Trestný čin vydierania - súhrn judikatúry

 

Trest­ný čin vy­die­ra­nia pod­ľa § 189 Tr. zák. je po­mer­ne čas­to pou­ží­va­nou práv­nou kva­li­fi­ká­ciou v ap­li­kač­nej praxi. A tak­tiež veľ­mi čas­to je tá­to práv­na kva­li­fi­ká­cia pou­ží­va­ná chyb­ne. Zrej­me naj­čas­tej­ším po­chy­be­ním or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní v sú­čas­nos­ti je „net­ra­fe­nie“ vý­vo­jo­vé­ho štá­dia tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia. Mo­de­lo­vá si­tuácia je spra­vid­la ta­ká, že pá­cha­te­lia nú­tia ná­si­lím (nap­rík­lad fy­zic­kým na­pá­da­ním), či hroz­bou ná­si­lia poš­ko­de­né­ho k to­mu, aby im uh­ra­dil ich fik­tív­nu poh­ľa­dáv­ku nap­rík­lad vo vý­ške 400.000 euro. Poš­ko­de­ný tak neu­ro­bí a vec ozná­mi po­lí­cii. Ta­ké­to ko­na­nia bý­va­jú v praxi tak­mer vý­hrad­ne práv­ne kva­li­fi­ko­va­né ako obzvlášť zá­važ­ný trest­ný čin vy­die­ra­nia pod­ľa § 189 ods. 1, ods. 4 písm. b) Tr. zák., t. j. ako do­ko­na­ný trest­ný čin a to aj na­priek to­mu, že k spô­so­be­niu ško­dy na ma­jet­ku poš­ko­de­né­ho ne­doš­lo, pre­to­že ten neuh­ra­dil po­ža­do­va­nú su­mu z fik­tív­nej poh­ľa­dáv­ky. V jed­nom prí­pa­de bo­lo ta­ké­to ko­na­nie do­kon­ca v uz­ne­se­ní o vzne­se­ní ob­vi­ne­nia práv­ne kva­li­fi­ko­va­né ako trest­ný čin vy­die­ra­nia čias­toč­ne do­ko­na­ný pod­ľa § 189 ods. 1 Tr. zák. a čias­toč­ne ne­do­ko­na­ný pod­ľa § 189 ods. 4 písm. b) Tr. zák.

Pred­met­né práv­ne kva­li­fi­ká­cie sú nes­práv­ne, na­koľ­ko v ta­kých­to prí­pa­doch ide o po­kus obzvlášť zá­važ­né­ho zlo­či­nu vy­die­ra­nia pod­ľa § 14 ods. 1 k § 189 ods. 1, ods. 4 písm. b) Tr. zák.

Rov­na­ko tak je čas­to v praxi spor­né, za akých okol­nos­tí mož­no pou­žiť práv­nu kva­li­fi­ká­ciu tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia v prí­pa­doch, v kto­rých ve­ri­teľ hro­zí svoj­mu dl­žní­ko­vi pou­ži­tím rôz­nych práv­nych kro­kov (nap­rík­lad po­da­ním ža­lo­by, tres­tné­ho ozná­me­nia, po­da­ním návr­hu na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu a po­dob­ne) ak ten neuh­ra­dí svoj dlh. V ta­kých­to prí­pa­doch je nut­né pris­tu­po­vať k prí­pad­nej kri­mi­na­li­zá­cii ko­na­nia ve­ri­te­ľa obzvlášť opatr­ne, na­koľ­ko ve­ri­teľ je vo všeo­bec­nos­ti op­ráv­ne­ný hro­ziť svoj­mu dl­žní­ko­vi vy­uži­tím svo­jich práv ak ten neuh­ra­dí sku­toč­nú (nie fik­tív­nu) poh­ľa­dáv­ku. Ke­dy už však mô­že ísť o znau­ži­tie tých­to práv mož­no vy­sle­do­vať hlav­ne na pod­kla­de čes­kej ju­di­ka­tú­ry, kto­rá je vy­uži­teľ­ná aj v práv­nych pod­men­kach SR v rám­ci kom­pa­ra­tív­ne­ho vý­kla­du prá­va (v prí­pa­de zhod­nej či ob­dob­nej práv­nej úp­ra­vy je v rám­ci kom­pa­ra­tív­ne­ho vý­kla­du prá­va vy­uži­teľ­ná aj roz­ho­do­va­cia čin­nosť sú­dov z iných štá­tov ako z Čes­kej re­pub­li­ky).

Cel­kom ur­či­te pre­to ne­zaš­ko­dí pri­po­me­núť pod­stat­ný ob­sah súd­nych roz­hod­nu­tí (ju­di­ka­tú­ry), kto­rá sa for­mo­va­la k tres­tné­mu či­nu vy­die­ra­nia a je vy­uži­teľ­ná aj v sú­čas­ných práv­nych pod­mien­kach SR.

Z čes­kos­lo­ven­skej ju­di­ka­tú­ry:

R 2424/1926. Vy­die­ra­nie pred­pok­la­dá, že oso­ba, vo­či kto­rej sa vy­ko­ná­va ná­si­lie nie je po­vin­ná ku ko­na­niu ale­bo opo­me­nu­tiu, kto­ré sa na nej vy­nu­cu­je. Nie je vy­die­ra­ním vy­nú­te­né ko­na­nie ale­bo opo­me­nu­tie, na kto­ré má pá­cha­teľ práv­ny ná­rok.

R 3532/1929. Pri skut­ko­vej pod­sta­te tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia sa ne­vy­ža­du­je, aby dô­vod­ná oba­va tr­va­la dlh­šiu do­bu a ani to, aby sku­toč­ne bo­la vzbu­de­ná, sta­čí ob­jek­tív­na spô­so­bi­losť vy­hráž­ky ten­to úči­nok vy­vo­lať. Spa­dá sem aj vy­hráž­ka vy­zra­de­ním súk­rom­ných lis­tov a súk­rom­né­ho ži­vo­ta snú­be­ni­ce snú­ben­co­vi.

R 3563/1929 Ke skut­ko­vé pod­statě tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní sta­čí i pohrůžka nepřímá, te­dy i pohrůžka pro­ne­se­ná tře­tí osobě, byl-li pa­cha­tel přitom ve­den úmys­lem, aby pohrůžka by­la dá­na na vědo­mí to­mu, pro­ti němuž směřova­la.

R 3571/1929. Roz­diel me­dzi skut­ko­vý­mi pod­sta­ta­mi lú­pe­že a vy­die­ra­nia ná­le­ží v tom, že zlo, kto­rým bo­lo vy­hrá­ža­né, hro­zí pri tres­tnom či­ne lú­pe­že bez­pros­tred­ne a okam­ži­te, kým u tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia až v bu­dúc­nos­ti.

R 180/1950. Vy­die­ra­nia sa do­pus­tí aj ten, kto vy­má­ha op­ráv­ne­ný ná­rok spô­so­bom za­ká­za­ným zá­kon­ný­mi pred­pis­mi. Práv­ne­mu po­riad­ku sa­mot­né­mu je vy­hra­de­né ur­čiť pros­tried­ky, kto­rý­mi sa ob­ča­nia ma­jú nú­tiť pl­niť si svo­je zá­kon­né po­vin­nos­ti a pre­to ne­mô­že byť im sa­mot­ným po­ne­cha­ná voľ­ba pros­tried­kov, kto­ré ma­jú byť pou­ži­té.

R 50/1957 Uži­je-li pa­cha­tel vůči na­pa­de­né­mu pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí, tj. ta­ko­vé hroz­by, z níž je patr­no, že na na­pa­de­ném bu­de vy­ko­ná­no ná­si­lí na místě, ih­ned bez od­kla­du, ne­pod­ro­bí-li se vů­li pa­cha­te­le, kte­rý se chce zmoc­nit ci­zí věci, jde o lou­pež bez oh­le­du na to, zda pa­cha­tel na­pa­de­né­mu věc od­ej­me, či zda ji vy­dá pa­cha­te­li na­pa­de­ný pod vli­vem pohrůžky.

Jes­tli­že však pa­cha­tel v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci neu­ži­je vůči na­pa­de­né­mu ná­si­lí ani pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí, nýbrž jen pohrůžky, pod­le kte­ré má být ná­si­lí vy­ko­ná­no v ča­so­vém od­stu­pu, jde o trest­ný čin vy­dí­rá­ní a ni­ko­liv o lou­pež.

NS ČSR 11 Tz 71/1972. Hroz­bu, že by mo­hol dos­tať poš­ko­de­ný fac­ky, nie je mož­né po­va­žo­vať za hroz­bu ná­si­lia v zmys­le tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia. Ten­to trest­ný čin uvá­dza al­ter­na­tív­ne hroz­bu ná­si­lím a hroz­bu inej ťaž­kej uj­my. Z uve­de­né­ho je nut­né vy­vo­diť, že ná­si­lie, kto­rým pá­cha­teľ vy­hro­žu­je mu­sí mať tak­tiež po­va­hu ťaž­kej uj­my. Z oby­čaj­nej zmien­ky o fac­kách nie je mož­né vy­vo­dzo­vať hroz­bu inou ťa­kou uj­mou.

R 10/1979-I. Jes­tli­že pa­cha­tel pohrůžkou ná­si­lí ji­né­ho nu­tí, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl, na­pa­de­ný však v důsled­ku své­ho zdra­vot­ní­ho sta­vu (bez­vědo­mí) nemůže pohrůžku vní­mat, jde jen o po­kus tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní a ni­ko­li o do­ko­na­ný trest­ný čin vy­dí­rá­ní.

II. Za pohrůžku ji­né těžké új­my nut­no po­va­žo­vat ta­ko­vé jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­ré může vést k újmě např. na cti, dob­ré pověs­ti, v ro­din­ném ži­votě za si­tua­ce, kdy se új­ma ja­ko těžká je­ví ob­jek­tivně a kdy na­pa­de­ný ji ta­ké ja­ko těžkou új­mu po­ci­ťu­je. Mu­sí přitom jít o jed­ná­ní neop­rávněné. O ta­ko­vou pohrůžku se jed­na­lo, když ob­vině­ný hro­zil poš­ko­ze­né lé­kařce, že ji ozná­mí po­li­cii pro ne­do­vo­le­né přeru­še­ní těho­ten­ství, kdy v případě splnění hroz­by by poš­ko­ze­né hro­zi­lo tres­tní stí­há­ní, a pro­to ta­ko­vá hroz­ba by­la i z ob­jek­tiv­ní­ho hle­dis­ka „ji­nou těžkou új­mou“, ne­boť poš­ko­ze­né lé­kařce hro­zi­lo spo­le­čen­ské i pro­fe­sio­nál­ní poš­ko­ze­ní. I v případě, kdy­by byl ob­vině­ný přesvědčen o správ­nos­ti a důvod­nos­ti ozná­me­ní po­li­cii tvr­ze­né­ho jed­ná­ní poš­ko­ze­né, nemůže být to­to jed­ná­ní prostřed­kem k to­mu, aby na poš­ko­ze­né vy­nu­co­val, aby něco ko­na­la, opo­me­nu­la ne­bo trpě­la.

R 1/1980 Ob­jek­tem tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní je svo­bo­da roz­ho­do­vá­ní vůbec. Ob­jek­tiv­ní strán­ka spo­čí­vá v tom, že pa­cha­tel nu­tí ji­né­ho k to­mu, aby něco ko­nal, opo­me­nul ne­bo trpěl, a to ná­si­lím, pohrůžkou ná­si­lí ne­bo ji­né těžké új­my. Čin je do­ko­nán ná­sil­ným jed­ná­ním a ne­vy­ža­du­je se, aby pa­cha­tel do­sáhl to­ho, co sle­do­val. Cíl pa­cha­te­le mu­sí však být ad­re­so­ván poš­ko­ze­né­mu a ten jej mu­sí vní­mat. Nev­ní­má-li poš­ko­ze­ný, k če­mu jej pa­cha­tel svým jed­ná­ním nu­tí, jde o po­kus vy­dí­rá­ní na nezpůso­bi­lém předmětu úto­ku.

R 1/1980 Trest­ný čin lou­pe­že je spe­ciál­ní v poměru k tres­tné­mu či­nu vy­dí­rá­ní když cíl i prostřed­ky k je­ho do­sa­že­ní jsou u lou­pe­že už­ší. Jes­tli­že pa­cha­tel ná­si­lím brá­ní ji­né­mu v uží­vá­ní osob­ní svo­bo­dy pro­to, aby jej nu­til něco ko­nat, opo­me­nout ne­bo trpět, jde o trest­ný čin vy­dí­rá­ní a ni­ko­li o trest­ný čin ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy.

R 56/1980-I. Jed­no­čin­ný souběh tres­tných činů vy­dí­rá­ní a ub­lí­že­ní na zdra­ví ne­ní vy­lou­čen.

R 30/1981 O trest­ný čin lou­pe­že jde, jes­tli­že pa­cha­tel jed­ná v úmys­lu zmoc­nit se ci­zí věci v bez­prostřed­ní ča­so­vé ná­vaz­nos­ti na uži­té ná­si­lí ne­bo pohrůžku bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí. Jes­tli­že však pa­cha­tel uži­je ná­si­lí ne­bo pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí v úmys­lu do­nu­tit poš­ko­ze­né­ho (cho­van­ce vý­chov­né­ho ús­ta­vu), aby mu ko­nal ur­či­té služ­by (např. pra­ní prád­la) a vy­dal věc někdy v bu­douc­nos­ti (např. přivezl něja­ké pe­ní­ze z plá­no­va­né návštěvy u ro­dičů), nej­de o trest­ný čin lou­pe­že, nýbrž o trest­ný čin vy­dí­rá­ní.

R 27/1982 Ji­nou těžkou új­mou ve smys­lu znaků tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní může být i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v důsled­ku ozná­me­ní tres­tné­ho či­nu, jímž pa­cha­tel poš­ko­ze­né­mu hro­zí, a nu­tí ho tak něco ko­nat, opo­mi­nout ne­bo trpět. Je přitom ne­roz­hod­né, zda se poš­ko­ze­ný tres­tné čin­nos­ti, je­jímž ozná­me­ním se hro­zí, do­pus­til, či ni­ko­liv.

R 25/1983-I. Je-li pohrůžka usmr­ce­ním, těžkou új­mou na zdra­ví ne­bo ji­nou těžkou új­mou prostřed­kem k vy­nu­ce­ní ur­či­té­ho cho­vá­ní, nej­de o trest­ný čin ne­bez­peč­né­ho vy­hrá­ža­nia ale o trest­ný čin vy­dí­rá­ní.

NS ČSR 1Tz 30/1989. Ob­vi­ne­ní poš­ko­de­né­ho nú­ti­li, aby vy­ko­ná­val rôz­ne cvi­ky, dre­py, kli­ky a po­dob­ne. Po­kiaľ to od­mie­tal ale­bo vy­ko­ná­val nep­res­ne, bol fy­zic­ky na­pad­nu­tý. Ob­vi­ne­ní te­da poš­ko­de­né­ho ná­si­lím nú­ti­li, aby nie­čo ko­nal a tým napl­ni­li skut­ko­vú pod­sta­tu tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia. Po­kiaľ pá­cha­te­lia ta­kým­to ko­na­ním spô­so­bi­li poš­ko­de­né­mu uj­mu na zdra­ví, sku­tok má byť práv­ne kva­li­fi­ko­va­ný ako trest­ný čin vy­die­ra­nia v jed­no­čin­nom sú­be­hu s tres­tným či­nom ub­lí­že­nia na zdra­ví.

Zo slo­ven­skej ju­di­ka­tú­ry:

R 60/2002. V práv­nom štá­te nie je prí­pus­tné vy­má­ha­nie poh­ľa­dá­vok spá­cha­ním tres­tné­ho či­nu, ale na vy­ko­na­teľ­nosť prá­va tre­ba zvo­liť vý­luč­ne práv­ne pros­tried­ky. Ob­jek­tom tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia je slo­bod­né roz­ho­do­va­nie člo­ve­ka, pri­čom ob­jek­tív­na strán­ka spo­čí­va v tom, že pá­cha­teľ neop­ráv­ne­ne nú­ti iné­ho, aby nie­čo ko­nal, opo­me­nul ale­bo tr­pel a to ná­si­lím ale­bo hroz­bou ná­si­lia ale­bo inej ťaž­kej uj­my. Čin je do­ko­na­ný uve­de­ným ko­na­ním, pri­čom pá­cha­teľ ne­mu­sí do­siah­nuť svoj zá­mer.

R 3/2012. Ko­na­nie pá­cha­te­ľa, kto­rý ná­si­lím, hroz­bou ná­si­lia ale­bo hroz­bou inej ťaž­kej uj­my nú­ti sved­ka, znal­ca, tl­moč­ní­ka ale­bo prek­la­da­te­ľa, aby v ko­na­ní pred sú­dom ale­bo v tres­tnom ko­na­ní nie­čo ko­nal, opo­me­nul ale­bo tr­pel mož­no po­sú­diť len ako trest­ný čin vy­die­ra­nia pod­ľa § 189 ods. 1, ods. 2 písm. b) Tr. zák. a nie aj ako trest­ný čin ma­re­nia spra­vod­li­vos­ti pod­ľa § 344 ods. 1 písm. d) Tr. zák. Jed­no­čin­ný sú­beh tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia pod­ľa § 189 ods. 1, ods. 2 písm. b) Tr. zák. s tres­tným či­nom ma­re­nia spra­vod­li­vos­ti pod­ľa § 344 ods. 1 písm. d) Tr. zák. je vy­lú­če­ný.

 

R 46/2013 Roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR sp. zn. 2 Tdo 37/2012

Pod po­jem sku­tok tre­ba ro­zu­mieť uda­losť vo von­kaj­šom sve­te vy­vo­la­nú ak­tív­nym ale­bo pa­sív­nym pre­ja­vom vô­le pá­cha­te­ľa (t. j. ko­na­ním), kto­ré sa stá­va tres­tným či­nom, ak vy­čer­pá­va zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty niek­to­ré­ho tres­tné­ho či­nu uve­de­né­ho v oso­bit­nej čas­ti Tres­tné­ho zá­ko­na.

 

Ak v pria­mej prí­čin­nej sú­vis­los­ti bo­li dvo­mi rôz­ny­mi, kva­li­ta­tív­ne od­liš­ný­mi, aj keď v rov­na­kom ča­so­vom ob­do­bí vy­ko­na­ný­mi ko­na­nia­mi pá­cha­te­ľa spô­so­be­né dva rôz­ne nás­led­ky, ide o viac­čin­ný sú­beh (reál­nu kon­ku­ren­ciu) tres­tných či­nov. Pre­to v prí­pa­de zve­de­nia a jed­na­nia že­ny na vy­ko­ná­va­nie pros­ti­tú­cie a ko­ris­te­nia z nej pá­cha­te­ľom ide o od­liš­né ko­na­nie od je­ho ďal­šie­ho ko­na­nia spo­čí­va­jú­ce­ho vo vy­hrá­ža­ní sa tej­to že­ne usmr­te­ním, ak inej oso­be ta­ké (t. j. v ku­pliar­stve spo­čí­va­jú­ce) ko­na­nie pá­cha­te­ľa, ako aj vlas­tnú pros­ti­tú­ciu, ozná­mi, a te­da ide o viac­čin­ný (rôz­no­ro­dý) sú­beh tres­tných či­nov ku­pliar­stva (§ 367 Tr. zák.) a vy­die­ra­nia (§ 189 Tr. zák.)

Uz­ne­se­nie Naj­vyš­šie­ho sú­du SR , sp. zn. 2 Tdo 72/2013 zo 16. de­cem­bra 2013

I.  Ak pá­cha­teľ pou­ži­je hroz­bu ná­si­lia ale­bo hroz­bu inej ťaž­kej uj­my na do­nu­co­va­nie iné­ho k ma­jet­ko­vé­mu pl­ne­niu, pri­čom pá­cha­teľ mož­nosť spô­so­be­nia uj­my, kto­rou hro­zí,  ale­bo od­hod­la­nie na jej spô­so­be­nie len pred­stie­ra, čím poš­ko­de­né­ho uve­die do omy­lu a obo­ha­tí tak se­ba ale­bo iné­ho na ško­du cu­dzieho ma­jet­ku, ide o spá­chanie tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia pod­ľa § 189 Tr. zák. (pri ap­li­ká­cii zá­klad­nej ale­bo kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­ty uve­de­nej v tom­to us­ta­no­ve­ní) a nie o trest­ný čin pod­vo­du pod­ľa § 221 Tr. zák. V ta­kom prí­pa­de je us­ta­no­ve­nie § 189 Tr. zák. v po­me­re špe­cia­li­ty k us­ta­no­ve­niu § 221 Tr. zák., v dôs­led­ku čo­ho je jed­no­čin­ný sú­beh tres­tných či­nov vy­die­ra­nia a pod­vo­du vy­lú­če­ný.

 II. V prí­pa­de, že ko­na­nie pá­cha­te­ľa nes­me­ru­je k nú­te­niu iné­ho na ko­na­nie, opo­me­nu­tie ale­bo str­pe­nie nie­čo­ho, av­šak svo­jím pred­stie­ra­ným vy­hrá­ža­ním sa smr­ťou, ťaž­kou uj­mou na zdra­ví ale­bo  inou ťaž­kou uj­mou mô­že pá­cha­teľ u iné­ho vzbu­diť dô­vod­nú oba­vu, pri­chá­dza do úva­hy po­sú­de­nie ta­ké­ho ko­na­nia ako tres­tné­ho či­nu ne­bez­peč­né­ho vy­hrá­ža­nia pod­ľa § 360 Tres­tné­ho zá­ko­na.

roz­su­dok Naj­vyš­šie­ho sú­du SR , sp. zn. 3 Tdo 55/2013

Pri zlo­či­ne sexuál­ne­ho zneu­ží­va­nia pod­ľa § 201 ods. 1 Tr. zák., v je­ho kva­li­fi­ko­va­nej skut­ko­vej pod­sta­te pod­ľa ods. 2 písm. a/, je kva­li­fi­kač­ným zna­kom, v zmys­le § 138 písm. d/ Tr. zák., ná­si­lie, je­ho bez­pros­tred­ná hroz­ba či hroz­ba inej ťaž­kej uj­my. Tie­to is­té okol­nos­ti sú však zá­ro­veň zá­kon­ným zna­kom zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia pod­ľa § 189 ods. 1 Tr. zák. Reál­ne tu do­chá­dza k pre­lí­na­niu kva­li­fi­kač­ných zna­kov, a pre­to oso­bit­ný kva­li­fi­kač­ný znak – zá­važ­nej­ší spô­sob ko­na­nia – pri tres­tnom či­ne sexuál­ne­ho zneu­ží­va­nia nie je mož­né pou­žiť.

 Z čes­kej ju­di­ka­tú­ry:

R 19/1999.Trest­ný čin vy­die­ra­nia je spá­cha­ný so zbra­ňou aj v prí­pa­de, ak pá­cha­teľ do­ru­čí poš­ko­de­né­mu ba­lík ob­sa­hu­jú­ci ro­zob­ra­tý ruč­ný gra­nát na zdô­raz­ne­nie svo­jej žia­dos­ti na za­pla­te­nie pe­ňaž­nej čias­tky

NS 19/2003-T 460. Má-li být sku­tek pop­sa­ný v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku po­sou­zen ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní  kte­rý byl spá­chán za pou­ži­tí pohrůžky ji­né těžké új­my, mu­sí po­pis skut­ku ob­sa­ho­vat kon­kre­ti­za­ci, v čem spo­čí­va­la pohrůžka ji­né těžké új­my ze stra­ny ob­viněné­ho vůči poš­ko­ze­né­mu ja­ko sou­část jed­ná­ní ob­viněné­ho.

To­mu­to zá­kon­né­mu zna­ku neod­po­ví­dá skut­ko­vé zjištění, pod­le něhož si ob­vině­ný chtěl po­ne­chat ur­či­tou lis­ti­nu, po­kud mu ne­bu­de po­ža­do­va­ná fi­nan­ční čás­tka poš­ko­ze­ným vy­pla­ce­na, ne­boť to­to zjištění nik­te­rak ne­cha­rak­te­ri­zu­je jed­ná­ní ob­viněné­ho ja­ko pohrůžku ji­né těžké új­my.

NS 24/2003-T 571. 1. Před­pok­la­dem tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní  je neop­rávněné jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rým ji­né­ho nu­tí k to­mu, aby něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl.

Neop­rávněnost (proti­práv­nost) jed­ná­ní pa­cha­te­le zde může spo­čí­vat buď v tom, že poš­ko­ze­né­ho nu­tí k něče­mu, co vůbec ne­ní op­rávněn po něm po­ža­do­vat a co poš­ko­ze­ný ne­ní po­vi­nen či­nit, ane­bo je si­ce pa­cha­tel op­rávněn poš­ko­ze­né­ho nu­tit k ur­či­té­mu ko­ná­ní, opo­mi­nu­tí ne­bo trpění, ale či­ní tak prostřed­ky (např. ná­si­lím) neod­po­ví­da­jí­cí­mi úče­lu ne­bo cí­li, kte­rý má být do­sa­žen.

R 31/2004 Přís­luš­ník Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky se může do­pus­tit tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní jes­tli­že poš­ko­ze­né­ho hroz­bou mož­nos­ti za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní a up­latnění za­jiš­ťo­va­cích in­sti­tutů (např. vaz­by) nu­tí k za­pla­ce­ní dlu­hu, ne­boť v ta­ko­vém jed­ná­ní lze spatřovat pohrůžku ji­né těžké új­my. Do­pus­tí-li se po­lic­ista ta­ko­vé­ho jed­ná­ní při vý­sle­chu v rám­ci prověřová­ní sku­teč­nos­tí nasvědču­jí­cích to­mu, že byl spá­chán trest­ný čin, tj. při plnění úkolů Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky může spá­chat trest­ný čin vy­dí­rá­ní v jed­no­čin­ném souběhu s tres­tným či­nem zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by. Přitom z hle­dis­ka naplnění zá­kon­né­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu zneu­ži­tí pra­vo­mo­ci úřed­ní oso­by spo­čí­va­jí­cí­ho v opatření neop­rávněné­ho prospěchu ji­né­mu ne­ní vý­znam­né, zda vy­slý­cha­ná oso­ba vy­má­ha­nou čás­tku sku­tečně dlu­ží, či ni­ko­li.

TR NS 17/2005-T 807. Jes­tli­že v rám­ci pou­ze před­stí­ra­né­ho „lou­pež­né­ho přepa­de­ní poš­ko­ze­né­ho“ učiněné­ho za úče­lem zmocnění se ci­zích peněz pa­cha­tel pou­žil ná­si­lí či pohrůžku ná­si­lí vůči tře­tí osobě, kte­rou tím nu­til k to­mu, aby něco ko­na­la (např. na­mířením pis­to­le ji nu­til k to­mu, aby si leh­la na zem), přičemž té­to osobě ne­by­lo nic zná­mo o tom, že ve sku­teč­nos­ti jde o do­hod­nu­té předá­ní peněz me­zi pa­cha­te­lem a údaj­nou obě­tí „lou­pe­že“, pak ne­ní vy­lou­če­na tres­tní od­povědnost to­ho­to pa­cha­te­le za trest­ný čin vy­dí­rá­ní

R 56/2005 Pohrůžka ji­né těžké új­my může spo­čí­vat i v tom, že pa­cha­tel hro­zil poš­ko­ze­né tím, že se u sou­du bu­de do­má­hat v je­jí nep­rospěch změ­ny vý­chov­né­ho prostředí oh­ledně je­jich spo­leč­né­ho nez­le­ti­lé­ho dí­těte, po­kud hroz­bu us­ku­tečnění ta­ko­vé­ho úko­nu užil ja­ko prostředek k nát­la­ku na ni, aby pro­ti své vů­li vza­la zpět souh­las s je­ho tres­tním stí­há­ním. V ta­ko­vém případě se pa­cha­tel nemůže do­vo­lá­vat to­ho, že ja­ko otec je op­rávněn či­nit úko­ny tý­ka­jí­cí se mi­mo ji­né i vý­cho­vy své­ho nez­le­ti­lé­ho dí­těte.

R 25/2005 Trest­ný čin vy­die­ra­nia je spá­cha­ný so zbra­ňou aj v prí­pa­de, ak pá­cha­teľ na do­siah­nu­tie svo­jich po­žia­da­viek na za­pla­te­nie ur­či­tej čias­tky pou­ži­je ako hroz­bu pô­so­bia­cu na psy­chi­ku poš­ko­de­né­ho taš­ku s tri­to­lo­vou vý­buš­ni­nou, kto­rú mu do­ru­čí, pri­čom nie je roz­hod­né, že vý­buš­ni­na neob­sa­ho­va­la roz­buš­ku.

R 26/2006 Jed­ná­ní pa­cha­te­le spo­čí­va­jí­cí v uzam­če­ní poš­ko­ze­né­ho ve vo­zid­le, kte­ré ne­ní dop­ro­vá­ze­no pro­je­vy pou­ži­tí fy­zic­ké sí­ly ne­bo pohrůžky bez­prostřed­ní­ho pou­ži­tí fy­zic­ké­ho ná­si­lí pro­ti němu a nej­de přitom ani o uve­de­ní do sta­vu bez­bran­nos­ti ls­tí, ne­ní uži­tím ná­si­lí a ani uži­tím pohrůžky bez­prostřed­ní­ho ná­si­lí ve smys­lu zá­kon­ných znaků tres­tné­ho či­nu lou­pe­že. Ta­ko­vé jed­ná­ní nel­ze pro­to kva­li­fi­ko­vat ja­ko trest­ný čin lou­pe­že, byť by i směřova­lo ke zmocnění se ci­zí věci. Přichá­zí však v úva­hu je­ho po­sou­ze­ní ja­ko tres­tné­ho či­nu ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy, popř., bu­de-li shle­dán znak pohrůžky ji­né těžké új­my, ja­ko tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní.

TR NS 24/2006-T 875. Pro­to­že sou­čás­tí ani přís­lu­šen­stvím bu­do­vy či po­zem­ku ne­ní po­jízd­ný stroj, kte­rý je zde us­kladně­ný ne­bo za­par­ko­va­ný, nemůže vlas­tník bu­do­vy ne­bo po­zem­ku bez dal­ší­ho up­lat­ňo­vat své vlas­tnic­ké prá­vo k ta­ko­vé­mu stro­ji. Pro­to ani ne­ní op­rávněn do­má­hat se ná­si­lím vy­dá­ní to­ho­to stro­je, a to ani za pou­ži­tí tzv. útoč­né své­po­mo­ci spo­čí­va­jí­cí ve fy­zic­kém úto­ku pro­ti osobě za­jiš­ťu­jí­cí os­tra­hu ob­jek­tu, kde se stroj na­chá­zí. Pou­ži­tí ná­si­lí k to­mu, aby na­pa­de­ná oso­ba v uve­de­ném případě strpě­la od­ve­ze­ní stro­je, může být tres­tným či­nem vy­dí­rá­ní popřípadě ji­ným tres­tným či­nem.

R 53/2007. Trest­ný či vy­die­ra­nia je spá­cha­ný so zbra­ňou tak­tiež vte­dy, ak pá­cha­teľ pou­ži­je strel­nú zbraň, kto­rú má pri se­be nap­rík­lad uk­ry­tú pod od­evom, v prie­be­hu fy­zic­ké­ho na­pad­nu­tia poš­ko­de­né­ho a vy­hrá­ža­nia pou­ži­tím ná­si­lia, aby ho do­nú­til ko­nať pod­ľa po­žia­da­viek pá­cha­te­ľa, pri­čom pos­ta­čí, ak poš­ko­de­né­mu len uká­že tú­to strel­nú zbraň ako pros­trie­dok k zo­sil­ne­niu nát­la­ku na je­ho vô­ľu a k zdô­raz­ne­niu vy­slo­ve­ných vy­hrá­žok, pri­čom nie je pot­reb­né, aby pá­cha­teľ na poš­ko­de­né­ho nap­rík­lad na­mie­ril strel­nú zbraň, prí­pad­ne sa vý­slov­ne vy­hrá­žal jej pou­ži­tím. Ten­to spô­sob ko­na­nia pá­cha­te­ľa je pot­reb­né po­va­žo­vať za pou­ži­tie zbra­ne Po­kiaľ sa pá­cha­teľ vy­die­rač­ským lis­tom do­má­hal pos­kyt­nu­tia ur­či­tej pe­ňaž­nej čias­tky pod hroz­bou spo­čí­va­jú­cou v tom, že v prí­pa­de nespl­ne­nia je­ho po­žia­da­viek na­pus­tí je­do­va­tou lát­kou (kya­no­vo­dí­kom) pe­či­vo, kto­ré roz­mies­tni do bliž­šie neur­če­ných pre­daj­ní, po­tom len sku­toč­nosť, že k lis­tu pril­ožil ro­žok na­pus­te­ný vo­dou, ne­mô­že od­ôvod­niť zá­ver, že sa do­pus­til tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia so zbra­ňou, pre­to­že v ta­kom­to prí­pa­de ro­žok na­pus­te­ný vo­dou nie je mož­né pok­la­dať za zbraň (TR NS 48/2008).

TR NS 33/2007-T 967. Za pohrůžku ji­né těžké új­my ve smys­lu zá­kon­né­ho zna­ku ob­jek­tiv­ní strán­ky skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní lze po­va­žo­vat neop­rávněné jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­ré může ob­jek­tivně vést k zá­važ­né újmě zej­mé­na na cti, dob­ré pověs­ti ne­bo v ro­din­ném či pra­cov­ním ži­votě poš­ko­ze­né­ho a je přitom způso­bi­lé vzbu­dit v poš­ko­ze­ném oba­vy z us­ku­tečnění ta­ko­vé új­my, a to i s přih­léd­nu­tím k je­jí zá­važ­nos­ti a k osob­ním poměrům poš­ko­ze­né­ho.

Pro naplnění uve­de­né­ho zá­kon­né­ho zna­ku se však ne­vy­ža­du­je, aby pohrůžka ji­né těžké új­my u poš­ko­ze­né­ho sku­tečně vy­vo­la­la oba­vy ze způso­be­ní ta­ko­vé új­my.

Do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní ne­ní na překáž­ku, že pa­cha­tel pou­ži­tím pohrůžky ji­né těžké új­my ne­do­sáhl své­ho zá­měru, tj. aby poš­ko­ze­ný pod je­jím vli­vem sku­tečně něco ko­nal, opo­mi­nul ne­bo trpěl.

TR NS 48/2008-T 1117. Tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní se může do­pus­tit i pa­cha­tel, kte­rý ja­ko dop­rav­ce (resp. jed­na­jí­cí za dop­rav­ce) neop­rávněně up­lat­ní za­dr­žo­va­cí prá­vo k přep­ra­vo­va­né­mu zbo­ží, jímž nu­tí vlas­tní­ka za­dr­žo­va­né­ho zbo­ží, aby za­pla­til do­sud nes­plat­nou poh­le­dáv­ku, ne­bo by­lo-li dop­rav­ci při předá­ní věci ulo­že­no, aby s ní na­lo­žil způso­bem, kte­rý je nes­lu­či­tel­ný s vý­ko­nem za­dr­žo­va­cí­ho prá­va, po­kud nej­de o zá­kon­né vý­jim­ky

Ji­nou těžkou új­mu kte­rou hro­zí pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní neop­rávněným za­dr­že­ním přep­ra­vo­va­né­ho zbo­ží, lze spatřovat i v tom, že od­běra­tel zbo­ží bu­de mu­set za­sta­vit vý­ro­bu vá­za­nou na do­dáv­ku to­ho­to zbo­ží. Předmětem úto­ku u tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní může být i práv­nic­ká oso­ba (např. ob­chod­ní spo­leč­nos­ti), a to např. teh­dy, je-li pohrůžka ji­né těžké új­my, jež může pos­tih­nout práv­nic­kou oso­bu, učiněna vůči fy­zic­kým oso­bám, kte­ré jed­na­jí jmé­nem práv­nic­ké oso­by ne­bo v je­jím za­stou­pe­ní.

R 50/2009 Okol­nost, že pohrůžku pou­ži­tí ná­si­lí, kte­rá směřuje k to­mu, aby poš­ko­ze­ný byl pod je­jím vli­vem nu­cen např. něco ko­nat, pa­cha­tel nesdělil poš­ko­ze­né­mu přímo (osobně), ale ozná­mil mu ji prostřed­nic­tvím tře­tí oso­by, ne­vy­lu­ču­je tres­tní od­povědnost ob­viněné­ho za spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní

TR NS 57/2009-T 1206. Ako trest­ný čin vy­die­ra­nia spá­cha­ný so zbra­ňou je mož­né po­sú­diť aj útok pá­cha­te­ľa vy­ko­na­ný tak, že pá­cha­teľ ako vo­dič mo­to­ro­vé­ho vo­zid­la po­čas jaz­dy spô­so­bom svo­jej jaz­dy nú­til poš­ko­de­né­ho k prud­ké­mu br­zde­niu a vy­tla­čo­val mo­to­ro­vé vo­zid­lo ve­de­né poš­ko­de­ným z jaz­dné­ho pru­hu, pri­čom tak pá­cha­teľ ko­nal so zá­me­rom pô­so­biť na vô­lu poš­ko­de­né­ho, aby za­sta­vil svo­je mo­to­ro­vé vo­zid­lo.

TR NS 68/2010-T 1312. Trest­ný čin vy­dí­rá­ní může být spá­chán mi­mo ji­né tím, že pa­cha­tel ji­né­ho ná­si­lím nu­til, aby něco trpěl. Jes­tli­že však to, k če­mu pa­cha­tel ji­né­ho nu­til, zna­me­na­lo strpět poh­lav­ní styk, pak ta­ko­vé jed­ná­ní pa­cha­te­le nel­ze po­sou­dit ja­ko trest­ný čin vy­dí­rá­ní, ale jde o trest­ný čin zná­silnění.

R 23/2010 Ji­nou těžkou új­mou ve smys­lu zna­ku tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní  může být i za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní v důsled­ku ozná­me­ní tres­tné­ho či­nu krá­de­že, jímž pa­cha­tel ji­né­mu hro­zí a nu­tí ho tak, aby se za­vá­zal k náh­radě ško­dy, kte­rá pa­cha­te­li ve sku­teč­nos­ti vůbec nev­znik­la, ane­bo vznik­la v pod­statně men­ší než po­ža­do­va­né vý­ši.

Jes­tli­že však pa­cha­tel jed­ná za si­tua­ce, kdy byl v důsled­ku po­čí­ná­ní ji­né­ho poš­ko­zen (zvláště mělo-li se tak stát tres­tnou čin­nos­tí) a je­ho cí­lem je do­sáh­nout pí­sem­né­ho uz­ná­ní exis­tu­jí­cí­ho dlu­hu, pak al­ter­na­tiv­ní upo­zornění ji­né­ho na to, že po­kud mu ne­zap­la­tí dluh (resp. ne­nah­ra­dí ško­du), po­dá na něj tres­tní ozná­me­ní, je ta­ko­vé jed­ná­ní je­ho prá­vem ja­ko kaž­dé­ho ob­ča­na.Tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní by se v ta­ko­vém případě mohl pa­cha­tel do­pus­tit jen teh­dy, po­kud by spo­lu s upo­zorněním na po­dá­ní tres­tní­ho ozná­me­ní vy­hro­žo­val poš­ko­ze­né­mu způso­bem a prostřed­ky, k je­jichž pou­ži­tí neb­yl vůbec op­rávněn.

TR NS 77/2011-T 1401. Zá­kon­ný znak tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní spo­čí­va­jí­cí v pohrůžce ji­né těžké új­my může za­hr­no­vat různé způso­by vy­hro­žo­vá­ní, pro­to­že ne­ní ni­jak blí­že de­fi­no­ván. Vždy však mu­sí jít o neop­rávněné jed­ná­ní pa­cha­te­le, kte­rý hro­zí způso­be­ním ta­ko­vých nás­ledků, jež jsou svou in­ten­zi­tou ob­dob­né ja­ko v případě pohrůžky ná­si­lí tak­že pohrůžka ji­né těžké új­my může u poš­ko­ze­né­ho vy­vo­lat kon­krét­ní oba­vu srov­na­tel­nou s oh­ro­že­ním je­ho ži­vo­ta ne­bo zdra­ví.

Při po­su­zo­vá­ní, zda jde o pohrůžku ji­nou těžkou új­mou, je však třeba přih­lí­žet též např. k zá­važ­nos­ti mož­né­ho na­ru­še­ní osob­ních, ro­din­ných, pra­cov­ních, pod­ni­ka­tel­ských či ji­ných vztahů poš­ko­ze­né­ho v případě us­ku­tečnění učiněné pohrůžky. Je nut­no zoh­led­nit rovněž in­di­vi­duál­ní vlas­tnos­ti poš­ko­ze­né­ho, in­ten­zi­tu ov­livnění je­ho psy­chic­ké­ho sta­vu apod., ne­boť do­pad stej­né pohrůžky může být pod­le je­jí po­va­hy u různých poš­ko­ze­ných od­liš­ný.

Jes­tli­že pa­cha­tel vy­hro­žo­val poš­ko­ze­ným dí­vkám např. tím, že je­jich ero­tic­ké fo­tog­ra­fie zveřej­ní v roz­po­ru se smlou­vou, na je­jímž zá­kladě by­ly vy­tvoře­ny (tj. že je ne­chá otis­knout v ča­so­pi­sech vy­chá­ze­jí­cích v Čes­ké re­pub­li­ce či je předá ro­dičům poš­ko­ze­ných), lze ta­ko­vou for­mu nát­la­ku na poš­ko­ze­né, jímž je pa­cha­tel nu­tí, aby něco ko­na­ly, po­va­žo­vat za vý­znam­ný zá­sah do je­jich osob­ní­ho ži­vo­ta, kte­rým je naplněn zá­kon­ný znak tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní spo­čí­va­jí­cí v pohrůžce ji­nou těžkou új­mou

Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du Čes­ké re­pub­li­ky sp.zn. 8 Tdo 789/2012, ze dne 12.9.2012

Jes­tli­že us­ta­no­ve­ní § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku pou­ží­vá po­jem „svědek“ v je­ho obec­né po­době, tou­to okol­nos­tí pod­mi­ňu­jí­cí pou­ži­tí vy­šší tres­tní saz­by pos­ky­tu­je ochra­nu všem oso­bám ma­jí­cím v ma­te­riál­ním smys­lu pos­ta­ve­ní svědka bez oh­le­du na to, pro ja­ký typ říze­ní se ta­ko­vé svědec­tví uži­je, resp. v ja­kém říze­ní ta­to oso­ba ja­ko oběť tres­tné­ho či­nu vy­dí­rá­ní bu­de o svých poz­nat­cích o tom, co vní­ma­la svý­mi smys­ly, vy­po­ví­dat. Ne­ní pro­to pro naplnění § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku roz­hod­né, že i když by­lo po přešetření or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní na zá­kladě svědkem po­da­né­ho svědec­tví zjištěno (předmět svědec­tví), že nej­de o trest­ný čin, ale že se bu­de jed­nat např. o přes­tu­pek, jenž bu­de šetřen v rám­ci správ­ní­ho říze­ní. I v ta­ko­vém případě je naplněn uve­de­ný kva­li­fi­kač­ní znak pod­le § 175 od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku. Pod­stat­né pro je­ho naplnění je kromě to­ho, že svědek (v ma­te­riál­ním smys­lu) vní­mal ur­či­té sku­teč­nos­ti, o nichž může v přís­luš­ném říze­ní po­dat svědec­tví, ta­ké to, že je pa­cha­te­lem za pod­mí­nek § 175 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku nu­cen, aby ta­ko­vé svědec­tví ne­po­dá­val.

Uz­ne­se­nie NS ČR sp. zn. 7 Tdo 1382/2013-23

I. Hroz­ba spo­loč­nou sa­mov­raž­dou pri jaz­de mo­to­ro­vým vo­zid­lom a ma­ni­pu­lá­cia s re­vol­ve­rom v le­se vrá­ta­ne strel­by (nie na poš­ko­de­nú) bo­la ko­na­ním, kto­rým sa ob­vi­ne­ný do­pus­til vo­či poš­ko­de­nej hroz­by ná­si­lím. Ďal­ším a od­liš­ným zna­kom tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia (§ 189 ods. 1 Tr. zák.) je nú­te­nie iné­ho k to­mu, aby nie­čo ko­nal, opo­me­nul ale­bo tr­pel. Pre­to­že ide o od­liš­ný znak, mu­sí byť napl­ne­ný tak­tiež ne­ja­kou od­liš­nou skut­ko­vou okol­nos­ťou, kto­rá vy­jad­ru­je to, k čo­mu bo­la poš­ko­de­ná ko­na­ním ob­vi­ne­né­ho nú­te­ná. Obid­va uve­de­né od­liš­né zna­ky tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia ne­mô­žu byť napl­ne­né rov­na­kou skut­ko­vou okol­nos­ťou. Ide tu o vzťah cie­la a pros­tried­ku k je­ho do­siah­nu­tiu. Cieľ je skut­ko­vo vy­jad­re­ný kon­krét­nym zis­te­ním k čo­mu pá­cha­teľ nú­til poš­ko­de­né­ho. Pros­trie­dok k do­siah­nu­tiu cie­la je vy­jad­re­ný kon­krét­nym zis­te­ním, akým ko­na­ním napĺňa­jú­cim zna­ky ná­si­lia, hroz­by ná­si­lím ale­bo hroz­by inej ťaž­kej uj­my pá­cha­teľ pô­so­bil na vô­ľu poš­ko­de­né­ho. Vzťah cie­ľa a pros­tried­ku nie je mož­né zre­du­ko­vať na to, že pá­cha­teľ poš­ko­de­né­ho do­nú­til k to­mu, aby str­pel je­ho ná­si­lie, hroz­bu ná­si­lím ale­bo hroz­bu inej ťaž­kej uj­my, pre­to­že tým by bo­li cieľ a pros­trie­dok sto­tož­ne­né. Pri ta­kom­to vý­kla­de by aké­koľ­vek ná­si­lie, hroz­ba ná­si­lím ale­bo hroz­ba inej ťaž­kej uj­my bo­lo mož­né bez ďal­šie­ho pok­la­dať za trest­ný čin vy­die­ra­nia bez to­ho aby bo­lo nut­né zis­ťo­vať k čo­mu kon­krét­ne pá­cha­teľ nú­til poš­ko­de­né­ho, pre­to­že by sta­čil zá­ver, že pá­cha­teľ nú­til poš­ko­de­né­ho k to­mu, aby str­pel je­ho ná­sil­né ale­bo vý­hraž­né ko­na­nie. Ta­ká­to konštruk­cia tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia je nep­ri­ja­teľ­ná, pre­to­že ne­dos­ta­tok napl­ne­nia jed­né­ho zo zá­kon­ných zna­kov tres­tné­ho či­nu ne­mož­no nah­ra­diť je­ho sto­tož­ne­ním s iným zá­kon­ným zna­kom. Pri ne­dos­tat­ku kon­krét­ne­ho zis­te­nia k čo­mu ob­vi­ne­ný nú­til poš­ko­de­nú je pre­to mož­né uva­žo­vať len o tres­tnom či­ne ne­bez­peč­né­ho vy­hrá­ža­nia (§ 360 ods. 1 Tr. por.).

II. Trest­ný čin ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy (§ 183 ods. 1 Tr. zák.) sa od­li­šu­je od tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia, ok­rem iné­ho, aj tým, že me­dzi je­ho znak­mi nie sú uve­de­né žiad­ne kon­krét­ne pros­tried­ky, kto­rý­mi sa slo­bo­da po­hy­bu ob­me­dzu­je, pri­čom pri tres­tnom či­ne vy­die­ra­nia sa zá­sah do slo­bod­né­ho roz­ho­do­va­nia člo­ve­ka de­je pou­ži­tím ná­si­lia, hroz­by ná­si­lím ale­bo hroz­bou inej ťaž­kej uj­my. Po­kiaľ pá­cha­teľ ob­me­dzu­je osob­nú slo­bo­du iné­ho ná­si­lím, hroz­bou ná­si­lia ale­bo hroz­bou inej ťaž­kej uj­my za tým úče­lom, aby nie­čo ko­nal, opo­me­nul ale­bo tr­pel, pôj­de o spá­chanie tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia a nie o trest­ný čin ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy. Ko­na­nie, kto­ré inak sa­mo ose­be vy­ka­zu­je zna­ky tres­tné­ho či­nu ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy mô­že byť pod­ľa okol­nos­tí kon­krét­ne­ho prí­pa­du úvod­ným štá­diom iné­ho tres­tné­ho či­nu, spra­vid­la zá­važ­nej­šie­ho, nap­rík­lad prá­ve tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia. V ta­kom prí­pa­de sa sku­tok po­sú­di len ako trest­ný čin vy­die­ra­nia s tým, že zna­ky tres­tné­ho či­nu ob­me­dzo­va­nia osob­nej slo­bo­dy sú už v ňom za­hr­nu­té.

Uz­ne­se­nie NS ČR sp. zn. 8 Tdo 1352/2014-38

Za op­ráv­ne­né ko­na­nie nie je mož­né ozna­čiť ko­na­nie, pri kto­rom by bol pou­ži­tý sí­ce pros­trie­dok do­vo­le­ný, av­šak nie do­vo­le­ný vo vzťa­hu k úče­lu sle­do­va­né­mu pá­cha­te­ľom. Nie je pre­to tres­tné pou­ži­tie do­vo­le­né­ho pros­tried­ku k to­mu úče­lu, ku kto­ré­mu je ur­če­né (nap­rík­lad hroz­ba ve­ri­te­ľa, že pris­tú­pi k vý­ko­nu roz­hod­nu­tia, ak dl­žník ne­zap­la­tí). Nap­ro­ti to­mu hroz­ba inak do­vo­le­ným ale­bo do­kon­ca spo­lo­čen­sky pros­peš­ným pros­tried­kom ale­bo pos­tu­pom mô­že byť hroz­bou inej ťaž­kej uj­my v zmys­le zna­kov zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia, po­kiaľ nej­de o pros­trie­dok, či pos­tup do­vo­le­ný k da­né­mu úče­lu. Aj v prí­pa­de, ke­dy bol pá­cha­teľ pres­ved­če­ný o správ­nos­ti a dô­vod­nos­ti svoj­ho ko­na­nia, ne­mô­že byť to­to ko­na­nie pros­tried­kom k to­mu, aby na poš­ko­de­nom vy­nu­co­val, aby nie­čo ko­nal opo­me­nul ale­bo tr­pel.

Ob­vi­ne­ný po­dal na poš­ko­de­né­ho návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu v sna­he do­nú­tiť ho k za­pla­te­niu vy­mys­le­ných, ne­pod­lo­že­ných a nep­reu­ká­za­ných poh­ľa­dá­vok, pri­čom ve­del, že kon­kur­zné ko­na­nie je ve­rej­né a kaž­dý ob­čan si bu­de môcť zis­tiť, že poš­ko­de­ný dl­ží fi­nan­čné pros­tried­ky. Ob­vi­ne­ný te­da ne­po­dal návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu v sú­la­de a s dô­vod­mi, kto­ré pred­pok­la­dá zá­kon, ale po­dal ho z dô­vo­du, aby sa ne­zá­kon­ne obo­ha­til. Zneu­žil te­da in­šti­tút, kto­rý slú­ži zá­sad­ne k rých­le­mu a účin­né­mu vý­ko­nu práv ve­ri­te­ľov a rie­ši úpa­dok dl­žní­ka. Iba v ta­kom­to prí­pa­de je po­da­nie návr­hu na kon­kurz do­vo­le­ným pros­tried­kom, pri­čom ne­do­vo­le­ným pros­tried­kom sa stá­va vte­dy, po­kiaľ ob­vi­ne­ný ta­kým­to návr­hom chce len do­nú­tiť údaj­né­ho dl­žní­ka k pl­ne­niu, kto­ré ne­má žiad­ny zá­kon­ný ani zmluv­ný pod­klad, t. j. neexis­tu­jú pred­stie­ra­né dl­hy a údaj­ný dl­žník nie je v úpad­ku. Za ta­kej­to si­tuácie sa návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu stá­va nás­tro­jom k pre­sa­de­niu ne­ka­lých zá­uj­mov, te­da ne­do­vo­le­ným pros­tried­kom. Za ta­kých­to okol­nos­tí, t. j. za okol­nos­tí, keď ob­vi­ne­ný ne­po­dá­va návrh na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu z dô­vo­du rie­še­nia úpad­ku dl­žní­ka, ale z dô­vo­du pri­nú­te­nia poš­ko­de­né­ho k úh­ra­de neexis­tu­jú­cich dl­hov a to za si­tuácie, keď poš­ko­de­ný v úpad­ku nie je, je mož­né ta­ké­to ko­na­nie pod­ra­diť pod znak „hroz­by spô­so­be­nia inej ťaž­kej uj­my“ v zmys­le zna­kov zá­klad­nej skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia. Zá­ro­veň nep­rav­di­vé in­for­má­cie ve­do­me uve­de­né v návr­hu na vy­hlá­se­nie kon­kur­zu na poš­ko­de­né­ho mô­žu napl­niť aj zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu oho­vá­ra­nia.

Jed­no­čin­ný sú­beh tres­tné­ho či­nu vy­die­ra­nia s tres­tným či­nom oho­vá­ra­nia nie je vy­lú­če­ný, pre­to­že tie­to tres­tné či­ny nie sú vo vzá­jom­nom po­me­re sub­si­dia­ri­ty a ani špe­cia­li­ty, na­koľ­ko kaž­dý z nich chrá­ni iné zá­uj­my. Pri tres­tnom či­ne oho­vá­ra­nia ide o ochra­nu cti a dob­rej po­ves­ti člo­ve­ka, pri­čom pri tres­tnom či­ne vy­die­ra­nia je ob­jek­tom slo­bod­né roz­ho­do­va­nie člo­ve­ka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Diskusia