Legalizácia výnosov z trestnej činnosti a princíp ne bis in idem a zákaz sebaobviňovania

Publikované: 20. 11. 2021, čítané: 539 krát
 

 

Úvod­ná poz­nám­ka JUDr. Pe­ter Šam­ko

Ak­tuál­ne roz­hod­nu­tie Naj­vyš­šie­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky, kto­ré bo­lo na za­sad­nu­tí tres­tné­ho ko­lé­gia naj­vyš­šie­ho sú­du dňa 03.11.2021 schvá­le­né na pub­li­ko­va­nie v „Sbír­ke soud­ních roz­hod­nu­tí a sta­no­vi­sek Nej­vyš­ší­ho sou­du“ sa za­obe­rá tres­tným či­nom le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti a prin­cí­pom ne bis in idem, zá­ka­zom se­baob­vi­ňo­va­nia a vy­vo­dzo­va­ním tres­tnej zod­po­ved­nos­ti za tzv. sa­mop­ra­nie fi­nan­čných pros­tried­kov.

Vzhľa­dom k to­mu, že v sú­čas­nej do­be do­chá­dza na úze­mí SR stá­le čas­tej­šie k vzná­ša­niu ob­vi­ne­ní za trest­ný čin le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti pod­ľa § 233 Tr. zák. je pred­met­né roz­hod­nu­tie čes­ké­ho naj­vyš­šie­ho sú­du in­špi­ra­tív­ne a vý­kla­do­vo vy­uži­teľ­né aj pri slo­ven­skej práv­nej úp­ra­ve.

V ju­di­ko­va­nom prí­pa­de bol pô­vod­ným (tzv. zdro­jo­vým, či pre­di­ka­tív­nym) tres­tným či­nom trest­ný čin úve­ro­vé­ho pod­vo­du, na kto­rý nás­led­ne nad­vä­zo­va­la le­ga­li­zá­cia vý­no­sov z toh­to tres­tné­ho či­nu. Od­sú­de­ný bol nie­len pá­cha­te­ľom (ús­tred­nou pos­ta­vou) úve­ro­vých pod­vo­dov, ale aj pá­cha­te­ľom nad­vä­zu­jú­ce­ho tres­tné­ho či­nu tý­ka­jú­ce­ho sa „pra­nia špi­na­vých pe­ňa­zí“. Od­sú­de­ný v do­vo­la­com ko­na­ní spo­chyb­nil, že by mo­hol byť pá­cha­te­ľom (sub­jek­tom) tres­tné­ho či­nu le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti, keď je sú­čas­ne po­doz­ri­vý, že sa mal do­pus­tiť zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu úve­ro­vé­ho pod­vo­du. V tom­to sme­re vy­chá­dzal z to­ho, že tzv. sa­mop­ra­nie nie je tres­tné a ko­ris­te­nie z vlas­tnej tres­tnej čin­nos­ti je už za­hr­nu­té v tres­tnom pos­ti­hu za zdro­jo­vý trest­ný čin. Prí­pad­ný je­ho trest­ný pos­tih aj za tzv. sa­mop­ra­nie je pre­to v roz­po­re so zá­sa­dou ne bis in idem (ide o je­den sku­tok, kto­rý za­hŕňa zdro­jo­vý trest­ný čin, kto­ré­ho sú­čas­ťou je aj ko­ris­te­nie z ne­ho) a zá­sa­dou zá­ka­zu se­baob­vi­ňo­va­nia.

Naj­vyš­ší súd sa s tou­to ar­gu­men­tá­ciou nes­to­tož­nil, keď uvie­dol, že k po­ru­še­niu zá­sa­dy ne bis in idem ne­moh­lo v tom­to prí­pa­de dôjsť, na­koľ­ko pri tzv. sa­mop­ra­ní ne­mô­že ísť nik­dy o ten is­tý sku­tok ako je tzv. zdro­jo­vý trest­ný čin. Ko­na­nie spo­čí­va­jú­ce v za­stie­ra­ní pô­vo­du ve­ci po­chá­dza­jú­cej z tres­tnej čin­nos­ti je to­tiž no­vým a cel­kom iným skut­kom, kto­rý nie je to­tož­ný s pô­sod­ným tres­tným či­nom, z kto­ré­ho bol vý­nos z tres­tnej čin­nos­ti zís­ka­ný. Ide o no­vú, nad­vä­zu­jú­cu tres­tnú čin­nosť spá­cha­nú no­vým skut­kom, pre­to sa pos­ti­hu­je pô­vod­ná tres­tná čin­nosť, z kto­rej vý­nos po­chá­dza a nad­vä­zu­jú­ca tres­tná čin­nosť spo­čí­va­jú­ca v za­stie­ra­ní je­ho pô­vo­du ako viac­čin­ný, t. j. reál­ny sú­beh dvoch tres­tných či­nov a nie ako sú­beh jed­no­čin­ný. Le­ga­li­zá­cia vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti je te­da cel­kom no­vý typ de­lik­tu, kto­rý za­slu­hu­je pot­res­ta­nie a to aj v prí­pa­de, že sa ho do­pus­tí pá­cha­teľ zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu, v kto­rom tá­to nad­vä­zu­jú­ca tres­tná čin­nosť nie je za­hr­nu­tá, nie je je­ho esen­ciál­nou, či as­poň pra­vi­del­nou sú­čas­ťou a ne­po­čí­ta sa auto­ma­tic­ky, že by sa jej pá­cha­teľ nás­led­ne do­pus­til. Ide pre­to o cel­kom sa­mos­tat­ný sku­tok.

K to­mu­to zá­ve­ru naj­vyš­šie­ho sú­du je mož­né do­dať, že le­ga­li­zá­cia vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti ako no­vý (ďal­ší) sku­tok ne­mô­že byť te­da nik­dy sú­čas­ťou zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu, t. j. sú­čas­ťou zna­kov skut­ko­vej pod­sta­ty zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu. Nap­rík­lad, ak pá­cha­teľ kon­tak­tu­je mai­lom da­ňo­vé sub­jek­ty a vy­stu­pu­je ako správ­ca da­ne, kto­rý im ozna­mu­je no­vé čís­la ban­ko­vých úč­tov, na kto­ré ma­jú hra­diť svo­je da­ňo­vé po­vin­nos­ti a kto­ré pred­tým za­lo­žil pros­tred­níc­tvom tzv. bie­le­ho ko­ňa a nás­led­ne da­ňo­vé sub­jek­ty v omy­le za­šlú na tie­to ban­ko­vé úč­ty fi­nan­čné pros­tried­ky, pôj­de o do­ko­na­nie tres­tné­ho či­nu pod­vo­du a pre­to sa­mot­né za­lo­že­nie ban­ko­vé­ho úč­tu, na kto­rý priš­li fi­nan­čné pros­tried­ky za­sal­né da­ňo­vý­mi sub­jek­tmi, sa ne­mô­že po­va­žo­vať za trest­ný čin le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti (tak ako sa to v praxi stá­va), pre­to­že ide o sú­časť zdro­jo­vé­ho pod­vod­né­ho tres­tné­ho či­nu, t. j. o pod­vod­né ko­na­nie (bez kto­ré­ho by ne­bo­li napl­ne­né všet­ky zna­ky skut­ko­vej pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu pod­vo­du) a nie o nad­vä­zu­jú­ce ko­na­nie, kto­ré by sa už od­oh­ra­lo až po napl­ne­ní všet­kých zna­kov skut­ko­vej pod­sta­ty zdro­jo­vé­ho pod­vod­né­ho tres­tné­ho či­nu. Ak by však pá­cha­teľ tres­tné­ho či­nu pod­vo­du nás­led­ne tie­to doš­lé fi­nan­čné pros­tried­ky pre­pos­lal na ďal­šie a ďal­šie ban­ko­vé úč­ty (prí­pad­né aj za­hra­nič­né), iš­lo by už o no­vé (ďal­šie) ko­na­nie, kto­ré by už moh­lo za­kla­dať po­doz­re­nie zo spá­chania tres­tné­ho či­nu le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti.

Po­kiaľ ide o trest­ný čin le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti a zá­kaz se­baob­vi­ňo­va­nia, naj­vyš­ší súd uvie­dol, že pri tom­to prin­cí­pe ide o pro­ces­ný prin­cíp, kto­rý za­ka­zu­je nep­rí­pus­tné pro­ces­né tech­ni­ky ve­dú­ce k us­ved­če­niu ob­vi­ne­né­ho, av­šak ten­to prin­cíp ne­má nič spo­loč­né­ho s tým, či ur­či­té ko­na­nie (v po­do­be le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti) mô­že byť tres­tné, te­da či je mož­né za ne­ho vy­vo­dzo­vať tres­tnú zod­po­ved­nosť. Ne­san­kcio­nu­je sa tu ur­či­tá pa­si­vi­ta v prie­be­hu tres­tné­ho ko­na­nia o zdro­jo­vom tres­tnom či­ne, ale nao­pak ur­či­té ak­tív­ne ko­na­nie vo for­me ko­na­nia vy­ko­na­né­ho po spá­cha­ní zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu a to cel­kom ne­zá­vis­le na úko­noch or­gá­nov čin­ných v tres­tnom ko­na­ní o ta­kom­to zdro­jo­vom de­lik­te. Od­sú­de­ný ne­bol ni­kým a ni­čím do­nú­te­ný k dru­hé­mu skut­ku (k le­ga­li­zá­cii), iš­lo o je­ho slo­bod­né roz­hod­nu­tie, či sa po­kú­si za­miesť sto­py ve­dú­ce k vý­no­som z tres­tnej čin­nos­ti.

Tres­tné­mu či­nu le­ga­li­zá­cie vý­no­sov z tres­tnej čin­nos­ti v sú­vis­los­ti s uk­la­da­ním fi­nan­čných pros­tried­kov na ban­ko­vé úč­ty sme sa už v mi­nu­los­ti ve­no­va­li tu:

http://www.prav­ne­lis­ty.sk/clan­ky/a782-le­ga­li­za­cia-prij­mu-z-tres­tnej-cin­nos­ti-a-ulo­ze­nie-fi­nan­cnych-pros­tried­kov-na-ban­ko­vom-uc­te-ap­li­kac­ne-prob­le­my

  

5 Tdo 591/2021-403


U S N E S E N Í



Nej­vyš­ší soud roz­hodl v ne­veřej­ném za­se­dá­ní ko­na­ném dne 30. 6. 2021 o do­vo­lá­ní, kte­ré po­dal ob­vině­ný D. I., nar. XY v XY, by­tem XY, pro­ti us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Os­travě ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, ja­ko sou­du od­vo­la­cí­ho v tres­tní věci ve­de­né u Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě pod sp. zn. 74 T 165/2019, tak­to:


Pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu se do­vo­lá­ní ob­viněné­ho D. I. od­mí­tá.

Od­ůvodnění:


I. Roz­hod­nu­tí soudů niž­ších stupňů


1. Roz­sud­kem Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 74 T 165/2019, byl ob­vině­ný D. I. uz­nán vin­ným zlo­či­nem le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 písm. a), od­st. 3 písm. d) zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, ve znění účin­ném do 31. 1. 2019, tj. do změ­ny pro­ve­de­né zá­ko­nem č. 287/2018 Sb. (dá­le ve zkrat­ce jen „tr. zá­ko­ník“), za kte­rý mu byl pod­le § 216 od­st. 3 tr. zá­ko­ní­ku ulo­žen trest od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní 2 roků a 6 měsíců, je­hož vý­kon byl pod­le § 81 od­st. 1 a § 82 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku pod­míněně od­lo­žen na zku­šeb­ní do­bu v tr­vá­ní 3 roků [správně mělo být uve­de­no, že jde o trest­ný čin pod­le § 216 od­st. 1 ali­nea 1 písm. a), od­st. 3 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku]. Tím­to roz­sud­kem by­lo roz­hod­nu­to ta­ké o vině a tres­tu ob­viněné­ho J. D.

2. Pro­ti roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně po­da­li oba zmínění ob­vinění od­vo­lá­ní, kte­rá Kraj­ský soud v Os­travě svým us­ne­se­ním ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, za­mítl.

3. Uve­de­né tres­tné čin­nos­ti se ob­vině­ný D. I. pod­le roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně do­pus­til (zjed­no­du­šeně uve­de­no) tím, že v blí­že nez­jištěnou do­bu ro­ku 2017 a na nez­jištěném místě v Os­travě po před­cho­zí ko­mu­ni­ka­ci se svým zná­mým J. D. po­žá­dal o pos­kyt­nu­tí je­ho ban­kov­ní­ho úč­tu se zá­měrem za­střít původ fi­nan­čních prostředků, jež by­ly vý­no­sem z úvěro­vé­ho pod­vo­du pod­le § 211 od­st. 1, od­st. 5 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, pro kte­rý by­lo pro­ti D. I. dne 3. 7. 2019 za­há­je­no tres­tní stí­há­ní. Nás­ledně by­ly na ban­kov­ní účet J. D. převe­de­ny zmíněné fi­nan­ční prostřed­ky, aby by­ly nás­ledně vy­brá­ny v ho­to­vos­ti. Kon­krétně pod bo­dem 1) dne 8. 6. 2017 z ban­kov­ní­ho úč­tu R. M. by­la na účet J. D. převe­de­na čás­tka ve vý­ši 245 000 Kč, ze kte­ré pod­le instruk­cí ob­viněné­ho D. I. ob­vině­ný J. D. vy­bral dne 8. 6. 2017 čás­tku ve vý­ši 200 000 Kč a dne 12. 6. 2017 čás­tku ve vý­ši 34 000 Kč, jež v ho­to­vos­ti předal v nez­jištěnou do­bu a na nez­jištěném místě ob­viněné­mu D. I., zby­lou část ve vý­ši 11 000 Kč si ob­vině­ný J. D. po­ne­chal na spla­ce­ní dlu­hu ob­viněné­ho D. I.; dne 20. 6. 2017 na ban­kov­ní účet ob­viněné­ho J. D. vlo­žil R. M. ho­to­vost ve vý­ši 255 000 Kč, kte­rou pod­le instruk­cí ob­viněné­ho D. I. dne 21. 6. 2017 ob­vině­ný J. D. v pl­né vý­ši vy­bral a nás­ledně ji v ho­to­vos­ti v nez­jištěnou do­bu předal ob­viněné­mu D. I. v místě je­ho byd­liště. Dá­le pak pod bo­dem 2) z ban­kov­ní­ho úč­tu ma­ji­te­le L. K. dne 21. 7. 2017 by­la převe­de­na na účet J. D. čás­tka ve vý­ši 500 000 Kč, kte­rou po­té ob­vině­ný J. D. pod­le instruk­cí ob­viněné­ho D. I. dne 21. 7. 2017 v pl­né vý­ši vy­bral a v ho­to­vos­ti mu ji v nez­jištěnou do­bu předal v místě je­ho byd­liště.



II. Do­vo­lá­ní ob­viněné­ho


4. Pro­ti us­ne­se­ní od­vo­la­cí­ho sou­du po­dal ob­vině­ný D. I. prostřed­nic­tvím své­ho ob­háj­ce do­vo­lá­ní, kte­ré opřel o do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu, resp. § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, ne­boť na­pa­de­né roz­hod­nu­tí pod­le něj spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo ji­ném nes­práv­ném hmotně práv­ním po­sou­ze­ní.

5. Ob­vině­ný v do­vo­lá­ní na­padl zá­kon­nost své­ho od­sou­ze­ní za zlo­čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti ja­ko na­va­zu­jí­cí tres­tné čin­nos­ti na zlo­čin úvěro­vé­ho pod­vo­du, pro kte­rý byl rovněž stí­hán v ji­ném tres­tním říze­ní. Prostřed­ky, je­jichž původ měl být za­kryt, to­tiž mě­ly být zís­ká­ny právě ob­viněným D. I. prostřed­nic­tvím zlo­či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du, je­hož spá­chá­ní je mu rovněž kla­de­no za vi­nu v ji­ném tres­tním říze­ní ve­de­ném pro­ti němu u Ok­res­ní­ho sou­du v Os­travě pod sp. zn. 2 T 10/2019. Do­vo­la­tel vy­jádřil své přesvědče­ní, že pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 tr. zá­ko­ní­ku nemůže byt pa­cha­tel zá­klad­ní­ho (zdro­jo­vé­ho) tres­tné­ho či­nu, z něhož ne­le­gál­ní vý­no­sy po­chá­ze­jí. Ten­to svůj zá­věr ob­vině­ný opřel o dva zá­klad­ní ar­gu­men­ty, jed­nak by pod­le něj do­chá­ze­lo k po­ru­še­ní prin­ci­pu zá­ka­zu se­beob­vi­ňo­vá­ní (ne­mo te­ne­tur se ip­sum ac­cu­sa­re), jed­nak by doš­lo k po­ru­še­ní prin­ci­pu zá­ka­zu dvo­jí­ho přičí­tá­ní (ne bis in idem). Pou­ká­zal na po­dob­nou po­va­hu tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti s tres­tný­mi či­ny po­díl­nic­tví a nadr­žo­vá­ní.

6. Pod­le do­vo­la­te­le je nut­né up­lat­nit zá­sa­du, že nik­do ne­ní po­vi­nen ob­vi­ňo­vat sám se­be. Od­ká­zal při tom na „pub­li­ko­va­né roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du z ro­ku 1974“ (aniž by jej blí­že ozna­čil), kte­ré řeši­lo za­ta­je­ní příj­mu do­cí­le­né­ho tres­tným či­nem ve vzta­hu k tres­tné­mu či­nu zkrá­ce­ní daně, je­hož souběh byl z důvo­du prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum ac­cu­sa­re za­povězen.

7. Mož­nost pos­ti­hu za tzv. sa­mop­ra­ní pod­le ob­viněné­ho za­po­ví­dá dá­le zá­kaz dvo­jí­ho přičí­tá­ní, ne­boť na­va­zu­jí­cí tres­tná čin­nost je tzv. „spolu­tres­tá­na“ se zá­klad­ním tres­tným či­nem. Zdůraz­nil, že smys­lem nás­led­né­ho tzv. pra­ní špi­na­vých peněz je pou­ze sna­ha o za­me­te­ní stop po spá­chá­ní vlas­tní předeš­lé tres­tné čin­nos­ti a za­jištění si mož­nos­ti dis­po­zi­ce s vý­no­sem z té­to tres­tné čin­nos­ti. Sa­mot­ná po­va­ha pra­ní špi­na­vých peněz před­sta­vu­je na­va­zu­jí­cí (nás­led­nou) tres­tnou čin­nost. Trest­ný čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti má ak­ce­sor­ní po­va­hu a svou tres­tnost od­vo­zu­je od zá­klad­ní­ho tres­tné­ho či­nu. To ob­vině­ný do­vo­dil z těchto slov uve­de­ných v § 216 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku: „…spá­chá-li ta­ko­vý čin ve vzta­hu k věci …, kte­rá po­chá­zí z tres­tné­ho či­nu, na kte­rý zá­kon sta­no­ví trest mírnější, bu­de pot­res­tán tím­to tres­tem mírnějším.“

8. Ob­vině­ný v tom spatřoval po­dob­nost s tres­tným či­nem krá­de­že, po­kud pa­cha­tel nás­ledně kra­de­nou věc pro­dá tře­tí osobě, kte­rou přitom zá­ro­veň uve­de v om­yl, že věc by­la zís­ká­na le­gálně. V ta­ko­vém případě je souběh tres­tných činů krá­de­že a pod­vo­du vy­lou­čen. Nás­led­né jed­ná­ní v po­době pra­ní špi­na­vých peněz (byť re­la­tivně sa­mos­tat­né) je po­dobně třeba po­va­žo­vat za sou­část původ­ní tres­tné čin­nos­ti. Ty­to své zá­věry ob­vině­ný opřel rovněž o ná­zo­ry k da­né prob­le­ma­ti­ce tý­ka­jí­cí se sub­jek­tu tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pub­li­ko­va­né v od­bor­né li­te­ra­tuře Eduar­dem Bru­nou a Vla­di­mí­rem Pel­cem (opět aniž by kon­krét­ní zdro­je iden­ti­fi­ko­val).

9. Pod­le do­vo­la­te­le by­la v tom­to tres­tním říze­ní po­ru­še­na ta­ké je­ho zá­klad­ní prá­va a svo­bo­dy, kon­krétně prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces, prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny, zá­sa­da in du­bio pro reo a rov­nost účas­tníků říze­ní.

10. Po­ru­še­ní pre­sum­pce ne­vi­ny spatřoval ob­vině­ný v tom, že soud pr­vní­ho stupně si mu­sel ja­ko předběžnou otáz­ku vy­řešit, zda prostřed­ky, k je­jichž za­kry­tí tres­tná čin­nost směřova­la, po­chá­ze­ly z tres­tné čin­nos­ti. Sám tak vlastně vy­slo­vil vi­nu o tres­tném či­nu, o němž se v té době ještě ved­lo tres­tní říze­ní, kte­ré ještě ne­by­lo skon­če­no a v němž do­vo­la­tel za úvěro­vé pod­vo­dy neb­yl ještě od­sou­zen. Je­ho vi­nu tou­to tres­tnou čin­nos­tí sou­dy niž­ších stupňů do­vo­di­ly pou­ze z vý­povědí svědků L. K. a R. M., kteří jsou zá­ro­veň spo­lečně s do­vo­la­te­lem ob­viněný­mi v tres­tním říze­ní ve­de­ném pro úvěro­vé pod­vo­dy a ma­jí tak zá­jem há­jit spí­še své zá­jmy.

11. Dá­le do­vo­la­tel bro­jil pro­ti důkazům, jež ho mě­ly usvědčit ze spá­cha­né tres­tné čin­nos­ti. Pod­le je­ho ná­zo­ru nel­ze vy­chá­zet z vý­povědi spolu­ob­viněné­ho J. D., kte­rý měl ta­ké zá­jem chrá­nit se­be a ja­ko ob­vině­ný ne­mu­sel vy­po­ví­dat prav­du. Do­vo­la­tel upo­zor­nil na řadu nes­rov­na­los­tí ve vý­povědi uve­de­né­ho spolu­ob­viněné­ho, kte­rý­mi se sou­dy niž­ších stupňů ne­za­bý­va­ly. Pod­le do­vo­la­te­le nel­ze vy­chá­zet z úřed­ních zá­znamů o po­da­ných vy­světle­ních L. K. a R. M., ne­boť se jed­ná o spolu­ob­viněné v tres­tním říze­ní o úvěro­vých pod­vo­dech, kteří si chrá­ni­li předev­ším své zá­jmy. Ty­to důka­zy, jež do­vo­la­te­le údajně mě­ly usvědčo­vat, po­va­žo­val ob­vině­ný pou­ze za nepřímé důka­zy, a pro­to v sou­la­du se zá­sa­dou in du­bio pro reo měl být ob­ža­lo­by zproštěn. Po­ru­še­ní zá­sa­dy rov­nos­ti účas­tníků říze­ní pak do­vo­la­tel spatřoval v tom, že v říze­ní o úvěro­vých pod­vo­dech je stí­há­no 10 osob ja­ko členů or­ga­ni­zo­va­né sku­pi­ny a pou­ze do­vo­la­tel D. I. byl stí­hán ta­ké pro trest­ný čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti. Ob­vině­ný v ta­ko­vém pos­tu­pu or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní spatřoval po­kus předběžně do­cí­lit roz­hod­nu­tí o vině ob­viněné­ho D. I. úvěro­vý­mi pod­vo­dy zjed­no­du­še­nou for­mou v říze­ní o le­ga­li­za­ci vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti, a to včetně je­ho pos­ta­ve­ní or­ga­ni­zá­to­ra úvěro­vých pod­vodů.

12. S oh­le­dem na vý­še uve­de­né ob­vině­ný navrhl, aby Nej­vyš­ší soud zru­šil jed­nak na­pa­de­né us­ne­se­ní sou­du dru­hé­ho stupně, jed­nak roz­su­dek sou­du pr­vní­ho stupně, a věc vrá­til sou­du pr­vní­ho stupně k no­vé­mu pro­jed­ná­ní a roz­hod­nu­tí.

 

III. Vy­jádření k do­vo­lá­ní


13. K do­vo­lá­ní ob­viněné­ho se vy­jádřil nej­vyš­ší stát­ní zá­stup­ce prostřed­nic­tvím stát­ní­ho zá­stup­ce Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství. Ne­souh­la­sil s ob­viněným, že by snad ne­by­lo mož­no sou­časně pos­tih­nout pa­cha­te­le zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du (popřípadě účas­tní­ka na něm) též ja­ko pa­cha­te­le nás­led­né­ho tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti.

14. Za zce­la nepřípad­ný ozna­čil stát­ní zá­stup­ce od­kaz do­vo­la­te­le na po­ru­še­ní pra­vid­la ne­mo te­ne­tur se ip­sum ac­cu­sa­re („nik­do ne­ní po­vi­nen sám se­be ob­vi­ňo­vat“). To­to pra­vid­lo je vždy třeba vy­klá­dat tak, že je za­ká­zá­no do­nu­co­vá­ní k ak­tiv­ní­mu jed­ná­ní ob­viněné­ho, jímž by ob­vině­ný měl osobně přis­pí­vat k vlas­tní­mu usvědče­ní. Pod­rob­ný vý­klad k to­mu­to pra­vid­lu po­dal Nej­vyš­ší soud v us­ne­se­ní ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019. Stát­ní zá­stup­ce zdůraz­nil, že se jed­ná o vý­znam­nou zá­sa­du, jež tvoří sou­část prá­va ob­viněné­ho na spra­ved­li­vý pro­ces, ob­sa­hem však nesměřuje pro­ti práv­ní­mu po­sou­ze­ní skut­ku, ne­ní sa­ma o sobě ani způso­bi­lá napl­nit dek­la­ro­va­né hmotněpráv­ní do­vo­la­cí důvo­dy. Ne­mož­nost pos­tih­nout za­ta­je­ní příj­mu do­cí­le­né­ho tres­tným či­nem ja­ko tres­tné­ho či­nu zkrá­ce­ní daně ne­má pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce spo­ji­tost s ny­ní po­su­zo­va­nou věcí, a to ani za vy­uži­tí ob­viněným blí­že nes­pe­ci­fi­ko­va­né­ho roz­hod­nu­tí, kte­rým patrně mělo být roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 4. 1974, sp. zn. 3 To 2/74.

15. Zá­sa­da „ne­mo te­ne­tur“ přichá­zí do úva­hy jen v si­tua­cích, kdy by hro­zi­lo (např. splněním něja­ké po­vin­nos­ti), že pa­cha­tel pos­kyt­ne důkaz vůči sobě ve vzta­hu k ji­né tres­tné čin­nos­ti. V sou­vis­los­ti s jed­ná­ním ob­viněné­ho, kte­ré napl­ni­lo zna­ky tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti, nel­ze pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce do­vo­dit žá­dnou ta­ko­vou po­vin­nost, k níž by byl ob­vině­ný nu­cen a při je­jímž nesplnění by měl napl­nit zna­ky tres­tné­ho či­nu. Ob­vině­ný neb­yl pos­ti­žen za ne­čin­nost či za pa­siv­ní nesplnění něja­ké uk­lá­da­né po­vin­nos­ti, nýbrž za ak­tiv­ní jed­ná­ní, kte­ré do­kon­ce z po­zi­ce přímé­ho pa­cha­te­le zor­ga­ni­zo­val a řídil. Stát­ní zá­stup­ce vy­jádřil své přesvědče­ní, že us­ta­no­ve­ní § 216 tr. zá­ko­ní­ku v sobě neob­sa­hu­je po­vin­nost doz­nat se ke spá­chá­ní před­cho­zí tres­tné čin­nos­ti, ale je­ho cí­lem je pos­tih­nout jed­ná­ní, kte­ré na­va­zu­je na před­cho­zí tres­tnou čin­nost stej­né či ji­né oso­by, přičemž to­to (dal­ší) jed­ná­ní spo­čí­vá právě v le­ga­li­za­ci věcí (resp. ji­né­ho ma­jet­ko­vé­ho prospěchu či ji­ných ma­jet­ko­vých hod­not), kte­ré by­ly před­tím zís­ká­ny tres­tným či­nem. Ci­to­va­né us­ta­no­ve­ní te­dy v sobě ob­sa­hu­je pou­ze zá­kaz ta­ko­vé­ho jed­ná­ní (k to­mu od­ká­zal na us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008).

16. Stát­ní zá­stup­ce rovněž od­mítl ar­gu­ment ob­viněné­ho, že by se jed­na­lo o dvo­jí pot­res­tá­ní v roz­po­ru se zá­sa­dou „ne bis in idem“. Je to­tiž zá­jem na trestně práv­ním pos­ti­hu i jed­ná­ní nás­le­du­jí­cí­ho po do­ko­ná­ní tres­tné­ho či­nu spá­cha­né­ho ve spo­ji­tos­ti se sjed­ná­ním úvěro­vé smlou­vy, jsou-li jím naplně­ny zá­kon­né zna­ky tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti. K to­mu stát­ní zá­stup­ce od­ká­zal na roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 814/2017, a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1506/2017.

17. Stát­ní zá­stup­ce dá­le pou­ká­zal na to, že sám do­vo­la­tel le­ga­li­za­ci vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti přiz­ná­val, byť zjevně neochotně, sta­tus re­la­tivně sa­mos­tat­né tres­tné čin­nos­ti, a zpo­chyb­ňo­val jen zá­věr o mož­ném souběhu to­ho­to tres­tné­ho či­nu s tres­tným či­nem zá­klad­ním. Stát­ní zá­stup­ce ta­ké připomněl, že doš­lo k no­ve­li­za­ci tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu po­díl­nic­tví pod­le § 214 tr. zá­ko­ní­ku by­la tou­to no­ve­li­za­cí z tres­tní­ho zá­ko­ní­ku vy­puštěna, kromě to­ho se zá­klad­ní skut­ko­vá pod­sta­ta tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném do 31. 1. 2019) od­li­šo­va­la od skut­ko­vé pod­sta­ty tres­tné­ho či­nu po­díl­nic­tví pod­le § 214 od­st. 1 písm. a) tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném do 31. 1. 2019). Na roz­díl od po­díl­nic­tví, je­hož pa­cha­te­lem moh­la být jen oso­ba roz­díl­ná od pa­cha­te­le, spolu­pa­cha­te­le či účas­tní­ka zá­klad­ní­ho (hlav­ní­ho) tres­tné­ho či­nu, pos­tih le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti nes­ta­no­vil pod­mín­ku, aby předmětná věc by­la zís­ká­na tres­tným či­nem spá­cha­ným ji­nou oso­bou. Pa­cha­te­lem zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu tu­díž ne­mu­se­la být vý­lučně ji­ná oso­ba, či­li někdo ji­ný, než je sám pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu pod­le § 216 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, kte­rý tak může spá­chat jak oso­ba, kte­rá sa­ma spá­cha­la hlav­ní trest­ný čin, tak i ji­ná oso­ba, od pa­cha­te­le hlav­ní­ho tres­tné­ho či­nu od­liš­ná.

18. Dal­ší ná­mit­ky ob­viněné­ho, že sou­dy niž­ších stupňů ne­pos­tu­po­va­ly v sou­la­du se zá­sa­dou pre­sum­pce ne­vi­ny, resp. in du­bio pro reo, resp. že chybně hod­no­ti­ly důka­zy, po­va­žo­val stát­ní zá­stup­ce za vý­lučně skut­ko­vé či pro­ces­ní, kte­ré neod­po­ví­da­jí up­latněným ani ji­ným do­vo­la­cím důvodům. V po­su­zo­va­né věci pod­le něj se tři svědčí­cí a na sobě v pod­statě ne­zá­vis­lé oso­by, kte­ré se ani nav­zá­jem nez­na­ly, v pod­stat­ných bo­dech shod­ly ta­ko­vým způso­bem, že je­jich vý­povědi při po­sou­ze­ní ve vzá­jem­ných sou­vis­los­tech bez důvod­ných po­chyb­nos­tí do se­be za­pa­da­ly a ob­viněné­ho jed­noz­načně usvědčo­va­ly. Z to­ho­to důvo­du sa­ma okol­nost, že ty­to oso­by by­ly účast­ny na tres­tné čin­nos­ti, ať již zdro­jo­vé či le­ga­li­zač­ní, ov­šem z po­pu­du sa­mot­né­ho do­vo­la­te­le, ne­by­la důvo­dem pro znevěro­hodnění ob­sa­hu je­jich vý­povědí s důsled­kem je­jich ab­so­lut­ní­ho vy­lou­če­ní z pro­ce­su do­ka­zo­vá­ní. Sou­dy niž­ších stupňů si přitom by­ly dobře vědo­my ro­le spolu­ob­viněné­ho a svědků v da­ném přípa­du, což zjevně zoh­led­ni­ly při svých úva­hách směřují­cích ke zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu a pod­ro­bi­ly peč­li­vé­mu přez­ku­mu. Po­kud ob­vině­ný pod­le § 211 od­st. 6 tr. řádu při hlav­ním lí­če­ní souh­la­sil se čte­ním úřed­ních zá­znamů o po­da­ných vy­světle­ních, jak vy­plý­vá z pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní, mohl z nich soud pr­vní­ho stupně čer­pat a na je­jich zá­kladě do­vo­zo­vat i skut­ko­vé zá­věry.

19. Stát­ní zá­stup­ce ne­souh­la­sil ani s ná­mit­ka­mi vzta­hu­jí­cí­mi se k po­ru­še­ní prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny vzhle­dem k po­sou­ze­ní pre­di­ka­tiv­ní­ho tres­tné­ho či­nu ja­ko předběžné otáz­ky. Pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce se práv­ní teorie i praxe v té­to spo­ji­tos­ti se si­tua­cí, kdy do­sud ne­by­lo pra­vo­mocně roz­hod­nu­to o hlav­ním tres­tném či­nu, již mu­se­la vy­pořádat (zej­mé­na z důvo­du, že neb­yl zjištěn je­ho pa­cha­tel). Nau­ka i ju­di­ka­tu­ra se v zá­sadě us­tá­li­la na zá­věru, že po­sou­ze­ní, zda doš­lo k zís­ká­ní ma­jet­ko­vé hod­no­ty tres­tným či­nem, je předběžnou otáz­kou pod­le § 9 od­st. 1 tr. řádu zá­vi­se­jí­cí jen na zhod­no­ce­ní da­ných okol­nos­tí přípa­du, zda byl, či neb­yl spá­chán trest­ný čin, z něhož ma­jet­ko­vá hod­no­ta po­chá­zí (k to­mu od­ká­zal na ko­men­tář Draš­tík, A., Fremr, R. a kol. Tres­tní zá­ko­ník. Ko­men­tář. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314, ne­bo us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019).

20. Pod­le stát­ní­ho zá­stup­ce ne­by­lo po­ru­še­no ani ús­tavně za­ru­če­né prá­vo ob­viněné­ho na rov­nost účas­tníků říze­ní. Z rov­nos­ti účas­tníků říze­ní za­kot­ve­né v čl. 37 od­st. 3 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod vy­plý­vá prá­vo stra­ny říze­ní rov­no­cenně pro­cesně půso­bit na or­gán, kte­rý věc roz­ho­du­je. Pod­sta­tou té­to zá­sa­dy ja­ko ne­díl­né sou­čás­ti prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces je, aby kaž­dá stra­na soud­ní­ho říze­ní mě­la přiměřenou mož­nost há­jit svou věc, ar­gu­men­to­vat a vzná­šet důkaz­ní návr­hy ve svůj prospěch a za pod­mí­nek, kte­ré ji nes­ta­ví do zjevně ne­vý­hodnější si­tua­ce v po­rov­ná­ní s proti­stra­nou. Kaž­dá stra­na mu­sí mít stej­nou šan­ci ov­liv­nit úsu­dek or­gá­nu, kte­rý ve­de říze­ní. Již z to­ho­to zá­klad­ní­ho vy­me­ze­ní je zjev­né, že v po­su­zo­va­né věci nemůže být do prá­va na rov­nost účas­tní­ka tres­tní­ho říze­ní za­sa­že­no tím, že ve věci ne­by­ly ob­vině­ny dal­ší oso­by, jež by si zřejmě do­vo­la­tel pod­le své­ho vlas­tní­ho úsud­ku, jak­ko­li ne­roz­ve­de­né­ho, za ob­viněné přál mít. Soud je po­cho­pi­telně vá­zán zá­sa­dou ob­ža­lo­va­cí. Ani pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho ja­ko pro­ces­ní stra­ny mu neu­mož­ňu­je roz­ho­do­vat o tom, kdo bu­de ve věci ob­viněn a kdo ni­ko­li.

21. Zá­věrem z důvodů sho­ra uve­de­ných stát­ní zá­stup­ce navrhl, aby Nej­vyš­ší soud do­vo­lá­ní ob­viněné­ho od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu, ne­boť se pod­le něj jed­ná o do­vo­lá­ní zjevně neo­pod­statněné. Zá­ro­veň vy­jádřil souh­las s roz­hod­nu­tím v ne­veřej­ném za­se­dá­ní, a to i pro případ ji­né­ho než navr­ho­va­né­ho roz­hod­nu­tí pod­le § 265r od­st. 1 písm. c) tr. řádu.



IV. Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti do­vo­lá­ní

a) Obec­ná vý­cho­dis­ka

22. Nej­vyš­ší soud nejpr­ve zjis­til, že jsou splně­ny všech­ny for­mál­ní pod­mín­ky pro ko­ná­ní do­vo­la­cí­ho říze­ní a za­bý­val se otáz­kou po­va­hy a opod­statněnos­ti up­latněných ná­mi­tek ve vzta­hu k ozna­če­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du.

23. Do­vo­lá­ní je svou po­va­hou mi­mořád­ným op­rav­ným prostřed­kem, kte­rý na roz­díl od od­vo­lá­ní či někte­rých ji­ných op­rav­ných prostředků ne­ní mož­né po­dat z ja­ké­ho­ko­li důvo­du, ale jen z někte­ré­ho z taxativně vy­me­ze­ných do­vo­la­cích důvodů pod­le § 265b od­st. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. pod­le § 265b od­st. 2 tr. řádu. Po­dá­ní do­vo­lá­ní z ji­né­ho důvo­du je vy­lou­če­no. Přitom nes­ta­čí, aby zá­kon­ný do­vo­la­cí důvod byl jen for­málně dek­la­ro­ván, ale je třeba, aby ná­mit­ky do­vo­la­te­le svým ob­sa­hem ta­ko­vé­mu důvo­du od­po­ví­da­ly.

24. Ob­vině­ný for­málně správně up­lat­nil do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. l) tr. řádu v je­ho dru­hé al­ter­na­tivě, je­li­kož se do­má­hal přez­ku­mu roz­hod­nu­tí sou­du od­vo­la­cí­ho, kte­rý roz­hodl o za­mít­nu­tí je­ho řád­né­ho op­rav­né­ho prostřed­ku, od­vo­lá­ní, pro­ti od­su­zu­jí­cí­mu roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, tj. pro­ti roz­sud­ku uve­de­né­mu v § 265a od­st. 2 písm. a) tr. řádu, přes­to­že v říze­ní mu před­chá­ze­jí­cím byl dán důvod do­vo­lá­ní uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, kte­rý tak zůstá­vá jád­rem po­da­né­ho do­vo­lá­ní.

25. Obecně lze uvést, že do­vo­lá­ní z důvo­du uve­de­né­ho v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu je mož­no po­dat, jes­tli­že roz­hod­nu­tí spo­čí­vá na nes­práv­ném práv­ním po­sou­ze­ní skut­ku ne­bo na ji­ném nes­práv­ném hmotněpráv­ním po­sou­ze­ní. Jde te­dy o nes­práv­ný vý­klad a pou­ži­tí no­rem tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho, případně na něj na­va­zu­jí­cích hmotněpráv­ních no­rem ji­ných práv­ních od­větví. Pod­sta­tou je vad­né up­latnění přís­luš­ných us­ta­no­ve­ní hmot­né­ho prá­va na skut­ko­vý stav zjiště­ný sou­dem pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně. Do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu je dán zej­mé­na teh­dy, jes­tli­že sku­tek, pro kte­rý byl ob­vině­ný stí­hán a od­sou­zen, vy­ka­zu­je zna­ky ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, než ja­ký v něm spatřova­ly sou­dy niž­ších stupňů, ane­bo ne­napl­ňu­je zna­ky žá­dné­ho tres­tné­ho či­nu. Nes­práv­né práv­ní po­sou­ze­ní skut­ku může spo­čí­vat i v tom, že roz­hod­ná skut­ko­vá zjištění si­ce potvr­zu­jí spá­chá­ní ur­či­té­ho tres­tné­ho či­nu, ale sou­dy niž­ších stupňů přes­to dospě­ly k zá­věru, že nej­de o trest­ný čin, ač­ko­li by­ly naplně­ny všech­ny je­ho zá­kon­né zna­ky. Ten­to do­vo­la­cí důvod ov­šem nes­po­čí­vá v případ­ném pro­ces­ním po­chy­be­ní soudů niž­ších stupňů ani v tom, že se do­vo­la­tel si­ce do­má­há pou­ži­tí no­rem hmot­né­ho prá­va, ale na ta­ko­vý sku­tek, k němuž dospěl vlas­tní inter­pre­ta­cí pro­ve­de­ných důkazů, kte­ré sou­dy pr­vní­ho a dru­hé­ho stupně vy­hod­no­ti­ly od­lišně od ná­zo­ru do­vo­la­te­le. Do­vo­lá­ní s pou­ka­zem na ci­to­va­ný důvod nemůže být za­lo­že­no na ná­mit­kách pro­ti to­mu, jak sou­dy hod­no­ti­ly důka­zy, ja­ká skut­ko­vá zjištění z nich vy­vo­di­ly, jak pos­tu­po­va­ly při pro­vádění důkazů, v ja­kém roz­sa­hu pro­ved­ly do­ka­zo­vá­ní apod. Do­vo­lá­ní je kon­ci­po­vá­no ja­ko mi­mořád­ný op­rav­ný prostředek a je tu­díž ur­če­no k náp­ravě pou­ze zá­važ­ných práv­ních vad pra­vo­moc­ných roz­hod­nu­tí.



b) K ná­mit­kám neod­po­ví­da­jí­cím do­vo­la­cím důvodům

26. Ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní zčás­ti up­lat­nil ná­mit­ky, kte­ré vůbec nel­ze za­hr­nout pod jím up­latněné ani pod žá­dné ji­né do­vo­la­cí důvo­dy taxativně uve­de­né v § 265b od­st. 1, 2 tr. řádu. Jed­ná se předev­ším o ty ry­ze pro­ces­ní a skut­ko­vé ná­mit­ky, ji­miž do­vo­la­tel bro­jil pro­ti pro­ce­su do­ka­zo­vá­ní, hod­no­ce­ní někte­rých důkazů (včetně údaj­né­ho po­ru­še­ní zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny a prin­ci­pu in du­bio pro reo) a skut­ko­vým zá­věrům na je­jich zá­kladě učiněným. Dá­le jde o vý­hra­dy po­ru­še­ní zá­klad­ních práv ob­viněné­ho a zá­klad­ních zá­sad tres­tní­ho říze­ní, zej­mé­na prá­va na ob­ha­jo­bu a prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces. Ta­ko­vé ná­mit­ky nel­ze podřadit pod do­vo­la­cí důvod uve­de­ný v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl vy­me­zen sho­ra, av­šak ani pod ji­né do­vo­la­cí důvo­dy, jak bu­de roz­ve­de­no ní­že v té­to pa­sá­ži od­ůvodnění. Nap­ro­ti to­mu k tvr­ze­né­mu po­ru­še­ní byť ji­nak též pro­ces­ních prin­cipů ne bis in idem a ne­mo te­ne­tur se ip­sum acus­sa­re se Nej­vyš­ší soud vy­jádří až v dal­ší pa­sá­ži věno­va­né sub­jek­tu tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti, ne­boť právě ve spo­ji­tos­ti se zmíněnou re­le­vantně up­latněnou hmotněpráv­ní otáz­kou ob­vině­ný ta­ko­vou ar­gu­men­ta­ci užil ve svém do­vo­lá­ní.

27. K pro­ces­ním ná­mit­kám je třeba nejpr­ve upo­zor­nit, že Nej­vyš­ší soud ne­ní obec­nou tře­tí in­stan­cí, kte­rá by by­la za­měřena i na přez­kum správ­nos­ti a úpl­nos­ti skut­ko­vých zjištění, příp. hod­no­ce­ní pro­ces­ní­ho pos­tu­pu, tak­to ne­by­lo pos­ta­ve­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du v rám­ci říze­ní o do­vo­lá­ní zá­ko­no­dár­cem za­mýš­le­no, os­tatně Nej­vyš­ší soud ani do­ka­zo­vá­ní v do­vo­la­cím říze­ní zá­sadně nep­ro­vá­dí (§ 265r od­st. 7 tr. řádu). Po­kud by zá­ko­no­dár­ce za­mýš­lel po­vo­lat Nej­vyš­ší soud ja­ko tře­tí stu­peň pl­né­ho přez­ku­mu, nepřede­pi­so­val by ka­ta­log do­vo­la­cích důvodů, což sa­mo o sobě os­pra­vedl­ňu­je je­jich res­trik­tiv­ní vý­klad Nej­vyš­ším sou­dem.

28. Nej­vyš­ší soud dá­le připo­mí­ná, že do­vo­lá­ní ne­nah­ra­zu­je řád­né op­rav­né prostřed­ky a je­ho po­dá­ní ne­ní přípus­tné ve stej­ném roz­sa­hu, ja­ký je cha­rak­te­ris­tic­ký pro řád­né op­rav­né prostřed­ky. Z to­ho­to hle­dis­ka je nut­né po­su­zo­vat i naplnění do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu, na je­hož pod­kladě nel­ze zva­žo­vat sa­mot­nou správ­nost a úpl­nost skut­ko­vých zjištění, na nichž je na­pa­de­né roz­hod­nu­tí za­lo­že­no, ani prověřovat úpl­nost pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní a správ­nost hod­no­ce­ní jed­not­li­vých důkazů, jak se to­ho ob­vině­ný do­má­hal. Uve­de­ný vý­klad za­ujal Nej­vyš­ší soud např. ve svém us­ne­se­ní ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (pub­li­ko­va­ném pod č. T 420. ve svaz­ku 17 Sou­bo­ru roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, kte­rý vy­dá­va­lo Nak­la­da­tel­ství C. H. Beck, Pra­ha 2002).

29. V tom­to směru je třeba připo­me­nout, že do­ka­zo­vá­ní je do­mé­nou předev­ším sou­du pr­vní­ho stupně s mož­nou ko­rek­cí v říze­ní před sou­dem dru­hé­ho stupně ja­ko sou­dem od­vo­la­cím, ni­ko­li však v říze­ní o do­vo­lá­ní. Do­ka­zo­vá­ní je ov­lá­dá­no zá­sa­da­mi je­ho se tý­ka­jí­cí­mi, a to zá­sa­dou vy­hle­dá­va­cí, bez­prostřed­nos­ti a ús­tnos­ti, vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů a pre­sum­pce ne­vi­ny. Hod­no­tit důka­zy tak může jen ten soud, kte­rý je ta­ké v sou­la­du s prin­ci­pem bez­prostřed­nos­ti a ús­tnos­ti pro­vedl, pro­to­že jen dí­ky to­mu může kon­krét­ní důkaz­ní prostředek vy­hod­no­tit a zís­kat z něj re­le­van­tní poz­nat­ky. Zá­sa­da bez­prostřed­nos­ti ve spo­ji­tos­ti se zá­sa­dou ús­tnos­ti zde hra­je vý­znam­nou ro­li, soud je přímo ov­livněn ne­jen sa­mot­ným ob­sa­hem důka­zu vy­plý­va­jí­cí­ho z důkaz­ní­ho prostřed­ku, ale i je­ho no­si­te­lem (pra­me­nem důka­zu). Jen ta­ko­vý způsob do­ka­zo­vá­ní může hod­no­tí­cí­mu or­gá­nu pos­kyt­nout jas­ný ob­raz o do­ka­zo­va­né sku­teč­nos­ti a vy­nést roz­hod­nu­tí pod bez­prostřed­ním doj­mem z pro­ve­de­ných důkazů. I od­bor­ná li­te­ra­tu­ra (např. Je­lí­nek, J. a kol. Tres­tní prá­vo pro­ces­ní. 5. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2018, str. 170 a násl.) uz­ná­vá, že nej­lep­ší ces­tou pro správ­né roz­hod­nu­tí je zhod­no­ce­ní skut­ko­vých okol­nos­tí na pod­kladě bez­prostřed­ní­ho doj­mu z přímé­ho vní­má­ní v osob­ním kon­tak­tu.

30. Nej­vyš­ší soud, kte­rý na uve­de­né ná­mit­ky ob­viněné­ho oh­ledně skut­ko­vé­ho sta­vu nah­lí­žel ve svět­le ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du, nez­jis­til ani po­ru­še­ní zá­klad­ních práv ob­viněné­ho, a to ani prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, jak tvr­dil do­vo­la­tel. Do­vo­la­cí soud přitom inter­pre­to­val a ap­li­ko­val uve­de­né pod­mín­ky připuštění do­vo­lá­ní tak, aby dodr­žel maximy prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces vy­me­ze­né Úmlu­vou o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod, Lis­ti­nou zá­klad­ních práv a svo­bod, a v ne­pos­led­ní řadě též ju­di­ka­tu­rou Ústav­ní­ho sou­du [srov. zej­mé­na sta­no­vis­ko plé­na Ústav­ní­ho sou­du ze dne 4. břez­na 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vy­hlá­še­né ja­ko sděle­ní Ústav­ní­ho sou­du pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svaz­ku č. 72 na str. 599 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du (dá­le ve zkrat­ce jen „SbNU“)]. Právě z těchto uve­de­ných hle­di­sek se te­dy Nej­vyš­ší soud za­bý­val naplněním do­vo­la­cí­ho důvo­du pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu a někte­rý­mi skut­ko­vý­mi otáz­ka­mi a hod­no­ce­ním důkazů sou­dy niž­ších stupňů ve vzta­hu k práv­ní­mu po­sou­ze­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho. V té sou­vis­los­ti po­va­žu­je Nej­vyš­ší soud za nut­né zdůraz­nit, že i Ústav­ní soud vý­slovně ve svém sta­no­vis­ku kon­sta­to­val, že je­ho ná­zor, „… pod­le kte­ré­ho nel­ze nes­práv­né skut­ko­vé zjištění striktně od­dělo­vat od nes­práv­né práv­ní kva­li­fi­ka­ce … však nez­na­me­ná, že by Nej­vyš­ší soud v kaž­dém případě, kdy do­vo­lá­ní ob­sa­hu­je ar­gu­men­ta­ci ve vzta­hu ke skut­ko­vým zjištěním, mu­sel po­va­žo­vat do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu za pri­ma fa­cie naplně­ný. … Je to­tiž je­di­ným op­rávněným or­gá­nem, kte­ré­mu v tom­to sta­diu přís­lu­ší po­su­zo­vat naplnění kon­krét­ní­ho do­vo­la­cí­ho důvo­du (viz § 54 roz­sud­ku Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va ve věci J. a os­tat­ní pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce ze dne 13. říj­na 2011, č. stíž­nos­ti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a to­to po­sou­ze­ní je zá­vaz­nou pod­mín­kou pro případ­né po­dá­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti (us­ta­no­ve­ní § 75 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du)“ [srov. bod 23. sho­ra ozna­če­né­ho sta­no­vis­ka plé­na Ústav­ní­ho sou­du].

31. V da­ném případě do­vo­la­cí soud ne­sou­lad, na­tož­pak extrém­ní, me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy a z nich do­vo­ze­ným skut­ko­vým sta­vem nes­hle­dal. Sou­dy niž­ších stupňů se věcí řádně za­bý­va­ly, pro­ved­ly v potřeb­ném roz­sa­hu dos­ta­teč­né do­ka­zo­vá­ní, aby na je­ho zá­kladě uči­ni­ly skut­ko­vé zá­věry, kte­ré na­lez­ly od­raz v tzv. skut­ko­vé větě od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku sou­du pr­vní­ho stupně, a nás­ledně správně zvo­li­ly i práv­ní kva­li­fi­ka­ci (k to­mu srov. ní­že). Sku­teč­nost, že se sou­dy niž­ších stupňů přik­lo­ni­ly k ver­zi uve­de­né v ob­ža­lobě pod­pořené jed­nou sku­pi­nou důkazů a ni­ko­li k ver­zi ob­ha­jo­by pod­pořené ji­nou sku­pi­nou důkazů, po­kud svůj pos­tup řádně zdůvod­ni­ly, nemůže tzv. extrém­ní ne­sou­lad za­lo­žit. V da­ném případě na­víc ob­vině­ný vlastně jen zpo­chyb­ňo­val ver­zi uve­de­nou v ob­ža­lobě a důka­zy ji pod­po­ru­jí­cí, aniž by předestřel ver­zi vlas­tní a ji pod­pořil důka­zy na svou ob­ra­nu, a to včetně vlas­tní vý­povědi. Je sa­mozřejmě prá­vem ob­viněné­ho ve vlas­tní tres­tní věci ne­vy­po­ví­dat, ne­ní ani po­vin­nos­tí ob­viněné­ho pro­ka­zo­vat svou ne­vi­nu, nic­méně to sou­časně nez­na­me­ná, že by tres­tní sou­dy ne­moh­ly vy­chá­zet při ut­váření zá­věrů o skut­ko­vém ději z důkazů pro­ve­de­ných k návr­hu stát­ní­ho zá­stup­ce ja­ko veřej­né­ho ža­lob­ce a že by pro ta­ko­vou ver­zi ne­mohl být ob­vině­ný na­ko­nec od­sou­zen.

32. Bez mož­nos­ti přez­ku­mu na pod­kladě tak­to for­mu­lo­va­né čás­ti do­vo­lá­ní (ja­ko obi­ter di­ctum) může Nej­vyš­ší soud pou­ze na zá­kladě zna­los­ti tres­tní­ho spi­su do­dat, že před­lo­že­né vý­hra­dy ob­viněné­ho pro­ti pos­tu­pu soudů niž­ších stupňů ne­ma­jí žá­dné opod­statnění. K hod­no­ce­ní důkazů je na úvod potřeba předes­lat, že z po­da­né­ho do­vo­lá­ní ne­vyp­lý­vá, že by ob­vině­ný ne­souh­la­sil se sa­mot­ným způso­bem pro­ve­de­ní do­ka­zo­vá­ní v po­době přeč­te­ní úřed­ních zá­znamů o po­da­ném vy­světle­ní L. K. a R. M., pro kte­ré by­ly splně­ny všech­ny zá­kon­né pod­mín­ky uve­de­né v § 211 od­st. 6 tr. řádu, te­dy včetně souh­la­su ob­viněné­ho. Ob­vině­ný se tepr­ve nás­ledně v rám­ci svých op­rav­ných prostředků sna­žil zpo­chyb­nit věro­hod­nost a prav­di­vost po­da­ných svědec­tví. Těmto otáz­kám se však soud pr­vní­ho stupně věno­val v bodě 7. na str. 6 a 7 od­ůvodnění své­ho roz­sud­ku. Nad­to zá­věry o uve­de­ném skut­ko­vém zá­věru roz­hodně nes­po­čí­va­jí vý­lučně na uve­de­ných dvou po­da­ných vy­světle­ních, ale též na doz­ná­ní spolu­ob­viněné­ho J. D. Ta­to vy­jádření svědků a spolu­ob­viněné­ho jsou na­víc plně v sou­la­du s pro­ve­de­ný­mi lis­tin­ný­mi důka­zy, zej­mé­na vý­pi­sy z ban­kov­ních účtů. Soud pr­vní­ho stupně důka­zy hod­no­til jed­not­livě i ve vzá­jem­ných sou­vis­los­tech, nes­hle­dal ani vnitřní a ani vzá­jem­nou roz­por­nost zmíněných důkazů, po­chyb­nos­ti o věro­hod­nos­ti a prav­di­vos­ti vý­povědi J. D. ne­vyp­lý­va­jí ani z to­ho, že si ten­to ob­vině­ný pro ča­so­vý od­stup na pod­rob­nos­ti nev­zpo­mí­nal. S hod­no­ce­ním důkazů sou­dem pr­vní­ho stupně a se skut­ko­vý­mi zá­věry na tom zá­kladě učiněný­mi souh­la­sil rovněž od­vo­la­cí soud (viz bod 6. na str. 2 je­ho us­ne­se­ní). Ne­by­lo ani zjištěno (a os­tatně ob­vině­ný to ani netvr­dil), že by doš­lo k ja­ké­ko­liv de­for­ma­ci uve­de­ných důkazů. Na tom nic nemění ani ne­souh­las ob­viněné­ho s uve­de­ný­mi skut­ko­vý­mi zá­věry, případně s roz­sa­hem pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní. Do­vo­la­cí soud nez­jis­til a ani ná­mit­ky ob­viněné­ho to­mu ne­na­po­ví­da­ly, že by sku­tečně doš­lo k po­ru­še­ní prá­va na ob­ha­jo­bu a na spra­ved­li­vý pro­ces, byť to ob­vině­ný též na­mí­tal. O skut­ko­vém ději na­víc ne­by­ly žá­dné po­chyb­nos­ti, ne­mohl tak ani na­lézt up­latnění ze zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny vy­plý­va­jí­cí prin­cip in du­bio pro reo, je­hož se ob­vině­ný též do­vo­lá­val.

33. K ná­mit­ce ob­viněné­ho, že byl po­ru­šen prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny, ne­boť by­la nejpr­ve řeše­na vi­na na­va­zu­jí­cí tres­tné čin­nos­ti, tepr­ve po­té vi­na pri­már­ním úvěro­vým pod­vo­dem, se do­vo­la­cí soud vy­jádří pod­robněji, byť ani ta­to ná­mit­ka ne­ní způso­bi­lá napl­nit up­latněné či ji­né do­vo­la­cí důvo­dy. Je třeba upo­zor­nit, že v tres­tním řádu ani jin­de ne­ní nik­de sta­no­ve­no, že by by­lo třeba nejpr­ve pro­jed­nat ča­sově před­chá­ze­jí­cí tres­tnou čin­nost kla­de­nou ob­viněné­mu za vi­nu před čin­nos­tí nás­le­du­jí­cí. Pořadí pro­jed­ná­ní jed­not­li­vých kauz jed­no­ho a té­hož ob­viněné­ho zá­vi­sí na mno­ha fak­to­rech. Pod­le § 20 od­st. 1 tr. řádu se ko­ná ve všech věcech té­hož ob­viněné­ho spo­leč­né říze­ní (tzv. sub­jek­tiv­ní sou­vis­lost), je-li ta­ko­vý pos­tup vhod­ný z hle­dis­ka rych­los­ti a hos­po­dár­nos­ti říze­ní (v případě potřeby ury­chle­ní říze­ní ne­bo z ji­ných důle­ži­tých důvodů lze říze­ní o někte­rém z tres­tných činů pod­le § 23 od­st. 1 tr. řádu vy­lou­čit). Ani v případě re­la­tivně úže­ji pro­vá­za­ných tres­tných činů, kte­ré týž ob­vině­ný nes­pá­chal je­di­ným skut­kem (jed­no­čin­ný souběh, ideál­ní kon­ku­ren­ce), ale ví­ce skut­ky (více­čin­ný souběh, reál­ná kon­ku­ren­ce), ne­mu­sí být splně­ny pod­mín­ky pro ko­ná­ní spo­leč­né­ho říze­ní. Tak to­mu zjevně by­lo i v da­ném případě, kdy by­lo rych­lej­ší, efek­tivnější a hos­po­dárnější na­va­zu­jí­cí tres­tnou čin­nost pro­jed­nat zvlášť, ne­boť se tý­ka­la jen úz­ce ome­ze­né­ho ok­ru­hu osob (kon­krétně dvou) a ni­ko­li ši­ro­ké­ho ok­ru­hu osob, ja­ko to­mu by­lo v případě pri­már­ní­ho úvěro­vé­ho pod­vo­du (což by­lo též důvo­dem le­gi­tim­ní­ho oče­ká­vá­ní del­ší­ho pro­jed­ná­vá­ní da­né tres­tní věci, jak­ko­li pos­lé­ze i to­to pro­jed­ná­ní v říze­ní před sou­dem by­lo poměrně rych­lé). Po­kud v rám­ci pro­jed­ná­vá­ní tvr­ze­né na­va­zu­jí­cí tres­tné čin­nos­ti je třeba vy­řešit otáz­ku tý­ka­jí­cí se vi­ny a spo­čí­va­jí­cí zá­ro­veň v po­sou­ze­ní dřívější (pri­már­ní) tres­tné čin­nos­ti, mu­sí si ji kaž­dý or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní po­sou­dit sa­mos­tatně, ne­ní přitom ani vá­zán případ­ný­mi zá­věry ob­sa­že­ný­mi v ji­ném roz­hod­nu­tí, třeba­že by šlo o roz­hod­nu­tí soud­ní a pra­vo­moc­né. Ten­to přís­tup jed­noz­načně vy­plý­vá z řeše­ní ob­sa­že­né­ho v § 9 od­st. 1 tr. řádu o po­su­zo­vá­ní předběžných otá­zek (srov. k to­mu vý­klad v od­bor­né li­te­ra­tuře – napřík­lad Šámal, P. a kol. Tres­tní řád I. § 1 až 156. Ko­men­tář. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, s. 170 a násl.). Pro­to zá­věr, zda jde o „věc, kte­rá by­la zís­ká­na tres­tným či­nem spá­cha­ným na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky“, si mu­sí po­sou­dit soud v da­né věci roz­ho­du­jí­cí zce­la ne­zá­vis­le na tom, jak případně tu­to otáz­ku po­sou­dil ji­ný soud, kte­rý případně ta­ko­vou tres­tnou čin­nost před­tím pro­jed­ná­val. Stejně tak ob­rá­ceně ani soud pro­jed­ná­va­jí­cí pri­már­ní (tzv. zdro­jo­vou) tres­tnou čin­nost ne­ní vůbec ve svém roz­ho­do­vá­ní jak­ko­liv li­mi­to­ván případ­ným před­cho­zím roz­hod­nu­tím ji­né­ho sou­du, kte­rý ja­ko ča­sově pr­vní po­su­zo­val vi­nu tres­tným či­nem le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti. To­to řeše­ní za­ru­ču­jí­cí ne­zá­vis­lost roz­ho­do­vá­ní o vině se up­lat­ní při po­su­zo­vá­ní ce­lé řady re­la­tivně úže­ji spja­tých tres­tných činů, roz­hodně nej­de o spe­ci­fi­kum vzta­hu obo­ha­co­va­cí­ho ma­jet­ko­vé­ho tres­tné­ho či­nu (ved­le úvěro­vé­ho pod­vo­du může jít o ji­né ty­py pod­vodů, krá­de­že či zpro­nevěry) ne­bo ji­né­ho tres­tné­ho či­nu, kte­rým pa­cha­tel zís­kal prospěch (např. tres­tné či­ny hos­po­dářské – viz kupř. § 248, 251, 252, 255a, 256 a mno­hé dal­ší) a na­va­zu­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu pos­ti­hu­jí­cí­ho kořistění z něj či tzv. pra­ní špi­na­vých peněz (srov. § 214 až 217 tr. zá­ko­ní­ku), zmí­nit může­me vztah tres­tných činů z os­mé­ho dí­lu de­sá­té hla­vy zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­ní­ku (kon­krétně § 365 až 368 tr. zá­ko­ní­ku) k dřívější­mu tres­tné­mu či­nu ji­né oso­by, ale též dal­ší přípa­dy (např. § 347a od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku ve vzta­hu k tres­tným činům tam uve­de­ným).

34. Pla­tí te­dy, že kaž­dý jed­not­li­vý znak pro­jed­ná­va­né­ho tres­tné­ho či­nu si mu­sí přís­luš­ný or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní po­sou­dit sám, třeba­že jde o po­sou­ze­ní otáz­ky vi­ny ji­nou tres­tnou čin­nos­tí té­že či ji­né oso­by, je-li to pod­mín­kou pro uz­ná­ní vi­ny pro­jed­ná­va­ným tres­tným či­nem (v da­ném případě uve­de­ným v § 216 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku). Pro­to­že jde o otáz­ku vi­ny (pod­mín­ku tres­tnos­ti), mu­sel by si ji soud po­sou­dit sa­mos­tatně i v případě, že by exis­to­va­lo již pra­vo­moc­né roz­hod­nu­tí přís­luš­né­ho or­gá­nu o ta­ko­vé otáz­ce (tzn. v da­ném případě roz­hod­nu­tí ji­né­ho tres­tní­ho sou­du o pri­már­ním úvěro­vém pod­vo­du). Ať už by te­dy roz­ho­do­val soud pr­vní­ho stupně dříve či později než ji­ný tres­tní soud po­su­zu­jí­cí úvěro­vý pod­vod, mu­sel by si vždy po­sou­dit sa­mos­tatně, zda věc, jež by­la předmětem le­ga­li­za­ce vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti, by­la zís­ká­na tres­tným či­nem či ni­ko­liv. Sou­dy roz­ho­du­jí­cí v té­to věci si tak v sou­la­du se zá­ko­nem (§ 9 od­st. 1 tr. řádu) by­ly po­vin­ny to­to po­sou­dit sa­mos­tatně ja­ko předběžnou otáz­ku. Stej­ný přís­tup k po­su­zo­vá­ní uve­de­né­ho zna­ku tres­tné­ho či­nu pod­le § 216 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku je ob­sa­žen v ju­di­ka­tuře (viz napřík­lad us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008) i od­bor­né li­te­ra­tuře (např. Draš­tík, A., Fremr, R., Dur­dík, T., Růžič­ka, M., So­to­lář, A. a kol. Tres­tní zá­ko­ník. Ko­men­tář. I. díl. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314).

35. Dá­le mi­mo rá­mec up­latněných či ji­ných zá­kon­ných do­vo­la­cích důvodů vznesl ob­vině­ný ná­mit­ku, že byl po­ru­šen prin­cip rov­nos­ti účas­tníků říze­ní, pro­to­že on je­di­ný ze šir­ší sku­pi­ny osob byl stí­hán též pro tres­tnou čin­nost na­va­zu­jí­cí na úvěro­vé pod­vo­dy. Ob­vině­ný se tím vlastně (ni­ko­li však vý­slovně) do­má­hal stí­há­ní i dal­ších (nei­den­ti­fi­ko­va­ných) osob pro  stej­nou na­va­zu­jí­cí tres­tnou čin­nost. To však zce­la od­po­ru­je zá­klad­ním zá­sa­dám, na nichž je tres­tní říze­ní pos­ta­ve­no, zej­mé­na pak zá­sadě ob­ža­lo­va­cí up­ra­ve­né zej­mé­na v § 2 od­st. 8 tr. řádu, pod­le níž je tres­tní stí­há­ní před sou­dy mož­né jen na zá­kladě ob­ža­lo­by (resp. návr­hu na pot­res­tá­ní či návr­hu na schvá­le­ní do­ho­dy o vině a tres­tu), kte­rou v Čes­ké re­pub­li­ce je op­rávněn po­dat vý­lučně stát­ní zá­stup­ce, jenž tak má mo­no­pol na po­dá­ní (veřej­né) ža­lo­by v tres­tní věci (sou­čas­ný práv­ní řád nez­ná in­sti­tut tzv. souk­ro­mé ža­lo­by v tres­tní věci). Veřej­nou ža­lo­bu pak před sou­dem za­stu­pu­je (vý­lučně) stát­ní zá­stup­ce. Je tak zce­la na stát­ním zá­stup­ci, ko­ho a z ja­ké­ho důvo­du pos­ta­ví v tres­tní věci před soud, stát tím je­ho prostřed­nic­tvím up­lat­ňu­je svou tres­tní po­li­ti­ku. Ne­ní na sou­du ani ji­ném sub­jek­tu, aby stát­ní­mu zá­stup­ci ur­čo­val, ko­ho má ob­ža­lo­vat a ko­ho ni­ko­li. Soud může roz­ho­do­vat jen o skut­ku, kte­rý stát­ní zá­stup­ce v říze­ní pro­ti kon­krét­ní osobě vy­me­zí v ža­lob­ním návr­hu (viz též § 220 od­st. 1 tr. řádu). Up­lat­ní se tak prin­cip, že bez ža­lob­ce ne­ní soud­ce (ne­mo iudex si­ne ac­to­re). Sou­dy ne­mo­hou ani z důvo­du tvr­ze­né potřeby stí­hat ve spo­leč­ném říze­ní i dal­ší oso­by věc vra­cet stát­ní­mu zá­stup­ci k do­šetření, ne­boť by to by­lo v roz­po­ru s ob­ža­lo­va­cí zá­sa­dou (viz napřík­lad roz­hod­nu­tí č. 53/2017 Sb. rozh. tr.).

36. Jde-li o prin­cip rov­nos­ti všech účas­tníků říze­ní, je­hož se ob­vině­ný do­vo­lá­val, lze od­ká­zat zej­mé­na na čl. 37 od­st. 3 us­ne­se­ní č. 2/1993 Sb., o vy­hlá­še­ní Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod ja­ko sou­čás­ti ús­tav­ní­ho pořád­ku Čes­ké re­pub­li­ky, ve znění ús­tav­ní­ho zá­ko­na č. 162/1998 Sb. (dá­le ve zkrat­ce jen „Lis­ti­na“), čl. 96 od­st. 1 ús­tav­ní­ho zá­ko­na č. 1/1993 Sb., Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le ve zkrat­ce jen „Ústa­va“) a případně v šir­ším smys­lu i čl. 6 od­st. 1 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod ve znění pro­to­kolů č. 3, 5, 8, pub­li­ko­va­né pod č. 209/1992 Sb. (dá­le jen „Úmlu­va“), z nichž vy­plý­vá, že účas­tní­ci jsou si v říze­ní rov­ni, resp. ma­jí před sou­dem rov­ná prá­va. Pos­ta­ve­ní ob­viněné­ho a stát­ní­ho zá­stup­ce ja­ko různých stran tres­tní­ho říze­ní je zá­sadně rov­né, což ale nez­na­me­ná, že ma­jí iden­tic­ká prá­va a po­vin­nos­ti (např. ve prospěch ob­viněné­ho jsou tzv. fa­vor de­fen­sio­nis, ob­vině­ný má prá­vo a ni­ko­li po­vin­nost v říze­ní pro­ka­zo­vat svou ne­vi­nu, stát­ní zá­stup­ce, je­hož úko­lem je pro­ka­zo­vat vi­nu ob­viněné­ho, je po­vi­nen v říze­ní vy­stu­po­vat ob­jek­tivně, ne­zau­jatě a ni­ko­liv jed­nos­tranně etc.). V tres­tním říze­ní je zá­sa­da rov­nos­ti zbra­ní chá­pá­na ja­ko pro­ces­ní rov­nost stra­ny ob­ha­jo­by (ob­viněné­ho a je­ho ob­háj­ce) a stra­ny ob­ža­lo­by rep­re­zen­to­va­né stát­ním zá­stup­cem v soud­ním říze­ní. Kaž­dá stra­na v pro­ce­su mu­sí mít stej­nou mož­nost há­jit své zá­jmy a žá­dná z nich nes­mí mít pod­stat­nou vý­ho­du vůči proti­straně, prin­cip „rov­nos­ti zbra­ní“ (prin­cip rov­nos­ti příle­ži­tos­tí) je jed­ním z kom­po­nentů zá­klad­ní­ho prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces, je sou­čás­tí i cel­ko­vé kon­cep­ce de­mok­ra­tic­ké­ho tres­tní­ho pro­ce­su, je­jímž vý­ra­zem je zá­sa­da kon­tra­dik­tor­nos­ti říze­ní (srov. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, uveřejně­ný pod č. 164/2001 ve svaz­ku 24 na str. 201 SbNU), a ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, uveřejně­ný pod č. 80 ve svaz­ku 33 Sbír­ky ná­lezů a us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du). V těchto in­ten­cích k na­ru­še­ní prin­ci­pu rov­nos­ti v da­ném říze­ní ne­doš­lo, os­tatně ob­vině­ný to ani ne­na­mí­tal. Ne­ní však po­ru­še­ním uve­de­né­ho prin­ci­pu, po­dá-li stát­ní zá­stup­ce ob­ža­lo­bu na ob­viněné­ho, dom­ní­vá-li se ob­vině­ný, že ob­ža­lo­vá­no mělo být ví­ce osob. Pod­le ob­ža­lo­va­cí zá­sa­dy (ve smys­lu § 2 od­st. 8 a § 220 od­st. 1 tr. řádu) zá­le­ží pou­ze na stát­ním zá­stup­ci, vůči kte­ré osobě veřej­nou ža­lo­bu vzne­se.


c) K pa­cha­te­li tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti

37. Ob­vině­ný D. I. svým do­vo­lá­ním bro­jil pro­ti své­mu od­sou­ze­ní pro zlo­čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 (ali­nea 1) písm. a), od­st. 3 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku, kte­ré po­va­žo­val z ví­ce důvodů za nes­práv­né. Kromě sho­ra zmíněných pro­ces­ních ná­mi­tek ov­šem ob­vině­ný up­lat­nil ta­ké ty vý­hra­dy, kte­ré od­po­ví­da­ly jím up­latněným do­vo­la­cím důvodům. Ob­vině­ný to­tiž zpo­chyb­nil, že by mohl být pa­cha­te­lem (sub­jek­tem) to­ho­to tres­tné­ho či­nu, je-li sou­časně po­dezříván ze spá­chá­ní (resp. je-li sou­časně pa­cha­te­lem) tzv. zdro­jo­vé­ho (původ­ní­ho) tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du, z něhož mě­ly po­chá­zet pe­ní­ze (co­by vý­nos z tres­tné čin­nos­ti), je­jichž původ měl ob­vině­ný za­stí­rat. Ji­ný­mi slo­vy ob­vině­ný zpo­chyb­nil, zda pa­cha­te­lem na­va­zu­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku může být i pa­cha­tel původ­ní­ho (tzv. zdro­jo­vé­ho či pre­di­ka­tiv­ní­ho) tres­tné­ho či­nu, z něhož po­chá­zí věc, jež je hmot­ným předmětem úto­ku obou tres­tných činů (vý­nos z tres­tné čin­nos­ti). Tu­to svou ná­mit­ku opřel zčás­ti o ar­gu­men­ta­ci hmotněpráv­ní (že tzv. sa­mop­ra­ní peněz u nás ne­ní tres­tné a kořistění z vlas­tní tres­tné čin­nos­ti je v je­jím pos­ti­hu za­hr­nu­to), zčás­ti o ar­gu­men­ta­ci pro­ces­ní (po­ru­še­ní zá­sad ne bis in idem a ne­mo te­ne­tur se ip­sum acus­sa­re).

38. Zlo­či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 ali­nea 1 písm. a), od­st. 3 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném do 31. 1. 2019) se do­pus­til, kdo za­stí­ral původ ne­bo ji­nak usi­lo­val, aby by­lo pod­statně ztí­že­no ne­bo zne­možněno zjištění půvo­du věci, kte­rá by­la zís­ká­na tres­tným či­nem spá­cha­ným na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky ne­bo v ci­zině, ne­bo ja­ko od­měna za něj, a zís­kal ta­ko­vým či­nem pro se­be ne­bo pro ji­né­ho znač­ný prospěch. Ta­to skut­ko­vá pod­sta­ta je po no­ve­li­za­ci tres­tní­ho zá­ko­ní­ku pro­ve­de­né zá­ko­nem č. 287/2018 Sb. uve­de­na (v poněkud pozměněné po­době) v § 216 od­st. 2 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném od 1. 2. 2019). Jde již pod­le znění o tzv. slo­ži­tou skut­ko­vou pod­sta­tu, kte­rá má ví­ce znaků uve­de­no ve ví­ce al­ter­na­ti­vách.

39. Ob­viněné­mu D. I. by­lo kon­krétně kla­de­no za vi­nu, že za­stí­ral původ věci, kte­rá by­la zís­ká­na tres­tným či­nem spá­cha­ným na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky (zce­la nad­by­tečně a nepřípadně by­lo uváděno, že tak či­nil, „aby by­lo pod­statně ztí­že­no ne­bo zne­možněno zjištění je­jí­ho půvo­du“, ne­boť ta­to ved­lej­ší vě­ta se tý­ká ji­né va­rian­ty jed­ná­ní „ji­nak usi­lu­je“, což ale ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní nez­po­chyb­ňo­val), a tím zís­kal pro se­be znač­ný prospěch. Tu­to skut­ko­vou pod­sta­tu měl ob­vině­ný (zjed­no­du­šeně uve­de­no) napl­nit tím, že v ro­ce 2017 po­žá­dal J. D. o pos­kyt­nu­tí je­ho úč­tu, na kte­rý ne­chal R. M. a L. K. převést či vlo­žit fi­nan­ční prostřed­ky v čás­tkách 245 000 Kč, 255 000 a 500 000 Kč, kte­ré po­chá­ze­ly z tres­tné čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v úvěro­vých pod­vo­dech, a to se zá­měrem za­střít původ těchto fi­nan­čních prostředků, J. D. pak ty­to pe­ní­ze (vy­jma čás­tky 11 000 Kč) z úč­tu v ho­to­vos­ti vy­bral a předal je ob­viněné­mu D. I.. Ob­vině­ný D. I. přitom měl být jed­nak pa­cha­te­lem (ústřed­ní pos­ta­vou a or­ga­ni­zá­to­rem) úvěro­vých pod­vodů, jed­nak pa­cha­te­lem na­va­zu­jí­cí­ho tzv. pra­ní špi­na­vých peněz, te­dy le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti.

40. Ústřed­ní otáz­ka před­lo­že­ná ob­viněným v do­vo­lá­ní, zda pa­cha­tel původ­ní­ho tres­tné­ho či­nu, z něhož vzej­de vý­nos (někdy na­zý­va­né­ho zdro­jo­vé­ho či pre­di­ka­tiv­ní­ho tres­tné­ho či­nu), může být zá­ro­veň i pa­cha­te­lem pozdější­ho na­va­zu­jí­cí­ho tres­tné­ho či­nu, kte­rým se sna­ží za­střít původ vý­no­su z pri­már­ní­ho tres­tné­ho či­nu, je též předmětem jis­té po­le­mi­ky v od­bor­né li­te­ra­tuře. Le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti je u nás v od­bor­né li­te­ra­tuře a v za­hra­ni­čí čas­to i v práv­ních před­pi­sech na­zý­va­ná spí­še ja­ko „pra­ní peněz“ či „pra­ní špi­na­vých peněz“ (něm. „Geldwäs­che“, „Geldwäs­che­rei“, angl. „mo­ney-laun­de­ring“, v ro­mán­ských ja­zy­cích od­vo­zo­va­né od slo­va „běle­ní“ – fr. „blan­chi­ment“, šp. „blanqueo“, případně „re­cyk­lo­vá­ní“ – it. „ri­cic­lag­gio“), kte­ré je snad i pro laic­kou veřej­nost poněkud sro­zu­mi­telnější. Přípa­dy, kdy tak či­ní sám původ­ce vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti, bý­va­jí ozna­čo­vá­ny ja­ko tzv. „sa­mop­ra­ní“ špi­na­vých peněz (angl. „self-mo­ney laun­de­ring“, něm. „selbst-Geldwäs­che“, fr. „autob­lan­chi­ment“, šp. „autob­lanqueo“, it. „auto­ri­cic­lag­gio“). Ma­jo­rit­ní proud od­bor­né li­te­ra­tu­ry i s oh­le­dem na le­gis­la­tiv­ní za­kot­ve­ní od sa­mé­ho po­čát­ku exis­ten­ce to­ho­to tres­tné­ho či­nu vcel­ku ne­po­chy­bo­val, že i tzv. sa­mop­ra­ní špi­na­vých peněz je tres­tné, ne­bo­li že za trest­ný čin le­ga­li­za­ce vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti může být pos­ti­žen i pa­cha­tel tzv. zdro­jo­vé­ho (pre­di­ka­tiv­ní­ho) tres­tné­ho či­nu, z něhož onen vý­nos z tres­tné čin­nos­ti (tj. věc či případně dřívější ter­mi­no­lo­gií ji­ná ma­jet­ko­vá hod­no­ta, resp. ji­ný ma­jet­ko­vý prospěch) po­chá­zí, tepr­ve později se po­ča­ly ob­je­vo­vat ná­zo­ry ten­to přís­tup zpo­chyb­ňu­jí­cí (a to předev­ším v dí­lech V. Pel­ce, kte­rý se té­ma­tu zev­rubně věno­val a k němuž se pos­lé­ze někteří dal­ší autoři připo­ji­li, nic­méně stá­le jde o ná­zo­ry mi­no­rit­ní, jak bu­de ještě ní­že pou­ká­zá­no).

41. Trest­ný čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti byl za­řazen do ka­ta­lo­gu tres­tných činů uve­de­ných ve zvláš­tní čás­ti tres­tní­ho zá­ko­na s účin­nos­tí od 1. 7. 2002 zá­ko­nem č. 134/2002 Sb., kte­rým byl no­ve­li­zo­ván teh­dy plat­ný a účin­ný zá­kon č. 140/1961 Sb., tres­tní zá­kon, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le ve zkrat­ce jen „tr. zá­ko­na“), od té do­by by­lo znění skut­ko­vé pod­sta­ty více­krát zá­ko­no­dár­cem změněno, na­pos­le­dy zá­ko­no­dár­ce vý­znamně za­sáhl do to­ho­to znění již zmíněným zá­ko­nem č. 287/2018 Sb., kte­rým byl zá­ro­veň vy­puštěn z ka­ta­lo­gu tres­tných činů tra­dič­ní trest­ný čin po­díl­nic­tví, o jed­ná­ní to­ho­to ty­pu ov­šem byl roz­šířen do­sah us­ta­no­ve­ní § 216 a § 217 tr. zá­ko­ní­ku o tres­tném či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti v je­ho úmysl­né i ned­ba­los­tní ver­zi. Je též třeba upo­zor­nit, že trest­ný čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti, up­ra­ve­ný od 1. 7. 2002 v § 252a tr. zá­ko­na, resp. pos­lé­ze od 1. 1. 2010 v § 216 tr. zá­ko­ní­ku, zčás­ti na­va­zo­val na us­ta­no­ve­ní § 251a tr. zá­ko­na ve znění účin­ném od 1. 1. 1992 do 30. 6. 2002, kte­ré by­lo podřaze­no pod trest­ný čin po­díl­nic­tví a kte­ré ale pos­ti­ho­va­lo jen ur­či­tou for­mu tres­tné sou­čin­nos­ti (a pro­to se opět vzta­ho­va­lo k tres­tné­mu či­nu ji­né­ho – viz slo­va „umož­ní za­střít“), ten­to typ jed­ná­ní byl pos­lé­ze za­řazen ja­ko dru­há al­ter­na­ti­va v § 252a od­st. 1 tr. zá­ko­na ve znění účin­ném od 1. 7. 2002 do 30. 6. 2008, resp. v § 252a od­st. 2 tr. zá­ko­na ve znění od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009, pos­lé­ze pak v § 216 od­st. 1 ali­nea 2 tr. zá­ko­ní­ku ve znění od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2019. Té­to pos­led­ní va­rian­ty, v níž ma­te­riálně for­ma účas­ten­ství na tres­tném či­nu ji­né­ho by­la for­málně po­vý­še­na na pa­cha­tel­ství, se však dal­ší text tý­kat ne­bu­de (ne­boť ta­to va­rian­ta ne­by­la ob­viněné­mu kla­de­na za vi­nu; z uve­de­ných důvodů ale nemůže být pád­ným ar­gu­men­tem ani od­kaz na li­te­ra­tu­ru vy­klá­da­jí­cí § 251a tr. zá­ko­na s tím, že se teh­dy nepřipouštělo, aby pa­cha­tel zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu byl pod­le uve­de­né­ho us­ta­no­ve­ní pos­ti­žen).

42. Právě v po­rov­ná­ní zá­kon­ných textů us­ta­no­ve­ní o po­díl­nic­tví a o le­ga­li­za­ci vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti by­ly hle­dá­ny ar­gu­men­ty pro po­sou­ze­ní, zda i v případě le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pla­tí dříve za­uja­té ná­zo­ry, že pa­cha­tel tzv. zdro­jo­vé­ho (pre­di­ka­tiv­ní­ho) tres­tné­ho či­nu ani účas­tník na něm nemůže být pa­cha­te­lem na­va­zu­jí­cí­ho tres­tné­ho kořistění z té­to tres­tné čin­nos­ti, jak by­ly za­uja­ty v případě tres­tné­ho či­nu po­díl­nic­tví (srov. k to­mu zej­mé­na roz­hod­nu­tí č. 36/1966, č. 16/1971, č. 42/1971 ne­bo č. 5/1993 Sb. rozh. tr.). V případě po­díl­nic­tví to­tiž zá­kon vý­slovně vy­ža­do­val, aby je­ho pa­cha­tel ukr­yl, převedl, resp. později i uží­val věc zís­ka­nou „tres­tným či­nem spá­cha­ným ji­nou oso­bou“. Tak­to to by­lo le­gis­la­tivně za­kot­ve­no v § 252 tr. zá­ko­na ve znění účin­ném od 1. 1. 1962 až do 31. 12. 2010, ač to­to us­ta­no­ve­ní by­lo více­krát měněno, vždy ten­to po­ža­da­vek zůstal za­cho­ván, vy­ža­do­ván byl po ce­lou do­bu je­ho exis­ten­ce i v § 214 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku ve znění účin­ném od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2019. Nap­ro­ti to­mu neb­yl ten­to dříve zná­mý po­ža­da­vek od sa­mé­ho po­čát­ku až dod­nes za­řazen do kon­cep­ce skut­ko­vé pod­sta­ty le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v za­stí­rá­ní půvo­du věci co­by vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti, ať již šlo o různé ver­ze § 252a tr. zá­ko­na (ve znění účin­ném od 1. 7. 2002 do 31. 10. 2010) ne­bo § 216 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2019), resp. § 216 od­st. 2 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku ve znění účin­ném od 1. 2. 2019. U té­to skut­ko­vé pod­sta­ty by­la uváděna „věc ne­bo ji­ný ma­jet­ko­vý prospěch zís­ka­ný tres­tnou čin­nos­tí“, „věc ne­bo ji­ná ma­jet­ko­vá hod­no­ta zís­ka­ná tres­tnou čin­nos­tí“, „věc ne­bo ji­ná ma­jet­ko­vá hod­no­ta zís­ka­ná tres­tným či­nem spá­cha­ným v Čes­ké re­pub­li­ce ne­bo v ci­zině“, „věc ne­bo ji­ná ma­jet­ko­vá hod­no­ta, kte­rá by­la zís­ká­na tres­tným či­nem spá­cha­ným na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky ne­bo v ci­zině,“ resp. „věc, kte­rá by­la zís­ká­na tres­tným či­nem spá­cha­ným na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky ne­bo v ci­zině“. Ani v jed­né z va­riant se tak neob­je­vil po­ža­da­vek, aby šlo o trest­ný čin ji­né oso­by, a to zce­la zá­měrně, aby se právě moh­ly pod­le uve­de­né­ho us­ta­no­ve­ní pos­ti­ho­vat i přípa­dy tzv. sa­mop­ra­ní špi­na­vých peněz, jak by­ly vy­me­ze­ny sho­ra. Roz­hodně v tom­to roz­dí­lu nel­ze hle­dat něja­ké opo­me­nu­tí zá­ko­no­dár­ce, ale zce­la cí­le­né jed­noz­nač­né vy­me­ze­ní pod­mí­nek tres­tnos­ti, kte­ré by­lo zá­měrně for­mu­lo­vá­no od­lišně od dříve zná­mé skut­ko­vé pod­sta­ty tra­dič­ní­ho tres­tné­ho či­nu po­díl­nic­tví, kte­rým se též mě­ly pos­ti­ho­vat ur­či­té ty­py jed­ná­ní na­va­zu­jí­cích na původ­ní obo­ha­co­va­cí tres­tnou čin­nost (zdro­jo­vý či pre­di­ka­tiv­ní de­likt), jak­ko­liv se důvo­do­vá zprá­va k zá­ko­nu č. 134/2002 Sb., kte­rou byl ten­to trest­ný čin za­ve­den, prob­lé­mu nevěno­va­la.

43. Přes­to­že to důvo­do­vá zprá­va k zá­ko­nu vý­slovně neu­vádě­la, ten­to ná­zor o mož­nos­ti spá­chá­ní ve více­čin­ném souběhu tres­tné­ho či­nu pre­di­ka­tiv­ní­ho (zdro­jo­vé­ho) a tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti od sa­mé­ho po­čát­ku je­ho exis­ten­ce byl (vcel­ku bez po­chyb­nos­tí) za­stá­ván v ma­jo­rit­ním prou­du od­bor­né li­te­ra­tu­ry – tak jed­noz­načně a vý­slovně napřík­lad Šámal, P., Pú­ry, F., Riz­man, S. Tres­tní zá­kon. Ko­men­tář. II. díl. 6. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2004, s. 1513 a násl. (autor P. Šámal); No­vot­ný, F., Růžič­ka, M. a kol. Tres­tní ko­dexy. Tres­tní zá­kon, tres­tní řád a sou­vi­se­jí­cí před­pi­sy (ko­men­tář). Pra­ha: Eurounion, 2002, s. 375 (autor F. No­vot­ný); Šámal, P. a kol. Tres­tní zá­ko­ník II. § 140 až 421. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2010, s. 1946 (autor P. Šámal), viz též 2. vy­dá­ní té­hož ko­men­táře na str. 2157; Draš­tík, A., Fremr, R., Dur­dík, T., Růžič­ka, M., So­to­lář, A. a kol. Tres­tní zá­ko­ník. Ko­men­tář. I. díl. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, a. s., 2015, s. 1313 (autor R. Šmer­da); No­vot­ný, O., Vo­koun, R. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né – II. Zvláš­tní část. 5. vy­dá­ní. Pra­ha: AS­PI, a. s., 2007, s. 148 (autor F. Pú­ry); Šámal, P. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. 7. vy­dá­ní. Pra­ha: Wol­ters Kluwer, a. s., 2014, s. 714 (autor J. Kru­pič­ka); Kuch­ta, J. a kol. Kurs tres­tní­ho prá­va. Tres­tní prá­vo hmot­né. Zvláš­tní část. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2009, s. 183 (autor J. Kuch­ta); Her­czeg, J. Le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti a zdanění zisků z nei­den­ti­fi­ko­va­tel­ných zdrojů. Bulle­tin ad­vo­ka­cie, č. 3/2015, s. 23 a násl.; nej­nověji (ov­šem k textu § 216 od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku po no­ve­li­za­ci pro­ve­de­né zá­ko­nem č. 287/2018 Sb.) pak Ščer­ba, F. a kol. Tres­tní zá­ko­ník. Sva­zek 2. § 205 až 421. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2020, s. 1752 (autoři K. Kan­do­vá a D. Čep).

44. Shod­né sta­no­vis­ko je dlou­ho­době za­stá­vá­no i v ju­di­ka­tuře obec­ných soudů – srov. us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 814/2017, us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1506/2017, srov. též us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 413/2020, a roz­hod­nu­tí č. 12/2014 Sb. rozh. tr.

45. Tepr­ve re­la­tivně ne­dáv­no za­po­čal ten­to vcel­ku jed­noz­nač­ný přís­tup za­stá­va­ný v nau­ce i ju­di­ka­tuře zpo­chyb­ňo­vat v řadě svých příspěvků na to­tož­né té­ma V. Pelc (srov. zej­mé­na Pelc, V. Sub­jekt tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti. Kri­mi­na­lis­ti­ka č. 2/2013, s. 114 a násl., zej­mé­na s. 117-118; Pelc, V. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob za pra­ní špi­na­vých peněz. AUC Iuri­di­ca, č. 2/2017, s. 41 a násl., zej­mé­na s. 45 a 46; Pelc. V. Od­povědnost práv­nic­kých osob za trest­ný čin pra­ní peněz. In: Je­lí­nek, J. a kol. Tres­tní od­povědnost práv­nic­kých osob v Čes­ké re­pub­li­ce: bi­lan­ce a per­spek­ti­vy. Pra­ha: Le­ges, 2013, s. 201 a násl., zejm. s. 205 a násl.; zčás­ti též Pelc, V. in Je­lí­nek, J., Ivor, J. et al. Tres­tní prá­vo Ev­rop­ské unie a je­ho vliv na práv­ní řád Čes­ké re­pub­li­ky a Slo­ven­ské re­pub­li­ky. Pra­ha: Le­ges, 2015, s. 172 a násl.). Na něj po­tom na­vá­za­li a od­ka­zo­va­li někteří dal­ší autoři (E. Bru­na a J. Je­lí­nek) a vy­jadřova­li to­mu­to zpo­chybnění pod­po­ru, resp. souh­la­si­li s V. Pel­cem, že pos­tih tzv. sa­mop­ra­ní u nás mož­ný ne­ní (srov. Bru­na, E. K dis­ku­si o sub­jek­tu tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti. Bulle­tin ad­vo­ka­cie, č. 5/2015, s. 25 a násl.; J. Je­lí­nek pak v pub­li­ka­cích např. Je­lí­nek, J. a kol. Tres­tní prá­vo hmot­né. Obec­ná část. Zvláš­tní část. 3. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2013, s. 682, v pos­led­ním 7. vy­dá­ní z r. 2019 jde o s. 694; Je­lí­nek, J. a kol. Tres­tní zá­ko­ník a tres­tní řád s poz­nám­ka­mi a ju­di­ka­tu­rou. 5. vy­dá­ní. Pra­ha: Le­ges, 2014, s. 327, v 7. vy­dá­ní z r. 2017 na s. 344). Ten­to mi­no­rit­ní ná­zo­ro­vý proud, o nějž ob­vině­ný opřel též svou ar­gu­men­ta­ci v do­vo­lá­ní (aniž by uve­de­nou od­bor­nou li­te­ra­tu­ru iden­ti­fi­ko­val), vy­chá­zí z to­ho, že ta­ko­vý pos­tih tzv. sa­mop­ra­ní by byl v roz­po­ru se zá­sa­dou ne bis in idem a zá­sa­dou ne­mo te­ne­tur se ip­sum acus­sa­re.

46. S ta­ko­vou ar­gu­men­ta­cí ov­šem Nej­vyš­ší soud ne­souh­la­sí, k tvr­ze­né­mu po­ru­še­ní zmíněných zá­sad pos­ti­hem ob­viněné­ho též pro zlo­čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 ali­nea 1 písm. a), od­st. 3 písm. d) tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném do 31. 1. 2019) ne­doš­lo.

47. K po­ru­še­ní zá­sa­dy ne­být stí­hán (a pot­res­tán) dvak­rát v té­že věci (ne bis in idem) ne­moh­lo pod­le přesvědče­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du v té­to věci do­jít, stejně ja­ko k to­mu nemůže do­jít ani v ji­ných ty­pově stej­ných věcech, v nichž je pos­ti­ho­vá­no tzv. sa­mop­ra­ní, ne­boť neb­yl a nemůže být vůbec naplněn pr­vek idem z uve­de­né zá­sa­dy (tzn. to­též, týž sku­tek, týž trest­ný čin). Jed­ná­ní spo­čí­va­jí­cí v za­stí­rá­ní půvo­du věci po­chá­ze­jí­cí z tres­tné čin­nos­ti je to­tiž no­vým a zce­la ji­ným skut­kem, kte­rý ne­ní to­tož­ný s původ­ním tres­tným či­nem, z něhož je vý­nos z tres­tné čin­nos­ti zís­ká­ván (resp. je zís­ká­na věc, kte­rá se sta­ne pos­lé­ze předmětem za­stí­rá­ní půvo­du, te­dy le­ga­li­za­ce vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti). Jde to­tiž o zce­la no­vou na­va­zu­jí­cí tres­tnou čin­nost spá­cha­nou no­vým skut­kem, pro­to se ta­ké pos­ti­hu­je původ­ní tres­tná čin­nost, z níž vý­nos po­chá­zí, a na­va­zu­jí­cí tres­tná čin­nost spo­čí­va­jí­cí v za­stí­rá­ní půvo­du ja­ko více­čin­ný, tj. reál­ný, souběh dvou tres­tných činů a ni­ko­li ja­ko souběh jed­no­čin­ný (u něhož by ji­nak mu­se­la být zva­žo­vá­na pra­vid­la o vy­lou­če­ní jed­no­čin­né­ho souběhu z důvo­du spe­cia­li­ty, sub­si­dia­ri­ty či fak­tic­ké kon­zum­pce; důvo­dy pro vy­lou­če­ní více­čin­né­ho souběhu u nás nej­sou zpra­vid­la zmi­ňo­vá­ny a uz­ná­vá­ny – k vý­jim­ce v od­bor­né li­te­ra­tuře srov. Říha, J. Ta­bul­ky a sché­ma­ta z obec­né čás­ti tres­tní­ho prá­va hmot­né­ho. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2006, s. 70-71). Původ­ní sku­tek (v da­ném případě šlo o úvěro­vý pod­vod ja­ko ma­jet­ko­vý obo­ha­co­va­cí trest­ný čin pod­vod­né­ho cha­rak­te­ru) spo­čí­vá ve zce­la ji­ném jed­ná­ní i nás­led­ku než na­va­zu­jí­cí sku­tek, kte­rý spo­čí­vá v za­stí­rá­ní půvo­du vý­no­su z před­cho­zí tres­tné čin­nos­ti (tj. zís­ka­ných peněz ja­ko věcí po­chá­ze­jí­cích z tres­tné­ho či­nu úvěro­vé­ho pod­vo­du). I ve zmíněné od­bor­né li­te­ra­tuře za­stá­va­jí­cí opo­nen­tní mi­no­rit­ní ná­zor je uz­ná­vá­no, že pos­ti­hem pra­ní špi­na­vých peněz se předev­ším chrá­ní eko­no­mic­ké (hos­po­dářské) zá­jmy spo­leč­nos­ti před poš­ko­zo­vá­ní sta­bi­li­ty a pověs­ti fi­nan­ční­ho sek­to­ru, v němž by do­chá­ze­lo k ma­siv­ním tokům tzv. špi­na­vých peněz, přičemž ten­to kon­cept má mít před­nost před tzv. pat­ri­mo­nia­lis­tic­kou kon­cep­cí za­lo­že­nou na ochraně ma­jet­ku (viz Pelc, V. in Je­lí­nek, J., Ivor, J. et al. Tres­tní prá­vo Ev­rop­ské unie a je­ho vliv na práv­ní řád Čes­ké re­pub­li­ky a Slo­ven­ské re­pub­li­ky. Pra­ha: Le­ges, 2015, s. 175). S tím lze souh­la­sit, ne­boť vý­nos může po­chá­zet i z ji­né než ma­jet­ko­vé obo­ha­co­va­cí tres­tné čin­nos­ti (např. ne­jen z hos­po­dář­ských tres­tných činů ja­ko je po­ru­še­ní pra­vi­del hos­po­dářské soutěže, neop­rávněné pod­ni­ká­ní ne­bo zjed­ná­ní vý­ho­dy při za­dá­ní veřej­né za­káz­ky, při veřej­né soutěži a veřej­né dražbě, ale i z tres­tných činů obecně ne­bez­peč­ných, ja­ko je ob­chod s dro­ga­mi, z tres­tných činů pro­ti ži­vot­ní­mu prostředí, pro­ti pořád­ku ve věcech veřej­ných, např. ko­rup­čních, a dal­ších). Le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti spo­čí­va­jí­cí v za­stí­rá­ní půvo­du věci tak zřetelně mu­sí ča­sově na­va­zo­vat na dřívější zdro­jo­vou tres­tnou čin­nost (pro­to se někdy též ho­voří o tzv. post fac­tum), ča­sově tak spa­dá do ji­né do­by, může mít i ji­né mís­tní ur­če­ní, je cha­rak­te­ri­zo­vá­no od­liš­ným jed­ná­ním spo­čí­va­jí­cím v na­va­zu­jí­cím ko­ná­ní, kte­rým má být za­střen původ vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti, i nás­led­kem (viz vý­še), může být spá­chá­no stej­nou ne­bo i od­liš­nou oso­bou od pa­cha­te­le původ­ní­ho tres­tné­ho či­nu, z něhož vý­nos po­chá­zí.

48. Zřetel­ná od­liš­nost to­ho­to dal­ší­ho na­va­zu­jí­cí­ho skut­ku je dá­na předev­ším no­vým jed­ná­ním za­slu­hu­jí­cím pot­res­tá­ní, jde ve své pod­statě o no­vé ak­tiv­ní ko­ná­ní, kte­rým má být za­střen původ věcí ja­ko vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti. Ty­pic­ké je to předev­ším (ja­ko v té­to tres­tní věci) právě pro tzv. pro­pí­rá­ní peněz přes dal­ší úč­ty (je­jich převádění z úč­tu na účet), aby se pos­lé­ze vy­bra­ly v ho­to­vos­ti (mnoh­dy pak ještě v ji­ném státě) a nás­ledně s ni­mi ja­ko s „čis­tý­mi“ by­lo ji­nak na­lo­že­no. Ta­ko­vá­to tech­ni­ka pra­ní je ta­ké důvo­dem pro ce­lou ob­last práv­ní re­gu­la­ce v ban­kov­ním sek­to­ru, je důvo­dem exis­ten­ce práv­ní úp­ra­vy směřují­cí pro­ti pra­ní špi­na­vých peněz. V Čes­ké re­pub­li­ce je mož­no připo­me­nout zej­mé­na zá­kon č. 253/2008 Sb., o někte­rých opatřeních pro­ti le­ga­li­za­ci vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti a fi­nan­co­vá­ní te­ro­ris­mu, ve znění pozdějších změn. Ten­to zá­kon (viz je­ho § 1) za­pra­co­vá­vá přís­luš­né před­pi­sy Ev­rop­ské unie [Směrni­ce Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o před­chá­ze­ní vy­uží­vá­ní fi­nan­ční­ho sys­té­mu k pra­ní peněz a fi­nan­co­vá­ní te­ro­ris­mu, o změně naříze­ní Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy (EU) č. 648/2012 a o zru­še­ní směrni­ce Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy 2005/60/ES a směrni­ce Ko­mi­se 2006/70/ES; Směrni­ce Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kte­rou se mění směrni­ce (EU) 2015/849 o před­chá­ze­ní vy­uží­vá­ní fi­nan­ční­ho sys­té­mu k pra­ní peněz ne­bo fi­nan­co­vá­ní te­ro­ris­mu a směrni­ce 2009/138/ES a 2013/36/EU; Směrni­ce Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy (EU) 2019/1153 ze dne 20. čer­vna 2019 o sta­no­ve­ní pra­vi­del us­nad­ňu­jí­cích pou­ží­vá­ní fi­nan­čních a dal­ších in­for­ma­cí k pre­ven­ci, od­ha­lo­vá­ní, vy­šetřová­ní či stí­há­ní ur­či­tých tres­tných činů a o zru­še­ní roz­hod­nu­tí Ra­dy 2000/642/SVV], zá­ro­veň na­va­zu­je na přímo pou­ži­tel­né před­pi­sy Ev­rop­ské unie [Naříze­ní Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy (EU) 2018/1672 ze dne 23. říj­na 2018 o kon­tro­lách peněžní ho­to­vos­ti vstu­pu­jí­cí do Unie ne­bo ji opouštějí­cí a o zru­še­ní naříze­ní (ES) č. 1889/2005; Naříze­ní Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy (EU) 2015/847 ze dne 20. května 2015 o in­for­ma­cích dop­ro­vá­ze­jí­cích převo­dy peněžních prostředků a o zru­še­ní naříze­ní (ES) č. 1781/2006]. K de­fi­ni­ci le­ga­li­za­ce vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti ve smys­lu uve­de­né­ho zá­ko­na srov. je­ho § 3 od­st. 1 (ne­ní přitom roz­ho­du­jí­cí, zda tím sou­časně doš­lo ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu – viz od­st. 4 té­hož us­ta­no­ve­ní).

49. Lze tak kon­sta­to­vat, že pod­le § 216 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném do 31. 1. 2019), resp. pos­lé­ze pod­le § 216 od­st. 2 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku (ve znění účin­ném od 1. 2. 2019), se má pos­ti­ho­vat no­vý sku­tek, od­liš­ný od původ­ní­ho pre­di­ka­tiv­ní­ho tres­tné­ho či­nu, z něhož vý­nos z tres­tné čin­nos­ti po­chá­zí. Jde to­tiž o zce­la no­vý typ poměrně zá­važ­né­ho de­lik­tu, kte­rý za­slu­hu­je pot­res­tá­ní, a to i v případě, že se jej do­pus­tí sám pa­cha­tel pre­di­ka­tiv­ní­ho tres­tné­ho či­nu, v němž ta­to na­va­zu­jí­cí tres­tná čin­nost ne­ní za­hr­nu­ta a tzv. spolu­pot­res­tá­na, ne­ní je­ho něja­kou esen­ciál­ní či ales­poň pra­vi­del­nou sou­čás­tí, ne­po­čí­tá se auto­ma­tic­ky, že by se i jí pa­cha­tel nás­ledně do­pus­til (ne­ní ani pou­hým vy­uži­tím vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti ku prospěchu své­mu či dal­ší oso­by). Jed­ná se tak o zce­la ji­ný sa­mos­tat­ný sku­tek.

50. V tom­to směru je mož­no vy­chá­zet též z ju­di­ka­tu­ry Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va (dá­le ve zkrat­ce též jen „ESLP“) k vý­kla­du čl. 4 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě, v němž je právě up­ra­ve­no prá­vo ne­být sou­zen ne­bo tres­tán dvak­rát („Nik­do nemůže být stí­hán ne­bo pot­res­tán v tres­tním říze­ní pod­lé­ha­jí­cím pra­vo­mo­ci té­hož stá­tu za trest­ný čin, za kte­rý již byl os­vo­bo­zen ne­bo od­sou­zen ko­neč­ným roz­sud­kem pod­le zá­ko­na a tres­tní­ho řádu to­ho­to stá­tu.“). Pro potřeby po­sou­ze­ní té­to věci je mož­no vy­chá­zet předev­ším ze sjed­no­cu­jí­cí­ho roz­sud­ku ESLP ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zo­lo­tuk­hin pro­ti Rus­ku, č. stíž­nos­ti 14939/03, v němž ESLP řešil předev­ším otáz­ku, na­ko­lik ur­či­tá lid­ská ak­ti­vi­ta ve vy­me­ze­ném ob­do­bí je týmž tres­tným či­nem, pro kte­rý může být ve­de­no je­di­né říze­ní a je­di­nec může být jen jed­nou od­sou­zen. Zá­kla­dem vše­ho je ve své pod­statě je­di­ný sku­tek, čl. 4 Pro­to­ko­lu č. 7 k Úmluvě mu­sí být pod­le ESLP vy­klá­dán tak, že se (viz bod 82. uve­de­né­ho roz­sud­ku) za­ka­zu­je stí­há­ní ne­bo soud­ní říze­ní pro dru­hý „trest­ný čin“ („of­fen­ce“, „infra­ction“), jes­tli­že je za­lo­žen na to­tož­ných ne­bo v pod­statě stej­ných sku­teč­nos­tech („facts“, „faits“), resp. mu­sí jít o to­tož­ný sku­tek, po­su­zo­vá­ny ma­jí být (viz bod 84. roz­sud­ku) sku­teč­nos­ti, kte­ré tvoří sou­bor kon­krét­ních skut­ko­vých okol­nos­tí za­hr­nu­jí­cích stej­né­ho ob­viněné­ho a ne­roz­lučně spo­je­ných v ča­se a pros­to­ru, je­jichž exis­ten­ce mu­sí být pro­ká­zá­na, aby moh­lo do­jít k od­sou­ze­ní ne­bo k za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní. Ten­to přís­tup se dá­le roz­ví­jel v na­va­zu­jí­cí ju­di­ka­tuře ESLP, ale též tu­zem­ských obec­ných soudů, ja­kož i Ústav­ní­ho sou­du, mnoh­dy by­la po­zor­nost za­měřena poněkud ji­ným směrem, na­ko­lik je přípus­tné pos­ti­že­ní té­že oso­by v různých ty­pech říze­ní vy­chá­ze­jí­cích ze stej­né­ho či úz­ce spja­té­ho skut­ko­vé­ho zá­kla­du (z ju­di­ka­tu­ry z pos­led­ní do­by viz napřík­lad roz­hod­nu­tí č. 15/2017, č. 44/2017, č. 16/2019, č. 17/2019, č. 24/2020 Sb. rozh. tr.), z nichž řada se tý­ká vzta­hu da­ňo­vé­ho a tres­tní­ho říze­ní. Od­ká­zat je mož­no v tom­to směru též na od­bor­nou li­te­ra­tu­ru ob­sa­hu­jí­cí zev­rub­ný vý­klad uve­de­né­ho prin­ci­pu (srov. zej­mé­na Kmec, J., Ko­sař, D., Kra­toch­víl, J., Bo­bek, M. Ev­rop­ská úm­lu­va o lid­ských prá­vech. Ko­men­tář. 1. vy­dá­ní. Pra­ha: C. H. Beck, 2012, s. 1407 a násl.).

51. Připo­me­nout je mož­no zá­klad­ní skut­ko­vé okol­nos­ti ny­ní pro­jed­ná­va­né­ho přípa­du ob­viněné­ho, z nichž jed­noz­načně vy­plý­vá, že nej­sou ani stej­né a ani ne­roz­lučně spja­té v ča­se a pros­to­ru s dřívějším úvěro­vým pod­vo­dem. V té­to věci by­lo ob­viněné­mu kla­de­no za vi­nu, že ve spolu­prá­ci s dal­ší­mi oso­ba­mi chtěl za­střít původ úvěro­vým pod­vo­dem vy­lá­ka­ných peněz tak, že je tzv. pro­pe­re přes účet dal­ší na původ­ním zdro­jo­vém či­nu ne­zú­častněné oso­by (spolu­ob­viněné­ho J. D.). Šlo o to, že dal­ší oso­by na účet J. D. převed­ly ane­bo vlo­ži­ly fi­nan­ční prostřed­ky, kte­ré pak J. .D v ho­to­vos­ti vy­bral a předal je ob­viněné­mu D. I. Ta­ko­vé jed­ná­ní moh­lo proběhnout v ja­kém­ko­liv ča­se nás­le­du­jí­cím po spá­chá­ní zdro­jo­vé­ho tres­tné­ho či­nu (úvěro­vé­ho pod­vo­du), je­ho cí­lem by­lo za­mést sto­py ve­dou­cí k vý­no­su z to­ho­to původ­ní­ho tres­tné­ho či­nu, je to ty­pic­ké právě pro pe­ní­ze ja­ko věci si­ce ge­ne­ric­ky ur­če­né, av­šak zá­ro­veň iden­ti­fi­ko­va­tel­né (v případě ho­to­vos­tních pa­pí­ro­vých peněz čís­lem ban­ko­vek), popř. za­ne­chá­va­jí­cí elek­tro­nic­kou sto­pu (v případě je­jich bez­ho­to­vos­tní po­do­by). Spo­ji­tost obou skutků, resp. tres­tných činů, o nichž se ved­la různá říze­ní, je dá­na jen tím, že nez­byt­nou pod­mín­kou pro nás­led­ný sku­tek, resp. trest­ný čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti, je spá­chá­ní ji­né­ho dřívější­ho tres­tné­ho či­nu, z něhož po­chá­zí vý­nos z tres­tné čin­nost (zde úvěro­vý pod­vod).

52. Ne­ní přitom pra­vid­lem, že by ja­ký­ko­liv sku­tek spá­cha­ný pa­cha­te­lem po vlas­tním před­cho­zím tres­tném či­nu, kte­rý je s ním ur­či­tým způso­bem spjat, ne­boť pa­cha­tel se jen sna­ží, aby neb­yl od­ha­len, popř. se sna­ží udr­žet si vý­ho­dy zís­ka­né původ­ním tres­tným či­nem, ne­mohl být sa­mos­tatně pos­ti­žen, právě opak je prav­dou. Tak by jistě nik­do nez­po­chyb­ňo­val mož­nost od­sou­dit pa­cha­te­le za dal­ší sku­tek na­va­zu­jí­cí po vlas­tním dřívějším tres­tném či­nu, kte­rý by spo­čí­val např. ve vy­dí­rá­ní svědka, aby věc neoz­ná­mil, popř. ve věci nesvědčil, a to pod­le § 175 od­st. 1, od­st. 2 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, v je­ho vraždě pod­le § 140 od­st. 2, 3 písm. e) tr. zá­ko­ní­ku, v nepřípus­tném půso­be­ní na soud­ce, aby pa­cha­te­le neod­sou­dil a tím po­ru­šil své po­vin­nos­ti, pod­le § 335 od­st. 1 tr. zá­ko­ní­ku, v pod­pla­ce­ní stát­ní­ho zá­stup­ce, aby ne­po­dal ob­ža­lo­bu a zá­ro­veň tak zneu­žil svou pra­vo­moc, pod­le § 332 od­st. 1 ali­nea 1, od­st. 2 písm. b) a pod­le § 24 od­st. 1 písm. b), § 329 od­st. 1 písm. c) tr. zá­ko­ní­ku, již i v pou­hé na­bíd­ce prospěchu svědkům za křivou vý­pověď pod­le § 347a od­st. 2 tr. zá­ko­ní­ku a po­dobně.

53. Lze tak uzavřít, že na­va­zu­jí­cí sku­tek, je­hož zá­kla­dem je za­stí­rá­ní půvo­du věci po­chá­ze­jí­cí z ji­né před­cho­zí tres­tné čin­nos­ti, ne­ní týmž tres­tným či­nem a skut­kem, z něhož vý­nos po­chá­zí, ani je­ho nez­byt­nou a ne­díl­nou sou­čás­tí, ta­ko­vé dal­ší jed­ná­ní může proběhnout, ale ta­ké ne­mu­sí. Nej­de te­dy o idem ve smys­lu čl. 4 Pro­to­ko­lu č. 7 Úmlu­vy, nemůže tak do­jít ani k  po­ru­še­ní zá­sa­dy ne bis in idem, jak ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní zpo­chyb­ňo­val.

54. Zá­ro­veň zčás­ti i z uve­de­né­ho vy­plý­vá, že ne­moh­lo do­jít ani k po­ru­še­ní prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum ac­cu­sa­re. Ob­vině­ný to­tiž roz­hodně neb­yl ni­čím a ni­kým k ta­ko­vé­mu dru­hé­mu skut­ku do­nu­co­ván, šlo o je­ho zce­la svo­bod­né roz­hod­nu­tí, k němuž neb­yl do­nu­cen pra­vid­ly ob­sa­že­ný­mi v čes­kém práv­ním řádu, ani pos­tu­pem or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní při stí­há­ní pre­di­ka­tiv­ní­ho tres­tné­ho či­nu – úvěro­vé­ho pod­vo­du. Šlo ry­ze o roz­hod­nu­tí ob­viněné­ho, zda se po­ku­sí do­sáh­nout to­ho, aby za­metl sto­py ve­dou­cí k vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti v po­době úvěro­vé­ho pod­vo­du, umož­nil tak ucho­vat si vý­nos z tres­tné čin­nos­ti pro se­be (či ji­né­ho) a zne­mož­nil tak do­sa­že­ní re­pa­ra­ce v rám­ci tres­tní­ho říze­ní, a to za ce­nu spá­chá­ní dal­ší­ho tres­tné­ho či­nu, ane­bo zda změní svůj pos­toj, umož­ní náp­ra­vu sta­vu vy­vo­la­né­ho pre­di­ka­tiv­ní čin­nos­tí, te­dy zej­mé­na náh­ra­du ško­dy způso­be­né svou tres­tnou čin­nos­tí. Ani ze sa­mot­né­ho od­vo­lá­ní ob­viněné­ho (a ani ze sho­ra zmíněné od­bor­né li­te­ra­tu­ry za­stá­va­jí­cí mi­no­rit­ní ná­zor o po­ru­še­ní zmíněné pro­ces­ní zá­sa­dy) přitom vůbec ne­vyp­lý­vá, v čem vlastně by ta­ko­vé ne­zá­kon­né do­nu­ce­ní k se­beob­vinění mělo spo­čí­vat, čím te­dy byl ob­vině­ný ja­ko pa­cha­tel k se­beob­vinění, popř. šířeji k přispění ke své­mu od­sou­ze­ní, do­nu­co­ván. Ne­ní vůbec zřej­mé, v čem by měl být zá­klad té­to nepřípus­tné pro­ces­ní tech­ni­ky, te­dy v čem spo­čí­vá ono „do­nu­ce­ní“, ja­ká po­vin­nost a kým (popř. čím) a na ja­kém zá­kon­ném zá­kladě mu by­la ulo­že­na, kte­rou byl nu­cen ak­tivně se po­dí­let na svém od­sou­ze­ní, pod hroz­bou ja­ké­ho nás­led­ku (san­kce) ob­vině­ný v tom­to dru­hém případě jed­nal, že ne­mohl jed­nat ji­nak.

55. K prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum acus­sa­re lze od­ká­zat předev­ším na zev­rub­né vý­kla­dy ob­sa­že­né v od­bor­né li­te­ra­tuře [ze všech pra­menů je mož­no zmí­nit předev­ším vy­ni­ka­jí­cí vý­kla­dy v těchto člán­cích: Mu­sil, J. Zá­kaz do­nu­co­vá­ní k se­beob­vi­ňo­vá­ní (ne­mo te­ne­tur se ip­sum ac­cu­sa­re). Kri­mi­na­lis­ti­ka, č. 4/2009, Her­czeg, J. Zá­sa­da „ne­mo te­ne­tur“ a prá­va ob­viněné­ho v tres­tním říze­ní, Bulle­tin ad­vo­ka­cie, č. 1-2/2010, s. 38 a násl.; Hollän­der, P. Zrod a sou­čas­nost prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum pro­de­re (hypo­stá­ze jed­no­ho zá­klad­ní­ho prá­va). Práv­ník, č. 2/2017, s. 89 a násl.; Pú­ry, F., Ma­tes, P. Zá­kaz nu­ce­ní k se­beob­vi­ňo­vá­ní. Bulle­tin ad­vo­ka­cie, č. 3/2019, s. 7 a násl.; Bo­hus­lav, L. Zá­sa­da ne­mo te­ne­tur ve vzta­hu k tres­tní­mu říze­ní pro­ti práv­nic­kým oso­bám. In: Ústavněpráv­ní li­mi­ty tres­tní­ho prá­va. K od­ka­zu Jiřího Her­cze­ga. Pra­ha: Le­ges, 2019, s. 175 a násl.]. S tím­to prin­ci­pem pra­cu­je ju­di­ka­tu­ra obec­ných soudů (např. roz­hod­nu­tí č. 33/2020 Sb. rozh. tr., us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019) a zej­mé­na Ústav­ní­ho sou­du (z mno­hých srov. napřík­lad je­ho ná­le­zy ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06, ne­bo ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2369/08, či sta­no­vis­ko plé­na Ústav­ní­ho sou­du z 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, kte­rým se sjed­no­co­val do­sa­vad­ní roz­ko­lí­sa­ný přís­tup se­nátů Ústav­ní­ho sou­du; zev­rubně k přeh­le­du ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du a je­jí­ho vý­vo­je srov. Hollän­der, P. Op. cit.). V čes­kém práv­ním řádu vy­plý­vá ten­to prin­cip zej­mé­na z čl. 37 od­st. 1 a čl. 40 od­st. 4 Lis­ti­ny a § 33 od­st. 1, § 89 od­st. 3 a § 92 od­st. 1 tr. řádu. Připo­me­nout je mož­no též me­zi­ná­rod­ní zá­vaz­ky ply­nou­cí z čl. 14 od­st. 3 písm. g) Me­zi­ná­rod­ní­ho pak­tu o ob­čan­ských a po­li­tic­kých prá­vech uveřejněné­ho pod č. 120/1976 Sb. Zmí­nit je mož­no též ome­ze­nou ju­di­ka­tu­ru Ev­rop­ské­ho sou­du pro lid­ská prá­va, kte­rý bez jas­né­ho a jed­noz­nač­né­ho za­kot­ve­ní té­to zá­sa­dy v Úmluvě může vy­užít zej­mé­na čl. 3 (zá­kaz mu­če­ní a ne­lid­ské­ho a po­ni­žu­jí­cí­ho za­chá­ze­ní ne­bo tres­tu) a čl. 6 (prá­vo na spra­ved­li­vý pro­ces) - viz např. roz­hod­nu­tí ve věci Jalloh pro­ti Němec­ku z 11. 6. 2006, č. stíž­nos­ti 54810/00, roz­hod­nu­tí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Fun­ke pro­ti Fran­cii, č. stíž­nos­ti 10828/84, srov. též roz­hod­nu­tí ve věci Gäf­gen pro­ti Němec­ku ze dne 1. 6. 2010, č. stíž­nos­ti 22978/05.

56. Zmíně­ný prin­cip se pod­le od­bor­né li­te­ra­tu­ry i ju­di­ka­tu­ry (zjed­no­du­šeně uve­de­no) vá­že předev­ším k vy­nu­ce­ní vý­povědi oso­by pro­ti ní sa­mé (jak vý­slovně za­po­ví­dá i náš § 33 od­st. 1, § 89 od­st. 3 a § 92 od­st. 1 tr. řádu, pod­le nichž ob­vině­ný ne­ní po­vi­nen vy­po­ví­dat, k vý­povědi či k doz­ná­ní nes­mí být žá­dným způso­bem do­nu­co­ván, důkaz zís­ka­ný ne­zá­kon­ným do­nu­ce­ním ne­bo hroz­bou ta­ko­vé­ho do­nu­ce­ní zá­sadně nes­mí být v říze­ní pou­žit, le­da­že by šlo o říze­ní pro­ti osobě, kte­rá se do­nu­ce­ní do­pus­ti­la). Má ov­šem šir­ší do­sah v tom směru, že nik­do nes­mí být nu­cen k to­mu, aby ak­tivně přispěl ke své­mu od­sou­ze­ní (viz např. Re­zo­lu­ce XV. Me­zi­ná­rod­ní­ho kon­gre­su tres­tní­ho prá­va v Rio de Ja­nei­ro, 1994, že „nik­do ne­ní po­vi­nen přispět ak­tiv­ním způso­bem, přímo či nepřímo, k vlas­tní­mu od­sou­ze­ní“ – viz Mu­sil, J. Op. cit.). V šir­ším smys­lu tak na ob­viněném v sou­la­du s uve­de­ným prin­ci­pem nes­mí být vy­nu­co­vá­na ak­tiv­ní spolu­prá­ce na je­ho od­sou­ze­ní (např. v po­době sep­sá­ní ur­či­té­ho textu pro po­rov­ná­ní pís­ma, nes­mí být ani nu­cen k to­mu, aby ur­čil mís­to, kde se na­chá­ze­jí věci důle­ži­té pro tres­tní říze­ní apod., jak vy­plý­vá z bo­ha­té ju­di­ka­tu­ry soudů), nic­méně může být na něm vy­nu­co­vá­no strpění ur­či­tých úkonů k za­jištění důkazů ob­jek­tivně exis­tu­jí­cích ne­zá­vis­le na ob­viněném (např. sej­mu­tí otisků prstů, pa­cho­vé sto­py, od­eb­rá­ní bu­kál­ní­ho stěru apod. – viz zej­mé­na sta­no­vis­ko plé­na Ústav­ní­ho sou­du, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10).

57. V da­ném případě ov­šem ani sám ob­vině­ný v do­vo­lá­ní neu­váděl, v čem by po­ru­še­ní prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum acus­sa­re mělo spo­čí­vat, čím měl být nepřípustně nu­cen k vý­povědi, doz­ná­ní či ji­né ak­tiv­ní spolu­prá­ci na svém od­sou­ze­ní. Z uve­de­né­ho je patr­né, že jde o prin­cip pro­ces­ní, kte­rý za­po­ví­dá nepřípus­tné pro­ces­ní tech­ni­ky ve­dou­cí k usvědče­ní ob­viněné­ho, ne­má ov­šem nic spo­leč­né­ho s tím, zda ur­či­té jed­ná­ní (v po­době le­ga­li­za­ce vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti) může být tres­tné, te­dy zda lze za něj vy­vo­zo­vat tres­tní od­povědnost. Ne­san­kcio­nu­je se zde ani ur­či­tá pa­si­vi­ta v průběhu tres­tní­ho říze­ní o zdro­jo­vém (pre­di­ka­tiv­ním) tres­tném či­nu, ale nao­pak ur­či­té ak­tiv­ní jed­ná­ní ve formě ko­ná­ní pro­ve­de­né po spá­chá­ní pre­di­ka­tiv­ní­ho tres­tné­ho či­nu, a to zce­la ne­zá­vis­le na úko­nech or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní o ta­ko­vém zdro­jo­vém de­lik­tu. Ne­ní ani dá­na ča­so­vá spo­ji­tost s ta­ko­vým tres­tním říze­ním, ke kri­mi­na­li­zo­va­né­mu za­stí­rá­ní půvo­du vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti může do­jít před za­há­je­ním tres­tní­ho říze­ní o pre­di­ka­tiv­ním tres­tném či­nu, v je­ho průběhu (např. i v reak­ci na pos­tup or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní), ale i po je­ho skon­če­ní (např. teh­dy, po­kud se vý­nos z tres­tné čin­nos­ti or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní ne­po­daří v je­ho průběhu doh­le­dat).

58. Lze tak uzavřít, že ne­by­lo zjištěno, že by in abstrac­to (z práv­ní úp­ra­vy) či in con­cre­to (kon­krét­ním pos­tu­pem or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní) doš­lo k po­ru­še­ní prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum acus­sa­re, te­dy že by ob­vině­ný byl jak­ko­liv nu­cen k vý­povědi, doz­ná­ní či ji­né ak­tiv­ní sou­čin­nos­ti na svém usvědče­ní v tom­to říze­ní. Stejně tak ne­by­lo zjištěno, že by byl nepřípustně nu­cen ke spá­chá­ní tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­no­su z tres­tné čin­nos­ti.

59. Nemůže se v tom­to směru up­lat­nit ani ju­di­ka­tu­ra vzta­hu­jí­cí k nepřípus­tnos­ti tres­tní od­povědnos­ti za zkrá­ce­ní daně, nepřiz­ná-li pa­cha­tel v da­ňo­vém přiz­ná­ní příj­my ze své tres­tné čin­nos­ti, jíž se od­ka­zem na roz­hod­nu­tí z ro­ku 1974 zřejmě chtěl ob­vině­ný do­vo­lá­vat. Na mys­li měl zřejmě roz­hod­nu­tí č. 53/1974 Sb. rozh. tr., pod­le nějž by by­lo v roz­po­ru se zá­sa­dou zá­ka­zu do­nu­co­vá­ní k doz­ná­ní, po­kud by i pod hroz­bou tres­tní san­kce za zkrá­ce­ní daně byl ob­vině­ný nu­cen přiz­nat vý­nos do­cí­le­ný tres­tným či­nem. To je ov­šem zce­la nes­rov­na­tel­ný případ, pro­to­že v něm šlo o nu­ce­ní k ak­tiv­ní­mu po­dá­ní da­ňo­vé­ho přiz­ná­ní s přiz­ná­ním příj­mu zís­ka­né­ho tres­tným či­nem, a to do­kon­ce pod hroz­bou tres­tní san­kce za trest­ný čin zkrá­ce­ní daně. Stej­ný zá­věr vy­plý­vá i z roz­hod­nu­tí č. 85/1953 Sb. rozh. tr. a ve vzta­hu k vý­no­su z tres­tné­ho či­nu lich­vy z roz­hod­nu­tí č. 30/2006 Sb. rozh. tr. Upo­zor­nit je však mož­no též na roz­hod­nu­tí č. 41/1998 Sb. rozh. tr., pod­le nějž uve­de­né zá­věry ale nep­la­tí, do­sáhl-li ob­vině­ný vý­no­su ja­ko pro­vo­zo­va­tel pod­ni­ká­ní bez potřeb­né­ho po­vo­le­ní or­gá­nu stát­ní sprá­vy, po­kud v době zkrá­ce­ní daně mu již neh­ro­zi­lo tres­tní stí­há­ní pro trest­ný čin neop­rávněné­ho pod­ni­ká­ní vzhle­dem ke změně práv­ní­ho řádu, pro­to­že na­dá­le po­vo­le­ní ne­by­lo třeba, což by­lo pa­cha­te­li zná­mo. Ty­to přípa­dy ma­jí ov­šem zce­la ji­nou cha­rak­te­ris­ti­ku, pro­to­že v nich byl pa­cha­tel pos­ti­ho­ván za opo­me­nu­tí, že (ak­tivně) nespl­nil svou zá­kon­nou po­vin­nost po­dat prav­di­vé da­ňo­vé přiz­ná­ní, v němž by se mu­sel doz­nat ke své tres­tné čin­nos­ti. Jde tak o ty­pově i skut­kově o zce­la ji­né přípa­dy ne­souměřitel­né s pos­ti­hem dob­ro­vol­né­ho ak­tiv­ní­ho jed­ná­ní ob­viněné­ho spo­čí­va­jí­cí­ho v na­va­zu­jí­cím jed­ná­ní v po­době za­stí­rá­ní půvo­du věcí zís­ka­ných tres­tnou čin­nos­tí. Po­dobně jsou ty­to přípa­dy nes­rov­na­tel­né i s ji­ný­mi, v nichž ju­di­ka­tu­ra i nau­ka dospě­ly k zá­věru, že ne­ní pos­tih přípust­ný s od­ka­zem na po­ru­še­ní zá­ka­zu nu­ce­ní k doz­ná­ní – viz např. roz­hod­nu­tí č. 25/1969 Sb. rozh. tr. (neod­povědnost za křivou vý­pověď oso­by vy­po­ví­da­jí­cí v pos­ta­ve­ní svědka, po­kud se sa­ma do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu). Lze tak uzavřít, že zmíněná ju­di­ka­tu­ra, kte­rou na­víc ob­vině­ný ve svém do­vo­lá­ní ani přesně nei­den­ti­fi­ko­val, na da­ný případ ne­do­pa­dá.

60. Ke stej­ným zá­věrům, že k po­ru­še­ní prin­ci­pu ne­mo te­ne­tur se ip­sum acus­sa­re při pos­ti­hu pa­cha­te­le pre­di­ka­tiv­ní­ho tres­tné­ho či­nu, z něhož po­chá­zí vý­nos, i za nás­led­ný trest­ný čin le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti (tzv. sa­mop­ra­ní), dospěl Nej­vyš­ší soud i ve svém dřívějším us­ne­se­ní ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008. Od to­ho­to přís­tu­pu ani s oh­le­dem na no­vé kri­tic­ké ná­zo­ry v od­bor­né li­te­ra­tuře ne­má Nej­vyš­ší soud důvod se ani ny­ní jak­ko­liv od­chy­lo­vat, a to i vzhle­dem ke sho­ra roz­ve­de­né ar­gu­men­ta­ci.

61. Na zá­věr je též mož­no připo­me­nout, že stí­há­ní tzv. sa­mop­ra­ní špi­na­vých peněz („self-mo­ney laun­de­ring“, „selbst-Geldwäs­che“) ne­ní v roz­po­ru ani s me­zi­ná­rod­ní­mi zá­vaz­ky Čes­ké re­pub­li­ky, právě nao­pak k je­jí­mu pos­ti­hu je Čes­ká re­pub­li­ka za­vá­zá­na. Od­ká­zat lze předev­ším na me­zi­ná­rod­ní smlou­vy Ra­dy Ev­ro­py (Ev­rop­skou úm­lu­vu o pra­ní, vy­hle­dá­vá­ní, za­dr­žo­vá­ní a kon­fis­ka­ci vý­nosů ze zlo­či­nu ze dne 8. 11. 1990, pub­li­ko­va­nou pod č. 33/1997 Sb.), ja­kož i před­pi­sy Ev­rop­ské unie [napřík­lad na rám­co­vé roz­hod­nu­tí Ra­dy ze dne 17. říj­na 2000 o způso­bech spolu­prá­ce me­zi fi­nan­ční­mi zpra­vo­daj­ský­mi jed­not­ka­mi člen­ských států při vý­měně in­for­ma­cí (2000/642/SVV), rám­co­vé roz­hod­nu­tí Ra­dy ze dne 26. čer­vna 2001 o pra­ní špi­na­vých peněz, iden­ti­fi­ka­ci, vy­sle­do­vá­ní, zmra­ze­ní, za­dr­že­ní, za­ba­ve­ní prostředků a vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti (2001/500/SVV), Směrni­ce Ev­rop­ské­ho parla­men­tu a Ra­dy ze dne 26. říj­na 2005 o před­chá­ze­ní zneu­ži­tí fi­nan­ční­ho sys­té­mu k pra­ní peněz a fi­nan­co­vá­ní te­ro­ris­mu, ve znění směrni­ce 2007/64/ES a směrni­ce 2008/20/ES (2005/60/ES), Roz­hod­nu­tí Ra­dy ze dne 6. pro­sin­ce 2007 o spolu­prá­ci me­zi úřady pro vy­hle­dá­vá­ní ma­jet­ku z tres­tné čin­nos­ti v jed­not­li­vých člen­ských stá­tech v ob­las­ti vy­sle­do­vá­ní a iden­ti­fi­ka­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti ne­bo ji­né­ho ma­jet­ku v sou­vis­los­ti s tres­tnou čin­nos­tí (2007/845/SVV)].

62. Lze tak uzavřít, že pa­cha­te­lem tres­tné­ho či­nu le­ga­li­za­ce vý­nosů z tres­tné čin­nos­ti pod­le § 216 od­st. 1 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku ve znění účin­ném do 31. 1. 2019, resp. pod­le § 216 od­st. 2 ali­nea 1 tr. zá­ko­ní­ku ve znění účin­ném od 1. 2. 2019, může být i pa­cha­tel tres­tné­ho či­nu, z něhož po­chá­zí věc, jež by­la tím­to tres­tným či­nem zís­ká­na ja­ko vý­nos z ní a je­jíž původ je za­stí­rán.

V. Zá­věreč­né shr­nu­tí


63. Ná­mit­ky ob­viněné­ho D. I. up­latněné v do­vo­lá­ní tak zčás­ti neod­po­ví­da­ly dek­la­ro­va­né­mu ani žá­dné­mu ji­né­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du, v tom­to směru by­lo do­vo­lá­ní po­dá­no z ji­né­ho důvo­du, než je uve­den v § 265b. Zčás­ti si­ce ná­mit­ky vzne­se­né ob­viněným up­latněné­mu do­vo­la­cí­mu důvo­du uve­de­né­mu v § 265b od­st. 1 písm. g) tr. řádu od­po­ví­da­ly, av­šak Nej­vyš­ší soud je shle­dal ja­ko zjevně neo­pod­statněné, jak by­lo roz­ve­de­no sho­ra. Pro­to Nej­vyš­ší soud pod­le § 265i od­st. 1 písm. e) tr. řádu do­vo­lá­ní ob­viněné­ho od­mítl ja­ko zjevně neo­pod­statněné, aniž by pod­le § 265i od­st. 3 tr. řádu přez­kou­má­val zá­kon­nost a od­ůvodněnost na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí ne­bo je­mu před­chá­ze­jí­cí­ho říze­ní.

64. Pro­to­že Nej­vyš­ší soud roz­hodl o od­mít­nu­tí do­vo­lá­ní pod­le § 265i tr. řádu, mohl tak uči­nit v ne­veřej­ném za­se­dá­ní pod­le § 265r od­st. 1 písm. a) tr. řádu.

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí o do­vo­lá­ní ne­ní s vý­jim­kou ob­no­vy říze­ní op­rav­ný prostředek přípust­ný.



V Brně dne 30. 6. 2021


JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
před­se­da se­ná­tu



 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia