Platobným prostriedkom v zmysle trestného činu podľa § 219 Tr. zák. je aj mobilná banková aplikácia

Úvod do rozhodnutia:

Nižšie uvedené rozhodnutie Najvyššieho súdu ČR je primerane použiteľné aj na území SR a to pri výklade trestného činu neoprávneného vyrobenia a používania platobného prostriedku podľa § 219 Tr. zák.

Podľa názoru najvyššieho súdu je možné za platobný prostriedok považovať aj softwérové vybavenie, napríklad bankovú aplikáciu pre mobilné telefóny. Páchateľ, ktorý si takúto bankovú aplikáciu iného bez jeho súhlasu sprístupní a potom prostredníctvom nej zadá príkaz k platbe, sa môže dopustiť trestného činu (v slovenských právnych pomeroch trestného činu podľa § 219 Tr. zák.). Predmetné rozhodnutie zaujme práve tým, že rieši spornú problematiku týkajúcu sa toho, či za platobný prostriedok možno považovať aj bankovú aplikáciu prostredníctvom ktorej sa dá prihlásiť do internetového bankovníctva.

V posudzovanom prípade páchateľ požičal poškodenej svoj mobilný telefón, do ktorého si poškodená stiahla mobilnú bankovú aplikáciu Smart Banking a prostredníctvom nej sa prihlásila do internetového bankovníctva k svojmu bankovému účtu, potom sa odhlásila, avšak mobilnú aplikáciu neodinštalovala z mobilného telefónu páchateľa, pričom následne toho využil páchateľ, keď bez vedomosti a súhlasu poškodenej sa prostredníctvom tejto mobilnej aplikácie dostal do bankového účtu poškodenej a previedol sumu 10.000 Kč z jej účtu na svoj účet.

Okrem vyššie uvedeného trestného činu neoprávneného vyrobenia a používania platobného prostriedku sa páchateľ dopúšťa aj trestného činu krádeže v jednočinnom súbehu.

Uznesenie Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 4Tdo/982/2024 zo dňa 29.01.2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného P. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2024, sp. zn. 31 To 194/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 67/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2024, sp. zn. 4 T 67/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 alinea 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (pod bodem 1), dále přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (pod bodem 2), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 3), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (pod body 2 až 4) a přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku (pod bodem 5). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 5 Tm 26/2014 - 417 ze dne 22. 3. 2016, v právní moci dne 19. 4. 2016, mimo jiné pro provinění loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který vykonal dne 27. 10. 2021, tak

1) dne 15. 12. 2021 v Liberci zapůjčil svůj mobilní telefon T. D., která do tohoto mobilního telefonu stáhla mobilní aplikaci SMART BANKING banky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., následně se T. D. přihlásila prostřednictvím uvedené aplikace do internetového bankovnictví k jejímu bankovnímu účtu č. XY, a poté se odhlásila, avšak tuto aplikaci z uvedeného mobilního telefonu neodinstalovala, a mobilní telefon vrátila obžalovanému P. Č., který se dne 17. 12. 2021 v Liberci neoprávněně a bez vědomí oprávněné majitelky do této mobilní aplikace SMART BANKING přihlásil, a z bankovního účtu č. XY neoprávněně příkazem k úhradě převedl finanční částku ve výši 10 000 Kč na svůj bankovní účet č. XY vedený u Komerční banky, a.s., vše ke škodě poškozené T. D.,

2) v době od 22:00 hodin dne 31. 10. 2022 do 7:00 hodin dne 1. 11. 2022 v Liberci na ulici XY se po předchozí společné dohodě a společným jednáním s M. B., který je stíhám v paralelním trestním řízení, po překonání okna, které bylo zabezpečeno proti otevření zapřenými dřevěnými dveřmi, vlezli do domu, odkud následně z předsíně odcizili elektrodovou svářečku na kov značky Parkside v hodnotě 1 000 Kč, svářecí masku nezjištěné značky v hodnotě 500 Kč, cca 10 ks svářecích elektrod v hodnotě 500 Kč a kufřík s ručním nářadím, čímž způsobil škodu odcizením ve výši 2 000 Kč ke škodě poškozeného majitele J. V., dále z předsíně domu odcizili bednu s ručním nářadím v hodnotě 200 Kč, laserovým dálkoměrem Bosh v hodnotě 1 000 Kč, nejméně 1 ks siko kleští a dalšími kleštěmi a dalším drobným nářadím čímž způsobil škodu odcizením v nezjištěné výši ke škodě poškozeného V. Š., a poškozené M. W., způsobil újmu na jejích právech při užívání obydlí tím, že do něj neoprávněně vlezl,

3) dne 16. 11. 2022 v době od 14:30 hodin do 15:30 hodin v Liberci, v XY, v XY, odcizil z kabelky poškozené L. T., kterou měla volně odloženou na židli v jídelně oddělení urologie, peněženku s finanční hotovostí ve výši 2 500 Kč a platební kartu k bankovnímu účtu poškozené u České spořitelny a.s., dále mobilní telefon značky Xiaomi v hodnotě 1 400 Kč, kdy tímto jednáním způsobil poškozené L. T. škodu v celkové výši 3 900 Kč,

4) dne 12. 12. 2022 kolem 18:10 hodin v Liberci, v XY v nákupním centru XY v prodejně XY, po předchozí domluvě vložila N. V., do batohu P. Č. holící strojek značky Fusion v hodnotě 1 599 Kč a 2 ks balení žiletek značky Gillette v hodnotě 439 Kč za kus, kdy následně společně prošli přes pokladnu bez placení, v úmyslu tyto věci odcizit, čímž způsobili škodu společnosti Globus ČR, v.o.s., IČO 63473291, ve výši 2 477 Kč,

5) dne 21. 2. 2023 v době od 14:42 do 14:56 hodin v Liberci, v budově Okresního soudu v Liberci, U Soudu 345/1, Liberec, v průběhu vazebního zasedání ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 0 Nt21010/2023, u Okresního státního zastupitelství v Liberci vedené pod sp. zn. 1 ZT 55/2023, za přítomnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci JUDr. Věry Němcové, členů eskorty Policie ČR, se opakovaně choval arogantně a urážlivě, kdy pronesl vůči soudkyni JUDr. Ireně Dlouhé, která vedla vazební zasedání, na pokyn soudkyně, aby vstal při vyhlašování usnesení, slova: „Ty budeš taj rozhodovat ty konino vyjebaná, aby si chcípla do rána, zkurvysyne vyjebanej."; na dotaz soudkyně, zda se vzdává práva stížnosti, nebo si ponechá lhůtu na rozmyšlenou, pronesl: „ Mrdko." ; na dotaz soudkyně, že nerozuměla pronesl: „Tak si vyčisti uši.", na opakovaný dotaz soudkyně, zda se vzdává práva stížnosti, odpověděl: „Strč si to kundy ty mrtvice česká, rozumíš mi?", po odpovědi soudkyně, že nerozumí, pronesl: „Nerozumíš? Strč si to do píči. Strč si to do kundy a to druhý si strč taky do kundy, rozumíš mi?“, na pokyn soudkyně: „Poslouchejte!“, odpověděl: „Neposlechnu tě, strč si to do kundy, pa pa.", na pokyn soudkyně: „Stůjte a odpovězte na jednu otázku, nebo si budu opravdu myslet, že nerozumíte česky!", odpověděl: „Strč si to do kundy.", dále pronesl: „Strč si to do kundy. Na to už si stará ty mrdko, aby si roztáhla ty hnáty. Strč si to do píči, ti říkám. Mrdko. Rozumíš mi? Strč si to do kundy.", na otázku soudkyně: „Čekám na Vaši odpověď na otázku“, odpověděl: „Už jsem ti to řekl šestkrát, řeknu ti to ještě jednou. Strč si to do kundy mrdko.“, na dotaz soudkyně: „Vy nerozumíte otázce?“, odpověděl: „Ty nerozumíš tomu, co jsem ti řekl, ať si to strčíš do kundy?", na poznámku soudkyně: „Ne, to není odpověď na otázku, kterou se ptám.“, odpověděl: „Tak jo, mě to začlo bavit, co tebe?", na pokyn soudkyně: „My si netykáme pane.", odpověděl: „Ne? Od kdy? Ty vyjebanec zkurvenej, co? Mě to začlo bavit, co tebe? Tebe už přestalo viď? To je ale škoda. Pojď si hrát ještě chvíli. Strč si to do kundy mrdko, rozumíš mi?", na sdělení soudkyně: " Tak jenom Vám to přitíží!“, pronesl: „Může mi přitěžovat, co chce. Ty si mi přitížila od tý doby, co vidím tu tvou zkurvenou debilní držku, ty mrdko zkurvená.", na sdělení a pokyn soudkyně: „Jestli si myslíte, že jste nějaký inteligent, tak to teda nejste. Stoupněte si a odpovězte, jestli se vzdáte práva stížnosti, nebo si podáváte stížnost anebo si ponecháváte lhůtu.", odpověděl: „Strč si to do kundy mrdko. Chápeš mě?", soudkyně odpověděla: " Ne, nechápu, protože vy odpovídáte na něco, na co se Vás nikdo neptal.", pronesl: „Nevím, jestli mě rozumí, ať si to strčí do píči.", na dotaz soudkyně: „Vy neumíte odpovědět na tři otázky?", odpověděl: „Ne, támhle máš taky ještě bílý místo. Dobrý? Stačí ti to?", na pokyn soudkyně: „Ne, odpovězte, jestli si ponecháváte lhůtu, vzdáte se práva odvolání, nebo si podáváte stížnost.", odpověděl: „To je co, teď by si ráda slyšela mojí odpověď. Strč si to do kundy mrdko. Jaký to je, zdechlino, když se zeptám já, tak mi nejsi schopná odpovědět a teďka musíš slyšet mojí odpověď, ty mrdko jedna. Jaký ti to je?", na pokyn soudkyně: „Odveďte pána na chodbu prosím. Naposledy se Vás ptám, jestli se vyjádříte?", odpověděl: „Dám si stížnost na to, jaká jseš mrdka, dám si tu stížnost, jaká jseš mrtvice, ty zkurvysyne.", na sdělení soudkyně: „Obv. uvádí, podávám si stížnost.", pronesl: „Ještě něco po mě chceš ty mrdko, co?", na sdělení soudkyně: „Já po Vás už nic nechci.", pronesl: „Ne, už si zdechla ty rakovino? Ještě si nezdechla ty mrdko?", na sdělení soudkyně: „Upozorňuji Vás, že si to nenechám líbit, ale až po skončení tohoto vazebního zasedání.", pronesl: „Mrtvice jedna zkurvená.", na dotaz soudkyně: „Chcete, aby někdo byl vyrozuměn, že jste byl vzat do vazby?", odpověděl: „Jo, tvůj táta.", na sdělení soudkyně: „Já se neptám na moji rodinu, ale na Vaší.", neodpověděl, na dotaz soudkyně: „Potřebujete lékařské ošetření?", odpověděl: „To si zařídím bez tebe ty rakovino.", na sdělení a dotaz soudkyně obviněný sděluje, že si ho zařídí. „Chcete, aby byl zabezpečen nějaký majetek, který vlastníte a Vaším vzetím do vazby by mohl utrpět újmu? ", odpověděl: „Už držíš píču, už můžu odejít?", na sdělení soudkyně: „Na otázku obv. neodpovídá.", pronesl: „Nechci poslouchat ty tvoje debilní otázky.", na dotaz soudkyně: „Chcete si protokol přečíst?", odpověděl: „Ne, ale přečti si ho před spaním ty mrdko.", na dotaz soudkyně: „podepíšete protokol?“, odpověděl: "Ne";

výše uvedeným jednáním se P. Č. opakovaně choval vůči soudu urážlivě a znevažoval soud v průběhu probíhajícího vazebního zasedání“.

2. Za trestnou činnost uvedenou pod bodem 1 rozsudku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl shledán obviněný vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 1 T 88/2021, byl obviněnému podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku nalézacím soudem uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 1 T 88/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost nahradit poškozené T. D., škodu ve výši 10 000 Kč (deset tisíc korun českých).

3. Za trestnou činnost uvedenou pod body 2 až 5 rozsudku byl obviněnému nalézacím soudem podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 15 (patnácti) měsíců. Pro výkon trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené L. T., škodu ve výši 3 900 Kč (tři tisíce devět set korun českých). Zároveň podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Týmž rozsudkem nalézací soud naproti tomu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 6. 1. 2023 v době od 17:00 do 17:10 hodin v Liberci, XY, v horním patře v etáži jídelny obchodního centra XY, v přítomnosti více jak tří návštěvníků centra po předchozí velmi hlasité slovní rozepři s J. G., obžalovaný P. Č. si odložil bundu a následně fyzicky napadl J. G., který se ataku ubránil a útočícího obžalovaného shodil na zem, když se obžalovaný P. Č. zvedl ze země, vyndal z pod oděvu krátkou střelnou zbraň nezjištěného druhu a tuto namířil proti J. G., který jdouc k obžalovanému se zastavil, a obžalovaný P. Č. následně z místa utekl, když vytažením zbraně obžalovaný vystrašil návštěvníky centra i J. G.“, čímž měl spáchat přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v obžalobě uvedený skutek není trestným činem.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce. Obviněný jej formálně směřoval do všech jeho výroků mimo zprošťující výrok, tzn. i do výroků, které s ohledem na § 206c odst. 7 tr. ř. napadnout nebylo možné, neboť bylo ohledně nich přijato prohlášení viny obviněného. Materiálně jej ovšem směřoval toliko do výroku o vině pod bodem 1 a 3 a do výroků na ně navazujících. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci jej směřoval výhradně proti zprošťujícímu výroku, a to v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2024, sp. zn. 31 To 194/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o uložených trestech a podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. ve zprošťujícím výroku a podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve zprošťující části věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul.

6. Odvolací soud dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému uložil za trestnou činnost pod bodem 1 rozsudku nalézacího soudu podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 1 T 88/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Za trestnou činnost pod body 2 až 5 rozsudku nalézacího soudu uložil odvolací soud obviněnému podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2024, č. j. 31 To 194/2024-790, (a podle obsahu dovolání rovněž ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 22. 3. 2024, sp. zn. 4 T 67/2023) podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující v celém rozsahu proti rozsudku soudu druhého stupně, včetně výroku, kterým odvolací soud zrušil zprošťující výrok z rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění obecných soudů určující pro naplnění znaků trestného činu jsou jednak v rozporu s obsahem provedených důkazů a jednak jsou založena na důkazech procesně nepoužitelných a dále rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně je přesvědčen, že je v této věci vyjma uvedených dovolacích důvodů dán také dovolací důvod, jímž je porušení jeho ústavně zaručených práv, jakožto zvláštní dovolací důvod ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I ÚS 55/04. Konkrétně namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odvolací soud nezrušil rozsudek nalézacího soudu pro jeho nepřezkoumatelnost.

8. Obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší námitky, které vztahuje jednak ke skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, jednak ke skutku pod bodem 3 tohoto rozsudku. Ohledně skutku pod bodem 1 předně rekapituluje, jakým jednáním se tohoto skutku měl dopustit, přičemž akcentuje, že od počátku svou vinu odmítal a odmítá ji i nyní. Následně rozvádí svoji uplatněnou obhajobu. Tvrdí, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Má za to, že zcela jednoznačně vysvětlil motivaci poškozené, která měla rozpory finančního charakteru se svou matkou (svědkyně M.), a proto poškozená potřebovala tyto finanční prostředky obdržené ze své výplaty dostat do vlastní fyzické dispozice. Obviněný uvádí, že jeho obhajoba nebyla v tomto směru obecnými soudy vyvrácena, kdy v této souvislosti odkazuje na pravidlo in dubio pro reo a související judikaturní závěry.

9. V podrobnostech potom namítá, že svědkyně L. ani svědek J. nebyli schopni vyvrátit, že k předání hotovosti poškozené nedošlo. Akcentuje, že naopak svědek G. jednoznačně potvrdil, že poškozené D. finanční prostředky předal a byl u tohoto osobně přítomen. Tento svědek také potvrdil problémy finančního charakteru svědkyně D. s její matkou, svědkyní M. Ostatně i svědkyně M. potvrdila, že její dcera si již v minulosti převáděla finanční prostředky ke své známé, která jí tyto k její žádosti v hotovost vybírala. Ve věci tak podle dovolatele existuje celá řada důkazů jednoznačně podporujících jím uváděné skutkové okolnosti.

10. Navíc je přesvědčen, že nalézací soud se dopustil zcela zásadního procesního pochybení, neboť svá rozhodná skutková zjištění založil na procesně nepoužitelném důkazu, a to výpovědi poškozené, svědkyně D. Svědkyně totiž byla vyslechnuta v rámci hlavního líčení dne 15. 5. 2023, kterému byla od počátku, tedy od 8:43 hod., přítomna v sekci pro veřejnost. Byla tak přítomna i jeho výslechu, včetně výslechu svědků G. a B., a sama vypovídala až následně. Soud prvního stupně tedy podle dovolatele jednoznačně porušil svou povinnost danou § 209 odst. 1 tr. ř., podle nějž má dbát na to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obviněného a jiných svědků. Má za to, že smyslem tohoto ustanovení je, aby svědecká výpověď nebyla nepříznivě ovlivněna předchozím průběhem hlavního líčení. Soud prvního stupně nepostupoval řádně podle § 205 odst. 1 tr. ř., když nezjistil, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány či vyrozuměny, nezjistil jejich totožnost a v této souvislosti neučinil další opatření – nevyzval svědka, aby opustil jednací síň. Na dané pochybení poukazoval jeho obhájce již v průběhu tohoto hlavního líčení. Nalézací soud tedy podle přesvědčení dovolatele zatížil řízení vážnou procesní vadou když umožnil, aby byla poškozená D. přítomna zejména jeho výslechu, takže mohla upravit a korigovat svou výpověď v návaznosti na zjištěné a prakticky tak zcela znehodnotit význam své svědecké výpovědi. Ostatně to, že poškozený nemá právo být přítomen výslechu obviněného, dovodil Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 587/04. Dovolatel je tedy toho názoru, že obecné soudy založily rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelném důkazu.

11. K tomu ještě obviněný doplňuje, že odvolací soud v rozporu s výše uvedeným uvedl, že žádné procesní vady řízení neshledal, přitom však sám v napadeném rozhodnutí vytýká soudu prvního stupně nedodržení § 209 odst. 1 tr. ř. (bod 13 odůvodnění). Podle odvolacího soudu zároveň toto jednoznačné porušení zákona, které sám potvrzuje, nezakládá nepoužitelnost tohoto důkazu. S tímto se ovšem dovolatel neztotožňuje. Zdůrazňuje i skutečnost, že sám odvolací soud pak prvostupňovému soudu vytknul stručnost v hodnocení důkazů a nevypořádání se s námitkami obhajoby, aniž by však tyto vady podle dovolatele jakkoli napravil a poskytl tak jeho právům potřebnou ochranu.

12. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně obviněný zejména namítá, že se po provedeném dokazování nepodařilo určit osobu, která tento čin spáchala. Je přesvědčen, že jediný důkazní prostředek svědčící o tom, že to měl být právě on, je výpověď jeho bývalé přítelkyně, svědkyně S. Nalézací soud tak podle obviněného pouze na základě toho jediného a zcela izolovaného důkazu dospěl k závěru, že pachatelem byl právě on. Obecné soudy se však podle něj nedostatečně zabývaly věrohodností této svědkyně, která o jeho osobě prohlásila, že „se mu pomstí a pokud měl ublížit on jí, tak ona jemu ublíží také“ a dále se vyjádřila v tom smyslu, že dovolatele „chce zničit“. Pouze na okraj zmiňuje, že svědkyně několikrát v průběhu trestního řízení změnila svoji výpověď v podstatných skutečnostech a současně vystupuje jako poškozená v jiné trestní věci vedené proti jeho osobě, takže je tedy jednoznačně na věci zainteresována. Odvolací soud i přesto dospěl – podle dovolatele – k zcela nelogickému závěru o věrohodnosti výpovědi svědkyně S., aniž by jakkoli reflektoval výše uvedené. I z tohoto důvodu tak má dovolatel z to, že rozhodná skutková zjištění obecných soudů určující pro naplnění znaků trestného činu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů.

13. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 456/2018 (R 8/2019 tr.), podle nějž se za padělání platebního prostředku mj. při použití internetového bankovnictví považuje neoprávněné překonání ověřovacích metod, které odpovídá zfalšování podpisu příkazce. Pokud tedy podle Nejvyššího soudu pachatel po překonání bezpečnostních prvků pronikl do systému internetového bankovnictví a bez oprávnění vyplnil bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil tak padělaný platební prostředek a jeho jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Obviněný pak namítá, že v předmětné věci nebyl nijak zajištěn ani znalecky zkoumán předmětný mobilní telefon svědkyně D. Nebyl tedy zjištěn jeho operační systém, způsob zabezpečení či ověřovací možnosti a metody například biometrického zabezpečení daného přístroje. Tyto skutečnosti zůstaly podle něj v řízení zcela neobjasněny. Z tohoto důvodu se k věci podle obviněného nemohl ani konkrétně vyjádřit znalec Ing. Václav Černý, neboť jak sám uvedl, platforma mobilního telefonu mu nebyla známa. Znalec dokonce jednoznačně uvedl (č. l. 197 spisového materiálu), že dovolatel nijak technicky bezpečnostní prvky mobilního telefonu nepřekonal. Na základě toho tak podle dovolatele nemohla být obecnými soudy dovozena a jednáním dovolatele naplněna předmětná skutková podstata trestného činu.

14. Nakonec obviněný konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně byl zcela nepřezkoumatelný z důvodu absence jeho řádného odůvodnění. Soud prvního stupně podle dovolatele zcela ignoroval a nijak se nevypořádal s jeho procesní obhajobou, na tuto nijak nereagoval a konečně pak tuto nikterak nevyvrátil. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně potvrdil, aniž by však na něj procesně řádně reagoval, a to postupem podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tento postup podle dovolatele zatěžuje rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelností, umožňuje libovůli a je třeba jej hodnotit jako rozporné s právem obviněného na spravedlivý proces, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06. Shrnuje, že tímto postupem soudů nižších stupňů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Závěrem dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2024, č. j. 31 To 194/2024-790, a zrušil také rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2024, č. j. 4 T 67/2023-715, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

16. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 9. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 724/2024. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání.

17. Státní zástupkyně předně uvádí, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především je podle ní třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl v předmětné věci existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Má za to, že veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba jednotlivé důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje.

18. V podrobnostech ve vztahu k jednání pod bodem 1 rozsudku nalézacího soudu uvádí, že toto bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené, svědkyň L., M. a G., dále znaleckým posudkem Ing. Černého a listinnými důkazy – zprávami z UniCredit Bank. Pokud jde o obhajobu obviněného, že to byla právě poškozená, která jej požádala o převedení částky na jeho účet a vybrání této částky, tak ta byla podle státní zástupkyně vyvrácena především výpovědí poškozené, která uvedla, že předmětný příkaz k úhradě nevytvořila, ani nežádala obviněného o převod částky z jejího účtu na jeho účet a k vytvoření příkazu k úhradě a převedení částky došlo bez jejího vědomí. Výpověď poškozené podle ní správně vyhodnotily soudy obou stupňů jako zcela věrohodnou, korespondující se všemi dalšími provedenými důkazy. Státní zástupkyně uvádí, že poškozená vypovídala v průběhu celého trestního řízení naprosto shodně, naproti tomu obviněný vypovídal diametrálně odlišně, používal různé verze události. Poškozená také vypovídala dříve, než byli ve věci vyslechnuti ostatní svědci, kteří stejně jako listinné důkazy její výpověď potvrdili. Obhajoba obviněného byla proto podle ní provedenými důkazy zcela vyvrácena.

19. Pokud je o skutek pod bodem 3 rozsudku nalézacího soudu, pak zde je podle státní zástupkyně třeba poukázat především na to, že z výpovědí svědkyň T., S. a V., jakož i dalších listinných důkazů týkajících se odcizených věcí, lékařské zprávy obviněného a kamerových záznamů vyplynulo, že pachatelem této trestné činnosti byl právě obviněný. Svědkyně S. popsala průběh krádeže – obviněný si všiml tašky zavěšené na židli a viděla, jak z ní bere telefon, který odnesl pryč, společně se svědkem B. se pak snažil telefon odblokovat. Svědkyně S. sice neviděla, že bylo odcizeno ještě něco jiného, avšak o odcizení peněženky s platební kartou svědčí vyjma výpovědi poškozené T. i kamerový záznam, ze kterého je patrné, že obviněný v XY a v XY zkouší (společně se svědkem B.) výběry předmětnou kartou. O věrohodnosti výpovědi této svědkyně nebylo ani podle státní zástupkyně žádných pochybností. Jednání obviněného tak podle ní bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.

20. V zásadní shodě s názorem odvolacího soudu má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání podle ní naplněn nebyl. Závěrem svého vyjádření tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

21. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III.
Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

27. Obviněný dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa)nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpormezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, dále vadu tzv. procesně nepoužitelných důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

31. Předně je třeba uvést, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz č. l. 755 až 758 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného představuje přinejmenším v její značné části pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména body 13 až 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 31 až 40 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.

32. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále na jeho druhou alternativu, tj. na vadu tzv. procesně nepoužitelných důkazů.

33. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

34. Je také rovněž třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. Jinak vyjádřeno, není tedy rozhodně povinností soudů uvěřit verzi předkládané obviněným, případně těm svědkům, jejichž výpověď svědčí ve prospěch verze předkládané obviněným, jak obviněný vesměs v podaném dovolání naznačuje. Naopak je potřeba připomenout, že soudy postupují při hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jak bude ostatně rozvedeno dále. Takto podle Nejvyššího soudu v předmětné věci soudy postupovaly.

35. Lze mít za to, že svými výhradami, jimiž obviněný míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a které vznáší v souvislosti se skutky uvedenými pod body 1 a 3 odsuzujícího rozsudku, podle Nejvyššího soudu, materiálně nahlíženo, však namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Takovému závěru nakonec nasvědčuje i výslovný odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

36. Z pohledu shora uvedených námitek obviněného a závěrů Nejvyššího soudu stran předpokladu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze proto uzavřít, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v té části, jejímž prostřednictvím míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

37. Nadto ve vztahu ke shora uvedeným námitkám Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi, jejich věrohodností, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy (k tomu srov. zejména body 12 až 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 3, 24 až 40 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

38. Uvedené závěry se pak plně týkají i soudy provedeného hodnocení věrohodnosti výpovědi jednotlivých svědků stran skutků uvedených pod body 1 a 3 napadeného rozsudku, s nímž obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas, když zejména namítá, že soudy nesprávně neuvěřily jeho výpovědi či výpovědi svědka G. V tomto směru je třeba poukázat i na přesvědčivé zdůvodnění, proč soud prvního stupně nepovažoval obhajobu obviněného ohledně skutku pod bodem 1 za věrohodnou a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že ani svědecká výpověď svědka G. není věrohodná. Zde je namístě akcentovat, že soud prvního stupně nevycházel z prostého konstatování, že neuvěřil výpovědi tohoto svědka proto, že je to kamarád obviněného, ale porovnával ji s dalšími provedenými důkazy, a to i výpověďmi svědků, kteří měli být u předání peněz obviněným poškozené dále přítomni (blíže viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně, bod 16 rozsudku soudu druhého stupně). Obdobná je situace i v případě skutku pod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně, kde obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyně S. Je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti její výpovědi zabývaly, a to zejména soud druhého stupně, když v rámci podaného odvolání obviněný zpochybnil právě její věrohodnost (blíže viz body 18 a 19 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba zdůraznit, že výpověď uvedené svědkyně podporují i další provedené důkazy (např. kamerové záznamy ohledně pokusu o výběr hotovosti z odcizené platební karty), když je třeba poukázat na to, že svědkyně ani nikdy netvrdila, že viděla obviněného odcizit peněženku s platební kartou, hovořila toliko o mobilním telefonu, takže i tato skutečnost podporuje její věrohodnost. Lze totiž důvodně předpokládat, že pokud by skutečně měla zájem obviněnému se pomstít, jak namítá obviněný, tak by jí nic nebránilo v tom, aby vypověděla, že viděla odcizit všechny tři věci, které měly být poškozené odcizeny. Uvedené námitky proto nejsou, jak již bylo naznačeno, důvodné.

39. Obviněný v podaném dovolání namítá také to, že nalézací soud svá rozhodná skutková zjištění založil na procesně nepoužitelném důkazu, a to výpovědi poškozené, svědkyně D. Podstata jeho dovolací argumentace je založena na tom, že svědkyně byla vyslechnuta v rámci hlavního líčení dne 15. 5. 2023, kterému byla od počátku, tedy od 8:43 hod., přítomna v sekci pro veřejnost. Byla tak přítomna výslechu samotného obviněného, a dalších dvou svědků G. a B., a sama vypovídala až následně. Soud prvního stupně proto podle dovolatele jednoznačně porušil svou povinnost danou § 209 odst. 1 tr. ř., podle nějž má dbát na to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obviněného a jiných svědků. Výslech svědkyně D. proto obviněný považuje za tzv. procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

40. K problematice tzv. procesně nepoužitelných důkazů lze nejdříve uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010).

41. Jak již bylo naznačeno, obviněný procesní nepoužitelnost výslechu svědkyně D. zakládá na porušení § 209 tr. ř. K tomu je nutno konstatovat, že podle § 209 odst. 1, věta první, tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Postup podle § 209 odst. 1 věty první tr. ř. znamená, že předseda senátu v rámci svých oprávnění k řízení hlavního líčení (§ 203 odst. 1 tr. ř.) po jeho zahájení a po zjištění totožnosti osob, které byly předvolány k hlavnímu líčení jako svědci, učiní opatření, aby tyto osoby ještě před přednesením obžaloby opustily jednací síň a dostavily se do ní na výzvu teprve v okamžiku, kdy má být započato s jejich výslechem. Svědci by tedy skutečně neměli být přítomni v jednací síni před svým výslechem, a to ani za situace, kdy zároveň mají v předmětném řízení postavení osoby poškozené (§ 43 tr. ř. a násl., dále rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 587/04).

42. Z pohledu ustanovení § 209 odst. 1 věta první tr. ř. se Nejvyšší soud následně zabýval tím, zda skutečnost, že není dodrženo toto ustanovení, tedy svědek byl přítomen před svým výslechem v jednací síni, má za následek procesní nepoužitelnost takového důkazu. Nejvyšší, soud má za to, že samotné porušení ustanovení § 209 odst. 1 věty první tr. ř. nemá za následek, že by takový výslech svědka byl v daném řízení nepoužitelný a že by se jednalo o tzv. nezákonný důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě. Předně je třeba uvést, že ustanovení § 209 odst. 1 věta první tr. ř. není kogentní, když zde je vyjádřeno, že předseda senátu dbá, nikoliv že musí zajistit, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Lze mít za to, pokud soud rozhodne o výslechu určité osoby jako svědka teprve v průběhu hlavního líčení, nebrání provedení tohoto důkazu skutečnost, že osoba, která má být vyslechnuta jako svědek, byla přítomna dosavadnímu jednání. K této přítomnosti soud musí ovšem přihlížet při provádění výslechu takového svědka a při hodnocení jeho výpovědi, zejména z toho hlediska, zda výpověď svědka nebyla ovlivněna skutečnostmi probíranými při hlavním líčení a které bezprostředně vnímal (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 692/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 489/2018). Okolnost, že se vyslýchaný svědek účastnil dosavadního projednávání věci v hlavním líčení, by měla být poznamenána v protokolu o hlavním líčení.

43. Z pohledu těchto shora prezentovaných závěrů je třeba uvést, že již odvolací soud si byl vědom skutečnosti, že soud prvního stupně nedodržel ustanovení § 209 odst. 1 věty první tr. ř., když svědkyně D. byla přítomna výslechu obviněného i svědků B. a G., kteří však byli vyslýchání k jiné trestné činnosti dovolatele. Tento soud ovšem zároveň akcentoval, že nešlo o záměr nalézacího soudu, když popsal, za jakých okolností tato situace nastala (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Odvolací soud zároveň uvedl, že obhájce obviněného sice namítá, že byl nalézací soud na tuto situaci z jeho strany upozorněn, ale že ze záznamu z hlavního líčení je patrné, že k tomu došlo až ve chvíli, kdy již svědkyně byla vyslechnuta, a to přesto, že obviněný, na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení, svědkyni osobně znal. Jinak vyjádřeno, odvolací soud sice připustil, že došlo k porušení shora citovaného ustanovení, ovšem dospěl k závěru, že důsledkem tohoto určitého pochybení není absolutní nepoužitelnost tohoto důkazu, jak se domnívá obviněný. Odvolací soud tedy v obecnosti uzavřel, že samotná skutečnost, že – a to nikoliv záměrně – došlo k porušení ustanovení § 209 odst. 1 věty první tr. ř., nezakládá nepoužitelnost takového důkazu. Zároveň ovšem akcentoval, že za takové situace je nutno zejména pečlivě hodnotit, zda výpověď svědkyně nebyla ovlivněna její přítomností v jednací síni a v tomto případě relevantním výslechem obviněného. Následně se pak věrohodností svědkyně, a to i z výše uvedeného hlediska (blíže viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), odvolací soud zabýval, přičemž dospěl k závěru, že její výpověď je věrohodná, neboť ji podporují i další provedené důkazy. Z pohledu tohoto závěru akcentoval i skutečnost, že poškozená vypovídala dříve, než byli ve věci vyslechnuti ostatní svědci, kteří se mohli k věci vyjádřit a jejichž výslech navrhoval i dovolatel, když navíc věrohodnost její výpovědi podporují i provedené listinné důkazy. Obhajoba obviněného byla proto podle tohoto soudu provedenými důkazy zcela vyvrácena. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Nad rámec shora uvedeného je také nutno poukázat na skutečnost, že z provedených důkazů (viz např. výpovědi svědkyně L., svědka J.) vyplývá, že svědkyně bezprostředně po zjištění, že došlo k odčerpání peněz z jejího účtu, hovořila o tom, že jí peníze zmizely z účtu. Pokud se obviněný dovolává toho, že již v minulosti měla poškozená poslat peníze na účet jiné osoby, tak z tohoto nelze dovodit její nevěrohodnost, když tuto situaci matka poškozené objasnila (poškozená měla neplatnou kartu a nová jí ještě nebyla doručena), navíc její matka o tom věděla, tedy poškozená to před ní netajila.

44. Obviněný v podaném dovolání uplatnil také, jak již bylo uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně namítá, že nedošlo k tomu, že by bez souhlasu oprávněného uživatele zpřístupnil platební prostředek a že nepřekonal žádné bezpečnostní prvky, aby pronikl do internetového bankovnictví, takže nepadělal platební prostředek. Tuto námitku zakládá na tom, že ve věci nebyl znalecky zkoumán předmětný mobilní telefon, takže nebylo objasněno, zda překonal bezpečnostní prvky předmětného telefonu. Lze mít za to, že tato námitka je založena fakticky na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, takže ji lze podřadit pod zvolený dovolací důvod jen s jistou dávkou tolerance. Navíc uplatněná argumentace je velmi kusá.

45. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že ustanovení § 234 tr. zákoníku obsahuje čtyři základní skutkové podstaty. První skutková podstata je uvedena v odstavci 1, druhá v odstavci 2 a v odstavci 3 jsou uvedeny dvě samostatné skutkové podstaty. Obviněný byl uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 alinea 1, 2 tr. zákoníku. Tohoto zločinu se dopustí pachatel, který sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného uživatele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek, který umožňuje výběr hotovosti nebo převod peněžních prostředků anebo virtuálních aktiv používaných namísto peněžních prostředků (dále jen "platební prostředek") a který náleží jinému (odst. 1) a který padělal nebo pozměnil platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný a padělaný prostředek užil jako pravý (odst. 3). Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně se pak podívá, že podle soudů si jednak obviněný bez souhlasu oprávněného uživatele zpřístupnil platební prostředek, který naleží jinému (§ 234 odst. 1 tr. zákoníku), jednak padělal nebo pozměnil platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný a padělaný prostředek užil jako pravý (§ 234 odst. 3 alinea 1 a 2 tr. zákoníku).

46. Zpřístupněnízahrnuje zajištění dispozice s platebním prostředkem jiného, aniž by byl takový platební prostředek třetí osobou držen na podkladě opatření, přijetí nebo přechovávání. Taková možnost je zejména u elektronických platebních prostředků, tedy elektronických platebních karet nebo u elektronických peněz, kde je možno za určitých podmínek užít elektronického platebního prostředku tzv. na dálku, aniž by byl fyzicky předložen, a provádět operace i bez fyzického držení takového elektronického platebního prostředku (viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3032, marg. č. 14.). K trestnosti postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku je tedy dokonán již takovým opatřením, zpřístupněním, přijetím či přechováváním platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby.

47. Pokud se týká § 234 odst. 3 tr. zákoníku, je třeba uvést, že toto ustanovení, jak již bylo naznačeno, upravuje dvě samostatné skutkové podstaty. Alinea 1 spočívá v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží (pokud by pachatel uvedeným způsobem jednal bez specifického úmyslu udat jej jako pravý nebo platný, šlo by o trestný čin podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku) (k tomu viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3037, marg. č. 22.). Alinea 2 spočívá v tom, že padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný, tj. vykoná jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení (např. u platebních karet k výběru hotovosti z bankomatu nebo k platbám za zboží a služby, u příkazů k zúčtování k úhradě nebo k inkasní formě placení). Trestný čin je v tomto případě dokonán až použitím padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného (viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3037, marg. č. 22.). Jestliže pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, dopouští se pouze trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, i když jej pak použije, neboť jde jen o realizaci úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, který zde byl již v době jeho padělání nebo pozměnění a je důvodem právní kvalifikace podle odstavce 3 (srov. k tomu i dikci § 234 odst. 2 tr. zákoníku). Srovnej k tomu R 27/2014-I (blíže viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3037, marg. č. 22.).

48. Paděláním platebního prostředku se pak rozumí mimo jiné vyplnění či vyhotovení platebního prostředku bez oprávnění (viz R 8/19). U listinných příkazů k úhradě jde o případy, kdy pachatel např. zfalšuje příkaz k úhradě tím, že napodobí podpis disponenta s účtem, zatímco při použití internetového bankovnictví a při transakcích uskutečněných v jeho rámci (např. vyplnění a následné odeslání bankovního formuláře platebního příkazu) je podpis disponenta účtu při ověřování jeho totožnosti nahrazen různými zabezpečovacími metodami, mezi které patří mimo jiné i kombinace přístupového hesla a potvrzovacích (autorizačních) kódů zasílaných peněžním ústavem disponentovi na mobilní telefon, který je provázán s konkrétním účtem. Podpis příkazce je tak nahrazen použitím těchto ověřovacích metod a jejich neoprávněné překonání odpovídá zfalšování podpisu příkazce. Jestliže pachatel po překonání bezpečnostních prvků pronikl do systému internetového bankovnictví a bez oprávnění vyplnil bankovní formulář platebního příkazu a příkaz následně odeslal, vytvořil tak padělaný platební prostředek a jeho jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3038, marg. č. 23.).

49. Jak již bylo naznačeno, obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku zpochybňuje naplnění § 234 odst. 3 tr. zákoníku, když konkrétně tvrdí, že nepadělal platební prostředek. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně a kterými je Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán, je zřejmé, že obviněný se přihlásil do mobilní aplikace poškozené neoprávněně, tedy bez jejího souhlasu, přičemž v této mobilní aplikaci zadal neoprávněný příkaz k platbě z jejího účtu na svůj soukromý účet vedený u Komerční banky. Z pohledu skutkových zjištění zároveň není pochyb o tom, že obviněný musel neoprávněně překonat bezpečnostní zajištění předmětné bankovní aplikace, kterou si poškozená stáhla za jeho souhlasu do jeho mobilního telefonu a kterou poškozená po nahlédnutí do bankovní aplikace z tohoto telefonu neodinstalovala, když poškozená mu nesdělila přihlašovací údaje a toto ani obviněný netvrdí. Zároveň není pochyb o tom, že mu ani neudělila souhlas s tím, aby do této mobilní aplikace přistupoval a činil v ní jakékoliv úkony.

50. Z pohledu skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněný jednak musel překonat bezpečnostní zajištění, když jinak se do bankovní aplikace nemohl dostat, jak vyplývá z vyjádření znalce Ing. Černého (viz bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), který i popsal, jak to mohl obviněný fakticky učinit za situace, když mobilní aplikace, tzv. smart banking, byla instalována do jeho mobilního telefonu. Samotná skutečnost, že se nepodařilo přesně objasnit, jaký konkrétní způsob použil k překonání bezpečnostního zajištění (předmětný mobilní telefon nebyl již k dispozici), není pro naplnění skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku podstatná a nevylučuje trestní odpovědnost obviněného. Rozhodující je, že obviněný neměl jednak prokazatelně souhlas s přístupem do předmětné bankovní aplikace, takže do ní přistoupil neoprávněně, ale ani souhlas a oprávnění s vyplněním příkazu k úhradě částky ve výši 10 000 Kč z účtu poškozené na svůj účet. Přesto tento vyplnil a následně autorizoval jako osoba oprávněná s účtem nakládat, ačkoliv takovou osobou fakticky nebyl. Neoprávněné vyplnění tohoto příkazu a jeho autorizace obviněným, jako osobou oprávněnou k tomuto úkonu, ačkoliv fakticky takovou osobou nebyl, představuje padělání platebního prostředku. Takto mohl postupovat jen proto, že neoprávněně vstoupil do této mobilní aplikace, když obviněný zneužil toho, že tato mobilní aplikace byla nainstalována do jeho mobilní telefonu (viz vyjádření znalce Ing. Černého, bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 17 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a nebyla poškozenou odinstalována. V tomto směru také nelze pominout okolnosti, za kterých byla provedena předmětná platba, pokusy o další platby a skutečnost, že došlo k vymazání historie plateb, což vyvrací obhajobu obviněného. Proto v tomto směru nebylo možno této dovolací argumentaci přisvědčit.

51. Přesto shledal dovolací soud podané dovolání částečně důvodné, a to právě ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku v jeho první i druhé alinea. Zde je ovšem namístě zdůraznit, že pokud obviněný padělal platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, dopouští se jen trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, nikoliv i alinea 2, přestože jej následně použije, neboť z jeho strany se jedná o realizaci úmyslu použít tento padělaný platební prostředek jako pravý nebo platný, který zde byl již v době jeho padělání nebo pozměnění a je důvodem právní kvalifikace podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku (blíže viz R 27/2014). Proto lze mít za to, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud jeho jednání mimo jiné kvalifikovaly podle obou alinea § 234 odst. 3 tr. zákoníku, když ho měly kvalifikovat toliko jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. Proto v tomto směru považuje Nejvyšší soud podané dovolání důvodné.

52. Následně se Nejvyšší soud musel zabývat tím, zda naznačené pochybení týkající se nesprávné právní kvalifikace vyžaduje kasaci předmětného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, či nikoliv. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoliv, neboť zrušení předmětného rozhodnutí by nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného, když tento naplnil všechny znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, takže i po zrušení a nápravě zjištěného pochybení by byl ohrožen stejným trestem odnětí svobody. Z pohledu tohoto závěru také nelze pominout, že trest za předmětný skutek mu byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 234 odst. 3 tr. zákoníku, takže by náprava naznačeného pochybení nemohla vést k závěrům o případném uložení mírnějšího trestu. Zároveň otázka, která by měla být řešena, není po právní stránce zásadního významu a byla již v minulosti opakovaně řešena.

53. Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podané dovolání částečně důvodné, ovšem jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu tohoto dovolání řešena, není zásadního právního významu, jak již bylo konstatováno.

V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

54. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně

dne 29. 1. 2025


JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu

 

Diskusia