Trestné činy v doprave

 

Tres­tná čin­nost v dop­ravě – hmotněpráv­ní část – vy­bra­né otáz­ky

 

Us­ta­no­ve­ní obec­né čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na důle­ži­tá pro po­su­zo­vá­ní tres­tných činů v dop­ravě

 

§ 3 Trest­ný čin i v dop­ravě před­sta­vu­je jed­ná­ní proti­práv­ní, za­viněné a tres­tné. Je to pro spo­leč­nost ne­bez­peč­ný čin,[1] je­hož zna­ky jsou uve­de­ny v zá­koně. K těmto znakům patří ne­jen ty­po­vé zna­ky ve zvláš­tní čás­ti (někdy blí­že vy­me­ze­né v obec­né čás­ti - v rám­ci vý­kla­do­vých us­ta­no­ve­ní), ale i obec­né zna­ky, ji­miž jsou zej­mé­na věk (§ 11 tr. zák.) a příčet­nost (§ 12 tr. zák.).

Aby šlo o trest­ný čin (v dop­ravě, ale i v ji­ných ob­las­tech kri­mi­na­li­ty), mu­sí jít o jed­ná­ní člověka (jed­ná­ním ve smys­lu tres­tní­ho prá­va se ro­zu­mí pro­jev vů­le ve vnějším světě, kte­rý ne­ní vy­nu­cen vnější si­lou ne­bo fy­zio­lo­gic­ky či ji­nak ne­zá­vis­le na vlas­tní vů­li, což nep­la­tí v přípa­dech, kdy jde si­ce o cho­vá­ní neříze­né vlas­tní vů­lí, kdy však před­cho­zí si­tua­ce by­la vy­vo­lá­na jed­ná­ním za­klá­da­jí­cím tres­tní od­povědnost - srov. i us­ta­no­ve­ní § 201a od­st. 2 tr. zák.), jed­ná­ní mu­sí od­po­ví­dat někte­ré­mu ty­pu uve­de­né­mu ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na (zde jsou up­ra­ve­ny i skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tných činů; tres­tné či­ny v dop­ravě z hle­dis­ka své­ho dru­ho­vé­ho ob­jek­tu net­voří sa­mos­tat­nou hla­vu zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na), i trest­ný čin v dop­ravě je proti­práv­ní (z okol­nos­tí vy­lu­ču­jí­cích proti­práv­nost zde reálně přichá­zí v úva­hu jen kraj­ní nou­ze pod­le § 14 tr. zák.), ja­ko ko­rek­tiv umož­ňu­jí­cí od­li­šit od se­be trest­ný čin a jed­ná­ní bez­tres­tné se up­lat­ňu­je ma­te­riál­ní znak, tj. ne­bez­peč­nost pro spo­leč­nost - na roz­díl od práv­ních úp­rav ve většině de­mok­ra­tic­kých států, kde se uve­de­ný prob­lém řeší pro­lo­me­ním zá­sa­dy le­ga­li­ty zá­sa­dou opor­tu­ni­ty (ve sta­no­ve­ných přípa­dech stát­ní zá­stup­ce ne­bo soud může upus­tit od tres­tní­ho stí­há­ní; kri­té­ria upuštění jsou ve­li­ce pod­rob­ná a jde o kon­krét­ní vy­jádření hle­di­sek up­ra­ve­ných v § 3 od­st. 4 plat­né­ho tres­tní­ho zá­ko­na), mu­sí jít o jed­ná­ní oso­by trestně od­povědné (z hle­dis­ka věku a příčet­nos­ti). V ČR až no­ve­la tres­tní­ho řádu č. 265/2001 Sb. za­ved­la jis­tý pr­vek opor­tu­ni­ty (srov. § 172 od­st. 2 písm. c) tr. ř.), ale fak­tic­ky nad rá­mec již up­lat­ňo­va­né­ho uv­bá­že­ní ma­te­riál­ní­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu (vli­vem zmi­ňo­va­né­ho ma­te­riál­ní­ho ko­rek­ti­vu ve prospěch pa­cha­te­le). Jde te­dy o důsle­dek ma­te­riál­ní­ho, resp. ma­te­riálně for­mál­ní­ho po­je­tí tres­tné­ho či­nu (§ 3 od­st. 2 a 4, § 75 tr. zák. a od 1. 1. 2004 § 6 od­st. 1 zá­ko­na č. 218/2003 Sb., o soud­nic­tví ve věcech mlá­de­že); srov. též § 29, § 31, § 41, § 43, § 88 a § 294 tr. zák. oh­ledně roz­li­še­ní jed­not­li­vých tres­tných činů, např. zá­klad­ních a kva­li­fi­ko­va­ných skut­ko­vých pod­stat; pro tres­tné či­ny v dop­ravě by moh­ly znač­ný vý­znam mít pri­vi­le­go­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty, ale plat­ný tres­tní zá­kon z té­to konstruk­ce v pod­statě u té­to for­my tres­tné čin­nos­ti ne­vy­chá­zí (a ne­či­nil tak ani návrh no­vé­ho tres­tní­ho zá­ko­ní­ku). Ma­te­riál­ní, resp. ma­te­riálně for­mál­ní, po­je­tí tres­tné­ho či­nu je po­va­žo­vá­no někdy za příliš neur­či­té a uva­žu­je se o je­ho nah­ra­ze­ní po­je­tím for­mál­ním (for­málně ma­te­riál­ním), pro­ti ta­ko­vé­mu po­je­tí se za­se na dru­hé straně vy­slo­vu­jí ná­mit­ky a pou­ka­zu­je se na vý­ho­dy tra­dič­ní­ho ma­te­riál­ní­ho po­je­tí, a to obzvláště z poh­le­du praxe.

Pro tres­tné či­ny v dop­ravě je - po­kud jde o ob­li­ga­tor­ní zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty - ve­li­ce důle­ži­tá příčin­ná sou­vis­lost. Čes­ká trestněpráv­ní teorie vy­chá­zí z tzv. teorie ek­vi­va­len­ce, pod­le níž se ne­vy­bí­rá z řady příčin a pod­mí­nek, jež vy­vo­la­ly ne­bo moh­ly vy­vo­lat nás­le­dek (úči­nek na hmot­ném předmětu úto­ku – příčin­ná sou­vis­lost mu­sí být zá­sadně ne­jen me­zi jed­ná­ním a nás­led­kem, ale i jed­ná­ním a účin­kem a sa­mozřejmě v ur­či­tých přípa­dech me­zi jed­ná­ním a těžším nás­led­kem), hlav­ní, nut­ná ne­bo adek­vát­ní příči­na, ale za příči­nu po­va­žu­je všech­ny je­vy, bez nichž by nás­le­dek ne­nas­tal, ne­bo by ne­nas­tal tak, jak nas­tal. To nez­na­me­ná, že by je­jich vliv na nás­le­dek mu­sel být nutně stej­ný (zá­sa­da gra­da­ce příčin­né sou­vis­los­ti). V té­to sou­vis­los­ti je důle­ži­té i to, aby jed­ná­ní pa­cha­te­le by­lo z hle­dis­ka způso­be­ní nás­led­ku sku­teč­nos­tí dos­ta­tečně vý­znam­nou. Mu­sí jít o příči­nu v jed­ná­ní člověka; ji­né příči­ny (např. v důsled­ku půso­be­ní přírod­ních sil) nej­sou pro tres­tní prá­vo vý­znam­né (zá­sa­da umě­lé izo­la­ce jevů). K tres­tní od­povědnos­ti mu­sí i v případě, že je zjištěna příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním a nás­led­kem, přis­tou­pit za­vinění (zá­sa­da za­vinění). Je-li kau­zál­ní průběh aty­pic­ký, je nás­le­dek (úči­nek) nepřed­ví­da­tel­ný, a te­dy větši­nou ne­za­vině­ný (srov. rozh. č. 20/1981 a č. 20/1992 Sb. rozh. tr.).

Nepřed­ví­da­tel­ný průběh může být důsled­kem to­ho, že do vý­vo­je příčin­né sou­vis­los­ti za­sáh­ne jed­ná­ní ji­né oso­by. Po­kud to­to jed­ná­ní by­lo pro nás­le­dek (úči­nek) roz­ho­du­jí­cí a vy­lou­či­lo up­latnění původ­ní příči­ny, příčin­ná sou­vis­lost ve vzta­hu k nás­led­ku se přeru­šu­je a pa­cha­te­li původ­ní­ho jed­ná­ní nel­ze od­povědnost za nově nas­ta­lý nás­le­dek nel­ze přičí­tat.

K otáz­ce tzv. přeru­še­né příčin­né sou­vis­los­ti (blí­že srov. ji­nak Sol­nař, V., Fe­nyk, J., Cí­sařová, D. Zá­kla­dy tres­tní od­povědnos­ti, pod­statně přep­ra­co­va­né a doplněné vy­dá­ní. Pra­ha: Lexis­Nexis, Nak­la­da­tel­ství ORAC, 2003, s. 208 – 212).

Příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem se nepřeru­šu­je, jes­tli­že k jed­ná­ní pa­cha­te­le přis­tou­pí  dal­ší  sku­teč­nost, kte­rá spolu­půso­bí při vzni­ku nás­led­ku, jes­tli­že však jed­ná­ní pa­cha­te­le zůstá­vá  ta­ko­vou sku­teč­nos­tí, bez kte­ré by k nás­led­ku ne­by­lo doš­lo. Příčin­ná sou­vis­lost by se přeru­ši­la jen teh­dy, kdy­by no­vá okol­nost půso­bi­la ja­ko vý­luč­ná a sa­mos­tat­ná příči­na, kte­rá způso­bi­la nás­le­dek bez oh­le­du na jed­ná­ní pa­cha­te­le. Ko­rek­ti­vem ši­ro­ké­ho po­je­tí příčin­né sou­vis­los­ti je otáz­ka vi­ny, kte­rá za­brá­ní, aby zej­mé­na při ne­ty­pic­kém průběhu byl ob­vině­ný od­povědným i za má­lo oče­ká­va­tel­ný, těžší nás­le­dek (č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

 

NS ČSR - 2 Tz 10/80 (č. 20/1981 Sb. rozh. tr.)

Za­vinění mu­sí za­hr­no­vat všech­ny zna­ky cha­rak­te­ri­zu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu, te­dy i příčin­ný vztah me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem tres­tné­ho či­nu. Pro pa­cha­te­le  nepřed­ví­da­tel­ný příčin­ný průběh ne­ní v za­vinění ob­sa­žen  a pa­cha­tel neod­po­ví­dá za nás­le­dek, kte­rý tak­to vzej­de. Z hle­dis­ka před­ví­da­tel­nos­ti příčin­né­ho průběhu, kte­rý vedl v tom­to případě ke smr­ti poš­ko­ze­né­ho, a te­dy za­vinění pa­cha­te­le k němu, nut­no však roz­li­šo­vat, o ja­ké kom­pli­ka­ce v tom  kte­rém případě šlo. Pa­cha­tel, kte­rý ji­né­mu způso­bil zranění, ne­po­chybně měl a mohl před­ví­dat, že mo­hou nas­tat různé zdra­vot­ní  kom­pli­ka­ce, kte­ré ani při nej­lep­ší zdra­vot­nic­ké pé­či ne­mo­hou za­brá­nit zhor­še­ní zdra­vot­ní­ho sta­vu, popř. i smr­ti poš­ko­ze­né­ho.  V ta­ko­vém případě za­vinění ob­ža­lo­va­né­ho by se vzta­ho­va­lo ne­jen  na příčin­ný vztah me­zi jed­ná­ním a sa­mot­ným zraněním, ale i na vznik­lou kom­pli­ka­ci při lé­če­ní zraněné­ho a na úči­nek tou­to  kom­pli­ka­cí vznik­lý.

Nap­ro­ti to­mu za před­pok­la­du, že ke kom­pli­ka­cím při lé­če­ní zraněné­ho, kte­ré ved­ly ke zhor­še­ní je­ho zdra­vot­ní­ho sta­vu ne­bo k je­ho smr­ti, doš­lo za okol­nos­tí, kte­ré ma­jí zá­klad v po­ru­še­ní  po­vin­nos­ti ji­nou oso­bou a ni­ko­liv v jed­ná­ní pa­cha­te­le, nel­ze  uči­nit zá­věr, že i ten­to příčin­ný průběh, kte­rý vedl ke zhor­še­ní  zdra­vot­ní­ho sta­vu ne­bo i ke smr­ti zraněné­ho, byl pro pa­cha­te­le  před­ví­da­tel­ný, a te­dy jím za­vině­ný.

 

            Pou­ze na zá­kladě okol­nos­ti, že řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­rý se zú­čas­tnil dop­rav­ní ne­ho­dy, řídil mo­to­ro­vé vo­zid­lo po po­ži­tí li­ho­vých ná­pojů, ne­ní mož­no kon­sta­to­vat, že  ne­ho­du  za­vi­nil. Příči­ny dop­rav­ní ne­ho­dy  a mož­nos­ti řidi­če ji před­ví­dat  a za­brá­nit jí,  je třeba zjiš­ťo­vat stej­ným  způso­bem, ja­ko kdy­by řidič před ces­tou li­ho­vé ná­po­je ne­po­žil (č. 34/1971 Sb. rozh. tr.).

 

III. K pro­ka­zo­vá­ní příčin­né  sou­vis­los­ti  me­zi  jed­ná­ním  pa­cha­te­le a  nás­led­kem nes­ta­čí jen pravděpo­dob­nost, stejně ja­ko jen ča­so­vá sou­vis­lost (Bull. 2/1980, rozh. č. 14).

I. Příčin­ný  vztah  me­zi  jed­ná­ním  pa­cha­te­le  a nás­led­kem je  za­cho­ván  i  v  případě,  doj­de-li  při  lé­če­ní  poš­ko­ze­né­ho  ke  kom­pli­ka­cím,  kte­ré  ma­jí  za  nás­le­dek  prod­lou­že­ní do­by lé­če­ní  přesa­hu­jí­cí  šest týdnů. Pro­to je nut­no při  hod­no­ce­ní po­ru­chy  zdra­ví  napl­ňu­jí­cí zna­ky  těžké új­my  na zdra­ví  ve smys­lu  § 89  tr. zák. k té­to sku­teč­nos­ti přih­lí­žet.

K  tres­tní  od­povědnos­ti za ten­to  těžší  nás­le­dek se však vy­ža­du­je za­vinění ales­poň ve formě nevědo­mé ned­ba­los­ti (č. 39/1980 Sb. rozh. tr.).

 

Za­vinění mu­sí za­hr­no­vat všech­ny zna­ky cha­rak­te­ri­zu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu, te­dy i příčin­ný vztah me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem tres­tné­ho či­nu. Při ned­ba­los­ti je  třeba,  aby si  pa­cha­tel ales­poň  měl a  mohl před­sta­vit, že se tak­to příčin­ný vztah může roz­vi­nout. Pro pa­cha­te­le nepřed­ví­da­tel­ný  příčin­ný průběh ne­ní te­dy v za­vinění ob­sa­žen a pa­cha­tel neod­po­ví­dá  za nás­le­dek, kte­rý  tak­to  vzej­de. Z hle­dis­ka  před­ví­da­tel­nos­ti příčin­né­ho průběhu, kte­rý vedl k - v  tom­to  případě -  smr­ti poš­ko­ze­né­ho, a te­dy  za­vinění  pa­cha­te­le k němu, nut­no však roz­li­šo­vat, o ja­ké kom­pli­ka­ce v tom kte­rém  případě šlo. Pa­cha­tel, kte­rý  ji­né­mu způso­bil  zranění,  ne­po­chybně měl a mohl před­ví­dat, že mo­hou nas­tat různé zdra­vot­ní kom­pli­ka­ce, kte­ré ani při nej­lep­ší zdra­vot­nic­ké pé­či ne­mo­hou za­brá­nit zhor­še­ní zdra­vot­ní­ho sta­vu, popř. i smr­ti poš­ko­ze­né­ho. V ta­ko­vém případě za­vinění ob­ža­lo­va­né­ho by se vzta­ho­va­lo ne­jen na příčin­ný vztah me­zi jed­ná­ním a sa­mot­ným zraněním, ale i na vznik­lou  kom­pli­ka­ci při  lé­če­ní  zraněné­ho a na úči­nek tou­to  kom­pli­ka­cí vznik­lý.

Nap­ro­ti to­mu za před­pok­la­du, že  ke kom­pli­ka­cím při lé­če­ní zraněné­ho, kte­ré ved­ly ke zhor­še­ní je­ho zdra­vot­ní­ho sta­vu ne­bo k je­ho smr­ti, doš­lo za okol­nos­tí, kte­ré ma­jí zá­klad v po­ru­še­ní po­vin­nos­ti  ji­nou oso­bou  a ni­ko­liv v jed­ná­ní  pa­cha­te­le, nel­ze uči­nit zá­věr, že i ten­to příčin­ný průběh, kte­rý vedl ke zhor­še­ní  zdra­vot­ní­ho sta­vu  ne­bo i ke smr­ti  zraněné­ho, byl pro pa­cha­te­le  před­ví­da­tel­ný, a te­dy jím za­vině­ný (č. 20/81 Sb. rozh. tr.).

Smrt poš­ko­ze­né­ho (§ 224 tr.zák.) je v příčin­né sou­vis­los­ti s jed­ná­ním pa­cha­te­le i  teh­dy, jes­tli­že nas­ta­la v důsled­ku sel­há­ní krev­ní­ho oběhu, ke kte­ré­mu doš­lo zčás­ti nás­led­kem úra­zu za­viněné­ho pa­cha­te­lem, zčás­ti na pod­kladě pov­šech­né­ho kor­natění te­pen u star­ší­ho člověka.

            Tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le za ten­to nás­le­dek zá­vi­sí na tom, zda nás­le­dek i příčin­ný  průběh k němu  ve­dou­cí jsou kry­ty pa­cha­te­lo­vým za­viněním či ni­ko­liv.

Je běžnou zku­še­nos­tí, že způsob jed­ná­ní ob­viněné­ho a da­ný me­cha­nis­mus zranění  (pod­na­pi­lý řidič přeh­lédl  a sra­zil chod­ce  na vy­zna­če­ném  přecho­du pro chod­ce) mo­hou vést a ve sku­teč­nos­ti  čas­to ve­dou k těžkým zraněním i k  smr­ti poš­ko­ze­né­ho. Přitom  zej­mé­na u star­ších osob, ja­kou byl poš­ko­ze­ný, se nás­led­ky úra­zu mo­hou zhor­šit a zkom­pli­ko­vat v důsled­ku cel­kově zhor­še­né­ho zdra­vot­ní­ho sta­vu. Ta­ko­vý průběh poú­ra­zo­vých pro­cesů je čas­tý a pro průměrné­ho pa­cha­te­le před­ví­da­tel­ný. Sta­čí, že si pa­cha­tel  měl a mohl ta­ko­vý průběh poú­ra­zo­vé­ho pro­ce­su před­sta­vit ales­poň v hru­bých ry­sech; ne­ní  třeba, aby mu byl znám kon­krét­ní zdra­vot­ní stav poš­ko­ze­né­ho, kte­rý ja­ko jed­na z příčin ve­de na­ko­nec spo­lu se sa­mot­ným úra­zem  k nás­led­ku, v da­ném případě ke  smr­ti poš­ko­ze­né­ho.

Nap­ro­ti to­mu za před­pok­la­du, že ke kom­pli­ka­cím doj­de neod­bor­nou zdra­vot­nic­kou pé­čí ne­bo ji­ný­mi okol­nos­tmi, kte­ré ma­jí zá­klad v po­ru­še­ní po­vin­nos­ti ji­nou oso­bou a ni­ko­liv  v jed­ná­ní  pa­cha­te­le, a kte­ré pa­cha­tel pro­to nemůže před­ví­dat, nel­ze uči­nit  zá­věr,  že  i  ten­to  příčin­ný  průběh,  kte­rý  vedl ke zhor­še­ní  zdra­vot­ní­ho  sta­vu ne­bo i  ke  smr­ti zraněné­ho,  byl pa­cha­te­lem za­vině­ný. V ta­ko­vém případě lze pa­cha­te­le uz­nat vin­ným jen za nás­le­dek (úči­nek), kte­rý za­viněn byl (č. 21/81 Sb. rozh. tr.).

Pa­cha­tel  neod­po­ví­dá za  smrt poš­ko­ze­né­ho,  kte­rý utrpěl při  dop­rav­ní  ne­hodě leh­ké zranění, jes­tli­že  ke smr­ti  poš­ko­ze­né­ho doš­lo nepřed­ví­da­tel­ným způso­bem. Poš­ko­ze­ný byl bez­prostředně po dop­rav­ní  ne­hodě  vy­ta­žen  z  auto­bu­su,  kte­rý   sjel  do  řeky,  a dop­ra­ven  na  bez­peč­né  mís­to.  Po­kud  se nez­jištěným způso­bem  zno­vu dos­tal do řeky asi 140 m od místa dop­rav­ní ne­ho­dy a tam se  uto­pil,   je  třeba   tu­to  sku­teč­nost   po­va­žo­vat  za   ta­ko­vou  nepřed­ví­da­tel­nou  okol­nost,  se  kte­rou  ob­vině­ný ne­mohl po­čí­tat  a pro­to mu ji ne­ní mož­no klást za vi­nu (č. 20/1992 Sb. rozh. tr.).

            Při po­su­zo­vá­ní otáz­ky, zda sku­tek je či ne­ní tres­tným či­nem, je třeba pos­tu­po­vat tak, že or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní nejpr­ve uči­ní potřeb­ná zjištění o roz­hod­ných skut­ko­vých okol­nos­tech. Dá­le uči­ní zá­věr o tom, zda zjištěné skut­ko­vé okol­nos­ti napl­ňu­jí for­mál­ní zna­ky tres­tné­ho či­nu, a po­té se vy­pořádá s tím, zda sku­tek vy­ka­zu­je ta­ko­vý stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost, kte­rý je ma­te­riál­ní pod­mín­kou tres­tnos­ti (§ 3 od­st. 2 tr. zák.). For­mál­ní a ma­te­riál­ní pod­mín­ky tres­tnos­ti či­nu nel­ze směšo­vat, za­měňo­vat ani vzá­jemně nah­ra­zo­vat.

            Věc tý­ka­jí­cí se dop­rav­ní ne­ho­dy spo­čí­va­jí­cí v tom, že řidič do­dáv­ko­vé­ho vo­zid­la na za­sněže­ném a ne­po­sy­pa­ném povr­chu dos­tal smyk, střetl se s proti­je­dou­cím vo­zid­lem, přičemž poš­ko­ze­ný řidič to­ho­to vo­zid­la utrpěl leh­ké zranění, stát­ní zá­stup­ce pod­le § 171 od­st. 1 tr. ř. pos­tou­pil ja­ko přes­tu­pek. Pod­le Nej­vyš­ší­ho sou­du však tak­to stát­ní zá­stup­ce roz­hodl za si­tua­ce, kdy vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní v příp­rav­ném říze­ní za­tím neu­mož­ňo­va­ly spo­leh­livě po­sou­dit otáz­ku, zda ob­vině­ný po­ru­šil důle­ži­tou po­vin­nost, či ni­ko­li. Pod­le sděle­ní ob­vinění měl nepřizpůso­bit rych­lost jím říze­né­ho vo­zid­la za­sněže­né­mu povr­chu vo­zov­ky. Po­kud ne­by­lo mož­no přesně zjis­tit rych­lost jíz­dy, mělo se vy­chá­zet ales­poň z mi­ni­mál­ní rych­los­ti. Stát­ní zá­stup­ce v tom­to oh­le­du od­ká­zal na vý­pověď ob­viněné­ho, kte­rý uvedl, že jel přib­ližně rych­los­tí 40 km/hod. Vý­pověď ob­viněné­ho však ne­by­la ověřena dal­ší­mi důka­zy. Poš­ko­ze­ný uvedl, že jím říze­ný auto­mo­bil jel rych­los­tí asi 30 km/hod. K rych­los­ti vo­zid­la ob­viněné­ho se ne­vy­jádřil a neb­yl na to ani tá­zán. I když z dok­la­du poříze­né­ho za­městna­va­te­lem („Ozná­me­ní ne­ho­dy k zá­kon­né­mu po­jištění od­povědnos­ti za ško­du způso­be­nou pro­vo­zem mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la“) je zřej­mé, že svědkem ne­ho­dy by­la dal­ší oso­ba, kte­rá však vůbec ne­by­la vy­slech­nu­ta. Pro­to­kol o ne­hodě v sil­nič­ním pro­vo­zu ani fo­to­do­ku­men­ta­ce rovněž neob­sa­ho­va­ly žá­dné úda­je. Pro­to by­lo na místě zjiš­ťo­vat rych­lost zna­lec­kým po­sud­kem z obo­ru soud­ní­ho in­že­nýr­ství (se zřete­lem k po­va­ze, roz­sa­hu a stup­ni de­for­ma­ce přís­luš­ných čás­tí vo­zi­del). Stát­ní zá­stup­ce hod­no­til vý­sled­ky příp­rav­né­ho říze­ní roz­porně. Na jed­né straně kon­sta­to­val, že jed­ná­ní ob­viněné­ho ne­by­lo po­ru­še­ním důle­ži­té po­vin­nos­ti, z če­hož by vy­plý­va­lo již ne­naplnění znaků skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­le § 223 tr. zák. Na dru­hé straně vy­chá­zel však z to­ho, že ne­by­la splněna ma­te­riál­ní pod­mín­ka pro pou­ži­tí přís­luš­né skut­ko­vé pod­sta­ty (č. 20/1998 Sb. rozh. tr.).

 

NS ČR – 3 Tz 317/2001 ze dne 27. 2. 2002 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 16, T 389)

1. Jed­ná­ní pa­cha­te­le má po­va­hu příči­ny i teh­dy, když kromě něj k nás­led­ku ved­lo jed­ná­ní dal­ší oso­by, poněvadž příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem se nepřeru­šu­je, jes­tli­že k jed­ná­ní pa­cha­te­le přis­tou­pí dal­ší sku­teč­nost, jež spolu­půso­bí při vzni­ku nás­led­ku, av­šak jed­ná­ní pa­cha­te­le zůstá­vá ta­ko­vou sku­teč­nos­tí, bez níž by k nás­led­ku ne­by­lo doš­lo.

Příčin­ná sou­vis­lost je to­tiž dá­na i teh­dy, když ved­le příči­ny, kte­rá bez­prostředně způso­bi­la nás­le­dek (např. těžkou új­mu na zdra­ví ji­né­ho u tres­tné­ho či­nu pod­le § 224 TrZ), půso­bi­la i dal­ší příči­na. Jed­ná­ní pa­cha­te­le, i když je jen jed­ním člán­kem řetězu příčin, kte­ré způso­bi­ly nás­le­dek, je příči­nou nás­led­ku i teh­dy, po­kud by nás­le­dek ne­nas­tal bez dal­ší­ho jed­ná­ní tře­tí oso­by (srov. č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Kaž­dé jed­ná­ní, bez kte­ré­ho by nás­le­dek neb­yl nas­tal, ne­ní však stejně důle­ži­tou příči­nou nás­led­ku (zá­sa­da gra­da­ce příčin­né sou­vis­los­ti). Důle­ži­té ta­ké je, aby jed­ná­ní pa­cha­te­le by­lo z hle­dis­ka způso­be­ní nás­led­ku příči­nou  dos­ta­tečně vý­znam­nou. Jes­tli­že při vzni­ku nás­led­ku uve­de­né­ho v § 224 TrZ spolu­půso­bi­lo ví­ce příčin (jed­ná­ní ví­ce pa­cha­telů a poš­ko­ze­né­ho), je třeba hod­no­tit kaž­dou příči­nu co do je­jí­ho vý­zna­mu pro vznik nás­led­ku zvlášť a ur­čit je­jí důle­ži­tost pro nás­le­dek, kte­rý z jed­ná­ní ob­viněné­ho nas­tal.

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Chru­di­mi ze dne 22. května 2000, sp. zn. 2 T 135/2000 byl ob­vině­ný M. R. uz­nán vin­ným tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2 tr. zák., kte­ré­ho se do­pus­til tím, že dne 7. dub­na 1999 ko­lem 12.00 ho­din ja­ko řidič osob­ní­ho auto­mo­bi­lu Maz­da 323 1,4 pro­vo­zo­va­te­le fir­my M. V. K., ok­res V., na sil­ni­ci I. třídy č. X za ob­cí B. směrem na H. M., ok­res Ch., před­jížděl v mír­ném stou­pá­ní ko­lo­nu mo­to­ro­vých vo­zi­del, aniž by měl jis­to­tu, že na roz­hle­do­vou vzdá­le­nost se mu po­daří pro­vádě­ný zá­měr us­ku­teč­nit bez ne­bez­pe­čí pro os­tat­ní účas­tní­ky sil­nič­ní­ho pro­vo­zu, a kdy právě ne­dos­ta­teč­ný roz­hled nás­ledně vedl k to­mu, že před před­je­tím nák­lad­ní­ho auto­mo­bi­lu LIAZ 110 je­dou­cí­ho v pořadí ko­lo­ny ja­ko pr­vé vo­zid­lo, se za to­to mu­sel v důsled­ku vznik­lé si­tua­ce na vo­zov­ce náh­le za­řadit, a kdy však ten­to je­ho před­jížděcí ma­névr vedl řidi­če proti­je­dou­cí­ho auto­mo­bi­lu Mit­su­bis­hi Pa­je­ro 2,5 TD z ma­jet­ku L. K. se síd­lem J. V. čp. Y, ok­res M. B., J. Š. pos­tupně ne­jen ke sni­žo­vá­ní rych­los­ti jíz­dy při sou­čas­ném naj­íždění co nej­ví­ce k pra­vé­mu ok­ra­ji vo­zov­ky, ale nás­ledně i k nut­nos­ti za­sta­ve­ní vo­zid­la, a F. B. ja­ko řidič auto­bu­su Ka­ro­sa LC-736 z ma­jet­ku vlas­tní fir­my L. B. se síd­lem Č., ok­res H. B. a osa­ze­né­ho 30-ti žá­ky Zá­klad­ní ško­ly T. a uči­tel­ským dop­ro­vo­dem, dne 7. dub­na 1999 ko­lem 12.00 ho­din při jízdě po sil­ni­ci I. třídy č. X ve směru od ob­ce H. M. směrem na B. na ok­re­se Ch., a je­dou­cí za mo­to­ro­vým vo­zid­lem Mit­su­bis­hi Pa­je­ro 2,5 TD v důsled­ku men­ší soustředěnos­ti na si­tua­ci na vo­zov­ce, nea­dek­vát­ní rych­los­ti jíz­dy, nes­ta­čil včas a bez­pečně rea­go­vat na to­to zpo­ma­lu­jí­cí a nás­ledně za­sta­vu­jí­cí vo­zid­lo, a přes nás­led­né - ov­šem opožděné - brzdění do sto­jí­cí­ho auto­mo­bi­lu Mit­su­bis­chi Pa­je­ro 2,5 TD nejpr­ve ze­za­du na­ra­zil a od­ho­dil ho do proti­směru na jed­no z vo­zi­del v proti­směru je­dou­cí ko­lo­ny auto­mo­bilů, a to na auto­mo­bil Fiat Bra­va 1,8 z ma­jet­ku spo­leč­nos­ti A. se síd­lem v H. M., přičemž při té­to ko­li­zi kromě hmot­né ško­dy na obou uve­de­ných auto­mo­bi­lech - a to ve vý­ši 170 670 Kč na vo­zid­le Mit­su­bis­hi, a ve vý­ši 258 000 Kč na vo­zid­le Fiat - utrpě­la řidič­ka pos­ledně jme­no­va­né­ho vo­zid­la A. V. otřes moz­ku, zhmoždění čel­ní ob­las­ti a zlo­me­ni­nu paž­ní kos­ti vle­vo s dis­lo­ka­cí, ja­kož i blok kr­ční pá­teře, vy­ža­du­jí­cí si mi­ni­málně tříměsíč­ní do­bu lé­če­ní s pod­stat­ným ome­ze­ním běžné­ho způso­bu ži­vo­ta, a osád­ka vo­zid­la Mit­su­bis­hi, a to řidič J. Š. poh­moždění kr­ční pá­teře bez nut­nos­ti vy­sta­ve­ní pra­cov­ní nes­chop­nos­ti a je­ho spolu­jez­dec J. B. kož­ní de­fekt po trau­ma­tu ob­las­ti ko­le­ne pra­vé dol­ní kon­če­ti­ny s mi­ni­mál­ní do­bou lé­če­ní 2 měsí­ce, a po­té sám sjel s vo­zid­lem do příko­pu vpra­vo ve směru jíz­dy, přičemž kromě hmot­né ško­dy na auto­bu­se ve vý­ši 14 857 Kč doš­lo i ke zranění i ces­tu­jí­cích M. B., kte­rý utrpěl tržně-zhmožděnou rá­nu v pra­vé na­doč­ni­co­vé kra­jině a zhmoždění hla­vy, vy­ža­du­jí­cí si jed­no­tý­den­ní do­bu lé­če­ní, B. B., kte­rá utrpě­la poh­moždění hla­vy v ob­las­ti spán­ku vle­vo a vy­ža­du­jí­cí si též mi­ni­málně jed­no­tý­den­ní do­bu lé­če­ní, A. V., kte­ré utrpě­la poh­moždění a krev­ní vý­ron le­vé­ho bér­ce, ja­kož i poh­moždění le­vé­ho před­lok­tí s lé­če­ním do kon­ce měsí­ce dub­na 1999, A. P., kte­rá utrpě­la poh­moždění čel­ní ob­las­ti hla­vy s jed­no­tý­den­ní do­bou léč­by, P. S., jenž utrpěl poh­moždění le­vé­ho lok­te a dol­ní čás­ti zad vpra­vo, poh­moždění be­der­ní kra­ji­ny vpra­vo, ja­kož i poh­moždění le­vé stra­ny kr­ku s lé­če­ním do 12. dub­na 1999, přičemž ome­ze­ní po­hy­bu přetr­vá­va­lo po do­bu tří týdnů.

Za ten­to trest­ný čin byl ob­vině­ný M. R. od­sou­zen pod­le § 224 od­st. 2 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní de­se­ti měsíců, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 58 od­st. 1 písm. a) a § 59 od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu os­mnác­ti měsíců. Pod­le § 49 od­st. 1 a § 50 od­st. 1 tr. zák. mu byl ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu jed­no­ho ro­ku.

 

Týmž roz­sud­kem byl ta­ké ob­vině­ný F. B. uz­nán vin­ným tres­tným či­nem obec­né­ho oh­ro­že­ní pod­le § 180 od­st. 1 tr. zák. , kte­ré­ho se do­pus­til sho­ra uve­de­ným skut­kem, a od­sou­zen pod­le § 180 od­st. 1 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti měsíců, je­hož vý­kon mu byl pod­le § 58 od­st. 1 písm. a) a § 59 od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu os­mnác­ti měsíců.

Kraj­ský soud v Hrad­ci Krá­lo­vé roz­sud­kem ze dne 18. říj­na 2000, sp. zn. 10 To 342/2000 jed­nak pod­le § 256 tr. řádu za­mítl od­vo­lá­ní ob­viněné­ho M. R. a jed­nak z podnětu od­vo­lá­ní stát­ní­ho zá­stup­ce sho­ra uve­de­ný na­pa­de­ný roz­su­dek pod­le § 258 od­st. 1 písm. b), d), od­st. 2 tr. řádu zru­šil oh­ledně ob­viněné­ho F. B. a pod­le § 259 od­st. 3 tr. řádu zno­vu roz­hodl tak, že F. B. při v pod­statě nezměněném skut­ko­vém sta­vu věci uz­nal vin­ným tres­tným či­nem obec­né­ho oh­ro­že­ní pod­le § 180 od­st. 1, od­st. 2 písm. a), c) tr. zák. a za to ho od­sou­dil pod­le § 180 od­st. 2 tr. zák. k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti měsíců, je­hož vý­kon mu pod­le § 58 od­st. 1 písm. a) a § 59 od­st. 1 tr. zák. pod­míněně od­lo­žil na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní os­mnác­ti měsíců. Dá­le roz­hodl o od­ká­zá­ní sho­ra uve­de­ných poš­ko­ze­ných pod­le § 229 od­st. 1 tr. řádu s je­jich ná­ro­ky na náh­ra­du ško­dy na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Mi­nistr spra­vedl­nos­ti v od­ůvodnění stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na uvedl, že zá­věr o vině ob­viněné­ho M. R. ov­šem ne­vyp­lý­vá ani z pro­ve­de­ných důkazů, byť by roz­su­deč­ný vý­rok sho­ra uve­de­nou va­dou za­tí­žen neb­yl. Skut­ko­vá zjištění sou­du pr­vní­ho stupně lze po­va­žo­vat za prin­ci­piálně správ­ná. Ob­vině­ný R. sku­tečně před­jížděl ko­lo­nu po­ma­le­ji je­dou­cích vo­zi­del v si­tua­ci, kdy tak vzhle­dem k doh­le­do­vé vzdá­le­nos­ti či­nit neměl, před­jížděcí ma­névr - kon­krétně před­je­tí vo­zid­la LIAZ - se mu vzhle­dem k přib­li­žu­jí­cí­mu se vo­zid­lu řidi­če Š. již ne­po­dařilo do­kon­čit a za­řadil se pro­to zpět do pra­vé­ho jíz­dní­ho pru­hu za vo­zid­lo LIAZ. Řidi­če Š. tím přiměl k "se­be­zá­chov­né" reak­ci - in­ten­zív­ní­mu sni­žo­vá­ní rych­los­ti jíz­dy. To­to proti­práv­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho R. nic­méně ke vzni­ku škod­li­vé­ho nás­led­ku ne­ved­lo. Ten­to nás­le­dek - to­tiž ná­raz auto­bu­su Ka­ro­sa, říze­né­ho ob­viněným B., do vo­zid­la Mit­su­bis­hi říze­né­ho řidi­čem Š., od­ra­že­ní to­ho­to vo­zid­la do proti­směrné čás­ti vo­zov­ky a je­ho ná­raz do vo­zid­la Fiat Bra­va řidič­ky V., ja­kož i nás­led­né vy­je­tí auto­bu­su do pros­to­ru mi­mo vo­zov­ku, resp. zranění v průběhu to­ho­to ne­ho­do­vé­ho děje způso­be­ná - ne­ní již v přímé příčin­né sou­vis­los­ti s jed­ná­ním ob­viněné­ho R. a nel­ze mu přisu­zo­vat je­ho za­vinění. K nás­led­ku do­chá­zí to­tiž až v důsled­ku proti­práv­ní­ho jed­ná­ní řidi­če auto­bu­su ob­viněné­ho F. B. Ten to­tiž byl po­vi­nen věno­vat jízdě ná­le­ži­tou po­zor­nost a jet nej­vý­še ta­ko­vou rych­los­tí, aby mohl za­sta­vit na vzdá­le­nost, na kte­rou měl roz­hled. Ná­raz do vo­zid­la řidi­če Š. te­dy nas­tal až v důsled­ku to­ho­to ned­ba­los­tní­ho jed­ná­ní. Z hle­dis­ka za­vinění ob­viněné­ho B. je to­tiž vcel­ku ne­roz­hod­né, ja­ké důvo­dy ved­ly řidi­če Š. k náh­lé­mu sní­že­ní rych­los­ti jíz­dy. Ji­nak řeče­no, kdy­by ob­vině­ný B. dos­tál svým po­vin­nos­tem, do vo­zu Mit­su­bis­hi by jím říze­ný auto­bus ne­na­ra­zil a zůsta­lo by u "pou­hé­ho" oh­ro­že­ní je­ho řidi­če Š. ze stra­ny ob­viněné­ho R., jež by sa­mo o sobě moh­lo být po­sou­ze­no ja­ko přes­tu­pek; trestně re­le­van­tní nás­le­dek by ov­šem ne­nas­tal.

Pro­to pod­le ná­zo­ru mi­nis­tra spra­vedl­nos­ti Ok­res­ní soud v Chru­di­mi po­chy­bil již tím, že do­vo­dil za­vinění ob­viněné­ho M. R. na způso­be­ném nás­led­ku a uz­nal jej vin­ným tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2 tr. zák. Kraj­ský soud v Hrad­ci Krá­lo­vé pak ne­dos­tál své přez­kum­né po­vin­nos­ti, když od­vo­lá­ní ob­viněné­ho R. pod­le § 256 tr. řádu ja­ko nedůvod­né za­mítl.

Nej­vyš­ší soud uvedl, že řeše­ní příčin­né sou­vis­los­ti právě v přípa­dech dop­rav­ních ne­hod je jed­nou z nejdůle­žitějších otá­zek z hle­dis­ka po­sou­ze­ní vi­ny ob­viněné­ho, ne­boť je jed­ním ze zá­klad­ních před­pok­ladů je­ho tres­tní od­povědnos­ti. Příčin­ný vztah, kte­rý spo­ju­je jed­ná­ní s nás­led­kem, je ob­li­ga­tor­ním zna­kem ob­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu, a pro­to je příčin­ná sou­vis­lost ob­jek­tiv­ní ka­te­go­rií. Sa­mot­ná příčin­ná sou­vis­lost me­zi proti­práv­ním jed­ná­ním pa­cha­te­le a způso­be­ným trestněprávně re­le­van­tním nás­led­kem (účin­kem či těžším nás­led­kem) k je­ho tres­tní od­povědnos­ti nes­ta­čí, ne­boť vý­voj příčin­né sou­vis­los­ti mu­sí být za­hr­nut za­viněním ales­poň v hru­bých ry­sech (srov. č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Po­ža­da­vek příčin­né­ho vzta­hu zna­me­ná, že ur­či­tá oso­ba může být tres­tná jen teh­dy, jes­tli­že svým jed­ná­ním nás­le­dek sku­tečně způso­bi­la.

Zej­mé­na u dop­rav­ních ne­hod je kaž­dý nás­le­dek vý­sled­kem mno­ha příčin, přičemž příči­nou nás­led­ku je kaž­dé jed­ná­ní, bez kte­ré­ho by nás­le­dek ne­nas­tal. Ur­či­tá čin­nost, okol­nost apod. nez­trá­cí svůj cha­rak­ter příči­ny je­nom pro­to, že mi­mo ní ved­ly k nás­led­ku i dal­ší či ji­né příči­ny, pod­mín­ky, okol­nos­ti atd. Pro­to se příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem nepřeru­šu­je, jes­tli­že k jed­ná­ní pa­cha­te­le přis­tou­pí dal­ší sku­teč­nost, jež spolu­půso­bí při vzni­ku nás­led­ku, av­šak jed­ná­ní pa­cha­te­le zůstá­vá ta­ko­vou sku­teč­nos­tí, bez níž by k nás­led­ku ne­by­lo doš­lo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příči­nou je to­tiž kaž­dý jev, bez něhož by ji­ný jev ne­nas­tal, resp. ne­nas­tal způso­bem, ja­kým nas­tal (co do roz­sa­hu po­ru­chy či oh­ro­že­ní, místa, ča­su apod.). V tres­tním prá­vu do příčin­nos­ti v šir­ším smys­lu za­hr­nu­je­me i tzv. pod­mín­ky. Je to­mu tak pro­to, že někdy je třeba pos­tih­nout i jed­ná­ní, kte­rá jsou pou­hou pod­mín­kou nás­led­ku. Ja­ká­ko­li pod­mín­ka, bez níž by nás­le­dek ne­nas­tal, ne­bo si­ce nas­tal, ale ji­nak, se pok­lá­dá za příči­nu v trestněpráv­ním smys­lu.

Kaž­dé jed­ná­ní, bez kte­ré­ho by nás­le­dek neb­yl nas­tal, ne­ní však stejně důle­ži­tou příči­nou nás­led­ku (zá­sa­da gra­da­ce příčin­né sou­vis­los­ti). Důle­ži­té ta­ké je, aby jed­ná­ní pa­cha­te­le by­lo z hle­dis­ka způso­be­ní nás­led­ku příči­nou dos­ta­tečně vý­znam­nou. Roz­li­šo­vá­ní me­zi nás­led­ky ne­vyh­nu­tel­ný­mi a na­ho­di­lý­mi však ne­ní roz­ho­du­jí­cí pro sta­no­ve­ní tres­tní od­povědnos­ti. Jed­ná­ní ja­ko příči­na nás­led­ku ne­ní vždy stej­né, ale nao­pak může vy­jadřovat roz­díl­né stupně způso­be­ní nás­led­ku. Stu­peň způso­be­ní nás­led­ku je pak jed­nou z okol­nos­tí, kte­ré ur­ču­jí stu­peň ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost kon­krét­ní­ho po­su­zo­va­né­ho tres­tné­ho či­nu (viz "způsob pro­ve­de­ní" v § 3 od­st. 4 tr. zák. ).

Ne­ní ta­ké roz­ho­du­jí­cí, jest­li k nás­led­ku doš­lo půso­be­ním ví­ce okol­nos­tí, ne­je­nom te­dy jed­ná­ním je­di­né­ho pa­cha­te­le. Ur­či­té jed­ná­ní ne­bo okol­nost má po­va­hu příči­ny i teh­dy, když kromě ní k nás­led­ku ved­ly dal­ší jed­ná­ní, okol­nos­ti apod. Příčin­ná sou­vis­lost je dá­na i teh­dy, když ved­le příči­ny, kte­rá bez­prostředně způso­bi­la nás­le­dek (např. těžkou új­mu na zdra­ví ji­né­ho u tres­tné­ho či­nu pod­le § 224 tr. zák. ), půso­bi­la i dal­ší příči­na, přičemž je ne­roz­hod­né, jest­li kaž­dá z těchto příčin by­la ji­nak způso­bi­lá přivo­dit nás­le­dek sa­ma o sobě ne­bo moh­la ten­to nás­le­dek přivo­dit jen ve vzá­jem­ném spolu­půso­be­ní s dru­hou příči­nou (srov. č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

Ap­li­ku­je­me-li ty­to obec­né zá­sa­dy na kon­krét­ní po­su­zo­va­ný případ, kdy z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, zej­mé­na z po­sud­ku znal­ce z obo­ru dop­ra­va sil­nič­ní a městská Ing. M. L., kte­rý ve svém po­sud­ku mi­mo ji­né uvedl, že před­jíždění ob­viněné­ho M. R. v místě ne­ho­dy s ne­dos­ta­teč­ným vý­hle­dem do dál­ky s oh­le­dem na vy­pouk­lý po­dél­ný pro­fil vo­zov­ky by­lo ris­kan­tní (zna­lec ho­voří přímo o "kas­ka­dér­ském před­jíždění"), ne­boť by se zde tři au­ta ved­le se­be ne­veš­la, přičemž doš­lo k od­po­ví­da­jí­cí brzdné reak­ci řidi­če Mit­su­bis­hi Pa­je­ro J. Š. a na ní na­va­zu­jí­cí opožděné reak­ci řidi­če auto­bu­su ob­viněné­ho F. B., kte­rý ne­rea­go­val včas ani na br­zdo­vá svět­la Mit­su­bis­hi Pa­je­ra (srov. č. l. 87 až 88 spi­su), je třeba dospět k zá­věru, že jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R. by­lo ne­po­chybně zá­sad­ní a pr­vot­ní příči­nou ce­lé­ho ne­ho­do­vé­ho děje, zvláště když z pro­to­ko­lu o ne­hodě v sil­nič­ním pro­vo­zu vy­plý­vá, že pro­fil vo­zov­ky v místě ne­ho­dy je mírně zvlně­ný. Ok­res­ní soud v Chru­di­mi to­tiž správně neuvěřil ob­ha­jobě ob­viněné­ho M. R. o ply­nu­lém a bez­prob­lé­mo­vém před­jíždění ko­lo­ny vo­zi­del bez ome­ze­ní ne­bo oh­ro­že­ní proti­je­dou­cí­ho vo­zid­la, kdy ob­vině­ný dos­ta­tečně ne­zoh­led­nil dél­ku ko­lo­ny, kte­rou chtěl před­jíždět, ani šířku vo­zov­ky, jež neu­mož­ňo­va­la bez­peč­ný průjezd tří vo­zi­del ved­le se­be, a nepřih­lédl ani k ne­dos­ta­teč­né­mu vý­hle­du do dál­ky pro bez­peč­né do­kon­če­ní před­jíždění. Vzhle­dem k to­mu i Nej­vyš­ší soud shle­dá­vá ja­ko pri­már­ní příči­nu dop­rav­ní ne­ho­dy nes­práv­ný způsob před­jíždění ob­viněné­ho M. R., kte­rý pak vy­vo­lal adek­vát­ní reak­ci řidi­če Mit­su­bis­hi Pa­je­ro J. Š. a na ni na­va­zu­jí­cí opožděnou reak­ci řidi­če auto­bu­su F. B., kte­rá ved­la k ná­ra­zu ze za­du do auto­mo­bi­lu Mit­su­bis­hi Pa­je­ro a je­ho od­ho­ze­ní do proti­směru, kde se ten­to střetl s proti­je­dou­cím osob­ním vo­zid­lem zn. Fiat Bra­va říze­ným poš­ko­ze­nou A. V., dá­le nás­led­né­mu sje­tí auto­bu­su do pra­vé­ho příko­pu ve směru je­ho jíz­dy a sho­ra uve­de­ným zraněním všech poš­ko­ze­ných. Ji­nak řeče­no bez ris­kan­tní­ho a nes­práv­né­ho před­jíždění ko­lo­ny je­dou­cích vo­zi­del ze stra­ny ob­viněné­ho M. R. v době, kdy neměl dos­ta­teč­ný vý­hled do dál­ky, čímž po­ru­šil teh­dy plat­né us­ta­no­ve­ní § 15 od­st. 5 písm. a), b) pra­vi­del sil­nič­ní­ho pro­vo­zu (vy­hl. č. 99/1989 Sb., o pra­vid­lech pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ve znění pozdějších před­pisů, dá­le jen "pra­vid­la sil­nič­ní­ho pro­vo­zu"), by ne­doš­lo ne­jen k adek­vát­ní reak­ci J. Š. spo­čí­va­jí­cí v brzdění jím říze­né­ho vo­zid­la Mit­su­bis­hi Pa­je­ro až do je­ho za­sta­ve­ní, ale ani k na­va­zu­jí­cí opožděné reak­ci řidi­če auto­bu­su Ka­ro­sa F. B., kte­rá pak ved­la k vlas­tní­mu ná­ra­zu do auto­mo­bi­lu Mit­su­bis­hi Pa­je­ro a je­ho od­ho­ze­ní do proti­směru, v důsled­ku če­hož doš­lo k těžké újmě na zdra­ví u poš­ko­ze­né A. V. a dal­ším zraněním sho­ra uve­de­ných poš­ko­ze­ných. To zna­me­ná, že uve­de­né jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R. by­lo pr­vot­ní příči­nou těchto re­le­van­tních trestněpráv­ních nás­ledků, ke kte­rým by ji­nak ne­doš­lo, ne­boť J. Š. neměl žá­dnou ji­nou příči­nu pro brzdění jím říze­né­ho vo­zid­la až do za­sta­ve­ní, a pro­to by nebr­zdil a v důsled­ku to­ho by ani ne­by­la potřeb­ná adek­vát­ní reak­ce řidi­če auto­bu­su ob­viněné­ho F. B. Ten­to ne­ho­do­vý děj je třeba vy­hod­no­co­vat z hle­dis­ka příčin­né­ho vzta­hu v cel­ko­vém na­va­zu­jí­cím průběhu, kdy nel­ze vy­tr­há­vat jed­not­li­vé čás­ti to­ho­to děje, vzá­jemně je od se­be od­dělo­vat a tím dospět k po­dob­ným nes­práv­ným zá­věrům, ja­ké či­ní mi­nistr spra­vedl­nos­ti v po­da­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na.

Jed­ná­ní původně spolu­ob­viněné­ho F. B. nepřeru­šu­je příčin­nou sou­vis­lost jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R. a způso­be­ných nás­ledků (účinků) na zdra­ví sho­ra uve­de­ných poš­ko­ze­ných, jak naz­na­ču­je mi­nistr spra­vedl­nos­ti v po­da­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na, kde uvá­dí, že "kdy­by ob­vině­ný B. dos­tál svým po­vin­nos­tem, do vo­zu Mit­su­bis­hi by jím říze­ný auto­bus ne­na­ra­zil a zůsta­lo by u "pou­hé­ho" oh­ro­že­ní je­ho řidi­če Š. ze stra­ny ob­viněné­ho R., jež by sa­mo o sobě moh­lo být po­sou­ze­no ja­ko přes­tu­pek; trestně re­le­van­tní nás­le­dek by ov­šem ne­nas­tal" (str. 7 stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na).

Obecně to­tiž pla­tí, že příčin­ná sou­vis­lost me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem se nepřeru­šu­je, jes­tli­že k jed­ná­ní pa­cha­te­le přis­tou­pí dal­ší sku­teč­nost, kte­rá spolu­půso­bí při vzni­ku nás­led­ku, jes­tli­že však jed­ná­ní pa­cha­te­le zůstá­vá ta­ko­vou sku­teč­nos­tí, bez kte­ré by k nás­led­ku ne­doš­lo. Jed­ná­ní ob­viněné­ho, i když je jen jed­ním člán­kem řetězu příčin, kte­ré způso­bi­ly nás­le­dek, je příči­nou nás­led­ku i teh­dy, po­kud by nás­le­dek ne­nas­tal bez dal­ší­ho jed­ná­ní tře­tí oso­by (srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).

Příčin­ná sou­vis­lost by se přeru­ši­la jen teh­dy, kdy­by no­vá okol­nost půso­bi­la ja­ko vý­luč­ná a sa­mos­tat­ná příči­na, kte­rá způso­bi­la nás­le­dek bez oh­le­du na jed­ná­ní pa­cha­te­le (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Tak by to­mu by­lo teh­dy, po­kud by ne­doš­lo k bez­prostřed­ní­mu pok­ra­čo­vá­ní ne­ho­do­vé­ho děje spo­čí­va­jí­cím v opožděné reak­ci spolu­ob­viněné­ho F. B. na brzdění a za­sta­ve­ní před ním je­dou­cí­ho vo­zid­la Mit­su­bis­hi Pa­je­ro, ja­ko to­mu by­lo v po­su­zo­va­ném případě, ale nao­pak k přeru­še­ní řetězu příčin např. tím, že by řidič vo­zid­la Mit­su­bis­hi Pa­je­ro J. Š. zůstal stát na vo­zov­ce po za­sta­ve­ní i na­dá­le, a to třeba z důvo­du, aby se z pro­ži­té udá­los­ti vzpa­ma­to­val a uk­lid­nil se, aby se naj­edl ane­bo aby si očis­til ok­na a zpětná zr­cát­ka před dal­ší jíz­dou apod., a k nea­dek­vát­ní reak­ci řidi­če auto­bu­su F. B. a ná­ra­zu do sto­jí­cí­ho vo­zid­la by pro­to doš­lo až s del­ším ča­so­vým od­stu­pem. O ta­ko­vou si­tua­ci však v po­su­zo­va­ném případě neš­lo, což vy­plý­vá ne­jen z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, zej­mé­na z vý­povědi svědkyně A. V., kte­rá ce­lou si­tua­ci za jíz­dy sle­do­va­la a by­la na­ko­nec poš­ko­ze­nou (č. l. 112 až 113 spi­su), a z pro­počtů znal­ce Ing. M. L. včetně připo­je­né­ho di­ag­ra­mu zob­ra­ze­ní předků po­hy­bu vo­zi­del (č.l. 76 až 89 spi­su), ale i z vý­povědi sa­mot­né­ho ob­viněné­ho M. R., kte­rý bez­prostředně po svém za­řaze­ní a pro­je­tí obou proti­je­dou­cích vo­zi­del (Mit­su­bis­hi Pa­je­ro a auto­bu­su Ka­ro­sa) v době, kdy za­čal us­ku­teč­ňo­vat svůj úmysl před­jet nák­lad­ní auto­mo­bil LIAZ, za kte­rý se tzv. myš­kou za­řadil, us­ly­šel rá­nu a ve zpětném zr­cát­ku uviděl kouř pra­chu, a pro­to za­sta­vil své vo­zid­lo asi ve vzdá­le­nos­ti 200 metrů od ne­ho­dy (č. l. 95; srov. i fo­to­do­ku­men­ta­ci připo­je­nou k pro­to­ko­lu o ne­hodě na č. l. 179 p. v. a 180).

Jes­tli­že při vzni­ku nás­led­ku uve­de­né­ho v § 224 tr. zák. spolu­půso­bi­lo ví­ce příčin (jed­ná­ní ví­ce ob­viněných a poš­ko­ze­né­ho), je třeba hod­no­tit kaž­dou příči­nu co do je­jí­ho vý­zna­mu pro vznik nás­led­ku zvlášť a ur­čit je­jí důle­ži­tost pro nás­le­dek, kte­rý z jed­ná­ní ob­viněné­ho nas­tal. Hod­no­tí-li se tak­to jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R., je třeba dospět k zá­věru, že je­ho jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v ris­kan­tním a nes­práv­ném před­jíždění ko­lo­ny je­dou­cích vo­zi­del v době, kdy neměl dos­ta­teč­ný vý­hled do dál­ky, čímž po­ru­šil teh­dy plat­né us­ta­no­ve­ní § 15 od­st. 5 písm. a), b) pra­vi­del sil­nič­ní­ho pro­vo­zu, by­lo již se sho­ra pod­robně uve­de­ných důvodů pr­vot­ní, zá­klad­ní a nejdůle­žitější příči­nou ce­lé dop­rav­ní ne­ho­dy a tím i pop­sa­ných re­le­van­tních trestněpráv­ních nás­ledků na zdra­ví li­dí. Na­víc po­ru­še­ní teh­dy plat­né­ho us­ta­no­ve­ní § 15 od­st. 5 písm. a), b) pra­vi­del sil­nič­ní­ho pro­vo­zu by­lo správně oběma sou­dy po­sou­ze­no ja­ko zá­važ­né po­ru­še­ní důle­ži­té po­vin­nos­ti, kte­rá pod­statně zvy­šu­je stu­peň ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost, ne­boť to­to po­ru­še­ní po­vin­nos­ti řidi­če mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la se zřete­lem na je­ho sí­lu, rych­lost a hmot­nost může mít za nás­le­dek váž­nou dop­rav­ní ne­ho­du a pod­le všeo­bec­né zku­še­nos­ti ta­ko­vý nás­le­dek sku­tečně ta­ké čas­to mí­vá (srov. č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Na­ko­nec i v po­su­zo­va­ném případě k zá­važ­né dop­rav­ní ne­hodě doš­lo.

Za­vinění mu­sí za­hr­no­vat všech­ny zna­ky cha­rak­te­ri­zu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu, te­dy i příčin­ný vztah me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem tres­tné­ho či­nu (srov. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při ned­ba­los­ti je třeba, aby si pa­cha­tel ales­poň měl a mohl před­sta­vit, že se tak­to příčin­ný vztah může roz­vi­nout. Pro pa­cha­te­le nepřed­ví­da­tel­ný příčin­ný průběh ne­ní te­dy v za­vinění ob­sa­žen a pa­cha­tel neod­po­ví­dá za nás­le­dek, kte­rý tak­to vzej­de (srov. č. 20/1981 i č. 50/1968 Sb. rozh. tr.). Vzhle­dem k pro­ká­za­né po­va­ze jed­ná­ní ob­viněné­ho M. R., kdy před­jížděl na úz­ké vo­zov­ce, kde by se tři vo­zid­la ved­le se­be ne­veš­la, a v místě ne­ho­dy s ne­dos­ta­teč­ným vý­hle­dem do dál­ky s oh­le­dem na vy­pouk­lý po­dél­ný pro­fil vo­zov­ky, kdy ta­ko­vý způsob jíz­dy v ko­loně vo­zi­del je třeba ob­jek­tivně hod­no­tit ja­ko ris­kan­tní, je třeba do­vo­dit, že si mu­sel být vědom to­ho, že může způso­bem v tres­tním zá­koně uve­de­ným po­ru­šit zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, ale bez přiměřených důvodů spo­lé­hal, že ta­ko­vé po­ru­še­ní nezpůso­bí. Pod­le ná­zo­ru Nej­vyš­ší­ho sou­du by­la u něho splněna obě kri­té­ria - sub­jek­tiv­ní i ob­jek­tiv­ní - vy­me­ze­ní mí­ry opatr­nos­ti při vědo­mé ned­ba­los­ti (ve smys­lu § 4 písm. a/ tr. zák. ), kte­rá je po­ža­do­vá­na z hle­dis­ka tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2 tr. zák. při říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la v hus­tém pro­vo­zu, ja­kým je jíz­da v ko­loně vo­zi­del. Sub­jek­tiv­ní kri­té­rium je dá­no i vzhle­dem k to­mu, že řídí mo­to­ro­vá vo­zid­la sku­pi­ny M od ro­ku 1978 a sku­pi­ny B od ro­ku 1986, přičemž zá­zna­my v je­ho evi­den­ční kartě řidi­če od ro­ku 1994 (po­ku­ta 500 Kč pro rych­lost, ma­lá dop­rav­ní ne­ho­da - ne­dodr­že­ní bez­peč­né vzdá­le­nos­ti a po­ku­ta 500 Kč pro po­ru­še­ní zá­ka­zu před­jíždění) svědčí o sklo­nech k ris­kan­tní­mu způso­bu jíz­dy, kte­rý byl i příči­nou té­to po­su­zo­va­né dop­rav­ní ne­ho­dy. Vzhle­dem ke všem těmto sku­teč­nos­tem dospěl Nej­vyš­ší soud k zá­věru, že ob­vině­ný M. R. byl v případě té­to ne­ho­dy scho­pen vy­na­lo­žit potřeb­nou mí­ru opatr­nos­ti, aby k ne­hodě ne­doš­lo, spo­čí­va­jí­cí ve vy­hod­no­ce­ní ce­lé si­tua­ce tak, aby v místě dop­rav­ní ne­ho­dy nepřed­jížděl způso­bem, jak to uči­nil, přičemž si byl i vědom mož­né­ho vzni­ku váž­né dop­rav­ní ne­ho­dy s nás­led­ky na zdra­ví li­dí při ta­ko­vém způso­bu před­jíždění, a pro­to je u něho dá­no ved­le pro­ká­za­né příčin­né sou­vis­los­ti i za­vinění z vědo­mé ned­ba­los­ti, a to jak ve vzta­hu k je­ho jed­ná­ní, tak i k způso­be­ným nás­ledkům na zdra­ví poš­ko­ze­ných, a v ne­pos­led­ní řadě i k příčin­né sou­vis­los­ti me­zi je­ho jed­ná­ním a uve­de­ný­mi způso­be­ný­mi nás­led­ky.

NS ČR – 7 Tdo 1300/2003 ze dne 12. 11. 2003 (Sou­bor tres­tních roz­hod­nu­tí NS, se­šit 1, T 650)

Před­pok­la­dem vý­ro­ku o vině tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 TrZ je zjištění, že me­zi jed­ná­ním ob­viněné­ho a nás­led­kem spo­čí­va­jí­cím v těžké újmě na zdra­ví ji­né oso­by je příčin­ná sou­vis­lost. Po­kud z hle­dis­ka vzni­ku uve­de­né­ho nás­led­ku má příčin­ný vý­znam i jed­ná­ní ji­né oso­by než ob­viněné­ho, ne­ní to důvo­dem k to­mu, aby ob­vině­ný neb­yl uz­nán vin­ným, a to ani za si­tua­ce, kdy ona ji­ná oso­ba ne­ní od­sou­ze­na zá­ro­veň ve spo­leč­ném říze­ní, resp. v sa­mos­tatně ve­de­ném říze­ní, a kdy do­kon­ce pro­ti ní ani ne­ní žá­dné říze­ní za­há­je­no.

Pro­to kri­té­riem zá­kon­nos­ti vý­ro­ku o vině tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 TrZ, je­hož spá­chá­ním byl ja­ko účas­tník dop­rav­ní ne­ho­dy uz­nán vin­ným řidič jed­no­ho vo­zid­la, ne­ní a ani nemůže být okol­nost, zda byl či neb­yl stí­hán a od­sou­zen ta­ké ji­ný řidič, kte­rý se na vzni­ku dop­rav­ní ne­ho­dy a je­jich nás­led­cích spolu­po­dí­lel.

Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du ve Stra­ko­ni­cích ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 1 T 152/2001, byl ob­vině­ný I. P. uz­nán vin­ným tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1 tr. zák. a od­sou­zen k tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy na de­set měsíců pod­míněně se zku­šeb­ní do­bou na je­den rok a k tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti na je­den rok. Dá­le by­lo roz­hod­nu­to o up­latněných ná­ro­cích poš­ko­ze­ných na náh­ra­du ško­dy tak, že poš­ko­ze­ní by­li pod­le § 229 od­st. 1 tr. ř. od­ká­zá­ni na říze­ní ve věcech ob­čan­skop­ráv­ních.

Pod­kla­dem od­su­zu­jí­cí­ho vý­ro­ku se v pod­statě sta­lo zjištění, že ob­vině­ný dne 12. 1. 2001 ko­lem 10:00 ho­din ja­ko řidič osob­ní­ho auto­mo­bi­lu zn. Ško­da Fe­li­cia LX re­gis­trač­ní znač­ky STH 27-45 při jízdě po sil­ni­ci II. třídy ve směru od ob­ce Š. na obec N., okr. S., přejel po­mysl­ný střed vo­zov­ky do proti­směru mi­ni­málně o 15 cm le­vým vnějším ok­ra­jem auto­mo­bi­lu a v důsled­ku to­ho­to doš­lo ke střetu s proti­je­dou­cím osob­ním auto­mo­bi­lem zn. Ško­da Fa­vo­rit For­man re­gis­trač­ní znač­ky STE 25-55, je­hož řidič rovněž přejel po­mysl­ný střed vo­zov­ky do proti­směru tak­též o 15 cm, přičemž při střetu utrpělo pět osob ces­tu­jí­cích v obou vo­zid­lech různá zranění, z nichž někte­rá by­la těžká.

Od­vo­lá­ní ob­viněné­ho by­lo us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 4 To 482/2003, za­mít­nu­to pod­le § 256 tr. ř. ja­ko nedůvod­né.

Ob­vině­ný I. P. po­dal prostřed­nic­tvím ob­háj­ce v zá­kon­né lhůtě do­vo­lá­ní pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Če­ských Budějo­vi­cích v roz­sa­hu od­po­ví­da­jí­cím vý­ro­ku o vině, a to z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. ř. V rám­ci to­ho­to do­vo­la­cí­ho důvo­du na­mítl, že práv­ní kva­li­fi­ka­ce skut­ku, kte­rý ji­nak ozna­čil za nes­por­ný, je nes­práv­ná. Pou­ká­zal na to, že sou­dy na jed­né straně sa­my ozna­či­ly řidi­če auto­mo­bi­lu zn. Ško­da Fa­vo­rit For­man za spolu­od­povědné­ho, av­šak od­sou­di­ly jen ob­viněné­ho. Vy­jádřil ná­zor, že po­va­žu­je za spra­ved­li­vé, aby tres­tní od­povědnost nesl i řidič auto­mo­bi­lu zn. Ško­da Fa­vo­rit For­man, a vy­tkl, že je­ho tres­tní stí­há­ní ne­by­lo ani za­há­je­no. Ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil roz­hod­nu­tí obou soudů a aby ho pod­le § 226 písm. b) tr. ř. zpros­til ob­ža­lo­by.

Nej­vyš­ší soud se od­vo­lal mj. i na ob­ža­lo­va­cí zá­sa­du (§ 2 od­st. 8 tr. ř.). Dá­le uvedl, že po­kud sou­dy kon­sta­to­va­ly, že na vzni­ku ne­ho­dy a je­jích nás­ledků se spolu­po­dí­lel z pa­de­sá­ti pro­cent ta­ké řidič dru­hé­ho vo­zid­la, kte­rý po­ru­šil své po­vin­nos­ti, da­ly to­mu­to zjištění přiměře­ný průchod v práv­ním po­sou­ze­ní zjištěné­ho skut­ko­vé­ho sta­vu tím, že jed­ná­ní ob­viněné­ho I. P. nek­va­li­fi­ko­va­ly ja­ko trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví též pod­le § 224 od­st. 2 tr. zák., to zna­me­ná, že ja­ko k okol­nos­ti pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by nepřih­lí­že­ly k to­mu, že jíz­dou, při kte­ré část vo­zid­la ob­viněné­ho za­sa­ho­va­la do le­vé po­lo­vi­ny vo­zov­ky v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ním § 11 od­st. 1 zá­ko­na č. 361/2000 Sb., ob­vině­ný po­ru­šil důle­ži­tou po­vin­nost ulo­že­nou mu pod­le zá­ko­na.

 

Z to­ho, co by­lo uve­de­no v před­cho­zích čás­tech to­ho­to us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du, je zřej­mé, že kri­té­riem zá­kon­nos­ti vý­ro­ku o vině ob­viněné­ho I. P. tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1 tr. zák. ne­ní a ani nemůže být okol­nost, zda byl či neb­yl stí­hán a od­sou­zen ta­ké ji­ný řidič, kte­rý se na vzni­ku dop­rav­ní ne­ho­dy a je­jích nás­led­cích spolu­po­dí­lel. Je te­dy zce­la evi­den­tní, že ná­mit­ka­mi up­latněný­mi v do­vo­lá­ní ob­vině­ný ne­mohl zvrá­tit vý­rok o vině uve­de­ným tres­tným či­nem. Nej­vyš­ší soud pro­to zjevně neo­pod­statněné do­vo­lá­ní ob­viněné­ho pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. ř. od­mítl.

§ 4 Tres­tní  zá­kon   vy­chá­zí  z  důsled­né­ho up­lat­ňo­vá­ní zá­sa­dy od­povědnos­ti  za za­vinění; to se plně tý­ká i tres­tných činů v dop­ravě (u nichž se někdy – např. u vel­mi váž­ných ne­hod v že­lez­nič­ní dop­ravě – na­mí­ta­lo, že v případě vy­šších od­stavců u někte­rých skut­ko­vých pod­stat, ty­pic­ky obec­né­ho oh­ro­že­ní, se fak­tic­ky up­lat­ňu­je ob­jek­tiv­ní od­povědnost – od­povědnost bez zřete­le na za­vinění, míněno ve vzta­hu ke kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­statě). Za­vinění je vnitřní, psy­chic­ký  vztah pa­cha­te­le k  pod­stat­ným slož­kám tres­tné­ho  či­nu. Je vy­bu­do­vá­no na slož­ce vědo­mos­tní   (in­te­lek­tuál­ní),  kte­rá  za­hr­nu­je  vní­má­ní pa­cha­te­le, a na slož­ce vol­ní, za­hr­nu­jí­cí vnitřní  za­měřenost pa­cha­te­le,  te­dy roz­hod­nu­tí  jed­nat ur­či­tým  způso­bem se  zna­los­tí věci.  Za­vinění se  vzta­hu­je  na  všech­ny sku­teč­nos­ti,  kte­ré jsou zna­kem  skut­ko­vé pod­sta­ty  tres­tné­ho či­nu,  vy­jma sa­mot­ných  znaků sub­jek­tiv­ní strán­ky. Po­kud by se za­vinění k někte­ré z po­ža­do­va­ných sku­teč­nos­tí nev­zta­ho­va­lo, ne­ní dá­na sub­jek­tiv­ní strán­ka tres­tné­ho či­nu, ne­boť za­vinění je ob­li­ga­tor­ním zna­kem skut­ko­vé pod­sta­ty.

Za­vinění se mu­sí vzta­ho­vat na sku­teč­nos­ti, kte­ré lze podřadit tzv. po­pis­ným (někdy ozna­čo­va­ným ja­ko des­krip­tiv­ní) znakům skut­ko­vé pod­sta­ty, dá­le na nor­ma­tiv­ní zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty (kde však sta­čí jen laic­ká před­sta­va o je­jich smys­lu a vý­zna­mu; srov. rozh. č. 10/1977 Sb. rozh. tr. – když ji­nak se to­to ju­di­ka­tor­ní roz­hod­nu­tí tý­ká tres­tné­ho či­nu za­ned­bá­ní po­vin­né vý­ži­vy), na neop­rávněnost, resp. ne­do­vo­le­nost, je-li v přís­luš­ném us­ta­no­ve­ní vý­slovně vy­jádřena, na skut­ko­vé okol­nos­ti, na nichž je za­lo­že­na ne­bez­peč­nost pro spo­leč­nost, ni­ko­li na ne­bez­peč­nost ja­ko ta­ko­vou obecně, v případě opo­me­nu­tí (§ 89 od­st. 2 tr. zák.) na sku­teč­nos­ti, kte­ré pod­mi­ňu­jí po­vin­nost ko­nat, ja­kož i na sa­mot­nou po­vin­nost ko­nat, u tres­tných činů s ome­ze­ným ok­ru­hem pa­cha­telů (což v případě tres­tných činů v dop­ravě s vý­jim­kou tres­tné­ho či­nu dle § 208 tr. zák. v pod­statě nemůže nas­tat) i na sku­teč­nos­ti, kte­ré pod­mi­ňu­jí zvláš­tní pos­ta­ve­ní pa­cha­te­le.

Za­vinění se nao­pak ne­mu­sí vzta­ho­vat na práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku a je­ho tres­tnost, na proti­práv­nost ja­ko roz­por s ce­lým práv­ním řádem, obecně na ne­bez­peč­nost pro spo­leč­nost a na ob­jek­tiv­ní pod­mín­ky tres­tnos­ti (srov. § 201a tr. zák.).

Plat­ná úp­ra­va ne­vy­ža­du­je, aby se za­vinění vzta­ho­va­lo na sa­mot­nou ne­bez­peč­nost  či­nu pro spo­leč­nost, to by klad­lo nepřeko­na­tel­né po­tí­že na do­ka­zo­vá­ní to­ho­to vzta­hu. Pos­ta­čí te­dy, když se za­vinění vzta­hu­je na všech­ny skut­ko­vé okol­nos­ti, z nichž se spo­le­čen­ská  ne­bez­peč­nost  vy­vo­zu­je,  ať  tvoří zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty ne­bo ni­ko­li.

Zá­věr o  za­vinění mu­sí být vždy  pro­ká­zán vý­sled­ky do­ka­zo­vá­ní a mu­sí z nich vždy lo­gic­ky vy­ply­nout. Ten­to práv­ní  zá­věr se mu­sí vždy  za­klá­dat na skut­ko­vých zjištěních sou­du vy­plý­va­jí­cích z pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Do­ka­zo­vá­ní za­vinění je vždy nes­mírně slo­ži­té, pro­to­že okol­nos­ti sub­jek­tiv­ní­ho cha­rak­te­ru  ja­ko  je za­vinění  lze  zpra­vid­la do­ka­zo­vat  jen nepřímo, z okol­nos­tí ob­jek­tiv­ní po­va­hy. For­ma  za­vinění  však  mu­sí  být vždy přesně zjištěna,  nes­ta­čí  zá­věr o  al­ter­na­tiv­ním  vzta­hu  pa­cha­te­le k nás­led­ku.

Pou­ze někte­ré tres­tné či­ny v dop­ravě jsou úmysl­ný­mi (to se tý­ká např. tres­tných činů pod­le § 201, § 207, § 208 tr. zák., dá­le ta­ké např. pod­le § 171 a § 249 tr. zák.), ji­nak zde převa­žu­jí tres­tné či­ny, jež mo­hou být spá­chá­ny z ned­ba­los­ti. Z ji­né­ho poh­le­du – přípa­dy úmyslně za­viněných dop­rav­ních ne­hod (pak by moh­lo jít např. i o trest­ný čin vraž­dy), resp. dop­rav­ních ne­hod za­viněných z ned­ba­los­ti, na kte­ré na­va­zu­jí úmysl­ná jed­ná­ní (po­cho­pi­telně s vý­jim­kou ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 208 tr. zák.) – jsou jen zce­la vý­ji­meč­né.

 

 

§ 5 Ned­ba­lost je zna­kem tres­tné­ho či­nu, kde je ve zvláš­tní čás­ti vý­slovně me­zi zna­ky uve­de­na, ne­bo tam, kde pla­tí vy­klá­da­cí pra­vid­lo (§ 6 tr. zák.).

K naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu obec­né­ho oh­ro­že­ní pod­le § 180, ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 223 tr. zák. a tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 tr. zák. se vy­ža­du­je ned­ba­lost (vědo­má ne­bo nevědo­má).

Tres­tní zá­kon roz­li­šu­je ned­ba­lost vědo­mou [§ 5 písm. a)] a nevědo­mou [§ 5 písm. b)].

Roz­díl u ned­ba­los­ti op­ro­ti úmys­lu je ve vol­ní slož­ce, kte­rá u ned­ba­los­ti chy­bí, ne­boť tu ne­ní vů­le spá­chat trest­ný čin (jed­ná­ní sa­mo je však i zde ak­tem – pro­je­vem – vů­le pa­cha­te­le. Na roz­díl od od­stup­ňo­vá­ní fo­rem úmysl­né­ho za­vinění, kde přímý úmysl je takřka bez­vý­ji­mečně zá­važnější než úmysl nepřímý, vědo­má ned­ba­lost nez­na­me­ná nutně vy­šší mí­ru za­vinění než ned­ba­lost nevědo­má. Mí­ra ned­ba­los­ti, zda se v kon­krét­ním případě jed­ná o ned­ba­lost hru­bou, méně zá­važ­nou ne­bo leh­kou, je jed­ním z hle­di­sek (mí­ra za­vinění) pro sta­no­ve­ní kon­krét­ní­ho stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost (Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. I. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s.  60).

Ned­ba­lost nel­ze zto­tož­ňo­vat s opo­me­nu­tím, pro­to­že jed­ná­ní z ned­ba­los­ti lze us­ku­teč­nit jak ko­ná­ním, tak i opo­me­nu­tím.

Spolu­za­vinění poš­ko­ze­né­ho ne­vy­lu­ču­je ned­ba­lost. Sku­teč­nost, že pa­cha­tel za­ká­zal poš­ko­ze­né­mu ur­či­té jed­ná­ní, kte­ré moh­lo vést k je­ho poš­ko­ze­ní, sa­ma o sobě nes­ta­čí k zá­věru o ne­vině pa­cha­te­le (srov. č. 45/1965 Sb. rozh. tr.).

 

NS ČSSR - 1 Tz 38/65 (č. 45/1965 Sb. rozh. tr.)

     Při zkou­má­ní za­vinění pa­cha­te­le ve smys­lu § 5 písm. a) tr. zák. nes­ta­čí pou­hé zjištění, že pa­cha­tel věděl, že svým jed­ná­ním může způso­bit po­ru­še­ní zá­ko­na, ale nut­no zjiš­ťo­vat všech­ny  sku­teč­nos­ti, z nichž by by­lo mož­no spo­leh­livě do­vo­dit, že bez  přiměřených důvodů spo­lé­hal, že po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­nem nezpůso­bí. K po­sou­ze­ní přiměřenos­ti je­ho důvodů nut­no přis­tou­pit z hle­dis­ka zku­še­nos­tí pa­cha­te­le a os­tat­ních okol­nos­tí přípa­du. Sku­teč­nost, že ob­vině­ný za­ká­zal  poš­ko­ze­né­mu ur­či­té jed­ná­ní, kte­ré moh­lo vést k je­ho poš­ko­ze­ní, sa­mo o sobě nes­ta­čí k zá­věru o ne­vině pa­cha­te­le.

            Při vědo­mé ned­ba­los­ti pa­cha­tel věděl, že může způso­bem v tres­tním zá­koně uve­de­ným po­ru­šit ne­bo oh­ro­zit zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, ale bez přiměřených důvodů spo­lé­hal, že ta­ko­vý nás­le­dek nezpůso­bí. Vědo­má ned­ba­lost je bu­do­vá­na na vědo­mí mož­nos­ti vzni­ku nás­led­ku, což je schop­nost roz­poz­nat a zhod­no­tit okol­nos­ti, kte­ré vy­tvářejí mož­né ne­bez­pe­čí pro zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem. Nepřiměřené důvo­dy, kte­ré ved­ly pa­cha­te­le k to­mu, že spo­lé­hal na to, že k nás­led­ku ne­doj­de, ne­ní mož­no za­měňo­vat s omy­lem, při kte­rém pa­cha­tel jed­ná pod vli­vem nes­práv­né zna­los­ti sku­teč­nos­ti. Ne­dos­ta­teč­né zhod­no­ce­ní ne­bez­pe­čí nes­po­čí­vá v nez­na­los­ti to­ho­to sta­vu, ale v tom, že pa­cha­tel ne­do­ce­nil mož­né nás­led­ky své­ho jed­ná­ní (Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. II. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s. 60).

            Při nevědo­mé ned­ba­los­ti se vy­chá­zí z mož­nos­ti zna­los­tí, kte­rá se zkou­má na zá­kladě ob­jek­tiv­ních okol­nos­tí spo­je­ných se skut­kem a sub­jek­tiv­ních dis­po­zic kon­krét­ní­ho pa­cha­te­le, ne­boť tres­tní zá­kon za­klá­dá od­povědnost za tres­tné či­ny spá­cha­né z nevědo­mé ned­ba­los­ti na po­vin­nos­ti, ale sou­časně i mož­nos­ti před­ví­dat způso­be­ní po­ru­chy ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­nem (Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. II. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s. 60 – 61).

       V § 5 tr. zák. je vy­jádřena ne­jen in­te­lek­tuál­ní slož­ka (vědění), ale i po­vin­nost za­cho­vá­vat ur­či­tou opatr­nost. Mí­ra opatr­nos­ti je vy­jádřena dvěma hle­dis­ky, a to ob­jek­tiv­ním a sub­jek­tiv­ním [srov. „měl“ a „mohl“ v § 5 písm. b) tr. zák.].

       Mí­ra opatr­nos­ti je dá­na spo­je­ním ob­jek­tiv­ní­ho a sub­jek­tiv­ní­ho hle­dis­ka při před­ví­dá­ní způso­be­ní po­ru­chy ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­nem, ne­boť je­dině spo­je­ní obou těchto hle­di­sek při po­su­zo­vá­ní tres­tní od­povědnos­ti za trest­ný čin z ned­ba­los­ti od­po­ví­dá zá­sadě od­povědnos­ti za za­vinění v tres­tním prá­vu (Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. II. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s. 61).

       Ob­jek­tiv­ní hle­dis­ko doplněné sub­jek­tiv­ním hle­dis­kem pla­tí i pro vy­me­ze­ní ned­ba­los­ti vědo­mé (srov. vý­še potvr­ze­ní zá­věrů tam uve­de­ných pro sou­čas­né naplnění obou hle­di­sek v případě vy­me­ze­ní ned­ba­los­ti nevědo­mé), pro­to­že přiměřenost důvodů, na něž pa­cha­tel spo­lé­hal, že nezpůso­bí po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­nem, je třeba po­su­zo­vat pod­le to­ho, jak se si­tua­ce je­vi­la pa­cha­te­li, i vzhle­dem k vnějším okol­nos­tem kon­krét­ní­ho přípa­du.

       K zá­věru o vědo­mé ned­ba­los­ti by te­dy nes­ta­či­lo, po­kud by pa­cha­tel věděl, že pra­cov­ní ne­bo ji­ný pos­tup, při němž doš­lo k těžké újmě na zdra­ví, od­po­ro­val přís­luš­ným před­pisům (ob­jek­tiv­ní hle­dis­ko), pro­to­že i vědo­má ned­ba­lost mu­sí být dá­na též se zřete­lem na oso­bu pa­cha­te­le a na kon­krét­ní okol­nos­ti přípa­du jím vní­ma­né ne­bo kte­ré měl ales­poň mož­nost vní­mat (sub­jek­tiv­ní hle­dis­ko). Při zkou­má­ní za­vinění pa­cha­te­le ve smys­lu § 5 písm. a) tr. zák. nes­ta­čí pou­hé zjištění, že pa­cha­tel věděl, že svým jed­ná­ním může způso­bit po­ru­še­ní zá­ko­na, ale nut­no zjiš­ťo­vat všech­ny sku­teč­nos­ti, z nichž by by­lo mož­no spo­leh­livě do­vo­dit, že bez  přiměřených důvodů spo­lé­hal, že po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­nem nezpůso­bí. K po­sou­ze­ní přiměřenos­ti je­ho důvodů nut­no přis­tou­pit z hle­dis­ka zku­še­nos­tí pa­cha­te­le a os­tat­ních okol­nos­tí přípa­du (srov. č. 45/1965 Sb. rozh. tr. sho­ra a dá­le i č. 75/1958 Sb. rozh. tr.). Po­ža­do­va­ná mí­ra opatr­nos­ti je za­cho­vá­na i teh­dy, jes­tli­že od­povědná oso­ba si­ce ne­dodr­že­la přís­luš­ný bez­peč­nos­tní před­pis, av­šak za­jis­ti­la bez­peč­nost ji­ným vhod­ným způso­bem, kte­rý od­po­ví­dá no­vým poz­natkům vědec­kým, tech­no­lo­gic­kým, apod. (srov. rozh. č. 4/1957 Sb. rozh. – v od­ůvodnění).

       Ne­jed­ná z ned­ba­los­ti ten, kdo za­cho­vá po­vin­nou opatr­nost (ob­jek­tiv­ní kri­té­rium). Ob­jek­tiv­ní vy­me­ze­ní mí­ry opatr­nos­ti žá­dá od kaž­dé­ho zpra­vid­la stej­nou mí­ru opatr­nos­ti.

            Jde tu o mo­del ja­ké­ho­si „průměrně opatr­né­ho“ je­din­ce, jímž jsou poměřová­ni všich­ni jed­not­li­ví pa­cha­te­lé tak, aby neb­yl dán průchod pou­ze sub­jek­tiv­ní­mu, resp. přesněji řeče­no – sub­jek­ti­vis­tic­ké­mu, po­su­zo­vá­ní, při kte­rém by by­li zvý­hodněni je­din­ci méně opatr­ní scho­vá­va­jí­cí se právě za svou sub­jek­tiv­ní lik­na­vost (Kra­toch­víl, V. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né – obec­ná část. Br­no: Ma­sa­ry­ko­va uni­ver­zi­ta, 2003, s. 257).

       Jen vý­ji­mečně žá­dá od někte­rých sku­pin osob vy­ko­ná­va­jí­cích ur­či­té po­vo­lá­ní ne­bo za­městná­ní (např. lé­kařů, lé­kár­níků, řidičů, sta­veb­ních tech­niků, apod.) vy­šší mí­ru opatr­nos­ti, kte­rá je však po­tom za­se stej­ná u kaž­dé­ho, kdo ta­ko­vé po­vo­lá­ní ne­bo za­městná­ní vy­ko­ná­vá (No­vot­ný, F., Růžič­ka, M. a kol. Tres­tní ko­dexy (tres­tní zá­kon, tres­tní řád) a sou­vi­se­jí­cí před­pi­sy (ko­men­tář). Pra­ha: Eurounion, 2. doplněné vy­dá­ní, 2002, s. 29).

       Roz­sah ná­le­ži­té opatr­nos­ti je třeba zpra­vid­la zkou­mat na zá­kladě zvláš­tních (práv­ních) před­pisů, z tres­tní­ho prá­va v tom­to oh­le­du ne­vyp­lý­va­jí. Jed­ná se zpra­vid­la o:

§  spe­ciál­ní zá­ko­ny (např. v ob­las­ti sil­nič­ní dop­ra­vy zá­kon č. 361/2000 Sb., o pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích (sil­nič­ní zá­kon), ve znění pozdějších před­pisů), popř. dal­ší zá­ko­ny up­ra­vu­jí­cí bez­peč­nost a ochra­nu zdra­ví při prá­ci včetně před­pisů niž­ší práv­ní sí­ly,

§  bez­peč­nos­tní před­pi­sy,

§  tech­nic­ké nor­my (srov. č. 28/1988 Sb. rozh. tr.),

§  po­kud chy­bí vý­slov­ná úp­ra­va, vy­plý­vá z okol­nos­tí přípa­du (např. č. 14/1978 Sb. rozh. tr.; vůbec v ta­ko­vé si­tua­ci, kde pra­vid­la sil­nič­ní­ho pro­vo­zu nep­la­tí - v lé­kařské vědě jsou to uz­ná­va­ná pra­vid­la vědy - lex ar­tis – zvláš­tní uz­ná­va­ná pra­vid­la, kte­rá vy­plý­va­jí z da­né­ho sta­vu vý­vo­je od­bor­ných zna­los­tí v ur­či­tém obo­ru za­chy­ce­ných zvlášť ve spe­cia­li­zo­va­né li­te­ra­tuře – Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. II. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s. 61;

§  v sil­nič­ní dop­ravě se – a to i při exis­ten­ci spe­ciál­ní­ho zá­ko­na - up­lat­ňu­je prin­cip ome­ze­né důvěry - rozh. č. 26/1964 Sb. rozh. tr.). (Srov. ta­ké No­vot­ný, F., Růžič­ka, M. a kol. Tres­tní ko­dexy (tres­tní zá­kon, tres­tní řád) a sou­vi­se­jí­cí před­pi­sy (ko­men­tář). Pra­ha: Eurounion, 2. doplněné vy­dá­ní, 2002, s. 30),[2]

§  z obecně uz­ná­va­ných zá­sad ro­zum­né­ho člověka (jed­ná se o dodr­že­ní sta­no­ve­né ne­bo ve spo­leč­nos­ti uz­ná­va­né mí­ry opatr­nos­ti).

 

NS SSR - 6 Tz 55/76 (č. 14/1978 Sb. rozh. tr.)

            Řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­rý jez­dí na místě, kte­ré ne­má cha­rak­ter po­zem­ní ko­mu­ni­ka­ce, a kte­ré ne­ní ur­če­no k pro­vo­zu mo­to­ro­vých vo­zi­del, je po­vi­nen za­cho­vá­vat potřeb­nou opatr­nost přiměřenou okol­nos­tem tak, aby mohl za­brá­nit ne­hodě a neoh­ro­zil oso­by na­chá­ze­jí­cí se na tom­to místě. V tom­to kon­krét­ním případě šlo o jíz­du na dětském hřiš­ti, v pros­to­ru, kde si hrá­ly přítom­né dě­ti.

       Ne­jed­ná z ned­ba­los­ti ten, kdo si­ce po­ru­ší bez­peč­nos­tní před­pi­sy, pro­to­že se vzhle­dem k no­vým poz­natkům vědec­kým, tech­no­lo­gic­kým a ji­ným mohl důvodně dom­ní­vat, že pos­tup jím vo­le­ný lé­pe za­brá­ní nás­led­ku (srov. od­ůvodnění rozh. č. 4/1957 Sb. rozh. tr.).

       Me­zi po­ru­še­ním bez­peč­nos­tní­ho před­pi­su a nás­led­kem mu­sí být mi­mo příčin­né­ho vzta­hu ještě dal­ší vztah me­zi úče­lem před­pi­su a nás­led­kem vy­plý­va­jí­cím z to­ho, že smys­lem bez­peč­nos­tní­ho před­pi­su je za­brá­nit právě nás­ledkům to­ho dru­hu, ja­ký v kon­krét­ním případě právě nas­tal (tý­ká se ty­pic­ky např. dop­ra­vy – srov. Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. I. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s. 62). V případě, že před­pis po­ru­ší oba účas­tní­ci sil­nič­ní­ho pro­vo­zu, roz­ho­du­jí­cí zde je, že úče­lem před­pi­su, kte­rý byl po­ru­šen, by­lo za­brá­nit právě to­mu nás­led­ku, resp. účin­ku, kte­rý v da­ném případě nas­tal (např. řidič ne­dal před­nost řidi­či ji­né­ho vo­zid­la, kte­rý však jel nepřiměřeně ne­bo příliš vle­vo, atd., za způso­be­ný nás­le­dek bu­de od­po­ví­dat řidič, kte­rý ne­dal před­nost v jízdě, ne­boť úče­lem před­pi­su o rych­los­ti je up­ra­vit rych­lost, roz­ho­du­jí­cí zde by­lo ne­dá­ní před­nos­ti v jízdě, byť sa­mozřejmě po­ru­še­ní pra­vid­la i dru­hým řidi­čem bu­de zhod­no­ce­no v rám­ci po­su­zo­vá­ní spo­le­čen­ské ne­bez­peč­nos­ti jed­ná­ní z hle­di­sek uve­de­ných v § 3 od­st. 2 a 4 a § 88 od­st. 1). Srov. No­vot­ný, F., Růžič­ka, M. a kol. Tres­tní ko­dexy (tres­tní zá­kon, tres­tní řád) a sou­vi­se­jí­cí před­pi­sy (ko­men­tář). Pra­ha: Eurounion, 2. doplněné vy­dá­ní, 2002, s. 30.

Jed­not­li­vá ned­ba­los­tní jed­ná­ní ví­ce ob­viněných mo­hou vy­ús­tit ve spo­leč­ný nás­le­dek a může te­dy ned­ba­los­tní­mi jed­ná­ní­mi ví­ce  ob­viněných být způso­be­na je­di­ná ško­da. V tom­to případě způso­be­ní  spo­leč­né­ho nás­led­ku z ned­ba­los­ti se  vi­na kaž­dé­ho z ob­viněných  po­sou­dí do­tyčně ce­lé­ho nás­led­ku ja­ko sa­mos­tat­né pa­cha­tel­ství (č. 51/1956 Sb. rozh. tr.).

Jes­tli­že příči­nou dop­rav­ní ne­ho­dy je sku­teč­nost, že ob­vině­ný před­jížděl osob­ním  auto­mo­bi­lem koň­ský  po­tah  je­dou­cí stej­ným  směrem, ač­ko­li  v  proti­směru přijížděl   osob­ní  auto­mo­bil,  v důsled­ku   to­ho  doš­lo   k  dop­rav­ní   ne­hodě,  po­tom  sa­mot­ná sku­teč­nost, že pro­voz koň­ské­ho po­ta­hu byl v době dop­rav­ní ne­ho­dy  za­ká­zán, nemůže vy­vi­nit ob­viněné­ho (č. 10/1990 Sb. rozh. tr.).

            Na křižo­vat­ce sil­nic, na kte­ré ne­ní dop­rav­ní­mi znač­ka­mi ozna­če­no, kte­rá ze sil­nic je hlav­ní a kte­rá ved­lej­ší, mu­sí dát řidič přijíždějí­cí na křižo­vat­ku před­nost vo­zidlům přijíždějí­cím zpra­va (§ 20 od­st. 2 vy­hláš­ky č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších před­pisů). Na tom nic nemůže změnit sku­teč­nost, že křižo­vat­ka ne­ní ozna­če­na pro­to, že původ­ní dop­rav­ní ozna­če­ní by­lo proti­právně od­straněno a že v místě je zvyk­lost po­va­žo­vat ko­mu­ni­ka­ci, po níž řidič přijíž­dí, za hlav­ní (č. 48/1997 Sb. rozh. tr.).

I. Doj­de-li k  dop­rav­ní ne­hodě  a k  nás­led­né­mu ub­lí­že­ní  na zdra­ví po střetu dvou mo­to­ro­vých  vo­zi­del, z nichž vo­zid­lo je­dou­cí po hlav­ní sil­ni­ci na­ra­zi­lo do  vo­zid­la, kte­ré krát­ce před­tím vje­lo na  hlav­ní  sil­ni­ci  z  ved­lej­ší  sil­ni­ce,  je  třeba  z hle­dis­ka za­vinění řidičů  obou vo­zi­del vy­řešit předev­ším  otáz­ku, zda řidič vo­zid­la vjíždějí­cí­ho z ved­lej­ší sil­ni­ce na  hlav­ní sil­ni­ci spl­nil svou po­vin­nost dát před­nost v jízdě řidi­či vo­zid­la  je­dou­cí­mu po hlav­ní sil­ni­ci (§ 20 od­st. 1 vy­hl. č. 99/1989 Sb., o pra­vid­lech sil­nič­ní­ho pro­vo­zu, ve znění pozdějších před­pisů). Jes­tli­že se tak nes­ta­lo  a po­vin­nost  dát před­nost  v jízdě splněna ne­by­la, nut­no zkou­mat,  zda řidič vo­zid­la vjíždějí­cí­ho z ved­lej­ší  sil­ni­ce na hlav­ní  sil­ni­ci ne­vyt­vořil  po­ru­še­ním té­to po­vin­nos­ti tzv. náh­lou překáž­ku  pro řidi­če  je­dou­cí­ho po hlav­ní sil­ni­ci, kte­rou ten­to řidič ne­mohl před­ví­dat a ani na ni včas a od­po­ví­da­jí­cím způso­bem rea­go­vat (srov. roz­hod­nu­tí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). Tepr­ve po­té se přih­léd­ne též k to­mu, zda, ja­kým způso­bem a v ja­kém roz­sa­hu dop­rav­ní  ne­ho­du a je­jí nás­led­ky za­vi­nil, resp. spolu­za­vi­nil řidič vo­zid­la je­dou­cí­ho  po hlav­ní sil­ni­ci např. tím, že nevěno­val jízdě dos­ta­teč­nou po­zor­nost, řídil vo­zid­lo pod vli­vem al­ko­ho­lic­kých ná­pojů po­ži­tých před jíz­dou či ne­dodr­žel přiměřenou rych­lost jíz­dy.

III. Přib­rá­ní znal­ce z obo­ru dop­ra­vy, od­větví sil­nič­ní dop­ra­vy, je zpra­vid­la  nez­byt­né pro zjištění  sku­teč­nos­tí, na nichž  zá­vi­sí po­sou­ze­ní  mí­ry  za­vinění  řidičů  na  dop­rav­ní  ne­hodě  a  je­jich nás­ledků.  Zna­lec­ký  po­su­dek ne­bo vý­slech znal­ce pro­to  mu­sí vy­chá­zet ze všech re­le­van­tních pod­kladů  a důkazů tak, aby pos­kytl dos­ta­teč­nou opo­ru or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní k roz­hod­nu­tí, kte­rý z řidičů  zú­častněných na  ne­hodě od­po­ví­dá  za je­jí vznik a nás­led­ky a v ja­kém roz­sa­hu. Zá­vi­sí-li od­povědnost na tom, na ja­kou vzdá­le­nost měl řidič  roz­hled  a  ja­ká  rych­lost je­ho jíz­dy by­la vzhle­dem k to­mu přiměřená, mu­sí zna­lec­ký důkaz pos­ky­to­vat všech­ny úda­je nez­byt­né i k po­sou­ze­ní těchto okol­nos­tí; přitom maximál­ní po­vo­le­nou rych­lost nel­ze vždy s  přih­léd­nu­tím ke všem okol­nos­tem jíz­dy po­va­žo­vat i za rych­lost  přiměřenou. Je-li  třeba za tím­to úče­lem pro­vést vy­šetřova­cí po­kus, mu­sí  ten­to pro­vést or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní a o je­ho  průběhu sep­sat pro­to­kol pod­le § 55 od­st. 1 tr. ř.; zna­lec sám ne­ní k pro­ve­de­ní uve­de­ných úkonů op­rávněn (NS ČR - 5 Tz 145/98).

 

NS ČR – 5 Tdo 1173/2004 (Sou­bor tres­tních roz­hod­nu­tí NS, se­šit 11, T 746)

1. Po účas­tní­ko­vi sil­nič­ní­ho pro­vo­zu nel­ze spra­ved­livě po­ža­do­vat, aby bez dal­ší­ho před­pok­lá­dal mož­né po­ru­še­ní pra­vi­del to­ho­to pro­vo­zu ji­ný­mi účas­tní­ky a aby to­mu přizpůso­bil své po­čí­ná­ní.

Nao­pak, ne­ní-li z okol­nos­tí, kte­ré měl a mohl účas­tník sil­nič­ní­ho pro­vo­zu běžně vní­mat či před­ví­dat, zřej­mé, že ji­ný účas­tník té­hož pro­vo­zu po­ru­šil své po­vin­nos­ti, je op­rávněn oče­ká­vat od os­tat­ních účas­tníků sil­nič­ní­ho pro­vo­zu dodr­žo­vá­ní sta­no­ve­ných pra­vi­del.

Účas­tník sil­nič­ní­ho pro­vo­zu, kte­rý po­ru­šil pra­vid­la to­ho­to pro­vo­zu, pak na dru­hé straně nemůže oče­ká­vat dodr­že­ní těchto pra­vi­del od os­tat­ních účas­tníků, jes­tli­že jim to zne­mož­nil s oh­le­dem na cha­rak­ter a zá­važ­nost své­ho po­ru­še­ní pra­vi­del sil­nič­ní­ho pro­vo­zu.

2. Po­kud řidič přijíždějí­cí po hlav­ní sil­ni­ci je­de rych­los­tí po­vo­le­nou, resp. přiměřenou, a řidič přijíždějí­cí po ved­lej­ší sil­ni­ci mu před­nost v jízdě ne­dá, je v ob­vyk­lých přípa­dech od­povědnost za ko­li­zi a případ­né dal­ší nás­led­ky na řidi­či, jenž přijel do křižo­vat­ky po ved­lej­ší sil­ni­ci.

Po­kud však řidič na hlav­ní sil­ni­ci je­de rych­los­tí, kte­rá maximál­ní po­vo­le­nou rych­lost vý­razně přek­ra­ču­je, a řidič přijíždějí­cí do křižo­vat­ky po ved­lej­ší sil­ni­ci ne­má důvod před­pok­lá­dat ta­ko­vé přek­ro­če­ní, za případ­nou ko­li­zi mu­sí nést od­povědnost řidič je­dou­cí po hlav­ní sil­ni­ci.

To­to roz­hod­nu­tí by­lo po poměrně ve­li­ce bouřli­vé dis­ku­si[3] schvá­le­no tres­tním ko­le­giem NS ČR k uveřejnění ve Sbír­ce soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek a by­lo ta­ké pub­li­ko­vá­no pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.:

I. Jes­tli­že řidič přijíždějí­cí po ved­lej­ší sil­ni­ci ne­dá před­nost v jízdě řidi­či přijíždějí­cí­mu po hlav­ní sil­ni­ci, od­povědnost za je­jich střet a případ­né dal­ší nás­led­ky je zá­sadně na řidi­či, jenž přijal do křižo­vat­ky po ved­lej­ší sil­ni­ci.

Jes­tli­že však řidič na hlav­ní sil­ni­ci je­de rych­los­tí vý­razně přek­ra­ču­jí­cí maximál­ní po­vo­le­nou rych­lost, čímž řidi­či přijíždějí­cí­mu do křižo­vat­ky po ved­lej­ší sil­ni­ci zne­mož­ní, popř. pod­statně ztí­ží, aby mu dal před­nost v jízdě, pak ne­ní vy­lou­če­na je­ho od­povědnost ne­bo spolu­od­povědnost za případ­nou ko­li­zi.

II. Vý­raz­né přek­ro­če­ní nej­vyš­ší po­vo­le­né rych­los­ti jíz­dy mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la v ob­ci (např. o ví­ce než 70 %) je po­ru­še­ním důle­ži­té po­vin­nos­ti ulo­že­né řidi­či mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la práv­ní­mi před­pi­sy ( § 18 od­st. 4 zák. č. 361/2000 Sb. , o pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích a o změnách někte­rých zá­konů, ve znění pozdějších před­pisů), pro­to­že ta­ko­vé po­ru­še­ní má zpra­vid­la za nás­le­dek vel­mi reál­né ne­bez­pe­čí pro lid­ský ži­vot a zdra­ví.

NS ČR – 7 Tz 66/2001 ze dne 25. 4. 2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 7, T 191)

Pod­le § 20 od­st. 1 vy­hláš­ky č. 99/1989 Sb., o pra­vid­lech pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ve znění pozdějších před­pisů, mu­sí dát řidič přijíždějí­cí na křižo­vat­ku po ved­lej­ší sil­ni­ci před­nost v jízdě vo­zidlům přijíždějí­cím po hlav­ní sil­ni­ci. Pod­le § 2 bo­du 2. ci­to­va­né vy­hláš­ky přitom po­vin­nost „Dát před­nost v jízdě“ zna­me­ná po­vin­nost řidi­če po­čí­nat si tak, aby řidič, kte­rý má před­nost v jízdě, ne­mu­sel náh­le změnit směr ne­bo rych­lost jíz­dy.

Nej­de o po­ru­še­ní uve­de­né po­vin­nos­ti, po­kud jíz­dní ma­névr řidi­če, kte­rý byl po­vi­nen dát před­nost v uve­de­ném smys­lu, byl si­ce opoždě­ný s oh­le­dem na rych­lost jíz­dy vo­zid­la přijíždějí­cí­ho po hlav­ní sil­ni­ci, ale jes­tli­že ten­to ma­névr dospěl do ta­ko­vé­ho sta­dia, že řidi­či přijíždějí­cí­mu po hlav­ní sil­ni­ci, kdy­by jel u pra­vé­ho ok­ra­je vo­zov­ky, reálně umož­ňo­val pok­ra­čo­vat v jízdě v původ­ním směru bez pod­stat­né změ­ny směru a rych­los­ti jíz­dy.

NS ČR – 11 Tz 128/2001 ze dne 10. 8. 2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 12, T 291)

2. Prod­lou­že­ní vzdá­le­nos­ti potřeb­né k za­sta­ve­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la o zvláš­tní reak­ční do­bu pro roz­li­še­ní neosvětle­né­ho chod­ce, kte­rý náh­lým vstu­pem do vo­zov­ky za sní­že­né vi­di­tel­nos­ti vy­tvořil těžko zjis­ti­tel­nou a ro­zez­na­tel­nou překáž­ku, nel­ze po­ža­do­vat po řidi­či, kte­rý věno­val říze­ní dos­ta­teč­nou po­zor­nost a jel rych­los­tí přiměřenou vzdá­le­nos­ti, na kte­rou měl s oh­le­dem na dos­vit světlo­metů roz­hled (§ 5 od­st. 1 písm. b), § 16 od­st. 1 vy­hláš­ky č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších před­pisů), po­kud šlo o ji­nak přeh­led­ný úsek vo­zov­ky, kde nic ne­nasvědčo­va­lo to­mu, že by hro­zi­lo zvý­še­né ne­bez­pe­čí vstu­pu chodců do vo­zov­ky. Za těchto okol­nos­tí nel­ze dospět k ji­né­mu zá­věru, než že k za­vinění dop­rav­ní ne­ho­dy doš­lo po­ru­še­ním po­vin­nos­ti chod­ce ja­ko účas­tní­ka sil­nič­ní­ho pro­vo­zu.[4]

NS ČR – 5 Tz 286/2000 ze dne 17. 1. 2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 2, T 33) – i k § 223, § 224 TrZ

1. Dodr­že­ní do­vo­le­né a přiměřené rych­los­ti jíz­dy (§ 7 od­st. 1 písm. c) zá­ko­na č. 12/1997 Sb., o bez­peč­nos­ti a ply­nu­los­ti pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ve znění pozdějších před­pisů, § 16 od­st. 1, 3 vy­hláš­ky č. 99/1989 Sb., o pra­vid­lech pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ve znění pozdějších před­pisů) sa­mo o sobě ještě ne­vy­lu­ču­je za­vinění ob­ža­lo­va­né­ho ja­ko řidi­če na střetu jím říze­né­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la s chod­cem a na zranění chod­ce.

 

       Ob­jek­tiv­ní kri­té­rium po­vin­né opatr­nos­ti sa­mo o sobě ne­vys­ta­čí, ne­boť to­mu brá­ní zá­sa­da tres­tní od­povědnos­ti ja­ko od­povědnos­ti sub­jek­tiv­ní (za za­vinění). Pro­to přis­tu­pu­je ještě kri­té­rium sub­jek­tiv­ní (Kra­toch­víl, V. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né – obec­ná část. Br­no: Ma­sa­ry­ko­va uni­ver­zi­ta, 2003, s. 258).

                 Může nas­tat i si­tua­ce, že vzhle­dem k zvláš­tním okol­nos­tem ne­by­lo mož­no ob­jek­tiv­ní mí­ru opatr­nos­ti dodr­žet, po­tom pos­ta­ču­je mí­ra, kte­rou v kon­krét­ním případě (in­di­vi­duál­ní hle­dis­ko) ob­čan dodr­žet mohl (sub­jek­tiv­ní kri­té­rium).

                 Ne­dos­ta­tek jed­né z těchto pod­mí­nek zna­me­ná, že čin je ne­za­vině­ný (srov. rozh. č. 6/1988 Sb. rozh. tr.).

NS ČSR - 4 Tz 9/86 (č. 6/1988 Sb. rozh. tr.)

       O za­vinění v nevědo­mé ned­ba­los­ti pod­le § 5 písm. b) tr. zák. jde jen teh­dy, jes­tli­že po­vin­nost a mož­nost před­ví­dat po­ru­še­ní ne­bo oh­ro­že­ní zá­jmu chráněné­ho tres­tním zá­ko­nem jsou dá­ny sou­časně. Ne­dos­ta­tek jed­né z těchto slo­žek zna­me­ná, že čin je ne­za­vině­ný.

       Při po­su­zo­vá­ní sub­jek­tiv­ní mí­ry opatr­nos­ti je třeba zva­žo­vat jed­nak vlas­tnos­ti, zku­še­nos­ti, zna­los­ti a okam­ži­tou si­tua­ci u pa­cha­te­le (vzdělá­ní, kva­li­fi­ka­ce, obec­né i spe­ciál­ní zku­še­nos­ti, in­te­li­gen­ce, pos­ta­ve­ní v za­městná­ní, apod.), jed­nak okol­nos­ti kon­krét­ní­ho přípa­du, ať už exis­tu­jí ne­zá­vis­le na pa­cha­te­li, ne­bo jsou jím vy­vo­la­né (prostředí a okol­nos­ti spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu – zej­mé­na mís­to a čas či­nu, vi­di­tel­nost, povětr­nos­tní pod­mín­ky, stav a povrch vo­zov­ky, vý­hle­do­vé poměry, mi­mořád­ný průběh udá­los­ti, atd. (Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. I. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s. 62 – 63). Srov. i rozh. č. 44/1988 Sb. rozh. tr.

Vy­šší vo­jen­ský soud Příb­ram - 1 To 225/87 (č. 44/1988 Sb. rozh. tr.)

       Spo­čí­vá-li příči­na dop­rav­ní ne­ho­dy, při níž doš­lo k ub­lí­že­ní na zdra­ví, vý­hradně v tom, že řidič, frek­ven­tant řidič­ské­ho kur­su, nez­vládl po tech­nic­ké strán­ce říze­ní bo­jo­vé­ho vo­zid­la při jízdě v za­táč­ce, přičemž neb­yl patřičně usměrňo­ván řidi­čem  - instruk­to­rem, nel­ze mu přičí­tat za­vinění za ten­to škod­li­vý nás­le­dek ve smys­lu 5 písm. a) či b) tr. zák. Ta­ko­vou od­povědnost by mu by­lo mož­no přičí­tat jen teh­dy, kdy­by nepl­nil po­ky­ny řidi­če - instruk­to­ra ne­bo řídí­cí­ho za­městná­ní k bez­peč­né­mu pro­je­tí za­táč­ky ne­bo kdy­by příči­na ne­ho­dy spo­čí­va­la si­ce v jed­ná­ní  řidi­če - žá­ka, ale v ta­ko­vých okol­nos­tech, kte­ré oso­by od­povědné za je­ho vý­cvik na něm ne­poz­na­ly, napřík­lad kdy­by řidič - žák byl  nepříz­nivě ov­livněn al­ko­ho­lic­ký­mi ná­po­ji apod.

       Jes­tli­že se pa­cha­tel sám od se­be pus­til do prá­ce ne­bo vy­ko­ná­val po­vo­lá­ní ne­bo za­městná­ní, kte­rá vy­ža­du­jí schop­nos­ti či zna­los­ti, kte­rý­mi evi­dentně ne­dis­po­no­val (např. vzdělá­ní, pra­cov­ní ne­bo ji­nou kva­li­fi­ka­ci, ale i bez­prostřed­ní způso­bi­lost vůbec prá­ci vy­ko­ná­vat z hle­dis­ka potřeb­né­ho od­po­čin­ku, bez ov­livnění lé­ky ne­bo al­ko­ho­lem, atd.), po­tom je třeba ned­ba­lost spatřovat právě v tom, že se ta­ko­vé­ho úko­lu ujal přes­to, že pro něj neb­yl v době či­nu dos­ta­tečně dis­po­no­ván (Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. II. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s.  63).

       Z dal­ších přík­ladů je mož­no uvést náh­lou ne­vol­nost, úna­vu, zvlášť slo­ži­tou si­tua­ci, reak­ci na ne­bez­pe­čí, kte­ré vy­vo­lal ji­ný účas­tník sil­nič­ní­ho pro­vo­zu (srov. rozh. č. 43/1982 ne­bo rozh. č. 23/1986 Sb. rozh. tr.), apod., kdy ov­šem z hle­dis­ka tres­tných činů v dop­ravě bu­dou ty­to přípa­dy po­su­zo­vá­ny in­di­vi­duálně (spí­še ja­ko okol­nos­ti sni­žu­jí­cí ne­bez­peč­nost, resp. po­leh­ču­jí­cí okol­nos­ti).

K po­sou­ze­ní za­vinění řidi­če tr­pí­cí­ho zdra­vot­ní­mi prob­lé­my. Pro po­sou­ze­ní za­vinění řidi­če, kte­rý způso­bil dop­rav­ní ne­ho­du je bez vý­zna­mu,  zda pa­cha­tel byl ne­bo neb­yl  lé­kařem upo­zorněn na to, že by neměl řídit mo­to­ro­vá  vo­zid­la,  když  sám  si byl vel­mi dobře vědom, že mí­vá  krát­ké sta­vy nev­ní­má­ní a opa­ko­vaně se mu před dop­rav­ní  ne­ho­dou sta­lo, že třeba i ves­to­je us­nul.  V ta­ko­vém případě  si je  pa­cha­tel vědom  svých zdra­vot­ních prob­lémů, kte­ré jed­noz­načně vy­lu­ču­jí je­ho způso­bi­lost k říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del (dříve § 4 vy­hl. č. 99/1989 Sb., ny­ní § 3 od­st. 1 zá­ko­na), když je jen otáz­kou ná­ho­dy, kdy ne­bu­de mo­ci dos­tát ani  své po­vin­nos­ti řidi­če pod­le § 5  od­st. 1 písm. b) cit. vy­hl. (ny­ní srov. § 5 od­st. 1 písm. b) zá­ko­na č. 361/2000 Sb., a to věno­vat se plně říze­ní vo­zid­la a sle­do­vat si­tua­ci v sil­nič­ním pro­vo­zu.

Ne­dos­ta­tek za­vinění, na  straně pa­cha­te­le by byl dán jen v případě, když  si  neb­yl  vědom cho­ro­by vy­vo­lá­va­jí­cí ztrá­tu bdělos­ti ne­bo vědo­mí. Ta­ko­vý­to zá­věr by by­lo mož­no uči­nit pou­ze v případě, že by k ztrátě vědo­mí ne­bo bdělos­ti  doš­lo u pa­cha­te­le před ne­ho­dou popr­vé a neb­yl by si te­dy ta­ko­vé­ho­to ne­bez­pe­čí vůbec vědom (NS ČR - 6 Tz 114/98).

I.  Sub­jek­tiv­ní  přesvědče­ní  řidi­če  o  schop­nos­ti  k říze­ní vo­zid­la mu­sí  být vždy vy­bu­do­vá­no na zá­kladě ana­lý­zy kon­krét­ních sku­teč­nos­tí, kte­ré buď zná ane­bo by je znát měl. Jes­tli­že si řidič po­čí­ná v roz­po­ru s těmi­to zá­sa­da­mi a v důsled­ku to­ho později ztra­tí kon­tro­lu nad vo­zid­lem, lze jej či­nit od­povědným za nás­led­ky dop­rav­ní ne­ho­dy, kte­rý by pod­le okol­nos­tí přípa­du za­vi­nil z vědo­mé či nevědo­mé ned­ba­los­ti (§ 5 písm. a), b) tr. zák.).

II. Po­kud řidič před za­po­če­tím  jíz­dy spo­lé­hal na to, že ji může bez­pečně vy­ko­nat, ač­ko­liv věděl o okol­nos­tech, kte­ré by moh­ly mít ne­ga­tiv­ní vliv na je­ho  schop­nost ov­lá­dat  mo­to­ro­vé vo­zid­lo, a přes­to  těmto sku­teč­nos­tem  nepřizpůso­bil ani re­žim své jíz­dy, zej­mé­na za­řazo­vá­ním častějších za­stá­vek s přiměřenou do­bou od­po­čin­ku, pak od­po­ví­dá za  škod­li­vý nás­le­dek dop­rav­ní ne­ho­dy i v případě, že ke ztrátě kon­tro­ly nad vo­zid­lem doš­lo v důsled­ku náh­lé in­dis­po­zi­ce vy­vo­la­né sho­ra uve­de­ným sta­vem.

III. Práv­ní zá­věr o příčet­nos­ti či nepříčet­nos­ti ob­viněné­ho ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 12 tr.  zák. je mož­no uči­nit zá­sadně jen na zá­kladě vy­šetření du­šev­ní­ho sta­vu  ob­viněné­ho dvěma znal­ci z obo­ru psy­chia­trie (§ 116 od­st. 1  tr.  ř.). Znal­ci z obo­ru kli­nic­ké psy­cho­lo­gie (o je­hož přib­rá­ní se roz­ho­du­je pod­le § 105 od­st. 1 tr. ř.) po­sou­ze­ní těchto otá­zek nepřís­lu­ší (NS ČR – 3 Tz 139/2000).

            Ob­vině­ný J. K. byl roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v B. ze dne 20. 9. 1999, č.j. 3 T 380/95-380, uz­nán vin­ným tres­tným či­nem ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1 , 2 tr. zák. , je­hož se měl do­pus­tit skut­kem spo­čí­va­jí­cím v tom, že "dne 24. 1. 1995 ve 14,40 ho­din na sil­ni­ci I/55 v km 119,100 v ka­tas­trál­ním úze­mí H., ve směru v H. do B. řídil do­dáv­ko­vé auto zn. VW 28 LD, kte­ré by­lo v ne zce­la dob­rém tech­nic­kém sta­vu a bez plat­né­ho osvědče­ní o tech­nic­kém průka­zu a v důsled­ku to­ho, že se plně nevěno­val říze­ní vo­zid­la, jel ne­do­vo­le­nou rych­los­tí a vo­zid­lo řídil v ne zce­la dob­rém zdra­vot­ním sta­vu, kte­ré­ho si byl vědom, vjel do proti­směru, kde se čelně střetl s proti­je­dou­cím vo­zid­lem zn. Ško­da For­man, v důsled­ku té­to ne­ho­dy utrpěl smr­tel­né zranění řidič L. H. a JUDr. M. Z., dá­le spolu­jez­dec I. H., utrpěl mno­ho­čet­né sé­rio­vé zlo­me­ni­ny že­ber, obous­tran­né zhmoždění plic, úra­zo­vý šok, před­pok­lá­da­né poš­ko­ze­ní sr­dce, tr­žné rá­ny na če­le a řez­né rá­ny le­vé­ho lok­te, v důsled­ku těchto zranění byl 10 dnů hos­pi­ta­li­zo­ván na ARU v ne­moc­ni­ci ve Val­ti­cích a po­té ome­zen v ob­vyk­lém způso­bu ži­vo­ta po do­bu 2 měsíců".

            Roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v B. ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 5 To 557/99, byl na zá­kladě od­vo­lá­ní ob­viněné­ho a stát­ní­ho zá­stup­ce sho­ra ci­to­va­ný roz­su­dek pod­le § 258 od­st. 1 písm. d) tr. ř. zru­šen a od­vo­la­cí soud pod­le § 259 od­st. 3 tr. ř. sám roz­hodl tak, že se ob­ža­lo­va­ný J. K. pod­le § 226 písm. b) tr. ř. ob­ža­lo­by pro trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1 , 2 tr. zák. zproš­ťu­je.

            Mi­nistr spra­vedl­nos­ti Čes­ké re­pub­li­ky po­dal pod­le § 266 od­st. 1 tr. ř. , ve lhůtě uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 272 tr. ř. , u Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen Nej­vyš­ší soud) pro­ti vý­še uve­de­né­mu roz­sud­ku od­vo­la­cí­ho sou­du stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na, a to v nep­rospěch ob­viněné­ho J. K.

            Ve svém mi­mořád­ném op­rav­ném prostřed­ku pou­ká­zal předev­ším na to, že Kraj­ský soud v B. dospěl ke správ­né­mu zá­věru, že soud I. stupně pro­vedl ve věci všech­ny potřeb­né důka­zy, av­šak nás­ledně pos­tu­po­val v roz­po­ru se zá­ko­nem, po­kud v říze­ní o od­vo­lá­ní roz­hodl zproš­ťu­jí­cím roz­sud­kem pro­to, že pro­ve­de­né důka­zy sou­dem I. stupně sám hod­no­til ji­nak než ten­to soud, aniž by je bez­prostředně sám zo­pa­ko­val. Ta­ko­vý pos­tup od­vo­la­cí­ho sou­du od­po­ru­je dle stěžo­va­te­le po­va­ze od­vo­la­cí­ho říze­ní a z hle­dis­ka us­ta­no­ve­ní § 259 od­st. 3 tr. ř. před­sta­vu­je přek­ro­če­ní pra­vo­mo­cí od­vo­la­cí­ho sou­du.

            Stěžo­va­tel sou­časně připo­me­nul, že hod­no­ce­ní důkazů pro­ve­de­né od­vo­la­cím sou­dem je na­víc chyb­né, když nev­zal v úva­hu okol­nos­ti svědčí­cí o tom, že ob­vině­ný s oh­le­dem na svou zdra­vot­ní in­dis­po­zi­ci a ne­dos­ta­tek kva­lit­ní­ho spán­ku v no­ci před jíz­dou, byl una­ven již před za­po­če­tím jíz­dy, te­dy v době, kdy byl scho­pen své jed­ná­ní ov­lá­dat. Na to ve svém po­sud­ku upo­zor­ni­li od­bor­ný neu­ro­log i znal­ci z obo­ru psy­chia­trie. Za to­ho­to sta­vu měl od­vo­la­cí soud důsledněji hod­no­tit zá­věry znal­ce z obo­ru kli­nic­ké psy­cho­lo­gie, kte­rý ve svém po­sud­ku na­bídl dvě va­rian­ty cho­vá­ní ob­viněné­ho J. K. Pod­le pr­vní si ob­vině­ný uvědo­mo­val nás­tup úna­vy a byl scho­pen přij­mout roz­hod­nu­tí za­sta­vit a od­po­či­nout si. Pod­le dru­hé va­rian­ty si si­ce nás­tup úna­vy uvědo­mo­val, ale vzhle­dem k ne­dos­tat­ku ov­lá­da­cích schop­nos­tí neb­yl scho­pen vý­voj si­tua­ce ov­liv­nit. Vzhle­dem ke zjevně ne­dos­ta­teč­né­mu od­po­čin­ku ob­viněné­ho před jíz­dou se měl od­vo­la­cí soud, stejně ja­ko soud I. stupně, přik­lo­nit k pr­vní va­riantě uváděné znal­cem. Ar­gu­men­ta­ce od­vo­la­cí­ho sou­du, že byl ob­vině­ný 2 dny před dop­rav­ní ne­ho­dou uz­nán lé­kařem prá­ces­chop­ným, je dle ná­zo­ru stěžo­va­te­le s přih­léd­nu­tím k ak­tuál­nos­ti sní­že­ných řidič­ských schop­nos­tí ob­viněné­ho bez­předmětná.

            Nej­vyš­ší soud z podnětu po­da­né stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na přez­kou­mal pod­le § 267 od­st. 1 tr. ř. správ­nost vý­roků na­pa­de­né­ho roz­sud­ku, ja­kož i říze­ní, kte­ré mu před­chá­ze­lo a zjis­til, že zá­kon byl po­ru­šen.

            Z od­ůvodnění roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v B., jenž v po­su­zo­va­né věci roz­ho­do­val ja­ko soud I. stupně, vy­plý­vá, že po peč­li­vém vy­hod­no­ce­ní všech pro­ve­de­ných důkazů, zej­mé­na po­sudků jed­not­li­vých znalců, dospěl k zá­věru, že pro po­sou­ze­ní za­vinění ob­viněné­ho ve formě vědo­mé ned­ba­los­ti pod­le § 5 písm. a) tr. zák. , je roz­ho­du­jí­cí zjištění, že v in­kri­mi­no­va­nou do­bu by­la schop­nost ob­viněné­ho k říze­ní vo­zid­la os­la­be­na fak­to­ry, je­jichž exis­ten­ci znal. Jde zej­mé­na o je­ho zdra­vot­ní prob­lé­my se žluč­ní­kem před jíz­dou a s tím sou­vi­se­jí­cí na­ru­še­ný spá­nek, ja­kož i cel­kově os­la­be­ný stav or­ga­nis­mu ob­viněné­ho, kte­rý během před­chá­ze­jí­cí pra­cov­ní nes­chop­nos­ti ztra­til na těles­né hmot­nos­ti 6 - 7 kg. Ty­to sku­teč­nos­ti, jimž ob­vině­ný nepřizpůso­bil své cho­vá­ní, by­ly dle ná­zo­ru sou­du pri­már­ní příči­nou dop­rav­ní ne­ho­dy, ne­boť v je­jich důsled­ku se ob­vině­ný dos­tal do sta­vu, kdy si v kri­tic­kou do­bu si­ce uvědo­mo­val nás­tup mik­ros­pán­ku, ale neb­yl již scho­pen v da­ném okam­ži­ku rea­go­vat a přij­mout da­né­mu sta­vu od­po­ví­da­jí­cí roz­hod­nu­tí. Uve­de­ná skut­ko­vá zjištění, roz­hod­ná pro po­sou­ze­ní otáz­ky za­vinění, for­mu­lo­val na­lé­za­cí soud v tzv. skut­ko­vé větě vý­ro­ko­vé čás­ti své­ho roz­sud­ku tak, že se "ob­vině­ný plně nevěno­val říze­ní vo­zid­la,... vo­zid­lo řídit v ne zce­la dob­rém zdra­vot­ním sta­vu, kte­ré­ho si byl vědom, vjel do proti­směru, kde se čelně střetl s proti­je­dou­cím vo­zid­lem...".

            Od­vo­la­cí soud v rám­ci své přez­kum­né čin­nos­ti nes­hle­dal v říze­ní, kte­ré před­chá­ze­lo roz­sud­ku sou­du I. stupně (v je­hož průběhu by­lo dopl­ňo­vá­no do­ka­zo­vá­ní na zá­kladě po­kynů ob­sa­že­ných v před­chá­ze­jí­cím roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du) pro­ces­ní va­dy a kon­sta­to­val, že rovněž do­ka­zo­vá­ní by­lo pro­ve­de­no v potřeb­ném roz­sa­hu. Dle ná­zo­ru od­vo­la­cí­ho sou­du, však soud I. stupně "neu­či­nil ve svém roz­sud­ku zá­věry, od­po­ví­da­jí­cí da­ným skut­ko­vým zjištěním". V té­to sou­vis­los­ti od­vo­la­cí soud pou­ká­zal předev­ším na po­su­dek znal­ce z obo­ru kli­nic­ké psy­cho­lo­gie, dle něhož mě­ly být v in­kri­mi­no­va­nou do­bu roz­poz­ná­va­cí schop­nos­ti ob­viněné­ho za­cho­vá­ny, ov­lá­da­cí však již ni­ko­liv. Od­vo­la­cí soud dá­le do­vo­dil, že ob­vině­ný si stav zjištěné in­dis­po­zi­ce nepřivo­dil sám svým neu­vá­že­ným cho­vá­ním, když vzhle­dem k to­mu, že byl krát­ce před­tím uz­nán prá­ce schop­ným, stěží mohl roz­sah svých in­dis­po­zic roz­poz­nat. Z těchto důvodů ne­by­lo mož­no spatřovat v je­ho jed­ná­ní před ne­ho­dou "něja­ké ned­ba­los­tní za­vinění" a dle přesvědče­ní od­vo­la­cí­ho sou­du předmět­ný sku­tek pro­to ne­ní tres­tným či­nem. Na zá­kladě těchto úvah pak by­lo roz­hod­nu­to a zproštění ob­viněné­ho J. K. ob­ža­lo­by pod­le § 226 písm. b) tr. ř.

            Po­chyb­nos­ti ov­šem vzbu­zu­jí práv­ní zá­věry od­vo­la­cí­ho sou­du. Z od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku ne­ní zřej­mé, zda od­vo­la­cí soud vy­chá­zel z to­ho, že v době či­nu neb­yl ob­vině­ný scho­pen své jed­ná­ní ov­lá­dat, tzn. že chyběl je­den z ob­li­ga­tor­ních znaků (vlas­tnos­tí) sub­jek­tu tres­tné­ho či­nu (příčet­nost) a ob­vině­ný te­dy neb­yl trestně od­pověd­ný, ane­bo, zda od­vo­la­cí soud do­vo­dil, že z hle­dis­ka sub­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty předmětné­ho tres­tné­ho či­nu chy­bí zna­ky ned­ba­los­tní­ho za­vinění (§ 5 tr. zák.). Z od­ůvodnění roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­ho sou­du ne­ní patr­no, jak se soud s těmi­to od­liš­ný­mi otáz­ka­mi vy­pořádal ani ne­ní blí­že roz­ve­de­no, ja­ký­mi práv­ní­mi úva­ha­mi se v da­ném směru řídil. Na­pa­de­ný roz­su­dek zde pos­trá­dá ná­le­ži­tos­ti uve­de­né v us­ta­no­ve­ní § 125 tr. ř. a je pro­to nepřez­kou­ma­tel­ný.

            Po­kud je o pr­vní z obou vý­še uve­de­ných otá­zek, je nez­byt­né poz­na­me­nat, že příči­na nes­chop­nos­ti pa­cha­te­le roz­poz­nat ne­bez­peč­nost své­ho či­nu pro spo­leč­nost (tzv. nes­chop­nost ro­zu­mo­vá) ne­bo nes­chop­nost ov­lá­dat své jed­ná­ní vlas­tní vů­lí (tzv. nes­chop­nost ur­čo­va­cí) spo­čí­vá v du­šev­ním sta­vu pa­cha­te­le (du­šev­ní po­ru­še). Práv­ní zá­věr o je­ho příčet­nos­ti či nepříčet­nos­ti ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 12 tr. zák. je pro­to mož­no uči­nit zá­sadně jen na zá­kladě vy­šetření du­šev­ní­ho sta­vu ob­viněné­ho dvěma znal­ci z obo­ru psy­chia­trie (§ 116 od­st. 1 tr. ř. ). Znal­ci z obo­ru kli­nic­ké psy­cho­lo­gie (o je­hož přib­rá­ní se roz­ho­du­je pod­le § 105 od­st. 1 tr. ř. ) po­sou­ze­ní těchto otá­zek nepřís­lu­ší. Jes­tli­že ten­to zna­lec ve svém po­sud­ku pou­žil ter­mi­no­lo­gie, jež se ob­vyk­le vzta­hu­je v zá­věrům psy­chia­tric­ké­ho vy­šetření, měl být k té­to čás­ti své­ho po­sud­ku vy­slech­nut a po­žá­dán o vy­světle­ní. Ta­ko­vý vý­slech mohl pro­vést v rám­ci říze­ní o od­vo­lá­ní i soud II. stupně.

Po­kud jde o dru­hou otáz­ku, tý­ka­jí­cí se ab­sen­ce znaků ned­ba­los­tní­ho za­vinění ob­viněné­ho, ať již ve formě vědo­mé (§ 5 písm. a) tr. zák.) či nevědo­mé (§ 5 písm. b) tr. zák.) ned­ba­los­ti, nel­ze po­va­žo­vat za správ­né, po­kud by by­la za roz­ho­du­jí­cí kri­té­rium pro to­to hod­no­ce­ní po­va­žo­vá­na předev­ším zá­věreč­ná fá­ze jed­ná­ní ob­viněné­ho, bez­prostředně před­chá­ze­jí­cí dop­rav­ní ne­hodě, kdy si ob­vině­ný měl ještě uvědo­mo­vat změnu vědo­mí (nas­tu­pu­jí­cí mik­ros­pá­nek), ale v da­ném okam­ži­ku již pos­trá­dal schop­nost přij­mout a reali­zo­vat roz­hod­nu­tí za­sta­vit a od­po­či­nout si. Jak správně zjis­til soud I. stupně, ob­vině­ný nas­tou­pil kri­tic­ké­ho dne do za­městná­ní po před­chá­ze­jí­cích (noč­ních) bo­les­tech žluč­ní­ku, což se pro­je­vi­lo i na kva­litě je­ho spán­ku. Na­víc vstá­val již v 04,00 hod. Byl si rovněž vědom, že se na­chá­zí ve sta­vu krát­ce po ukon­če­ní pra­cov­ní nes­chop­nos­ti sou­vi­se­jí­cí s one­mocněním žluč­ní­ku i to­ho, že bu­de mu­set přes­to ab­sol­vo­vat znač­nou pra­cov­ní zá­těž, spo­čí­va­jí­cí ve ví­ce jíz­dách. Ob­vině­ný - dle své vý­povědi - měl ja­ko řidič v mi­nu­los­ti 2x po­tí­že s tzv. mik­ros­pán­kem, av­šak k ne­hodě nik­dy ne­doš­lo. Dá­le vy­pověděl, že kri­tic­ké­ho dne udělal jen jed­nu krát­kou přes­táv­ku, a to ko­lem po­led­ne ve Z., kde pos­va­čil. Všech­ny vý­še kon­sta­to­va­né sku­teč­nos­ti vzal soud I. stupně v úva­hu a po je­jich vy­hod­no­ce­ní do­vo­dil, že po­pi­so­va­né fak­to­ry se ve svém souhr­nu pos­lé­ze po­dí­le­ly na ko­neč­né de­kon­cen­tra­ci po­zor­nos­ti ob­viněné­ho v pos­led­ní fá­zi jíz­dy před okam­ži­kem dop­rav­ní ne­ho­dy. Ta­to zjištění ved­la soud I. stupně k práv­ní­mu zá­věru o ned­ba­los­tním za­vinění ob­viněné­ho, poněvadž řídil svěře­ný auto­mo­bil za sta­vu, kdy věděl o exis­ten­ci sku­teč­nos­tí sni­žu­jí­cích je­ho způso­bi­lost k říze­ní a bez přiměřené­ho důvo­du spo­lé­hal na to, že k ne­hodě ne­doj­de.

            Po­vin­nos­tí ob­viněné­ho ja­ko řidi­če mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la by­lo dodr­žo­vat pra­vid­la sil­nič­ní­ho pro­vo­zu sta­no­ve­ná vy­hláš­kou Fe­de­rál­ní­ho mi­nis­ter­stva vnit­ra č. 99/1989 Sb. , o pra­vid­lech pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, ve znění účin­ném v době spá­chá­ní či­nu. V § 5 od­st. 2 písm. c) cit. vy­hl. by­lo sta­no­ve­no, že řidič nes­mí řídit vo­zid­lo mj. v přípa­dech, kdy je je­ho schop­nost k říze­ní sní­že­na úra­zem, ne­mo­cí, ne­vol­nos­tí, úna­vou apod. Uve­de­né fak­to­ry se mo­hou vy­skyt­nout jak před za­po­če­tím jíz­dy, tak v je­jím průběhu. Na řidi­či pak je, aby zod­povědně po­sou­dil je­jich případ­nou exis­ten­ci a to­mu přizpůso­bil své cho­vá­ní. Za ur­či­tých okol­nos­tí by pak nesměl jíz­du buď vůbec vy­ko­nat ane­bo v ní pok­ra­čo­vat, popř. v ní pok­ra­čo­vat bez přiměřené­ho od­po­čin­ku. Sub­jek­tiv­ní přesvědče­ní řidi­če o své schop­nos­ti k říze­ní vo­zid­la mu­sí být vždy vy­bu­do­vá­no na zá­kladě ana­lý­zy kon­krét­ních sku­teč­nos­tí, kte­ré buď zná ane­bo by je znát měl (např. že lid­ský or­ga­nis­mus po ne­dos­ta­teč­ném spán­ku či proděla­ném one­mocnění je ná­chylnější k únavě, zej­mé­na v zá­těžo­vých si­tua­cích, kte­ré mo­hou spo­čí­vat např. ve více­ho­di­no­vé pra­cov­ní čin­nos­ti s nut­nos­tí per­ma­nen­tní kon­cen­tra­ce). Jes­tli­že si řidič po­čí­ná v roz­po­ru s těmi­to zá­sa­da­mi a v důsled­ku to­ho později ztra­tí kon­tro­lu nad vo­zid­lem, lze jej či­nit od­povědným za nás­le­dek dop­rav­ní ne­ho­dy, kte­rý by pod­le okol­nos­tí kon­krét­ní­ho přípa­du za­vi­nil z vědo­mé či nevědo­mé ned­ba­los­ti (§ 5 písm. a), b) tr. zák.).

            To, co by­lo v obec­né ro­vině kon­sta­to­vá­no vý­še, je mož­no plně vztáh­nout i na ny­ní pro­jed­ná­va­ný případ ob­viněné­ho J. K. Skut­ko­vým zjištěním sou­du I. stupně od­po­ví­dá z nich vy­plý­va­jí­cí práv­ní po­sou­ze­ní, kte­ré lze for­mu­lo­vat tak­to: Po­kud ob­vině­ný před za­po­če­tím jíz­dy spo­lé­hal na to, že ji může bez­pečně vy­ko­nat, ač­ko­liv věděl o okol­nos­tech, kte­ré by moh­ly mít ne­ga­tiv­ní vliv na je­ho schop­nost ov­lá­dat mo­to­ro­vé vo­zid­lo, a přes­to těmto okol­nos­tem nepřizpůso­bil ani re­žim své jíz­dy, zej­mé­na za­řazo­vá­ním častějších za­stá­vek s přiměřenou do­bou od­po­čin­ku, pak od­po­ví­dá za škod­li­vý nás­le­dek dop­rav­ní ne­ho­dy i v případě, že ke ztrátě kon­tro­ly nad vo­zid­lem doš­lo v důsled­ku náh­lé in­dis­po­zi­ce vy­vo­la­né sho­ra uve­de­ným sta­vem.

Me­zi jed­ná­ním z ned­ba­los­ti po­ru­šu­jí­cím bez­peč­nos­tní před­pi­sy a nás­led­kem (účin­kem) mu­sí být příčin­ná sou­vis­lost (vliv al­ko­ho­lu, po­ru­še­ní před­pi­su o rych­los­ti jíz­dy, atd.). Za­vinění mu­sí za­hr­no­vat všech­ny zna­ky cha­rak­te­ri­zu­jí­cí ob­jek­tiv­ní strán­ku tres­tné­ho či­nu, te­dy i příčin­ný vztah me­zi jed­ná­ním pa­cha­te­le a nás­led­kem tres­tné­ho či­nu (srov. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

NS ČSR - 5 Tz 66/80 (č. 21/1981 Sb. rozh. tr.)

       Smrt poš­ko­ze­né­ho (§ 224 tr. zák.) je v příčin­né sou­vis­los­ti  s jed­ná­ním pa­cha­te­le i teh­dy, jes­tli­že nas­ta­la v důsled­ku sel­há­ní krev­ní­ho oběhu, ke kte­ré­mu doš­lo zčás­ti nás­led­kem úra­zu  za­viněné­ho pa­cha­te­lem, zčás­ti na pod­kladě pov­šech­né­ho kor­natění  te­pen u star­ší­ho člověka.

       Tres­tní od­povědnost pa­cha­te­le za ten­to nás­le­dek zá­vi­sí na tom, zda nás­le­dek i příčin­ný průběh k němu ve­dou­cí jsou kry­ty  pa­cha­te­lo­vým za­viněním či ni­ko­liv.

       Je běžnou zku­še­nos­tí, že způsob jed­ná­ní ob­viněné­ho a da­ný me­cha­nis­mus zranění (pod­na­pi­lý řidič přeh­lédl a sra­zil chod­ce na vy­zna­če­ném přecho­du pro chod­ce) mo­hou vést a ve sku­teč­nos­ti čas­to ve­dou k těžkým zraněním i k smr­ti poš­ko­ze­né­ho. Přitom  zej­mé­na u star­ších osob, ja­kou byl poš­ko­ze­ný, se nás­led­ky úra­zu mo­hou zhor­šit a zkom­pli­ko­vat v důsled­ku cel­kově zhor­še­né­ho zdra­vot­ní­ho sta­vu. Ta­ko­vý průběh poú­ra­zo­vých pro­cesů je čas­tý a pro průměrné­ho pa­cha­te­le před­ví­da­tel­ný. Sta­čí, že si pa­cha­tel měl a mohl ta­ko­vý průběh poú­ra­zo­vé­ho pro­ce­su před­sta­vit ales­poň v hru­bých ry­sech; ne­ní třeba, aby mu byl znám kon­krét­ní zdra­vot­ní stav poš­ko­ze­né­ho, kte­rý ja­ko jed­na z příčin ve­de na­ko­nec spo­lu se sa­mot­ným úra­zem k nás­led­ku, v da­ném případě ke smr­ti poš­ko­ze­né­ho.

       Nap­ro­ti to­mu za před­pok­la­du, že ke kom­pli­ka­cím doj­de neod­bor­nou zdra­vot­nic­kou pé­čí ne­bo ji­ný­mi okol­nos­tmi, kte­ré ma­jí zá­klad v po­ru­še­ní po­vin­nos­ti ji­nou oso­bou a ni­ko­liv v jed­ná­ní  pa­cha­te­le, a kte­ré pa­cha­tel pro­to nemůže před­ví­dat, nel­ze uči­nit zá­věr, že i ten­to příčin­ný průběh, kte­rý vedl ke zhor­še­ní zdra­vot­ní­ho sta­vu ne­bo i ke smr­ti zraněné­ho, byl pa­cha­te­lem za­vině­ný. V ta­ko­vém případě lze pa­cha­te­le uz­nat vin­ným jen za nás­le­dek (úči­nek), kte­rý za­viněn byl.

                 Pod­le zá­sa­dy vy­slo­ve­né přímo v § 5 tr. zák. okol­nost, zda byl ne­bo neb­yl za­cho­ván ur­či­tý před­pis vy­da­ný k vy­lou­če­ní nás­led­ku uve­de­né­ho ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na, je sa­ma o sobě pro po­sou­ze­ní otáz­ky od­povědnos­ti pa­cha­te­le za nás­le­dek ne­roz­hod­ná. Roz­hod­ným je, zda pa­cha­tel věděl ne­bo vědět mohl a měl, že tím může způso­bit nás­le­dek uve­de­ný ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na. Po­ru­še­ní před­pisů, kte­ré ma­jí za­brá­nit nás­led­ku, nes­ta­čí pro ned­ba­lost tam, kde pa­cha­tel mohl vzhle­dem k no­vým poz­natkům ne­bo i vzhle­dem ke svým od­bor­ným zna­los­tem před­pok­lá­dat, že pos­tu­pem jím zvo­le­ným nás­le­dek způso­ben ne­bu­de.

                 Jes­tli­že si­ce pa­cha­tel věděl ne­bo měl a mohl vědět, že svým jed­ná­ním může ji­né­mu ub­lí­žit na zdra­ví, nevěděl však a vzhle­dem k okol­nos­tem a svým poměrům ani vědět ne­mu­sel a ne­mohl, že může způso­bit těžkou új­mu na zdra­ví ne­bo smrt, lze je­ho jed­ná­ní, jímž někte­rý z těchto nás­ledků způso­bil, po­sou­dit při po­ru­še­ní důle­ži­té po­vin­nos­ti pou­ze ja­ko trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 223 tr. zák., ni­ko­li však ja­ko trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 tr. zák. Bu­de to­mu tak zej­mé­na v přípa­dech, kdy důle­ži­tou pod­mín­kou těžké új­my na zdra­ví ne­bo smr­ti poš­ko­ze­né­ho by­la fy­zic­ká ab­nor­ma­li­ta poš­ko­ze­né­ho, je­ho vro­ze­ná va­da, apod., po­kud ty­to okol­nos­ti ne­by­ly zjev­né a pa­cha­tel je ne­mohl před­pok­lá­dat (Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. II. díl. 6., doplněné a přep­ra­co­va­né vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s.  1332).

            § 6 To­to us­ta­no­ve­ní je vy­klá­da­cím pra­vid­lem pro po­su­zo­vá­ní za­vinění ve vzta­hu k obec­ným přitěžu­jí­cím okol­nos­tem (§ 34 tr. zák.) a k okol­nos­tem pod­mi­ňu­jí­cím pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by. Po­kud je v někte­rých us­ta­no­ve­ních v dal­ším od­stav­ci up­ra­ve­na sa­mos­tat­ná (a ni­ko­li kva­li­fi­ko­va­ná) skut­ko­vá pod­sta­ta (srov. např. § 207 od­st. 2 tr. zák.), pou­ži­je se tu § 3 od­st. 3 tr. zák.

            Těžším nás­led­kem v § 6 písm. a) tr. zák. se ro­zu­mí po­ru­cha ne­bo oh­ro­že­ní vy­vo­la­ná tres­tným či­nem („vy­šší ško­da“ v § 34 písm. f) tr. zák., všech­ny přípa­dy škod, újm na zdra­ví, ji­ných zá­važ­ných nás­ledků v různých us­ta­no­ve­ních zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na).

            Ji­nou sku­teč­nos­tí se v § 6 písm. b) tr. zák. má na mys­li zej­mé­na kon­krét­ní zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem, způsob, mís­to a do­ba spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu a sub­jek­tiv­ní strán­ka tres­tné­ho či­nu (srov. předev­ším § 34 písm. a) až e), g) až j), v obo­ru dop­rav­ní kri­mi­na­li­ty „důle­ži­tá po­vin­nost“, atd.). Sku­teč­nos­ti uve­de­né v písm. b) exis­tu­jí již v době či­nu, nej­sou způso­be­ny jed­ná­ním pa­cha­te­le, byť se k němu vá­žou. Pro­to úp­ra­va pod písm. b) se li­ší od úp­ra­vy v písm. a).

K naplnění pod­mí­nek pro pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by nes­ta­čí pou­hé zjištění  příčin­né­ho  vzta­hu  me­zi po­raněním způso­be­ným ob­viněným a smr­tí poš­ko­ze­né­ho, ale je nut­no zjis­tit for­mu za­vinění ve smys­lu § 5 tr. zák., že te­dy těžší nás­le­dek, pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by z ned­ba­los­ti za­vi­nil. Bu­de nut­no opatřit pod­rob­ný zna­lec­ký po­su­dek, co by­lo sku­teč­nou  příči­nou smr­ti poš­ko­ze­né­ho. Před­tím však bu­de nut­no ještě vy­žá­dat zprá­vy z místa byd­liště poš­ko­ze­né­ho a vý­sle­chem svědků z místa byd­liště a  je­ho oko­lí zjis­tit, jak si poš­ko­ze­ný po­čí­nal v době, kdy byl  pro­puštěn z ne­moc­ni­ce, zej­mé­na zda za­cho­vá­val potřeb­nou opatr­nost vzhle­dem ke své­mu zranění. Tepr­ve po­té bu­de mož­no uči­nit spo­leh­li­vý zá­věr, zda ke smr­ti poš­ko­ze­né­ho při po­su­zo­vá­ní vi­ny  ob­viněné­ho lze z hle­dis­ka us­ta­no­ve­ní § 6 tr. zák. přih­lí­žet či ni­ko­li (NS ČSR  - 4 Tz 12/69).

 

I.  K  otáz­ce, zda  lé­če­ní poš­ko­ze­né­ho  na chi­rur­gic­kém zdra­vot­nic­kém za­říze­ní  pro­bí­ha­lo le­ge ar­tis (v sou­la­du se sta­vem lé­kařské vědy), se  mu­sí vy­jádřit zna­lec z to­ho­to  lé­kařské­ho od­větví, ni­ko­li jen zna­lec z od­větví soud­ní­ho lé­kařství.

II. Ke  smr­ti  poš­ko­ze­né­ho  nel­ze  pod­le  § 6  písm.  a)  tr. zák. přih­léd­nout ja­ko k  okol­nos­ti pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by, po­kud k ní doš­lo v důsled­ku ne­dos­ta­teč­né  lé­kařské pé­če ve zdra­vot­nic­kém za­říze­ní (tzv. pos­tu­pem non le­ge ar­tis). (NS ČR - 1 Tzn 9/97).

           

     NS ČR – 7 Tdo 219/2005 (Sou­bor tres­tních roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, se­šit 14, T 784)

       Sta­no­ví-li lé­kař při vý­ko­nu své­ho po­vo­lá­ní (při pos­ky­to­vá­ní zdra­vot­ní pé­če) chyb­nou di­ag­nó­zu, pak to sa­mo o sobě ještě ne­mu­sí opod­stat­ňo­vat zá­věr, že již tím­to po­ru­šil svou po­vin­nost vy­plý­va­jí­cí pro něj z us­ta­no­ve­ní čl. 4 Úmlu­vy o lid­ských prá­vech a bio­me­di­cíně (uveřejněné pod č. 96/2001 Sb. m. s.), § 11 od­st. 1 a § 55 od­st. 1, 2 zá­ko­na č. 20/1966 Sb., o pé­či o zdra­ví li­du, ve znění pozdějších před­pisů, tj. po­vin­nost pos­ky­to­vat zdra­vot­ní pé­či v sou­la­du se sou­čas­ný­mi dos­tup­ný­mi poz­nat­ky lé­kařské vědy (po­vin­nost vy­ko­ná­vat své po­vo­lá­ní „le­ge ar­tis“).

       Zá­věr o po­ru­še­ní ta­ko­vé po­vin­nos­ti však může být na místě v případě, když nes­práv­ná di­ag­nó­za je důsled­kem zá­važ­né­ho po­ru­še­ní pos­tupů pro je­jí ur­čo­vá­ní, kte­ré lé­kař za­vi­nil (ales­poň ve formě ned­ba­los­ti ve smys­lu § 5 tr. zák.) a kte­ré spo­čí­vá např. v bez­důvod­ném ne­vyu­ži­tí dos­tup­ných di­ag­nos­tic­kých me­tod. Pos­tup lé­kaře je ov­šem vždy nut­no hod­no­tit tzv. „ex an­te“, tj. na zá­kladě poz­natků, kte­ré měl k dis­po­zi­ci v době své­ho roz­ho­do­vá­ní.

            Jes­tli­že po­ru­še­ní uve­de­né po­vin­nos­ti je v příčin­né sou­vis­los­ti se vzni­kem trestněprávně re­le­van­tní­ho nás­led­ku, pak za splnění dal­ších zá­kon­ných pod­mí­nek lze vy­vo­zo­vat též tres­tní od­povědnost lé­kaře, a to zpra­vid­la za trest­ný čin spo­je­ný s ub­lí­že­ním na zdra­ví (např. pod­le § 224 od­st. 1).

 

§ 23 Trest ne­ní sám o sobě úče­lem; nepřed­sta­vu­je od­pla­tu za spá­cha­ný trest­ný čin. V případě tres­tných činů v dop­ravě to pla­tí tím spí­še. Tzv. ab­so­lut­ní teorie tres­tu jsou od­mí­tá­ny („tres­tá se, pro­to­že by­lo spá­chá­no zlo“), nao­pak větší důraz se kla­de na teorie re­la­tiv­ní („tres­tá se, aby ne­by­lo spá­chá­no zlo“) a smí­še­né (kom­bi­nu­jí­cí ry­sy obou teo­rií před­cho­zích).

            Fun­kci tres­tu ochra­ny spo­leč­nos­ti pl­ní jak vůči sa­mot­né­mu pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu, tak i vůči po­ten­ciál­ním pa­cha­telům tres­tných činů (spo­je­ní in­di­vi­duál­ní a ge­ne­rál­ní pre­ven­ce).

            Za­brá­nit pa­cha­te­li v dal­ším pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti může trest jed­nak přímo tím, že se pa­cha­te­li fak­tic­ky zne­mož­ní pá­chat tres­tné či­ny (ulo­že­ním ur­či­tých druhů trestů, zej­mé­na tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy ne­bo v dop­ravě tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti), jed­nak nepřímo již sa­mot­nou exis­ten­cí trestů v tres­tním zá­koně, oba­vou z je­ho ulo­že­ní a vý­ko­nu, vědo­mím je­ho neod­vrat­nos­ti, popř. spe­ci­fic­kým vý­ko­nem někte­rých druhů trestů (pod­míněné od­sou­ze­ní a pod­míněné od­sou­ze­ní s doh­le­dem, pod­míněné upuštění od někte­rých druhů trestů, ulo­že­ní peněži­té­ho tres­tu ne­bo ulo­že­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí.

            Plat­ný tres­tní zá­kon vy­chá­zí ze sub­si­diár­ní (po­moc­né) úlo­hy tres­tní rep­re­se (po­je­tí tres­tní­ho prá­va ja­ko „ul­ti­ma ra­tio“). K do­sa­že­ní úče­lu tres­tu má vést jen nez­byt­ná mí­ra tres­tní rep­re­se, kte­rá je nut­ná s oh­le­dem na spo­le­čen­skou ne­bez­peč­nost spá­cha­né­ho tres­tné­ho či­nu a hod­no­ce­ní oso­by pa­cha­te­le a kte­rá ještě po­ve­de ke splnění úče­lu tres­tu (srov. rozh. č. 70/1957, č. 24/1963, č. I/1965, č. 9/1967-II., č. 19/1973, č. 30/1975, č. 16/1977, č. 11/1985 a č. 57/1990 Sb.).

 

            Srov. rovněž rozh. NS ČR sp. zn. 11 Tz 204/2001 (jež se tý­ka­lo způso­be­ní smr­tel­né­ho po­ranění v sou­vis­los­ti se střeobou z lo­vec­ké zbraně při ho­nu).

 

Hle­dis­ka  uve­de­ná  v  §  23  tr.zák.  o  úče­lu  tres­tu tvoří  jed­no­tu, tzn. že se mu­sí  vzá­jemně dopl­ňo­vat a pod­mi­ňo­vat. Zá­věr sou­du o mož­nos­ti náp­ra­vy pa­cha­te­le mu­sí být vždy v pl­ném sou­la­du  s ochra­nou,  kte­rou soud ulo­že­ným  tres­tem pos­ky­tu­je  zá­jmům  spo­leč­nos­ti,  stá­tu  a  ob­čanům  před  úto­ky pa­cha­telů tres­tných  činů,  a vý­chov­ným půso­be­ním na os­tat­ní čle­ny spo­leč­nos­ti. Je  zá­sadně  vy­lou­če­no, aby  soud otáz­ku  mož­nos­ti náp­ra­vy pa­cha­te­le  řešil  jen z hle­dis­ka je­ho oso­by ne­bo  do­ce­la jen  z hle­dis­ka  někte­ré  sku­teč­nos­ti,  svědčí­cí  v  je­ho  prospěch,  a  os­tat­ní  hle­dis­ka sta­no­ve­ná v § 23 tr. zák. přeh­lí­žel, popř. je­jich vý­znam  zá­měrně sni­žo­val (č. I/1965 Sb. rozh. tr.).

Po­ža­da­vek, aby tres­tem ulo­že­ným za trest­ný čin spá­cha­ný v dop­ravě by­lo účinně půso­be­no i na os­tat­ní čle­ny spo­leč­nos­ti, je zvláště na­lé­ha­vý v ta­ko­vých přípa­dech, kdy byl za­viněn těžký, popř. ne­nap­ra­vi­tel­ný nás­le­dek řidi­čem mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­rý hru­bým po­ru­še­ním důle­ži­tých po­vin­nos­tí ulo­že­ných před­pi­sy o pro­vo­zu na sil­ni­cích pro­je­vil  bez­oh­led­nost  k  os­tat­ním  účas­tníkům sil­nič­ní­ho pro­vo­zu.

Při hod­no­ce­ní pod­mí­nek pro pod­míněné od­sou­ze­ní pod­le § 58 od­st. 1 písm. a) tr.  zák. soud si­ce mu­sí přih­lí­žet k osobě  pa­cha­te­le a k okol­nos­tem přípa­du, sou­časně však mu­sí uvá­žit, zda pod­míněným od­sou­ze­ním bu­de do­sa­že­no úče­lu tres­tu. To zna­me­ná, že pod­mín­ky pro pod­míněné od­sou­ze­ní nel­ze hod­no­tit izo­lo­vaně od us­ta­no­ve­ní § 23 od­st. 1 tr. zák. (č. 52/1978 Sb. rozh. tr.)

 

II. Ze sa­mot­né  sys­te­ma­ti­ky druhů trestů  uve­de­né v § 27  tr. zák. nel­ze do­vo­dit,  že trest  obecně prospěšných  pra­cí by  by­lo mož­no obecně pok­lá­dat za mírnější  trest než trest od­ně­tí svo­bo­dy, je­hož vý­kon byl pod­míněně od­lo­žen (srov. roz­hod­nu­tí č. 56/1997 Sb. rozh. tr.).

 

III. Ne­ní vy­lou­če­no ulo­že­ní tres­tu obecně prospěšných pra­cí v ta­ko­vé vý­ši, že  ulo­že­ný po­čet ho­din to­ho­to tres­tu či­ní z poh­le­du případ­né je­ho přemě­ny  v trest od­ně­tí svo­bo­dy  (§ 45a od­st. 4 tr. zák.) méně, než  je dol­ní hra­ni­ce tres­tní saz­by sta­no­ve­né pro přís­luš­ný trest­ný čin, po­kud jsou při uk­lá­dá­ní tres­tu splně­ny pod­mín­ky vy­me­ze­né  zej­mé­na v us­ta­no­ve­ních  § 23 od­st. 1  tr. zák., § 31 od­st. 1 tr. zák. a § 45a tr. zák. (NS ČR – 11 Tz 129/2001 - AS­PI).

 

NS ČR – 7 Tz 39/2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 4, T 104)

Po­kud ob­vině­ný spá­chal tres­tné či­ny ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2 TrZ a oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. d) TrZ tím, že ja­ko řidič osob­ní­ho auto­mo­bi­lu méně zá­važ­ným způso­bem po­ru­šil ve ví­ce směrech pra­vid­la sil­nič­ní­ho pro­vo­zu (ne­dal před­nost v jízdě ji­né­mu řidi­či, řídil vo­zid­lo v době, kdy neb­yl dr­ži­te­lem řidič­ské­ho op­rávnění a kdy měl v kr­vi 0,98 pro­mi­le al­ko­ho­lu), sa­mo o sobě to ne­vy­lu­ču­je mož­nost ulo­že­ní trestů nes­po­je­ných s od­nětím svo­bo­dy, např. tres­tu obecně prospěšných pra­cí na hor­ní hra­ni­ci zá­kon­né tres­tní saz­by spo­lu s přís­luš­ný­mi ome­ze­ní­mi a po­vin­nos­tmi a dá­le tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del v hor­ní po­lo­vině zá­kon­né tres­tní saz­by. Vý­měra tak­to ulo­že­né­ho tres­tu ne­ní ve zřej­mém ne­poměru k stup­ni ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost ne­bo k poměrům pa­cha­te­le a nej­de ani o trest ulo­že­ný v roz­po­ru s úče­lem tres­tu ve smys­lu § 266 od­st. 2 TrŘ.

NS ČR – 11 Tz 204/2001 ze dne 8. 8. 2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 11, T 277)

I když pa­cha­tel způso­bí z ned­ba­los­ti smrt ji­né­ho pro­to, že po­ru­šil důle­ži­tou po­vin­nost vy­plý­va­jí­cí pro něj např. ze zá­ko­na, pak jen ta­to sku­teč­nost nemůže od­ůvod­ňo­vat zá­věr o nut­nos­ti ulo­že­ní ne­pod­míněné­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy. Pro­to­že uve­de­ná okol­nost (tj. za­vinění smr­ti ji­né oso­by z ned­ba­los­ti po­ru­še­ním důle­ži­té po­vin­nos­ti) je zá­kon­ným před­pok­la­dem naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2 TrZ, při úva­ze o dru­hu a vý­ši tres­tu je třeba se blí­že za­bý­vat kon­krét­ní­mi okol­nos­tmi přípa­du a hod­no­ce­ním oso­by pa­cha­te­le (např., zda je­ho čin lze cha­rak­te­ri­zo­vat ja­ko bez­oh­led­nost či ha­zar­dér­ství, zda se jed­ná o oso­bu se sklo­ny k ne­káz­ni při vý­ko­nu čin­nos­ti, při kte­ré doš­lo k po­ru­še­ní důle­ži­té po­vin­nos­ti, atd.) a tepr­ve na zá­kladě to­ho lze uči­nit zá­věr, ja­ký druh tres­tu a v ja­ké vý­měře od­po­ví­dá úče­lu tres­tu (srov. č. T 207, sv. 7).

 

            Smys­lem a úče­lem tres­tu v ne­jo­becnějším smys­lu je ochra­na spo­leč­nos­ti před kri­mi­na­li­tou. Žá­dné ji­né cí­le tres­tem sle­do­vat nel­ze, což zna­me­ná, že trest nes­mí být prostřed­kem řeše­ní ji­ných spo­le­čen­ských prob­lémů. Účel tres­tu, vy­me­ze­ný v us­ta­no­ve­ní § 23 tr. zák., je kon­ci­po­ván ja­ko struk­tu­ra dí­lčích cílů a ko­neč­né­ho cí­le, jež spo­lu vy­tvářejí je­den ce­lek. Trest uk­lá­da­ný pa­cha­te­li v sobě spo­ju­je jak mo­ment tres­tní rep­re­se a pre­ven­ce ve vzta­hu k němu sa­mot­né­mu (in­di­vi­duál­ní rep­re­se a in­di­vi­duál­ní pre­ven­ce), tak i mo­ment vý­chov­né­ho půso­be­ní na os­tat­ní čle­ny spo­leč­nos­ti (ge­ne­rál­ní pre­ven­ce). Pre­ven­ci i rep­re­si je třeba chá­pat v kaž­dém in­di­vi­duál­ním případě vy­vá­ženě, ne­boť je­nom po­tom in­di­vi­duál­ní pre­ven­ce půso­bí ja­ko prostředek pre­ven­ce ge­ne­rál­ní. Jde to­tiž o to, že ge­ne­rál­ní pre­ven­ce, kte­rá vy­chá­zí z pre­ven­ce in­di­vi­duál­ní, má za­jis­tit ochran­ný efekt ve vzta­hu k os­tat­ním po­ten­ciál­ním pa­cha­telům - plat­ná práv­ní úp­ra­va tak vý­slovně zdůraz­ňu­je zá­vis­lost ge­ne­rál­ní pre­ven­ce na pre­ven­ci in­di­vi­duál­ní -, a dá­le že in­di­vi­duál­ní pre­ven­ce je chá­pá­na ja­ko nás­troj ge­ne­rál­ní pre­ven­ce. Uve­de­ný poměr in­di­vi­duál­ní a ge­ne­rál­ní pre­ven­ce nel­ze ob­ra­cet. Po­kud by se tak sta­lo, by­la by na­ru­še­na jed­no­ta, resp. vy­vá­že­nost pre­ven­ce a rep­re­se a ge­ne­rál­ní pre­ven­ce, opřená předev­ším o od­stra­še­ní přís­nou rep­re­sí, by se sta­la prostřed­kem pre­ven­ce in­di­vi­duál­ní. Po­vý­še­ní mo­men­tu tres­tní rep­re­se by ve sku­teč­nos­ti zna­me­na­lo exem­plár­ní tres­tá­ní, kte­ré je v roz­po­ru s us­ta­no­ve­ním § 23 tr. zák.

            Důraz kla­de­ný obec­ný­mi sou­dy na to, že jde o tres­tnou čin­nost pá­cha­nou ci­zin­cem, nel­ze po­va­žo­vat za nic ji­né­ho, než za neúměrné na­ru­še­ní vy­vá­že­nos­ti rep­re­se a pre­ven­ce a ve svých důsled­cích za po­ru­še­ní člán­ku 36 od­st. 1 a člán­ku 37 od­st. 3 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (ÚS ČR – IV. ÚS 463/97 – ci­to­va­ný ná­lez se ov­šem tres­tných činů v dop­ravě ne­tý­kal, jed­na­lo se o věc pro­ti ci­zin­ci, pro trest­ný čin padělá­ní a pozměňo­vá­ní peněz).

 

 

Sku­teč­nost, že poš­ko­ze­ný  znač­nou  měrou spolu­za­vi­nil dop­rav­ní  ne­ho­du, může  vést k zá­věru, že ne­ní splněna ma­te­riál­ní pod­mín­ka  pro  pou­ži­tí  vy­šší  tres­tní  saz­by, přes­to­že ob­vině­ný for­málně po­ru­šil důle­ži­tou po­vin­nost ulo­že­nou pod­le zá­ko­na (č. 25/1987 Sb. rozh. tr.).

 

Ne­by­lo-li do­sud v na­pa­de­ném roz­sud­ku přesvědči­vým způso­bem do­vo­ze­no  naplnění všech zá­kon­ných znaků kva­li­fi­ko­va­né skut­ko­vé pod­sta­ty, tj. i za­vinění pa­cha­te­le ve vzta­hu k těžší­mu nás­led­ku, jenž je  právě tím­to zá­kon­ným  zna­kem, po­té jsou úva­hy o uži­tí kva­li­fi­ko­va­né či to­li­ko zá­klad­ní skut­ko­vé pod­sta­ty s oh­le­dem na us­ta­no­ve­ní § 88 od­st. 1 tr. zák. před­čas­né (Vr­chní soud v Olo­mou­ci - 1 To 234/97).

 

            § 171 Za­ká­zat vý­kon ur­či­té čin­nos­ti lze buď roz­hod­nu­tím sou­du ulo­že­ním tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti (§ 49 od­st. 1, 2 tr. zák.), ne­bo roz­hod­nu­tím stát­ní­ho or­gá­nu ve správ­ním říze­ní (např. dle § 11 od­st. 1 písm. c) a § 14 zá­ko­na č. 200/1990 Sb., o přes­tup­cích, ve znění pozdějších před­pisů).[5]

            Ten, kdo vy­ko­ná­vá za­ká­za­nou čin­nost na úze­mí ci­zí­ho stá­tu, se uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu ne­do­pouš­tí, pro­to­že trest zá­ka­zu čin­nos­ti i shod­ná san­kce pod­le před­pisů správ­ní­ho prá­va jsou účin­né jen na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky, po­kud me­zi­ná­rod­ní smlou­va, kte­rou je Čes­ká re­pub­li­ka vá­zá­na, nes­ta­no­ví ji­nak.

            Jes­tli­že oso­ba, kte­ré by­la ulo­že­na san­kce pod­le před­pisů správ­ní­ho prá­va, se ne­dozvědě­la o tom, že jí ta­ko­vá san­kce by­la ulo­že­na a roz­hod­nu­tí jí ne­by­lo do­ru­če­no, popř. nas­ta­la tzv. fik­ce do­ru­če­ní, nel­ze do­vo­zo­vat tres­tní od­povědnost dle § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. (as­rov. však ní­že uváděné roz­hod­nu­tí NS ČR sp. zn. 5 Tz 261/2001 ze dne 29. 11. 2001).

            II. Sous­tav­né, dé­le  tr­va­jí­cí   říze­ní  mo­to­ro­vé­ho  vo­zid­la v době,  kdy  tr­vá  vý­kon  tres­tu  zá­ka­zu  čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu  řídit mo­to­ro­vé  vo­zid­lo napl­ňu­je  zna­ky tres­tné­ho  či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho  roz­hod­nu­tí  pod­le § 171 od­st.1 písm.c) tr. zák. (ob­dobně Bull. NS ČSR č. 3/1975, rozh. č. 42). (Bull. NS ČSR č. 5/1977, rozh.č. 43)

           

Jed­ná­ní  řidi­če  mo­to­ro­vé­ho  vo­zid­la,  kte­rý  řídí  mo­to­ro­vé vo­zid­lo v době, kdy mu byl za­dr­žen řidič­ský průkaz pod­le § 15 vy­hl. č. 87/1964 Sb., o  řidič­ských průka­zech, ne­zak­lá­dá trest­ný čin pod­le § 171 od­st.1 písm. c) tr. zák., jde pou­ze o přes­tu­pek (ob­dobně  NS  ČSR - 11  Tz 70/80, č. 31/1981 Sb. rozh. tr.) (č. 29/1980 Sb. rozh. tr.)

           

K vý­kla­du us­ta­no­ve­ní § 171 od­st. 1 písm. b) tr. zák. ve vzta­hu k říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del.

No­ve­lou us­ta­no­ve­ní § 171 tr. zák. (zák. č. 175/1990 Sb.) by­la pod­statně roz­šířena tres­tní od­povědnost za jed­ná­ní, ozna­čo­va­né ve zvláš­tní  čás­ti  tres­tní­ho  zá­ko­na  ja­ko  „maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí.“

Pod­le  před­chá­ze­jí­cí  úp­ra­vy   se  řidič,  po­ru­šu­jí­cí  zá­kaz čin­nos­ti mohl do­pus­tit tres­tné­ho či­nu  pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. jen  teh­dy, po­kud se do­pus­til zá­važ­né­ho jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí­ho zej­mé­na v sous­tav­ném ne­bo  dlou­ho­do­bém po­ru­šo­vá­ní zá­ka­zu čin­nos­ti,  če­muž od­po­ví­da­la i tres­tní  saz­ba tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy.

Zmíněnou  no­ve­lou byl  zru­šen zá­kon  o přeči­nech.  Do­sa­vad­ní us­ta­no­ve­ní  §  7  písm.a) až c)  zák.č.150/1969  Sb.,  o  přeči­nech, chrá­ní­cí  spo­le­čen­ské  vzta­hy  vy­ža­du­jí­cí  trestněpráv­ní  ochra­nu i na­dá­le, by­ly spo­je­ny s do­sa­vad­ním  us­ta­no­ve­ním § 171 tr. zák. o tres­tném či­nu maření  vý­ko­nu úřed­ní­ho  roz­hod­nu­tí. No­vá práv­ní úp­ra­va přev­za­la v  pod­statě znění us­ta­no­ve­ní § 7 písm.a) - c) zák. č. 150/1969 Sb., o přeči­nech, včetně tres­tní  saz­by (§ 171 od­st. 1 písm. b) tr. zák.), přičemž ne­ní vy­ža­do­vá­no zá­važ­né jed­ná­ní.

GP ČR za­stá­vá sta­no­vis­ko, že  ny­ní i oje­dině­lé po­ru­še­ní ulo­že­né­ho tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti, zej­mé­na při spá­chá­ní přes­tup­ku ne­bo za­vinění dop­rav­ní ne­ho­dy, je mož­no po­sou­dit ja­ko trest­ný čin maření  vý­ko­nu úřed­ní­ho  roz­hod­nu­tí  pod­le § 171 od­st. 1 písm. b) tr.zák., po­kud však po­cho­pi­telně jed­ná­ní bu­de vy­ka­zo­vat stu­peň ne­bez­peč­nos­ti  tres­tné­ho či­nu ve smys­lu us­ta­no­ve­ní §  3 od­st. 4 tr. zák. (nepůjde-li  např. o  mi­mořád­nou jíz­du  v tís­ni, kraj­ní nou­zi, apod.) (GP ČR - IV Spr 133/92)

           

II. Jes­tli­že ob­vině­ný  řídí mo­to­ro­vé  vo­zid­lo v době, kdy vy­ko­ná­vá  trest  zá­ka­zu  čin­nos­ti  spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu  říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del, a jes­tli­že při jízdě z ned­ba­los­ti způso­bí po­ru­še­ním důle­ži­té  po­vin­nos­ti dop­rav­ní ne­ho­du, je­jímž nás­led­kem je  ub­lí­že­ní na zdra­ví, jde o jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů pod­le § 171 od­st. 1 písm. b) tr. zák. a  §  223 tr. zák. a za­sta­ve­ní tres­tní­ho stí­há­ní jen pro trest­ný čin pod­le § 223 tr. zák. z důvo­du roz­hod­nu­tí pre­zi­den­ta re­pub­li­ky o am­nes­tii z 3. 2. 1993 nepřichá­zí v úva­hu (č. 25/1995 Sb. rozh. tr.).

           

Tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. se ne­do­pus­tí ten, kdo řídí mo­to­ro­vé vo­zid­lo přes­to, že mu byl od­ňat řidič­ský průkaz roz­hod­nu­tím Dop­rav­ní­ho in­spek­to­rá­tu Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky pro zdra­vot­ní nezpůso­bi­lost pod­le § 13 od­st. 2 vy­hl. č. 87/1964 Sb., o řidič­ských průka­zech, ve znění pozdějších před­pisů (č. 53/1997 Sb. rozh. tr.).

           

I.  Jed­no­čin­ný souběh tres­tné­ho či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. b) tr. zák. s tres­tným či­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. ne­ní vy­lou­čen.

II. Tres­tné­ho či­nu  maření vý­ko­nu  úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. se může do­pus­tit  i řidič, kte­rý řídí mo­to­ro­vé vo­zid­lo v době, kdy mu ta­ko­vá čin­nost by­la za­ká­zá­na roz­hod­nu­tím správ­ní­ho or­gá­nu (č. 42/1999 Sb. rozh. tr.).

 

Říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la v době, kdy pa­cha­te­li by­lo od­ňa­to řidič­ské  op­rávnění roz­hod­nu­tím  ok­res­ní­ho dop­rav­ní­ho in­spek­to­rá­tu Po­li­cie ČR pod­le § 14 od­st. 2 zá­ko­na č. 200/1990 Sb., tj. pro ztrá­tu spo­leh­li­vos­ti k říze­ní  mo­to­ro­vých vo­zi­del, ne­ní tres­tným či­nem maření  vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1  písm. c) tr. zák., nýbrž přes­tup­kem pro­ti bez­peč­nos­ti a ply­nu­los­ti sil­nič­ní­ho pro­vo­zu pod­le § 22 písm. d) zá­ko­na o přes­tup­cích (NS ČR – 3 Tz 58/2000).

 

Vy­ko­nal-li pa­cha­tel čin­nost, kte­rá mu by­la  za­ká­zá­na pra­vo­moc­ným roz­sud­kem,  neb­rá­ní  je­ho od­sou­ze­ní pro trest­ný čin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. sku­teč­nost, že v době roz­ho­do­vá­ní sou­du již vy­ko­nal dříve ulo­že­ný trest zá­ka­zu čin­nos­ti a v důsled­ku to­ho se na něho hle­dí pod­le § 50 od­st. 2 tr. zák., ja­ko by neb­yl od­sou­zen (č. 7/2001 Sb. rozh. tr.).

 

Jed­ná­ní ob­viněné­ho, kte­ré­mu byl sou­dem ulo­žen pra­vo­mocně trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu dvou let a jenž v té­to době řídil osob­ní auto­mo­bil ve dvou přípa­dech v roz­me­zí tří týdnů, přičemž vy­pověděl, že ob­čas řídil auto­mo­bil, ač měl sou­dem za­ká­zá­no říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del, lze po­sou­dit ja­ko pok­ra­ču­jí­cí trest­ný čin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. (NS 5/2001-T 125). [6]

NS ČR – 5 Tz 261/2001 ze dne 29. 11. 2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 15, T 369)

K naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) TrZ je nez­byt­né, aby roz­hod­nu­tí, kte­rým byl ob­viněné­mu ulo­žen zá­kaz čin­nos­ti, na­by­lo práv­ní mo­ci. Jde-li o roz­hod­nu­tí vy­da­né ve správ­ním říze­ní, v němž byl ob­vině­ný za­stou­pen ad­vo­ká­tem, pos­ta­čí k na­by­tí práv­ní mo­ci, jes­tli­že by­lo roz­hod­nu­tí do­ru­če­no ad­vo­ká­to­vi, kte­rý měl pl­nou moc pro ce­lé říze­ní (§ 25 od­st. 3 SprŘ).

Přes­to­že roz­hod­nu­tí, kte­rým by­la ob­viněné­mu ur­či­tá čin­nost za­ká­zá­na, ne­by­lo do­ru­če­no ob­viněné­mu, ale jen je­ho ad­vo­ká­to­vi, bu­de mož­né do­vo­dit naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) TrZ, jes­tli­že je z pro­ve­de­ných důkazů zřej­mé, že ob­vině­ný věděl o pra­vo­mocně ulo­že­ném zá­ka­zu čin­nos­ti a chtěl ho po­ru­šit, popřípadě byl sro­zuměn s je­ho po­ru­še­ním.

K naplnění skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho  roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st.  1 písm.  c) tr.  zák. je nez­byt­né, aby roz­hod­nu­tí,  kte­rým  byl  ob­viněné­mu  ulo­žen trest zá­ka­zu čin­nos­ti, na­by­lo práv­ní mo­ci. Jde-li o roz­hod­nu­tí vy­da­né ve správ­ním říze­ní, v němž  byl ob­vině­ný za­stou­pen ad­vo­ká­tem, pos­ta­čí k na­by­tí práv­ní mo­ci,  jes­tli­že by­lo roz­hod­nu­tí do­ru­če­no ad­vo­ká­to­vi, kte­rý měl pl­nou moc pro ce­lé  říze­ní (§ 25 od­st. 3 správ­ní­ho řádu).

Přes­to­že  roz­hod­nu­tí, kte­rým  by­la ob­viněné­mu ur­či­tá čin­nost za­ká­zá­na,  ne­by­lo do­ru­če­no ob­viněné­mu, ale jen je­ho ad­vo­ká­to­vi, bu­de mož­né do­vo­dit naplnění sub­jek­tiv­ní strán­ky tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák., jes­tli­že je z pro­ve­de­ných důkazů zřej­mé, že ob­vině­ný věděl o pra­vo­mocně ulo­že­ném zá­ka­zu čin­nos­ti a  chtěl ho po­ru­šit, popř. byl sro­zuměn s je­ho po­ru­še­ním (č. 8/2003 Sb. rozh. tr.).

 

Srov. i rozh. NS ČR sp. zn. 7 Tz 15/2002 (AS­PI). Tres­tním příka­zem Ok­res­ní­ho sou­du v Li­toměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, byl ob­vině­ný P. K. uz­nán vin­ným tres­tným či­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. , kte­ré­ho se měl do­pus­tit tím, že "dne 13. 4. 2000 ko­lem 12.15 hod. řídil po dál­ni­ci D-8 ve směru na T. osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo zn. RE­NAULT, ač­ko­liv mu Ok­res­ním sou­dem v Ús­tí nad La­bem pod č. j. 3 T 37/96-87 dne 9. 10. 1998 byl ulo­žen zá­kaz čin­nos­ti při říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu šes­ti let, přičemž při té­to jízdě byl kon­tro­lo­ván hlíd­kou Dál­nič­ní­ho od­děle­ní Po­li­cie ČR Lo­vo­si­ce". Ob­viněné­mu byl za uve­de­né jed­ná­ní pod­le § 171 od­st. 1 tr. zák. s přih­léd­nu­tím k 314e od­st. 2 tr. ř. ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní čtyř měsíců. Pro vý­kon ulo­že­né­ho tres­tu byl ob­vině­ný pod­le § 39a od­st. 2 písm. c) tr. zák. za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Ob­vině­ný ne­po­dal pro­ti tres­tní­mu příka­zu od­por a to­to roz­hod­nu­tí na­by­lo práv­ní mo­ci.

            Mi­nistr spra­vedl­nos­ti po­dal pro­ti tres­tní­mu příka­zu Ok­res­ní­ho sou­du v Li­toměřicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 6 T 149/2000, ve prospěch ob­viněné­ho P. K. stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na.

            Ze spi­su je zřej­mé, že ani stát­ní zá­stup­ce ani soud­ce nemě­li k dis­po­zi­ci spi­sy o před­cho­zích od­sou­ze­ních ob­viněné­ho a již se vůbec ne­za­bý­va­li otáz­kou, kte­rá pro ně vy­plý­va­la z us­ta­no­ve­ní 49 od­st. 3 tr. zák., pod­le něhož se do do­by vý­ko­nu tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti ne­za­po­čí­tá­vá do­ba vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, za­po­čí­tá­vá se však do­ba, po kte­rou by­lo pa­cha­te­li před práv­ní mo­cí roz­sud­ku op­rávnění k čin­nos­ti, kte­rá je předmětem zá­ka­zu, v sou­vis­los­ti s tres­tným či­nem od­ňa­to pod­le zvláš­tních před­pisů ne­bo na zá­kladě opatření stát­ní­ho or­gá­nu nesmějí tu­to čin­nost vy­ko­ná­vat.

            Po­kud by or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní pos­tu­po­va­ly důsledně pod­le us­ta­no­ve­ní § 2 od­st. 5 tr. ř. , kte­ré sta­no­ví, že or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní pos­tu­pu­jí tak, aby byl zjištěn skut­ko­vý stav věci, o němž nej­sou důvod­né po­chyb­nos­ti, a to v roz­sa­hu, kte­rý je nez­byt­ný pro je­jich roz­hod­nu­tí, zjis­ti­ly by, že se ob­vině­ný do­pus­til dne 13. 2. 1993 jed­ná­ní, kte­ré by­lo kva­li­fi­ko­vá­no ja­ko trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2 tr. zák. a trest­ný čin oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. d) tr. zák. Za uve­de­né jed­ná­ní a dal­ší sku­tek, kva­li­fi­ko­va­ný pod­le § 223 tr. zák. byl ob­viněné­mu ulo­žen roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, souhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku. Z uve­de­né­ho spi­su je dá­le zřej­mé, že v sou­vis­los­ti s jed­ná­ním ze dne 13. 2. 1993 byl stát­ním zá­stup­cem vy­slo­ven souh­las se za­dr­že­ním řidič­ské­ho průka­zu ob­viněné­mu, ke kte­ré­mu doš­lo dne 14. 2. 1993. Ze spi­su Ok­res­ní­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem sp. zn. 3 T 37/96 lze dá­le zjis­tit, že roz­su­dek nab­yl práv­ní mo­ci dne 9. 11. 1998. Trest od­ně­tí svo­bo­dy z to­ho­to roz­sud­ku ob­vině­ný P. K. vy­ko­ná­val v době od 5. 12. 1996 do 5. 6. 1997, kdy vy­ko­ná­val trest od­ně­tí svo­bo­dy z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 3 T 70/93, ve znění roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. 5 To 66/94, kdy byl od­sou­zen pro trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 221 od­st. 1 tr. zák. , kte­rý pod­le § 35 od­st. 2 tr. zák. zru­šen roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, kte­rým byl ob­viněné­mu ulo­žen již zmíně­ný souhrn­ný trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku. Dá­le trest od­ně­tí svo­bo­dy vy­ko­ná­val ob­vině­ný v době od 23. 8. 1998 do 22. 2. 1999. Ty­to sku­teč­nos­ti dá­le vy­plý­va­jí ze spi­su Ob­vod­ní­ho sou­du pro Pra­hu 2 sp. zn. 2 T 123/98, kdy ob­vině­ný P. K. byl dne 26. 11. 1998 uz­nán vin­ným tres­tným či­nem neop­rávněné­ho dr­že­ní pla­teb­ní kar­ty pod­le § 249b tr. zák. Pod­le § 37 tr. zák. Ob­vod­ní soud pro Pra­hu 2 upus­til od ulo­že­ní souhr­nné­ho tres­tu k vý­ro­ku o tres­tu z roz­sud­ku Ok­res­ní­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96. V tom­to směru te­dy stíž­nost pro po­ru­še­ní zá­ko­na uvádě­la nes­práv­nou do­bu vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy.

            Z evi­den­ční kar­ty řidi­če by­lo rovněž patr­no, že ob­viněné­mu měl DI v Ús­tí nad La­bem dne 18. 11. 1996 ulo­žit zá­kaz říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del v tr­vá­ní dvou roků. Nej­vyš­ší soud však již neměl ten­to spis a roz­hod­nu­tí k dis­po­zi­ci, ne­boť pod­le sděle­ní přís­luš­né­ho or­gá­nu Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky byl již spis skar­to­ván.

            Ze spi­su, kte­rý byl před­lo­žen mi­nis­trem spra­vedl­nos­ti spo­lu s po­da­nou stíž­nos­tí pro po­ru­še­ní zá­ko­na a spisů vy­žá­da­ných Nej­vyš­ším sou­dem vy­plý­vá, že ob­vině­ný P. K. byl ve vý­ko­nu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku a řidič­ský průkaz mu byl za­dr­žen 14. 2. 1993. Byl-li te­dy ob­viněné­mu Pav­lu Kej­do­vi ved­le tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní jed­no­ho ro­ku ulo­žen roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Ús­tí nad La­bem ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 3 T 37/96, ta­ké trest zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del na do­bu šes­ti let, up­ly­nu­la ve smys­lu § 49 od­st. 3 tr. zák. do­ba zá­ka­zu čin­nos­ti dnem 14. 2. 2000. Po­kud ob­vině­ný P. K. řídil mo­to­ro­vé vo­zid­lo dne 13. 4. 2000, ne­by­lo to již v době ulo­že­né­ho zá­ka­zu čin­nos­ti, jak vy­ža­du­je us­ta­no­ve­ní 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák.

 

NS ČR – 7 Tdo 622/2003 ze dne 2. 7. 2003 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 26, T 629)

Ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) TrZ se ne­vy­ža­du­je opa­ko­va­né ne­bo sous­tav­né jed­ná­ní pa­cha­te­le spo­čí­va­jí­cí v říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la v době vý­ko­nu tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti, jímž mu to­to říze­ní by­lo za­ká­zá­no. Uve­de­ný trest­ný čin pro­to může být spá­chán i je­di­nou jíz­dou mo­to­ro­vým vo­zid­lem.

Jed­ná­ní, kte­ré do zru­še­ní zá­ko­na č. 150/1969 Sb., o přeči­nech, by­lo po­su­zo­vá­no ja­ko přečin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 7 písm. b) to­ho­to zá­ko­na, lze od účin­nos­ti zá­ko­na č. 175/1990 Sb. (dnem 1. 7. 1990) kva­li­fi­ko­vat ja­ko trest­ný čin pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) TrZ.

 

NS ČR – 5 Tdo 794/2003 (AS­PI)

            I. K to­mu aby šlo o trest­ný čin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák., mu­sí jít o zá­važ­né jed­ná­ní, přičemž zá­važ­nost jed­ná­ní je třeba po­su­zo­vat pod­le je­ho po­va­hy, roz­sa­hu, in­ten­zi­ty, dél­ky je­ho tr­vá­ní a nás­led­ku ve vzta­hu ke stup­ni po­ru­še­ní zá­jmu chráněné­ho us­ta­no­ve­ním § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. a tu­to zá­važ­nost nel­ze do­vo­dit pou­ze z něko­li­ka krát­ko­do­bých jízd.

            II. Pod­le § 2 od­st. 1 zá­ko­na č. 200/1990 Sb. je přes­tup­kem za­viněné jed­ná­ní, kte­ré po­ru­šu­je ne­bo oh­ro­žu­je zá­jem spo­leč­nos­ti a je za přes­tu­pek vý­slovně ozna­če­no v tom­to ne­bo ji­ném zá­koně. V tom­to případě jde o zá­kon č. 361/2000 Sb., o pro­vo­zu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích a změnách někte­rých zá­konů, ve znění pozdějších před­pisů, kte­rý v § 3 od­st. 3 sta­no­ví, že řídit mo­to­ro­vé vo­zid­lo může pou­ze oso­ba, kte­rá je dr­ži­te­lem přís­luš­né­ho řidič­ské­ho op­rávnění pod­le § 81 to­ho­to zá­ko­na a je zde te­dy sta­no­ve­na po­vin­nost řídit mo­to­ro­vé vo­zid­lo pou­ze s řidič­ským op­rávněním. Po­kud ob­vině­ný tu­to po­vin­nost po­ru­šil, pro­to­že řídil osob­ní mo­to­ro­vé vo­zid­lo, přes­to­že ne­ní dr­ži­te­lem řidič­ské­ho průka­zu, může být ta­ko­vé jed­ná­ní přes­tup­kem pro­ti bez­peč­nos­ti a ply­nu­los­ti sil­nič­ní­ho pro­vo­zu pod­le § 22 od­st. 1 písm. e) zá­ko­na č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších před­pisů (srov. ní­že § 180d tr. zák.).

 

NS ČR – 6 Tdo 733/2003 ze dne 9. 7. 2003 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 26, T 633)

1. Tres­tní od­povědnost za trest­ný čin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 TrZ je pod­míněna sku­teč­nos­tí, že roz­hod­nu­tí přís­luš­né­ho stát­ní­ho or­gá­nu, je­hož vý­kon pa­cha­tel maří, na­by­lo práv­ní mo­ci, případně je i vy­ko­na­tel­né, a te­dy již nezměni­tel­né. Jde-li o roz­hod­nu­tí správ­ní­ho or­gá­nu, na­bý­vá práv­ní mo­ci pod­le § 52 od­st. 1 SprŘ teh­dy, jes­tli­že roz­hod­nu­tí by­lo účas­tní­ku říze­ní ozná­me­no způso­bem před­pok­lá­da­ným v zá­koně (do­ru­če­no do vlas­tních ru­kou ne­bo ozná­me­no ústně za sou­čas­né­ho vzdá­ní se ná­ro­ku na pí­sem­né vy­ho­to­ve­ní roz­hod­nu­tí) a nel­ze se již pro­ti němu od­vo­lat. Po­dal-li účas­tník říze­ní pod­le § 65 od­st. 1 SprŘ podnět k přez­kou­má­ní roz­hod­nu­tí mi­mo od­vo­la­cí říze­ní, neod­klá­dá se tím vy­ko­na­tel­nost přís­luš­né­ho roz­hod­nu­tí, tak­že mařením je­ho vý­ko­nu se může do­pus­tit uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu.

2. Za si­tua­ce, kdy je trest­ný čin maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) TrZ spatřován jen v je­di­né jízdě ob­viněné­ho, je nut­né zkou­mat, zda jde o jed­ná­ní na­to­lik zá­važ­né, aby v něm by­lo mož­no spatřovat trest­ný čin, je­hož stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost je vy­šší než ne­patr­ný (§ 3 od­st. 2 TrZ). Na naplnění té­té ma­te­riáíl­ní strán­ky či­nu lze usu­zo­vat z vy­šší zá­važ­nos­ti tak­to us­ku­tečněné jíz­dy, při níž doj­de k na­ku­mu­lo­vá­ní ne­bez­peč­ných okol­nos­tí, např. při jízdě v noč­ní době, za hus­té­ho sil­nič­ní­ho pro­vo­zu, na vel­kou vzdá­le­nost, jes­tli­že ob­vině­ný hrubě po­ru­šil pra­vid­la sil­nič­ní­ho pro­vo­zu (zej­mé­na když us­ku­teč­nil jíz­du pod vli­vem al­ko­ho­lu) ane­bo po­kud z ji­né­ho důvo­du doš­lo k oh­ro­že­ní účas­tníků sil­nič­ní­ho pro­vo­zu.

 

NS ČR – 11 Tdo 594/2004 ze dne 22. 7. 2004 (Sou­bor tres­tních roz­hod­nu­tí NS, se­šit 8, T 724) – č. 26/2005 Sb. rozh. tr.

V době vý­ko­nu tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí­ho v zá­ka­zu říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del všech druhů nes­mí pa­cha­tel řídit ja­ké­ko­li mo­to­ro­vé vo­zid­lo. Tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) TrZ se pro­to může do­pus­tit po­ru­še­ním to­ho­to zá­ka­zu též v rám­ci prak­tic­ké­ho vý­cvi­ku k zís­ká­ní řidič­ské­ho op­rávnění v autoš­ko­le, a to i za si­tua­ce, jes­tli­že pa­cha­tel řídí mo­to­ro­vé vo­zid­lo pod doh­le­dem instruk­to­ra. Sa­mot­ná sku­teč­nost, že za­ká­za­nou čin­nost (např. říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la) vy­ko­ná­val pa­cha­tel pod kon­tro­lou a pod ve­de­ním ji­né oso­by, byť spe­ci­fic­ky od­borně přip­ra­ve­né, nic nemění na tom, že po­ru­šil ome­ze­ní sta­no­ve­ná mu ulo­že­ným tres­tem a že vy­ko­ná­val za­ká­za­nou čin­nost.

 

Kraj­ský soud v Hrad­ci Krá­lo­vé – po­boč­ka Par­du­bi­ce – 13 To 227/2004 (č. 32/2006 Sb. rozh. tr.)

Pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák., je­hož se do­pus­til za­ká­za­ným říze­ním mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, ne­ní vy­lou­če­no ulo­žit i trest pro­pad­nu­tí věci - mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­ré k jízdě pou­žil. V přípa­dech, kdy pa­cha­tel spá­chá uve­de­ný trest­ný čin např. opa­ko­vaně ne­bo pod vli­vem al­ko­ho­lu, popř. za ji­ných okol­nos­tí zvy­šu­jí­cích ne­bez­peč­nost či­nu pro spo­leč­nost, může ta­ko­vý trest přispět k účin­né ochraně spo­leč­nos­ti.

 

§ 180 Obec­né ne­bez­pe­čí nas­ta­ne teh­dy, vznik­ne-li obecně ne­bez­peč­ným jed­ná­ním pa­cha­te­le (srov. přík­lad­mý vý­čet v us­ta­no­ve­ní § 179 od­st. 1 tr. zák.) si­tua­ce, kte­rá svou po­va­hou, roz­sa­hem a in­ten­zi­tou oh­ro­že­ní zna­me­ná ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo těžké új­my na zdra­ví ví­ce osob ne­bo ne­bez­pe­čí ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu na ci­zím ma­jet­ku (ni­ko­li te­dy vlas­tním, a to i ve spo­leč­ném jmění man­želů, ni­ko­li však v po­dí­lo­vém spolu­vlas­tnic­tví, k to­mu srov. rozh. č. 20/1963 Sb. rozh. tr.). Jed­ná se o trest­ný čin oh­ro­žo­va­cí, obec­né ne­bez­pe­čí mu­sí hro­zit bez­prostředně, nes­ta­čí te­dy po­kud ne­bez­pe­čí vzni­ku nás­led­ku hro­zí jen vzdá­leně (srov. § 201 tr. zák.). Mu­sí jít o vý­raz­né přib­lí­že­ní se k po­ru­še, ty­pic­ká pro obec­né ne­bez­pe­čí je ži­vel­nost a neov­la­da­tel­nost průběhu udá­los­tí, při nichž vznik po­ru­chy je zá­vis­lý na na­ho­di­lých okol­nos­tech vy­my­ka­jí­cích se vli­vu pa­cha­te­le i oh­ro­že­ných osob (srov. rozh. č. I/1966 a č. 12/1988 Sb. rozh. tr.).

            Vy­dá­ním li­dí v ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo těžké új­my na zdra­ví se ro­zu­mí ta­ko­vé oh­ro­že­ní nej­méně sed­mi osob (srov. rozh. č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Oso­by ne­mu­sí být vždy jed­noz­načně in­di­vi­duálně ur­če­ny, ale mo­hou být in­di­vi­dua­li­zo­vá­ny. Ke škodě vel­ké­ho roz­sa­hu srov. us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 11 tr. zák.

Us­ta­no­ve­ní § 179 od­st. 1  tr. zák. č. 140/1961 Sb. od­po­ví­dá svým zněním v pod­statě us­ta­no­ve­ní § 190 od­st. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb.

Soud­ní praxe po­su­zo­va­la, hle­díc k § 190 tr.zák.č. 86/1950 Sb., ja­ko trest­ný čin  obec­né­ho oh­ro­že­ní z ned­ba­los­ti pod­le § 192 tr. zák. č. 86/1950 Sb. i přípa­dy vy­dá­ní li­dí v ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo těžké új­my na zdra­ví ne­bo ci­zí­ho ma­jet­ku v ne­bez­pe­čí ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu z ned­ba­los­ti neo­patr­ným říze­ním hro­mad­ných dop­rav­ních prostředků, za  něž nut­no po­va­žo­vat ne­jen auto­bu­sy, tro­lej­bu­sy, apod., ale i nák­lad­ní auto­mo­bi­ly a nák­lad­ní přívěsy trak­torů, po­kud jsou na nich hro­madně dop­ra­vo­vá­ny oso­by a po­čí­ná­ní pa­cha­te­le by­lo zvlášť ne­bez­peč­né.

Vy­dá­ní li­dí ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo těžké új­my na zdra­ví ne­bo ci­zí­ho ma­jet­ku v ne­bez­pe­čí ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu po­žá­rem, po­vod­ní ne­bo škod­li­vým účin­kem vý­buš­nin, ply­nu, elektři­ny ne­bo ji­ných ne­bez­peč­ných lá­tek ne­bo sil je pod­le us­ta­no­ve­ní § 179 (§ 180) tr. zák. jen přík­lad­mé, jak vy­plý­vá ze slov v § 179 od­st.1 tr. zák. „ne­bo se do­pus­tí ji­né­ho po­dob­né­ho ne­bez­peč­né­ho jed­ná­ní“ (obec­né ne­bez­pe­čí). Ta­ko­vým jed­ná­ním je kaž­dé jed­ná­ní, kte­ré svou in­ten­zi­tou od­po­ví­dá jed­ná­ním v § 179 od­st. 1 tr. zák. jme­no­vitě uve­de­ným, může jím být i neo­patr­né říze­ní ob­sa­ze­né­ho hro­mad­né­ho dop­rav­ní­ho prostřed­ku  (např. vje­tí na že­lez­nič­ní přejezd, když přijíž­dí vlak, apod.).

Pod­mín­kou ov­šem je - jak též zdůraz­ňu­jí uveřejněná roz­hod­nu­tí  - aby  ne­bez­pe­čí v kon­krét­ním případě bez­prostředně hro­zi­lo (např. řidič auto­bu­su ob­sa­ze­né­ho mno­ha lid­mi rych­lou jíz­dou, v níž ne­mohl zvlád­nout vo­zid­lo, přera­zil že­lez­nič­ní zá­vo­ry v době, kdy byl přijíždějí­cí vlak již na doh­led). Pou­hé neo­patr­né říze­ní rych­le jdou­cí­ho ob­sa­ze­né­ho hro­mad­né­ho dop­rav­ní­ho prostřed­ku sa­mo o sobě bez dal­ších okol­nos­tí  ne­ní  obec­ným ne­bez­pe­čím (NS ČSSR - St 1/62).

Trest­ný  čin  obec­né­ho  oh­ro­že­ní způso­be­ním ne­bez­pe­čí ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu na ci­zím ma­jet­ku před­pok­lá­dá, aby ško­da hro­zi­la ci­zí­mu ma­jet­ku, te­dy ma­jet­ku, kte­rý  ne­ná­le­ží ob­ža­lo­va­né­mu, ne­bo ales­poň ne­ná­le­ží mu vý­lučně (je třeba spolu­vlas­tní­kem), přičemž ško­dou vel­ké­ho roz­sa­hu je ško­da, kte­rá zpra­vid­la vznik­ne po­vod­ní, po­žá­rem, explo­zí apod. (č. 20/1963 Sb. rozh. tr.).

            Trest­ný čin obec­né­ho oh­ro­že­ní pod­le § 180 tr. zák. se v sil­nič­ní dop­ravě vy­sky­tu­je poměrně  zříd­ka, což vy­plý­vá z po­va­hy to­ho­to pro­vo­zu, při  němž - na roz­díl od  dop­ra­vy že­lez­nič­ní - spí­še jen  vý­ji­mečně vzni­ka­jí  ta­ko­vé si­tua­ce, z nichž  hro­zí ne­bez­pe­čí zá­ko­nem před­pok­lá­da­né­ho roz­sa­hu. Ty­pic­ké jsou ha­vá­rie auto­busů, případně ji­ných vo­zi­del, v nichž je dop­ra­vo­vá­no ví­ce osob, a dá­le ko­li­ze na že­lez­nič­ních  přejez­dech. Ve vad­ném říze­ní  mo­to­ro­vých vo­zi­del, z něhož vzni­ká ta­ko­vá  ha­va­rij­ní si­tua­ce, je  spatřová­no „ji­né  ne­bez­peč­né  jed­ná­ní,“ po­dob­né os­tat­ním způsobům v § 179 od­st. 1 tr. zák. přík­lad­mo uve­de­ným.

Po­ru­cha v zá­koně uve­de­né­ho roz­sa­hu si­ce ne­mu­sí vůbec vznik­nout, av­šak  - aby  byl naplněn ob­jek­tiv­ní znak tres­tné­ho či­nu (obecně ne­bez­peč­ný nás­le­dek) - mu­sí   bez­prostředně  hro­zit.  Pro  stav obec­né­ho  oh­ro­že­ní je  ty­pic­ké přib­lí­že­ní k po­ru­še  (kon­krét­ní ne­bez­pe­čí) a dá­le ur­či­tá ži­vel­nost a neov­la­da­tel­nost průběhu udá­los­tí, při  nichž po­ru­cha čas­to zá­vi­sí na na­ho­di­lých, z vli­vu pa­cha­te­le se vy­my­ka­jí­cích  okol­nos­tech,  nes­ta­čí  te­dy,  když pa­cha­te­lo­vým jed­ná­ním  by­la vy­tvořena pou­ze ta­ko­vá  si­tua­ce, z níž by obecně ne­bez­peč­ný  nás­le­dek  za  ur­či­tých okol­nos­tí  a splnění ještě dal­ších pod­mí­nek tepr­ve mohl vznik­nout.

Přes­to­že  ju­di­ka­tu­ra  v  uve­de­ném  smys­lu  je  již dlou­hou do­bu kon­stan­tní (Sb. rozh. tr. č. 24/52, 51/52,  3/63, 23/64, 10/65), do­chá­zí v  praxi soudů k  po­chy­be­ním v tom  směru, že trest­ný  čin pod­le § 180 tr. zák. je spatřován již v jed­ná­ní pod­na­pi­lé­ho řidi­če mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la ob­sa­ze­né­ho ví­ce oso­ba­mi,  bez oh­le­du na to, zda stav kon­krét­ní­ho oh­ro­že­ní v da­ném případě sku­tečně vznikl (č. I/1966 Sb. rozh. tr.).

Obec­né ne­bez­pe­čí ve smys­lu § 180 od­st. 1 tr. zák. ne­ní způso­be­no již  pou­hým  říze­ním auto­bu­su  ob­sa­ze­né­ho ces­tu­jí­cí­mi opi­lým řidi­čem, nýbrž až teh­dy, hro­zi­la-li v důsled­ku opi­los­ti řidi­če bez­prostředně ha­vá­rie ne­bo doš­lo-li při  ta­ko­vé jízdě sku­tečně  k ha­vá­rii. V tom­to případě by­lo  způso­be­no  obec­né ne­bez­pe­čí  i teh­dy, neb­yl-li  nik­do z ces­tu­jí­cích zraněn ne­bo ne­by­la-li způso­be­na ani věcná ško­da. Sta­či­lo, že obecně ne­bez­peč­ný nás­le­dek bez­prostředně hro­zil (č.5/1969 Sb. rozh. tr.).

K  vý­kla­du   poj­mu   „ji­né   po­dob­né   ne­bez­peč­né  jed­ná­ní“ v us­ta­no­ve­ní § 179 od­st.1, § 180 od­st. 1 tr. zák.

            Jes­tli­že řidič osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la po­ru­še­ním před­pisů sil­nič­ní­ho pro­vo­zu  za­vi­ní střet s ji­ným, rovněž plně neob­sa­ze­ným osob­ním mo­to­ro­vým vo­zid­lem, a  jes­tli­že v důsled­ku to­ho­to  střetu se vo­zid­lo sta­ne neov­la­da­tel­ným, dos­ta­ne se na chod­ník a tam usmr­tí dvě oso­by, těžce zra­ní tři oso­by a dal­ších pět osob zra­ní leh­ce, obecně ne­bez­peč­ný nás­le­dek neb­yl způso­ben obecně ne­bez­peč­ným jed­ná­ním, a nej­de te­dy o trest­ný čin obec­né­ho oh­ro­že­ní  pod­le §  180 tr. zák., ale o trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 tr. zák. (č. 45/1984 Sb. rozh. tr.).

Obec­né ne­bez­pe­čí nas­ta­ne jen teh­dy, vznik­ne-li si­tua­ce, kte­rá svou po­va­hou,  roz­sa­hem  a  in­ten­zi­tou  oh­ro­že­ní se rov­ná ne­bez­pe­čí  po­žá­ru, po­vodně, vý­bu­chu, apod.,  a hro­zí-li ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo těžké új­my na  zdra­ví li­dem ne­bo ško­dy vel­ké­ho roz­sa­hu na ci­zím ma­jet­ku bez­prostředně (č.36/1984 Sb. rozh. tr.).

Pro stav obec­né­ho ne­bez­pe­čí ve smys­lu § 179 a § 180 tr. zák. je ty­pic­ké ne­jen přib­lí­že­ní se k po­ru­še, tj. bez­prostřed­ní, kon­krét­ní hroz­ba je­jí­ho vzni­ku, ale ta­ké ur­či­tá ži­vel­nost a neov­la­da­tel­nost průběhu vy­vo­la­né udá­los­ti, kdy vznik po­ru­chy na zá­ko­nem chráněném zá­jmu  ne­ní zá­vis­lý jen na jed­ná­ní pa­cha­te­le, ale předev­ším na na­ho­di­lých okol­nos­tech (č. 12/1988 Sb. rozh. tr.).

 

Dá­le srov. i rozh. NS ČR sp. zn. 4 Tz 209/2001.

 

NS ČR – 4 Tz 209/2001 ze dne 26. 9. 2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 14, T 343)

K naplnění poj­mu „způso­bí obec­né ne­bez­pe­čí“ u tres­tné­ho či­nu obec­né­ho oh­ro­že­ní pod­le § 180 TrZ nes­ta­čí ja­ké­ko­liv jed­ná­ní, jímž může být li­dem způso­be­na smrt ne­bo těžká új­ma na zdra­ví ne­bo na ci­zím ma­jet­ku ško­da vel­ké­ho roz­sa­hu, ale mu­sí jít o někte­ré z jed­ná­ní přík­lad­mo uve­de­ných v § 179 od­st. 1 ali­nea pr­vní TrZ, z něhož bez­prostředně hro­zí obecně ne­bez­peč­né nás­led­ky, přičemž je ty­pic­ké přib­lí­že­ní se k po­ru­še a dá­le ur­či­tá ži­vel­nost a neov­la­da­tel­nost průběhu udá­los­tí, při nichž po­ru­cha čas­to zá­vi­sí na na­ho­di­lých, vli­vu pa­cha­te­le se vy­my­ka­jí­cích udá­los­tí. Nes­ta­čí te­dy, když pa­cha­te­lo­vým jed­ná­ním by­la vy­tvořena pou­ze ta­ko­vá si­tua­ce, z níž by obecně ne­bez­peč­ný nás­le­dek za ur­či­tých okol­nos­tí a splnění ještě dal­ších pod­mí­nek tepr­ve mohl vznik­nout.

Uve­de­né zá­sa­dy pla­tí i za si­tua­ce, kdy je obec­né ne­bez­pe­čí vy­vo­zo­vá­no ze sku­teč­nos­ti, že auto­mo­bil říze­ný ob­viněným po ne­hodě, kte­rou za­vi­nil, zůstal stát na že­lez­nič­ních ko­le­jích a vy­tvořil překáž­ku bez­peč­né­mu pro­vo­zu na že­lez­nič­ní tra­ti.

 

NS ČR – 3 Tdo 427/2004 ze dne 26. 5. 2004 (Sou­bor tres­tních roz­hod­nu­tí NS, se­šit 7, T 709)

Z hle­dis­ka po­sou­ze­ní jed­ná­ní pa­cha­te­le ja­ko tres­tné­ho či­nu obec­né­ho oh­ro­že­ní pod­le § 180 TrZ, je­hož se do­pus­til při říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, ne­ní roz­ho­du­jí­cí tech­nic­ká cha­rak­te­ris­ti­ka sa­mot­né­ho vo­zid­la (tj., zda vo­zid­lo by­lo ur­če­no k hro­mad­né přep­ravě osob či ni­ko­li), nýbrž sku­teč­ný po­čet přep­ra­vo­va­ných osob ve vo­zid­le, resp. sku­teč­ný osob bez­prostředně oh­ro­že­ných jed­ná­ním pa­cha­te­le. I když se to vzhle­dem k cha­rak­te­ris­ti­ce vo­zid­la zpra­vid­la tý­ká prostředků hro­mad­né přep­ra­vy osob (ja­ký­mi jsou např. vlak, auto­bus), tres­tní od­povědnost za trest­ný čin obec­né­ho oh­ro­že­ní ne­ní vy­lou­če­na ani v ji­ných přípa­dech.

            § 201 Us­ta­no­ve­ní § 201 tr. zák. za­ka­zu­je vy­ko­ná­vat ur­či­té za­městná­ní ne­bo čin­nost ve sta­vu vy­lu­ču­jí­cím způso­bi­lost, kte­rou si pa­cha­tel přivo­dil vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky. Trest­ný čin dle § 201 tr. zák. je do­ko­nán pro­ve­de­ním za­ká­za­né­ho jed­ná­ní, kte­ré má obecně ne­bez­peč­nou po­va­hu, ale od obec­né­ho ne­bez­pe­čí (§ 179, § 180 tr. zák.) se od­li­šu­je ved­le roz­sa­hu oh­ro­že­ní též tím, že ne­bez­pe­čí chráněným zá­jmům ne­mu­sí kon­krétně a bez­prostředně hro­zit, sta­čí jen vzdá­le­ná mož­nost po­ru­chy.

            No­ve­la č. 411/2005 Sb. vlo­ži­la nově us­ta­no­ve­ní § 201 od­st. 1 TrZ, jež sta­no­ví tres­tnost pa­cha­te­le, jenž, byť i z ned­ba­los­ti, vy­ko­ná­vá ve sta­vu vy­lu­ču­jí­cím způso­bi­lost, kte­rý si přivo­dil vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky, za­městná­ní ne­bo ji­nou čin­nost, při kte­rých by mohl oh­ro­zit ži­vot ne­bo zdra­ví li­dí ne­bo způso­bit znač­nou ško­du na ma­jet­ku. V od­stav­ci 2 té­to skut­ko­vé pod­sta­ty by­la v zá­sadě přev­za­ta do­sa­vad­ní zá­klad­ní skut­ko­vá pod­sta­ta to­ho­to tres­tné­ho či­nu.

            Ta­to úp­ra­va vy­ka­zu­je vý­raz­né ry­sy po­dob­nos­ti se zněním tres­tní­ho zá­ko­na před no­ve­lou č. 175/1990 Sb., kte­rá převážně z důvodů dek­ri­mi­na­li­zač­ních původ­ní znění us­ta­no­ve­ní § 201 TrZ změni­la a skut­ko­vou pod­sta­tu od­po­ví­da­jí­cí v pod­statě znění dneš­ní­ho § 201 od­st. 2 TrZ přej­me­no­va­la na oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky. Před dnem 1. 7. 1990, kdy uve­de­ná no­ve­la na­by­la účin­nos­ti, šlo o skut­ko­vou pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu opil­ství.^[7] To­ho­to tres­tné­ho či­nu se moh­la do­pus­tit oso­ba, kte­rá po­té, co po­ži­la al­ko­ho­lic­ké­ho ná­po­je, vy­ko­ná­va­la za­městná­ní ne­bo ji­nou čin­nost, při kte­rých by moh­la oh­ro­zit ži­vot ne­bo zdra­ví li­dí ne­bo způso­bit znač­nou ško­du na ma­jet­ku.[8]

            Ju­di­ka­tu­ra k tres­tné­mu či­nu opil­ství pod­le § 201 TrZ, ve znění před no­ve­lou č. 175/1990 Sb., vy­chá­ze­la z to­ho, že us­ta­no­ve­ní § 201 TrZ za­ka­zu­je vy­ko­ná­vat ur­či­té za­městná­ní ne­bo čin­nost ve sta­vu vy­lu­ču­jí­cím způso­bi­lost, kte­rou si pa­cha­tel přivo­dil vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky. Trest­ný čin dle § 201 TrZ je do­ko­nán pro­ve­de­ním za­ká­za­né­ho jed­ná­ní, kte­ré má obecně ne­bez­peč­nou po­va­hu, ale od obec­né­ho ne­bez­pe­čí (§ 179, § 180 TrZ) se od­li­šu­je ved­le roz­sa­hu oh­ro­že­ní též tím, že ne­bez­pe­čí chráněným zá­jmům ne­mu­sí kon­krétně a bez­prostředně hro­zit, sta­čí jen vzdá­le­ná mož­nost po­ru­chy.

            Ap­li­kač­ní praxe za­ča­la přib­ližně od po­čát­ku 60. let (a to na pod­kladě zá­věrů soudně lé­kařské kon­fe­ren­ce, kte­rá se us­ku­teč­ni­la přib­ližně v po­lo­vině 50. let) vy­chá­zet z hla­di­ny al­ko­ho­lu v kr­vi ve vý­ši 1,00 g/kg (pro­mi­le), kte­rá by­la pok­lá­dá­na všeo­becně za stu­peň ov­livnění, kte­rý vy­lu­ču­je všeo­becně u průměrné­ho řidi­če schop­nost bez­pečně a spo­leh­livě ov­lá­dat mo­to­ro­vé vo­zid­lo (neap­li­ko­va­la se u cyk­listů, pou­ží­va­la se i u řidičů někte­rých ne­mo­to­ro­vých vo­zi­del, např. po­vozů). By­la ale zá­ro­veň za­lo­že­na na myš­len­ce, kte­rá se pro­sa­zo­va­la do ju­di­ka­tu­ry pos­tupně v průběhu 70. a 80. let, to­tiž že ke sní­že­ní schop­nos­ti řidi­če v roz­sa­hu  před­pok­lá­da­ném us­ta­no­ve­ním  §  201  TrZ může do­jít  i teh­dy, když hla­di­na al­ko­ho­lu v kr­vi  řidi­če je  niž­ší než  jed­no pro­mi­le. V ta­ko­vém případě  při po­su­zo­vá­ní  způso­bi­los­ti řidi­če  k říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la je nut­no hod­no­tit ta­ké  způsob jíz­dy řidi­če  ov­livněné­ho al­ko­ho­lem  z  to­ho  hle­dis­ka,  ja­kou  měrou  oh­ro­žo­val  účas­tní­ky sil­nič­ní­ho pro­vo­zu a bez­peč­nost to­ho­to pro­vo­zu.[9] Např. vo­jen­ské sou­dy obecně po­su­zo­va­ly ja­ko trest­ný čin opil­ství pod­le § 201 TrZ, ve znění před no­ve­lou č. 175/1990 Sb., přípa­dy, kdy hla­di­na al­ko­ho­lu do­sáh­la ales­poň hod­no­ty 0,8 g/kg, a to popř. ne­jen vzhle­dem k ris­kan­tní­mu způso­bu jíz­dy řidi­če, ale např. i za sní­že­né vi­di­tel­nos­ti, ml­hy, atd.

            Kromě to­ho nel­ze vy­lou­čit ani to, že hla­di­na al­ko­ho­lu v kr­vi by­la v úz­ké spolu­prá­ci s od­bor­ní­ky z obo­ru soud­ní­ho lé­kařství kon­cem 50. let tak­to vy­me­ze­na i s od­ka­zem na to, že teh­dej­ší vý­luč­ná me­to­da zjiš­ťo­vá­ní al­ko­ho­lu v kr­vi - Wid­mar­ko­va zkouš­ka - po­ža­do­va­la ur­či­tou mí­ru to­le­ran­ce ve vzta­hu ke spo­leh­li­vos­ti té­to me­to­dy, a to ve vý­ši 0,2 g/kg. Ji­nak se to­tiž vy­chá­ze­lo ze zá­věru, že v případě do­sa­že­ní hla­di­ny al­ko­ho­lu 0,8 g/kg vy­vstá­vá již čtyřik­rát větší ne­bez­pe­čí dop­rav­ní ne­ho­dy než u zce­la stříz­li­vých řidičů, tak­že ve vědec­kém světě by­la ta­to kon­cen­tra­ce al­ko­ho­lu v kr­vi po­va­žo­vá­na za hra­ni­ci schop­nos­ti k říze­ní vo­zid­la. Po­kud v teh­dej­ší ČSSR se vy­chá­ze­lo z hra­ni­ce ve vý­ši 1,0 g/kg, by­lo to tak pro­to, aby se ob­sáh­la to­le­ran­ce mož­né chy­by či nepřes­nos­ti zjištění množ­ství al­ko­ho­lu v kr­vi.[10] Nel­ze zce­la vy­lou­čit ani to, že po­kud by by­ly vy­uží­vá­ny me­to­dy zjiš­ťo­vá­ní al­ko­ho­lu v kr­vi do­ko­na­lej­ší (např. me­to­da ply­no­vé chro­ma­tog­ra­fie), umož­ni­lo by to vy­chá­zet plně z vědec­ky sta­no­ve­né hra­ni­ce 0,8 g/kg.[11]

            Ap­li­kač­ní praxe u větši­ny stát­ních za­stu­pi­tel­ství – jak by­lo zjištěno předběžným průzku­mem[12] – spo­čí­vá na tom, že za zá­klad tres­tní od­povědnos­ti jak u věcí, v nichž byl sep­sán zá­znam o za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní (§ 158 od­st. 3 vě­ta pr­vní TrŘ), tak i věcí, v nichž už by­lo za­há­je­no tres­tní stí­há­ní, se be­re hla­di­na al­ko­ho­lu v kr­vi 1,0 g/kg. Hla­di­na al­ko­ho­lu 0,8 g/kg se zoh­led­ňu­je buď ja­ko vý­jim­ka jen u někte­rých ok­res­ních stát­ních za­stu­pi­tel­ství (např. v ob­vo­du KSZ v Pra­ze, KSZ Ús­tí nad La­bem a dá­le zvláště v ob­vo­du KSZ v Brně, kde se jed­ná o poměrně znač­nou část ok­res­ních stát­ních za­stu­pi­tel­ství, takřka po­lo­vi­nu ze 14), a to zce­la obecně, ne­bo u všech ok­res­ních stát­ních za­stu­pi­tel­ství, by­lo-li ji­nak než z vý­sled­ku lé­kařské­ho vy­šetření (např. ale i z kli­nic­ké­ho vy­šetření ne­bo z vý­povědí svědků, atd.) zjištěno, že znak "stav vy­lu­ču­jí­cí způso­bi­lost" byl naplněn. V tom­to případě jde o běžnou praxi, ni­ko­li o vý­jim­ku.

            Da­ný prob­lém lze ov­šem řešit i z poh­le­du, zda přija­tá kon­cep­ce bo­do­vé­ho hod­no­ce­ní a na ní na­vá­za­ný od­stup­ňo­va­ný ad­mi­nis­tra­tiv­ní pos­tih (vy­chá­ze­jí­cí i z „jemnější­ho“ roz­li­šo­vá­ní ov­livnění řidi­če al­ko­ho­lem) nez­na­me­ná zá­sad­ní změnu v kon­cep­ci do­sa­vad­ní­ho pos­ti­hu řidičů pro trest­ný čin oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 TrZ v důsled­ku nás­led­né změ­ny po­su­zo­vá­ní zna­ku „ve sta­vu vy­lu­ču­jí­cím způso­bi­lost“.

            Z to­ho­to hle­dis­ka je dle na­še­ho ná­zo­ru zřej­mé, že záko­nem o sil­nič­ním dop­ravě byl za­ve­den no­vý sys­tém ne­ga­tiv­ní­ho hod­no­ce­ní cho­vá­ní řidičů, kte­rý v po­době kri­te­rií pro po­sou­ze­ní proti­práv­ní­ho jed­ná­ní  a k nim přiřaze­ným ztrá­tám v po­době čí­sel­né­ho vy­jádření v poč­tu bodů, sta­no­ve­ných v přílo­ze k zá­ko­nu v po­době sa­zeb­ní­ku vy­jadřuje (ob­vyk­le pos­tup­nou) ztrá­tu způso­bi­los­ti řidi­če k říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del (při od­eč­te­ní 12 bodů tu­to způso­bi­lost ztrá­cí zce­la a řidič­ské op­rávnění mu za­ni­ká ex le­ge[13], což se vzta­hu­je i na řidi­če - ci­zo­zem­ce[14]). Na dru­hé straně smys­lem za­ve­de­ní to­ho­to bo­do­vé­ho hod­no­ce­ní vy­jádřené­ho v zá­koně o sil­nič­ní dop­ravě[15] ne­po­chybně ne­by­lo měnit do­sa­vad­ní ju­di­ka­tor­ní praxi soudů při vý­kla­du zna­ku „ve sta­vu vy­lu­ču­jí­cím způso­bi­lost“, kte­rá je dlou­há lé­ta kon­stan­tní a vy­chá­zí – jak je os­tatně ši­ro­ké od­bor­né teo­re­tic­ké i prak­tic­ké veřej­nos­ti zná­mo – z od­bor­ných, zna­lec­ky pod­lo­že­ných zá­věrů o sku­teč­né nezpůso­bi­los­ti  ta­ko­vé oso­by bez­pečně řídit mo­to­ro­vé vo­zid­lo ve stup­ni, v němž již oh­ro­žu­je os­tat­ní účas­tní­ky sil­nič­ní­ho pro­vo­zu a za­klá­dá reál­né ne­bez­pe­čí, je­hož pre­ven­ci má půso­be­ním po­mo­cí od­stra­še­ní i půso­be­ním v po­době san­kce za je­ho vy­vo­lá­ní (a za splnění dal­ších pod­mí­nek v us­ta­no­ve­ní § 201 TrZ uve­de­ných) tres­tní zá­kon za­jis­tit.

            Ji­nak řeče­no – za­ve­de­ní bo­do­vé­ho hod­no­ce­ní je čistě ad­mi­nis­tra­tiv­ním opatřením, tak je třeba chá­pat i připo­je­ný „sa­zeb­ník“ - a ač pou­ží­vá­ní shod­ných či ob­dob­ných pojmů, kte­ré uží­vá v tom­to případě i tres­tní zá­kon, ne­ní jistě nej­vhodnějším řeše­ním, lze tu bez po­chyb­nos­tí  uči­nit zá­věr, že ani uve­de­ná změna na sou­čas­né ju­di­ka­tuře a vy­me­ze­ní vzta­hu me­zi tres­tným či­nem pod­le § 201 TrZ a je­mu od­po­ví­da­jí­cím přes­tup­kem nic nemění, tak­že až na dal­ší zůstá­vá tou­to hra­ni­cí roz­hod­nou pro po­su­zo­vá­ní ta­ko­vých jed­ná­ní z hle­dis­ka prá­va tres­tní­ho obecně uz­ná­va­ná hra­ni­ce (ko­lem) 1 g/kg (‰) al­ko­ho­lu v kr­vi řidi­če.

            Pro ten­to vý­klad ko­nec konců ho­voří i pos­led­ní no­ve­la to­ho­to  sa­zeb­ní­ku, pro­ve­de­ná zá­ko­nem č. 226/2006 Sb.,  kte­rý up­ra­vil poj­mo­vý apa­rát tak, že stup­ni­ce hod­not v po­době 3 a 6 od­ní­ma­ných bodů směřuje zřetelně do ob­las­ti ad­mi­nis­tra­tiv­ní­ho pos­ti­hu a tepr­ve pos­led­ní stu­peň – 7 bodů – se poj­mově kry­je s ju­di­ka­torně sta­no­ve­nou hra­ni­cí stupně pod­na­pi­los­ti řidi­če, kte­rá již za­klá­dá naplnění znaků tres­tné­ho či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 TrZ. Vzhle­dem k sub­si­dia­ritě ad­mi­nis­tra­tiv­ní­ho pos­ti­hu ve vzta­hu k trestněpráv­ní­mu (v už­ším smys­lu) pos­ti­hu bu­de mít před­nost up­latnění trestněpráv­ní­ho pos­ti­hu, sa­mozřejmě za před­pok­la­du, že bu­dou splně­ny i os­tat­ní zá­kon­né před­pok­la­dy pro trestněpráv­ní od­povědnost řidi­če. To­to us­ta­no­ve­ní sa­zeb­ní­ku se pak uži­je za po­mo­ci me­cha­nis­mu uve­de­né­ho v § 123b zá­ko­na o sil­nič­ním pro­vo­zu, te­dy tak, že se na zá­kladě pra­vo­moc­né­ho od­sou­ze­ní pro trest­ný čin pod­le § 201 TrZ od­eč­te řidi­či 7 bodů. V ny­ní plat­ném znění lze ap­li­ka­ci to­ho­to sa­zeb­ní­ku v ná­vaz­nos­ti na ob­sah zá­ko­na o sil­nič­ním pro­vo­zu i na zá­kon o přes­tup­cích již bez ja­kých­ko­li po­chyb­nos­tí vy­lo­žit i ve vzta­hu k ci­to­va­né­mu us­ta­no­ve­ní § 201 TrZ.

 

Me­zi  po­vo­lá­ní a  čin­nos­ti, s  je­jichž vý­ko­nem  bý­vá spo­je­no ne­bez­pe­čí pro  ži­vot, zdra­ví ne­bo  těles­nou bez­peč­nost li­dí  ne­bo pro ma­je­tek ve smys­lu §  87/1948 Sb., patří  i říze­ní mo­to­ro­vých vo­zi­del (č. 82/1950 Sb. rozh. tr.).

Jíz­da na jíz­dním ko­le ve sta­vu pod­na­pi­los­ti ne­ní čin­nos­tí ve smys­lu  § 201  tr.  zák.  ne­boť to­to vo­zid­lo v důsled­ku své konstruk­ce, ma­lé vá­hy a zej­mé­na  ne­dos­tat­ku mo­to­ric­ké sí­ly  ne­má značnější ki­ne­tic­kou ener­gii. Způso­bí-li cykl­ista v pod­na­pi­los­ti škod­li­vé nás­led­ky, od­po­ví­da­jí­cí zá­kon­ným znakům  někte­ré­ho po­ru­cho­vé­ho  tres­tné­ho či­nu  (§ 223,  § 224 tr.  zák.), spá­chá jen ten­to trest­ný čin a ni­ko­li též trest­ný čin pod­le § 201 tr. zák. (č. 1/66 Sb. rozh. tr.)

Jíz­du na tan­de­mu(dru­hém se­dad­le) mo­to­cyk­lu nel­ze po­va­žo­vat za vý­kon za­městná­ní ne­bo čin­nos­ti ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 201 tr. zák. Tan­dem­ista může si­ce svým cho­vá­ním říze­ní mo­to­cyk­lu ov­liv­nit a tak  způso­bit dop­rav­ní  ne­ho­du,  av­šak  na říze­ní  mo­to­cyk­lu se ni­jak ak­tivně ne­po­dí­lí (č. 59/1965 Sb. rozh. tr.).

Rovněž říze­ní po­vo­zu pod­na­pi­lým ko­čím na veřej­né vo­zov­ce je mož­no za  ur­či­tých okol­nos­tí po­va­žo­vat za čin­nost, při  kte­ré by mohl  být oh­ro­žen  ži­vot ne­bo  zdra­ví li­dí  ne­bo způso­be­na znač­ná ško­da na ma­jet­ku. Říze­ní koň­ské­ho po­vo­zu vy­ža­du­je též  ov­lá­dá­ní ci­zí  taž­né  sí­ly, a to tak, aby jíz­da pro­bí­ha­la v sou­la­du s pra­vid­ly sil­nič­ní­ho pro­vo­zu, kte­rých  po­ru­še­ní může snad­no vést ke ko­li­zi, zej­mé­na s rych­lý­mi mo­to­ro­vý­mi vo­zid­ly. Kromě udr­žo­vá­ní směru mu­sí ko­čí řešit i  ob­tíž­né dop­rav­ní si­tua­ce, např. vy­hý­bá­ní se  překáž­kám, přejíždění křižo­va­tek, atd. přičemž v ta­ko­vých­to si­tua­cích právě po­ma­lost a  ztí­že­ná ov­la­da­tel­nost po­vo­zu při je­ho poměrně vel­kých  rozměrech  zvy­šu­je  potřebu  správ­né­ho  vní­má­ní a roz­ho­do­vá­ní. Ko­li­ze s os­tat­ní­mi účas­tní­ky sil­nič­ní­ho pro­vo­zu je pak s oh­le­dem  na rozměry a vá­hu koň­ské­ho po­vo­zu  za ur­či­tých okol­nos­tí  spo­je­na  s  oh­ro­že­ním  ži­vo­ta a zdra­ví li­dí  ne­bo s ne­bez­pe­čím vzni­ku znač­né ško­dy na ma­jet­ku (č.13/1967 Sb. rozh. tr.).

I. Ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu  opil­ství pod­le § 201 tr. zák. sta­čí po ob­jek­tiv­ní  strán­ce, aby jed­ná­ním pa­cha­te­le po po­ži­tí al­ko­ho­lic­kých ná­pojů vznik­la mož­nost oh­ro­že­ní chráněných zá­jmů. Nap­ro­ti to­mu u tres­tné­ho či­nu obec­né­ho oh­ro­že­ní pod­le § 180 od­st. 1 tr.  zák. se  vy­ža­du­je, aby obec­né ne­bez­pe­čí ve vzta­hu k chráněným zá­jmům v důsled­ku jed­ná­ní pa­cha­te­le již hro­zi­lo (č. 62/1967 Sb. rozh. tr.).

Wid­mar­ko­va zkouš­ka je jen jed­ním z důkazů ke zjištění stupně opi­los­ti; jsou-li po­chyb­nos­ti o spo­leh­li­vos­ti je­jí­ho vý­sled­ku, je třeba užít dal­ších důkazů (NS SSR - 3 Tz 73/70).

Ze slov „mohl by oh­ro­zit“ v textu § 201  tr. zák. ply­ne, že ne­bez­pe­čí pro chráněné zá­jmy tu  ne­mu­sí (na roz­díl  od tres­tné­ho či­nu pod­le § 180 tr.zák.) kon­krétně a bez­prostředně hro­zit, že tu sta­čí  vzdá­le­ná  mož­nost  po­ru­chy  da­ná  již  tím, že pa­cha­tel po po­ži­tí  al­ko­ho­lic­ké­ho  ná­po­je  vy­ko­ná­vá  ur­či­tou  čin­nost. Přitom mož­nost vzni­ku té­to  po­ru­chy je  nut­no po­su­zo­vat  pod­le obec­ných zá­sad o ob­jek­tiv­ní příčin­né sou­vis­los­ti.

Mož­nos­ti vzni­ku si­tua­ce oh­ro­žu­jí­cí ži­vot ne­bo zdra­ví li­dí ne­bo si­tua­ce, z níž hro­zí znač­ná ško­da na ma­jet­ku v že­lez­nič­ním pro­vo­zu ty­pic­ky vzni­ká, jes­tli­že po po­ži­tí al­ko­ho­lic­ké­ho ná­po­je vy­ko­ná­va­jí svou služ­bu ur­či­té ka­te­go­rie že­lez­nič­ních za­městnanců, kteří půso­bí přímo při sa­mot­ném pro­vo­zu že­lez­nič­ní dop­ra­vy, ja­ko jsou např. stroj­ve­dou­cí a je­jich po­moc­ní­ci, průvod­čí vlaků, vý­prav­čí, vý­hyb­káři, po­su­no­va­či a  ve­dou­cí po­su­nu, hrad­laři, za­městnan­ci pověření za­jištěním bez­peč­nos­ti osob  pra­cu­jí­cích za pro­vo­zu  dop­ra­vy na údržbě či  ob­nově že­lez­nič­ní­ho svr­šku, apod. Jed­nou  ze zá­klad­ních  a nez­byt­ných  pod­mí­nek bez­peč­nos­ti pro­vo­zu v že­lez­nič­ní dop­ravě je ov­šem i ne­zá­vad­ný tech­nic­ký stav strojů a vozů, za­bez­pe­čo­va­cích  za­říze­ní, že­lez­nič­ní­ho svr­šku. Je pro­to od­ůvodněn zá­věr, že mož­nost  stej­né­ho oh­ro­že­ní ži­vo­ta ne­bo zdra­ví li­dí  ne­bo ma­jet­ku vzni­ká z to­ho, že po po­ži­tí al­ko­ho­lic­ké­ho ná­po­je  by svou  služ­bu  vy­ko­ná­va­li za­městnan­ci od­povědní za za­jištění   těchto   dal­ších   nez­byt­ných pod­mí­nek   bez­peč­né­ho že­lez­nič­ní­ho  pro­vo­zu, ja­ko jsou např.  voz­mistři od­povědní za tech­nic­ké proh­líd­ky vy­pra­vo­va­ných vlaků, správ­né na­lo­že­ní a upevnění nák­la­du; údr­žbáři za­bez­pe­čo­va­cích za­říze­ní; oso­by od­povědné za vý­stup­ní kon­tro­lu  v  op­rav­nách  strojů  a  vozů; pochůzkáři na tra­ti apod (GP ČSSR - FGn 510/78).

I. Jes­tli­že průvod­čí vla­ku vy­ko­ná­vá své za­městná­ní po po­ži­tí al­ko­ho­lic­kých ná­pojů, do­pouš­tí se tres­tné­ho či­nu opil­ství pod­le 201 tr. zák., pro­to­že vý­kon služ­by  průvod­čí­ho vla­ku pod vli­vem al­ko­ho­lic­kých  ná­pojů je čin­nos­tí, při níž by mohl být oh­ro­žen ži­vot ne­bo způso­be­na znač­ná ško­da na ma­jet­ku.

            II. Jes­tli­že průvod­čí vla­ku nas­tou­pil do služ­by v pod­na­pi­lém sta­vu, ale  ještě ne­za­čal vy­ko­ná­vat čin­nost  průvod­čí­ho, je třeba je­ho jed­ná­ní po­sou­dit ja­ko po­kus  tres­tné­ho či­nu opil­ství  pod­le § 8 od­st. 1, § 201 tr. zák. (č. 40/1982 Sb. rozh. tr.).

Ke  sní­že­ní  schop­nos­ti   řidi­če  v  roz­sa­hu  před­pok­lá­da­ném us­ta­no­ve­ním  §  201  tr. zák. může do­jít  i teh­dy, když hla­di­na al­ko­ho­lu v kr­vi řidi­če je niž­ší než jed­no pro­mi­le. V ta­ko­vém případě při po­su­zo­vá­ní způso­bi­los­ti řidi­če k říze­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la je nut­no hod­no­tit ta­ké způsob jíz­dy řidi­če ov­livněné­ho al­ko­ho­lem z to­ho  hle­dis­ka, ja­kou  měrou oh­ro­žo­val účas­tní­ky sil­nič­ní­ho pro­vo­zu a bez­peč­nost to­ho­to pro­vo­zu (Bull. NS ČSR č. 3/1983, rozh. č. 24).

Vo­jen­ské sou­dy po­va­žu­jí za trest­ný čin opil­ství pod­le § 201 tr. zák. jed­ná­ní řidi­če  mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la v ta­ko­vém stup­ni opo­je­ní al­ko­ho­lem v době jíz­dy, kdy jde zpra­vid­la nej­méně o jed­no pro­mi­le al­ko­ho­lu v je­ho kr­vi. V kon­krét­ních přípa­dech zá­věru o naplnění  zá­kon­ných znaků tres­tné­ho či­nu opil­ství pod­le § 201 tr. zák. neb­rá­ní  okol­nost, že u řidi­če by­la zjištěna v době říze­ní niž­ší hla­di­na al­ko­ho­lu v kr­vi než jed­no pro­mi­le, jes­tli­že je pro­ká­zá­no, že je­ho schop­nos­ti řídit mo­to­ro­vé vo­zid­lo i při té­to niž­ší hla­dině  al­ko­ho­lu v kr­vi by­ly sní­že­ny v roz­sa­hu, ja­ký před­pok­lá­dá to­to us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­na.

Správně přitom vo­jen­ské sou­dy za do­ko­na­ný trest­ný čin opil­ství pod­le § 201  tr. zák. ne­po­va­žu­jí  pou­hé  star­to­vá­ní mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, ale tepr­ve jíz­du s mo­to­ro­vým vo­zid­lem  (č. 12/1985 Sb. rozh. tr.).

Ne­ní-li bez­pečně pro­ká­zá­no, že schop­nos­ti řidi­če mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, kte­rý řídil po po­ži­tí al­ko­ho­lic­ké­ho ná­po­je, by­ly sní­že­ny v míře od­po­ví­da­jí­cí reál­né­mu  ne­bez­pe­čí po­ru­še­ní zá­jmů chráněných § 201  tr. zák., nel­ze chybějí­cí for­mál­ní znak uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu nah­ra­dit okol­nos­tmi, kte­ré cha­rak­te­ri­zu­jí ma­te­riál­ní znak to­ho­to  tres­tné­ho či­nu, napřík­lad okol­nos­tí, že ob­vině­ný byl již dvak­rát pot­res­tán pro trest­ný čin opil­ství pod­le § 201 tr. zák. Ta­ko­vý  pos­tup by byl v roz­po­ru se zá­sa­dou „nullum cri­men si­ne le­ge.“ (č. 35/1990 Sb. rozh. tr.).

Ob­vině­ný v noč­ních ho­di­nách řídil po před­cho­zím po­ži­tí al­ko­ho­lic­kých ná­pojů  svůj osob­ní auto­mo­bil, přičemž měl v  kr­vi 1,54 g/kg al­ko­ho­lu. Ob­vině­ný na­mí­tal, že jed­nal v kraj­ní nou­zi, pro­to­že vo­zid­lo řídil, aby od­vrá­til ne­bez­pe­čí, kte­ré hro­zi­lo je­ho dceři. Ta­to  v no­ci té­hož  dne by­la pos­ti­že­na  bo­les­tmi a křeče­mi a ob­vině­ný v domnění, že jde o oh­ro­že­ní je­jí­ho ži­vo­ta, se roz­hodl od­vézt ji do ne­moc­ni­ce.

Zá­kon­né pod­mín­ky jed­ná­ní v kraj­ní nou­zi však splně­ny ne­by­ly. Pou­ži­tí us­ta­no­ve­ní § 14 tr. zák. mj. před­pok­lá­dá, že  ne­bez­pe­čí, kte­ré hro­zí  zá­jmům chráněným tres­tním  zá­ko­nem, nel­ze za  da­ných okol­nos­tí  od­vrá­tit   ji­nak.  V  případě   ob­viněné­ho  však  by­lo pro­ká­zá­no, že  po­moc je­ho dceři by­lo mož­no za­jis­tit te­le­fo­nic­kým přivo­lá­ním  lé­kařské po­mo­ci, zej­mé­na,  když  je­den  ze sou­sedů, kte­ré­ho ob­vině­ný  žá­dal bez­výs­ledně o  od­voz dce­ry do  ne­moc­ni­ce, měl te­le­fon a byl ocho­ten jej pou­žít v případě, že by ho ob­vině­ný o přivo­lá­ní lé­kařské po­mo­ci po­žá­dal.

To, že ob­vině­ný jed­nal za okol­nos­tí blí­ží­cích se pod­mín­kám kraj­ní nou­ze ve  smys­lu  §  14 tr. zák., však  může být důvo­dem neu­lo­že­ní tres­tu zá­ka­zu čin­nos­ti (č. 17/1991 Sb.rozh.tr.).

Jed­no­čin­ný souběh tres­tných  činů oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. d) tr. zák. a ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 223 tr. zák. je vy­lou­čen. Sku­tek se po­sou­dí jen  pod­le us­ta­no­ve­ní § 201 písm. d) tr. zák., ne­boť jde o us­ta­no­ve­ní  ve vzta­hu k us­ta­no­ve­ní § 223 tr. zák. spe­ciál­ní  (č. 50/1994 Sb. rozh. tr.).

 

II.  Ris­kan­tní jíz­da  opi­lé­ho  řidi­če (1,43 g/kg  al­ko­ho­lu v kr­vi) rych­los­tí, jež je nepřiměřená i z tech­nic­ké­ho hle­dis­ka sta­vu vo­zov­ky, ve­dou­cí k to­mu, že jím říze­né mo­to­ro­vé vo­zid­lo po pro­je­tí za­táč­ky vje­de do proti­směru a čelně se střet­ne s proti­je­dou­cím vo­zid­lem,  přičemž doj­de k usmr­ce­ní dvou osob  a těžké  újmě na zdra­ví s  tr­va­lý­mi nás­led­ky u  oso­by dal­ší, napl­ňu­je znak hru­bé­ho po­ru­še­ní před­pisů o bez­peč­nos­ti v dop­ravě  ve smys­lu § 224 od­st. 3 tr. zák., ja­kož i dal­ší  zna­ky  to­ho­to  tres­tné­ho či­nu, a to  v jed­no­čin­ném souběhu s tres­tným či­nem oh­ro­že­ní  pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. d) tr. zák. (Kraj­ský soud v Če­ských Budějo­vi­cích - 14 To 337/97)

Jed­no­čin­ný souběh tres­tné­ho či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201  písm. d) tr. zák. a  tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní na zdra­ví pod­le § 224 od­st. 1, 2, popř. pod­le § 224 od­st. 3 tr. zák. ne­ní vy­lou­čen.  Skut­ko­vé pod­sta­ty uve­de­ných  tres­tných činů nej­sou me­zi  se­bou ve vzta­hu, kdy  by byl  je­den z  nich tres­tným či­nem spe­ciál­ním vůči dru­hé­mu, a to ani v případě, kdy po­ru­še­ní důle­ži­té po­vin­nos­ti  ulo­že­né pa­cha­te­li  pod­le zá­ko­na, popř. hru­bé po­ru­še­ní před­pisů bez­peč­nos­ti dop­ra­vy ve­dou­cí k před­pok­lá­da­né­mu nás­led­ku na zdra­ví či ži­votě,  zá­le­že­lo předev­ším  v tom,  že pa­cha­tel  řídil mo­to­ro­vé vo­zid­lo pod vli­vem al­ko­ho­lu.

V  ta­ko­vých přípa­dech  nemůže být  jed­no­čin­ný souběh vy­lou­čen ani v důsled­ku  okol­nos­tí  průběhu  kon­krét­ní­ho skut­ku,  kte­ré by za­klá­da­ly fak­tic­kou kon­zum­pci je­ho  po­sou­ze­ní pod­le § 201 písm. d) tr. zák.  Po­kud doš­lo v důsled­ku jed­ná­ní pa­cha­te­le, jež má zna­ky úmysl­né­ho  tres­tné­ho  či­nu, i k naplnění znaků  ned­ba­los­tní­ho tres­tné­ho či­nu, nej­de o vztah tres­tných činů, kdy by moh­lo být za ja­kých­ko­li skut­ko­vých okol­nos­tí spá­chá­ní ta­ko­vé­ho jed­ná­ní po­va­žo­vá­no za prostředek ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu ned­ba­los­tní­ho, popř. za je­ho ved­lej­ší pro­dukt (č. 44/1998 Sb. rozh. tr.).

I.  Jed­no­čin­ný souběh tres­tné­ho  či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le  § 201 písm. b) tr.  zák. s  tres­tným či­nem maření vý­ko­nu úřed­ní­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 171 od­st. 1 písm. c) tr. zák. ne­ní vy­lou­čen (Rt 42/1999-I.).

I. Tres­tní  stí­há­ní ob­viněné­ho řidi­če  mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la pro trest­ný čin oh­ro­že­ní  pod vli­vem  ná­vy­ko­vé lát­ky  pod­le § 201 TrZ ne­ní vy­lou­če­no ani v případě,  jes­tli­že se ne­po­dařilo ob­jek­tivně (tj. od­běrem a vy­šetřením kr­ve) zjis­tit přes­né množ­ství al­ko­ho­lu v kr­vi řidi­če v době  jíz­dy. Ci­to­va­né us­ta­no­ve­ní to­tiž pod­mi­ňu­je tres­tní  od­povědnost sta­vem,  kte­rý vy­lu­ču­je  způso­bi­lost k vý­ko­nu za­městná­ní  ne­bo k  ji­né  čin­nos­ti,  při  nichž  by mohl pa­cha­tel oh­ro­zit  ži­vot ne­bo zdra­ví li­dí ne­bo způso­bit  znač­nou ško­du  na ma­jet­ku.  Na ta­ko­vý  stav lze si­ce usu­zo­vat  předev­ším z množ­ství (hla­di­ny)  al­ko­ho­lu v  kr­vi řidi­če, ale ne­ní-li ten­to údaj k dis­po­zi­ci, je mož­né a nut­né stav vy­lu­ču­jí­cí způso­bi­lost vy­vo­dit ze souhr­nu os­tat­ních okol­nos­tí, za nichž by­la jíz­da řidi­če mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la us­ku­tečněna, např. z dru­hu a množ­ství al­ko­ho­lic­kých ná­pojů po­ži­tých  před jíz­dou  řidi­čem, z  do­by, kdy k po­ži­tí  doš­lo, ze způso­bu jíz­dy, z  cel­ko­vé­ho cho­vá­ní  řidi­če před  ne­ho­dou i po ní, apod. K to­mu mu­sí or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní opatřit a pro­vést všech­ny vhod­né a potřeb­né důka­zy (§ 2 od­st. 5 TrŘ) a od­po­ví­da­jí­cím způso­bem je zhod­no­tit jed­not­livě i v souhr­nu (§ 2 od­st. 6 TrŘ).

II. Ved­le svědec­kých vý­povědí,  lé­kař­ských zpráv či zna­lec­ké­ho po­sud­ku může  být jed­ním ze  souhr­nu důkazů (byť ni­ko­li je­di­ným), ji­miž lze pro­ká­zat stav vy­lu­ču­jí­cí způso­bi­lost pa­cha­te­le k vý­ko­nu čin­nos­ti pod­le § 201 TrZ, též vý­sle­dek de­cho­vé zkouš­ky, zej­mé­na po­kud by­la ta­to zkouš­ka pro­ve­de­na přís­tro­jem, kte­rý umož­ňu­je kvan­ti­fi­ko­vat množ­ství po­ži­té­ho al­ko­ho­lu. Vý­sle­dek de­cho­vé zkouš­ky ne­ní mož­né bez dal­ší­ho od­mít­nout  jen z  důvo­du, že přís­troj, na kte­rém by­la zkouš­ka pro­ve­de­na, je  za­tí­žen ur­či­tou  nepřes­nos­tí, po­kud vý­sle­dek od­po­ví­dá os­tat­ním důkazům (NS ČR – 5 Tz 202/99 – Práv­ní roz­hle­dy č. 5/2000).

 

NS ČR – 5 Tz 62/2001 ze dne 24. 5. 2001 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 7, T 194)

1. I řidič osob­ní­ho mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, po­kud je pro je­ho čin­nost vliv ná­vy­ko­vé lát­ky zvlášť ne­bez­peč­ný, může spá­chat trest­ný čin oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. c) tr. zák., např. bu­de-li řídit auto­mo­bil na del­ší vzdá­le­nost, značně vy­so­kou rych­los­tí, a to vše v době zvý­še­né frek­ven­ce vo­zi­del ne­bo chodců na ko­mu­ni­ka­ci. Skut­ko­vá pod­sta­ta uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu však ne­bu­de naplněna v případě, když pod­na­pi­lý řidič pro­je­de v noč­ních ho­di­nách křižo­vat­ku na čer­ve­ný sig­nál, kte­rý mu to za­ka­zu­je.

 

NS ČR – 11 Tdo 917/2002 ze dne 17. 12. 2002 (Sou­bor roz­hod­nu­tí NS, sv. 23, T 526)

1. Okol­nost, že náj­em­ce je pod­le lea­sin­go­vé smlou­vy po­vi­nen na vlas­tní nák­la­dy od­stra­nit ško­dy na předmětu lea­sin­gu vznik­lé do da­ta převo­du vlas­tnic­ké­ho prá­va, před­sta­vu­je jen je­ho zá­va­zek k náh­radě ško­dy, ale ni­jak se ne­do­tý­ká té sku­teč­nos­ti, že se jed­ná o způso­be­ní ško­dy na ci­zím ma­jet­ku. Doj­de-li te­dy ke způso­be­ní větší ško­dy na předmětu lea­sin­gu jed­ná­ním pa­cha­te­le (náj­em­ce) před­pok­lá­da­ným v us­ta­no­ve­ní § 201 písm. d) TrZ, pak vý­še uve­de­ná smluv­ní po­vin­nost pa­cha­te­le k náh­radě ško­dy neb­rá­ní naplnění zá­kon­né­ho zna­ku spo­čí­va­jí­cí­ho ve způso­be­ní ta­ko­vé ško­dy na „ci­zím ma­jet­ku“.

2. Za si­tua­ce, kdy lea­sin­go­vé spo­leč­nos­ti v důsled­ku jed­ná­ní ob­viněné­ho napl­ňu­jí­cí­ho zá­kon­né zna­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu oh­ro­že­ní pod vli­vem ná­vy­ko­vé lát­ky pod­le § 201 písm. d) TrZ žá­dná ma­jet­ko­vá új­ma fak­tic­ky nev­znik­la, ne­boť ob­vině­ný po spá­chá­ní či­nu bez dal­ší­ho sám na vlas­tní nák­la­dy od­stra­nil ce­lou ško­du způso­be­nou ne předmětu lea­sin­gu a na­dá­le pok­ra­čo­val v řád­ném plnění svých po­vin­nos­tí vy­plý­va­jí­cích z uzavřené lea­sin­go­vé smlou­vy, přičemž smlou­va před­pok­lá­dá, že po skon­če­ní pro­náj­mu doj­de k převo­du vlas­tnic­tví předmětu lea­sin­gu na ob­viněné­ho, pak ty­to okol­nos­ti mo­hou vést až k zá­věru, že doš­lo k ta­ko­vé změně si­tua­ce, že v je­jím důsled­ku ne­bez­peč­nost či­nu pro spo­leč­nost po­mi­nu­la ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 65 od­st. 1 TrZ (ve znění před na­by­tím účin­nos­ti zá­ko­na č. 218/2003 Sb., po­té jde to­tiž o § 65 TrZ).

 

            § 207 Po­vin­nost pos­kyt­nout po­moc je zá­vis­lá na tom, zda hro­zí bez­prostřed­ní ne­bez­pe­čí smr­ti, ne­bo zda oso­ba je­ví znám­ky váž­né po­ru­chy zdra­ví. K tres­tní od­povědnos­ti ne­pos­ta­ču­je, po­kud by se po­ru­cha zdra­ví je­vi­la ja­ko méně vý­znam­ná, ač ve sku­teč­nos­ti by se jed­na­lo o váž­nou po­ru­chu zdra­ví. Roz­ho­du­jí­cí ne­ní, zda oh­ro­že­ná oso­ba ve sku­teč­nos­ti váž­nou po­ru­chu zdra­ví utrpě­la, ale že se tak je­vi­la svý­mi příz­na­ky.

            Potřeb­nou po­mo­cí se ro­zu­mí ta­ko­vá po­moc, kte­rá je za­potřebí k od­vrá­ce­ní ne­bo sní­že­ní ne­bez­pe­čí smr­ti oh­ro­že­né­ho (srov. rozh. č. 37/1963 Sb. rozh. tr.). Ne­ní to to­li­ko po­moc, kte­rá by spo­leh­livě ved­la k zá­chraně. Jed­ná se o po­moc, jež je za­potřebí pos­kyt­nout oh­ro­že­né osobě, kte­rá je­ví znám­ky váž­né po­ru­chy zdra­ví. Po­va­ha té­to po­mo­ci zá­vi­sí na okol­nos­tech kon­krét­ní­ho přípa­du.

            Po­vin­nost pos­kyt­nout potřeb­nou po­moc má kaž­dý, kdo s oh­le­dem na okol­nos­ti přípa­du má mož­nost ji pos­kyt­nout. Pos­kyt­nu­tí po­mo­ci ji­nou z osob na místě přítom­ných zba­vu­je té­to po­vin­nos­ti os­tat­ní oso­by jen teh­dy, jes­tli­že ne­by­lo v je­jich mož­nos­tech pos­kyt­nout ještě účinnější či rych­lej­ší po­moc. Nap­ro­ti to­mu po­vin­nost pos­kyt­nout potřeb­nou po­moc ne­má ten, kdo by je­jím splněním vy­sta­vo­val se­be ne­bo ji­né­ho v ne­bez­pe­čí. Je např. po­vi­nen pos­kyt­nout potřeb­nou po­moc řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, i když si přitom poš­ko­dí ne­bo zne­čis­tí za­říze­ní auto­mo­bi­lu. Ne­bez­pe­čí v naz­na­če­ném smys­lu nez­ba­vu­je po­vin­nos­ti pos­kyt­nout potřeb­nou po­moc ji­ným způso­bem, po­kud však ani z to­ho­to způso­bu neh­ro­zí ne­bez­pe­čí uve­de­né v § 207 od­st. 1 tr. zák. a po­kud je ta­to ji­ná po­moc v mož­nos­tech po­vin­né oso­by. 

 

            § 208 Us­ta­no­ve­ní § 208 tr. zák. je k § 207 tr. zák. us­ta­no­ve­ním spe­ciál­ním. Od té­to skut­ko­vé pod­sta­ty se li­ší půvo­dem ne­bez­pe­čí (vznik­lo při dop­rav­ní ne­hodě), jež je třeba pos­kyt­nu­tím po­mo­ci od­vrá­tit, po­va­hou ne­bez­pe­čí (pos­ta­čí ja­ká­ko­li új­ma na zdra­ví) a ome­ze­ným ok­ru­hem pa­cha­telů (může jím být pou­ze řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku, kte­rý měl na ne­hodě účast).

            Řidi­čem dop­rav­ní­ho prostřed­ku se ro­zu­mí řidič kaž­dé­ho dop­rav­ní­ho prostřed­ku, ni­ko­li jen řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la. Dop­rav­ním prostřed­kem může i po­voz ta­že­ný koň­mi či jíz­dní ko­lo. Nel­ze se ome­zo­vat jen na sil­nič­ní dop­ra­vu. Pro­to dop­rav­ním prostřed­kem je ja­ké­ko­li vo­zid­lo či ji­né za­říze­ní slou­ží­cí k dop­ravě (sil­nič­ní, ko­le­jo­vé, la­no­vé apod.), mo­to­ro­vé i ne­mo­to­ro­vé.

            Účast na dop­rav­ní ne­hodě má i řidič, kte­rý tu­to ne­ho­du ne­za­vi­nil; pos­ta­čí, když k dop­rav­ní ne­hodě ob­jek­tivně přispěl (rozh. č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). Pou­há přítom­nost na místě ne­ho­dy ne­napl­ňu­je znak, že jde o řidi­če dop­rav­ní­ho prostřed­ku.

            Ne­bez­pe­čím ve smys­lu § 208 tr. zák. ne­ní ne­bez­pe­čí případ­né­ho tres­tní­ho stí­há­ní řidi­če dop­rav­ní­ho prostřed­ku, kte­rý dop­rav­ní ne­ho­du za­vi­nil.

            Trest­ný čin dle § 208 tr. zák. je do­ko­nán již tím, že řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku ne­pos­kyt­ne po dop­rav­ní ne­hodě, na niž měl účast, potřeb­nou po­moc osobě, kte­rá při ne­hodě utrpě­la új­mu na zdra­ví, po­kud tak může uči­nit bez ne­bez­pe­čí pro se­be ne­bo pro ji­né­ho. Řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku, kte­rý ujel z místa ne­ho­dy, na kte­ré měl účast, se nes­tá­vá bez­tres­tným pro­to, že se až na zá­krok něko­ho ji­né­ho na mís­to vrá­til a zraněné­mu pos­kytl po­moc. O do­ko­na­ný trest­ný čin nej­de, jes­tli­že poš­ko­ze­ný neb­yl vůbec zraněn ne­bo byl-li okam­žitě mr­tev. Jes­tli­že však řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku úmyslně ujel, aniž by se přesvědčil, v ja­kém sta­vu se poš­ko­ze­ný na­chá­zí, do­pus­tí se zpra­vid­la po­ku­su tres­tné­ho či­nu ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 8 od­st. 1, § 208 tr. zák. Je-li pa­cha­tel stí­hán ob­ža­lo­bou pro­to, že ja­ko řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la při dop­rav­ní ne­hodě způso­bil ji­né­mu z ned­ba­los­ti új­mu na zdra­ví a po­tom té­to osobě ne­pos­kytl potřeb­nou po­moc, jde o dva sa­mos­tat­né skut­ky.

 

- k § 207 tr. zák.

 

NS ČSR - 1 Tz 5/55 (č. 39/1955 Sb. rozh. tr.)

Pod­le § 227 od­st. 1  tr. zák.č. 86/1950 Sb. nes­ta­čí pos­kyt­nu­tí ja­ké­ko­li po­mo­ci  osobě, kte­rá je v ne­bez­pe­čí smr­ti,  nýbrž po­moc mu­sí  být  „potřeb­ná“,  tj.  dos­ta­ču­jí­cí  k  to­mu, aby hro­zí­cí ne­bez­pe­čí  smr­ti by­lo  od­vrá­ce­no ne­bo  sní­že­no. Nas­ta­la-li smrt oh­ro­že­né oso­by,  pro­to­že jí pa­cha­tel ta­ko­vou  po­moc ne­pos­kytl, ač k to­mu byl  pod­le okol­nos­tí a svých  poměrů zvlášť po­vi­nen, nej­de o trest­ný čin  ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci, nýbrž o  trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví z ned­ba­los­ti.

 

NS ČSSR - 1 Tz 7/63 (č.37/1963 Sb. rozh. tr.)

Potřeb­nou po­mo­cí ve smys­lu us­ta­no­ve­ní § 207 tr. zák. je třeba ro­zumět ta­ko­vou po­moc, kte­ré je za­potřebí k od­vrá­ce­ní ne­bo sní­že­ní ne­bez­pe­čí  smr­ti oh­ro­že­né­ho. Je to zej­mé­na pr­vní po­moc, kte­rou účinně mo­hou a jsou  schop­ni pos­kyt­nout ti,  kdož jsou na do­sah oh­ro­že­né­ho. Je pro­to zá­sadně správ­né po­ža­do­vat od  řidi­če mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la, aby v  přípa­dech, kde po­va­ha  zranění ne­nasvědču­je to­mu, že převo­zem moh­lo by se zraněné­mu ještě ví­ce na zdra­ví ub­lí­žit, aby od­vezl těžce zraněnou oso­bu ih­ned k lé­kaři ne­bo do ne­moc­ni­ce, když ji­nou, zej­mé­na od­bor­nou  po­moc, nel­ze ih­ned zraněné­mu pos­kyt­nou, a když ta­ko­vé­to  opatření je nez­bytně nut­né, pro­to­že ne­ní již ji­né­ho vý­cho­dis­ka.

Ne­ní-li však zná­ma po­va­ha zranění způso­be­né­ho při ha­vá­rii, ne­má být zraně­ný  od­vá­žen autem a lé­pe  je ih­ned  za­řídit od­voz sa­nit­ním  vo­zem,  aby  ne­doš­lo   k  dal­ší­mu  ub­lí­že­ní  na  zdra­ví zraněné­mu při neod­bor­ném převo­zu.

 

NS ČSSR - 10 Tz 43/66

Tres­tné­ho či­nu ne­pos­kyt­nu­tí  po­mo­ci  pod­le  §  207  od­st. 1 tr. zák. se do­pus­tí  kdo­ko­li, kdo je v do­sa­hu  oh­ro­že­né oso­by a má mož­nost   potřeb­nou  po­moc  pos­kyt­nout.   Po­vin­nost   pa­cha­te­le pos­kyt­nout  po­moc  je  dá­na ne­jen, když hro­zí bez­prostřed­ní ne­bez­pe­čí smr­ti, ale i teh­dy, jes­tli­že je­ví oh­ro­že­ná oso­ba znám­ky váž­né po­ru­chy zdra­ví. Přitom ne­ní roz­ho­du­jí­cí, zda oh­ro­že­ná oso­ba ve sku­teč­nos­ti  váž­nou po­ru­chu na zdra­ví utrpě­la, ale že se tak je­ví. Ten­to čin je do­ko­nán opo­me­nu­tím pos­kyt­nout potřeb­nou po­moc a sku­teč­nost, že oh­ro­že­ná oso­ba utrpě­la új­mu na zdra­ví, má vý­znam jen z hle­dis­ka stupně ne­bez­peč­nos­ti či­nu pro spo­leč­nost.

 

NS ČSSR - 4 Tz 74/66

Tres­tní  zá­kon v  us­ta­no­ve­ní §  207 uk­lá­dá  obecně po­vin­nost pos­kyt­nout  osobě, kte­rá  je v ne­bez­pe­čí smr­ti  ne­bo je­ví  váž­né znám­ky  po­ru­chy  zdra­ví  po­moc, a  to pod  tres­tní san­kcí. Ta­to sku­teč­nost však  nes­ta­čí sa­ma o sobě k to­mu, aby opo­me­nu­tí tu­to po­vin­nost spl­nit by­lo mož­no po­su­zo­vat ja­ko jed­ná­ní tvořící zna­ky někte­ré­ho z po­ru­cho­vých  tres­tných činů  uve­de­ných v  us­ta­no­ve­ní § 219 až § 224 tr. zák. O ta­ko­vý  po­ru­cho­vý trest­ný čin by  šlo jen teh­dy, kdy­by pa­cha­tel byl pod­le okol­nos­tí a svých osob­ních poměrů po­vi­nen pro­vést  ur­či­tý úkon, je­hož opo­me­nu­tím byl způso­ben nás­le­dek tres­tním zá­ko­nem před­ví­da­ný. Za  to­ho­to před­pok­la­du by šlo o trest­ný čin vraž­dy, jen kdy­by pa­cha­tel ne­pos­kyt­nu­tím po­mo­ci za­mýš­lel způso­bit smrt.

 

NS SSR - 1 To 72/80 (č. 52/1981 Sb. rozh. tr.)

Po­vin­nost pos­kyt­nout potřeb­nou po­moc  ve smys­lu § 207 od­st. 1 tr. zák. osobě, kte­rá je v ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo se u ní pro­je­vu­jí příz­na­ky váž­né po­ru­chy zdra­ví, má kaž­dý, kdo může ta­ko­vou po­moc pos­kyt­nout bez ne­bez­pe­čí pro se­be ne­bo ji­né­ho.

Kdo  způso­bil svým  před­chá­ze­jí­cím jed­ná­ním ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo váž­né  po­ru­chy zdra­ví, má zvláš­tní po­vin­nost od­stra­nit to­to ne­bez­pe­čí a neod­po­ví­dá pod­le § 207 tr. zák., ale za za­vině­ný nás­le­dek, kte­rý z ne­bez­pe­čí vznikl.

 

NS ČSR - 3 To 29/82 (č. 21/1983 Sb. rozh. tr.)

Pa­cha­tel úmysl­né­ho ub­lí­že­ní na zdra­ví se smr­tel­ným  nás­led­kem pod­le § 222 od­st. 1, 2 tr. zák. nemůže být ved­le to­ho uz­nán vin­ným tres­tným či­nem ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 207 od­st. 1  tr. zák. pro­to, že po úmysl­ném způso­be­ní těžké új­my na  zdra­ví,  kte­ré  pak ved­lo k smr­ti poš­ko­ze­né­ho,  k  níž  se vzta­hu­je  je­ho ned­ba­lost, ne­pos­kytl poš­ko­ze­né­mu potřeb­nou po­moc, aby  ten­to  těžší  nás­le­dek od­vrá­til. Souběh uve­de­ných tres­tných činů je za těchto  okol­nos­tí vy­lou­čen.

 

NS ČR - 2 Tzn 72/97 (č. 37/1998 Sb. rozh. tr.)

I.  Trest­ný  čin  ub­lí­že­ní  na  zdra­ví  pod­le § 224 tr. zák. lze spá­chat z hle­dis­ka  jed­ná­ní  ja­ko  zna­ku ob­jek­tiv­ní  strán­ky je­ho skut­ko­vé  pod­sta­ty  jak  ko­ná­ním,  tak  i  opo­me­nu­tím  ve  smys­lu us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 2 tr. zák. Např. opo­me­nu­tím lé­kaře zá­le­že­jí­cím v ne­dos­ta­teč­ném vy­šetření poš­ko­ze­né­ho, kte­rý zemřel na nás­led­ky zranění, jež v důsled­ku  to­ho­to po­chy­be­ní  v pos­kyt­nu­té pé­či ne­by­lo zjištěno a lé­če­no.

II. Jes­tli­že  lé­kař při vý­ko­nu služ­by  ne­pos­kyt­ne osobě, kte­rá je v ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo je­ví znám­ky váž­né po­ru­chy zdra­ví, potřeb­nou po­moc,  připa­dá   je­ho   tres­tní  od­povědnost  za  trest­ný  čin ne­pos­kyt­nu­tí  po­mo­ci pod­le  § 207 od­st.  2 tr.  zák. v úva­hu pou­ze teh­dy, jes­tli­že z je­ho opo­me­nu­tí  (§ 89 od­st. 2 tr. zák.) za­viněně nev­znik­ly žá­dné  nás­led­ky na ži­votě  ne­bo na zdra­ví  poš­ko­ze­né­ho. Po­kud vznik­ly,  je ta­ko­vý pa­cha­tel trestně  od­pověd­ný v zá­vis­los­ti na formě za­vinění pod­le us­ta­no­ve­ní o po­ru­cho­vých tres­tných či­nech pro­ti ži­vo­tu a zdra­ví uve­de­ných v § 219 až § 224 tr. zák.

 

- k § 208 tr. zák.

 

Ok­res­ní soud v Se­ni­ci - T 412/50 (č. 30/1951 Sb. rozh. tr.)

Tres­tné­ho či­nu ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci při dop­rav­ní ne­hodě pod­le § 228 tr. zák. č. 86/1950 Sb. se může do­pus­tit řidič kaž­dé­ho dop­rav­ní­ho  prostřed­ku, ne­jen řidič mo­to­ro­vé­ho  vo­zid­la. Řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku,  kte­rý ujel z  místa ne­ho­dy, na  kte­ré měl účast, nes­tá­vá  se bez­tres­tným pro­to, že se až  na zá­krok ji­né­ho vrá­til a zraněné­mu  pos­kytl  po­moc. V tom­to  kon­krét­ním případě ob­vině­ný ve ve­čer­ních ho­di­nách s neosvětle­ným koň­ským po­ta­hem jel před obec  trys­kem, v za­táč­ce se dos­tal na nes­práv­nou stra­nu vo­zov­ky a sra­zil cyk­lis­tku,  kte­rou vůz přejel. Poš­ko­ze­ná utrpě­la zranění a ob­vině­ný, i když věděl, co se sta­lo, chtěl ujet, av­šak přítom­ný svědek  ne­ho­dy jej do­ho­nil na  mo­tor­ce a po­voz za­sta­vil; tepr­ve po­té se ob­vině­ný s vo­zem  na mís­to ne­ho­dy vrá­til a za­řídil pos­kyt­nu­tí lé­kařské po­mo­ci.

Kraj­ský soud v Brně - 5 Tk 134/51

Ke  skut­ko­vé  pod­statě  tres­tné­ho  či­nu  ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 228 tres­tní­ho zá­ko­na č. 86/1950 Sb. ne­ní třeba, aby řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku, kte­rý osobě  při dop­rav­ní ne­hodě poš­ko­ze­né ne­pos­kytl po­moc, tu­to  ne­ho­du sám za­vi­nil. Sta­čí, i když měl jen účast na té­to dop­rav­ní ne­hodě.

 

Kraj­ský soud v Bra­tis­lavě - 7 Tk 616/52 (č. 6/53 Sb. rozh. tr.)

Řidi­čem dop­rav­ní­ho prostřed­ku, kte­rý může být pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu  ne­pos­kyt­nu­tí  po­mo­ci  pod­le  §  228  tr. zák. č. 86/1950 Sb., je i oso­ba je­dou­cí na ko­le.

 

Kraj­ský soud v Pra­ze - 3 To 384/62 (č. 38/1963 Sb. rozh. tr.)

O do­ko­na­ný trest­ný čin ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci  pod­le § 208 tr. zák. nej­de,  jes­tli­že poš­ko­ze­ný neb­yl vůbec  po­raněn, ne­bo byl-li okam­žitě mr­tev. Jes­tli­že však ob­ža­lo­va­ný v  ta­ko­vém  případě úmyslně ujel, aniž se přesvědčil o sta­vu poš­ko­ze­né­ho, do­pus­til se zpra­vid­la  po­ku­su tres­tné­ho  či­nu ne­pos­kyt­nu­tí  po­mo­ci pod­le  § 8 od­st. 1, § 208 tr. zák.

 

NS ČSSR - 6 Tz 57/66 (č. 9/1967 Sb. rozh. tr.)

I.  Us­ta­no­ve­ní § 208 tr. zák. neob­sa­hu­je si­ce vý­slovně ur­če­ní ča­so­vé­ho mo­men­tu, av­šak z je­ho di­kce i smys­lu ply­ne, že řidič je po­vi­nen pos­kyt­nout potřeb­nou po­moc, tj.  ta­ko­vou, kte­rá je potřeb­ná k od­vrá­ce­ní ne­bo sní­že­ní ne­bez­pe­čí smr­ti ne­bo dal­ší új­my na  zdra­ví zraněné  oso­by. V  da­ném případě  si ob­ža­lo­va­ný  kte­rý v rych­lé jízdě sra­zil vo­zid­lem chod­ce, mu­sel být vědom, že cho­dec mohl utrpět  i váž­né, ži­vo­tu  ne­bez­peč­né zranění, kte­ré  vy­ža­du­je okam­ži­tou po­moc (např. ne­bez­pe­čí vy­kr­vá­ce­ní).

NS ČSSR - 2 Tz 20/67

Smysl  us­ta­no­ve­ní  §  208  tr. zák.  je  v  přímém proti­kla­du k oh­ro­že­ní, kte­ré vzni­ká  (byť i jen vzdá­leně)  u tres­tné­ho či­nu opil­ství pod­le § 201 tr. zák., ne­boť případ­né nás­led­ky má pa­cha­tel pa­ra­ly­zo­vat svou ak­tiv­ní čin­nos­tí. Za­tím­co te­dy oso­ba, kte­rá po­ži­la al­ko­ho­lic­ké ná­po­je, se má zdr­žet ur­či­té čin­nos­ti, má ten, kdo byl  účas­tní­kem dop­rav­ní ne­ho­dy, čin­nost (k zá­chraně zdra­ví člověka) nao­pak vy­vi­nout. Pro­to ob­ža­lo­va­ný, po­kud z místa ne­ho­dy ujel, ne­napl­nil sou­časně zá­kon­né zna­ky dvou ne­bo ví­ce tres­tných činů, jak by vy­ža­do­val jed­no­čin­ný  souběh, nýbrž  po­ru­šil zá­jem chráně­ný nor­ma­mi zce­la proti­chůdné­ho cha­rak­te­ru.

Ob­ža­lo­va­ný k to­mu, aby ne­pos­kytl po­moc poš­ko­ze­né­mu, byl ve­den ty­pic­ky se vy­sky­tu­jí­cí  poh­nut­kou u tres­tné­ho či­nu ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 208 tr. zák., to­tiž oba­va­mi z mož­ných nás­ledků. Ta­ko­vá oba­va však řidi­če mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la ne­vy­vi­ňu­je.

            „Potřeb­nost“ po­mo­ci  je  od­vis­lou  i  od  si­tua­ce v  da­ném okam­ži­ku  a  je  jí  te­dy  např.  i za­jiš­ťo­vá­ní poš­ko­ze­né­ho pro­ti účinkům mra­zu po do­bu přivo­lá­ní lé­kařské po­mo­ci apod. Je to­mu tak i teh­dy, kdy  poš­ko­ze­ný utrpěl  zranění smr­tel­né  ne­bo új­mu na zdra­ví spo­je­nou s ne­vy­lé­či­tel­ný­mi  nás­led­ky. Potřebu po­mo­ci nel­ze to­tiž  ome­zo­vat pou­ze  na přípa­dy, v nichž  by se po­moc pro­je­vi­la (po­cho­pi­telně opět později) ja­ko po­moc úspěšná ne­bo as­poň spo­je­ná s maximál­ní  pravděpo­dob­nos­tí  úspěšnos­ti. Po­kud by se potřeb­ná po­moc mě­la vy­klá­dat tak­to, by­lo  by po­cho­pi­telně us­ta­no­ve­ní § 208 tr. zák. zce­la bez prak­tic­ké­ho vý­zna­mu -  do­kon­ce i  u pa­cha­telů, kteří  ma­jí od­bor­né  vzdělá­ní  zdra­vot­nic­ké. Lo­gic­kým důsled­kem ta­ko­vé­ho vý­kla­du  by to­tiž byl zá­věr, že poš­ko­ze­ným, kteří utrpě­li új­mu na zdra­ví s ne­vy­lé­či­tel­ný­mi  nás­led­ky ne­bo ta­ko­vou, ze kte­ré ob­vyk­le nas­tá­vá smrt, ne­ní  třeba pos­ky­to­vat žá­dnou po­moc, přičemž  tu­to potřeb­nost po­mo­ci  by moh­lo sta­no­vit  tepr­ve del­ší do­bu tr­va­jí­cí lé­če­ní ne­bo pit­va zemřelé­ho.

Za da­né si­tua­ce by te­dy po­moc smr­telně zraněné­mu poš­ko­ze­né­mu potřeb­ná by­la,  byť by i by­la  zá­le­že­la na po­dá­vá­ní uk­lid­ňu­jí­cích ne­bo bo­les­ti mír­ní­cích prostředků, apod.

NS ČSSR - 8 Tz 46/67

Úmysl­né ne­pos­kyt­nu­tí potřeb­né  po­mo­ci  vy­ža­du­je, aby se řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku vzdá­lil od oso­by, kte­rá utrpě­la při ne­hodě, na níž  měl účast, zranění, s vědo­mím, že tím přivo­dí ne­bez­pe­čí zhor­še­ní  je­jí­ho zdra­vot­ní­ho  sta­vu. Potřeb­nou  po­mo­cí se  ro­zu­mí ta­ko­vá for­ma po­mo­ci, kte­rou si cha­rak­ter zranění poš­ko­ze­né oso­by vy­ža­du­je. Je zřej­mé, že  potřeb­nost po­mo­ci a je­jí for­ma jsou od­vis­lé od po­va­hy kon­krét­ní­ho  přípa­du, mož­nos­ti pa­cha­te­le, apod. V tom­to kon­krét­ním případě  mož­nos­ti ob­ža­lo­va­né­ho ja­ko lai­ka by­ly značně   ome­ze­né, tak  jak­mi­le  za­jis­til  sám  ne­bo  někte­rý z přítom­ných ob­čanů lé­kařské ošetření poš­ko­ze­né, neod­po­ví­da­lo by je­ho  jed­ná­ní zá­kon­ným  znakům skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho  či­nu pod­le § 208 tr. zák.ani teh­dy, kdy­by se z místa ne­ho­dy vzdá­lil ještě před příjez­dem sa­nit­ní­ho vo­zu.

 

NS ČSSR - 4 Tz 49/67 (č. 4/1969 Sb. rozh. tr.)

Trest­ný čin  pod­le § 208  tr. zák. je do­ko­nán  ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci řidi­čem při ne­hodě,  na níž měl účast, bez oh­le­du  na to, ja­ké to mělo  důsled­ky pro poš­ko­ze­né­ho, ne­bo  zda po­moc  mohl pos­kyt­nou někdo ji­ný. Důsled­ky ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci ma­jí vý­znam pro stu­peň ne­bez­peč­nos­ti pro spo­leč­nost.

            Potřeb­ná  po­moc ve  smys­lu  us­ta­no­ve­ní  §  208 tr. zák. může zá­le­žet  pod­le okol­nos­tí  přípa­du např.  i v  přivo­lá­ní sa­nit­ní­ho vo­zu ne­bo or­gá­nu Sbo­ru ná­rod­ní bez­peč­nos­ti.

NS ČSSR - 2 Tz 17/69

Účas­tí na  dop­rav­ní ne­hodě ne­ní jen za­vinění ta­ko­vé ne­ho­dy. Sta­čí, že pa­cha­te­lo­vo jed­ná­ní jen přispělo k to­mu, že k ne­hodě doš­lo (pou­há přítom­nost na místě ne­ho­dy ne­ní  ov­šem účas­tí  na dop­rav­ní  ne­hodě). Sta­čí  te­dy, že  řidič  poš­ko­ze­nou oso­bu bez vlas­tní­ho za­vinění přejel a po­tom jí ne­pos­kytl po­moc. Tres­tné­ho či­nu pod­le § 208 tr. zák. se po sub­jek­tiv­ní strán­ce může do­pus­tit pou­ze řidič.

 

Městský soud v Pra­ze - 3 To 102/69 (č. 37/1969 Sb. rozh. tr.)

Účast na dop­rav­ní ne­hodě ve smys­lu § 208 tr. zák. má i řidič, kte­rý  tu­to  ne­ho­du  ne­za­vi­nil;  sta­čí,  že  k  dop­rav­ní  ne­hodě ob­jek­tivně přispěl.

Pos­kyt­nu­tím potřeb­né po­mo­ci se ro­zu­mí ta­ko­vá po­moc, kte­rá je potřeb­ná  k  ochraně  ži­vo­ta a zdra­ví  poš­ko­ze­né oso­by; ne­ní-li pos­kyt­nu­tí  ta­ko­vé po­mo­ci  řidi­čem, kte­rý  měl účast  na dop­rav­ní ne­hodě, potřeb­né, např.  pro­to,  že  po­moc je za­jištěna ji­ný­mi kva­li­fi­ko­va­ný­mi oso­ba­mi, ne­do­pouš­tí se řidič tres­tné­ho či­nu pod­le § 208 tr.zák., ani když z místa dop­rav­ní ne­ho­dy od­je­de, aniž by sám po­moc poš­ko­ze­né osobě pos­kytl.

NS ČSR - 7 Tz 93/74

Lé­kař byl  účas­tní­kem dop­rav­ní ne­ho­dy, při kte­ré sra­zil a těžce zra­nil cyk­lis­tu a z místa ne­ho­dy ujel. Nej­vyš­ší soud v od­ůvodnění roz­hod­nu­tí o stíž­nos­ti pro po­ru­še­ní zá­ko­na mj. uvedl.

V po­su­zo­va­ném případě ob­vině­ný ja­ko lé­kař po­ru­šil po­vin­nost da­nou mu  je­ho  po­vo­lá­ním (ošetření poš­ko­ze­né­ho), aniž mu hro­zi­la ja­ká­ko­li új­ma. Za tu­to új­mu nel­ze po­su­zo­vat even­tuál­ní  tres­tní stí­há­ní pro trest­ný čin ub­lí­že­ní na zdra­ví.

 

NS ČSR - 2 Tz 21/81 (Bull. NS ČSR č. 2/1982, rozh. č. 8)

Potřeb­ná po­moc ve smys­lu § 208 tr. zák. může zá­le­žet pod­le okol­nos­tí přípa­du i v přivo­lá­ní sa­nit­ní­ho  vo­zu ne­bo or­gá­nu SNB. Řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku, kte­rý po dop­rav­ní ne­hodě, na níž měl účast, od­je­de z  místa ne­ho­dy,  ač­ko­liv ví, že poš­ko­ze­ný utrpěl új­mu  na  zdra­ví, a neoz­ná­mí ne­ho­du or­gánům  SNB, ani or­gánům zdra­vot­ní služ­by, ač tak může uči­nit bez ne­bez­pe­čí pro se­be ne­bo ji­né­ho,  do­pus­tí  se  tres­tné­ho  či­nu  ne­pos­kyt­nu­tí  po­mo­ci pod­le § 208 tr. zák. Pro po­sou­ze­ní otáz­ky vi­ny tím­to tres­tným či­nem je ne­roz­hod­né, jes­tli­že ob­vině­ný za  těchto okol­nos­tí od­je­de z místa ne­ho­dy jen  pro­to, že se poš­ko­ze­ný od­mítl ne­chat  jím převézt do ne­moc­ni­ce.

 

NS ČSR - 3 Tz 3/83 (č. 8/1984 Sb. rozh. tr.)

Je-li pa­cha­tel stí­hán  ob­ža­lo­bou pro­to, že  ja­ko  řidič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la při dop­rav­ní   ne­hodě způso­bil ji­né­mu z ned­ba­los­ti  új­mu  na zdra­ví a po­tom té­to osobě ne­pos­kytl potřeb­nou po­moc, jde o dva sa­mos­tat­né skut­ky.

 

NS ČSR - 7 Tz 7/84 (Bull. NS ČSR č. 3/1985, rozh. č. 42)

Řidič mo­to­ro­vé­ho  vo­zid­la, kte­rý úmyslně  naj­íž­dí na ji­né­ho, aby mu  ub­lí­žil na zdra­ví  a po­té uje­de,  aniž zraněné­mu pos­kyt­ne potřeb­nou  po­moc,  ne­napl­ňu­je  zna­ky  tres­tné­ho či­nu ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le §  208  tr. zák. Ne­pos­kyt­nu­tí  po­mo­ci  u úmysl­né­ho tres­tné­ho či­nu ub­lí­že­ní  na zdra­ví pod­le § 221 od­st. 1 tr.zák. je již pod­le po­va­hy věci za­hr­nu­to v ci­to­va­ném us­ta­no­ve­ní tres­tní­ho zá­ko­na. Pro­to jed­ná­ní řidi­če, kte­rý při jízdě osob­ním auto­mo­bi­lem úmyslně sra­zil poš­ko­ze­né­ho před­ní­mi le­vý­mi dveřmi, kte­ré v těsné blíz­kos­ti před poš­ko­ze­ným otevřel a po­té pok­ra­čo­val v jízdě, čímž poš­ko­ze­né­mu způso­bil  ub­lí­že­ní na zdra­ví, je třeba po­sou­dit ja­ko trest­ný čin pod­le § 221 od­st.1 tr.zák. a ni­ko­liv též ja­ko trest­ný čin ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 208 tr. zák.

 

NS ČSSR - Tpjf 23/84 (č. 36/1984 Sb. rozh. tr.)

Trest­ný čin pod­le § 208  tr.zák. je v poměru spe­cia­li­ty k tres­tné­mu či­nu  ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le §  207 tr.zák. a může se ho do­pus­tit jen „řidič dop­rav­ní­ho prostřed­ku“, což  je po­jem šir­ší  než po­jem  „mo­to­ro­vé  vo­zid­lo“. Trest­ný  čin pod­le § 208 tr.zák.  je tres­tným  či­nem úmysl­ným,  přičemž pos­ta­čí even­tuál­ní úmysl.

 

NS ČR – 4 To 437/2000 (9/2002 Sb. rozh. tr.)

Sku­teč­nost, že pa­cha­tel po dop­rav­ní ne­hodě, na níž měl účast, ne­pos­kytl po­moc osobě,  kte­rá při  ne­hodě utrpě­la  új­mu, a  mís­to ne­ho­dy opus­til pro­to, že je­ho roz­ho­do­vá­ní by­lo ov­livněno  sil­nou opi­los­tí  (převá­ži­ly  je­ho vlas­tní zá­jmy nad  zá­jmem  o  osud poš­ko­ze­né­ho), av­šak neš­lo o stav, jenž by by­lo  mož­no ozna­čit za nepříčet­nost, ne­vy­lu­ču­je  je­ho tres­tní od­povědnost  za trest­ný čin ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 208 tr. zák.

Z to­ho­to vy­klá­da­cí­ho pra­vid­la ov­šem vy­plý­vá, že nel­ze do jed­ná­ní v trestněpráv­ním smys­lu za­hr­no­vat ja­ké­ko­li opo­me­nu­tí. Mu­sí to být opo­me­nu­tí zvláš­tní po­vin­nos­ti, kde spo­leč­nost s ko­ná­ním ur­či­té oso­by předem po­čí­tá a spo­lé­há na ni, sta­no­ví ji ja­ko po­vin­nost práv­ní (např. lé­kař úmyslně nespl­ní svou po­vin­nost po­dat ne­moc­né­mu lék). Opo­me­nu­tí je te­dy pos­ta­ve­no na ro­veň ko­ná­ní, jes­tli­že někdo ne­vy­ko­nal to, co by­lo je­ho práv­ní po­vin­nos­tí, a pro­to nes­ta­čí pou­ze po­ru­še­ní po­vin­nos­tí vy­plý­va­jí­cích pou­ze z mo­rál­ních pra­vi­del (srov. i rozh. č. 7/1988-I. Sb. rozh. tr.).

NS ČSR - 5 Tz 2/87 (č. 7/1988 Sb. rozh. tr.)

I. Opo­me­nu­tí je jen teh­dy pos­ta­ve­no na ro­veň ko­ná­ní (§ 89 od­st. 2), jes­tli­že někdo ne­vy­ko­nal to, co by­lo je­ho práv­ní po­vin­nos­tí. Nes­ta­čí po­ru­še­ní po­vin­nos­ti vy­plý­va­jí­cí pou­ze z mo­rál­ních pra­vi­del, např. z pra­vi­del so­cia­lis­tic­ké­ho sou­ži­tí.

Pra­vid­la so­cia­lis­tic­ké­ho sou­ži­tí ma­jí z hle­dis­ka § 89 od­st. 2 vý­znam, jen po­kud se jich práv­ní řád do­vo­lá­vá. Mo­hou ob­sah po­vin­nos­ti blí­že kon­kre­ti­zo­vat, ale sa­ma ji ne­mo­hou za­lo­žit, jes­tli­že ob­sa­hu­jí po­vin­nost pou­ze mo­rál­ní.

 Zvláš­tní po­vin­nost ko­nat (tzv. ga­ran­ční, resp. in­ge­ren­ční, jak se o tom mlu­ví někdy v za­hra­nič­ních úp­ra­vách, např. švý­car­ské, a jak z to­ho vy­chá­zel i návrh tres­tní­ho zá­ko­ní­ku Pos­la­nec­kou sněmov­nou neschvá­le­ný) je třeba od­li­šo­vat od obec­né po­vin­nos­ti ko­nat, kte­rou sta­no­ví tres­tní zá­kon (např. § 207 a § 208). Po­ru­še­ní obec­né po­vin­nos­ti ne­zak­lá­dá tres­tní od­povědnost za nás­le­dek tím způso­be­ný, a to i v případě, že by jej po­vin­ný za­mýš­lel způso­bit, ale po­vin­ný od­po­ví­dá pou­ze za po­ru­še­ní přís­luš­né obec­né práv­ní po­vin­nos­ti.

Před­pok­la­dem omi­siv­ní­ho jed­ná­ní je, že pa­cha­tel měl vůbec vzhle­dem ke svým poměrům a okol­nos­tem mož­nost ko­nat to, co by­lo je­ho po­vin­nos­tí (např. trest­ný čin nemůže překa­zit ne­bo ozná­mit ten, kdo je omá­men uchá­ze­jí­cím ply­nem ne­bo kdo byl spou­tán).

 Tres­tné či­ny, kte­ré lze spá­chat pou­ze opo­me­nu­tím přiká­za­né po­vin­nos­ti, se ozna­ču­jí ja­ko tzv. čistě omi­siv­ní (pra­vé omi­siv­ní) de­lik­ty. Jak ko­ná­ním, tak opo­me­nu­tím lze napl­nit ta­ko­vé skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tných činů, kde zna­kem cha­rak­te­ri­zu­jí­cím ob­jek­tiv­ní strán­ku, je ne­jen ko­ná­ní (opo­me­nu­tí), ale i změna na hmot­ném předmětu úto­ku ne­bo oh­ro­že­ní předmětu úto­ku (úči­nek). Ty­to tres­tné či­ny, po­kud by­ly spá­chá­ny opo­me­nu­tím, se ozna­ču­jí ja­ko tzv. nep­ra­vé (vý­sle­deč­né) omi­siv­ní tres­tné či­ny. Je­jich zvláš­tnos­tí je, že v tres­tním zá­koně ne­ní ur­če­na for­ma jed­ná­ní, a pro­to jak ko­ná­ní, tak i opo­me­nu­tí mo­hou způso­bit úči­nek (např. vraž­da může být ty­pic­ky spá­chá­na uškr­ce­ním, za­rdou­še­ním, za­střele­ním, i opo­me­nu­tím pe­čo­vat o ko­jen­ce). Právě uve­de­ných tres­tných činů se tý­ká us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 2. Jak­mi­le je to­tiž v zá­koně jed­ná­ní kon­kre­ti­zo­vá­no ur­či­tým ko­ná­ním (např. "kdo padě­lá ne­bo pozmění" v § 140 od­st. 2), nepřichá­zí pou­ži­tí to­ho­to us­ta­no­ve­ní v úva­hu. Přitom ale je třeba vzít v úva­hu, že někdy slov­ní vy­jádření by moh­lo svádět k po­su­zo­vá­ní pou­ze ko­ná­ní, ale smysl us­ta­no­ve­ní je šir­ší a zna­me­ná ja­ké­ko­li jed­ná­ní včetně opo­me­nu­tí (srov. právě § 219 od­st. 1, v němž slo­vo „usmr­tí“ zna­me­ná ve svém důsled­ku „způso­bí smrt“, k to­mu srov. dá­le i znění § 221 od­st. 1 – „ub­lí­ží na zdra­ví" a § 222 od­st. 1 tr. zák., když je zřej­mé, že i v § 221 od­st. 1 se má na mys­li „úmysl­né způso­be­ní ub­lí­že­ní na zdra­ví“).

Zvláš­tní po­vin­nost ko­nat mu­sí ply­nout:

·      ze zá­ko­na ne­bo ji­né­ho práv­ní­ho před­pi­su či úřed­ní­ho vý­ro­ku (např. § 33 od­st. 1 zák. o rod. a § 85 to­ho­to zá­ko­na - zvláš­tní po­vin­nost pe­čo­vat, vy­cho­vá­vat a vy­ži­vo­vat své dě­ti - úřed­ní vý­rok - např. po­vin­nost opat­rov­ní­ka na zá­kladě roz­hod­nu­tí sou­du),

·      ze smlou­vy (po­vin­nost sklad­ní­ka pe­čo­vat o us­kladněné zbo­ží),

·      z před­cho­zí­ho ne­bez­peč­né­ho jed­ná­ní, kdy jde o po­vin­nost od­stra­nit ne­bez­pe­čí, kte­ré pa­cha­tel sám svým jed­ná­ním vy­vo­lal - ho­ro­le­zec vy­ve­de oso­bu na nepřís­tup­nou ská­lu, kde ji po­ne­chá své­mu osu­du a ne­pos­ta­rá se o je­jí zá­chra­nu.

NS ČR - 8 Tz 119/99

Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu ne­pos­kyt­nu­tí po­mo­ci pod­le § 207 od­st. 1 pou­ze dopl­ňu­je ochra­nu ži­vo­tu a zdra­ví pos­ky­to­va­nou skut­ko­vý­mi pod­sta­ta­mi po­ru­cho­vých  tres­tných činů pro­ti ži­vo­tu a zdra­ví v hlavě sed­mé zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na pro přípa­dy, kdy v sou­vis­los­ti  s tím­to jed­ná­ním nev­znik­ne žá­dný  nás­le­dek  na  ži­votě  a  zdra­ví ne­bo si­ce ta­ko­vý nás­le­dek vznik­ne, ale pa­cha­tel za něj neod­po­ví­dá, ne­boť neměl zvláš­tní po­vin­nost jed­nat pod­le § 89 od­st. 2, a to v tom směru, aby hro­zí­cí nás­le­dek od­vrá­til.

Věda  tres­tní­ho prá­va  i soud­ní  praxe za  po­vin­nost ko­nat ve smys­lu  us­ta­no­ve­ní §  89 od­st. 2 po­va­žu­je i po­vin­nost vy­plý­va­jí­cí z před­cho­zí­ho ne­bez­peč­né­ho jed­ná­ní. Jde o po­vin­nost od­vrá­tit ne­bez­pe­čí, kte­ré původ­ce ne­bez­pe­čí sám vy­vo­lal. Sta­čí, když pa­cha­tel v případě, že ne­bez­peč­ná si­tua­ce by­la způso­be­na ví­ce příči­na­mi, vy­vo­lal jen někte­rou z nich. Te­dy i za si­tua­ce, že by ne­by­lo pro­ká­zá­no, že se ob­vině­ný do­pus­til úto­ku vůči poš­ko­ze­né pop­sa­né­ho v ob­ža­lobě, ale by­lo by pro­ká­zá­no, že se po­dí­lel na vzni­ku je­jí­ho cel­kově špat­né­ho  zdra­vot­ní­ho sta­vu, by­lo je­ho zvláš­tní po­vin­nos­tí po­moc pos­kyt­nout, a po­kud tak neu­či­nil, do­pus­til se  - pod­le for­my za­vinění - někte­ré­ho  z tres­tných činů pro­ti ži­vo­tu a zdra­ví, ne­boť doš­lo k nás­led­ku na těchto chráněných hod­no­tách.

 

Diskusia