Vyhotovenie nahrávky inej osoby utajovaným spôsobom

 

Úvod­ná poz­nám­ka – JUDr. Pe­ter Šam­ko

 Niž­šie v texte je uve­de­né zjed­no­cu­jú­ce sta­no­vis­ko Naj­vyš­šie­ho štát­ne­ho za­stu­pi­tel­stva ČR, kto­ré sa tý­ka prí­pus­tnos­ti, či nep­rí­pus­tnos­ti pou­ži­tia nah­ráv­ky inej oso­by, kto­rú vy­ho­to­vi­la súk­rom­ná oso­ba uta­je­ným spô­so­bom (mô­že ísť o akú­koľ­vek zvu­ko­vú, či ob­ra­zo­vú nah­ráv­ku inej oso­by vy­ho­to­ve­nú bez jej súh­la­su za­chy­te­nú na akom­koľ­vek mé­diu s tým, že ne­mu­sí ísť ani o nah­ráv­ku, ale mô­že ísť nap­rík­lad aj o fo­tog­ra­fic­ké zob­ra­zo­va­nie inej oso­by uta­je­ným spô­so­bom). Tu tre­ba uviesť, že do­po­siaľ na úze­mí SR ne­pa­nu­je v súd­nej praxi zho­da ke­dy a či vô­bec je mož­né pri­pus­tiť nah­ráv­ky súk­rom­ných osôb vy­ho­to­va­né uta­jo­va­ným spô­so­bom v rám­ci do­ka­zo­va­nia v tres­tnom ko­na­ní. Vzhľa­dom k uve­de­né­mu mô­žu byť niek­to­ré čas­ti uve­de­né­ho sta­no­vis­ka pod­net­né aj pre ap­li­kač­nú prax v SR a to aj na­priek už tro­chu od­liš­nej tres­tnop­ráv­nej úp­ra­ve. Ide o star­šie zjed­no­cu­jú­ce sta­no­vis­ko, kto­ré sa však tý­ka aj vý­kla­du us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 Ob­čian­ske­ho zá­kon­ní­ka (zhod­né us­ta­no­ve­nia do­po­siaľ ob­sa­hu­je slo­ven­ský Ob­čian­sky zá­kon­ník) a pre­to niek­to­ré je­ho vý­kla­do­vé čas­ti mô­žu byť pri­me­ra­ne pou­ži­teľ­né aj v ap­li­kač­nej praxi na úze­mí SR. Do bu­dúc­nos­ti bu­de zrej­me nut­né práv­ne up­ra­viť (oso­bit­ným zá­ko­nom) otáz­ku prí­pus­tnos­ti a nep­rí­pus­tnos­ti dô­ka­zov v tres­tnom ko­na­ní a to hlav­ne dô­ka­zov zís­ka­va­ných súk­rom­ný­mi oso­ba­mi (nap­rík­lad otáz­ku nah­rá­vok zís­ka­ných fy­zic­kou oso­bou uta­je­ným spô­so­bom, či de­tek­tív­nou služ­bou, čin­nos­ťou ob­haj­cu a po­dob­ne).

 Zo zjed­no­cu­jú­ce­ho sta­no­vis­ka sú pod­net­né nap­rík­lad nas­le­du­jú­ce pa­sá­že:

 V zá­sadě lze ozna­čit za nepřípus­tné, aby si souk­ro­má oso­ba⁵⁴  nah­rá­va­la uta­je­ným způso­bem hla­so­vý pro­jev ji­né­ho cí­leně jen za tím úče­lem, aby jej vzápě­tí pou­ži­la ja­ko důkaz v tres­tním (či ji­ném říze­ní). Po­kud má být tak­to zís­ka­ná in­for­ma­ce v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ja­ko důkaz pou­ži­ta, mu­sí být ten­to pos­tup od­ůvodněn zvláš­tní­mi okol­nos­tmi přípa­du, z nichž lze od­vo­dit důvod­nost po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí ji­né­ho. Ten­to zá­sah mu­sí být vy­vá­žen zá­važ­nos­tí zá­jmu, jenž má být ta­ko­vým (a právě jen ta­ko­vým) pos­tu­pem chráněn. To vy­plý­vá z kon­sta­to­vá­ní, že si­ce nel­ze na souk­ro­mop­ráv­ní sfé­ru (a střet práv v ob­las­ti sobě rov­ných sub­jektů) přímo ap­li­ko­vat ta us­ta­no­ve­ní ús­tav­ních no­rem, kte­rá jsou tu pro­to, aby chrá­ni­la souk­ro­mou sfé­ru před nepřípus­tným a neop­rávněným zá­sa­hem veřej­né mo­ci, nic­méně však tak­to vy­me­ze­né hra­ni­ce souk­ro­mí (ved­le vý­slov­ných us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 obč. zák.) pla­tí i zde, ne­boť jsou pro­je­vem jed­no­ho a té­hož zá­kla­du lid­ské exis­ten­ce.⁵⁵

 Kon­krétněji (pro ob­last souk­ro­mé sfé­ry je třeba poměřovat ty­to pos­tu­py zej­mé­na z hle­dis­ka § 12 obč. zák.), má-li pro po­su­zo­va­ný prob­lém vůbec smysl dělit prá­vo na ochra­nu osob­nos­tní­ho pro­je­vu na ochra­nu před je­ho neop­rávněným poříze­ním a na ochra­nu před je­ho neop­rávněným pou­ži­tím, je nut­no poh­lí­žet na vztah obou sou­čás­tí chráněné­ho osob­nos­tní­ho prá­va k pro­jevům ur­či­té oso­by na­ve­nek, tak, že „silnější“ ochra­ny po­ží­vá prá­vo na za­zna­me­ná­vá­ní to­ho­to pro­je­vu, než na je­ho nás­led­nou pub­li­ka­ci pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní. Ná­zor, pod­le něhož § 12 od­st. 2 obč. zák.⁵⁶  je třeba vy­klá­dat tak, že obecně tres­tní řád - ve kte­rém ta­ko­vý vý­klad spatřuje onu zá­kon­nou li­cen­ci - do­vo­lu­je za­zna­me­ná­vat hla­so­vé pro­je­vy těchto osob a uží­vat je k účelům důkaz­ním, je nut­no po­va­žo­vat v du­chu to­ho, co již by­lo uve­de­no za nepřípustně exten­ziv­ní. Vztah us­ta­no­ve­ní § 12 obč. zák. k tres­tní­mu řádu je ta­ko­vý, že tu jde o dvě zá­kon­né nor­my v zá­sadě na sobě ne­zá­vis­lé, sto­jí­cí ved­le se­be.⁵⁷

 Sa­mot­ný zá­jem zís­kat in­for­ma­ce, pou­ži­tel­né případně později v něja­kém (např. i tres­tním) říze­ní ja­ko důkaz (ob­vyk­le právě pro­ti osobě, je­jíž hla­so­vý pro­jev je uta­je­ným způso­bem nah­rá­ván) ne­ní dos­ta­ču­jí­cím zá­jmem, od­ůvod­ňu­jí­cím po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí. A pro­to­že tu o po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí beze spo­ru jde, zna­me­nal by přís­tup or­gánů veřej­né mo­ci, po­kud by bez dal­ší­ho hod­no­ce­ní od­ůvodněnos­ti průlo­mu do souk­ro­mí ji­né oso­by přebí­ra­ly tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce do důkaz­ní­ho zá­kla­du pro­jed­ná­va­né věci, fak­tic­ky ja­kou­si kon­va­li­da­ci ne­zá­kon­nos­ti, us­ku­tečněné v souk­ro­mé sféře, pro­ve­de­nou je­jich úřed­ním pos­tu­pem. Pro­to nes­ta­čí zda­le­ka jen for­mál­ní zhod­no­ce­ní přípus­tnos­ti tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí z hle­dis­ka je­jich důle­ži­tos­ti pro po­sou­ze­ní me­ri­ta věci spo­lu s po­sou­ze­ním pou­hé auten­ti­ci­ty za­zna­me­na­né­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu ur­či­té oso­by.⁵⁸  Nic­méně ab­so­lut­ní zá­kaz pou­ži­tí tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí pro úče­ly důkaz­ní­ho říze­ní nep­la­tí a pla­tit ani nemůže. Tak, ja­ko v ob­las­ti ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod před neop­rávněný­mi zá­sa­hy or­gánů veřej­né mo­ci, i ta­dy pla­tí vý­jim­ky, kte­ré mo­hou ta­ko­vé zá­sa­hy za ur­či­tých kon­krét­ních pod­mí­nek od­ůvod­nit. I v souk­ro­mé sféře mu­sí pla­tit, že exis­tu­jí okol­nos­ti, za nichž je ten­to zá­sah do­vo­len, případně za nichž vý­sle­dek to­ho­to (i ne­do­vo­le­né­ho) zá­sa­hu je do­vo­le­no vy­užít ja­ko důka­zu.⁵⁹

 

 

 

Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství

SL 750/2001

Sbír­ka vý­kla­do­vých sta­no­vi­sek

Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství

V Brně dne 13. května 2004

 

Poř. č. 2/2004

 

Sta­no­vis­ko ke sjed­no­ce­ní vý­kla­du zá­konů a ji­ných práv­ních před­pisů k pou­ži­tel­nos­ti mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu roz­ho­vo­ru ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní

 

I.  Hla­so­vý pro­jev kon­krét­ní oso­by neur­če­ný pro veřej­nost je osob­ním pro­je­vem po­ží­va­jí­cím ochra­ny souk­ro­mí pod­le čl. 7 od­st. 1 a čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod, resp. pod­le čl. 17 od­st. 1 Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech a čl. 8 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod, i ochra­ny osob­nos­ti pod­le § 12 od­st. 1 ob­čan­ské­ho zá­ko­na. Je­ho poříze­ní bez souh­la­su oso­by, o je­jíž pro­jev jde, or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pro úče­ly důkaz­ní­ho říze­ní, je pro­to mož­né je­dině na zá­kladě zá­ko­na a pos­tu­pem, kte­rý je up­ra­ven tres­tním řádem (§ 158d od­st. 2 popřípadě od­st. 3 tres­tní­ho řádu).

II.  Jde-li o bez účas­ti stá­tu poříze­ný zá­znam hla­so­vé­ho pro­je­vu dru­hé oso­by bez je­jí­ho vědo­mí, po­sou­ze­ní otáz­ky, zda je či ne­ní v da­ném případě pou­ži­tel­ný ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní, bu­de vždy věcí kon­krét­ní­ho tres­tní­ho říze­ní a si­tua­ce, za níž má být uve­de­ná in­for­ma­ce uži­ta. I když z po­va­hy tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce vy­plý­vá, že tak­to zís­ka­ný zá­znam nemůže být a prio­ri vy­lou­čen ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní (pod­le obec­né­ho pra­vid­la, pod­le něhož v rám­ci tres­tní­ho říze­ní lze pou­žít kaž­dou sku­teč­nost ja­ko důkaz - § 89 od­st. 2 tres­tní­ho řádu, a pro­to, že tu ne­by­lo po­ru­še­no žá­dné z pra­vi­del pro zís­ká­vá­ní důkazů ze stra­ny stá­tu), může jím být jen za pod­mín­ky, že zá­sah do souk­ro­mí je od­ůvod­ni­tel­ný převa­žu­jí­cím zá­jmem na straně to­ho, kdo in­for­ma­ci pop­sa­ným způso­bem opatřil a nás­ledně pou­žil; sa­mot­ný zá­jem na ná­le­ži­tém zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu věci však zá­sadně ta­ko­vým převa­žu­jí­cím zá­jmem ne­ní.

 

Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Ús­tí nad La­bem po­žá­da­lo ještě za účin­nos­ti před­cho­zí práv­ní úp­ra­vy pou­ží­vá­ní ope­ra­tiv­ní tech­ni­ky v zá­koně č. 283/1991 Sb., o Po­li­cii ČR, ve znění pozdějších před­pisů, Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství o vy­dá­ní sta­no­vis­ka k vý­kla­du zá­ko­na k otáz­ce pou­ži­tel­nos­ti mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní, byl-li pořízen skry­tou for­mou v rám­ci tres­tní­ho říze­ní bez vědo­mí jed­no­ho z účas­tníků to­ho­to roz­ho­vo­ru.¹  Ač­ko­li se od té do­by změni­la pod­statně práv­ní úp­ra­va v tom, že ze zá­ko­na o Po­li­cii ČR by­ly vy­jmu­ty ope­ra­tiv­ní prostřed­ky a by­ly přesu­nu­ty v po­době us­ta­no­ve­ní o ope­ra­tivně pát­ra­cích prostřed­cích do tres­tní­ho řádu, je ten­to prob­lém do­sud ne­dořeše­nou zá­le­ži­tos­tí. Ani ju­di­ka­tu­ra do­sud ne­dospě­la k žá­dné­mu jed­noz­nač­né­mu sta­no­vis­ku.

 

KSZ Ús­tí nad La­bem teh­dy za­uja­lo ná­zor, že v da­ném případě²  neš­lo o zá­sah do ús­tav­ních práv ob­ča­na (ani ob­háj­ce ob­viněné­ho ani ni­ko­ho ji­né­ho), a pro­to nemůže jít ani o uta­je­né pou­ži­tí ope­ra­tiv­ní tech­ni­ky pod­le § 36 zá­ko­na o po­li­cii ČR (v před­cho­zím znění), tak­že skry­té za­zna­me­ná­vá­ní roz­ho­vo­ru ne­by­lo ne­zá­kon­né. Pod­le teh­dy plat­né­ho § 35 písm. c) zá­ko­na č. 283/1991 Sb., o Po­li­cii ČR, ve znění pozdějších před­pisů, se ope­ra­tiv­ní tech­ni­kou ro­zumě­ly mj. tech­nic­ké prostřed­ky pou­ží­va­né uta­jo­va­ným způso­bem při pořizo­vá­ní zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu v případě, že by­ly uží­vá­ny způso­bem, kte­rým je za­sa­ho­vá­no do ús­tav­ních prá­vo ob­ča­na. Skry­tým nah­rá­vá­ním zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu roz­ho­vo­ru v res­tau­ra­ci se ne­za­sa­hu­je do žá­dných ús­tav­ních práv účas­tníků roz­ho­vo­ru, ani ni­ko­ho ji­né­ho. V Lis­tině zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“) by nej­blí­že stá­lo prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti. Pod­le čl.10 Lis­ti­ny má kaž­dý prá­vo, aby by­la za­cho­vá­na je­ho lid­ská důstoj­nost, osob­ní čest, dob­rá pověst a chráněno je­ho jmé­no. Dá­le má kaž­dý prá­vo na ochra­nu před neop­rávněným shro­maž­ďo­vá­ním, zveřej­ňo­vá­ním ne­bo ji­ným zneu­ží­vá­ním údajů o své osobě. Jde o vy­me­ze­ní taxativ­ní a evi­dentně ne­zahr­nu­je před­pok­lá­da­nou ochra­nu pro­je­vu. Svo­bo­da pro­je­vu je za­ru­če­na v čl. 17 Lis­ti­ny ve smys­lu mož­nos­ti vy­jadřovat své ná­zo­ry slo­vem, pís­mem apod. Ochra­na pro­jevů fy­zic­ké oso­by je za­jištěna v § 11 ob­čan­ské­ho zá­ko­ní­ku (dá­le jen „obč. zák.“), přičemž ochra­ny se může do­má­hat fy­zic­ká oso­ba pou­ze u pro­jevů osob­ní po­va­hy. Ob­dobně pod­le § 12 od­st. 1 obč. zák. zvu­ko­vé zá­zna­my pro­jevů osob­ní po­va­hy mo­hou být poříze­ny ne­bo pou­ži­ty jen se svo­le­ním fy­zic­ké oso­by. Pro­jev osob­ní po­va­hy je ten, ve kte­rém fy­zic­ká oso­ba např. ho­voří o svém zdra­vot­ním sta­vu, ro­dině, po­li­tic­kých a ná­bo­žen­ských ná­zo­rech apod. Po­kud JUDr. M. H. v roz­ho­vo­ru na­váděl svědka M. P. k nep­rav­di­vé vý­povědi, ne­mohl by se do­má­hat ochra­ny před zveřejněním mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu ani ces­tou ob­čan­skop­ráv­ní ža­lo­by. Pod­le § 89 od­st. 2 tr. ř. za důkaz může slou­žit vše, co může přispět k ob­jasnění věci. Z uve­de­né­ho vy­plý­vá nás­le­du­jí­cí zá­věr: Po­kud někdo při roz­ho­vo­ru s ji­nou oso­bou pořídí je­ho zá­znam po­mo­cí skry­té­ho mag­ne­to­fo­nu, ne­za­sa­hu­je do ús­tav­ních práv té­to oso­by, ani ni­ko­ho ji­né­ho, a pro­to ve smys­lu § 35 písm. c) zá­ko­na o Po­li­cii ČR nej­de o ope­ra­tiv­ní tech­ni­ku, při je­jímž pou­ži­tí by by­lo nut­né pos­tu­po­vat v sou­la­du s § 36 cit. zá­ko­na. Mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam roz­ho­vo­ru lze v ta­ko­vém případě pou­žít ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní bez oh­le­du na to, zda oso­ba pou­ži­la vlas­tní mag­ne­to­fon ne­bo zda jed­na­la s vědo­mím po­li­cej­ní­ho or­gá­nu.

 

Niž­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství se v převa­žu­jí­cí většině přik­lo­ni­la k té­muž ná­zo­ru. Na je­ho pod­po­ru by­ly uve­de­ny kon­krét­ní přípa­dy, v nichž sou­dy ak­cep­to­va­ly ja­ko důkaz mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam poříze­ný skrytě oso­bou, jež by­la po­li­cií vy­ba­ve­na mag­ne­to­fo­nem k za­chy­ce­ní roz­ho­vo­ru s ji­nou oso­bou.³  Sou­časně by­ly uve­de­ny i přípa­dy poříze­ní nah­ráv­ky bez po­li­cej­ní asis­ten­ce sa­mot­ným svědkem, kte­rý zpra­vid­la do­ku­men­to­val proti­práv­ní jed­ná­ní ob­ža­lo­va­né­ho, a tu­to nah­ráv­ku před­lo­žil ja­ko důkaz po­li­cii či sou­du. Sou­dy ten­to důkaz připus­ti­ly, třeba­že se po­tý­ka­ly s prob­lé­mem auten­ti­ci­ty vlas­tní nah­ráv­ky a je­jí­ho mluv­čí­ho.⁴  K pod­poře to­ho­to ná­zo­ru se od­ka­zo­va­lo i na roz­su­dek NS ČR sp. zn. 7 Tz 116/2000, ob­sa­hu­jí­cí vý­klad poj­mu „ope­ra­tiv­ní tech­ni­ka“ a pod­mí­nek je­jí­ho pou­ži­tí, v němž je zvláště vy­zdvi­ho­vá­na nut­nost zá­sa­hu do ús­tav­ních práv ob­ča­na při uta­je­ném pou­ži­tí té­to tech­ni­ky.⁵

 

Těžiště té­to ar­gu­men­ta­ce⁶  spo­čí­va­lo na úva­ze, že da­ným pos­tu­pem ne­doš­lo k na­ru­še­ní ús­tavně chráněné­ho prá­va na souk­ro­mí, ani k po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu osob­nos­ti pod­le § 11 a § 12 obč. zák., ne­boť pro­vádění „souk­ro­mé“ nah­ráv­ky - byť za asis­ten­ce po­li­cie, spo­čí­va­jí­cí v za­půjče­ní zá­zna­mo­vé­ho za­říze­ní - ne­ní zá­sa­hem do ús­tavně chráněných práv, a nej­de-li o nah­rá­ní pro­je­vu ry­ze in­tim­ní po­va­hy či o pozdější zneu­ži­tí tak­to zís­ka­né nah­ráv­ky (čímž je­jí před­lo­že­ní k důkaz­ní­mu říze­ní ne­ní), nej­de ani o po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu osob­nos­ti pod­le cit. us­ta­no­ve­ní obč. zák., tak­že lze tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce pou­žít ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní pod­le obec­né­ho prin­ci­pu uve­de­né­ho v § 89 od­st. 2 tr. ř. A po­kud by tak­to poříze­ná nah­ráv­ka souk­ro­mou oso­bou by­la i zá­sa­hem do práv chráněných pod­le § 11 a § 12 obč. Dák., ta­to ochra­na nemůže být ab­so­lut­ní, ale zá­le­ží na okol­nos­tech, za nichž by­la nah­ráv­ka poříze­na, včetně místa, kde a pro ja­ké úče­ly se tak sta­lo.⁷

 

Opač­ný (men­ši­no­vý) ná­zor byl za­lo­žen zej­mé­na na ar­gu­men­ta­ci, že v da­ném případě šlo o pou­ži­tí ope­ra­tivně pát­ra­cí­ho prostřed­ku (kte­rým pod­le teh­dej­ší­ho § 34 zá­ko­na o po­li­cii by­lo též vy­uží­vá­ní osob jed­na­jí­cích ve prospěch kri­mi­nál­ní po­li­cie, služ­by po­li­cie pro od­ha­lo­vá­ní ko­rup­ce a zá­važ­né hos­po­dářské tres­tné čin­nos­ti a út­va­ru in­spek­ce). V po­su­zo­va­ném případě ne­by­lo to­to jed­ná­ní le­gál­ní už pro­to, že poříze­ní zvu­ko­vé­ho zá­zna­mu pro­je­vu oso­by bez je­jí­ho souh­la­su ne­bo vědo­mí je nes­porně zá­sa­hem do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti, když ne­ní dá­na zá­kon­ná li­cen­ce pod­le § 12 od­st. 2, 3 obč. zák. Ne­zá­le­ží na tom, zda jde o pro­jev in­tim­ní po­va­hy, chráněn je pod­le těchto us­ta­no­ve­ní hla­so­vý pro­jev ur­či­té oso­by, ne­boť prá­vo na ochra­nu pro­jevů osob­ní po­va­hy má pod­statně šir­ší ob­sah a za­hr­nu­je ja­ké­ko­liv vnější pro­je­vy pri­vát­ní vů­le fy­zic­ké oso­by (slov­ní pro­je­vy osob, kte­ré svým ob­sa­hem mo­hou za­klá­dat je­jich tres­tní od­povědnost tím spí­še).

 

Ochra­ny pod­le § 11 a § 12 obč. zák. ne­po­ží­va­jí pou­ze veřej­né pro­je­vy fy­zic­ké oso­by, tj. pro­je­vy ur­če­né veřej­nos­ti, je­jichž ob­ra­zo­vé a zvu­ko­vé zá­zna­my lze pořizo­vat i bez je­jí­ho svo­le­ní. Veřej­né pro­je­vy však nel­ze zto­tož­ňo­vat s pro­je­vy na místě veřej­nos­ti přís­tup­ném, kte­ré mo­hou mít rovněž souk­ro­mou po­va­hu. Zvu­ko­vé zá­zna­my hla­so­vých pro­jevů fy­zic­ké oso­by, te­dy i je­jích roz­ho­vorů, lze pořizo­vat pou­ze za pod­mí­nek sta­no­ve­ných v § 12 obč. zák., kte­rý pos­ky­tu­je ochra­nu osob­nos­tním právům v ob­las­ti ob­čan­skop­ráv­ních vztahů․ Ji­nak jde o neop­rávně­ný zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti a po­kud by tím­to způso­bem měl být opatřován důkaz pro tres­tní říze­ní, nel­ze jej po­va­žo­vat za zá­kon­ný. Z uve­de­né­ho poh­le­du je přitom ne­roz­hod­né, zda se ty­to hla­so­vé pro­je­vy od­eh­rá­va­jí na místě veřej­nos­ti přís­tup­ném, či ni­ko­li. Vý­jim­kou by přitom jistě by­lo jed­ná­ní sa­mot­né oso­by, je­jíž hla­so­vý pro­jev by byl za­zna­me­ná­ván, po­kud by svůj pro­jev uči­ni­la přís­tup­ným i dal­ším oso­bám.⁸

 

Z ob­čan­skop­ráv­ní ju­di­ka­tu­ry, kte­rá vy­světlu­je pod­sta­tu předmětu ochra­ny, se pou­ka­zu­je např. na roz­hod­nu­tí NS ČR sp.zn. 21 Cdo 1009/98, pub­li­ko­va­né pod č. PC 39/99⁹ . Ta­to ju­di­ka­tu­ra je zmi­ňo­vá­na i v ko­men­táři k ob­čan­ské­mu zá­ko­ní­ku¹⁰  a shodně s ním se klo­ní k zá­věru, že pou­ži­tí mag­ne­to­fo­no­vé­ho zá­zna­mu bez souh­la­su fy­zic­ké oso­by, je­jíž pro­jev je za­chy­cen, nel­ze pou­žít ja­ko le­gál­ní důkaz (ne­ní-li dá­na ani zá­kon­ná li­cen­ce pod­le § 12 od­st. 2, 3 obč. zák.). Podpůrně se pou­ka­zu­je i na prob­lém auten­ti­ci­ty tak­to za­chy­ce­né­ho a později k důka­zu uži­té­ho pro­je­vu.

 

Ač­ko­li tres­tní řád obecně neřeší otáz­ku, ja­ké důsled­ky bu­de mít, jes­tli­že při do­ka­zo­vá­ní bu­de po­ru­šen před­pis o je­ho pro­vádění, sta­no­ví v § 89 od­st. 3 tr. ř., že důkaz zís­ka­ný ne­zá­kon­ným do­nu­ce­ním ne­bo hroz­bou ta­ko­vé­ho do­nu­ce­ní nes­mí být pou­žit v říze­ní s vý­jim­kou přípa­du, kdy se pou­ži­je ja­ko důkaz pro­ti osobě, kte­rá ta­ko­vé­ho do­nu­ce­ní ne­bo hroz­by do­nu­ce­ní pou­ži­la. Z to­ho je mož­no do­vo­dit obecněji pou­ži­tel­nou zá­sa­du, že va­dy srov­na­tel­né zá­važ­nos­ti způso­bu­jí, že důkaz je v říze­ní ne­pou­ži­tel­ný. Kaž­dý důkaz, při je­hož pro­vádění se sta­la pod­stat­ná va­da, ne­bo kte­rý byl do­kon­ce opatřen ne­le­gál­ním způso­bem, bu­de ab­so­lutně neú­čin­ný. Ta­ko­vé­ho důka­zu nel­ze v tres­tním říze­ní pou­žít, stejně ja­ko důka­zu zís­ka­né­ho ne­zá­kon­ným do­nu­ce­ním ne­bo hroz­bou ne­zá­kon­né­ho do­nu­ce­ní.¹¹  Teo­re­tic­ky je zdůvodněna nepřípus­tnost pou­ži­tí tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní tím, že zá­klad­ní vlas­tnos­tí důka­zu je je­ho způso­bi­lost ob­jas­nit věc (§ 89 od­st. 2 tr. ř.) a je­ho zá­kon­nost (např. čl. 90 Ústa­vy). Ne­ní-li někte­rá z těchto vlas­tnos­tí dá­na, nel­ze důkaz pou­žít v říze­ní tres­tním, ob­čan­sko­soud­ním ne­bo správ­ním, ja­ko re­le­van­tní důkaz. Zda je důkaz způso­bi­lý ob­jas­nit stav věci se po­su­zu­je pod­le je­ho zá­važ­nos­ti pro sa­mot­né roz­hod­nu­tí. Zá­kon­nost důka­zu se po­su­zu­je pod­le to­ho, zda byl zís­kán a pro­ve­den způso­bem od­po­ví­da­jí­cím zá­ko­nu a zda v tom­to směru ne­vy­ka­zu­je va­dy. Na zá­kladě důka­zu, kte­rý byl opatřen ne­bo pro­ve­den v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy nemůže soud (zá­konně) roz­hod­nout. Ji­nak by by­lo to­to po­ru­še­ní práv­ní­ho před­pi­su pro­mít­nu­to do skut­ko­vé­ho sta­vu zjištěné­ho or­gá­nem čin­ným v tres­tním říze­ní a tím i do roz­hod­nu­tí sou­du vy­da­né­ho na je­ho zá­kladě. Říze­ní by tak by­lo za­tí­že­no va­dou, kte­rá by moh­la mít za nás­le­dek nes­práv­né roz­hod­nu­tí ve věci. Po­kud jde o roz­ho­do­vá­ní sou­du, pak nel­ze po­mi­nout, že čl. 90 vě­ta pr­vní Ústa­vy sta­no­ví, že sou­dy jsou po­vo­lá­ny předev­ším k to­mu, aby zá­ko­nem sta­no­ve­ným způso­bem pos­ky­to­va­ly ochra­nu právům. Z to­ho vy­plý­vá i po­vin­nost soudů (bez zřete­le na to, zda roz­ho­du­jí ve věcech tres­tních ne­bo ci­vil­ních) pos­tu­po­vat v říze­ní, jímž se ta­to ochra­na za­bez­pe­ču­je, tak, aby sa­my svou čin­nos­tí prá­va fy­zic­kých a práv­nic­kých osob ne­po­ru­šo­va­ly a po­ru­šo­vá­ní je­jich práv v říze­ní za­me­zo­va­ly. Zá­věrem se od­ka­zu­je na sta­no­vis­ko pub­li­ko­va­né pod č. Rt 33/95, kte­ré dá­vá jed­noz­nač­nou od­pověď na otáz­ku, zda lze ja­ko důkaz pou­žít mag­ne­to­fo­no­vý zá­znam poříze­ný v roz­po­ru s práv­ní­mi před­pi­sy.¹²

 

Úvo­dem k řeše­ní to­ho­to prob­lé­mu je třeba vy­me­zit vý­cho­dis­ka:

 

1.  Roz­ho­du­jí­cím kri­té­riem je a vždy bu­de po­su­zo­vá­ní roz­sa­hu chráněné­ho prá­va na souk­ro­mí ja­ko zá­klad­ní ús­tavněpráv­ní ka­te­go­rie, patřící do ka­ta­lo­gu svo­bod a zá­klad­ních práv (z poh­le­du zá­sa­hu or­gá­nu veřej­né mo­ci do té­to sfé­ry) a ob­sa­hu prá­va na ochra­nu osob­nos­ti, vy­me­ze­né­ho přís­luš­ným zá­ko­nem (kon­krétně § 11 a § 12 obč. zák.). Z to­ho pak vy­plý­va­jí dal­ší dva zá­sad­ní a předběžné zá­věry:

a)  vý­klad prá­va na souk­ro­mí ja­ko ka­te­go­rie ús­tavněpráv­ní bu­de vždy zá­vis­lý předev­ším na je­ho vý­kla­du těmi in­sti­tu­ce­mi, jež jsou po­vo­lá­ny k po­su­zo­vá­ní sou­la­du pos­tupů or­gánů veřej­né mo­ci se zá­klad­ní­mi ús­tav­ní­mi prin­ci­py, te­dy na vý­kla­du Ústav­ní­ho sou­du (kte­rý se bu­de tak či onak pro­mí­tat v ap­li­kač­ní praxi ja­ko zá­vaz­ný), a nepřímo pak - z hle­dis­ka ap­li­ka­ce prá­va - i Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va,

b)  vý­klad to­ho­to in­sti­tu­tu nel­ze po­va­žo­vat dnes (a patrně ani v blíz­ké bu­douc­nos­ti) za zce­la uzavře­ný; nao­pak lze před­pok­lá­dat, že se bu­de dá­le dy­na­mic­ky vy­ví­jet. Směr to­ho­to vý­vo­je lze za­tím jen nepřesně od­ha­do­vat.¹³

2.  V ob­las­ti vý­ko­nu veřej­né mo­ci bu­de veřej­ná moc při po­su­zo­vá­ní to­ho­to prob­lé­mu vždy kon­fron­to­vá­na s kon­krét­ním zněním přís­luš­ných zá­konů, kte­ré jí do­vo­lu­jí do těchto sfér in­ge­ro­vat; po­ru­še­ní těchto zá­konů ne­bo uve­de­ných ús­tav­ních prin­cipů bu­de vždy vy­klá­dá­no v je­jí nep­rospěch.

3.  V ob­las­ti střetu práv a zá­jmů v souk­ro­mé sféře bu­de hod­no­ce­ní pou­ži­tel­nos­ti tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí vždy zá­vis­lé na vý­sled­ku po­rov­ná­ní zá­sa­hu do práv a chráněných zá­jmů kaž­dé ze zú­častněných stran spo­ru v kaž­dém kon­krét­ním případě zvlášť; vý­sled­né hod­no­ce­ní bu­de zá­vis­lé na sub­jek­tiv­ním vy­hod­no­ce­ní před­nos­tní­ho zá­jmu učiněném or­gá­nem veřej­né mo­ci pod­le ur­či­tých kri­te­rií, do­vo­lu­jí­cích sta­no­vit předem jen hle­dis­ka vy­hod­no­ce­ní, ni­ko­li však přímo a a prio­ri správ­ný vý­sle­dek. Pro­to pro případ po­su­zo­vá­ní pou­ži­tel­nos­ti tak­to opatřené in­for­ma­ce bez zá­sa­hu or­gánů stá­tu, naj­mě te­dy bez zá­sa­hu Po­li­cie ČR (ať už ve fá­zi po za­há­je­ní tres­tní­ho říze­ní pos­tu­pem pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř., před ní ne­bo i ve fá­zi po za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní pod­le § 160 od­st. 1 tr. ř.) nemůže to­to sta­no­vis­ko na­bíd­nout ko­neč­né řeše­ní. Může jen naz­na­čit hle­dis­ka, z nichž lze poh­lí­žet na le­gál­nost tak­to opatřené in­for­ma­ce a je­jí případ­nou vy­uži­tel­nost v tres­tním říze­ní v rám­ci do­ka­zo­vá­ní, a upo­zor­nit tak stát­ní zá­stup­ce na ri­zi­ka a ús­ka­lí, kte­rá jsou spo­je­na s tím, po­kud by na tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cích stavě­li svá me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí ja­ko na stěžej­ních důka­zech. Nic­méně vý­sle­dek ta­ko­vé­ho vy­hod­no­ce­ní nel­ze dopředu před­ví­dat. Ten bu­de zá­vis­lý na poh­le­du sou­du, te­dy na tom, zda soud ta­ko­vý důkaz připus­tí, a po­kud jej vůbec připus­tí, ta­ké na tom, jak jej pos­lé­ze vy­hod­no­tí.

 

K vlas­tní­mu řeše­ní - ten­to prob­lém lze rozdělit na dvě zá­klad­ní otáz­ky:

1.  Zda nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru ci­zí oso­by, te­dy za­chy­co­vá­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu uta­je­ným způso­bem bez je­jí­ho vědo­mí, je-li us­ku­teč­ňo­vá­no stá­tem ne­bo za je­ho přispění, je zá­sa­hem do je­jí­ho ús­tavně chráněné­ho prá­va (svo­bo­dy, ne­dot­knu­tel­nos­ti) souk­ro­mí; po­kud ano, zda a kdy se tak­to opatřené in­for­ma­ce mo­hou stát důka­zem v tres­tním říze­ní.

2.  Zda tak­to opatřené in­for­ma­ce, jsou-li opatře­ny souk­ro­mou oso­bou bez přispění stá­tu, jsou pou­ži­tel­né v pro­ces­ní po­době ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní a za ja­kých pod­mí­nek.

 

1. K otáz­ce, zda nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru ci­zí oso­by, te­dy za­chy­co­vá­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu uta­je­ným způso­bem bez je­jí­ho vědo­mí or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní či s je­jich přispěním, je zá­sa­hem do je­jí­ho ús­tavně chráněné­ho prá­va (svo­bo­dy, ne­dot­knu­tel­nos­ti) souk­ro­mí a po­kud ano, zda se tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce mo­hou stát důka­zem v tres­tním říze­ní.

 

Předev­ším je nut­no za vý­cho­dis­ko řeše­ní přij­mout te­zi, že nah­rá­vá­ní roz­ho­vo­ru ci­zí oso­by, te­dy za­chy­co­vá­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu uta­je­ným způso­bem bez je­jí­ho vědo­mí, je zá­sa­hem do ús­tavně chráněné­ho prá­va (svo­bo­dy, ne­dot­knu­tel­nos­ti) souk­ro­mí, za­jištěné jak me­zi­ná­rodně práv­ní­mi do­ku­men­ty tak i Lis­ti­nou, a to zá­sadně bez oh­le­du na mís­to, kde k tak­to za­chy­ce­né­mu pro­je­vu doš­lo.

 

Prob­le­ma­ti­ka po­su­zo­vá­ní to­ho­to pos­tu­pu z hle­dis­ka ochra­ny prá­va na souk­ro­mí, po­dí­lí-li se na něm stát­ní moc, ne­ní (zda­le­ka) jen prob­le­ma­ti­kou us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 obč. zák. (ne­bo jak se čas­to vy­jadřuje Ústav­ní soud ve svých ná­le­zech: „jed­no­du­ché­ho prá­va“), ale spa­dá do ob­las­ti ús­tavně ga­ran­to­va­ných práv a svo­bod, kte­rá po­ží­va­jí - z to­ho­to poh­le­du - přímé ochra­ny pod­le ús­ta­vy v už­ším smys­lu (zej­mé­na pod­le čl. 7 od­st. 1¹⁴  a čl. 10 od­st. 2 Lis­ti­ny¹⁵ ) ale i pod­le dal­ších me­zi­ná­rodně práv­ních do­ku­mentů, kte­ré je po­vin­na Čes­ká re­pub­li­ka v té­to ob­las­ti ochra­ny lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod ap­li­ko­vat přímo (zejm. čl. 17 od­st. 1¹⁶  Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech, čl. 8 od­st. 1¹⁷  Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod). Ten­to fakt nez­po­chyb­ňu­je ani do­sa­vad­ní znění čl. 112 Ústa­vy, jak to vy­jádřil opa­ko­vaně rovněž Ústav­ní soud.¹⁸

 

Při vy­me­zo­vá­ní hra­nic těmi­to práv­ní­mi instru­men­ty chráněné sfé­ry zá­klad­ních práv a svo­bod, do nichž může stát za­sa­ho­vat jen v ome­ze­ném roz­sa­hu a za přesně vy­me­ze­ných pod­mí­nek, je pro­to nut­no přih­lí­žet ne­jen k ob­sa­hu Ústa­vy, Lis­ti­ny a dal­ších jed­not­li­vých zá­konů, kte­ré pos­lé­ze „pro­vádějí“ ty­to prin­ci­py ve vnitřním prá­vu, ale i k uve­de­ným me­zi­ná­rod­ním smlou­vám. A přiměřeně po­va­ze kon­krét­ní věci mu­sí být brá­ny v úva­hu i vý­sled­ky kon­fron­ta­ce prá­va a je­ho prak­tic­ké­ho pou­ží­vá­ní (i cho­vá­ní li­dí, jež up­ra­vu­je), kte­ré se od­rá­že­jí ne­jen v čin­nos­ti Ústav­ní­ho sou­du ČR ale i - zno­vu je třeba zdůraz­nit, že úměrně po­va­ze kon­krét­ní věci - v roz­hod­nu­tích Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le jen ESLP).¹⁹

 

Dal­ší důle­ži­tou sku­teč­nos­tí, kte­rou nut­no mít na mys­li, je fakt, že uve­de­né nor­my za­va­zu­jí zá­sadně stát, te­dy stát­ní or­gá­ny (resp. or­gá­ny veřej­né mo­ci), a sta­no­ví-li pro­to me­ze zá­sahů do zá­klad­ních práv a svo­bod, jsou ty­to me­ze zá­vaz­né hlavně a předev­ším pro stát. Z to­ho by se da­lo zdán­livě do­vo­dit, že zá­sah učině­ný do sfér chráněných uve­de­ný­mi nor­ma­mi jen v souk­ro­mé sféře, pos­tu­py me­zi sobě rov­ný­mi sub­jek­ty, nel­ze s těmi­to nor­ma­mi nej­vyš­ší práv­ní sí­ly kon­fron­to­vat prostě pro­to, že pro souk­ro­mop­ráv­ní ob­last (resp. pro ob­last vztahů me­zi sobě rov­ný­mi sub­jek­ty) nep­la­tí. Ta­to kon­cep­ce však již dnes ne­ní obecně uz­ná­va­nou kon­cep­cí ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ani u Ústav­ní­ho sou­du, ani u ESLP. I v souk­ro­mé sféře je nut­no ty­to me­ze „ana­lo­gic­ky“ res­pek­to­vat. Uve­de­né fun­da­men­tál­ní jis­to­ty jsou si­ce přímo chráně­ny oním „jed­no­du­chým prá­vem“ (te­dy nor­ma­mi vnit­ros­tát­ní­ho prá­va - jed­not­li­vý­mi zá­ko­ny), a to v zá­jmu ochra­ny jed­not­livců, pro něž ma­jí slou­žit (a tím i ve prospěch os­tat­ní spo­leč­nos­ti), av­šak ty­to nor­my mu­sí být vy­klá­dá­ny ve stej­ném du­chu a s týmž úče­lem ja­ko je to­mu při ap­li­ka­ci ús­tav­ních no­rem, chrá­ní­cích zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy.²⁰

 

Fak­tic­ký vý­znam má sa­mozřejmě ten­to zá­věr jen po­tud, po­kud se - aby se mohl reálně do­tý­kat působ­nos­ti or­gánů veřej­né mo­ci - něja­kým způso­bem „přet­ran­sfor­mu­je“ prostřed­nic­tvím je­jich ko­ná­ní, prostřed­nic­tvím pos­tupů a roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti, do aktů veřej­né mo­ci, v nichž se tak či onak (buď přímo, resp. v tom­to případě ale spíš nepřímo) od­ra­zí. Tzn., že se po­ru­šo­vá­ní uve­de­ných prin­cipů, k němuž doš­lo původně v souk­ro­mop­ráv­ní sféře, zá­vaz­ným, právně re­le­van­tním způso­bem pro­je­ví v pos­tu­pu stá­tu, jímž je ko­nec konců (v pos­led­ní in­stan­ci) někte­rý z prin­cipů ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ta­ké tak­to dot­čen (za­sa­žen, po­ru­šen).

 

Tím­to po­ru­še­ním může být (a nej­častěji ta­ké zřejmě je) vý­rok sou­du, jenž v kon­krét­ní věci roz­ho­du­je o spo­rech, vznik­lých v souk­ro­mop­ráv­ní ob­las­ti, v rám­ci nichž (ne­bo v tom, co je je­jich zá­kla­dem) však jed­na ze stran uži­la vůči straně dru­hé právě těch pos­tupů, kte­ré - být uži­ty or­gá­ny veřej­né mo­ci - by by­ly ozna­če­ny za po­ru­še­ní přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech, Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a svo­bod či Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

 

Ta­ko­vá po­ru­še­ní se mo­hou ne­po­chybně od­ra­zit ve sféře prá­va hmot­né­ho ale i prá­va pro­ces­ní­ho. Po­kud jde o prá­vo hmot­né, může jít např. o od­epření ur­či­té­ho ná­ro­ku, za­lo­že­né­ho v souk­ro­mop­ráv­ní ob­las­ti, roz­hod­nu­tím sou­du s od­vo­lá­ním na to, že ten­to ná­rok neexis­tu­je.²¹

 

Dnes tu Ústav­ní soud - kromě to­ho, že tím­to způso­bem jasně dá­vá naj­evo, že ani ob­last souk­ro­mop­ráv­ních vztahů ne­ní zce­la pros­ta zá­sad, vy­jádřených v ci­to­va­ných us­ta­no­ve­ních zá­klad­ních do­ku­mentů o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (ba právě nao­pak) - na kon­krét­ních přípa­dech dá­le po­su­nu­je i hra­ni­ce chá­pá­ní sfé­ry těchto práv svo­bod, a to ve prospěch je­jich no­si­telů. Jed­noz­načně už je dnes ve své ju­di­ka­tuře za vý­slov­ným zněním tzv. jed­no­du­ché­ho zá­ko­na (§ 11 a § 12 obč. zák.), kte­rý ty­to in­sti­tu­ty pro ob­last vnitřní­ho souk­ro­mé­ho (ale ne­jen souk­ro­mé­ho) prá­va „pro­vá­dí“ a sta­no­ví kri­te­ria, kte­rá je nut­no při vý­kla­du brát v úva­hu.²²

 

Pod­le stej­né­ho prin­ci­pu se po­ru­še­ní hmot­né­ho prá­va, k němuž doš­lo me­zi účas­tní­ky souk­ro­mop­ráv­ní pře, může pro­je­vit - jsouc tran­sfor­mo­vá­no pos­tu­pem či roz­hod­nu­tím or­gá­nu veřej­né mo­ci (zde sou­du) - v nes­práv­ném vý­sled­ném „hmotněpráv­ním“ po­sou­ze­ní věci z důvodů pro­ces­ních. Je­ho nes­práv­nost to­tiž ne­mu­sí být nutně za­lo­že­na jen sa­mot­ným věcným ob­sa­hem roz­hod­nu­tí, ale for­mou, jíž or­gán veřej­né mo­ci k ta­ko­vé­mu roz­hod­nu­tí dospěl - tzn. (v po­su­zo­va­ném případě) pou­ži­tím in­for­ma­cí, kte­ré by­ly zís­ká­ny si­ce v souk­ro­mop­ráv­ní sféře, av­šak pos­tu­pem, kte­rý se je­ví po­dobně nepřípus­tným zá­sa­hem do souk­ro­mí, za ja­ký by byl nes­porně ozna­čen, po­kud by jej za týchž pod­mí­nek a okol­nos­tí uči­ni­ly or­gá­ny veřej­né mo­ci.

 

Je pro­to otáz­kou, zda ne­má být a prio­ri za prin­ci­piálně nepřípust­ný po­va­žo­ván kaž­dý důkaz, kte­rý byl zís­kán - byť v souk­ro­mé sféře - za ce­nu zá­sa­hu do (ús­tavně) chráněné­ho prá­va (zde prá­va na souk­ro­mí). Tak­to ka­te­go­ric­ké tvr­ze­ní nel­ze uči­nit. Má však své opod­statnění po­tud, po­kud a prio­ri vy­jadřuje důvod­nou po­chyb­nost o le­gál­nos­ti tak­to opatřené in­for­ma­ce. Kaž­dý ta­ko­vý zjiště­ný pos­tup při zís­ká­ní in­for­ma­cí roz­hod­ných pro me­ri­tor­ní po­sou­ze­ní věci, mu­sí být zkou­mán or­gá­nem po­su­zu­jí­cím me­ri­tum věci právě a ta­ké předev­ším z hle­dis­ka, zda bu­de v po­době for­málně re­le­van­tní­ho důka­zu ak­cep­to­va­tel­ný či ni­ko­li. To­to roz­ho­do­vá­ní nemůže být za­lo­že­no jen na sa­mot­ném vý­zna­mu in­for­ma­ce pro roz­hod­nu­tí o věci, te­dy z hle­dis­ka je­jí důle­ži­tos­ti pro za­vr­še­ní skut­ko­vých zjištění, pro­to­že zá­sadně, tj. zpra­vid­la (a to pla­tí též obecně) ne­bu­de pla­tit vztah přímé úměrnos­ti me­zi zá­važ­nos­tí in­for­ma­ce pro na­lé­za­ná skut­ko­vá zjištění a mí­rou to­le­ran­ce, s níž lze ak­cep­to­vat tak­to (tj. ji­nak obecně nepřípus­tný­mi pos­tu­py) učiněná zjištění ja­ko le­gál­ní. Ji­nak řeče­no, le­gi­tim­nost pos­tu­pu v da­ném případě, kte­rá se dá snad od­ůvod­nit zá­jmem na zís­ká­ní důle­ži­tých, roz­ho­du­jí­cích in­for­ma­cí pro úspěch ve vý­sled­ku říze­ní, ne­mu­sí zda­le­ka od­po­ví­dat le­gál­nos­ti je­jich zís­ká­ní, resp. ani zda­le­ka ne­mu­sí od­ůvod­ňo­vat ji­nak ne­le­gál­ní pos­tup při je­jích opatřová­ní.

 

To, zda je ur­či­tý pos­tup zá­sa­hem do ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va na ne­dot­knu­tel­nost souk­ro­mí, zá­vi­sí na vy­me­ze­ní je­ho roz­sa­hu. V tom­to směru, jak by­lo již naz­na­če­no, pod­lé­há „de­fi­ni­ce“ to­ho, co to je „prá­vo na ochra­nu souk­ro­mí“ vý­vo­ji a zřetelně se roz­šiřuje chá­pá­ní té­to sfé­ry ve prospěch je­din­ce, k je­hož prospěchu je chráněno. Zej­mé­na se tak děje v ju­di­ka­tuře ESLP, s níž jsou však roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du, po­kud se do­tý­ka­jí té­že prob­le­ma­ti­ky, prak­tic­ky beze zbyt­ku kon­for­mní.²³  Ome­zo­vá­ní té­to sfé­ry pro­to jen na přípa­dy, kdy je za­sa­ho­vá­no do prá­va na souk­ro­mí buď vý­lučně v souk­ro­mých pros­to­rách oso­by, vůči níž je prostředek k za­zna­me­ná­ní je­jí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu pou­žit, ne­bo vý­lučně jen na přípa­dy, kdy ho­voří o zce­la in­tim­ních věcech, je v evi­den­tním roz­po­ru s vy­me­ze­nou sfé­rou souk­ro­mí, jíž se dnes ús­tav­ní ochra­na přiz­ná­vá. Vý­voj v té­to ob­las­ti je mož­no vy­sle­do­vat na jed­not­li­vých roz­hod­nu­tích jak Ústav­ní­ho sou­du, tak i (a to zej­mé­na, což však ne­má o nic men­ší vý­znam, chá­pe-li se ja­ko vo­dít­ko při vý­kla­du zá­ko­na) ESLP. V sou­la­du s ni­mi (a tím, jak byl vý­voj té­to ju­di­ka­tu­ry pop­sán v pos­led­ní době v od­bor­né li­te­ra­tuře,²⁴  z níž se struč­ná re­ka­pi­tu­la­ce dá­le ci­tu­je), lze pou­ká­zat na pos­tup­né zpřes­ňo­vá­ní těchto hra­nic:

•  od hle­dá­ní de­fi­ni­ce (či poj­mo­vé­ho upřesnění) prá­va na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta,²⁵

•  přes zá­věr, že res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta ta­ké do ur­či­té mí­ry mu­sí za­hr­no­vat prá­vo in­di­vi­dua na­va­zo­vat a roz­ví­jet vzta­hy se svý­mi bliž­ní­mi,²⁶

•  k upřesnění, že ob­sah prá­va na souk­ro­mý ži­vot je přitom re­la­tiv­ní v zá­vis­los­ti na osobě, kte­rá se ho do­vo­lá­vá (souk­ro­má oso­ba - veřej­ná oso­ba), na době (zá­vis­lost na vý­vo­ji mravů a so­ciál­ním kon­textu) a na místě (souk­ro­mý pros­tor - veřej­ný pros­tor),²⁷

•  k roz­šíření poj­mu souk­ro­mý ži­vot, jenž za­hr­nu­je do ur­či­té mí­ry též prá­vo na­vá­zat a roz­ví­jet vzta­hy s ji­ný­mi a ta­ké „vnější svět“, což zna­me­ná, že po­jem souk­ro­mý ži­vot nel­ze ome­zit na ži­vot v souk­ro­mém pros­to­ru, kde oso­ba má vý­luč­né prá­vo se zdr­žo­vat a uží­vat jej a kde in­tim­ní cha­rak­ter je­jí­ho ži­vo­ta může být nej­lé­pe chráněn před in­ge­ren­ce­mi zven­čí,²⁸

•  po zá­věr, že k zá­sahům do prá­va na res­pek­to­vá­ní souk­ro­mé­ho ži­vo­ta může do­jít ne­jen v souk­ro­mém pros­to­ru oso­by, zej­mé­na v je­jím obyd­lí, ale i na mís­tech přís­tup­ných ur­či­té­mu ok­ru­hu osob, ja­ko je ško­la, vězni­ce, po­li­cej­ní sta­ni­ce, ho­tel, res­tau­ra­ce, ad­vo­kát­ní kan­ce­lář, pra­co­viště, ba do­kon­ce i na veřej­ných mís­tech přís­tup­ných ko­mu­ko­li.²⁹

 

V kon­textu to­ho byl učiněn zá­věr, že ta­ké za­chy­co­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu oso­by pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní, kon­krétně pro důkaz­ní říze­ní, a to ni­ko­li co do ob­sa­hu hla­so­vé­ho pro­je­vu z hle­dis­ka vý­zna­mu mlu­ve­né­ho slo­va ale (jen!) ja­ko srov­ná­va­cí­ho ma­te­riá­lu pro fo­nog­ra­fic­kou exper­tí­zu - je-li pro­váděno bez vědo­mí nah­rá­va­né (od­pos­louchá­va­né) oso­by - patří me­zi pos­tu­py, ji­miž je po­ru­šo­vá­no prá­vo na souk­ro­mí.³⁰

 

Otáz­ka pros­to­ru, kde se nah­rá­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu oso­by bez je­jí­ho vědo­mí od­eh­rá­vá, ztrá­cí čím dál tím víc na vý­zna­mu - v tom smys­lu, že pos­tu­pem do­by se stá­le ví­ce roz­šiřuje vý­klad ob­sa­hu poj­mu „ochra­na souk­ro­mé­ho ži­vo­ta“ ve prospěch je­din­ce, je­muž se ta­to ochra­na přiz­ná­vá. Zá­vi­sí zej­mé­na na okol­nos­tech, za nichž byl ten­to pro­jev za­zna­me­nán, případně, za nichž je je­di­nec a je­ho pro­je­vy ve vnějším světě mo­ni­to­ro­ván. Za zá­sah do souk­ro­mí se po­va­žu­je i mo­ni­to­ro­vá­ní za­městnanců na je­jich pra­co­viš­ti za­městna­va­te­lem bez je­jich souh­la­su (vědo­mí).³¹  Z to­ho­to poh­le­du tak již těžko dnes může ob­stát práv­ní ná­zor, vy­slo­ve­ný v mi­nu­los­ti (ještě před no­ve­lou tres­tní­ho řádu č. 265/2001 Sb.), po­kud jde o uta­je­né sle­do­vá­ní - kon­tro­lu - vlas­tních za­městnanců, pro­váděnou ka­me­ro­vým sys­té­mem cí­leně k od­ha­le­ní ne­zá­kon­ných pos­tupů na je­jich pra­co­viš­tích.³²

 

Prob­le­ma­ti­kou mo­ni­to­ro­vá­ní osob a vzta­hem těchto pos­tupů k je­jich čin­nos­ti, k místě, kde se tak děje a úče­lu, pro kte­rý se tak děje, se za­bý­vá ju­di­ka­tu­ra ESLP z poh­le­du prá­va na souk­ro­mí ta­ké v dal­ších roz­hod­nu­tích.³³  Je­jich pod­sta­tu lze v sou­čas­né době shr­nout do zá­věru, že cí­le­né a uta­je­né mo­ni­to­ro­vá­ní in­di­vi­dua or­gá­ny veřej­né mo­ci je zá­sadně zá­sa­hem do prá­va na souk­ro­mí bez oh­le­du na mís­to, kde se tak děje. Je pak jen otáz­kou, zda stát, kte­rý tak­to pos­tu­po­val, dos­tál po­vin­nos­ti vy­jádřené v č. 8 od­st. 2 Úmlu­vy.³⁴

 

Za­sa­ho­vá­ním do souk­ro­mí může být však i shro­maž­ďo­vá­ní in­for­ma­cí (údajů, dat) o jed­not­liv­cích bez­peč­nos­tní­mi si­la­mi neu­ta­jo­va­ným způso­bem, te­dy zís­ká­va­ných veřejně resp. z veřej­ných zdrojů, děje-li se cí­leně.³⁵

 

Ten­to zá­sah do souk­ro­mí mu­sí být re­gu­lo­ván prá­vem, a to kon­krétně, způso­bem, kte­rý vy­ho­ví po­ža­davkům čl. 8 od­st. 2 Úmlu­vy. Nel­ze se spo­lé­hat na to, že pos­tu­py za­lo­že­né na ne­vy­ho­vu­jí­cí práv­ní úp­ravě ne­bo do­kon­ce za­lo­že­né jen na ana­lo­gii, pou­ží­va­né až za hra­ni­ce je­jí obec­né přípus­tnos­ti, ne­bu­dou předmětem kon­fron­ta­ce se zá­sa­da­mi, kte­ré jsou dnes již více­méně přesně ju­di­ka­tu­rou ESLP vy­me­ze­ny a kte­ré ta­ké v někte­rých ná­le­zech uží­vá ja­ko kri­te­ria Ústav­ní soud. Vý­klad pod­mí­nek, za nichž lze na­ru­šit prá­vo na ochra­nu souk­ro­mí, jenž po­dá­vá ESLP (a kte­ré­ho se do­vo­lá­vá Ústav­ní soud) spo­čí­vá na nás­le­du­jí­cích prin­ci­pech:

1.  Nejpr­ve zkou­má, zda doš­lo sku­tečně k po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu souk­ro­mé­ho ži­vo­ta (resp. ko­res­pon­den­ce), za­ru­če­né­ho od­stav­cem 1 to­ho­to člán­ku.

2.  Dospěje-li k zá­věru, že k po­ru­še­ní to­ho­to prá­va ze stra­ny stá­tu doš­lo, zkou­má, zda se tak sta­lo za pod­mí­nek do­vo­lu­jí­cích ten­to průlom; ty jsou uve­de­ny v od­stav­ci 2 a lze je rozdělit na dal­ší dvě zá­klad­ní otáz­ky:

a)  zda byl ten­to zá­sah „v sou­la­du se zá­ko­nem“,

b)  a zda to­to opatření by­lo „nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti“.

 

Obě pod­mín­ky jsou pod­mín­ka­mi ku­mu­la­tiv­ní­mi, tzn. shle­dá-li ESLP po­ru­še­ní jen jed­né (kte­ré­ko­li) z nich, ozna­čí ta­ko­vý pos­tup za pos­tup po­ru­šu­jí­cí čl. 8 Úmlu­vy.

 

V kon­textu tak­to ši­ro­ce po­jí­ma­né­ho prá­va na souk­ro­mý ži­vot je třeba chá­pat, že poh­led up­lat­ňo­va­ný ESLP (a ta­ké v jed­not­li­vých přípa­dech Ústav­ním sou­dem) na prob­le­ma­ti­ku ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod se li­ší od poh­le­du, kte­rý je do­sud v převáž­né míře up­lat­ňo­ván v Čes­ké re­pub­li­ce. Poh­led ESLP to­tiž - zjed­no­du­šeně řeče­no - a prio­ri chá­pe téměř kaž­dý zá­sah do té­to sfé­ry, je­hož se (ak­tivně) zú­čas­tní stát, ja­ko zá­sah do souk­ro­mí, a tepr­ve pak se za­bý­vá otáz­kou, zda byl či neb­yl přípust­ný. Důsledně te­dy od se­be od­dělu­je otáz­ku zá­sa­hu do souk­ro­mé­ho ži­vo­ta jed­not­liv­ce (ja­ko ob­jek­tiv­ní ka­te­go­rii) a otáz­ku přípus­tnos­ti té­to in­ge­ren­ce ze stra­ny stá­tu, kte­rá je pak zkou­má­na vzhle­dem k pod­mín­kám uve­de­ným v čl. 8 od­st. 2 v kaž­dém jed­not­li­vém případě zvlášť. V té­to po­zi­ci v případě kon­fron­ta­ce kon­krét­ní­ho pro­jed­ná­va­né­ho přípa­du s čl. 8 od­st. 1 vy­stu­pu­je do popředí předev­ším hle­dis­ko ob­jek­tiv­ní, obec­né ka­te­go­rie chráněné sfé­ry souk­ro­mé­ho ži­vo­ta (nepřih­lí­ží se k důvodům zá­sa­hu), v případě kon­fron­ta­ce s čl. 8 od­st. 2 pak za­se hle­dis­ko in­di­vi­duál­ních pos­tupů, kon­krét­ních práv­ních no­rem, pod­mí­nek a okol­nos­tí to­ho­to jed­not­li­vé­ho přípa­du.

 

V do­sud převa­žu­jí­cím po­je­tí u nás ty­to dvě od­liš­né ka­te­go­rie převážně splý­va­jí - do­sud ne­ní zce­la vy­hraněn ná­zor na to, co je vlastně chráněná sfé­ra souk­ro­mé­ho ži­vo­ta, a tak si praxe po­má­há buď od­ka­zem na přís­luš­ná us­ta­no­ve­ní jed­not­li­vých kon­krét­ních zá­konů, kte­ré sta­no­ví po­zi­tiv­ním způso­bem ty­to chráněné me­ze (viz § 11 a § 12 obč. zák.), ne­bo od­ka­zem na kon­krét­ní pod­mín­ky zá­sa­hu do té­to sfé­ry (viz § 88, § 88a a dal­ší tres­tní­ho řádu), aniž se příliš zkou­má prá­vo na souk­ro­mí ja­ko zá­klad­ní obec­ná ka­te­go­rie. Ne vždy se pak dos­tá­vá správ­né­ho řeše­ní případům ap­li­ka­ce těchto jed­not­li­vých zá­konů na kon­krét­ní přípa­dy, ne­boť se po­mí­jí ono hle­dis­ko obec­ných prin­cipů ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod člověka, vy­jádřené v nor­mách ús­tav­ní­ho prá­va (v šir­ším smys­lu). Je­jich rá­mec a ob­sah je jak­si neur­či­tý, neoh­ra­ni­če­ný a ne­jas­ný. To pak ve­de i k ur­či­té bez­rad­nos­ti při vý­kla­du, při němž ja­ko by se někdy za­měňo­va­ly zá­klad­ní prin­ci­py up­lat­ňo­vá­ní prá­va při vý­ko­nu veřej­né mo­ci - mís­to „stát může či­nit jen to co je do­vo­le­no“ se uží­vá hle­dis­ko „po­kud to ne­ní vý­slovně (kon­krétně) za­ká­zá­no, pak je ta­ko­vá čin­nost do­vo­le­na“ - jes­tli­že tu exis­tu­je as­poň něja­ké obec­né us­ta­no­ve­ní, z něhož lze i jen vý­kla­dem ta­ko­vé op­rávnění do­vo­dit. A právě to je případ us­ta­no­ve­ní § 89 od­st. 2 tres­tní­ho řádu, kte­ré neříká nic o tom, jak se důka­zy v jed­not­li­vých přípa­dech zís­ká­va­jí, ale jen to, že a prio­ri nel­ze od­mít­nout žá­dnou in­for­ma­ci ja­ko po­ten­cio­nál­ní důkaz. Ale to ještě zda­le­ka nez­na­me­ná, že sou­časně to­to us­ta­no­ve­ní do­vo­lu­je „udělat“ z ja­ké­ko­li, resp. jak­ko­li zís­ka­né in­for­ma­ce důkaz pou­ži­tel­ný v tres­tním říze­ní.

 

Po­kud jde o kri­té­ria přípus­tnos­ti zá­sa­hu do chráněné sfé­ry souk­ro­mí ve smys­lu čl. 8 od­st. 2 Úmlu­vy lze je shr­nout tak, že

•  vý­raz „v sou­la­du se zá­ko­nem“ vy­ža­du­je za pr­vé, aby in­kri­mi­no­va­né opatření mělo ur­či­tý pod­klad ve vnit­ros­tát­ním prá­vu, a za dru­hé od­ka­zu­je na kva­li­tu to­ho­to prá­va, přičemž vy­ža­du­je, aby by­lo dot­če­né osobě dos­tup­né, aby ta­to oso­ba na­víc by­la schop­na před­ví­dat, ja­ké pro ni má důsled­ky, a aby by­lo slu­či­tel­né s práv­ním stá­tem,³⁶

•  vý­raz „nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti“ zna­me­ná - např. - „pro ochra­nu veřej­né bez­peč­nos­ti, před­chá­ze­ní zlo­čin­nos­ti a ochra­nu práv ji­ných.“³⁷

 

S oh­le­dem na sou­čas­nou práv­ní úp­ra­vu bu­de zpra­vid­la vždy naplněna dru­há pod­mín­ka, te­dy, že šlo o opatření nez­byt­né v de­mok­ra­tic­ké spo­leč­nos­ti, ales­poň půjde-li o zá­sa­hy, kte­ré bu­dou čině­ny po­li­cej­ní­mi or­gá­ny ve fá­zi tres­tní­ho říze­ní (tj. po je­ho za­há­je­ní sep­sá­ním zá­zna­mu o za­há­je­ní úkonů tres­tní­ho říze­ní resp. pro­ve­de­ním neod­klad­ných ne­bo neo­pa­ko­va­tel­ných úkonů pod­le § 158 od­st. 3 tr. ř.). Patrně (až na nap­ros­to oje­dině­lé vý­jim­ky, kte­ré by ov­šem mě­ly být eli­mi­no­vá­ny důsled­ným do­zo­rem stát­ní­ho zá­stup­ce v kon­krét­ní věci) ne­bu­de mož­no ro­zumně na­mí­tat, že by pos­tup v tres­tním říze­ní byl v roz­po­ru s uve­de­ný­mi zá­sa­da­mi.

 

Slo­žitější otáz­kou je, zda kaž­dý ta­ko­vý pos­tup je „v sou­la­du se zá­ko­nem“ ve smys­lu vy­klá­da­ném ESLP.³⁸  To sa­mo o sobě nez­na­me­ná, že by sa­my or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní mě­ly (ve svůj vlas­tní nep­rospěch) zpo­chyb­ňo­vat nor­ma­tiv­ní zá­klad pro je­jich čin­nost sta­no­ve­ný přís­luš­ný­mi us­ta­no­ve­ní­mi tres­tní­ho řádu, ale zna­me­ná to zce­la bez ja­kých­ko­li vý­hrad či po­chyb­nos­tí, že ne­ní přípus­tné pro­vádět úko­ny, kte­ré by by­ly do­vo­zo­vá­ny z neur­či­tých us­ta­no­ve­ní po­mo­cí ta­ko­vých ana­lo­gií, kte­ré ne­res­pek­tu­jí přís­ná pra­vid­la pro průlom do prá­va na souk­ro­mí ve smys­lu po­ža­davků sta­no­ve­ných čl. 8 od­st. 2 Úmlu­vy.³⁹

 

Pro­to­že (v du­chu to­ho, co by­lo do­sud uve­de­no) půjde při za­chy­co­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu dru­hé oso­by uta­je­ným způso­bem (te­dy bez je­jí­ho vědo­mí) zá­sadně vždy o zá­sah do prá­va na souk­ro­mí, je nut­no přij­mout zá­věr, že po­kud se na ta­ko­vém pos­tu­pu po­dí­lí veřej­ná moc (zde te­dy or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní), může se tak stát je­dině pos­tu­pem, kte­rý zá­kon do­vo­lu­je, resp. pos­tu­pem, kte­rý zá­kon sta­no­ví, včetně dodr­že­ní pod­mí­nek a úče­lu, pro kte­rý se tak děje. Prak­tic­ky je­di­ným us­ta­no­ve­ním, kte­ré vý­slovně do­vo­lu­je ty­to úko­ny či­nit pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní, je us­ta­no­ve­ní § 158d tres­tní­ho řádu o sle­do­vá­ní osob (a věcí), kon­krétně je­ho od­st. 2 ne­bo od­st. 3. Le­gálně za­chy­co­vat ta­ko­vé hla­so­vé pro­je­vy pro­to mo­hou or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní je­dině v případě sle­do­vá­ní osob, tzn., že po­li­cie tak může či­nit v rám­ci tres­tní­ho říze­ní je­dině (přinej­men­ším) se souh­la­sem stát­ní­ho zá­stup­ce, a šlo-li by o za­chy­co­vá­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu oso­by uta­je­ným způso­bem za okol­nos­tí, kte­ré by zna­me­na­ly zá­sah do souk­ro­mí ob­dob­ný zá­sa­hu, ja­kým je zá­sah do ne­dot­knu­tel­nos­ti obyd­lí či do lis­tov­ní­ho ta­jem­ství, ne­bo jímž je zjiš­ťo­ván ob­sah ji­ných pí­sem­nos­tí a zá­znamů ucho­vá­va­ných v souk­ro­mí (§ 158d od­st. 3 tr. ř.), mu­se­lo by se tak stát je­dině se souh­la­sem soud­ce.⁴⁰  V těchto přípa­dech by ov­šem potřebo­val k poříze­ní nah­ráv­ky hla­so­vé­ho pro­je­vu sle­do­va­né oso­by přivo­le­ní sou­du i agent.⁴¹

 

Ji­ným způso­bem pro­vést cí­leně⁴²  nah­ráv­ku hla­so­vé­ho pro­je­vu dru­hé oso­by uta­jo­va­ným způso­bem (bez je­jí­ho vědo­mí) pod­le plat­né­ho tres­tní­ho řádu nel­ze. To­to op­rávnění nel­ze do­vo­zo­vat ani z us­ta­no­ve­ní § 158d od­st. 6 tr. ř., do­vo­lu­jí­cí ji­nak pro­vádět sle­do­vá­ní oso­by (či věci) i bez souh­la­su stát­ní­ho zá­stup­ce či soud­ce, po­kud s tím souh­la­sí sa­ma oso­ba, do je­jíchž práv či svo­bod má být sle­do­vá­ním za­sa­ho­vá­no. Je prak­tic­ky vy­lou­če­no, aby ta­ko­vé sle­do­vá­ní mohl le­gálně pro­vést po­li­cej­ní or­gán⁴³  a pou­ži­tí ja­ké­si ana­lo­gie, pod­le níž by snad ta­ko­vé „sle­do­vá­ní“ pro­váděl onen dru­hý účas­tník roz­ho­vo­ru ja­ko ci­vil­ní oso­ba na po­pud či i jen s vědo­mím, ne­bo s „tech­nic­kou po­mo­cí, po­li­cie, by by­lo zce­la zřej­mým ob­chá­ze­ním zá­ko­na, pro­to­že stá­va­jí­cí práv­ní úp­ra­va v tres­tním řádu ne­do­vo­lu­je ke sle­do­vá­ní pou­žít ci­vil­ní oso­bu.⁴⁴  Bez oh­le­du na vý­sled­né hod­no­ce­ní tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí ja­ko důkazně ne­pou­ži­tel­ných z hle­dis­ka for­mál­ní­ho (z důvodů je­jich zís­ká­ní mi­mo tres­tní říze­ní) nel­ze ta­ko­vý pos­tup připus­tit ani pod­le zá­ko­na č. 283/1991 Sb., o Po­li­cii ČR, po­kud by byl pro­váděn za po­mo­ci ci­vil­ních osob.⁴⁵

 

Pou­ži­ti souk­ro­mé oso­by k úko­nu ve prospěch po­li­cie (or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní) za­sa­hu­jí­cí­ho do ús­tavně chráněné sfé­ry souk­ro­mí ji­né­ho bez vý­slov­né­ho za­kot­ve­ní v zá­koně, na zá­kladě něhož by by­ly sta­no­ve­ny dos­ta­tečně přes­né pod­mín­ky pro ten­to zá­sah z hle­dis­ka přípus­tnos­ti, roz­sa­hu, kon­tro­ly a nás­led­né­ho nak­lá­dá­ní s tak­to zís­ka­ný­mi in­for­ma­ce­mi, je ab­so­lutně nepřípus­tné. Do­vo­zo­vá­ní exis­ten­ce op­rávnění k ta­ko­vé­mu pos­tu­pu jen z obec­né ana­lo­gie, kte­rá ne­napl­ňu­je dos­ta­tečně pod­mín­ky ochra­ny ús­tavně chráněných práv a svo­bod, zde te­dy prá­va na souk­ro­mí, je nepřípus­tné, a v ko­neč­ném důsled­ku by mu­se­lo vést k od­mít­nu­tí pou­ži­tel­nos­ti tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce ja­ko re­le­van­tní­ho důka­zu v tres­tním říze­ní. Stát, kte­rý je v ta­ko­vých přípa­dech pre­zen­to­ván or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní, se nemůže zba­vit od­povědnos­ti za zá­sah do té­to sfé­ry pou­ka­zem na to, že sám v da­né si­tua­ci ne­jed­nal, že te­dy ne­za­sa­ho­val do souk­ro­mí ji­né­ho, pro­to­že jed­na­la sa­ma souk­ro­má oso­ba jen s je­ho vědo­mím či po­mo­cí.⁴⁶  Nel­ze tu pro­to pou­žít ne­jen ani ana­lo­gii pod­le § 158d od­st. 6 tr. ř., ale ani ana­lo­gii pod­le § 88 od­st. 3 tr. ř., kte­ré do­vo­lu­je or­gá­nu čin­né­mu v tres­tním říze­ní i bez příka­zu sou­du nařídit od­pos­lech a zá­znam te­le­ko­mu­ni­kač­ní­ho pro­vo­zu, ne­bo jej pro­vést i sám, po­kud s tím účas­tník od­pos­louchá­va­né sta­ni­ce souh­la­sí.⁴⁷

 

2. Zda tak­to opatřené in­for­ma­ce, jsou-li opatře­ny souk­ro­mou oso­bou, jsou pou­ži­tel­né v pro­ces­ní po­době ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní a za ja­kých pod­mí­nek.

 

Před­pok­lá­dá se tu - na roz­díl od před­cho­zí čás­ti - že se na poříze­ní nah­ráv­ky ci­zí­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu ne­po­dí­lí stát (prostřed­nic­tvím or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní), ale že je poříze­na v souk­ro­mé sféře souk­ro­mou oso­bou pro je­jí potřeby, a že jde o ne­do­vo­le­né (uta­je­né) poříze­ní ta­ko­vé nah­ráv­ky. Je-li hla­so­vý zá­znam pořízen pod­le přís­luš­né­ho práv­ní­ho in­sti­tu­tu do­vo­leně (v rám­ci ur­či­té zá­kon­né li­cen­ce ne­bo se souh­la­sem do­tyč­né oso­by), je tu tres­tní řád bez ja­kých­ko­li po­chyb­nos­tí oním zá­ko­nem, kte­rý v sobě ob­sa­hu­je pro­ces­ní li­cen­ci k vy­uži­tí le­gálně zís­ka­né­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu v tres­tním říze­ní.

 

Pro­to zá­le­ží i na tom, ja­ké­mu ok­ru­hu a dru­hu pos­lu­chačů je ten­to pro­jev ur­čen. Je-li pro­ná­šen tím, je­hož osob­nos­tní pro­jev to­ho­to cha­rak­te­ru je chráněn us­ta­no­ve­ním § 12 obč. zák., s vědo­mím (úmys­lem), že bu­de za­chy­co­ván, např. při veřej­né před­náš­ce, aniž je vý­slovně ur­če­no, že smí být pou­žit jen k ur­či­té­mu, předem ur­če­né­mu úče­lu, pak může být bez­po­chy­by pou­žit i ja­ko důkaz (po­kud to­mu sa­mozřejmě neb­rá­ní ji­né okol­nos­ti), pro­to­že ne­dos­ta­tek vý­slov­né­ho ome­ze­ní, vá­ží­cí­ho to­ho, kdo pro­jev pořídil, jen na ur­či­tý způsob uži­tí, nut­no vy­klá­dat ja­ko kon­klu­dentně uděle­né svo­le­ní ve smys­lu kon­ce pr­vní vě­ty to­ho­to us­ta­no­ve­ní.⁴⁸  Na dru­hé straně hla­si­tost pro­je­vu, neur­če­né­ho pro veřej­nost (te­dy ur­če­né­ho tím, kdo jej pro­ná­ší, jen ur­či­té kon­krét­ní osobě), pro­ne­se­né­ho na místě veřej­nos­ti přís­tup­ném v in­ten­zitě do­vo­lu­jí­cí je­ho za­chy­ce­ní ji­nou přítom­nou oso­bou, ještě nez­na­me­ná auto­ma­tic­ky to, že nah­rá­ní ta­ko­vé­ho pro­je­vu - ale zej­mé­na je­ho nás­led­né uži­tí - je le­gál­ní. Byť s oh­le­dem na cho­vá­ní oso­by pro­jev pro­ná­še­jí­cí se je­ví být to­to za­chy­ce­ní ja­ko mož­né, a někdy může být do­kon­ce i pravděpo­dob­né. Sí­la (hla­si­tost) to­ho­to pro­je­vu to­tiž ještě nez­na­me­ná vy­slo­ve­ní ti­ché­ho (kon­klu­den­tní­ho) souh­la­su s je­ho případ­ným za­chy­ce­ním (nah­rá­ním). To od­po­ví­dá i již zmíněné­mu prin­ci­pu, že pro po­su­zo­vá­ní to­ho, zda doš­lo či ne­doš­lo k na­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí, ne­ní mís­to, kde je pro­jev pro­ná­šen, po­va­žo­vá­no za roz­ho­du­jí­cí.⁴⁹

 

Do­vo­le­né poříze­ní ta­ko­vé­ho zá­zna­mu (mi­mo zá­kon­né li­cen­ce uve­de­né v § 12 od­st. 2 a 3 obč. zák.) nel­ze ov­šem zjed­no­du­šo­vat jen na přípa­dy úřed­ní­ho pos­tu­pu či vý­slov­né­ho zá­kon­né­ho zmocnění. Le­gál­ní poříze­ní ta­ko­vé­ho zá­zna­mu - i když půjde již spí­še jen o vý­jim­ky z pra­vid­la - bu­de dá­no např. tam, kde je od­ůvodněno někte­rým z důvodů, kte­rý vy­lu­ču­je proti­práv­nost „své­vol­né­ho“ pos­tu­pu, své­vol­né­ho po­ru­še­ní prin­cipů ochra­ny osob­nos­tních práv uve­de­ných v § 12 obč. zák., sa­mozřejmě za za­cho­vá­ní je­ho úměrnos­ti, přiměřenos­ti hro­zí­cí­mu zá­sa­hu do vlas­tních práv to­ho, kdo se ta­ko­vé „své­vo­le“ do­pouš­tí.⁵⁰  Kromě ji­né zá­kon­né li­cen­ce (ve smys­lu exis­ten­ce vý­slovně sta­no­ve­né­ho zá­kon­né­ho důvo­du) sem lze za­hr­nout i ty přípa­dy, kdy z obec­ných pra­vi­del (av­šak nor­ma­tiv­ní­ho cha­rak­te­ru) lze od­vo­dit zá­kon­nost (le­gál­nost, ne­jen le­gi­tim­nost) ta­ko­vé­ho pos­tu­pu, což může být např. ob­do­ba si­tua­ce, kte­rou lze za­hr­nout pod po­jem kraj­ní nou­ze, vy­lu­ču­jí­cí obecně proti­práv­nost cho­vá­ní, jímž se ji­nak po­ru­šu­je zá­jem chráně­ný tres­tním zá­ko­nem.⁵¹

 

Na ten­to prob­lém nel­ze dát obecně plat­nou a jed­noz­nač­nou od­pověď. Lze jen sta­no­vit hle­dis­ka, kte­rá bu­de nut­no v těchto přípa­dech brát v úva­hu. Mi­mo ji­né je to pro­to, že zá­klad­ním kri­té­riem, kte­ré by mělo v ko­neč­ném důsled­ku vést k roz­hod­nu­tí o pou­ži­tel­nos­ti či ne­pou­ži­tel­nos­ti tak­to opatřené in­for­ma­ce ja­ko důka­zu v přís­luš­ném říze­ní, bu­de poměřová­ní chráněných práv a zá­jmů, kte­ré se v té­to souk­ro­mé sféře střetá­va­jí, a kde - jak by­lo rovněž již uve­de­no - se stát stá­vá ar­bit­rem (zpra­vid­la prostřed­nic­tvím sou­du) roz­ho­du­jí­cím o tom, kte­rý z těchto zá­jmů bu­de v da­ném kon­krét­ním střetu převa­žu­jí­cím, přičemž hod­no­ce­ní pou­ži­tel­nos­ti či ne­pou­ži­tel­nos­ti tak­to opatřených (a stá­tu tím či oním způso­bem před­lo­že­ných, předa­ných) in­for­ma­cí se bu­de pro­vádět pod­le no­rem pro­ces­ních, kte­ré však jen vy­me­zu­jí pra­vid­la pro­to, jak zjis­tit ná­le­ži­tým způso­bem skut­ko­vý stav a na­lézt „ma­te­riál­ní“ prá­vo, te­dy roz­hod­nout o vlas­tním předmětu spo­ru. Kromě okol­nos­tí, za nichž by­la ta­ko­vá nah­ráv­ka poříze­na, pro­to bu­de mít roz­ho­du­jí­cí vý­znam pro ko­neč­né po­sou­ze­ní věci i vý­znam po­su­zo­va­né­ho zá­jmu, kte­rý je předmětem vlas­tní­ho říze­ní, a mož­nos­ti, kte­ré měl účas­tník, up­lat­ňu­jí­cí tu­to in­for­ma­ci, k dis­po­zi­ci k to­mu, aby zís­kal uve­de­né in­for­ma­ce ji­ným způso­bem, než za ce­nu po­ru­še­ní souk­ro­mí dru­hé oso­by. S tím­to ome­ze­ním lze te­dy uvést nás­le­du­jí­cí:

 

Od­liš­nost při po­su­zo­vá­ní cha­rak­te­ru zá­sa­hu do osob­nos­tní­ho prá­va z hle­dis­ka je­ho sou­la­du s prá­vem či nao­pak je­ho proti­práv­nos­ti v těchto dvou roz­díl­ných přípa­dech (vý­slov­né zá­kon­né li­cen­ce a op­rávněnos­ti ta­ko­vé­ho pos­tu­pu do­vo­zo­va­né na zá­kladě poměřová­ní práv obou stran) bu­de spo­čí­vat v tom, že v případě vý­slovně sta­no­ve­né zá­kon­né li­cen­ce se bu­de pre­su­mo­vat do­vo­le­nost zá­sa­hu do osob­nos­tních práv, za­tím­co v případě „své­vol­né­ho“ zá­sa­hu, za­lo­že­né­ho na úva­ze o převa­žu­jí­cím zá­jmu to­ho, kdo nah­ráv­ku pořídil, resp. pou­žil, se bu­de pri­márně před­pok­lá­dat po­ru­še­ní prá­va. Roz­ho­du­jí­cím pro řeše­ní bu­de po­sou­ze­ní přiměřenos­ti po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí vzhle­dem k da­né kon­krét­ní si­tua­ci dru­hé­ho účas­tní­ka to­ho­to práv­ní­ho vzta­hu, tzn., že bu­de nut­no zkou­mat důvo­dy, pro kte­ré by mě­la být ta­to proti­práv­nost vy­lou­če­na.

 

Stře­tá se tu zá­jem na ochraně osob­nos­ti to­ho, je­hož pro­jev je bez je­ho souh­la­su za­chy­co­ván, se zá­jmem na ochraně to­ho, kdo ten­to pro­jev za­chy­cu­je (a pos­lé­ze pou­ži­je). Do ja­ké mí­ry je kte­rý z nich v da­né kon­krét­ní si­tua­ci převa­žu­jí­cí, do ja­ké mí­ry může převá­žit zá­jem u to­ho, kdo nah­ráv­ku pořizu­je, na ochraně vlas­tní oso­by i vlas­tní osob­nos­ti (např. před pom­lu­vou, nedůvod­ným po­dá­ním tres­tní­ho ozná­me­ní, zkres­le­ním ob­sa­hu zá­sadně důle­ži­té­ho roz­ho­vo­ru atd.) nad prá­vem na ochra­nu osob­nos­ti u dru­hé­ho účas­tní­ka roz­ho­vo­ru, je ob­tíž­né, ne-li vůbec ne­mož­né, v obec­né ro­vině řešit. Po­kud se však proh­lá­sí zá­jem na ochraně osob­nos­ti pod­le § 12 obč. zák. u oso­by, je­jíž pro­jev je bez je­jí­ho svo­le­ní nah­rá­ván, za ab­so­lut­ní a ab­so­lutně převa­žu­jí­cí nad vše­mi os­tat­ní­mi zá­jmy, nad prá­vy všech os­tat­ních in­di­vi­duí, nel­ze po­va­žo­vat ta­ko­vý zá­věr za správ­ný. Byl by jed­nos­tran­ným zjed­no­du­še­ním, jež ve svém důsled­ku vy­tváří ne­rov­nost, pro­to­že upřed­nos­tňu­je (bez od­ůvodnění, po­kud se kon­krét­ní případ po­vý­ší na obecně vy­slo­ve­ný ná­zor) prá­vo na ochra­nu souk­ro­mí a osob­nos­ti u jed­né oso­by před týmž prá­vem na ochra­nu souk­ro­mí a osob­nos­ti u ji­né oso­by. Fak­tic­ky tu jde (s ur­či­tou li­cen­cí) o stej­né zjed­no­du­še­ní, ja­ko by to­mu by­lo v případě ná­zo­ru opač­né­ho, pre­su­mu­jí­cí­ho auto­ma­tic­ky správ­nost, zá­kon­nost to­ho­to zá­sa­hu pro všech­ny přípa­dy bez roz­dí­lu, kdy se má ta­ko­vé in­for­ma­ce vy­užít v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní před sou­dem, s od­ůvodněním, že je to dá­no zá­jmem na na­le­ze­ní prav­dy, a te­dy i spra­vedl­nos­ti. Od­stra­ní-li se ten­to zjed­no­du­šu­jí­cí poh­led, lze ten­to prob­lém uzavřít je­dině tím, že nel­ze dopředu a pro všech­ny přípa­dy jed­noz­načně a bez po­chyb­nos­tí tvr­dit ani to, zda vždy bu­de ta­ko­vé poříze­ní nah­ráv­ky od­po­ro­vat zá­ko­nu, ani to, že vždy, bez oh­le­du na zce­la kon­krét­ní si­tua­ci, ne­bu­de tak­to poříze­ný zá­znam mož­no vy­užít v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ja­ko důkaz.

 

To pla­tí plně v ci­vil­ním říze­ní, v rám­ci tres­tní­ho říze­ní je třeba up­lat­ňo­vat zá­sa­dy ob­dob­né, av­šak s ur­či­tým ome­ze­ním - s přih­léd­nu­tím k fak­tu, že pod­le sou­čas­tné práv­ní úp­ra­vy je tres­tní říze­ní za­lo­že­no na zá­sadě ofi­cia­li­ty a le­ga­li­ty a souk­ro­mo­ža­lob­ní de­lik­ty v pra­vém smys­lu náš práv­ní řád nez­ná. To na jed­né straně zna­me­ná, že zá­jem stá­tu na vý­sled­ku „tres­tní­ho spo­ru“ je vy­šší, je ta­ké le­gi­tim­ní (pro­to­že jen stát je op­rávněn stí­hat a ža­lo­vat pa­cha­te­le tres­tných činů), a stát zde pl­ní úko­ly ta­ké v zá­jmu větši­ny,⁵²  tak­že převa­žu­jí­cí ná­zor stát­ních za­stu­pi­tel­ství o pou­ži­tel­nos­ti ta­ko­vých in­for­ma­cí pro tres­tní říze­ní lze chá­pat i ja­ko přiro­ze­ný pro­jev po­ci­tu od­povědnos­ti za vý­kon spra­vedl­nos­ti ve prospěch veřej­né­ho zá­jmu. Na dru­hé straně ale stá­le pla­tí, že zís­ká­vá­ní důkazů pro vý­sled­né roz­hod­nu­tí or­gá­nu čin­né­ho v tres­tním říze­ní je předev­ším úko­lem sa­mot­ných or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní. By­lo by nepřípus­tným nah­ra­zo­vá­ním je­jich fun­kce, po­kud by do­ka­zo­vá­ní by­lo ve­de­no převážně na pod­kladě in­for­ma­cí, zís­ká­va­ných (případně i za uve­de­nou ce­nu) jed­not­li­vý­mi souk­ro­mý­mi oso­ba­mi, jež by ty­to in­for­ma­ce pos­lé­ze před­klá­da­ly or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní v po­době důkaz­ní­ho prostřed­ku, a je­jich pro­ve­de­ním pod­le for­mál­ních pro­ces­ních pra­vi­del by se pak z nich sta­ly re­le­van­tní důka­zy.⁵³

 

Přes­to, že di­kce § 89 od­st. 2 a prio­ri ne­vy­lu­ču­je ta­ko­vé in­for­ma­ce z ok­ru­hu důkaz­ních prostředků (důkazů) vy­uži­tel­ných v tres­tním říze­ní, vzhle­dem k po­va­ze je­jich zís­ká­ní, byť by­ly zís­ká­ny ni­ko­li za účas­ti stá­tu, je nut­no vel­mi obezřetně hod­no­tit mož­nost je­jich pou­ži­tí.

 

Vždy mu­sí být pro­to sou­čás­tí hod­no­ce­ní ta­ko­vé in­for­ma­ce ved­le to­ho, ja­ké sku­teč­nos­ti má ob­jas­nit, i hod­no­ce­ní to­ho,

•  ja­ký­mi prostřed­ky by­la nah­ráv­ka poříze­na,

•  za ja­kých okol­nos­tí (včetně místa a do­by) by­la nah­ráv­ka zís­ká­na,

•  kým a proč, z ja­ké­ho důvo­du a pro ja­ký účel se tak sta­lo.

 

Nel­ze si­ce a prio­ri pou­ži­tel­nost tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí v sou­la­du se zá­sa­dou uve­de­nou v § 89 od­st. 2 tr. ř. od­mít­nout, ale nel­ze ani - s oh­le­dem na to, že je ta­ko­vým pos­tu­pem vždy po­ru­šo­vá­no prá­vo souk­ro­mí - je ja­ko obecně, tzn. vždy pou­ži­tel­né, v tres­tním říze­ní ani bez dal­ší­ho zkou­má­ní připus­tit.

 

Ač­ko­li te­dy nel­ze žá­dný jed­noz­nač­ný zá­věr o je­jich pou­ži­tel­nos­ti či ne­pou­ži­tel­nos­ti uči­nit, pla­tí, že by mě­ly být pou­ží­vá­ny jen zce­la vý­ji­mečně a to ni­ko­li (to­lik) s oh­le­dem na to, o čem jsou (tzn. ja­ké sku­teč­nos­ti ma­jí ob­jas­nit), ale zej­mé­na s oh­le­dem na to, zda je­jich zís­ká­ní za ce­nu na­ru­še­ní souk­ro­mí oso­by, je­jíž pro­jev byl uta­jeně nah­rán, by­lo v da­ném případě je­dině mož­né, přiměřené zá­jmu, kte­rý se má tím­to způso­bem chrá­nit, např. zda tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce ne­by­lo mož­no do­ku­men­to­vat či do­lo­žit ji­nak.

 

V zá­sadě lze ozna­čit za nepřípus­tné, aby si souk­ro­má oso­ba⁵⁴  nah­rá­va­la uta­je­ným způso­bem hla­so­vý pro­jev ji­né­ho cí­leně jen za tím úče­lem, aby jej vzápě­tí pou­ži­la ja­ko důkaz v tres­tním (či ji­ném říze­ní). Po­kud má být tak­to zís­ka­ná in­for­ma­ce v rám­ci tres­tní­ho říze­ní ja­ko důkaz pou­ži­ta, mu­sí být ten­to pos­tup od­ůvodněn zvláš­tní­mi okol­nos­tmi přípa­du, z nichž lze od­vo­dit důvod­nost po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí ji­né­ho. Ten­to zá­sah mu­sí být vy­vá­žen zá­važ­nos­tí zá­jmu, jenž má být ta­ko­vým (a právě jen ta­ko­vým) pos­tu­pem chráněn. To vy­plý­vá z kon­sta­to­vá­ní, že si­ce nel­ze na souk­ro­mop­ráv­ní sfé­ru (a střet práv v ob­las­ti sobě rov­ných sub­jektů) přímo ap­li­ko­vat ta us­ta­no­ve­ní ús­tav­ních no­rem, kte­rá jsou tu pro­to, aby chrá­ni­la souk­ro­mou sfé­ru před nepřípus­tným a neop­rávněným zá­sa­hem veřej­né mo­ci, nic­méně však tak­to vy­me­ze­né hra­ni­ce souk­ro­mí (ved­le vý­slov­ných us­ta­no­ve­ní § 11 a § 12 obč. zák.) pla­tí i zde, ne­boť jsou pro­je­vem jed­no­ho a té­hož zá­kla­du lid­ské exis­ten­ce.⁵⁵

 

Kon­krétněji (pro ob­last souk­ro­mé sfé­ry je třeba poměřovat ty­to pos­tu­py zej­mé­na z hle­dis­ka § 12 obč. zák.), má-li pro po­su­zo­va­ný prob­lém vůbec smysl dělit prá­vo na ochra­nu osob­nos­tní­ho pro­je­vu na ochra­nu před je­ho neop­rávněným poříze­ním a na ochra­nu před je­ho neop­rávněným pou­ži­tím, je nut­no poh­lí­žet na vztah obou sou­čás­tí chráněné­ho osob­nos­tní­ho prá­va k pro­jevům ur­či­té oso­by na­ve­nek, tak, že „silnější“ ochra­ny po­ží­vá prá­vo na za­zna­me­ná­vá­ní to­ho­to pro­je­vu, než na je­ho nás­led­nou pub­li­ka­ci pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní v rám­ci důkaz­ní­ho říze­ní. Ná­zor, pod­le něhož § 12 od­st. 2 obč. zák.⁵⁶  je třeba vy­klá­dat tak, že obecně tres­tní řád - ve kte­rém ta­ko­vý vý­klad spatřuje onu zá­kon­nou li­cen­ci - do­vo­lu­je za­zna­me­ná­vat hla­so­vé pro­je­vy těchto osob a uží­vat je k účelům důkaz­ním, je nut­no po­va­žo­vat v du­chu to­ho, co již by­lo uve­de­no za nepřípustně exten­ziv­ní. Vztah us­ta­no­ve­ní § 12 obč. zák. k tres­tní­mu řádu je ta­ko­vý, že tu jde o dvě zá­kon­né nor­my v zá­sadě na sobě ne­zá­vis­lé, sto­jí­cí ved­le se­be.⁵⁷

 

Sa­mot­ný zá­jem zís­kat in­for­ma­ce, pou­ži­tel­né případně později v něja­kém (např. i tres­tním) říze­ní ja­ko důkaz (ob­vyk­le právě pro­ti osobě, je­jíž hla­so­vý pro­jev je uta­je­ným způso­bem nah­rá­ván) ne­ní dos­ta­ču­jí­cím zá­jmem, od­ůvod­ňu­jí­cím po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí. A pro­to­že tu o po­ru­še­ní prá­va na souk­ro­mí beze spo­ru jde, zna­me­nal by přís­tup or­gánů veřej­né mo­ci, po­kud by bez dal­ší­ho hod­no­ce­ní od­ůvodněnos­ti průlo­mu do souk­ro­mí ji­né oso­by přebí­ra­ly tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce do důkaz­ní­ho zá­kla­du pro­jed­ná­va­né věci, fak­tic­ky ja­kou­si kon­va­li­da­ci ne­zá­kon­nos­ti, us­ku­tečněné v souk­ro­mé sféře, pro­ve­de­nou je­jich úřed­ním pos­tu­pem. Pro­to nes­ta­čí zda­le­ka jen for­mál­ní zhod­no­ce­ní přípus­tnos­ti tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí z hle­dis­ka je­jich důle­ži­tos­ti pro po­sou­ze­ní me­ri­ta věci spo­lu s po­sou­ze­ním pou­hé auten­ti­ci­ty za­zna­me­na­né­ho hla­so­vé­ho pro­je­vu ur­či­té oso­by.⁵⁸  Nic­méně ab­so­lut­ní zá­kaz pou­ži­tí tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí pro úče­ly důkaz­ní­ho říze­ní nep­la­tí a pla­tit ani nemůže. Tak, ja­ko v ob­las­ti ochra­ny zá­klad­ních práv a svo­bod před neop­rávněný­mi zá­sa­hy or­gánů veřej­né mo­ci, i ta­dy pla­tí vý­jim­ky, kte­ré mo­hou ta­ko­vé zá­sa­hy za ur­či­tých kon­krét­ních pod­mí­nek od­ůvod­nit. I v souk­ro­mé sféře mu­sí pla­tit, že exis­tu­jí okol­nos­ti, za nichž je ten­to zá­sah do­vo­len, případně za nichž vý­sle­dek to­ho­to (i ne­do­vo­le­né­ho) zá­sa­hu je do­vo­le­no vy­užít ja­ko důka­zu.⁵⁹

 

Bu­de-li or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní ta­to nah­ráv­ka na­bíd­nu­ta (ne­bo po­kud ji zís­ka­jí ji­ným pos­tu­pem v sou­la­du s tres­tním řádem, např. vy­dá­ním věci pod­le § 78 tr. ř. či od­nětím věci pod­le § 79 tr. ř., resp. na to na­va­zu­jí­cí­mi in­sti­tu­ty pod­le § 83 a 83a tr. ř.), pak bu­de jen na nich, aby po­sou­di­ly, do ja­ké mí­ry je vy­uži­tel­ná, a to ne­jen z hle­dis­ka je­jí­ho ob­sa­hu, ale ta­ké - a to předev­ším - z poh­le­du obec­ných prin­cipů, kte­ré mu­sí být v rám­ci tres­tní­ho říze­ní dodr­že­ny. Přitom bu­dou přih­lí­žet i k okol­nos­tem, za nichž doš­lo k za­chy­ce­ní hla­so­vé­ho pro­je­vu, a ne­po­chybně též zoh­led­ní fakt, po­kud by zjevně doš­lo při ta­ko­vém pos­tu­pu k po­ru­še­ní zá­ko­na - např. po­kud by by­lo shle­dá­no, že šlo zjev­nou pro­vo­ka­ci k proti­práv­ní­mu cho­vá­ní, o nah­ráv­ku zá­měrně up­ra­vo­va­nou, o pou­ži­tí skrytě nah­ra­né­ho pro­je­vu oso­by (kte­rá se pos­lé­ze sta­la ob­viněným) v je­jí nep­rospěch, te­dy za si­tua­ce, kte­rou by by­lo mož­no ozna­čit za do­nu­co­vá­ní k doz­ná­ní ne­bo za ob­chá­ze­ní zá­ko­na, ne­bo že by by­ly pou­ži­ty tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce od oso­by, kte­ré ji­nak zá­kon přiz­ná­vá prá­vo ne­vy­po­ví­dat a kte­rá v průběhu řád­né­ho pro­ce­su to­to prá­vo oh­ledně tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí vy­uži­la, atd.

 

Bu­dou přih­lí­žet k § 12 od­st. 1 obč. zák. z hle­dis­ka, zda nej­de o ne­zá­kon­ný, resp. přímo proti­zá­kon­ný pos­tup, a v sou­la­du se zá­sa­da­mi tres­tní­ho říze­ní bu­dou předev­ším po­su­zo­vat

•  vztah ob­sa­hu tak­to zís­ka­né in­for­ma­ce k předmětu vlas­tní­ho tres­tní­ho říze­ní,

•  pos­ta­ve­ní oso­by, o nah­ráv­ku je­jí­hož hla­so­vé­ho pro­je­vu jde, v tom­to říze­ní,

•  pos­ta­ve­ní oso­by, kte­rá nah­ráv­ku pořídi­la,

•  okol­nos­ti, za nichž by­la nah­ráv­ka poříze­na (včetně do­by, místa a prostředků, kte­ré by­ly pou­ži­ty)

•  účel, pro kte­rý by­la nah­ráv­ka poříze­na,

•  důvo­dy kte­ré ved­ly ji­nou oso­bu k nás­led­né­mu pou­ži­tí nah­ráv­ky právě v té­to po­době (formě) v tres­tním říze­ní,

•  vztah tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí k os­tat­ním důkaz­ním prostředkům a důkazům ve věci zjištěným a k to­mu, proč je vy­uži­tí právě tak­to zís­ka­ných in­for­ma­cí v důkaz­ním říze­ní nez­byt­né, včetně důvodů, proč nel­ze ty­též in­for­ma­ce zís­kat ji­ným právně re­le­van­tním pos­tu­pem or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní.

 

Tak bu­de za­bez­pe­če­no dodr­že­ní prin­ci­pu, že ja­ko důkaz může si­ce slou­žit co­ko­li, co může přispět k ob­jasnění věci, ni­ko­li však in­for­ma­ce, opatřené proti­zá­kon­ný­mi pos­tu­py (s vý­jim­kou přípa­du uve­de­né­ho v § 89 od­st. 3 tr. ř.).

 

To­to sta­no­vis­ko se vy­dá­vá pod­le § 12 od­st. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o stát­ním za­stu­pi­tel­ství, ve znění pozdějších před­pisů.

 

 

Nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­kyně:

Mgr. Ma­rie Be­ne­šo­vá, v. r.

 

 

Přílo­ha č. 2

 

 

 

SRN: Spol­ko­vý soud­ní dvůr: Ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem — pos­lech ci­zí­ho te­le­fon­ní­ho ho­vo­ru bez vědo­mí jed­no­ho z účas­tníků

 

Pro­ve­de­ní důka­zu v ci­vil­ním soud­ním říze­ní vý­sle­chem svědka k ob­sa­hu te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru, kte­rý si svědek vy­slechl ja­ko tře­tí oso­ba bez vědo­mí jed­no­ho z účas­tníků, před­sta­vu­je zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti to­ho z účas­tníků, bez je­hož vědo­mí byl ho­vor vy­slech­nut. Pro­ve­de­ní ta­ko­vé­ho důka­zu je množ­né jen za zce­la vý­ji­meč­ných okol­nos­tí, kte­ré od­ůvod­ňu­jí upřed­nostnění zá­jmu na zís­ká­ní důkaz­ní­ho prostřed­ku před prá­vem na ochra­nu ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem, kte­ré je za­kot­ve­no v Ústavě SRN.

čl. 2 I, 1 I GG (němec­ká ús­ta­va)

286 ZPO (němec­ký ci­vil­ní soud­ní řád)

1.  K ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem, chráněné­mu spo­lu s dal­ší­mi prá­vy čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG, patří i op­rávnění roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o tom, zda ob­sah ko­mu­ni­ka­ce má být přís­tup­ný pou­ze účas­tní­ku, je­muž byl ur­čen, ne­bo ur­či­té­mu ok­ru­hu osob ane­bo veřej­nos­ti.

2.  Ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí ani na tom, zda předá­va­né in­for­ma­ce ma­jí po­va­hu osob­ní ko­mu­ni­ka­ce ne­bo zda se vůbec ne­jed­ná o osobně cit­li­vá da­ta, ani na tom, jest­li by­lo ujed­ná­no, že roz­ho­vor je zvláště důvěr­ný.

3.  Potřeba opatřit si důkaz­ní prostředek k pro­ká­zá­ní ci­vilněpráv­ních ná­roků ne­ní způso­bi­lým důvo­dem pro os­pra­vedlnění zá­sa­hu do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti os­tat­ních účas­tníků říze­ní.

4.  Jes­tli­že vý­slech svědka oh­ledně te­le­fo­ná­tu, je­hož neb­yl účas­tní­kem, ale kte­rý pro­ti vů­li jed­no­ho z účas­tníků vy­slechl, před­sta­vu­je zá­sah do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti jed­no­ho z účas­tníků roz­ho­vo­ru, nepřichá­zí v úva­hu pou­ži­tí té­to vý­povědi ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku v ci­vil­ním říze­ní.

BGH (Spol­ko­vý soud­ní dvůr), roz­su­dek z 18.2. 2003 - XI ZR 165/02 (Kob­lenz)

K věci: Ža­lob­ce po­ža­du­je na ža­lo­va­né vrá­ce­ní pě­ti půjček ve vý­ši cel­kem 180 000 DM, kte­ré jí pos­kytl bez pí­sem­né­ho dok­la­du v le­tech 1993 až 1995, je­li­kož obě stra­ny ten­krát by­ly v přátel­ském vzta­hu. Mi­mo ji­né ža­lob­ce uvedl, že na zá­kladě ra­dy ad­vo­ká­ta E. te­le­fo­no­val dne 10. 6. 1996 ža­lo­va­né a ona v tom­to roz­ho­vo­ru při je­tí půjčky potvr­di­la. Teh­dej­ší ad­vo­kát ža­lob­ce ten­to te­le­fon­ní ho­vor vy­slechl bez vědo­mí ža­lo­va­né po­mo­cí za říze­ní pro spo­leč­ný pos­lech te­le­fo­ná­tu. Ža­lo­va­ná po­pí­rá, že by od ža­lob­ce předmětné peněžní čás­tky obdr­že­la, že se mělo jed­nat o půjčku, a po­pí­rá rovněž, že s ža­lob­cem ved­la te­le­fo­nic­ký roz­ho­vor o vrá­ce­ní vy­půjče­ných čás­tek.

Zem­ský soud ža­lo­bu za­mítl. Od­vo­la­cí soud přes ne­souh­las ža­lo­va­né vy­slechl ad­vo­ká­ta E. k ob­sa­hu tvr­ze­né­ho te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru ze dne 10. 6. 1996, ža­lo­va­né ulo­žil po­vin­nost za­pla­tit 87 942.20 E (172 000 DM) plus úro­ky a ve zbyt­ku ná­ro­ku ža­lo­bu za­mítl. Do­vo­lá­ním, kte­ré by­lo připuštěno, se ža­lo­va­ná si do­cí­lit no­vé­ho roz­hod­nu­tí, kte­ré by od­po­ví­da­lo původ­ní­mu roz­sud­ku zem­ské­ho sou­du. Do­vo­lá­ní ža­lo­va­né mělo úspěch a ved­lo ke zru­še­ní na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí a vrá­ce­ní věci od­vo­la­cí­mu sou­du.

Z od­ůvodnění: I. Od­vo­la­cí soud uči­nil ten­to úsu­dek - po­kud je vý­znam­né z hle­dis­ka do­vo­lá­ní:

Se­nát po­va­žo­val za pro­ká­za­né, zej­mé­na vý­pověďmi svědků E. a A., že ža­lob­ce pos­kytl ža­lo­va­né půjčky ve i cel­kem 172 000 DM. Svědek E. potvr­dil te­le­fo­nic­ký roz­ho­vor me­zi stra­na­mi ze dne 10. 6. 1996, kte­rý vy­slechl po­mo­cí za­říze­ní pro spo­leč­ný pos­lech. V tom­to roz­ho­vo­ru měl údajně ža­lob­ce kon­fron­to­vat ža­lo­va­nou s kaž­dou jed­not­li­vou půjčkou, kte­rou jí pos­kytl; ža­lo­va­ná se vy­jádři­la, že by ža­lob­ci vše vrá­ti­la, kdy­by mě­la něko­ho, kdo by za ni ru­čil. O věro­hod­nos­ti vý­povědí svědka E. nej­sou žá­dné po­chyb­nos­ti. Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du, jes­tli­že někdo umož­ní vy­slech­nout roz­ho­vor ve­de­ný „i čtyřma oči­ma“ tře­tí osobě bez vědo­mí dru­hé­ho účas­tní­ka roz­ho­vo­ru, aby si tak opatřil důkaz­ní prostředek, pak je vý­slech ta­ko­vé­ho svědka a pou­ži­tí je­ho vý­povědi v soud­ním říze­ní nepřípus­tné jen teh­dy, když z okol­nos­tí kon­krét­ní­ho přípa­du vy­plý­vá, že po­ru­še­né osob­nos­tní prá­vo účas­tní­ka roz­ho­vo­ru, kte­rý o od­pos­louchá­vá­ní nevěděl, má před­nost před zá­jmem dru­hé­ho účas­tní­ka roz­ho­vo­ru na zís­ká­ní důkazů. V da­ném případě z po­rov­ná­ní zá­jmů vy­plý­vá před­nost zá­jmu ža­lob­ce na zís­ká­ní důkazů před prá­vem na ochra­nu osob­nos­ti ža­lo­va­né, do něhož by­lo za­sa­že­no. Ža­lob­ce byl údajně při up­lat­ňo­vá­ní své­ho ná­ro­ku na vrá­ce­ní půjček od­ká­zán na důkaz opatře­ný prostřed­nic­tvím oso­by, kte­rá vy­slech­la je­ho roz­ho­vor s ža­lo­va­nou, a to bez je­jí­ho vědo­mí. Ža­lob­ci nel­ze vy­čí­tat, že si od ža­lo­va­né ne­ne­chal po­dep­sat potvr­ze­ní o přev­ze­tí půjče­né čás­tky, je­li­kož stra­ny by­ly své­ho ča­su blíz­ký­mi přáte­li. Případ­nou žá­dost ža­lob­ce o pí­sem­né potvr­ze­ní o pos­kyt­nu­tí půjčky by teh­dy moh­la ža­lo­va­ná po­va­žo­vat za pro­jev nedůvěry a moh­la by před­sta­vo­vat zá­sah do přátel­ské­ho vzta­hu me­zi ni­mi, což od ža­lob­ce nel­ze spra­ved­livě po­ža­do­vat. Pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du da­la ža­lo­va­ná ža­lob­ci sa­ma příle­ži­tost ob­sta­rat si důkaz uve­de­ným způso­bem. Neh­lá­si­la se to­tiž na pí­sem­né ani na ús­tní vý­zvy ža­lob­ce. On te­dy mu­sel vy­chá­zet z to­ho, že ža­lo­va­ná svou po­vin­nost vrá­tit půjče­né čás­tky dob­ro­volně nespl­ní. Vzhle­dem k to­mu, že onen te­le­fo­nát, kte­rý byl vy­užit k důkaz­ní­mu prostřed­ku, byl ome­zen na věcné úda­je sou­vi­se­jí­cí s tvr­ze­ný­mi ná­ro­ky ža­lob­ce a zveřejnění osob­ních či do­kon­ce in­tim­ní sfé­ru ža­lo­va­né za­sa­hu­jí­cích okol­nos­tí ne­by­lo zá­měrem ani ne­by­lo us­ku­tečněno, nepřeva­žu­je pod­le od­vo­la­cí­ho sou­du zá­sah do osob­nos­tní­ho prá­va ža­lo­va­né způso­be­ný spo­leč­ným pos­le­chem roz­ho­vo­ru nad potřebou ža­lob­ce opatřit si důkaz.

 

II. To­to po­sou­ze­ní věci při práv­ním přez­ku­mu neob­sto­jí. Je třeba uči­nit zá­věr — na roz­díl od od­vo­la­cí­ho sou­du, kte­rý da­le­ko­sáh­le po­mi­nul ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du SRN i Spol­ko­vé­ho soud­ní­ho dvo­ra, že vý­sle­chem svědka E. k ob­sa­hu te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru stran z 10. 6. 1996 a je­ho pou­ži­tím v soud­ním říze­ní by­lo za­sa­že­no do prá­va ža­lo­va­né pod­le čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG.

1.  Všeo­bec­né prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti up­ra­ve­né v čl. 2 I ve spo­je­ní s čl. 1 I GG chrá­ní mi­mo ji­né i ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem. Ochra­na zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem od­po­ví­dá zá­klad­ní­mu po­ža­dav­ku na ochra­nu osob­nos­ti a je­jí­ho svo­bod­né­ho roz­vo­je v ko­mu­ni­ka­ci s ji­ný­mi a je v ju­di­ka­tuře již dlou­hou do­bu uz­ná­vá­na. K to­mu­to zá­klad­ní­mu prá­vu ná­le­ží ta­ké op­rávnění roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o tom, zda ob­sah ko­mu­ni­ka­ce má být přís­tup­ný pou­ze účas­tní­ku, je­muž byl ur­čen, ne­bo ur­či­té­mu ok­ru­hu osob ane­bo veřej­nos­ti.

a)  Ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem se neo­me­zu­je jen na zprá­vy ur­či­té­ho ob­sa­hu, nýbrž se vzta­hu­je přímo na svo­bo­du roz­ho­do­vá­ní o tom, zda ko­mu­ni­ka­ce je přís­tup­ná ko­mu­ko­li, te­dy v pod­statě o tom, zda se při ko­mu­ni­ka­ci může zú­čas­tnit tře­tí oso­ba. Ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí ani na tom, zda předá­va­né in­for­ma­ce ma­jí po­va­hu osob­ní ko­mu­ni­ka­ce ne­bo zda se vůbec ne­jed­ná o osobně cit­li­vá da­ta, ani na tom, jest­li by­lo ujed­ná­no, že roz­ho­vor je zvláště důvěr­ný.

b)  Prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti ne­ní - s vý­jim­kou prá­va ob­ča­na roz­ho­do­vat sa­mos­tatně o svém souk­ro­mém ži­votě - zce­la bez hra­nic. Pod­le čl. 2 I GG je pro­to sta­no­ve­no i ús­tav­ní ome­ze­ní ochra­ny ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem. Me­zi ta­to ome­ze­ní patří za­jištění fun­kční jus­ti­ce a sna­ha do­sáh­nout věcně správ­né­ho roz­hod­nu­tí, ja­kož­to pro­jev prin­ci­pu práv­ní­ho stá­tu za­kot­ve­né­ho v čl. 20 III GG. Otáz­ka, zda je přípus­tné vy­slech­nout svědka k ob­sa­hu te­le­fo­nic­ké­ho roz­ho­vo­ru, kte­rý tajně vy­slechl, a zda je mož­né ta­ko­vý důkaz v říze­ní pou­žít, zá­vi­sí na vý­sled­ku zhod­no­ce­ní, zda má před­nost prá­vo na ochra­nu osob­nos­ti či prá­vem chráně­ný zá­jem dru­hé stra­ny.

2.  Od­vo­la­cí soud si­ce ty­to práv­ní ar­gu­men­ty v pod­statě neod­mítl; av­šak zhod­no­ce­ní věci, kte­ré pro­vedl, je třeba shle­dat za právně chyb­né.

a)  Ne­ní prav­da, že ža­lob­ce byl „od­ká­zán“ na důkaz, kte­rý si opatřil te­le­fo­nic­kým roz­ho­vo­rem se ža­lo­va­nou tajně vy­slech­nu­tým tře­tí oso­bou. Úva­ha, že po­ža­da­vek na pí­sem­né potvr­ze­ní přije­tí půjčky by mohl na­ru­šit teh­dej­ší přátel­ský vztah účas­tníků, je snad lid­sky po­cho­pi­tel­ná, nemůže však os­pra­vedl­nit pozdější zá­sah do ús­tavně chráněných práv ža­lo­va­né. Os­tatně ža­lob­ce mohl pod­nik­nout za úče­lem opatření důka­zu ji­né vhod­né kro­ky, než po­ža­do­vat pí­sem­nou stvr­zen­ku. Plat­by moh­ly být např. pro­ká­zá­ny vý­pi­sem z úč­tu u ban­kov­ní­ho ús­ta­vu. Jes­tli­že ža­lob­ce opo­me­nul - ať již z ja­ké­ho­ko­li důvo­du - ne­chat si potvr­dit příjem čás­tek ža­lo­va­nou ne­bo si o tom pořídit ja­ký­ko­li ji­ný důkaz, nemůže tím být os­pra­vedlněno poříze­ní ta­ko­vé­ho důka­zu do­da­tečně, způso­bem za­sa­hu­jí­cím do osob­nos­tních práv ža­lo­va­né.

Nes­právně od­vo­la­cí soud vy­chá­zel z před­pok­la­du, že ža­lo­va­ná da­la ža­lob­ci „příle­ži­tost“ opatřit si důkaz­ní prostředek předmětným způso­bem, je­li­kož se neh­lá­si­la na vý­zvy ža­lob­ce, tak­že ža­lob­ce vy­chá­zel z to­ho, že ža­lo­va­ná nech­ce svou po­vin­nost spl­nit dob­ro­volně. Ty­to úva­hy jsou právně chyb­né již pro­to, že před­pok­lá­da­jí to, co by­lo třeba nejpr­ve pro­ká­zat, si­ce že pe­ní­ze by­ly sku­tečně ja­ko půjčka pos­kyt­nu­ty.

b)  Právně chyb­ná je ta­ké úva­ha od­vo­la­cí­ho sou­du, že prá­vo ža­lo­va­né na ochra­nu osob­nos­ti ne­by­lo za­sa­že­no zá­važ­ným způso­bem, pro­to­že te­le­fo­nát vy­slech­nu­tý svědkem E. byl ome­zen na věcné úda­je sou­vi­se­jí­cí s tvr­ze­ný­mi ná­ro­ky ža­lob­ce a zveřejnění osob­ních či do­kon­ce in­tim­ní sfé­ru ža­lo­va­né za­sa­hu­jí­cích okol­nos­tí ne­by­lo ani zá­měrem ani ne­by­lo us­ku­tečněno. Jak již by­lo řeče­no vý­še (1a), ochra­na ta­jem­ství zpráv po­dá­va­ných mlu­ve­ným slo­vem ne­zá­vi­sí na tom, zda předmětem roz­ho­vo­ru jsou in­for­ma­ce po­va­hy osob­ní, či ni­ko­li.

c)  Vý­sle­dek po­sou­ze­ní věci od­vo­la­cím sou­dem ne­ní správ­ný ani v tom oh­le­du, že je zde všeo­bec­né­mu zá­jmu na fun­gu­jí­cí ci­vil­ní jus­ti­ci přik­lá­dán stej­ný ne­bo do­kon­ce vy­šší vý­znam než prá­vu na ochra­nu osob­nos­ti obecně. Tak to­mu ale ne­ní; je třeba vzít v úva­hu i dal­ší hle­dis­ka, kte­rá by moh­la pod­pořit ochra­nu zá­jmu na poříze­ní důka­zu i přes sou­čas­né po­ru­še­ní prá­va na ochra­nu osob­nos­ti. Tak to­mu může být např. teh­dy, když se oso­ba, kte­rá potřebu­je ob­sta­rat důkaz, na­chá­zí v si­tua­ci nut­né ob­ra­ny ne­bo v po­dob­né si­tua­ci. Sa­mot­ná sku­teč­nost, že ža­lo­va­ná přije­tí půjčky od­mí­tá, ne­ní v tom­to oh­le­du dos­ta­ču­jí­cí, byť by­la pro ža­lob­ce přek­va­pu­jí­cí. Ža­lob­ce měl te­dy zá­jem na poříze­ní důka­zu, ja­ký má kaž­dý ža­lob­ce ne­sou­cí důkaz­ní břeme­no. Sa­mot­ný zá­jem opatřit si důka­zy pro ci­vil­ní soud­ní říze­ní však nes­ta­čí k to­mu, aby os­pra­vedl­nil zá­sa­hy do prá­va na ochra­nu osob­nos­ti os­tat­ních účas­tníků říze­ní.V té­to sou­vis­los­ti ne­ní pod­stat­ná otáz­ka, zda ža­lob­ce na zá­kladě údajů své­ho teh­dej­ší­ho ad­vo­ká­ta vy­chá­zel z to­ho, že opatření a pou­ži­tí ta­ko­vé­ho­to důka­zu je přípus­tné.

3.  Jes­tli­že se te­dy uká­za­lo, že vý­slech svědka E. k te­le­fo­ná­tu me­zi účas­tní­ky, kte­rý vy­slechl, je zá­sa­hem do osob­nos­tních práv ža­lo­va­né, nepřipa­dá pou­ži­tí to­ho­to důka­zu v říze­ní v úva­hu.

 

 

III. Na­pa­de­ný roz­su­dek by­lo pro­to třeba zru­šit (§ 562 I ZPO) a věc vrá­tit k dal­ší­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí od­vo­la­cí­mu sou­du (§ 563 I 1 ZPO). Se­nát přitom pou­žil mož­nos­ti § 563 I 2 ZPO. Je­li­kož pou­ži­tí vý­sle­chu svědka E. je nepřípus­tné, bu­de mu­set od­vo­la­cí soud pro­vést hod­no­ce­ní důkazů bez přih­léd­nu­tí k té­to vý­povědi, po­kud se tý­ká ono­ho te­le­fo­ná­tu. Od­vo­la­cí soud mu­sí ta­ké přez­kou­mat, zda je mož­né blí­že zjis­tit skut­ko­vý stav vý­sle­chem účas­tníků.

Mgr Jit­ka Sai­le­ro­vá, Pra­ha

 

 

 

Diskusia