra­ne­niu oso­by A a aj B. Te­da rov­na­ký súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok je kau­zál­ny pre všet­ky nás­led­ky. Ide tu pre­to o jed­no ko­na­nie dôs­led­kom kto­ré­ho bo­lo spô­so­be­nie nie­koľ­kých nás­led­kov z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va, te­da ide o je­den sku­tok.

 Je­den sku­tok bu­dú u ned­ban­li­vos­tných tres­tných či­nov tvo­riť aj prí­pa­dy, v kto­rých kaž­dý zo spô­so­be­ných nás­led­kov bol len z čas­ti vy­vo­la­ný rov­na­kým súhr­nom pre­ja­vov vô­le na­vo­nok. Tá časť pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­rá sa ob­ja­vu­je ako spo­loč­ná kaž­dé­mu zo súhr­nov pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­ré vy­vo­la­li spô­so­be­né nás­led­ky, je tou zá­klad­nou si­tuáciou, kto­rá nám tie­to nás­led­ky spá­ja do jed­né­ho cel­ku, do jed­né­ho skut­ku.

 Po­kiaľ ide o úmy­sel­né tres­tné či­ny tak sku­toč­nosť, že je­den sku­tok tvo­ria tie pre­ja­vy vô­le na­vo­nok, kto­ré sú pre da­ný nás­le­dok kau­zál­ne, po­kiaľ sú za­hr­nu­té za­vi­ne­ním, mož­no de­monštro­vať aj na nas­le­dov­nom prík­la­de.

 Kon­krét­na oso­ba sa roz­hod­ne, že si kú­pi auto, pri­čom pe­nia­ze na je­ho kú­pu si z čas­ti za­bez­pe­čí krá­de­žou spá­cha­nou k ško­de oso­by A, ďal­šiu časť si za­bez­pe­čí lú­pe­žou k ško­de oso­by B a zvyš­nú časť spá­cha­ním tres­tné­ho či­nu pod­vo­du. V tom­to prí­pa­de ide o tri sa­mos­tat­né skut­ky, pre­to­že spo­jo­va­cím člán­kom pre­ja­vov vô­le na­vo­nok ur­či­tej oso­by do jed­né­ho skut­ku ne­mô­že byť cieľ z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va ne­zá­vad­ný, te­da za­bez­pe­čiť si fi­nan­čné pros­tried­ky na kú­pu au­ta, ale len nás­le­dok zá­važ­ný pre tres­tné prá­vo. Súhrn pre­ja­vov vô­le na­vo­nok, kto­ré vied­li k pr­vé­mu nás­led­ku je roz­diel­ny od to­ho, kto­rý vie­dol k nás­led­ku dru­hé­mu atď., ide pre­to o tri sa­mos­tat­né skut­ky.

 Po­kiaľ ide o zme­nu v za­vi­ne­ní mož­no uviesť nas­le­dov­ný prík­lad.

 Na ob­vi­ne­né­ho je po­da­ná ob­ža­lo­ba zo spá­chania skut­ku, kto­ré­ho sa mal do­pus­tiť tak, že na po­ľo­vač­ke vy­stre­lil po zvie­ra­ti v úmys­le ju ulo­viť a pri­tom z neo­patr­nos­ti (ned­ban­li­vos­ti) za­sia­hol člo­ve­ka, kto­ré­ho usmr­til, pri­čom na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa zis­ti­lo, že ob­ža­lo­va­ný vy­užil po­ľo­vač­ky k to­mu, aby vý­stre­lom úmy­sel­ne usmr­til člo­ve­ka. V ta­kom­to prí­pa­de ide o je­den sku­tok, pre­to­že ten is­tý nás­le­dok bol spô­so­be­ný tým is­tým ko­na­ním. Len zme­na za­vi­ne­nia z ned­ban­li­vos­tné­ho na úmy­sel­né ne­mô­že zo za­ža­lo­va­né­ho skut­ku vy­tvo­riť iný (dru­hý) sku­tok, pre­to­že ko­na­nie (vý­strel tej is­tej oso­by) ako aj nás­le­dok (smrť tej is­tej oso­by) sa nez­me­ni­li.

 Rie­še­nie prí­pa­dov, keď spá­chanie jed­né­ho tres­tné­ho či­nu je pros­tried­kom k spá­chaniu dru­hé­ho tres­tné­ho či­nu.

 Pri rie­še­ní otáz­ky, či obid­va tres­tné či­ny bo­li spá­cha­né jed­ným skut­kom, či kaž­dý sa­mos­tat­ným skut­kom je nut­né pos­tu­po­vať nas­le­dov­ne:

 Po­kiaľ ko­na­nie, kto­ré je pros­tried­kom k spá­chaniu dru­hé­ho tres­tné­ho či­nu je zá­ro­veň as­poň sú­čas­ťou ko­na­nia, kto­ré zna­me­ná vy­ko­na­nie ko­na­nia po­pí­sa­né­ho v skut­ko­vej pod­sta­te tres­tné­ho či­nu dru­hé­ho, tak po­tom pôj­de o je­den sku­tok. Tak nap­rík­lad ob­me­dzo­va­nie osob­nej slo­bo­dy je za­hr­nu­té v tres­tnom či­ne zná­sil­ne­nia a tvo­rí je­ho sú­časť. Rov­na­ko tak nap­rík­lad poš­ko­dzo­va­nie cu­dzej ve­ci pri vy­ko­ná­va­ní tres­tné­ho či­nu krá­de­že vlá­ma­ním.

 Vplyv roz­hod­nu­tí pro­ku­rá­to­ra na po­jem sku­tok a to­tož­nosť skut­ku:

 Ak pro­ku­rá­tor ža­lu­je via­ce­ro skut­kov spo­loč­ne v jed­nej ob­ža­lo­be nez­na­me­ná to, že sa sta­li skut­kom je­di­ným. Po­kiaľ pro­ku­rá­tor omy­lom je­den sku­tok roz­de­lí v ob­ža­lo­be na nie­koľ­ko skut­kov, ne­má ten­to je­ho pro­ces­ný pos­tup za nás­le­dok, že by sku­toč­ne o nie­koľ­ko skut­kov ísť ma­lo. Rov­na­ko to pla­tí aj v prí­pa­de, ak pro­ku­rá­tor spo­jil omy­lom v ob­ža­lo­be via­ce­ro skut­kov do jed­né­ho. Or­gá­ny čin­né v tres­tnom ko­na­ní ne­mô­žu svo­ji­mi roz­hod­nu­tia­mi vy­vo­lať ta­ký nás­le­dok, že je­den sku­tok bu­de po­va­žo­va­ný za via­ce­ré skut­ky a nao­pak. Nap­rík­lad ak pá­cha­teľ od­cu­dzí pri krá­de­ži vlá­ma­ním z by­tu inej oso­by 50 ve­cí, pôj­de o je­den sku­tok a nie o toľ­ko skut­kov, koľ­ko je od­cu­dze­ných ve­cí a pre­to pre za­cho­va­nie to­tož­nos­ti skut­ku ne­bu­de na pre­káž­ku, keď pos­tup­ne vy­jde naj­avo, že od­cu­dzil pri tej­to krá­de­ži aj iné ve­ci, kto­ré sa do po­pi­su skut­ku dopl­nia.

 Roz­hod­nu­tia or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní ma­jú vplyv na po­su­dzo­va­nie pok­ra­čo­va­cie­ho tres­tné­ho či­nu (poz­ri § 122 ods. 13 Tr. zák.).

 Zá­ve­ry oh­ľad­ne to­tož­nos­ti skut­ku:

 a/ po­kiaľ me­dzi skut­kom uve­de­ným v ob­ža­lo­be a skut­kom uve­de­ným v roz­sud­ku ne­bu­de zho­da ani čo do ko­na­nia ani čo do nás­led­ku, po­tom pred­me­tom roz­sud­ku je iný sku­tok, než kto­rý bol pred­me­tom ob­ža­lo­by a iš­lo by o po­ru­še­nie ob­ža­lo­va­cej zá­sa­dy, že súd mô­že roz­hod­núť len o skut­ku, kto­rý je uve­de­ný v ob­ža­lo­be (nap­rík­lad ob­vi­ne­né­ho na kto­ré­ho bo­la po­da­ná ob­ža­lo­ba pre trest­ný čin kri­vej sve­dec­kej vý­po­ve­di, kto­rej sa mal do­pus­tiť v kon­krét­nom ča­se pred ci­vil­ným sú­dom, nie je mož­né uz­nať za vin­né­ho zo spá­chania pred­met­né­ho tres­tné­ho či­nu, že v inom ča­se, na inom mies­te mal vy­po­ve­dať nep­rav­du v tres­tnom ko­na­ní pred tres­tným sú­dom. V ta­kom­to prí­pa­de ide o iné ko­na­nie a iný nás­le­dok než aký bol uve­de­ný v ob­ža­lo­be – ob­dob­ný zá­ver za­uja­la aj ju­di­ka­tú­ra R 16/1961).

 b/ zme­na iných sku­toč­nos­tí než tých, kto­ré za­kla­da­jú ko­na­nie ale­bo nás­le­dok, ne­mô­že vy­lú­čiť to­tož­nosť skut­ku.

 Na to­tož­nosť skut­ku ne­mô­že mať vplyv zme­na for­my za­vi­ne­nia, zme­na mo­tí­vu (R 28/1959), úče­lu ko­na­nia, mies­ta spá­chania skut­ku, ča­su, ke­dy k je­ho spá­chaniu ma­lo prísť (nap­rík­lad ak je ob­ža­lo­ba po­da­ná pre sku­tok, kto­rý sa mal stať 11.01., tak to­tož­nosť skut­ku sa nez­me­ní ak sa zis­tí, že sku­tok sa stal 13.01.). Rov­na­ko tak sa to­tož­nosť skut­ku nez­me­ní, ak je oso­ba ob­ža­lo­va­ná z to­ho, že poš­ko­de­né­mu od­cu­dzi­la ve­ci z je­ho by­tu, ak sa na hlav­nom po­jed­ná­va­ní zis­tí, že ich od­cu­dzi­la z au­ta poš­ko­de­né­ho. Tak­tiež sa to­tož­nosť skut­ku ne­me­ní, keď od­pad­nú niek­to­ré je­ho vlas­tnos­ti (nap­rík­lad ak sa nie­ko­mu ob­ža­lo­bou kla­die za vi­nu krá­dež pred­me­tu zo zla­ta, nez­me­ní sa to­tož­nosť skut­ku len pre­to, že na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa preu­ká­že, že neš­lo o pred­met zo zla­ta).

 c/ k za­cho­va­niu to­tož­nos­ti skut­ku sta­čí, ak v skut­ku, tak ako je po­pí­sa­ný v ob­ža­lo­be a ako bol zis­te­ný na hlav­nom po­jed­ná­va­ní bu­de za­cho­va­ná as­poň to­tož­nosť ko­na­nia.

 V ta­kom­to prí­pa­de sa to­tož­nos­ti skut­ku ne­dot­knú nie­len zme­ny v mies­te, ča­se spá­chania či­nu, spô­so­bu za­vi­ne­nia, ale ani zme­ny v nás­led­ku. Tu je pre­dov­šet­kým mož­né, že v ob­ža­lo­be bu­de tvr­de­né, že ko­na­nie spô­so­bi­lo nie­koľ­ko nás­led­kov a na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa uká­že, že k niek­to­ré­mu nás­led­ku ne­doš­lo. Nap­rík­lad oso­ba bu­de ža­lo­va­ná, že vý­stre­lom úmy­sel­ne usmr­ti­la oso­bu A a po­ra­ni­la oso­bu B, pri­čom na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa uká­že, že k po­ra­ne­niu oso­by B vý­stre­lom ne­doš­lo. V ta­kých­to prí­pa­doch sú v ob­ža­lo­be v roz­po­re so sku­toč­nos­ťou uve­de­né aj nás­led­ky, kto­ré sa v sku­toč­nos­ti nes­ta­li. O os­tat­ných nás­led­koch, kto­ré sa v sku­toč­nos­ti sta­li je pre­to mož­né roz­hod­núť, pre­to­že bo­li uve­de­né v ob­ža­lo­be. Na tom ne­me­ní nič ani sku­toč­nosť, že niek­to­rý nás­le­dok uve­de­ný v ob­ža­lo­be od­pa­dol (ak však ide o je­den sku­tok, nie je mož­né o ňom roz­hod­núť z čas­ti od­su­dzu­jú­cim vý­ro­kom a z čas­ti os­lo­bo­dzu­jú­cim vý­ro­kom, tie nás­led­ky kto­ré sa nes­ta­li a bo­li pri­pi­so­va­né to­mu is­té­mu ko­na­niu ako tie kto­ré sa sta­li sa z po­pi­su skut­ku vy­pus­tia).

 Ďalej je mož­né, že v ob­ža­lo­be bu­de tvr­de­né, že ko­na­nie spô­so­bi­lo len je­den nás­le­dok, ale na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa preu­ká­že, že bo­lo spô­so­be­ných nie­koľ­ko nás­led­kov. Nap­rík­lad oso­ba je ob­ža­lo­va­ná, že pri dop­rav­nej ne­ho­de spô­so­bi­la inej oso­be ub­lí­že­nie na zdra­ví a na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa preu­ká­že, že spô­so­bi­la ub­lí­že­nie na zdra­ví tou is­tou dop­rav­nou ne­ho­dou aj inej oso­be. K nás­led­ku uve­de­né­mu v ob­ža­lo­be pris­tú­pil nás­le­dok ďal­ší, pri­čom pris­tú­pe­ním ďal­šie­ho nás­led­ku to­ho is­té­ho ko­na­nia sa nič ne­me­ní na to­tož­nos­ti skut­ku.

 To­tož­nosť skut­ku je za­cho­va­ná aj pri zme­nách v roz­sa­hu nás­led­ku. Ak sa nap­rík­lad na hlav­nom po­jed­ná­va­ní preu­ká­že, že pá­cha­teľ tým is­tým tres­tným či­nom krá­de­že zís­kal viac ve­cí než bo­lo uve­de­né v ob­ža­lo­be, prí­pad­ne me­nej ve­cí ako bo­lo uve­de­né v ob­ža­lo­be bu­de to­tož­nosť skut­ku aj na­ďa­lej za­cho­va­ná a súd v roz­sud­ku len up­ra­ví skut­ko­vú ve­tu a prí­pad­ne aj práv­nu kva­li­fi­ká­ciu (ten­to zá­ver nep­la­tí oh­ľad­ne čias­tko­vých úto­kov je­de­né­ho pok­ra­čo­va­cie­ho tres­tné­ho či­nu v tom sme­re, že ak vy­jde na hlav­nom po­jed­ná­va­ní naj­avo, že sa pá­cha­teľ do­pus­til aj iné­ho čias­tko­vé­ho úto­ku, za kto­rý ne­bo­la po­da­ná ob­ža­lo­ba, mu­sí byť o tom­to no­vom čias­tko­vom úto­ku ve­de­né sa­mos­tat­né ko­na­nie, na­koľ­ko, z hľa­dis­ka pro­ces­né­ho, sa za sa­mos­tat­ný sku­tok po­va­žu­je aj čias­tko­vý útok pok­ra­čo­va­cie­ho tres­tné­ho či­nu).

 d/ k za­cho­va­niu to­tož­nos­ti skut­ku sta­čí ďa­lej, po­kiaľ v skut­ku, kto­rý je po­pí­sa­ný v ob­ža­lo­be a nás­led­ne zis­te­ný na hlav­nom po­jed­ná­va­ní, je to­tož­ný nás­le­dok.

 Nap­rík­lad ob­ža­lo­ba bo­la po­da­ná za to, že ob­ža­lo­va­ný za­vi­nil dop­rav­nú ne­ho­du, pri kto­rej bo­la iná oso­ba zra­ne­ná tým, že nes­práv­ne pred­bie­hal iné vo­zid­lo. Na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa zis­tí, že prí­či­nou dop­rav­nej ne­ho­dy ne­bo­lo nep­ráv­ne pred­bie­ha­nie, ale ne­da­nie pred­nos­ti v jaz­de pri od­bo­čo­va­ní. Ale­bo bu­de po­da­ná ob­ža­lo­ba, že ob­vi­ne­ný od­cu­dzil poš­ko­de­né­mu pe­ňa­žen­ku s väč­šou su­mou fi­nan­čných pros­tried­kov tak, že mu ju vy­tia­hol z vrec­ka, keď ved­ľa se­ba se­de­li v reš­tau­rá­cii a na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa za­is­tí, že ju poš­ko­de­né­mu od­cu­dzil, keď ju ten po­lo­žil na stôl pri pla­te­ní čaš­ní­ko­vi. Pred­me­tom ko­na­nia bu­de stá­le to is­té zra­ne­nie spô­so­be­né tou is­tou dop­rav­nou ne­ho­dou, res­pek­tí­ve od­cu­dzenie pe­ňa­žen­ky tej is­tej oso­be pri tej is­tej príl­eži­tos­ti tou is­tou oso­bou. V obid­voch prí­pa­doch bu­de to­tož­nosť skut­ku za­cho­va­ná a súd v roz­sud­ku vy­ko­ná len zme­ny v skut­ko­vej ve­te (up­ra­ví sku­tok tak, aby zod­po­ve­dal do­ka­zo­va­niu na hlav­nom po­jed­ná­va­ní).

 To­tož­nosť skut­ku je za­cho­va­ná aj nap­rík­lad v prí­pa­de, keď ob­ža­lo­ba kla­die ob­vi­ne­né­mu za vi­nu spá­chanie tres­tné­ho či­nu spre­ne­ve­ry, kto­rej sa mal do­pus­tiť tak, že ako za­mes­tna­nec ob­cho­du si pris­vo­jil časť tr­žby z pre­da­ja to­va­ru a spô­so­bil tak ško­du, pri­čom na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa zis­tí, že tá­to ško­da vznik­la tak, že si zob­ral to­var z pre­da­je, prí­pad­ne tak, že to­var z pre­daj­ne dal ur­či­tým oso­bám bez za­pla­te­nia. Aj v ta­kých­to prí­pa­doch ide o to­tož­ný nás­le­dok (spô­so­be­nie ško­dy – man­ka v ob­cho­de).

 Ako ďal­ší prík­lad, v kto­rom je za­cho­va­ná to­tož­nosť skut­ku, mož­no uviesť prí­pad, v kto­rom bo­la po­da­ná ob­ža­lo­ba na oso­bu B, že od­cu­dzi­la vklad­né kniž­ky pa­tria­ce oso­be A, kto­ré zne­li na väč­šiu su­mu fi­nan­čných pros­tried­kov. Či­nu sa ma­la tá­to oso­ba do­pus­tiť tak, že pri náv­šte­vách v by­te poš­ko­de­né­ho, kto­ré vy­ko­ná­va­la na žia­dosť poš­ko­de­né­ho v ča­se, keď on sám bol v ne­moc­ni­ci, aby byt vy­vet­ra­la a do­nies­la poš­ko­de­né­mu ve­ci do ne­moc­ni­ce doš­lo k zmiz­nu­tiu vklad­ných kni­žiek, čo sa zis­ti­lo až po smr­ti poš­ko­de­né­ho (ma­lo ísť o trest­ný čin krá­de­že). Na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa preu­ká­za­lo, že poš­ko­de­ný v sku­toč­nos­ti pred od­cho­dom do ne­moc­ni­ce dal vklad­né kniž­ky ob­ža­lo­va­né­mu do ús­cho­vy a ob­ža­lo­va­ný keď sa doz­ve­del, že poš­ko­de­ný je v bez­ná­dej­nom sta­ve za­čal vy­be­rať fi­nan­čné pros­tried­ky z vklad­ných kni­žiek. Súd pri za­cho­va­ní to­tož­nos­ti skut­ku a úp­ra­ve skut­ko­vej ve­ty zme­nil práv­nu kva­li­fi­ká­ciu na trest­ný čin spre­ne­ve­ry.

 Do rám­ca uve­de­né­ho spa­da­jú aj prí­pa­dy, keď nas­ta­nú zme­ny vo for­me účas­ti ob­ža­lo­va­né­ho na tres­tnom či­ne. Nap­rík­lad ob­ža­lo­ba bo­la po­da­ná pre ná­vod, po­moc k tres­tné­mu či­nu a na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa zis­tí, že ob­ža­lo­va­ný spá­chal do­ko­na­ný trest­ný čin. Nie je pre­to ná­vod­com, či po­moc­ní­kom, ale pá­cha­te­ľom, či spolu­pá­cha­te­ľom tres­tné­ho či­nu. Aj v tých­to prí­pa­doch ide o ten is­tý nás­le­dok. Pri or­ga­ni­zá­tor­stve, po­mo­ci, či  ná­vo­de k tres­tné­mu či­nu sme­ru­je ko­na­nie pro­ti kon­krét­ne­mu in­di­vi­duál­ne­mu ob­jek­tu a mie­ri k rov­na­ké­mu nás­led­ku. Nás­le­dok do­ko­na­né­ho tres­tné­ho či­nu, vlas­tne sme­ro­va­nie k ne­mu, je to, čo udr­žia­va to­tož­nosť skut­ku.

 Ob­dob­ne to bu­de aj v prí­pa­doch iných fo­riem tres­tnej sú­čin­nos­ti, t. j. po­kiaľ ide o tres­tné či­ny nep­re­ka­ze­nia tres­tné­ho či­nu, neoz­ná­me­nia tres­tné­ho či­nu, schva­ľo­va­nia tres­tné­ho či­nu a po­dob­ne. Nap­rík­lad pri tres­tnom či­ne nep­re­ka­ze­nia tres­tné­ho či­nu ob­jekt toh­to tres­tné­ho či­nu mie­ri k nás­led­ku to­ho tres­tné­ho či­nu o nep­re­ka­ze­nie, kto­ré­ho ide a kri­té­rium sta­no­ve­né pre to­tož­nosť skut­ku, to­tiž to­tož­nosť nás­led­ku do­ko­na­né­ho tres­tné­ho či­nu, je dodr­ža­né aj tu. Ak bol te­da pá­cha­teľ ža­lo­va­ný pre do­ko­na­nú vraž­du ako nap­rík­lad spolu­pá­cha­teľ a na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa preu­ká­že, že spolu­pá­cha­te­ľom ne­bol, ale že ten­to trest­ný čin nep­re­ka­zil, po­tom mô­že byť od­sú­de­ný na pod­kla­de ob­ža­lo­by pre nep­re­ka­ze­nie tres­tné­ho či­nu vraž­dy.

 Z os­tat­ných fo­riem tres­tnej sú­čin­nos­ti je nut­né spo­me­núť trest­ný čin po­diel­nic­tva. Ko­na­nie je tu za­me­ra­né pro­ti rov­na­ké­mu spo­lo­čen­ské­mu vzťa­hu, kto­ré­mu pos­ky­tu­je ochra­nu trest­ný čin, kto­rým bo­la zís­ka­ná vec, kto­rá je pred­me­tom po­diel­nic­tva a sú­čas­ne aj k rov­na­ké­mu nás­led­ku. Ak bo­la te­da oso­ba ža­lo­va­ná pre po­diel­nic­tvo oh­ľad­ne ve­ci, kto­rá bo­la zís­ka­ná tres­tným či­nom krá­de­že, kto­rý spá­cha­la iná oso­ba a na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa zis­tí, že ve­ci, kto­ré mal na se­ba pre­viesť (v zmys­le zna­kov tres­tné­ho či­nu po­diel­nic­tva) ne­po­chá­dza­jú z krá­de­že, kto­rú spá­cha­la iná oso­ba, ale že tie­to ve­ci od­cu­dzil ob­ža­lo­va­ný sám, je to­tož­nosť skut­ku za­cho­va­ná a po úp­ra­ve skut­ku a práv­nej kva­li­fi­ká­cie je mož­né ob­ža­lo­va­né­ho od­sú­diť za spá­chanie tres­tné­ho či­nu krá­de­že.

 e/ to­tož­nosť skut­ku bu­de za­cho­va­ná aj vte­dy, keď na hlav­nom po­jed­ná­va­ní bu­dú zme­nou dot­knu­té nie­len sku­toč­nos­ti, kto­ré tvo­ria ko­na­nie, ale aj sku­toč­nos­ti, kto­ré tvo­ria nás­le­dok a to vte­dy, po­kiaľ ko­na­nie a nás­le­dok v po­do­be po­pí­sa­nej v ob­ža­lo­be a ko­na­nie a nás­le­dok po zme­nách ku kto­rým doš­lo na hlav­nom po­jed­ná­va­ní bu­dú as­poň čias­toč­ne to­tož­né. Ide te­da o prí­pa­dy, keď prí­de sú­čas­ne k čias­toč­nej zme­ne tak ko­na­nia ako aj nás­led­ku.

 Nap­rík­lad to­tož­nosť skut­ku bu­de za­cho­va­ná po­kiaľ sa spres­nia nep­res­né úda­je ob­ža­lo­by o ko­na­ní a nás­led­ku (nap­rík­lad až na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa zis­tí pres­ný spô­sob akým sa ob­ža­lo­va­ný zmoc­nil ve­cí inej oso­by a sku­toč­ný roz­sah krá­de­že).

 To­tož­nos­ti skut­ku sa ne­dot­knú ani ta­ké zme­ny, keď niek­to­ré sku­toč­nos­ti, kto­ré tvo­ria ko­na­nie a nás­le­dok po­pí­sa­ný v ob­ža­lo­be od­pad­nú, prí­pad­ne pris­tú­pia. Nap­rík­lad na ob­vi­ne­né­ho bo­la po­da­ná ob­ža­lo­ba, že sa zmoc­nil cu­dzej ve­ci za pou­ži­tia ná­si­lia, pri­čom na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa preu­ká­že, že o ná­si­lie neš­lo. To pla­tí aj opač­ne, keď ná­si­lie pri zmoc­ne­ní sa cu­dzej ve­ci sa zis­tí až do­ka­zo­va­ním na hlav­nom po­jed­ná­va­ní.

 To­tož­nosť skut­ku ne­me­ní ani to, že ob­ža­lo­va­ný bol uz­na­ný vin­ným, že sa ob­ža­lo­bou stí­ha­né­ho skut­ku do­pus­til za okol­nos­tí pod­mie­ňu­jú­cich pou­ži­tie vy­ššej tres­tnej sadz­by, t. j. ak na hlav­nom po­jed­ná­va­ní sa preu­ká­za­li aj sku­toč­nos­ti, kto­ré opod­stat­ňu­jú pou­ži­tie kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­ty ža­lo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu.

 Z čes­kos­lo­ven­skej ju­di­ka­tú­ry:

R 19/1964 Vá­za­nost sou­du ža­lob­ním návr­hem, po­kud jde o vy­me­ze­ní skut­ku, nez­na­me­ná, že by soud neměl sku­tek v ža­lob­ním návr­hu nepřesně pop­sa­ný ve vý­ro­ku roz­sud­ku upřes­nit tak, aby vy­sti­ho­val správně stav věci, sa­mozřejmě za před­pok­la­du, že se tím pod­sta­ta za­ža­lo­va­né­ho skut­ku nezmění.

R 9/1972 Z od­ůvodnění:

Po­ža­da­vek, že soud může roz­hod­nout jen o skut­ku uve­de­ném v ža­lob­ním návr­hu, nez­na­me­ná, že mu­sí jít o nap­ros­tou sho­du ža­lob­ní­ho návr­hu s roz­sud­kem, někte­ré sku­teč­nos­ti uve­de­né v ža­lob­ním návr­hu mo­hou od­pad­nout, a nap­ro­ti to­mu někte­ré opět mo­hou přibýt, sku­tek, kte­rý je předmětem tres­tní­ho říze­ní, pro­jed­ná­vá soud v ce­lé šíři. Lze pro­to přih­lí­žet i ke změnám skut­ko­vé­ho sta­vu, k nimž doš­lo při pro­jed­ná­vá­ní věci před sou­dem, a to bez oh­le­du na to, zda pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho zlep­šu­jí či zhor­šu­jí. Vy­plý­vá to např. z us­ta­no­ve­ní § 221 ods. 1 TrŘ, pod­le něhož uka­zu­jí-li vý­sled­ky hlav­ní­ho lí­če­ní na pod­stat­nou změnu okol­nos­tí přípa­du (te­dy skut­ko­vých okol­nos­tí), může soud věc vrá­tit stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, jen je-li k ob­jasnění věci třeba dal­ší­ho šetření. Z to­ho nut­no do­vo­dit (ar­gu­men­tum a con­tra­rio), že v případě, kdy ta­ko­vé­ho dal­ší­ho šetření ne­ní třeba, pro­to­že věc po skut­ko­vé strán­ce by­la např. ob­jasněna důka­zy pro­ve­de­ný­mi při hlav­ním lí­če­ní, je soud op­rávněn i ta­ko­vé změ­ny okol­nos­tí přípa­du v rám­ci té­hož skut­ku přev­zít do svých skut­ko­vých zjištění, po­kud se tím nemění přímo pod­sta­ta skut­ku. Pro­to­že pod­sta­tu skut­ku lze spatřovat předev­ším v jed­ná­ní a v nás­led­ku, kte­rý jím byl způso­ben, bu­de to­tož­nost skut­ku za­cho­vá­na, bu­de-li za­cho­vá­na ales­poň buď to­tož­nost jed­ná­ní, ne­bo to­tož­nost nás­led­ku.

Z to­ho je třeba uči­nit zá­věry v těchto směrech:

– to­tož­nost skut­ku ne­na­ru­šu­jí změ­ny v jed­not­li­vých okol­nos­tech, kte­ré in­di­vi­dua­li­zu­jí sku­tek mj. i co do ča­su spá­chá­ní, když ji­nak to­tož­nost jed­ná­ní zůsta­la za­cho­vá­na,

– při nes­hodě me­zi jed­ná­ním uve­de­ným v ob­ža­lobě a tím, kte­ré vy­šlo naj­evo v hlav­ním lí­če­ní, může udr­žo­vat to­tož­nost skut­ku to­tož­nost způso­be­né­ho nás­led­ku,

– tý­ka­jí-li se změ­ny, k nimž doš­lo v důsled­ku do­ka­zo­vá­ní při hlav­ním lí­če­ní, sku­teč­nos­tí, kte­ré ve svém souhr­nu tvoří jed­ná­ní, bu­de za­cho­vá­na to­tož­nost, jes­tli­že jed­ná­ní vy­lí­če­né v ob­ža­lobě a jed­ná­ní po změnách, k nimž doš­lo v hlav­ním lí­če­ní, bu­dou ales­poň čás­tečně to­tož­ná (te­dy i např. v čás­teč­né shodě ča­so­vé­ho vy­me­ze­ní), to­též pla­tí, po­kud jde o nás­le­dek,

– to­tož­nos­ti skut­ku se ne­dot­kne při shodě jed­ná­ní ne­bo nás­led­ku, přis­tou­pí-li např. okol­nost pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by ne­bo okol­nost, je­jíž práv­ní zhod­no­ce­ní za­klá­dá znak či­nu přísněji tres­tné­ho,

– při tres­tných či­nech hro­mad­ných a tr­va­jí­cích a při tres­tných či­nech, je­jichž zna­kem je sous­tav­nost pá­chá­ní, kte­ré tvoří pod­le sou­čas­né­ho prá­va je­den sku­tek, se nic nemění na to­tož­nos­ti skut­ku, jes­tli­že během hlav­ní­ho lí­če­ní někte­ré úto­ky tvr­ze­né v ob­ža­lobě od­pad­nou ane­bo nao­pak někte­ré přibu­dou.

R 41/1972 Soud je po­vi­nen vy­čer­pat ce­lý sku­tek, kte­rý je předmětem ob­ža­lo­by, a za­bý­vat se vše­mi je­ho strán­ka­mi, kte­ré jsou právně re­le­van­tní. Tu­to po­vin­nost má i od­vo­la­cí soud.

R 64/1973 Ob­ža­lo­va­cí zá­sa­da, pod­le něhož soud může roz­hod­nout jen o skut­ku, kte­rý je uve­den v ža­lob­ním návr­hu, nez­na­me­ná, že me­zi skut­kem, kte­rý je uve­den v ža­lob­ním návr­hu, a skut­kem, uve­de­ným ve vý­ro­ku roz­sud­ku, mu­sí být úpl­ná sho­da. Někte­ré sku­teč­nos­ti mo­hou od­pad­nout a nao­pak ji­né přis­tou­pit, av­šak nes­mí se změnit pod­sta­ta skut­ku. Pod­sta­ta skut­ku je ur­čo­vá­na účas­tí ob­ža­lo­va­né­ho na ur­či­té udá­los­ti pop­sa­né v ža­lob­ním návr­hu, z níž vze­šel nás­le­dek po­ru­šu­jí­cí ne­bo oh­ro­žu­jí­cí spo­le­čen­ské zá­jmy chráněné tres­tním zá­ko­nem. To­tož­nost skut­ku bu­de za­cho­vá­na, bu­de-li za­cho­vá­na to­tož­nost jed­ná­ní ne­bo nás­led­ku.

B 6/1975-52 Soud může roz­hod­nout jen o skut­ku, kte­rý je uve­den v ža­lob­ním návr­hu. Ten­to sku­tek mu­sí vy­čer­pat v ce­lé šíři. Doj­de-li soud k zá­věru, že sku­tek uve­de­ný v ža­lob­ním návr­hu ne­ní jed­not­ný, nýbrž slo­žen z ví­ce útoků, kte­ré je nut­no po­va­žo­vat za sa­mos­tat­né skut­ky a z nichž o někte­rých je nut­no roz­hod­nout ji­nak než od­su­zu­jí­cím vý­ro­kem, nes­ta­čí ty­to skut­ky vy­pus­tit z od­su­zu­jí­cí­ho vý­ro­ku, nýbrž je nut­no o nich roz­hod­nout sa­mos­tat­ným vý­ro­kem.

B 6/1975-53 Při tres­tných či­nech hro­mad­ných, tr­va­jí­cích a ta­ko­vých, je­jichž zna­kem je sous­tav­nost pá­chá­ní, se nic nemění na to­tož­nos­ti skut­ku, jes­tli­že na roz­díl od je­jich vy­me­ze­ní v ob­ža­lobě se stí­ha­né proti­práv­ní jed­ná­ní zkrá­tí, prod­lou­ží ne­bo po­su­ne.

R 52/1979 K za­cho­vá­ní to­tož­nos­ti skut­ku pos­ta­čí to­tož­nost jed­ná­ní ne­bo to­tož­nost nás­led­ku. Je-li ob­vině­ný stí­hán pro­to, že se zmoc­nil ci­zí věci krá­de­ží, popř. lou­pe­ží, je za­cho­vá­na to­tož­nost nás­led­ku, jes­tli­že se zjis­tí, že se věci sám nez­moc­nil, ale že tu­to věc od­ci­ze­nou, popř. ulou­pe­nou ji­nou oso­bou ne­bo to, co by­lo za tu­to věc zís­ká­no, na se­be převedl, te­dy že se ne­do­pus­til tres­tné­ho či­nu krá­de­že, popř. lou­pe­že, ale tres­tné­ho či­nu po­díl­nic­tví. Nao­pak, je-li ob­vině­ný stí­hán pro­to, že převedl na se­be věc, kte­rou od­ci­zi­la ji­ná oso­ba, je za­cho­vá­na to­tož­nost nás­led­ku, a tím i to­tož­nost skut­ku, jes­tli­že se zjis­tí, že ob­vině­ný věc na se­be nepřevedl, ale sám ji od­ci­zil, te­dy že nes­pá­chal trest­ný čin po­díl­nic­tví, ale trest­ný čin krá­de­že (popř. lou­pe­že).

R 50/1981 Jes­tli­že řídí pa­cha­tel mo­to­ro­vé vo­zid­lo pod vli­vem al­ko­ho­lu v době, kdy mu by­lo říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del za­ká­zá­no pra­vo­moc­ným roz­sud­kem, napl­ňu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky v jed­no­čin­ném souběhu s tres­tným či­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí. Přes­to­že je ta­ko­vý­to sku­tek kva­li­fi­ko­ván v ob­ža­lobě jen ja­ko trest­ný čin oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky, neb­rá­ní to sou­du uz­nat ob­ža­lo­va­né­ho vin­ným též uve­de­ným tres­tným či­nem, pro­to­že soud ne­ní vá­zán práv­ním po­sou­ze­ním skut­ku v ob­ža­lobě. To­tož­nost skut­ku zůstá­vá v ta­ko­vém­to případě za­cho­va­ná i teh­dy, když ob­ža­lo­ba neob­sa­hu­je okol­nost, že říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la by­lo ob­ža­lo­va­né­mu za­ká­zá­no pra­vo­moc­ným roz­sud­kem, pro­to­že pod­sta­ta jed­ná­ní (říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la v kri­tic­ké době) zůstá­vá nezměněna.

R 10/1982-II. Tím, že soud uz­ná ob­viněné­ho vin­ným, že se ob­ža­lo­bou stí­ha­né­ho skut­ku do­pus­til za okol­nos­tí pod­mi­ňu­jí­cích pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by, se nemění to­tož­nost skut­ku.

R 8/1984 Je-li pa­cha­tel stí­hán ob­ža­lo­bou pro­to, že ja­ko řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la při dop­rav­ní ne­hodě způso­bil ji­né­mu z ned­ba­los­ti új­mu na zdra­ví a po­tom té­to osobě ne­pos­kytl potřeb­nou po­moc, jde o dva sa­mos­tat­né skut­ky. O kaž­dém z těchto skutků je nut­no roz­hod­nout sa­mos­tat­ným vý­ro­kem

R 8/1985 K otáz­ce jed­no­ty skut­ku.

Mo­men­tem, kte­rý dě­lí pa­cha­te­lo­vo jed­ná­ní na různé skut­ky, je nás­le­dek zá­važ­ný z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va, kte­rý pa­cha­tel způso­bil ne­bo chtěl způso­bit. Za je­den sku­tek lze po­va­žo­vat jen ty pro­je­vy vů­le pa­cha­te­le na­ve­nek, kte­ré jsou pro ten­to nás­le­dek kau­zál­ní, po­kud jsou za­hr­nu­ty je­ho za­viněním.

K otáz­ce to­tož­nos­ti skut­ku.

Sku­tek spo­čí­va­jí­cí v tom, že pa­cha­tel se po­ku­sil za­vraž­dit svou man­žel­ku tím, že ji vy­ho­dil z ok­na dru­hé­ho pos­cho­dí pa­ne­lo­vé­ho do­mu, ne­ní to­tož­ný se skut­kem, kte­rý zá­le­ží v tom, že pa­cha­tel man­žel­ku, kte­rá sa­ma vy­sko­či­la z ok­na a způso­bi­la si těžké zranění, pou­ze od­nesl do by­tu a těžce zraněnou ji tam po­ne­chal sa­mot­nou, aniž za­jis­til ja­kou­ko­li po­moc, ač­ko­li nutně potřebo­va­la lé­kařské ošetření.

B 2/1986-26 Jes­tli­že pa­cha­tel uži­je ná­si­lí v úmys­lu do­nu­tit že­nu k sou­lo­ži, ale v průběhu to­ho­to úto­ku za­mění svůj původ­ní zá­měr za úmysl poš­ko­ze­nou usmr­tit a za­čne us­ku­teč­ňo­vat pro­ti poš­ko­ze­né ná­si­lí na­mířené pro­ti je­jí­mu ži­vo­tu, jed­ná se o dva sa­mos­tat­né skut­ky, a te­dy o více­čin­ný souběh tres­tných činů.

B 3/1986-36 Jes­tli­že je ob­vině­ný stí­hán ob­ža­lo­bou pro to, že na­mířil puš­ku pro­ti poš­ko­ze­né­mu, po­ža­do­val po něm na­li­tí al­ko­ho­lu a vy­hro­žo­val, že všech­ny postří­lí, a po­té poš­ko­ze­né­ho něko­lik­rát udeřil puš­kou do hla­vy a způso­bil mu zranění, jde o je­den sku­tek. Po­kud však ob­vině­ný po pr­vním in­ci­den­tu s poš­ko­ze­ným opus­til mís­tnost a po ur­či­té době se vrá­til a tepr­ve po­té doš­lo k dal­ší­mu úto­ku na poš­ko­ze­né­ho a již nes­le­do­val zá­měr, aby mu poš­ko­ze­ný na­lil al­ko­hol, jde o sa­mos­tat­ný sku­tek.

B 4/1986-57 Čin­nost pa­cha­te­le, kte­rá je sou­čás­tí tres­tné­ho či­nu neop­rávněné­ho pod­ni­ká­ní, ze kte­ré má pa­cha­tel příjem, a nepřiz­ná­ní to­ho­to příj­mu ke zdanění, kte­ré je ža­lo­vá­no ja­ko trest­ný čin zkrá­ce­ní daně, jsou dva sa­mos­tat­né skut­ky. O kaž­dém z těchto skutků je nut­no v roz­sud­ku roz­hod­nout sa­mos­tat­ným vý­ro­kem.

B 2/1987-15 Sku­tek spo­čí­va­jí­cí v tres­tá­ní nez­le­ti­lé­ho dí­těte bi­tím do různých čás­tí tě­la, jímž jsou způso­be­ny mno­ho­čet­né od­ěrky a krev­ní vý­ro­ny způso­bu­jí­cí sil­né bo­les­ti, ne­ní to­tož­ný se skut­kem, při kte­rém opo­mi­nu­tím po­vin­nos­ti za­jis­tit lé­kařskou po­moc zraněné­mu dí­tě­ti doš­lo ke způso­be­ní smr­ti, jes­tli­že bi­tí dí­těte ne­by­lo v příčin­né sou­vis­los­ti se smr­tel­ným nás­led­kem.

R 5/1988 K otáz­ce jed­no­ty skut­ku.

Jde-li o ví­ce způso­be­ných nás­ledků vý­znam­ných z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, jde o je­den sku­tek teh­dy, jes­tli­že všech­ny nás­led­ky by­ly způso­be­ny ales­poň zčás­ti jed­ním jed­ná­ním, rovněž vý­znam­ným z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho.

Zo slo­ven­skej ju­di­ka­tu­ry:

R 9/1997 Účas­ťou ob­viněné­ho na ur­či­tej tres­tne stí­ha­nej uda­los­ti, z kto­rej vzi­šiel nás­le­dok vý­znam­ný z hľa­dis­ka tres­tné­ho prá­va hmot­né­ho, je ur­če­ná pod­sta­ta skut­ku. Pod­sta­ta skut­ku je za­cho­va­ná, ak je za­cho­va­ná as­poň sčas­ti to­tož­nosť ko­na­nia ale­bo nás­led­ku. Ak ide o viac nás­led­kov po­ru­šu­jú­cich ale­bo oh­ro­zu­jú­cich spo­le­čen­ské zá­uj­my chrá­ne­né Tres­tným zá­ko­nom a ak všet­ky nás­led­ky bo­li spô­so­be­né as­poň sčas­ti jed­ným ko­na­ním, ide o je­den sku­tok.

Z čes­kej ju­di­ka­tú­ry:

R 17/1993 Smys­lem us­ta­no­ve­ní o tres­tném či­nu nepřeka­že­ní tres­tné­ho či­nu je zej­mé­na za­brá­nit spá­chá­ní v zá­koně vy­me­ze­ných zá­važ­ných tres­tných činů, a tím chrá­nit spo­leč­nost před je­jich škod­li­vý­mi nás­led­ky. Za nás­le­dek tres­tné­ho či­nu nepřeka­že­ní tres­tné­ho či­nu je pro­to mož­no po­va­žo­vat i nás­le­dek to­ho kon­krét­ní­ho tres­tné­ho či­nu, kte­rý neb­yl překa­žen. To je důle­ži­té z hle­dis­ka to­tož­nos­ti skut­ku, kte­rá je za­cho­vá­na i v případě, kdy ob­vině­ný je ob­ža­lo­bou stí­hán ja­ko spolu­pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu lou­pe­že, ale pro­ká­že se, že svým jed­ná­ním napl­ňo­val je­nom zna­ky tres­tné­ho či­nu nepřeka­že­ní tres­tné­ho či­nu Po­dobně je to­mu i teh­dy, když je zjištěno, že ob­vině­ný, stí­ha­ný ja­ko spolu­pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu, pou­ze převedl na se­be věc zís­ka­nou tím­to tres­tným či­nem ji­nou oso­bou ne­bo to, co za ta­ko­vou věc by­lo opatřeno. To­tož­nost skut­ku je vzhle­dem ke stej­né­mu nás­led­ku za­cho­vá­na i pro skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu po­díl­nic­tví, ne­boť jím pa­cha­tel vlastně na­po­má­há to­mu, aby byl, po­kud jde o od­ci­ze­nou věc, za­cho­ván stav vy­tvoře­ný zá­klad­ním tres­tným či­nem.

R 1/1996-I. To­tož­nost skut­ku v tres­tním říze­ní je za­cho­vá­na, je-li za­cho­vá­na ales­poň to­tož­nost jed­ná­ní ne­bo to­tož­nost nás­led­ku. Přitom ne­mu­sí být jed­ná­ní ne­bo nás­le­dek pop­sá­ny se vše­mi skut­ko­vý­mi okol­nos­tmi shodně, pos­ta­čí sho­da čás­teč­ná. Z hle­dis­ka za­cho­vá­ní to­tož­nos­ti jed­ná­ní i nás­led­ku nej­sou pod­stat­né ty skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré cha­rak­te­ri­zu­jí jen za­vinění či ji­ný znak sub­jek­tiv­ní strán­ky či­nu. Nás­led­kem se přitom ro­zu­mí po­ru­še­ní in­di­vi­duál­ní­ho ob­jek­tu tres­tné­ho či­nu v je­ho kon­krét­ní po­době, te­dy kon­krét­ní nás­le­dek (po­ru­še­ní ur­či­té­ho je­di­neč­né­ho vzta­hu – zá­jmu), ni­ko­li ur­či­tý typ nás­led­ku.

SR 101/1998 Ne­ní po­ru­še­ním tzv. zá­sa­dy to­tož­nos­ti skut­ku, jes­tli­že jed­na a táž účast pa­cha­te­le na něm, po­sou­ze­ná v ob­ža­lobě ja­ko spolu­pa­cha­tel­ství, je sou­dem kva­li­fi­ko­vá­na ja­ko po­moc k to­mu­to tres­tné­mu či­nu (a nao­pak).

SR 34/2001 1. To­tož­nost skut­ku je za­cho­vá­na, je-li to­tož­né jed­ná­ní ne­bo je-li to­tož­ný nás­le­dek. Nás­le­dek, kte­rý může za­cho­vat to­tož­nost skut­ku, však mu­sí být nás­led­kem z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va re­le­van­tním. Soud pro­to nemůže uz­nat ob­ža­lo­va­né­ho vin­ným skut­kem, kte­rý si­ce má stej­ný nás­le­dek ja­ko sku­tek uve­de­ný v ob­ža­lobě, ale u no­vé­ho skut­ku ne­ní ten­to nás­le­dek zna­kem tres­tné­ho či­nu, je­hož skut­ko­vou pod­sta­tu sku­tek napl­ňu­je. Jes­tli­že předmětem ob­ža­lo­by by­lo jed­ná­ní ob­ža­lo­va­né­ho spá­cha­né v ran­ních ho­di­nách ur­či­té­ho dne spo­čí­va­jí­cí v hru­bém tý­rá­ní dí­těte, kte­ré mělo za nás­le­dek těžký šok dí­těte a je­ho úmr­tí v od­po­led­ních ho­di­nách po­sou­ze­né ja­ko trest­ný čin vraž­dy může soud ob­ža­lo­va­né­ho na zá­kladě té­to ob­ža­lo­by uz­nat vin­ným skut­kem zá­le­že­jí­cím v tom, že uve­de­né­ho dne v od­po­led­ních ho­di­nách ne­pos­kytl zraněné­mu a chrop­tí­cí­mu dí­tě­ti po­moc přivo­lá­ním lé­kaře, a tím je­ho smrt za­vi­nil, jen jes­tli­že v ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci lze spatřovat s oh­le­dem na zvláš­tní po­vin­nost ob­ža­lo­va­né­ho pos­kyt­nout po­moc trest­ný čin po­ru­cho­vý, je­hož zna­kem je způso­be­ní smr­ti. Je-li však v ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci spatřován pou­ze trest­ný čin ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci je­hož zna­kem způso­be­ní smr­ti ne­ní, nej­de o sku­tek to­tož­ný se skut­kem uve­de­ným v ob­ža­lobě.

R 10/2001 K otáz­ce jed­no­ty a to­tož­nos­ti skut­ku:

Jde o je­den sku­tek, jes­tli­že jed­ná­ní, kte­ré je prostřed­kem ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu dru­hé­ho, je sou­časně sou­čás­tí jed­ná­ní, kte­ré zna­me­ná us­ku­teč­ňo­vá­ní jed­ná­ní pop­sa­né­ho ve skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu dru­hé­ho. To pla­tí i v případě, kdy jed­ná­ní, kte­ré vy­vo­la­lo ur­či­tý nás­le­dek zá­važ­ný z hle­dis­ka tres­tní­ho prá­va, mu­se­lo nejpr­ve způso­bit ji­ný nás­le­dek, bez něhož by k vy­vo­lá­ní dru­hé­ho nás­led­ku ne­doš­lo.

R 40/2001 Jes­tli­že jed­ná­ní pa­cha­te­le, jež je pod­le ob­ža­lo­by vý­znam­né z hle­dis­ka nás­led­ku tres­tné­ho či­nu krá­de­že soud ne­má za pro­ká­za­né, av­šak sou­časně jsou sou­dem zjiště­ny sku­teč­nos­ti za­klá­da­jí­cí ji­né jed­ná­ní pa­cha­te­le, než je pop­sá­no v ob­ža­lobě, kte­ré je rovněž právně vý­znam­né pro vznik té­hož kon­krét­ní­ho nás­led­ku pop­sa­né­ho v ob­ža­lobě, pak je to­tož­nost skut­ku za­cho­vá­na sho­dou nás­led­ku v po­době vzni­ku ško­dy na stej­ném ma­jet­ku.

R 41/2002-I. Předmětem tres­tní­ho stí­há­ní je vždy sku­tek, v němž je spatřován trest­ný čin, přičemž pod­sta­tou skut­ku je trestněprávně re­le­van­tní jed­ná­ní pa­cha­te­le a jím za­příčině­ný trestněprávně vý­znam­ný nás­le­dek. Od skut­ku je nut­no od­li­šo­vat je­ho po­pis, kte­rý mu­sí ob­sa­ho­vat ty skut­ko­vé okol­nos­ti, kte­ré jsou právně vý­znam­né z hle­dis­ka naplnění jed­not­li­vých znaků skut­ko­vé pod­sta­ty stí­ha­né­ho tres­tné­ho či­nu. I když v případě ob­viněné­ho stí­ha­né­ho pro trest­ný čin těžké­ho ub­lí­že­ní na zdra­ví z ned­ba­los­ti ne­ní v po­pi­su skut­ku uve­de­no, že pa­cha­tel zra­nil ta­ké dal­ší oso­bu, a to např. pro­to, že je­jí zranění nepřed­sta­vo­va­lo ta­ko­vé ub­lí­že­ní na zdra­ví, ja­ké před­pok­lá­dá ta­to skut­ko­vá pod­sta­ta, nic to nemění na tom, že stí­ha­ným skut­kem doš­lo ta­ké k poš­ko­ze­ní té­to oso­by a popřípadě i ke vzni­ku ma­jet­ko­vé új­my. V ta­ko­vém případě nic neb­rá­ní to­mu, aby by­lo roz­hod­nu­to o po­vin­nos­ti ob­viněné­ho k náh­radě ško­dy způso­be­né zraněním té­to oso­by, ne­boť k je­jí­mu vzni­ku doš­lo za­viněným proti­práv­ním jed­ná­ním ob­viněné­ho, pro kte­ré je trestně stí­hán, a vznik­lá ško­da je v příčin­né sou­vis­los­ti s tím­to jed­ná­ním.

R 6/2008 Jes­tli­že ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ne­do­vo­le­né vý­ro­by a dr­že­ní omam­ných a psy­chot­rop­ních lá­tek a jedů pod­le doš­lo je­di­ným jed­ná­ním pa­cha­te­le, jímž v ur­či­té době a na ur­či­tém místě pro­dá­val omam­né či psy­chot­rop­ní lát­ky ví­ce oso­bám, pak je­jich pro­dej ve vzta­hu k jed­not­li­vým oso­bám nepřed­sta­vu­je dí­lčí úto­ky pok­ra­ču­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu.

R 45/2008 Sku­tek po­sou­ze­ný ja­ko trest­ný čin pod­vo­du, kte­rý spo­čí­val v tom, že pa­cha­tel od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží s úmys­lem vůbec za ně ne­zap­la­tit kup­ní ce­nu, ne­ní to­tož­ný se skut­kem po­sou­ze­ným ja­ko trest­ný čin poš­ko­ze­ní věřite­le, je­hož pod­sta­tou by­lo to, že pa­cha­tel po­té, co od­eb­ral od do­da­va­te­le zbo­ží, či­nil ve vzta­hu ke své­mu ma­jet­ku ta­ko­vé fik­tiv­ní dis­po­zi­ce, kte­rý­mi před­stí­ral svou nes­chop­nost za­pla­tit kup­ní ce­nu za od­eb­ra­né zbo­ží. Pra­vo­moc­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o jed­nom z těchto skutků ne­ní překáž­kou pro stí­há­ní pa­cha­te­le za dru­hý sku­tek a pro ji­né me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí o něm.

R 21/2010 To­tož­nost skut­ku je za­cho­vá­na i v případě od­liš­né­ho jed­ná­ní ob­viněné­ho při ales­poň čás­tečně shod­ném nás­led­ku, jímž se ro­zu­mí kon­krét­ní nás­le­dek, ni­ko­li ur­či­tý typ nás­led­ku (viz R 1/1996-I.). Je-li tím­to nás­led­kem po­ru­še­ní zá­jmu na ochraně ma­jet­ku pro­je­vu­jí­cí se ve vzni­ku ško­dy ur­či­té osobě, pak z hle­dis­ka to­tož­nos­ti skut­ku ne­ní roz­hod­né, zda k té­to škodě doš­lo tím, že předmět pa­cha­te­lo­va úto­ku, jímž by­ly ci­zí pe­ní­ze v ho­to­vos­ti, pa­cha­tel zís­kal přímo od je­jich vlas­tní­ka ane­bo od oso­by, kte­rá je mě­la u se­be na zá­kladě svěření ze stra­ny vlas­tní­ka (např. ja­ko je­ho za­městna­nec). To­tož­nost skut­ku je pak za­cho­vá­na i v případě, kdy se op­ro­ti ob­ža­lobě zjis­tí, že ob­vině­ný se nez­moc­nil ci­zích peněz, kte­ré mě­la ur­či­tá oso­ba u se­be, po ná­sil­ném úto­ku vůči ní, tj. tres­tným či­nem lou­pe­že, ale zís­kal ty­též ci­zí pe­ní­ze po­té, co tu­to oso­bu uvedl v om­yl přís­li­bem plnění, kte­ré jí ne­pos­kytl, ač za něj dos­tal pe­ní­ze, tj. tres­tným či­nem pod­vo­du.

TpR 4/2007, s. 114 1. To­tož­nost skut­ku se nemění, po­kud je až v říze­ní před sou­dem zjištěno, že pa­cha­tel, je­hož jed­ná­ní by­lo v ob­ža­lobě po­sou­ze­no ja­ko trest­ný čin lou­pe­že, se jej do­pus­til ve sta­vu nepříčet­nos­ti, do kte­ré­ho se přivedl za­viněně ap­li­ka­cí ná­vy­ko­vé lát­ky, tak­že to­to je­ho jed­ná­ní vy­ka­zu­je zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu opil­ství.

(uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du ČR zo dňa 14.03.2007 sp. zn. 6 Tdo 225/2007). Z hľa­dis­ka napl­ne­nia všet­kých zna­kov skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du je ľa­hos­taj­né, či ľsti­vým pred­stie­ra­ním a ko­na­ním pá­cha­te­ľa bo­la poš­ko­de­ná pria­mo oso­ba uvá­dza­ná do omy­lu, res­pek­tí­ve jej pros­tred­níc­tvom iná oso­ba. Oso­ba poš­ko­de­né­ho nie je roz­hod­nu­jú­ca pre to­tož­nosť skut­ku stí­ha­né­ho ako trest­ný čin pod­vo­du

 

Diskusia