Aktuálny nález Ústavného súdu ČR k dôkazu pachovou identifikáciou

Publikované: 26. 02. 2022, čítané: 946 krát
 

         Ak­tuál­ny ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR k dô­ka­zu pa­cho­vou iden­ti­fi­ká­ciou   
                                                                                                                           
    Dňa 13. 9. 2021 bol zve­rej­ne­ný môj člá­nok s náz­vom Čes­ká re­pub­li­ka: k me­tó­de pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie:

http://www.prav­ne­lis­ty.sk/clan­ky/a998-ces­ka-re­pub­li­ka-k-me­to­de-pa­cho­vej-ide­ti­fi­ka­cie

kde som sa zmie­ni­la aj o prí­pa­de Ska­lic­ký-Ze­zu­la, v kto­rom fak­tic­ky je­di­ným dô­ka­zom o vi­ne oboch sťa­žo­va­te­ľov bo­li pa­cho­vé sto­py, keď­že žiad­ny z vy­po­ču­tých sved­kov ne­do­ká­zal sťa­žo­va­te­ľov iden­ti­fi­ko­vať ako pá­cha­te­ľov.

Dnes by som chce­la in­for­mo­vať o ná­le­ze Ústav­né­ho sú­du ČR, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, zo dňa 15. 2. 2022, kto­rým bo­li zru­še­né roz­sud­ky v tej­to kau­ze. Ústav­ný súd roz­ho­dol, že uz­ne­se­ním Naj­vyš­šie­ho sú­du, uz­ne­se­ním Vr­chné­ho sú­du v Olo­mou­ci a roz­sud­kom Kraj­ské­ho sú­du v Br­ne – po­boč­ky v Zlí­ne bo­lo po­ru­še­né prá­vo sťa­žo­va­te­ľov na súd­nu ochra­nu za­ru­če­né čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ných práv a slo­bôd a zá­sa­da pre­zum­pcie ne­vi­ny za­kot­ve­ná v čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ných práv a slo­bôd a v čl. 6 od­st. 2 Do­ho­vo­ru o ochra­ne ľud­ských práv a zá­klad­ných slo­bôd, v dôs­led­ku čo­ho tie­to uz­ne­se­nia a roz­su­dok zru­šil. Z toh­to ak­tuál­ne­ho roz­sud­ku vy­plý­va, že dô­kaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ká­ciou ne­mô­že byť je­di­ným dô­ka­zom pre uz­na­nie vi­ny (bod 30). V člán­ku naj­prv pred­sta­vím vy­bra­né bo­dy toh­to ná­le­zu a nás­led­ne uve­diem ce­lý roz­su­dok. Cel­kom na zá­ver upo­zor­ním na zve­rej­ne­né do­ku­men­ty, o kto­rých sa zmie­ňu­je ná­lez ÚS ČR.

    Z vy­bra­ných bo­dov ak­tuál­ne­ho ná­le­zu Ústav­né­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky:

5. Kde sa o. i. uvá­dza: „K tvr­ze­ní stěžo­va­telů, že obec­né sou­dy po­chy­bi­ly, když ne­zoh­led­ni­ly zá­věry ob­ha­jo­bou před­lo­že­né Zprá­vy o průběhu tes­to­vá­ní re­lia­bi­li­ty me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­váděné spe­ciálně vy­cvi­če­ný­mi psy Po­li­cie ČR vy­pra­co­va­nou Čes­kou zemědělskou uni­ver­zi­tou, cen­trem pro vý­zkum cho­vá­ní psů (viz č. l. 1411 a násl. spi­su), kte­rou vy­pra­co­val ko­lek­tiv autorů pod ve­de­ním Ing. Lud­ví­ka Pin­ce, Ph.D., a ze kte­ré vy­ply­nu­lo, že psi jsou schop­ni pa­cho­vou kom­pa­ra­ci pro­vádět, av­šak chy­bo­vost je na­to­lik vy­so­ká, že vy­uži­tel­nost me­to­dy pro­vádění za stá­va­jí­cích pod­mí­nek ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku je prak­tic­ky vy­lou­če­na, Nej­vyš­ší soud zdůraz­nil, že na někte­ré zá­věry Zprá­vy by­lo rea­go­vá­no změnou me­to­di­ky a vy­dá­ním Po­ky­nu č. 313/2017, kte­rý nah­ra­dil Po­kyn č. 9/2009. Do­dal však, že je zřej­mé, že ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní, jak­ko­li se vy­ví­jí, mu­sí mít vždy jas­ná pra­vid­la a us­tá­le­nou for­mu pro všech­ny or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní, aby se za­me­zi­lo si­tua­cím, kdy by se důka­zy zís­ká­va­ly a vy­hod­no­co­va­ly v ob­dob­ných přípa­dech od­liš­nou me­to­di­kou, te­dy své­volně. Tím by zej­mé­na u neo­pa­ko­va­tel­ných důkazů, ja­kým je i pa­cho­vá iden­ti­fi­ka­ce, doš­lo k je­jich úpl­né­mu zne­hod­no­ce­ní.“.

„6. V průběhu říze­ní o ús­tav­ních stíž­nos­tech stěžo­va­te­lé po­da­li návr­hy na ob­no­vu říze­ní, kte­ré kraj­ský soud us­ne­se­ním ze dne 28. 1. 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389 pod­le § 278 od­st. 1 tres­tní­ho řádu za­mítl ja­ko nedůvod­né. Ve veřej­ném za­se­dá­ní v ob­no­vo­va­cím říze­ní pro­vedl do­ka­zo­vá­ní v roz­sa­hu vy­plý­va­jí­cím z ob­sa­hu po­da­ných návrhů na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní a někte­ré důka­zy pro­vedl i z vlas­tní ini­cia­ti­vy. K stěžej­ní­mu důka­zu, tj. zna­lec­ké­mu po­sud­ku vy­pra­co­va­né­mu Čes­kou zemědělskou uni­ver­zi­tou v Pra­ze, fa­kul­tou ag­ro­bio­lo­gie, pot­ra­vi­no­vých a přírod­ních zdrojů, k je­hož vy­pra­co­vá­ní doš­lo na žá­dost ob­ha­jo­by a je­hož autoři dospě­li k zá­věru, že vý­sled­ky pa­cho­vé kom­pa­ra­ce nel­ze po­va­žo­vat za věro­hod­né a nemě­ly by slou­žit ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní, kraj­ský soud uvedl, že po ob­sa­ho­vé strán­ce nepřinesl ten­to po­su­dek nic no­vé­ho. Pod­le kraj­ské­ho sou­du me­to­du pa­cho­vé kom­pa­ra­ce ja­ko ta­ko­vou nel­ze za­vr­hnout a ani dal­ší pro­ve­de­né důka­zy, zej­mé­na svědec­ké vý­povědi, ne­by­lo mož­no po­va­žo­vat za důka­zy, kte­ré by moh­ly vést k ji­né­mu roz­hod­nu­tí o vině stěžo­va­telů, nao­pak šlo pod­le něj o důka­zy, kte­ré před­cho­zí roz­hod­nu­tí ve věci potvr­zu­jí.“.

„30. Ústav­ní soud ve své roz­ho­do­va­cí praxi pou­ži­tí pa­cho­vých stop ja­ko nepřímé­ho ne­bo ta­ké podpůrné­ho důka­zu připouš­tí, resp. obec­nou věro­hod­nost sa­mot­né­ho důka­zu pa­cho­vou zkouš­kou nez­po­chyb­ňu­je. Stejně tak ale připo­mí­ná, že na zá­kladě to­ho­to důka­zu je obecně mož­no dospět pou­ze k zá­věru, že se ur­či­tá oso­ba v blí­že neur­če­né době s největší pravděpo­dob­nos­tí na­chá­ze­la na ur­či­tém místě. Nel­ze te­dy pou­ze z něj jed­noz­načně a bez důvod­ných po­chyb­nos­tí do­vo­dit, že se ta­ko­vá oso­ba do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu, kte­rý se na da­ném místě stal [srov. např. ná­le­zy ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97 (N 28/10 SbNU 179), ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2168/07 (N 82/49 SbNU 185) aj.]. Mu­sí te­dy exis­to­vat dal­ší sku­teč­nos­ti, kte­ré vy­tvoří uzavře­ný řetěz důkazů, resp. nes­mí exis­to­vat žá­dná ji­ná reál­ná mož­nost, že by se či­nu mohl do­pus­tit někdo ji­ný, než oso­ba ob­viněná. Ji­nak řeče­no, aby důkaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí byl dos­ta­ču­jí­cí, je třeba, aby ten­to důkaz neb­yl pro uz­ná­ní vi­ny důka­zem je­di­ným, osa­mo­ce­ným.“.

„34. V ny­ní po­su­zo­va­né věci by­ly z hle­dis­ka rozděle­ní důkazů v případě od­sou­ze­ní obou stěžo­va­telů klí­čo­vý­mi shle­dá­ny důka­zy nepřímé. Za stěžej­ní po­va­žo­va­ly obec­né sou­dy vý­sled­ky pro­ve­de­né pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, kte­ré by­ly pod­le je­jich ná­zo­ru pod­po­ro­vá­ny vý­pověďmi svědků a po­dob­nos­tí pos­tav osob za­chy­ce­ných na ka­me­ro­vých zá­zna­mech s pos­ta­va­mi stěžo­va­telů.“.

„36. Za pa­cha­te­le po­su­zo­va­né tres­tné čin­nos­ti pak kraj­ský soud po­va­žo­val stěžo­va­te­le, když v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí kon­sta­to­val, že od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní by­lo zřej­mé, že pro roz­hod­nu­tí o vině stěžo­va­telů bu­de roz­hod­né vy­hod­no­ce­ní od­bor­ných vy­jádření z obo­ru kri­mi­na­lis­tic­ké od­oro­lo­gie, resp. vy­hod­no­ce­ní čin­nos­ti slu­žeb­ních psů. K to­mu do­dal, že ne­bý­vá pra­vid­lem, že by ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu ne­by­lo zřej­mé, ja­ký­mi ces­ta­mi se z pa­cha­telů sta­li po­dezře­lí, ale že nas­ta­la-li v da­né věci ta­to si­tua­ce, je evi­den­tní, že se tak sta­lo na zá­kladě ope­ra­tiv­ní čin­nos­ti po­li­cie, po­taž­mo in­for­ma­cí z prostředí, v němž se stěžo­va­te­lé po­hy­bo­va­li, v němž by­li zná­mí a z něhož in­for­ma­ce, že právě oni by moh­ly být pa­cha­te­li da­né tres­tné čin­nos­ti, po­chá­zí (viz bod 67. roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Opod­statnění té­to in­for­ma­ce pak by­lo prověřová­no me­to­dou pa­cho­vé kom­pa­ra­ce za vy­uži­tí slu­žeb­ních psů Po­li­cie ČR. Ta­ko­vý pos­tup kraj­ské­ho sou­du je však neak­cep­to­va­tel­ný, ne­boť in­for­ma­ce z „podsvě­tí“ ne­ma­jí žá­dnou vy­po­ví­da­cí hod­no­tu, jak v ná­vaz­nos­ti na od­vo­la­cí ná­mit­ky stěžo­va­telů kon­sta­to­val i vr­chní soud v od­ůvodnění své­ho us­ne­se­ní (sub bod 4.).“.

„38. Za zá­sad­ní po­va­žu­je Ústav­ní soud sku­teč­nost, že kraj­ský soud ne­res­pek­to­val někte­ré z pod­stat­ných zá­věrů ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a při vědo­mí pod­mí­nek tý­ka­jí­cích se pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce uve­de­ných v tom­to ná­le­zu (sub bod 28) se ani dos­ta­tečně ne­vy­pořádal se Zprá­vou Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty, je­jíž zá­věry od­mítl s tím, že ne­ní mož­no souh­la­sit s tím, že by vý­sled­ky čin­nos­ti slu­žeb­ních psů nemě­ly být pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní vy­uží­vá­ny, nemůže­me-li ten­to důkaz­ní prostředek po­va­žo­vat za stop­ro­centně spo­leh­li­vý. Kraj­ský soud te­dy uzavřel, že s vý­sled­ky pa­cho­vé kom­pa­ra­ce ja­ko s důka­zem pra­co­vat lze (blí­že sub bod 4 sho­ra). K to­mu po­va­žu­je Ústav­ní soud za potřeb­né uvést, že smysl té­to zprá­vy, přes je­jí obecně uve­de­né do­po­ru­če­ní, s kte­rým zřejmě nel­ze bez dal­ší­ho souh­la­sit, neb­yl v tom, že by se iden­ti­fi­ka­ce pod­le pa­cho­vých stop nemě­la pro­vádět, ale upo­zor­nit na prob­lé­my spo­je­né s je­jím vy­uží­vá­ním ja­ko roz­hod­né­ho důka­zu při zá­věru o vině ob­viněných. Z to­ho­to hle­dis­ka se kraj­ský soud zá­věry Zprá­vy Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty, kte­ré v mno­hém dopl­ňu­jí ci­to­va­ný ná­lez sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a dal­ší na­va­zu­jí­cí ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du, ná­le­žitě ne­za­bý­val a nao­pak je­jí vý­sled­ky ba­ga­te­li­zo­val nev­hod­ným srov­ná­ním s vý­sle­chy svědků v tres­tním říze­ní a s hod­no­ce­ním je­jich vý­povědí, což jsou ov­šem nes­rov­na­tel­né důka­zy a hod­no­tí­cí pos­tu­py, a to již s oh­le­dem na to, že se srov­ná­vá pos­tup psa (zvířete) při roz­poz­ná­vá­ní pachů a vý­slech a vý­pověď svědka, ja­ko člověka – fy­zic­ké oso­by na­da­né ro­zu­mem a ci­tem, kdy vy­po­ví­da­cí hod­no­ta těchto důkazů a v důsled­ku to­ho i hod­no­tí­cí pos­tu­py se k nim vzta­hu­jí­cí jsou zá­sadně roz­díl­né, čímž sa­mozřejmě se nech­ce říci, že se i svědek nemůže mý­lit, ane­bo do­kon­ce úmyslně vy­po­ví­dat nep­rav­divě. Na­víc kraj­ský soud při neak­cep­ta­ci vědec­ké­ho sta­no­vis­ka od­bor­níků, ne­za­jis­til žá­dné ji­né od­bor­né sta­no­vis­ko, a to včetně případ­né­ho od­ůvodnění, proč je po­va­žu­je za přesvědčivější. Vy­sta­čil si jen se zá­věry znal­ce doc. JUDr. Mar­ti­na Kloub­ka, Ph.D., kte­rý se však ke Zprávě Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty ne­vy­jadřoval. Při své vý­povědi jen obecně pop­sal, na čem je za­lo­že­na kri­mi­na­lis­tic­ká od­oro­lo­gie a jak pro­bí­há po­rov­ná­ní otis­ku pa­cho­vé sto­py. K sa­mot­né­mu pos­tu­pu po­li­cie při od­běru a po­rov­ná­vá­ní pa­cho­vých stop uvedl, že v po­su­zo­va­né věci by­ly dodr­že­ny teh­dy zá­vaz­né stan­dar­dy, ale že od 1. 4. 2018 je již účin­ný ji­ný inter­ní akt říze­ní, je­hož stan­dar­dy jsou vý­razně přísnější (viz bo­dy 42. – 44. roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Kraj­ský soud tak ne­res­pek­to­val po­ža­da­vek z ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, tj. ref­lek­to­vá­ní vědec­ké­ho zkou­má­ní da­né me­to­dy, čímž do znač­né mí­ry popřel je­ho zá­věry. Je­ho pos­tup tak nemůže ob­stát. Kraj­ský soud si­ce správně a v sou­la­du se zá­věry ci­to­va­né­ho ná­le­zu přib­ral za úče­lem vy­hod­no­ce­ní pos­tu­pu po­li­cie při zkou­má­ní pa­cho­vých stop znal­ce z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví kri­mi­na­lis­tic­ká od­oro­lo­gie, doc. JUDr. Mar­ti­na Kloub­ka, Ph.D., av­šak vzhle­dem k to­mu, že tres­tní stí­há­ní stěžo­va­telů by­lo za­há­je­no us­ne­se­ním ze dne 21. 3. 2017 (viz č. l. 1 spi­su), by­lo s oh­le­dem na pod­mín­ky sta­no­ve­né v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (sub bod 32.) hru­bým po­ru­še­ním to­ho­to ná­le­zu, kte­rý byl vy­hlá­šen dne 7. 4. 2016, ja­ko obecně zá­vaz­né­ho roz­hod­nu­tí (čl. 89 od­st. 2 Ústa­vy), že k iden­ti­fi­ka­ci pa­cho­vých stop po za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní ne­by­li přiz­vá­ni ob­háj­ci stěžo­va­telů (viz žá­dos­ti o od­bor­né vy­jádření ze dnů 23. 3. 2017 – č. l. 327 a násl., 16. 5. 2017 – č. l. 332 a násl., 16. 10. 2017 – č. l. 337 a násl.) a že za úče­lem vy­lou­če­ní po­chyb­nos­tí o správ­nos­ti pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce ne­by­ly pro­ve­de­ny ob­ra­zo­vé zá­zna­my průběhu těchto úkonů.“.

39. Tu sa tiež uvá­dza: „Na­víc… kraj­ský soud dal naj­evo i ur­či­tou před­po­ja­tost při hod­no­ce­ní důka­zu pa­cho­vý­mi sto­pa­mi, ja­ko důka­zu nepřímé­ho, přes­to­že z uve­de­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du vy­plý­vá, že jde-li o roz­ho­du­jí­cí důkaz, te­dy o důkaz tak vý­znam­ný ne­bo důle­ži­tý, že jej lze po­va­žo­vat za pravděpo­dobně ur­ču­jí­cí pro vý­sle­dek přípa­du, mu­sí být věno­vá­na mi­mořád­ná po­zor­nost je­ho důklad­né­mu prověření a zvá­že­ní je­ho důkaz­ní sí­ly (viz ná­le­zy sp. zn. I. ÚS 1860/16, sp. zn. IV. ÚS 37/03, sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17 a sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28). Na­víc u důkaz­ních prostředků, pro kte­ré práv­ní před­pi­sy sta­no­ví ur­či­té stan­dar­dy, kte­ré jsou však mi­ni­mem po­ža­davků na pou­ži­tí to­ho­to důkaz­ní­ho prostřed­ku, je třeba na dodr­že­ní těchto stan­dardů klást zvý­še­ný důraz, přičemž je vhod­né, aby roz­ho­du­jí­cí důkaz byl reali­zo­ván za dodr­že­ní vy­šších než mi­ni­mál­ních po­ža­davků [srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38].“.

„40. Pos­tup kraj­ské­ho sou­du pro­to nel­ze po­va­žo­vat za ús­tavně kon­for­mní, a to tím spí­še, když pa­cho­vé sto­py by­ly pod­le Ústav­ní­ho sou­du v přez­kou­má­va­né věci stěžej­ním a fak­tic­ky je­di­ným důka­zem o vině obou stěžo­va­telů, ne­boť nik­do z vy­slech­nu­tých svědků stěžo­va­te­le ja­ko pa­cha­te­le ne­do­ká­zal iden­ti­fi­ko­vat... Všich­ni vy­slech­nu­tí svědci pop­sa­li oba pa­cha­te­le vel­mi obecně s tím, že je­den byl vy­šší a dru­hý niž­ší. Žá­dným způso­bem však ani jed­no­ho z pa­cha­telů svědci ne­pop­sa­li ta­ko­vý­mi in­di­vi­dua­li­zu­jí­cí­mi zna­ky, z nichž by by­lo mož­né do­vo­dit, že jde kon­krétně o stěžo­va­te­le. Žá­dný ze svědků ta­ké neb­yl scho­pen potvr­dit, že ru­ka­vi­ce na před­lo­že­né fo­tog­ra­fii by­ly ru­ka­vi­ce, kte­ré mě­li pa­cha­te­lé či je­den z nich na místě či­nu. Svědci se re­le­van­tním způso­bem vy­jádři­li jen k ob­jek­tiv­ní strán­ce, tj. jed­ná­ní pa­cha­telů, kte­ré vidě­li, ale ni­ko­li k iden­ti­fi­ka­ci pa­cha­telů, což je i po­cho­pi­tel­né, když jak by­lo zjištěno, by­li od­ěni do mo­to­cyk­lo­vé­ho ob­le­če­ní s přil­ba­mi a kuk­la­mi na hla­vách.“.

„48. Z uve­de­né­ho ply­ne, že ná­mit­ky, kte­ré stěžo­va­te­lé up­lat­ni­li v po­da­ných od­vo­lá­ních, vr­chní soud po­sou­dil ja­ko ne­výz­nam­né a ne­pod­stat­né, přičemž ná­le­žitě nepřih­lédl k důkazům vy­zní­va­jí­cím v je­jich prospěch. Ji­nak řeče­no zpo­chyb­nil a zes­la­bil veš­ke­ré důka­zy, kte­ré svědči­ly ve prospěch stěžo­va­telů, a zto­tož­nil se se zá­věrem o je­jich vině při ab­sen­ci byť je­di­né­ho důka­zu, vy­jma pa­cho­vých stop, ze kte­ré­ho by by­lo mož­né do­vo­dit, že vy­tý­ka­né jed­ná­ní spá­cha­li právě stěžo­va­te­lé.“.

„49. U důka­zu pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí pak, stejně ja­ko kraj­ský soud, ne­res­pek­to­val zá­věry ob­sa­že­né v obecně zá­vaz­ném ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Na Zprá­vu Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty si­ce rea­go­val, ale je­jí zá­věry rovněž od­mítl bez zoh­lednění ja­ké­ho­ko­liv ji­né­ho vědec­ké­ho zkou­má­ní či ap­li­ka­ce ji­ných poz­natků, vy­jma teh­dy plat­né­ho Po­ky­nu č. 9/2009, kte­rý však již ne­by­lo mož­no pod­le ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ap­li­ko­vat bez dal­ší­ho, zej­mé­na aniž by by­ly sou­časně ref­lek­to­vá­ny ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy.“.

„51. Jak by­lo již sho­ra uve­de­no a jak Ústav­ní soud pod­robně vy­lo­žil již ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, v in­kri­mi­no­va­né době, tj. v době plat­nos­ti Po­ky­nu č. 9/2009, mu­se­la být me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­ve­de­na nej­méně za pou­ži­tí stan­dardů ply­nou­cích z da­né­ho po­ky­nu, ov­šem ty­to stan­dar­dy před­sta­vo­va­ly jen ur­či­té mi­ni­mum po­ža­davků na pou­ži­tí to­ho­to důka­zu. Sou­časně by­lo s oh­le­dem na zá­věry ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, po­vin­nos­tí roz­ho­du­jí­cí­ho sou­du ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy. Přís­nost, kte­rou je nut­no na dodr­žo­vá­ní těchto stan­dardů klást, je přitom lo­gic­ky větší za si­tua­ce, kdy důkaz­ní si­tua­ce ne­ní jed­noz­nač­ná a kdy ved­le to­ho­to nepřímé­ho důkaz­ní­ho prostřed­ku neexis­tu­jí jed­noz­nač­né důka­zy dal­ší, ja­ko je to­mu v ny­ní po­su­zo­va­né věci.“.

52. Kde sa o. i. uvá­dza: „K pod­mín­ce sta­no­ve­né v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, že me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce mu­sí ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy, Nej­vyš­ší soud v roz­po­ru s je­ho nos­ný­mi důvo­dy po­dotkl, že di­kce Ústav­ní­ho sou­du je v tom­to bodě obec­ná a že Ústav­ní soud blí­že nes­pe­ci­fi­ko­val, jak by soud, co­by v otáz­ce vědy laic­ký or­gán, měl pos­tu­po­vat, resp. vy­hod­no­co­vat, ja­ké z mož­ných no­vých poz­natků v da­né ob­las­ti je při uži­tí té­to me­to­dy nut­no nás­le­do­vat. Přitom z od­ůvodnění ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 vy­plý­vá, že i v tom­to směru je dos­ta­tečně instruk­tiv­ní (srov. bo­dy 22 až 32).“.

„57. Nut­no do­dat, že i v případě, že by pos­tup or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní při pro­vádění důka­zu me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce z hle­dis­ka po­ža­davků kla­de­ných práv­ní úp­ra­vou i ju­di­ka­tu­rou ob­stál, před­sta­vo­va­ly by pa­cho­vé sto­py jen je­di­ný nepřímý a podpůr­ný důkaz, na je­hož vý­luč­ném zá­kladě by ne­by­lo mož­no dospět k uz­ná­ní vi­ny stěžo­va­telů.“.

„58. Nez­bý­vá pro­to než uzavřít, že zá­věr obec­ných soudů, že stěžo­va­te­lé se do­pus­ti­li vy­tý­ka­né­ho jed­ná­ní, nel­ze po­va­žo­vat za ná­le­žitě pro­ká­za­ný a dos­ta­tečně od­ůvodně­ný, resp. je v extrém­ním roz­po­ru se skut­ko­vý­mi zjištění­mi obec­ných soudů vy­chá­ze­jí­cích z do­sud pro­ve­de­ných důkazů, čímž se vy­my­ká z me­zí § 2 od­st. 5 tres­tní­ho řádu a je sou­časně i v roz­po­ru se zá­sa­dou vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů (§ 2 od­st. 6 tres­tní­ho řádu) a pra­vid­lem in du­bio pro reo vy­plý­va­jí­cím z prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny pod­le čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, čímž by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­telů na řád­ný pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny.“.



IV. ÚS 2773/20



Čes­ká re­pub­li­ka
NÁLEZ
Ústav­ní­ho sou­du

Jmé­nem re­pub­li­ky


Ústav­ní soud roz­hodl v se­ná­tu slo­že­ném z před­se­dy Jo­se­fa Fia­ly a soudců Ja­na Fi­li­pa a Pav­la Šáma­la (soud­ce zpra­vo­da­je) o ús­tav­ních stíž­nos­tech stěžo­va­telů M. S., t. č. ve Va­zeb­ní vězni­ci, za­stou­pe­né­ho JUDr. Jiřím No­vá­kem, ad­vo­ká­tem, síd­lem So­kol­ská 1788/60, Pra­ha 2 – No­vé Město, a M. Z., t. č. ve Vězni­ci, za­stou­pe­né­ho JUDr. Mi­chaelem Bar­ton­čí­kem, Ph.D., ad­vo­ká­tem, síd­lem Ko­liště 259/55, Br­no, pro­ti us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. čer­vna 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 16. říj­na 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a roz­sud­ku Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně ze dne 6. úno­ra 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528, za účas­ti Nej­vyš­ší­ho sou­du, Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci a Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně, ja­ko účas­tníků říze­ní, a Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství, Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci a Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně – po­boč­ky ve Zlíně, ja­ko ved­lej­ších účas­tníků říze­ní, tak­to:

I. Us­ne­se­ním Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 6. 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 16. 10. 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně ze dne 6. 2. 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528 by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­telů na soud­ní ochra­nu za­ru­če­né čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny za­kot­ve­ná v čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod a v čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod.

II. Us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 6. 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 16. 10. 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a roz­su­dek Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ky ve Zlíně ze dne 6. 2. 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528 se ru­ší.



Od­ůvodnění

I.
Skut­ko­vé okol­nos­ti přípa­du a ob­sah na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí

1. Ústav­ní­mi stíž­nos­tmi pod­le čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Ústa­va“) a § 72 a násl. zá­ko­na č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du (dá­le jen „zá­kon o Ústav­ním sou­du“), ve znění pozdějších před­pisů, se stěžo­va­te­lé do­má­ha­jí zru­še­ní v zá­hla­ví ozna­če­ných roz­hod­nu­tí s tvr­ze­ním, že ji­mi doš­lo k po­ru­še­ní je­jich ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv a svo­bod za­kot­ve­ných v čl. 2 od­st. 3 Ústa­vy, čl. 2 od­st. 2, čl. 36 od­st. 1, čl. 39 a čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“) a čl. 6 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“). Ústav­ní soud us­ne­se­ním ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2773/20, II. ÚS 2801/20 (všech­na roz­hod­nu­tí jsou dos­tup­ná na http://na­lus.usoud.cz) roz­hodl o spo­je­ní věcí obou stěžo­va­telů ke spo­leč­né­mu říze­ní pod sp. zn. IV. ÚS 2773/20.

2. Z ús­tav­ní stíž­nos­ti a přilo­že­ných pod­kladů se po­dá­vá, že na­pa­de­ným roz­sud­kem Kraj­ské­ho sou­du v Brně – po­boč­ka ve Zlíně (dá­le jen „kraj­ský soud“) byl pr­vní stěžo­va­tel uz­nán vin­ným po­ku­sem zlo­či­nu lou­pe­že pod­le § 21 od­st. 1 zá­ko­na č. 40/2009 Sb., tres­tní zá­ko­ník, k § 173 od­st. 1, od­st. 2 písm. c) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, dru­hý stěžo­va­tel zlo­či­nem lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1, od­st. 2 písm. b), c) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 21 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a oba stěžo­va­te­lé přeči­nem poš­ko­ze­ní ci­zí věci pod­le § 228 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku. Uve­de­ných zlo­činů se (stručně uve­de­no) pod­le kraj­ské­ho sou­du do­pus­ti­li tím, že dne 8. 9. 2015 v době me­zi 11.20 až 11.35 hod. v Uher­ském Hra­diš­ti po před­cho­zí do­hodě vstou­pi­li spo­lečně do pro­dej­ny ob­chod­ní spo­leč­nos­ti KLE­NO­TY JAS, s. r. o., přičemž by­li od­ěni do mo­to­cyk­lo­vé­ho ob­le­če­ní s přil­ba­mi a kuk­la­mi na hla­vách. Dru­hý stěžo­va­tel přešel za ob­služ­ný pult k pro­da­vač­ce, přine­se­ným šrou­bo­vá­kem vy­pá­čil dvě zá­suv­ky pod ob­služ­ným pul­tem, ze kte­rých vy­bí­ral šper­ky a dá­val je do taš­ky, kte­rou si do pro­dej­ny přines­li se se­bou. Pr­vní stěžo­va­tel ve stej­né době přis­tou­pil ke skleněným vit­rí­nám, kte­ré se na­chá­ze­ly v pros­to­ru před ob­služ­ným pul­tem, od­emkl klí­čem v zá­mku a z nich bral pla­ta se šper­ky, kte­ré rovněž uk­lá­dal do přine­se­né taš­ky. Za té­to si­tua­ce do pro­dej­ny ve­šel ko­lem­jdou­cí Mgr. Z. T., kte­rý se sna­žil za­brá­nit pa­cha­telům v lou­pe­ži, kdy na ně nejdříve křikl a vy­běhl ze zlat­nic­tví na chod­bu, kde se sna­žil dr­že­ním vstup­ních dveří do pro­dej­ny za­brá­nit stěžo­va­telům v od­ne­se­ní lu­pu, v čemž se mu zá­hy sna­žil po­mo­ci i dal­ší ko­lem­jdou­cí D. M., kdy oba spo­lečně dr­že­li pros­kle­né dveře zlat­nic­tví. Na to stěžo­va­te­lé rea­go­va­li sna­hou o opuštění pro­dej­ny, a když se jim ne­dařilo dveře otevřít, dru­hý stěžo­va­tel jed­nak že­lez­ným pá­čid­lem roz­bil ve vý­ši hla­vy skleněnou vý­plň dveří, kte­rá se roztříš­ti­la a za­sáh­la oči poš­ko­ze­né­ho Mgr. Z. T., kte­rý pro bo­lest v očích dveře pus­til a z místa se sna­žil od­ejít, a jed­nak vy­táhl do té do­by skrý­va­nou pis­to­li, kte­rou na­mířil na D. M., kte­rý dveře ta­ké pus­til. Na to stěžo­va­te­lé otevřený­mi dveřmi od­chá­ze­li z pro­dej­ny, přičemž se ještě D. M. sna­žil od­eb­rat pr­vní­mu stěžo­va­te­li taš­ku s ulou­pe­ný­mi šper­ky, kte­rou měl na ra­me­ni, za­ča­li se o ni přeta­ho­vat, na což za­rea­go­val dru­hý stěžo­va­tel střele­ním poš­ko­ze­né­ho zblíz­ka do lýt­ka pra­vé no­hy, čímž za­brá­nil v dal­ším kla­de­ní od­po­ru, a oba stěžo­va­te­lé z ves­ti­bu­lu do­mu utek­li na uli­ci, aniž by s se­bou od­nes­li i taš­ku, kte­rá zůsta­la na místě či­nu i se šper­ky. Za uve­de­ný zlo­čin byl pr­vní stěžo­va­tel od­sou­zen pod­le § 173 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní pě­ti let, pro je­hož vý­kon byl pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou, a dru­hý stěžo­va­tel pod­le § 173 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v tr­vá­ní os­mi let, pro je­hož vý­kon byl pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou. Pod­le § 228 od­st. 1 zá­ko­na č. 141/1961 Sb., o tres­tním říze­ní soud­ním (tres­tní řád), ve znění pozdějších před­pisů, by­la oběma stěžo­va­telům ulo­že­na po­vin­nost spo­lečně a ne­roz­dílně za­pla­tit poš­ko­ze­né ob­chod­ní spo­leč­nos­ti KLE­NO­TY JAS, s. r. o., náh­ra­du ško­dy ve vý­ši 37 582 Kč. Pod­le § 228 od­st. 1 tres­tní­ho řádu by­la dru­hé­mu stěžo­va­te­li ulo­že­na po­vin­nost za­pla­tit na náh­ra­du ško­dy poš­ko­ze­ným Mgr. Z. T. čás­tku ve vý­ši 74 489 Kč, D. M. čás­tku ve vý­ši 316 507 Kč a Zdra­vot­ní po­jiš­ťovně Mi­nis­ter­stva vnit­ra Čes­ké re­pub­li­ky, po­boč­ce Olo­mouc a Os­tra­va, čás­tku ve vý­ši 316 182 Kč. Kraj­ský soud dospěl k zá­věru o vině stěžo­va­telů zej­mé­na na zá­kladě pa­cho­vých stop a vý­povědí svědků. Zdůraz­nil, že od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní by­lo zřej­mé, že pro roz­hod­nu­tí o vině ob­ža­lo­va­ných bu­de stěžej­ní vy­hod­no­ce­ní od­bor­ných vy­jádření z obo­ru kri­mi­na­lis­tic­ké od­oro­lo­gie, resp. vy­hod­no­ce­ní čin­nos­ti slu­žeb­ních psů, kte­rá ved­la k zá­věrům v těchto od­bor­ných vy­jádřeních uve­de­ným. Soud však ještě po­va­žo­val za nut­né i mož­né vrá­tit se až do ob­do­bí před­chá­ze­jí­cí­ho sa­mot­ným od­běrům pa­cho­vých stop i pa­cho­vých vzorků osob – ob­ža­lo­va­ných. Ne­bý­vá pra­vid­lem, že by ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu sou­du před­lo­že­né­ho ne­by­lo zřej­mé, ja­ký­mi ces­ta­mi se z pa­cha­telů sta­li po­dezře­lí, av­šak nas­ta­la-li ta­to si­tua­ce, je evi­den­tní, že se tak sta­lo na zá­kladě ope­ra­tiv­ní čin­nos­ti po­li­cie, po­taž­mo in­for­ma­ce z prostředí, v němž se pa­cha­te­lé či je­den z nich po­hy­bo­va­li, v němž by­li zná­mí a z něhož ta­to in­for­ma­ce, že právě ob­ža­lo­va­ní jsou či by moh­li být pa­cha­te­li pro­jed­ná­va­né tres­tné čin­nos­ti, po­chá­zí. Ta­to in­for­ma­ce ne­moh­la vznik­nout sa­ma od se­be, a i ona má ur­či­tou vy­po­ví­da­cí hod­no­tu. Ta­to in­for­ma­ce pak by­la ověřová­na me­to­dou pa­cho­vé kom­pa­ra­ce za vy­uži­tí slu­žeb­ních psů Po­li­cie Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Po­li­cie ČR“), což byl pr­vní krok k nynější­mu vy­slo­ve­ní zá­věru o vině ob­ža­lo­va­ných. Dá­le shle­dal, že vý­sled­ky pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce jsou pod­po­ro­vá­ny svědec­ký­mi vý­pověďmi K. K., E. Č., I. T., dá­le fo­to­do­ku­men­ta­cí z místa či­nu a ma­te­riá­ly poříze­ný­mi k fy­zic­kým pa­ra­metrům obou stěžo­va­telů. Ná­le­zy pa­cho­vých stop pod­le kraj­ské­ho sou­du od­po­ví­da­jí zjištěné­mu průběhu skut­ko­vé­ho děje. Za vý­znam­ný mo­ment důle­ži­tý pro iden­ti­fi­ka­ci stěžo­va­telů po­va­žo­val kraj­ský soud vý­ško­vý roz­díl stěžo­va­telů, kte­rý svědkům umož­nil přesněji pop­sat je­jich jed­ná­ní. Ob­ha­jo­bou navr­ho­va­né důka­zy, kte­ré mě­ly pro­ka­zo­vat, že stěžo­va­te­lé se v kri­tic­ké době zdr­žo­va­li na svém pra­co­viš­ti a ne­moh­li se te­dy účas­tnit lou­pež­né­ho přepa­de­ní, vy­hod­no­til kraj­ský soud ja­ko nevěro­hod­né.

3. Kraj­ský soud se za­bý­val i Zprá­vou Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty o průběhu tes­to­vá­ní re­lia­bi­li­ty me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­váděné spe­ciálně vy­cvi­če­ný­mi slu­žeb­ní­mi psy Po­li­cie ČR, vy­pra­co­va­nou ko­lek­ti­vem autorů pod ve­de­ním Ing. Lud­ví­ka Pin­ce, Ph.D. (dá­le jen „Zprá­va Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty“), ke kte­ré uvedl, že „(t)eorie (byť vy­chá­ze­jí­cí z ur­či­tých testů), …, do­kon­ce s oh­le­dem na zjištěnou chy­bo­vost ne­do­po­ru­či­la za teh­dej­ších nor­ma­tiv­ních pod­mí­nek vy­uži­tí to­ho­to důka­zu v tres­tním říze­ní, což se vzta­hu­je i k pro­jed­ná­va­né věci, ne­boť pa­cho­vá kom­pa­ra­ce by­la pro­váděna za účin­nos­ti před­cho­zí­ho po­ky­nu po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta.“ S tím­to ná­zo­rem přís­luš­né­ho ús­ta­vu se však kraj­ský soud nez­to­tož­nil, a to zej­mé­na s oh­le­dem na ar­gu­ment tý­ka­jí­cí se zjištěné chy­bo­vos­ti, ne­boť je přesvědčen, že ne­ní mož­no souh­la­sit s tím, že by vý­sled­ky čin­nos­ti slu­žeb­ních psů nemě­ly být pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní vy­uží­vá­ny, nel­ze-li ten­to důkaz­ní prostředek po­va­žo­vat za stop­ro­centně spo­leh­li­vý. Ta­ko­vou spo­leh­li­vost však ani oče­ká­vat nel­ze, ne­boť pes je ži­vý tvor, a ni­ko­li stroj. Nel­ze ta­ké po­mi­nout, že do­pus­tí-li se pes chy­by, ve vel­ké většině případů jde o om­yl ne­ga­tiv­ní, te­dy že neoz­na­čí sto­pu, u níž se sho­da s pa­cho­vým vzor­kem oso­by před­pok­lá­dá, že se te­dy mý­lí da­le­ko spí­še ve prospěch po­dezře­lé oso­by. Kraj­ský soud pro­to za­ujal ná­zor, že s vý­sled­ky pa­cho­vé kom­pa­ra­ce ja­ko s důka­zem pra­co­vat lze.

4. Od­vo­lá­ní stěžo­va­telů pro­ti roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du Vr­chní soud v Olo­mou­ci (dá­le jen „vr­chní soud“) na­pa­de­ným us­ne­se­ním za­mítl pod­le § 256 tres­tní­ho řádu ja­ko nedůvod­ná. Stěžo­va­te­lé v po­da­ných od­vo­lá­ních předev­ším na­mít­li, že kraj­ský soud neměl pou­žít ja­ko důkaz vý­sled­ky pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce. Vr­chní soud však po­va­žo­val zá­věry kraj­ské­ho sou­du v tom­to oh­le­du za správ­né s tím, že otis­ky pa­cho­vých stop a srov­ná­va­cí pa­cho­vé vzor­ky by­ly za­jiště­ny v sou­la­du s teh­dy plat­nou práv­ní úp­ra­vou a va­dy ne­by­ly zjiště­ny ani při reali­za­ci sa­mot­né pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce. Do­dal, že ta­ko­vý zá­věr má opo­ru i ve vy­jádření znal­ce z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ky, od­větví kri­mi­na­lis­tic­ké od­oro­lo­gie, doc. JUDr. Mar­ti­na Kloub­ka, Ph. D., kte­rý zdůraz­nil, že na po­rov­ná­ní otisků pa­cho­vých stop a pa­cho­vých vzorků stěžo­va­telů se po­dí­le­lo ví­ce psů a ví­ce pso­vodů, což zvy­šu­je věro­hod­nost vý­sledků pa­cho­vé kom­pa­ra­ce. Pod­le vr­chní­ho sou­du kraj­ský soud při hod­no­ce­ní to­ho­to důka­zu plně res­pek­to­val kon­stan­tní ju­di­ka­tu­ru, pod­le kte­ré mo­hou být vý­sled­ky me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce jen nepřímým důka­zem, a vi­nu stěžo­va­telů do­vo­dil též na zá­kladě vý­povědí svědků, kteří by­li přepa­de­ní přítom­ni, a za si­tua­ce, kdy vy­lou­čil, že by moh­ly být prav­di­vé důka­zy, kte­ré mě­ly vy­zní­vat ve prospěch stěžo­va­telů. Na­lé­za­cí­mu sou­du ov­šem v té­to sou­vis­los­ti vr­chní soud vy­tkl, že svůj zá­věr o vině obou stěžo­va­telů sta­ví mi­mo ji­né­ho ta­ké na tvr­ze­ní, že sta­li-li se z nich po­dezře­lí, doš­lo k to­mu na zá­kladě ope­ra­tiv­ní čin­nos­ti po­li­cie, resp. in­for­ma­ce z prostředí, v němž se po­hy­bo­va­li, a že ta­to in­for­ma­ce ne­moh­la vznik­nout sa­ma od se­be, tak­že má ur­či­tou vy­po­ví­da­cí hod­no­tu. Ta­to úva­ha na­lé­za­cí­ho sou­du, že ja­ké­si neur­či­té a ni­čím ne­pod­lo­že­né in­for­ma­ce před­pro­ces­ní­ho cha­rak­te­ru mo­hou od­ůvod­nit zá­věr o je­jich vině, je vad­ná ze své pod­sta­ty, a je v roz­po­ru s § 220 od­st. 2 tres­tní­ho řádu (bo­dy 66 a 67 roz­sud­ku Vr­chní­ho sou­du), av­šak ani to nemůže pod­le Vr­chní­ho sou­du zpo­chyb­nit zá­věr kraj­ské­ho sou­du o vině stěžo­va­telů.

5. Do­vo­lá­ní stěžo­va­telů pro­ti us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du Nej­vyš­ší soud na­pa­de­ným us­ne­se­ním od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu. K ná­mit­kám stěžo­va­telů tý­ka­jí­cím se pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce kon­sta­to­val, že jde o ná­mit­ky směřují­cí do ob­las­ti do­ka­zo­vá­ní, kte­ré nel­ze podřadit pod dek­la­ro­va­né do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tres­tní­ho řádu. Nej­vyš­ší soud se k nim však vzhle­dem k mož­né exis­ten­ci extrém­ní­ho roz­po­ru vy­jádřil. S oh­le­dem na stěžo­va­te­li zmi­ňo­va­ný ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (N 47/80 SbNU 573) uvedl, že v době, kdy doš­lo k sej­mu­tí pa­cho­vých stop a je­jich nás­led­né kom­pa­ra­ci, pla­til po­kyn ředi­te­le Ředi­tel­ství služ­by pořád­ko­vé po­li­cie Po­li­cej­ní­ho pre­zi­dia Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 1. 7. 2009 č. 9/2009 (dá­le jen „Po­kyn č. 9/2009“), pro­to stěžo­va­te­li na­mí­ta­né opo­me­nu­tí po­ky­nu po­li­cej­ní­ho pre­zi­den­ta č. 313/2017 o pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ci osob (dá­le jen „Po­kyn č. 313/2017“) je ire­le­van­tní, ne­boť v uve­de­né době ještě nep­la­til. Nej­vyš­ší soud zdůraz­nil, že me­to­di­ka důkaz­ních prostředků se vy­ví­jí a rea­gu­je na no­vé tech­nic­ké a vědec­ké ob­je­vy, nic­méně, že si nel­ze před­sta­vo­vat, že no­vý pos­tup má auto­ma­tic­ky za nás­le­dek pro­ces­ní ne­pou­ži­tel­nost důkaz­ní­ho prostřed­ku za­jištěné­ho v sou­la­du s me­to­di­kou před­chá­ze­jí­cí, resp. v době, kdy ještě no­vá me­to­di­ka ne­by­la pro­cesně up­ra­ve­na. K dru­hé pod­mín­ce zmíněné v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, tj. že me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce mu­sí ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy, Nej­vyš­ší soud po­dotkl, že di­kce Ústav­ní­ho sou­du je v tom­to bodě obec­ná. Ústav­ní soud dek­la­ro­val, že me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce mu­sí ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní, kdy však blí­že nes­pe­ci­fi­ko­val, jak by soud, co­by v otáz­ce vědy laic­ký or­gán, měl pos­tu­po­vat, resp. vy­hod­no­co­vat, ja­ké z mož­ných no­vých poz­natků v da­né ob­las­ti je při uži­tí té­to me­to­dy nut­no nás­le­do­vat. K tvr­ze­ní stěžo­va­telů, že obec­né sou­dy po­chy­bi­ly, když ne­zoh­led­ni­ly zá­věry ob­ha­jo­bou před­lo­že­né Zprá­vy o průběhu tes­to­vá­ní re­lia­bi­li­ty me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­váděné spe­ciálně vy­cvi­če­ný­mi psy Po­li­cie ČR vy­pra­co­va­nou Čes­kou zemědělskou uni­ver­zi­tou, cen­trem pro vý­zkum cho­vá­ní psů (viz č. l. 1411 a násl. spi­su), kte­rou vy­pra­co­val ko­lek­tiv autorů pod ve­de­ním Ing. Lud­ví­ka Pin­ce, Ph.D., a ze kte­ré vy­ply­nu­lo, že psi jsou schop­ni pa­cho­vou kom­pa­ra­ci pro­vádět, av­šak chy­bo­vost je na­to­lik vy­so­ká, že vy­uži­tel­nost me­to­dy pro­vádění za stá­va­jí­cích pod­mí­nek ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku je prak­tic­ky vy­lou­če­na, Nej­vyš­ší soud zdůraz­nil, že na někte­ré zá­věry Zprá­vy by­lo rea­go­vá­no změnou me­to­di­ky a vy­dá­ním Po­ky­nu č. 313/2017, kte­rý nah­ra­dil Po­kyn č. 9/2009. Do­dal však, že je zřej­mé, že ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní, jak­ko­li se vy­ví­jí, mu­sí mít vždy jas­ná pra­vid­la a us­tá­le­nou for­mu pro všech­ny or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní, aby se za­me­zi­lo si­tua­cím, kdy by se důka­zy zís­ká­va­ly a vy­hod­no­co­va­ly v ob­dob­ných přípa­dech od­liš­nou me­to­di­kou, te­dy své­volně. Tím by zej­mé­na u neo­pa­ko­va­tel­ných důkazů, ja­kým je i pa­cho­vá iden­ti­fi­ka­ce, doš­lo k je­jich úpl­né­mu zne­hod­no­ce­ní.

6. V průběhu říze­ní o ús­tav­ních stíž­nos­tech stěžo­va­te­lé po­da­li návr­hy na ob­no­vu říze­ní, kte­ré kraj­ský soud us­ne­se­ním ze dne 28. 1. 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389 pod­le § 278 od­st. 1 tres­tní­ho řádu za­mítl ja­ko nedůvod­né. Ve veřej­ném za­se­dá­ní v ob­no­vo­va­cím říze­ní pro­vedl do­ka­zo­vá­ní v roz­sa­hu vy­plý­va­jí­cím z ob­sa­hu po­da­ných návrhů na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní a někte­ré důka­zy pro­vedl i z vlas­tní ini­cia­ti­vy. K stěžej­ní­mu důka­zu, tj. zna­lec­ké­mu po­sud­ku vy­pra­co­va­né­mu Čes­kou zemědělskou uni­ver­zi­tou v Pra­ze, fa­kul­tou ag­ro­bio­lo­gie, pot­ra­vi­no­vých a přírod­ních zdrojů, k je­hož vy­pra­co­vá­ní doš­lo na žá­dost ob­ha­jo­by a je­hož autoři dospě­li k zá­věru, že vý­sled­ky pa­cho­vé kom­pa­ra­ce nel­ze po­va­žo­vat za věro­hod­né a nemě­ly by slou­žit ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní, kraj­ský soud uvedl, že po ob­sa­ho­vé strán­ce nepřinesl ten­to po­su­dek nic no­vé­ho. Pod­le kraj­ské­ho sou­du me­to­du pa­cho­vé kom­pa­ra­ce ja­ko ta­ko­vou nel­ze za­vr­hnout a ani dal­ší pro­ve­de­né důka­zy, zej­mé­na svědec­ké vý­povědi, ne­by­lo mož­no po­va­žo­vat za důka­zy, kte­ré by moh­ly vést k ji­né­mu roz­hod­nu­tí o vině stěžo­va­telů, nao­pak šlo pod­le něj o důka­zy, kte­ré před­cho­zí roz­hod­nu­tí ve věci potvr­zu­jí.

7. Stíž­nos­ti stěžo­va­telů pro­ti us­ne­se­ní kraj­ské­ho sou­du vr­chní soud us­ne­se­ním ze dne 6. 5. 2021 č. j. 3 To 26/2021-2426 pod­le § 148 od­st. 1 písm. c) tres­tní­ho řádu za­mítl. Zto­tož­nil se se sta­no­vis­kem kraj­ské­ho sou­du, že důkaz zna­lec­kým po­sud­kem vy­pra­co­va­ným Čes­kou zemědělskou uni­ver­zi­tou v Pra­ze, fa­kul­tou ag­ro­bio­lo­gie, pot­ra­vi­no­vých a přírod­ních zdrojů, sám o sobě ani ve spo­je­ní s ji­ný­mi důka­zy ne­zak­lá­dá pod­mín­ky pro po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní, a to předev­ším z to­ho důvo­du, že ho v pod­stat­ných okol­nos­tech nel­ze hod­no­tit ja­ko no­vý důkaz a ne­vyp­lý­va­jí z něj ani žá­dné sku­teč­nos­ti sou­du dříve nez­ná­mé. Zdůraz­nil, že roz­díl me­zi do­lo­že­ným po­sud­kem a dříve pro­ve­de­nou Zprá­vou Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty spo­čí­vá v tom, že po­su­dek v obec­né po­lo­ze po­jed­ná­vá o tom, na ja­kých bio­lo­gic­kých prin­ci­pech je za­lo­že­na ol­fak­to­ri­ka, na ja­kých prin­ci­pech je za­lo­žen vý­cvik psa, vy­světlu­je pod­sta­tu jevů ozna­čo­va­ných ja­ko nep­ra­vý spo­jo­va­cí pach a přeno­so­vý pach a řeší mož­nost za­ne­chá­ní pa­cho­vé sto­py přes ru­ka­vi­ce a mož­ný přenos pa­cho­vé sto­py. Vr­chní soud po­dotkl, že da­nou prob­le­ma­ti­kou se za­bý­val již přib­ra­ný zna­lec z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví kri­mi­na­lis­tic­ká od­oro­lo­gie, doc. JUDr. Mar­tin Klou­bek, Ph. D., a na stěžej­ní ar­gu­ment o mož­ném přeno­su pa­cho­vé sto­py by­lo rea­go­vá­no v původ­ním roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du i v us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du. Za no­vé sku­teč­nos­ti by­lo mož­no pod­le vr­chní­ho sou­du po­va­žo­vat pou­ze vy­me­ze­ní ol­fak­to­ri­ky a po­pis vý­cvi­ku psa. Shle­dal však, že ty­to úda­je ne­ma­jí žá­dnou kon­krét­ní spo­ji­tost s po­su­zo­va­nou věcí, pro­to ne­moh­ly za­klá­dat pod­mín­ky pro po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní. Vr­chní soud přisvědčil kraj­ské­mu sou­du i v hod­no­ce­ní vý­povědí nově navr­že­ných svědků a dal­ších důkazů. Zá­věrem do­dal, že vi­na stěžo­va­telů by­la si­ce vy­slo­ve­na na zá­kladě nepřímých důkazů, ale ty­to nes­to­jí izo­lo­vaně, ale tvoří lo­gic­kou, ni­čím ne­na­ru­še­nou a uzavřenou sous­ta­vu důkazů vzá­jemně se dopl­ňu­jí­cích a na se­be na­va­zu­jí­cích, kte­ré shodně a spo­leh­livě do­ka­zu­jí, že pa­cha­te­li předmětné­ho tres­tné­ho či­nu by­li stěžo­va­te­lé.


II.
Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­telů

8. Pr­vní stěžo­va­tel v ús­tav­ní stíž­nos­ti na­mí­tá, že obec­né sou­dy za­lo­ži­ly zá­věr o je­ho vině vý­hradně na pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ci. K to­mu pou­ká­zal na čet­nou ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du, pod­le kte­ré se si­ce pou­ži­tí pa­cho­vých stop ja­ko nepřímé­ho důka­zu či podpůrné­ho důka­zu připouš­tí, sou­časně však nel­ze pou­ze z pa­cho­vých stop do­vo­dit, že se ur­či­tá oso­ba do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu, resp. je třeba, aby ten­to důkaz neb­yl pro uz­ná­ní vi­ny důka­zem je­di­ným [např. již sho­ra zmíně­ný ná­lez sp. zn. IV. ÚS 1098/15 či ná­le­zy ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/2002 (N 84/30 SbNU 287) a ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/2008 (N 103/53 SbNU 293)]. Stěžo­va­tel pod­robně ro­ze­bí­rá jed­not­li­vé v říze­ní pro­ve­de­né důka­zy. Má za to, že ve věci ne­ní dán uzavře­ný řetězec nepřímých důkazů, kte­rý by „pod­pořil“ pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­ci a umož­nil tak vy­ne­se­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku. Ne­souh­la­sí s tím, že sou­dy od­mít­ly je­ho vy­světle­ní, že k přeno­su je­ho pa­chu na mís­to či­nu moh­lo do­jít přes ru­ka­vi­ce, kte­ré dříve pou­ží­val při prá­ci pro dru­hé­ho stěžo­va­te­le (stěžo­va­tel se v průběhu tres­tní­ho říze­ní há­jil tím, že řidič mo­to­cyk­lu za­chy­ce­ný na zá­zna­mu z bez­peč­nos­tních ka­mer má na ru­kou ru­ka­vi­ce, kte­ré jsou po­dob­né těm, kte­ré pou­žil při prá­ci vy­ko­na­né u dru­hé­ho stěžo­va­te­le, a pro­to moh­lo do­jít k přeno­su je­ho pa­chu na mís­to či­nu prostřed­nic­tvím těchto ru­ka­vic). Ar­gu­men­ta­ci soudů při pou­ži­tí je­ho pa­cho­vých stop po­va­žu­je za nes­práv­nou. Je přesvědčen, že byť by­ly v pro­dejně zlat­nic­tví na­le­ze­ny je­ho pa­cho­vé sto­py, nep­ro­ka­zu­je to, že byl v té­to pro­dejně fy­zic­ky příto­men a do­pus­til se vy­tý­ka­né­ho jed­ná­ní, ne­boť pa­cho­vé sto­py se moh­ly na mís­to či­nu dos­tat v důsled­ku přeno­su přes sho­ra zmíněné ru­ka­vi­ce. K vý­povědím svědků uvá­dí, že ani je­den z nich ne­pop­sal, že by se on ja­ko men­ší z pa­cha­telů měl po­hy­bo­vat za pul­tem. Přes­to tam však by­ly na­le­ze­ny je­ho pa­cho­vé sto­py. To pod­le něj svědčí o tom, že místa, kde by­ly na­le­ze­ny je­ho pa­cho­vé sto­py, neod­po­ví­da­jí místům, kde se měl po­hy­bo­vat. Obec­né sou­dy pod­le něj de­for­mo­va­ly důka­zy a dot­váře­ly ob­sah svědec­kých vý­povědí. Jde-li o vý­šku pos­ta­vy pa­cha­te­le, obec­né sou­dy pod­le stěžo­va­te­le vy­šly pou­ze z ja­ké­si ne­jas­né ty­po­vé sho­dy je­ho pos­ta­vy a pos­ta­vy men­ší­ho z pa­cha­telů, av­šak zá­věr o shod­nos­ti pos­tav těchto dvou osob učiněn neb­yl. Za nepřípust­ný po­va­žu­je ta­ké způsob, ja­kým se soud do­ta­zo­val svědků, zda vý­ška je­ho pos­ta­vy od­po­ví­dá men­ší­mu z pa­cha­telů. Pod­le něj šlo o su­ges­tiv­ní otáz­ky, a pro­to je vy­po­ví­da­cí hod­no­ta svědec­kých vý­povědí v tom­to oh­le­du nu­lo­vá, a to již pro­to, že svědci vidě­li pa­cha­te­le v hel­mách, kte­ré ma­jí vý­znam­ný vliv na vní­má­ní vý­šky pos­ta­vy. Stěžo­va­tel vy­tý­ká soudům ta­ké to, že ozna­či­li je­ho ali­bi, že v době či­nu pra­co­val s pa­nem V., za vy­vrá­ce­né. Pou­ka­zu­je na to, že i případ­né vy­vrá­ce­né ali­bi ne­ní důka­zem o vině. Pod­le něj za­jištěné pa­cho­vé sto­py nep­ro­ka­zu­jí, že byl příto­men v pros­to­rách kle­not­nic­tví, a za si­tua­ce, kdy je­di­ným důka­zem zůstá­va­jí pa­cho­vé sto­py, měl by být ctěn prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny a z něj vy­plý­va­jí­cí zá­sa­da (sc. pra­vid­lo) in du­bio pro reo, což se však v po­su­zo­va­né věci nes­ta­lo.

9. Ta­ké dru­hý stěžo­va­tel ve své ús­tav­ní stíž­nos­ti zdůraz­ňu­je, že byl od­sou­zen na zá­kladě nepřímých důkazů, kdy roz­ho­du­jí­cí pro je­ho od­sou­ze­ní by­lo ved­le pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce zjištění, že měl být vy­šším z pa­cha­telů. Tvr­dí, že se da­né lou­pe­že ne­do­pus­til, ve zlat­nic­tví v in­kri­mi­no­va­né době neb­yl a že žá­dný z vy­slech­nu­tých svědků ho nei­den­ti­fi­ko­val ja­ko jed­no­ho z pa­cha­telů. Svědci, kteří se k oso­bám pa­cha­telů (ma­jí­cím po ce­lou do­bu na hlavě přil­by) vy­jádři­li, pop­sa­li oba pa­cha­te­le jen vel­mi obecně s tím, že je­den byl vy­šší a dru­hý niž­ší, z če­hož však pod­le stěžo­va­te­le nel­ze ni­če­ho vy­vo­zo­vat. Dom­ní­vá se, že z pro­ve­de­ných důkazů by­lo mož­no maximálně uči­nit zá­věr o tom, jak se kte­rý ze dvou pa­cha­telů po­hy­bo­val na místě sa­mém. Pou­ka­zu­je na to, že v době, kdy byl trest­ný čin spá­chán, vá­žil cca 115 – 120 kg, přičemž je­ho nad­vá­hu kromě je­ho mat­ky potvr­di­li i dal­ší svědci. Poš­ko­ze­ný D. M. vy­šší­ho z pa­cha­telů přitom pop­sal ja­ko oso­bu nor­mál­ní pos­ta­vy, dos­lo­va uvedl „tlus­tý neb­yl, tlus­tý su já“. Nez­to­tož­ňu­je se pro­to se způso­bem hod­no­ce­ní důkazů sou­dy a je přesvědčen, že pro­ve­de­né důka­zy spo­lu s vý­sled­ky pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce net­voří uce­le­ný řetězec důkazů svědčí­cích o je­ho vině. Pod­le něj obec­né sou­dy ne­pos­tu­po­va­ly v sou­la­du se zá­sa­dou (sc. pra­vid­lem) in du­bio pro reo, ne­boť zto­tožnění je­ho oso­by s jed­ním z pa­cha­telů pro­ved­ly s pou­ži­tím vý­sledků me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, a ni­ko­liv na zá­kladě uzavřené­ho řetězce nepřímých důkazů. K to­mu od­ká­zal, stejně ja­ko pr­vní stěžo­va­tel, na ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du tý­ka­jí­cí se důka­zu pa­cho­vý­mi sto­pa­mi s tím, že sou­dy v po­su­zo­va­né věci ne­roz­ho­do­va­ly v sou­la­du s ní, ne­boť vy­chá­ze­ly vý­lučně z pa­cho­vých stop, kte­ré jen ok­ra­jově dopl­ni­ly ji­né důka­zy. Dá­le stěžo­va­tel soudům vy­tý­ká, že za nevěro­hod­né po­va­žo­va­ly všech­ny svědky, je­jichž vý­slech byl navr­žen ob­ha­jo­bou k pro­ká­zá­ní to­ho, kde se v in­kri­mi­no­va­ném ča­se zdr­žo­val (tj. v prá­ci v Bu­čo­vi­cích). Neús­tav­nost spatřuje i v sa­mot­ném pro­ve­de­ní důka­zu me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce. K to­mu ci­tu­je někte­ré pa­sá­že z již sho­ra zmíněné­ho ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, kde Ústav­ní soud pro ús­tavně kon­for­mní pro­ve­de­ní důka­zu pa­cho­vý­mi sto­pa­mi vy­slo­vil dvě pod­mín­ky, a to dodr­že­ní pos­tu­pu sta­no­ve­né­ho Po­ky­nem č. 9/2009 a ref­lek­to­vá­ní ak­tuál­ních poz­natků vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy. Připouš­tí, že ten­to ná­lez byl vy­dán až po spá­chá­ní da­né­ho tres­tné­ho či­nu, ús­tavněpráv­ní rozměr to­ho­to roz­hod­nu­tí však měl být pod­le něj v po­su­zo­va­né věci plně zoh­ledněn. Sou­časně upo­zor­ňu­je, že Po­kyn č. 9/2009 byl nah­ra­zen Po­ky­nem č. 313/2017, pod­le kte­ré­ho by­la nev­hod­ná me­to­di­ka pro­vádění pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce nah­ra­ze­na no­vou me­to­di­kou ko­re­lu­jí­cí se sou­do­bý­mi poz­nat­ky vědec­ké­ho poz­ná­ní. Stěžo­va­tel má za to, že kraj­ský soud po­chy­bil, když při neak­cep­ta­ci vědec­ké­ho sta­no­vis­ka od­bor­níků před­lo­že­né­ho ob­ha­jo­bou nez­jiš­ťo­val od­bor­né sta­no­vis­ko ji­né. Nej­vyš­ší soud se pod­le něj ta­ké vy­hnul de­tail­ním ná­mit­kám k zto­tožnění je­ho oso­by s oso­bou vy­šší­ho pa­cha­te­le a při ne­zoh­lednění je­ho těles­né kon­sti­tu­ce. Do­dá­vá, že ne­ní prav­dou, že by po­hyb pa­cha­telů ve zlat­nic­tví mohl být ji­ný, než uved­la svědkyně K. (přítom­ná pro­da­vač­ka), ne­boť je­jí po­pis udá­los­tí včetně to­ho, že se niž­ší z pa­cha­telů po­hy­bo­val vý­lučně před pul­tem, od­po­ví­dá i tra­so­lo­gic­kým sto­pám. Je to­ho mínění, že je­ho v do­vo­lá­ní up­latněná ar­gu­men­ta­ce napl­ňo­va­la up­latně­ný do­vo­la­cí důvod pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) tres­tní­ho řádu a že Nej­vyš­ší soud po­chy­bil, když je­ho do­vo­lá­ní od­mítl pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu.

10. Po­dá­ním do­ru­če­ným dne 15. 9. 2021 dru­hý stěžo­va­tel ús­tav­ní stíž­nost dopl­nil o nově zís­ka­ný důkaz, a to Proh­lá­še­ní vědců k me­todě pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­váděné za pou­ži­tí slu­žeb­ních psů Po­li­cie ČR (dá­le jen „Proh­lá­še­ní vědců“), po­dep­sa­né čtr­nác­ti před­ní­mi čes­ký­mi od­bor­ní­ky věnu­jí­cí­mi se prob­le­ma­ti­ce pa­cho­vých stop. Pod­sta­tou Proh­lá­še­ní je vy­jádření vědců, ze kte­ré­ho vy­plý­vá, že me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, tak jak by­la pro­váděna do 1. 4. 2018, je z vědec­ké­ho hle­dis­ka nevěro­hod­ná, a že pos­tup, kdy je pso­vod dopředu in­for­mo­ván o po­zi­ci jed­not­li­vých vzorků, od­po­ru­je ak­tuál­ním vědec­kým poz­natkům.

11. Ústav­ní­mu sou­du by­lo do­ru­če­no i vy­jádření Spol­ku na pod­po­ru ne­zá­vis­lé jus­ti­ce v Čes­ké re­pub­li­ce Šala­moun (ja­ko tzv. ami­cus cu­riae), kte­rý neb­yl účas­tní­kem říze­ní, z něhož vzeš­la ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí, nic­méně měl potřebu sdělit Ústav­ní­mu sou­du svůj ná­zor na věc. V tom­to sta­no­vis­ku je ak­cen­to­vá­no, že dne 25. 3. 2020 vy­pra­co­val zna­lec­ký ús­tav Čes­ká zemědělská uni­ver­zi­ta v Pra­ze po­su­dek, kte­rý je sou­čás­tí předmětné­ho tres­tní­ho spi­su stěžo­va­telů a ze kte­ré­ho vy­plý­vá, že by­la-li pa­cho­vá iden­ti­fi­ka­ce pro­váděna v sou­la­du s Po­ky­nem ředi­te­le Ředi­tel­ství služ­by pořád­ko­vé po­li­cie Po­li­cej­ní­ho pre­zi­dia Čes­ké re­pub­li­ky č. 9/2009, nel­ze v žá­dném případě ta­ko­vé vý­sled­ky po­va­žo­vat za věro­hod­né, ne­boť od­po­ru­jí ak­tuál­ní­mu vědec­ké­mu poz­ná­ní, a pro­to jsou ne­pou­ži­tel­né ja­ko důkaz v tres­tním říze­ní (ob­dobně i v dopl­ňu­jí­cím po­dá­ní, kde na­víc Spo­lek Šala­moun pou­ka­zu­je na vý­še uve­de­né Proh­lá­še­ní vědců). K to­mu Ústav­ní soud připo­mí­ná, že k ta­ko­vým ne­vy­žá­da­ným vy­jádřením od od­liš­ných sub­jektů než účas­tníků či ved­lej­ších účas­tníků říze­ní nepřih­lí­ží (srov. us­ne­se­ní Ústav­ní­ho sou­du ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 2076/18).


III.
Vy­jádření účas­tníků říze­ní a ved­lej­ších účas­tníků říze­ní

12. Ústav­ní soud vy­zval pod­le § 42 od­st. 4 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du účas­tní­ky říze­ní a ved­lej­ší účas­tní­ky říze­ní, aby se k ús­tav­ním stíž­nos­tem stěžo­va­telů vy­jádři­li.

13. Kraj­ský soud ve svém vy­jádření od­ka­zu­je na své původ­ní roz­hod­nu­tí ve věci s kon­sta­to­vá­ním, že oba stěžo­va­te­lé v ús­tav­ní stíž­nos­ti ar­gu­men­tu­jí ve vzta­hu k pro­ve­de­ným důkazům v zá­sadě shodně ja­ko v na­lé­za­cím, od­vo­la­cím a do­vo­la­cím říze­ní. Nad­to k ná­mit­ce pr­vní­ho stěžo­va­te­le, že pra­cov­ní ru­ka­vi­ce, kte­ré za­pomněl ve firmě dru­hé­ho stěžo­va­te­le, mohl při spá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti pou­žít někdo ji­ný, zdůraz­ňu­je, že pou­ži­tí přís­luš­ných ru­ka­vic tře­tí oso­bou by­lo vy­vrá­ce­no dal­ší­mi pro­ve­de­ný­mi důka­zy, a to předev­ším pro­ká­za­nou přítom­nos­tí dru­hé­ho stěžo­va­te­le na místě či­nu, od je­hož přítom­nos­ti lze od­vo­zo­vat i přítom­nost pr­vní­ho stěžo­va­te­le na místě či­nu s oh­le­dem na cha­rak­ter je­ho pos­ta­vy, kte­rá je iden­tic­ká s pos­ta­vou řidi­če mo­to­cyk­lu na ka­me­ro­vých zá­zna­mech, stejně ja­ko je shod­ný poměr vý­šek pa­cha­telů na zá­zna­mech a poměr vý­šek stěžo­va­telů, ja­kož i umístění a „po­sez“ pa­cha­telů na mo­to­cyk­lu pod­le zá­znamů a umístění a „po­sez“ stěžo­va­telů na mo­to­cyk­lu při po­ku­su během říze­ní před sou­dem. Kraj­ský soud pou­ká­zal rovněž na ob­no­vo­va­cí říze­ní a zdůraz­nil, že v něm by­ly pro­ve­de­ny důka­zy, kte­ré ne­jen­že nez­na­me­na­ly důvod pro po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní, ale nao­pak potvr­zo­va­ly před­cho­zí skut­ko­vé zá­věry (mi­mo ji­né za vy­uži­tí in­for­ma­cí veřej­nos­ti a vy­chá­ze­jí­cí z fak­tu, že pa­cha­te­lé je­li na žlu­tém spor­tov­ním mo­to­cyk­lu, by­li vy­ti­po­vá­ni mož­ní pa­cha­te­lé v mís­tech, kam mo­to­cykl ujížděl, kte­rým by­ly od­eb­rá­ny pa­cho­vé vzor­ky, přičemž sho­da by­la potvr­ze­na právě u stěžo­va­telů, i když vzorků by­lo zkou­má­no ví­ce, což dříve sou­du zná­mo ne­by­lo). Kraj­ský soud je to­ho ná­zo­ru, že pro roz­hod­nu­tí o vině stěžo­va­telů byl roz­ho­du­jí­cí sou­lad me­zi zjištění­mi vy­plý­va­jí­cí­mi z me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce a zjištění­mi vy­plý­va­jí­cí­mi z dal­ších pro­ve­de­ných důkazů, předev­ším pak z vý­povědí svědků, čímž doš­lo k vy­tvoření nepřeru­še­né­ho řetězce nepřímých důkazů dok­lá­da­jí­cích vi­nu obou stěžo­va­telů. Za ab­sur­dní ozna­ču­je ná­zor zna­lec­ké­ho ús­ta­vu – Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty v Pra­ze, pod­le kte­ré­ho by ta­to me­to­da nemě­la být v tres­tním říze­ní vy­uží­vá­na s oh­le­dem na chy­by, kte­rých se mo­hou psi do­pus­tit. Má za to, že pro­vádění me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je nas­ta­ve­no tak, aby případ­né chy­by psů mě­ly na vý­sled­ky říze­ní nu­lo­vý do­pad. Mi­ni­ma­li­za­ce ri­zik vy­plý­va­jí­cích z případ­ných po­chy­be­ní psa je pod­le něj za­jiš­ťo­vá­na ta­ké stá­va­jí­cí ju­di­ka­tu­rou, z níž se po­dá­vá, že pa­cho­vé sto­py ma­jí to­li­ko podpůr­ný vý­znam a jsou důka­zem ry­ze nepřímým, což zna­me­ná, že sa­my o sobě ne­mo­hou pos­ta­čo­vat k pro­ká­zá­ní vi­ny. Po­dotkl, že nemůže než souh­la­sit se změnou, k níž doš­lo až po zkou­má­ní pa­cho­vých stop v té­to věci, kdy pa­cho­vou kon­zer­vu umis­ťu­je oso­ba od­liš­ná od pso­vo­da, nic­méně je přesvědčen, že ani před­cho­zí pos­tup nez­na­me­nal ri­zi­ko spo­čí­va­jí­cí v ozna­če­ní nep­ra­vé­ho pa­cha­te­le. Má za to, že je­ho ús­tav­ní­mi stíž­nos­tmi na­pa­de­né roz­hod­nu­tí res­pek­tu­je stá­va­jí­cí ju­di­ka­tu­ru po­tud, je-li pod­le ní ná­lez pa­cho­vé sto­py důka­zem pou­ze fak­tu, že se ob­vině­ný na místě či­nu na­chá­zel. V po­su­zo­va­né věci je však pod­le něj s oh­le­dem na dal­ší pro­ve­de­né důka­zy ta­ké mož­no uči­nit zá­věr, če­ho se na místě či­nu stěžo­va­te­lé do­pus­ti­li.

14. Vr­chní soud rovněž od­ka­zu­je na své původ­ní roz­hod­nu­tí ve věci s tím, že stěžo­va­te­lé v ús­tav­ních stíž­nos­tech pou­ze opa­ku­jí ar­gu­men­ty, kte­ré up­lat­ni­li již v od­vo­la­cím říze­ní.

15. Nej­vyš­ší soud ve svém vy­jádření pou­ka­zu­je na to, že v po­su­zo­va­né věci nes­hle­dal, že by ná­mit­ky stěžo­va­telů by­ly sto za­lo­žit přez­kum­nou po­vin­nost Nej­vyš­ší­ho sou­du, ne­boť šlo o ná­mit­ky čistě skut­ko­vé, kte­ré směřova­ly vý­lučně do ob­las­ti pro­ve­de­né­ho do­ka­zo­vá­ní, a že ve věci nez­jis­til ani tzv. extrém­ní ne­sou­lad me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi na straně jed­né a pro­ve­de­ný­mi důka­zy na straně dru­hé. Pod­le něj sou­dy niž­ších stupňů při roz­ho­do­vá­ní věci vy­chá­ze­ly ved­le pa­cho­vých stop ze svědec­kých vý­povědí hned něko­li­ka svědků, a to včetně pro­da­vač­ky přítom­né na místě či­nu a dvou ko­lem­jdou­cích, kteří se dos­ta­li s pa­cha­te­li lou­pe­že do fy­zic­ké­ho kon­tak­tu, dá­le z fo­to­do­ku­men­ta­ce z místa či­nu a fy­zic­ké kom­pa­ra­ce. Od­ůvodnění soudů jsou pod­le něj jas­ná, lo­gic­ká a přesvědči­vá, ne­vy­ka­zu­jí zna­ky li­bovů­le a zá­věry učiněné sou­dy od­po­ví­da­jí zá­sa­dám for­mál­ní lo­gi­ky. Pro­ces­ní pos­tup soudů niž­ších stupňů po­va­žu­je za správ­ný, pro­to navrhl, aby Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­telů od­mítl.

16. Kraj­ské stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Brně – po­boč­ka ve Zlíně, od­ká­za­lo na roz­hod­nu­tí kraj­ské­ho sou­du, vr­chní sou­du a Nej­vyš­ší­ho sou­du, s ni­miž se plně zto­tož­ni­lo s tím, že pod­le je­ho ná­zo­ru přís­luš­né sou­dy pos­tu­po­va­ly v sou­la­du se zá­ko­nem a že na­pa­de­ný­mi roz­hod­nu­tí­mi ne­doš­lo k zá­sa­hu do zá­klad­ních práv a svo­bod stěžo­va­telů. Navrhlo pro­to, aby Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­telů od­mítl.

17. Vr­chní stát­ní za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci rovněž plně od­ká­za­lo na ob­sah na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí s kon­sta­to­vá­ním, že obec­né sou­dy se ve svých roz­hod­nu­tích ná­le­žitě vy­pořáda­ly se vše­mi ná­mit­ka­mi stěžo­va­telů.

18. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství od­ká­za­lo na své vy­jádření k do­vo­lá­ním stěžo­va­telů, kde shle­da­lo, že up­latněné ná­mit­ky neod­po­ví­da­jí dek­la­ro­va­ným do­vo­la­cím důvodům a jsou i z věcné­ho hle­dis­ka nedůvod­né. K prob­le­ma­ti­ce pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce dá­le zdůraz­ni­lo, že Nej­vyš­ší soud vy­lou­čil, že by vý­sled­ky pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce by­ly pro­cesně ne­pou­ži­tel­né, přičemž se věcí za­bý­val též z hle­dis­ka po­ža­dav­ku, aby me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce ref­lek­to­va­la ak­tuál­ní vědec­ké poz­nat­ky tý­ka­jí­cí se zkou­má­ní té­to me­to­dy. Při svých úva­hách Nej­vyš­ší soud pod­le Nej­vyš­ší­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství přih­lí­žel též k ak­tuál­ní ju­di­ka­tuře Ústav­ní­ho sou­du, zej­mé­na k ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, přičemž důkaz pa­cho­vý­mi sto­pa­mi si­ce byl v předmětné věci důka­zem stěžej­ním, ni­ko­li však důka­zem je­di­ným. Nej­vyš­ší stát­ní za­stu­pi­tel­ství se v ce­lém roz­sa­hu zto­tož­ni­lo s ná­zo­ry Nej­vyš­ší­ho sou­du a kon­sta­to­va­lo, že v do­vo­la­cím říze­ní ne­doš­lo k po­ru­še­ní prá­va na spra­ved­li­vý pro­ces (sc. na soud­ní ochra­nu) ne­bo po­ru­še­ní ji­né­ho ús­tavně za­ru­če­né­ho prá­va stěžo­va­telů. Navrhlo pro­to, aby Ústav­ní soud ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­telů od­mítl.

19. S oh­le­dem na okol­nost, že vy­jádření účas­tníků říze­ní neob­sa­ho­va­la žá­dné ar­gu­men­ty, kte­ré by by­ly stěžo­va­telům nez­ná­mé a by­ly pod­stat­né pro po­sou­ze­ní věci, ne­po­va­žo­val Ústav­ní soud za účel­né za­sí­lat je stěžo­va­telům k případ­né rep­li­ce.


IV.
Pro­ces­ní před­pok­la­dy říze­ní před Ústav­ním sou­dem

20. Ústav­ní soud po­sou­dil splnění pro­ces­ních před­pok­ladů říze­ní a shle­dal, že ús­tav­ní stíž­nos­ti by­ly po­dá­ny včas op­rávněný­mi stěžo­va­te­li, kteří by­li účas­tní­ky říze­ní, v nichž by­la vy­dá­na roz­hod­nu­tí na­pa­de­ná v ús­tav­ní stíž­nos­ti. Ústav­ní soud je k je­jich pro­jed­ná­ní přís­luš­ný. Stěžo­va­te­lé jsou právně za­stou­pe­ni v sou­la­du s § 29 až 31 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du. Je­jich ús­tav­ní stíž­nos­ti jsou přípus­tné, ne­boť stěžo­va­te­lé vy­čer­pa­li všech­ny zá­kon­né pro­ces­ní prostřed­ky k ochraně je­jich prá­va (§ 75 od­st. 1 té­hož zá­ko­na a con­tra­rio).


V.
Po­sou­ze­ní důvod­nos­ti ús­tav­ních stíž­nos­tí

21. Ústav­ní soud je pod­le čl. 83 Ústa­vy soud­ním or­gá­nem ochra­ny ús­tav­nos­ti a tu­to svo­ji pra­vo­moc vy­ko­ná­vá mi­mo ji­né tím, že pod­le čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy roz­ho­du­je o ús­tav­ní stíž­nos­ti pro­ti pra­vo­moc­né­mu roz­hod­nu­tí a ji­né­mu zá­sa­hu or­gánů veřej­né mo­ci do ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv a svo­bod [srov. též § 72 od­st. 1 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du]. Ne­ní sou­čás­tí sous­ta­vy soudů (čl. 91 od­st. 1 Ústa­vy), ne­ní jim in­stančně nadřazen, a ne­za­sa­hu­je do roz­ho­do­va­cí čin­nos­ti soudů vždy, když doš­lo k po­ru­še­ní „běžné zá­kon­nos­ti ne­bo k ji­ným nes­práv­nos­tem“, ale až teh­dy, před­sta­vu­je-li ta­ko­vé po­ru­še­ní zá­ro­veň po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­né­ho zá­klad­ní­ho prá­va ne­bo svo­bo­dy [srov. např. ná­lez Ústav­ní­ho sou­du ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti ne­ní sa­ma o sobě vý­znam­ná ná­mit­ka „nes­práv­nos­ti“ na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí, a ne­ní roz­hod­né, je-li do­vo­zo­vá­na z hmot­né­ho či pro­ces­ní­ho (po­dús­tav­ní­ho) prá­va.

22. Ústav­ní soud se te­dy může za­bý­vat správ­nos­tí hod­no­ce­ní důkazů obec­ný­mi sou­dy jen teh­dy, zjis­tí-li, že v říze­ní před ni­mi by­ly po­ru­še­ny ús­tav­ní prin­ci­py řád­né­ho soud­ní­ho říze­ní. Na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí obec­ných soudů může zru­šit pou­ze teh­dy, nep­ro­bí­ha­lo-li do­ka­zo­vá­ní v tres­tním říze­ní v sou­la­du se zá­sa­dou vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů ve smys­lu § 2 od­st. 6 tres­tní­ho řádu, popř. ne­by­lo-li v říze­ní pos­tu­po­vá­no pod­le zá­sa­dy ofi­cia­li­ty, zá­sa­dy vy­hle­dá­va­cí, zá­sa­dy zjištění skut­ko­vé­ho sta­vu bez důvod­ných po­chyb­nos­tí (§ 2 od­st. 4 a 5 tres­tní­ho řádu) a za res­pek­to­vá­ní zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny (čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, § 2 od­st. 2 tres­tní­ho řádu). Ta­ko­vým pos­tu­pem to­tiž do­chá­zí i k po­ru­še­ní práv za­ru­če­ných čl. 36 od­st. 1, případně i čl. 37 od­st. 3 Lis­ti­ny, a je na místě in­ge­ren­ce Ústav­ní­ho sou­du [viz ná­lez ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) ne­bo ná­lez ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Z hle­dis­ka ús­tavněpráv­ní­ho přez­ku­mu je te­dy vý­znam­né, zda důka­zy, o něž se na­pa­de­né roz­hod­nu­tí opí­rá, tvoří lo­gic­ky uzavře­ný ce­lek a zda od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­hod­nu­tí ne­ne­se zna­ky zřej­mé li­bovů­le.

23. V ny­ní po­su­zo­va­né věci stěžo­va­te­lé na­mí­ta­jí, že obec­né sou­dy za­lo­ži­ly zá­věr o je­jich vině vý­hradně na pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ci a že zá­věr o vině se ved­le pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce neo­pí­rá o žá­dný uzavře­ný řetězec nepřímých důkazů. Obec­né sou­dy ná­le­žitě nepřih­léd­ly k zá­věrům ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, kde Ústav­ní soud pro ús­tavně kon­for­mní pro­ve­de­ní důka­zu pa­cho­vý­mi sto­pa­mi vy­slo­vil dvě pod­mín­ky, a to dodr­že­ní pos­tu­pu sta­no­ve­né­ho Po­ky­nem č. 9/2009 a ref­lek­to­vá­ní ak­tuál­ních poz­natků vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy. Sou­časně upo­zor­ni­li, že Po­kyn č. 9/2009 byl nah­ra­zen Po­ky­nem č. 313/2017, pod­le kte­ré­ho by­la nev­hod­ná me­to­di­ka pro­vádění pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce nah­ra­ze­na no­vou me­to­di­kou ko­re­lu­jí­cí se sou­do­bý­mi poz­nat­ky vědec­ké­ho poz­ná­ní. Stěžo­va­te­lé dá­le tvr­dí, že kraj­ský soud po­chy­bil, když při neak­cep­ta­ci vědec­ké­ho sta­no­vis­ka od­bor­níků před­lo­že­né­ho ob­ha­jo­bou nez­jiš­ťo­val od­bor­né sta­no­vis­ko ji­né. Nej­vyš­ší soud se pak vy­hnul de­tail­ním ná­mit­kám stěžo­va­telů. S oh­le­dem na pou­ži­té důkaz­ní prostřed­ky Ústav­ní soud pro­vedl přez­kum ús­tav­nos­ti na­pa­de­ných roz­hod­nu­tí, kte­rý za­měřil předev­ším na to, zda pro­ces ja­ko ce­lek měl spra­ved­li­vý cha­rak­ter.


a) Obec­ná vý­cho­dis­ka

24. Sou­čás­tí prá­va na řádně ve­de­né tres­tní říze­ní je prin­cip pre­sum­pce ne­vi­ny, z něhož kromě pra­vid­la, pod­le něhož mu­sí být ob­viněné­mu vi­na zá­kon­ným způso­bem pro­ká­zá­na, ply­ne rovněž pra­vid­lo in du­bio pro reo (§ 2 od­st. 1, 2 a 5 tres­tní­ho řádu, čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy). To­to pra­vid­lo zna­me­ná, že ne­ní-li v důkaz­ním říze­ní do­sa­že­no prak­tic­ké jis­to­ty o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých okol­nos­tí, tj. jsou-li přítom­ny v da­ném kon­textu důvod­né po­chyb­nos­ti, jež nel­ze od­stra­nit ani pro­ve­de­ním dal­ší­ho důka­zu, je nut­no roz­hod­nout ve prospěch ob­viněné­ho [srov. např. ná­le­zy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) ne­bo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323)]. Jde o jed­nu z nej­výz­namnějších ús­tav­ních zá­ruk spra­ved­li­vé­ho pro­ce­su v tres­tním říze­ní, od níž se od­ví­jí někte­rá dal­ší důle­ži­tá pra­vid­la do­pa­da­jí­cí zej­mé­na na pro­ces do­ka­zo­vá­ní, včetně hod­no­ce­ní důkazů. Ved­le pra­vid­la in du­bio pro reo tak­to nel­ze opo­mi­nout předev­ším po­ža­da­vek, aby or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní pos­tu­po­va­ly nes­tranně, ne­boť ta­to potřeba je nez­byt­ným před­pok­la­dem důvěry veřej­nos­ti v je­jich roz­ho­do­vá­ní. V té­to sou­vis­los­ti je třeba zdůraz­nit zej­mé­na po­vin­nost ob­jas­ňo­vat stejně peč­livě okol­nos­ti svědčí­cí ve prospěch i v nep­rospěch oso­by, pro­ti níž se říze­ní ve­de (§ 2 od­st. 5, § 164 od­st. 3 tres­tní­ho řádu), ja­kož i po­vin­nost sou­du vy­pořádat se v roz­sud­ku ne­bo us­ne­se­ní s ob­ha­jo­bou a v je­jím rám­ci s navr­že­ný­mi důka­zy ve smys­lu § 125 od­st. 1 tres­tní­ho řádu. Jak uvedl Ev­rop­ský soud pro lid­ská prá­va, pra­vid­lo in du­bio pro reo, kte­ré je spe­ci­fic­kým vý­ra­zem zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny, vy­ža­du­je, aby soud­ci ne­vy­chá­ze­li z předem po­ja­té­ho přesvědče­ní, že ob­vině­ný spá­chal čin, kte­rý je mu kla­den za vi­nu, aby důkaz­ní břeme­no spo­čí­va­lo na ob­ža­lobě a aby případ­né po­chyb­nos­ti by­ly vy­uži­ty ve prospěch ob­viněné­ho (viz roz­su­dek ze dne 24. 7. 2008 ve věci Me­lich a Beck pro­ti Čes­ké re­pub­li­ce, stíž­nost č. 35450/04).

25. Přitom poz­na­tek, že pod­le na­še­ho do­sa­ži­tel­né­ho vědění jis­té (do­ká­za­né) tvr­ze­ní má v sobě ur­či­té pr­vky ne­jis­to­ty, ve­de k větší kri­tič­nos­ti vůči důkazům, k peč­li­vé­mu zkou­má­ní všech in­for­ma­cí, a tím přis­pí­vá k do­sa­že­ní prav­di­vé­ho (ni­ko­li však ve smys­lu tzv. ob­jek­tiv­ní prav­dy) skut­ko­vé­ho zjištění (srov. ta­ké us­ne­se­ní Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1274/2015). Soud­ce to­tiž mu­sí být vnitřně přesvědčen o ur­či­té sku­teč­nos­ti, aby mohl vy­nést roz­hod­nu­tí, kdy mí­ru „přesvědče­ní“ sou­du nel­ze předem ur­čo­vat, pro­to­že soud­ce je při roz­ho­do­vá­ní ne­zá­vis­lý a je vá­zán pou­ze zá­kon­ným příka­zem, kte­rý mu uk­lá­dá zá­sa­da vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů res­pek­to­vat.

26. Mi­mořád­nou po­zor­nost pak soud mu­sí věno­vat hod­no­ce­ní důkazů v tres­tních věcech zej­mé­na teh­dy, jde-li o roz­ho­du­jí­cí důkaz, te­dy o důkaz tak vý­znam­ný ne­bo důle­ži­tý, že jej lze po­va­žo­vat za pravděpo­dobně ur­ču­jí­cí pro vý­sle­dek přípa­du [srov. např. ná­lez ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16 (N 208/83 SbNU 299)]. V ta­ko­vém případě mu­sí být věno­vá­na mi­mořád­ná po­zor­nost je­ho důklad­né­mu prověření a zvá­že­ní je­ho důkaz­ní sí­ly. Or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní jsou po­vin­ny vy­vi­nout vše­mož­né úsi­lí, aby ten­to roz­ho­du­jí­cí usvědču­jí­cí důkaz byl po­kud mož­no doplněn ji­ný­mi, byť třeba nepřímý­mi důka­zy. Ta­ko­vá po­vin­nost pro ně vy­plý­vá ze zá­sa­dy ofi­cia­li­ty a ze zá­sa­dy vy­hle­dá­va­cí (§ 2 od­st. 4 a 5 tres­tní­ho řádu) [srov. ná­le­zy ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), bod 17 a ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), bod 28].

27. Strik­tní dodr­že­ní pro­ces­ních před­pisů plat­ných pro pro­vádění kon­krét­ní­ho důka­zu a správ­né zdo­ku­men­to­vá­ní průběhu pro­vádění pro pozdější do­lo­ži­tel­nost ma­jí na důkaz­ní sí­lu kon­krét­ní­ho důka­zu zá­sad­ní vliv. Ne­pos­tu­pu­je-li or­gán čin­ný v tres­tním říze­ní, kte­rý kon­krét­ní důkaz pro­vá­dí, tím­to způso­bem může být je­ho pos­tup příči­nou sní­že­ní vý­zna­mu či nás­led­né ne­pou­ži­tel­nos­ti ji­nak re­le­van­tní­ho důka­zu [srov. ná­lez ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739), bod 30]. Ústav­ní soud pak v mi­nu­los­ti ju­di­ko­val, že u vy­bra­ných důkaz­ních prostředků práv­ní před­pi­sy sta­no­ví ur­či­té stan­dar­dy, kte­ré jsou však mi­ni­mem po­ža­davků na pou­ži­tí to­ho­to důkaz­ní­ho prostřed­ku. Na dodr­že­ní těchto stan­dardů je třeba klást důraz zej­mé­na teh­dy, ne­ní-li důkaz­ní si­tua­ce jed­noz­nač­ná a neexis­tu­jí-li dal­ší jed­noz­nač­né důka­zy [srov. ná­lez ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 (N 52/84 SbNU 603), bod 38]. V ta­ko­vých přípa­dech je nut­né, aby roz­ho­du­jí­cí důkaz byl reali­zo­ván za dodr­že­ní vy­šších než mi­ni­mál­ních po­ža­davků.

28. Ústav­ní soud na­ko­nec po­va­žu­je za potřeb­né zdůraz­nit, že ne­dodr­že­ní zá­sa­dy pre­sum­pce ne­vi­ny ne­má za nás­le­dek pou­ze to, že by ne­vin­ní li­dé by­li od­sou­ze­ni, ale i to, že sku­teč­ní pa­cha­te­lé by ne­by­li pot­res­tá­ni, což by oh­ro­žo­va­lo spo­leč­nost. Nel­ze než vy­ža­do­vat nej­vyš­ší stan­dard při roz­ho­do­vá­ní o vině a při ne­do­sa­že­ní to­ho­to stan­dar­du je nut­né shle­dat ob­viněné­ho ne­vin­ným, jak­ko­li pravděpo­dob­ná se je­ho vi­na může zdát (srov. ná­lez ze dne 8. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2016/20).

29. Teorie i praxe připouš­tí pro úče­ly uz­ná­ní vi­ny důka­zy přímé a nepřímé. Přímé jsou ty, kte­ré přímo směřují k hlav­ní sku­teč­nos­ti, resp. k vině ne­bo ne­vině ob­viněné­ho, za­tím­co nepřímý­mi se do­ka­zu­je ved­lej­ší sku­teč­nost, ze kte­ré lze usu­zo­vat na sku­teč­nost hlav­ní ne­bo slou­ží na doplnění důkazů přímých. Ji­nak řeče­no, nepřímý důkaz, k to­mu, aby byl pou­ži­tel­ný pro zá­věr o vině ob­viněné­ho, potřebu­je dal­ší, zprostřed­ku­jí­cí sku­teč­nost. Nepřímé důka­zy nej­sou ve vzta­hu k přímým a prio­ri podřad­né. Je ji­mi mož­no pro­ká­zat vi­nu stejně ja­ko důka­zy přímý­mi, ov­šem za pod­mín­ky, že vzá­jemně pro­po­je­ný, nepřeru­še­ný, resp. uzavře­ný řetězec těchto důkazů ji­nou al­ter­na­ti­vu než vi­nu nepřipouš­tí. Za té­to pod­mín­ky soud může vý­rok o vině opřít jen o nepřímé důka­zy (srov. např. Fe­nyk, J., Cí­sařová, D., Gřiv­na T.: Tres­tní prá­vo pro­ces­ní, Pra­ha: Wol­ters Kluwer, 2015, s. 342- 345). Ty­pic­kým přípa­dem nepřímé­ho důka­zu je pou­ži­tí me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce (pa­cho­vé­ho tes­tu) ja­ko důka­zu v tres­tním říze­ní (srov. již sho­ra zmíně­ný ná­lez sp. zn. II. ÚS 2168/07).

30. Ústav­ní soud ve své roz­ho­do­va­cí praxi pou­ži­tí pa­cho­vých stop ja­ko nepřímé­ho ne­bo ta­ké podpůrné­ho důka­zu připouš­tí, resp. obec­nou věro­hod­nost sa­mot­né­ho důka­zu pa­cho­vou zkouš­kou nez­po­chyb­ňu­je. Stejně tak ale připo­mí­ná, že na zá­kladě to­ho­to důka­zu je obecně mož­no dospět pou­ze k zá­věru, že se ur­či­tá oso­ba v blí­že neur­če­né době s největší pravděpo­dob­nos­tí na­chá­ze­la na ur­či­tém místě. Nel­ze te­dy pou­ze z něj jed­noz­načně a bez důvod­ných po­chyb­nos­tí do­vo­dit, že se ta­ko­vá oso­ba do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu, kte­rý se na da­ném místě stal [srov. např. ná­le­zy ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97 (N 28/10 SbNU 179), ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2168/07 (N 82/49 SbNU 185) aj.]. Mu­sí te­dy exis­to­vat dal­ší sku­teč­nos­ti, kte­ré vy­tvoří uzavře­ný řetěz důkazů, resp. nes­mí exis­to­vat žá­dná ji­ná reál­ná mož­nost, že by se či­nu mohl do­pus­tit někdo ji­ný, než oso­ba ob­viněná. Ji­nak řeče­no, aby důkaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí byl dos­ta­ču­jí­cí, je třeba, aby ten­to důkaz neb­yl pro uz­ná­ní vi­ny důka­zem je­di­ným, osa­mo­ce­ným.

31. Me­todě pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce a je­jí­mu pou­ží­vá­ní v tres­tních věcech se Ústav­ní soud vý­znamně věno­val zej­mé­na v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Zde předev­ším uvedl, že pod­le převa­žu­jí­cích od­bor­ných ná­zorů je me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce me­to­dou kri­mi­na­lis­tic­ké tech­ni­ky, kte­rá slou­ží ke zto­tožnění in­di­vi­duál­ní­ho pa­chu fy­zic­ké oso­by s jím vy­tvořenou pa­cho­vou sto­pou na místě či­nu ne­bo na ji­ném místě, kte­ré se spá­chá­ním či­nu sou­vi­sí. Pod­sta­tou me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je sub­jek­tiv­ní cho­vá­ní psa, je­hož správ­nost lze ověřit em­pi­ric­ky a za pou­ži­tí mo­der­ních vědec­kých me­tod vzni­ku pa­chu a fy­zio­lo­gie je­ho vní­má­ní k to­mu zvláště vy­bra­ným a vy­cvi­če­ným psem za pod­mí­nek na­ho­di­los­ti i opa­ko­vá­ní, te­dy způso­bem potvr­zu­jí­cím ne­bo vy­vra­ce­jí­cím mož­nost je­jí­ho vy­uži­tí v kon­krét­ním případě (srov. Straus, J., Klou­bek, M. Kri­mi­na­lis­tic­ká od­oro­lo­gie. Pl­zeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 9-11).

32. I když se způso­by pro­ve­de­ní me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce v de­tai­lech v různých ze­mích od­li­šu­jí, jed­no ma­jí spo­leč­né – cí­lem je ur­čit, že in­di­vi­duál­ní pach po­dezřelé­ho či ob­viněné­ho se na­chá­zí na místě či­nu ne­bo na věcech, kte­ré se spá­chá­ním či­nu skut­kově sou­vi­sí. Čas­to na­mí­ta­nou sla­bi­nou to­ho­to důkaz­ní­ho prostřed­ku je údaj­ná ne­mož­nost ověření vý­sledků po­mo­cí vědec­kých me­tod (viz ná­le­zy sp. zn. I. ÚS 394/97 a ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 418/99 (N 116/19 SbNU 113)]. V té­to sou­vis­los­ti je předev­ším dis­ku­to­vá­no, zda tzv. pa­cho­vá sto­pa je vhod­ná a způso­bi­lá pro in­di­vi­duál­ní iden­ti­fi­ka­ci lid­ské­ho je­din­ce, ja­ké má ta­to sto­pa vlas­tnos­ti, je-li tech­nic­ký­mi prostřed­ky zjis­ti­tel­ná, a zda je cvi­če­ný pes scho­pen tu­to sto­pu iden­ti­fi­ko­vat.

33. Ústav­ní soud ak­cep­tu­je a pod­po­ru­je obezřet­ný přís­tup obec­ných soudů k okol­nos­tem, za kte­rých nepřímý důkaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí byl opatřen, za­jištěn a pro­ve­den a vy­ža­du­je, aby sou­dy těmto okol­nos­tem v roz­hod­nu­tích věno­va­ly od­po­ví­da­jí­cí po­zor­nost (srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 2168/07). V době, kdy doš­lo k sej­mu­tí pa­cho­vých stop a je­jich nás­led­né kom­pa­ra­ci v ny­ní po­su­zo­va­né věci, pla­til Po­kyn č. 9/2009. V ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, kte­rý byl vy­hlá­šen dne 7. 4. 2016, Ústav­ní soud zdůraz­nil, že za ús­tavně kon­for­mní po­va­žu­je nás­le­du­jí­cí po­ža­dav­ky na pro­ve­de­ní důka­zu me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce:
a) Me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce mu­sí být pro­ve­de­na nej­méně za pou­ži­tí stan­dardů vy­plý­va­jí­cích z Po­ky­nu č. 9/2009 a sou­časně mu­sí ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy. Při hod­no­ce­ní důkaz­ní­ho vý­zna­mu vý­sledků pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je třeba se za­bý­vat předev­ším tím, zda kri­mi­na­lis­tic­ký tech­nik a po­li­cej­ní pso­vod, kteří se na iden­ti­fi­ka­ci po­dí­le­li, spl­ňu­jí kva­li­fi­kač­ní před­pok­la­dy nez­byt­né pro vý­kon té­to čin­nos­ti, a zda pou­ži­tý slu­žeb­ní pes ab­sol­vo­val předep­sa­ný vý­cvik, even­tuálně potřeb­né přez­kou­še­ní způso­bi­los­ti iden­ti­fi­ko­vat pa­cho­vé sto­py, případně ja­ké by­ly je­ho do­sa­vad­ní sta­tis­tic­ké vý­sled­ky v úspěšnos­ti iden­ti­fi­ka­ce, zda me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pou­ži­tá v kon­krét­ním případě res­pek­tu­je po­ža­da­vek, aby sto­py by­ly sej­mu­ty a ucho­vá­ny řádně, aby ne­doš­lo k je­jich zá­měně, ne­bo k tzv. přeno­su pa­chu či k nepřípus­tné ma­ni­pu­la­ci při zto­tož­ňo­vá­ní sto­py.
b) Přez­kou­má­ní správ­nos­ti pro­ve­de­ní me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce by mělo být v případě po­chyb­nos­tí pro­ve­de­no po­mo­cí kon­trol­ní­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví kri­mi­na­lis­tic­ké od­oro­lo­gie.
c) Sej­mu­tí pa­cho­vé sto­py bu­de zpra­vid­la neod­klad­ným a čas­to i neo­pa­ko­va­tel­ným úko­nem pod­le § 160 od­st. 4 tres­tní­ho řádu, pro­ve­de­ným předev­ším ve sta­diu před za­há­je­ním tres­tní­ho stí­há­ní.
d) Při sej­mu­tí a iden­ti­fi­ka­ci pa­cho­vé sto­py ob­viněné­ho po za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní je za úče­lem mi­ni­mál­ní­ho doh­le­du nad pro­ve­de­ním to­ho­to úko­nu nez­byt­ná přítom­nost ob­háj­ce ob­viněné­ho případně stát­ní­ho zá­stup­ce (§ 165 od­st. 3 tres­tní­ho řádu). Přítom­nost těchto osob nes­mí mít ne­žá­dou­cí vliv na ne­ru­še­né, resp. ob­jek­tiv­ní pro­ve­de­ní to­ho­to úko­nu.
e) Na sej­mu­tí srov­ná­va­cí pa­cho­vé sto­py, je­hož cí­lem je zís­ká­ní ob­jek­tivně exis­tu­jí­cích důkazů pro fo­ren­zní vy­šetření a kte­ré ne­vy­ža­du­je ak­tiv­ní jed­ná­ní ob­viněné­ho či po­dezřelé­ho, ale to­li­ko strpění je­jich pro­ve­de­ní, nel­ze poh­lí­žet ja­ko na úkon, jímž by byl ob­vině­ný či po­dezře­lý do­nu­co­ván k ús­tavně nepřípus­tné­mu se­beob­vi­ňo­vá­ní.
f) O úko­nech (sej­mu­tí, ucho­vá­ní a zto­tožnění) mu­sí být vy­ho­to­ve­ny pro­to­ko­ly ve smys­lu § 55 od­st. 1 tres­tní­ho řádu. V případě, vznik­nou-li po­chyb­nos­ti o průběhu těchto úkonů, je třeba opatřit vy­světle­ní (§ 158 od­st. 3 tres­tní­ho řádu) ne­bo vý­pověď (§ 101 tres­tní­ho řádu) oso­by, kte­rá úkon pro­vádě­la ne­bo se je­ho pro­ve­de­ní účas­tni­la. Za úče­lem vy­lou­če­ní po­chyb­nos­tí o správ­nos­ti iden­ti­fi­ka­ce je vhod­né pro­ve­de­ní ob­ra­zo­vé­ho zá­zna­mu průběhu to­ho­to úko­nu.
g) Důkaz me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce je nepřímým důkaz­ním prostřed­kem, kte­rý ja­ko je­di­ný zpra­vid­la k uz­ná­ní vi­ny tres­tným či­nem ne­pos­ta­ču­je.


b) Ap­li­ka­ce obec­ných vý­cho­di­sek na po­su­zo­va­nou věc

34. V ny­ní po­su­zo­va­né věci by­ly z hle­dis­ka rozděle­ní důkazů v případě od­sou­ze­ní obou stěžo­va­telů klí­čo­vý­mi shle­dá­ny důka­zy nepřímé. Za stěžej­ní po­va­žo­va­ly obec­né sou­dy vý­sled­ky pro­ve­de­né pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, kte­ré by­ly pod­le je­jich ná­zo­ru pod­po­ro­vá­ny vý­pověďmi svědků a po­dob­nos­tí pos­tav osob za­chy­ce­ných na ka­me­ro­vých zá­zna­mech s pos­ta­va­mi stěžo­va­telů.

35. Průběh pá­chá­ní da­né tres­tné čin­nos­ti, kte­rý stěžo­va­te­lé v ús­tav­ních stíž­nos­tech ne­roz­po­ru­jí, do­vo­dil kraj­ský soud zej­mé­na ze svědec­kých vý­povědí K. K. (pro­da­vač­ky), I. Ch. (pro­da­vač­ky ze sou­sed­ství) a poš­ko­ze­ných D. M. a Mgr. Z. T., z je­jichž vý­povědí mi­mo ji­né vy­ply­nu­lo, že dva pa­cha­te­lé, z nichž je­den byl vy­šší a dru­hý zřetelně niž­ší pos­ta­vy, přije­li na mo­to­cyk­lu před přís­luš­nou pro­dej­nu, s přil­ba­mi a kuk­la­mi na hla­vách veš­li dov­nitř, vy­šší pa­cha­tel přešel za pro­dej­ní pult a zde za po­mo­ci přine­se­né­ho šrou­bo­vá­ku vy­pá­čil dvě zá­suv­ky a šper­ky z nich vklá­dal do přine­se­né taš­ky. Men­ší z pa­cha­telů po přícho­du do pro­dej­ny přis­tou­pil ke skleněným vit­rí­nám, ty­to od­emkl po­mo­cí klí­če, kte­rý byl v zá­mku, a šper­ky uk­lá­dal rovněž do přine­se­né taš­ky. Kraj­ský soud zdůraz­nil, že prak­tic­ky všich­ni vy­slech­nu­tí svědci si všim­li zjev­né­ho vý­ško­vé­ho roz­dí­lu me­zi pa­cha­te­li, což jim pod­le je­ho ná­zo­ru umož­ni­lo lé­pe pop­sat pá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti se za­měřením na kon­krét­ní jed­ná­ní jed­not­li­vých pa­cha­telů.

36. Za pa­cha­te­le po­su­zo­va­né tres­tné čin­nos­ti pak kraj­ský soud po­va­žo­val stěžo­va­te­le, když v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí kon­sta­to­val, že od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní by­lo zřej­mé, že pro roz­hod­nu­tí o vině stěžo­va­telů bu­de roz­hod­né vy­hod­no­ce­ní od­bor­ných vy­jádření z obo­ru kri­mi­na­lis­tic­ké od­oro­lo­gie, resp. vy­hod­no­ce­ní čin­nos­ti slu­žeb­ních psů. K to­mu do­dal, že ne­bý­vá pra­vid­lem, že by ze spi­so­vé­ho ma­te­riá­lu ne­by­lo zřej­mé, ja­ký­mi ces­ta­mi se z pa­cha­telů sta­li po­dezře­lí, ale že nas­ta­la-li v da­né věci ta­to si­tua­ce, je evi­den­tní, že se tak sta­lo na zá­kladě ope­ra­tiv­ní čin­nos­ti po­li­cie, po­taž­mo in­for­ma­cí z prostředí, v němž se stěžo­va­te­lé po­hy­bo­va­li, v němž by­li zná­mí a z něhož in­for­ma­ce, že právě oni by moh­ly být pa­cha­te­li da­né tres­tné čin­nos­ti, po­chá­zí (viz bod 67. roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Opod­statnění té­to in­for­ma­ce pak by­lo prověřová­no me­to­dou pa­cho­vé kom­pa­ra­ce za vy­uži­tí slu­žeb­ních psů Po­li­cie ČR. Ta­ko­vý pos­tup kraj­ské­ho sou­du je však neak­cep­to­va­tel­ný, ne­boť in­for­ma­ce z „podsvě­tí“ ne­ma­jí žá­dnou vy­po­ví­da­cí hod­no­tu, jak v ná­vaz­nos­ti na od­vo­la­cí ná­mit­ky stěžo­va­telů kon­sta­to­val i vr­chní soud v od­ůvodnění své­ho us­ne­se­ní (sub bod 4.).

37. Jde-li o sa­mot­nou pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­ci, z roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du je zřej­mé, že si ten­to soud byl vědom jak sho­ra ci­to­va­né­ho ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15, tak i v té době ak­tuál­ní­ho náh­le­du na důkaz pa­cho­vý­mi sto­pa­mi (viz bod 67 – 69 roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Ná­lez sp. zn. IV. ÚS 1098/15 byl vy­dán dne 22. 3. 2016 a vy­hlá­šen dne 7. 4. 2016, te­dy až po spá­chá­ní po­su­zo­va­né­ho skut­ku kla­de­né­ho stěžo­va­telům za vi­nu, av­šak řada jed­not­li­vých úkonů by­la or­gá­ny čin­ný­mi v tres­tním říze­ní pro­ve­de­na až po je­ho vy­hlá­še­ní, tu­díž byl ne­po­chybně plně ap­li­ko­va­tel­ný (resp. mi­ni­málně úko­ny pro­ve­de­né po je­ho vy­dá­ní) na da­nou věc a po­vin­nos­tí obec­ných soudů by­lo je­ho zá­věry ref­lek­to­vat, ne­boť pod­le čl. 89 od­st. 1, 2 Ústa­vy je roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du vy­ko­na­tel­né, jak­mi­le by­lo vy­hlá­še­no způso­bem sta­no­ve­ným zá­ko­nem, ne­roz­hodl-li Ústav­ní soud o je­ho vy­ko­na­tel­nos­ti ji­nak, a vy­ko­na­tel­ná roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du jsou zá­vaz­ná pro všech­ny or­gá­ny i oso­by. Tak­též měl kraj­ský soud k dis­po­zi­ci ob­ha­jo­bou před­lo­že­nou již sho­ra zmíněnou Zprá­vu Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty, je­jímž vý­stu­pem by­lo kon­sta­to­vá­ní, že psi jsou v zá­sadě schop­ni pa­cho­vou kom­pa­ra­ci pro­vádět, av­šak chy­bo­vost je na­to­lik vy­so­ká, že vy­uži­tel­nost té­to me­to­dy, je-li pro­váděna za stá­va­jí­cích pod­mí­nek (tj. za plat­nos­ti Po­ky­nu č. 9/2009), ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku prak­tic­ky vy­lu­ču­je. Za alar­mu­jí­cí ozna­či­la Zprá­va Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty sku­teč­nost, že v poměrně vy­so­kém poč­tu případů doš­lo ke zto­tožnění ta­ko­vých párů pa­cho­vých vzorků, kte­ré ve sku­teč­nos­ti shod­ný pach neob­sa­ho­va­ly, což moh­lo být způso­be­no tím, že pso­vod mohl nevědom­ky vý­kon psa ov­liv­nit. Z pa­sá­že zprá­vy ozna­če­né ja­ko „Vý­sled­ky“ vy­ply­nu­lo, že během tes­tu by­lo pro­ve­de­no 40 po­rov­ná­ní párů skle­nic, přičemž v 8 přípa­dech psi ozna­či­li sho­du me­zi skle­ni­ce­mi, kte­ré shod­ný pach neob­sa­ho­va­ly.

38. Za zá­sad­ní po­va­žu­je Ústav­ní soud sku­teč­nost, že kraj­ský soud ne­res­pek­to­val někte­ré z pod­stat­ných zá­věrů ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a při vědo­mí pod­mí­nek tý­ka­jí­cích se pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce uve­de­ných v tom­to ná­le­zu (sub bod 28) se ani dos­ta­tečně ne­vy­pořádal se Zprá­vou Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty, je­jíž zá­věry od­mítl s tím, že ne­ní mož­no souh­la­sit s tím, že by vý­sled­ky čin­nos­ti slu­žeb­ních psů nemě­ly být pro úče­ly tres­tní­ho říze­ní vy­uží­vá­ny, nemůže­me-li ten­to důkaz­ní prostředek po­va­žo­vat za stop­ro­centně spo­leh­li­vý. Kraj­ský soud te­dy uzavřel, že s vý­sled­ky pa­cho­vé kom­pa­ra­ce ja­ko s důka­zem pra­co­vat lze (blí­že sub bod 4 sho­ra). K to­mu po­va­žu­je Ústav­ní soud za potřeb­né uvést, že smysl té­to zprá­vy, přes je­jí obecně uve­de­né do­po­ru­če­ní, s kte­rým zřejmě nel­ze bez dal­ší­ho souh­la­sit, neb­yl v tom, že by se iden­ti­fi­ka­ce pod­le pa­cho­vých stop nemě­la pro­vádět, ale upo­zor­nit na prob­lé­my spo­je­né s je­jím vy­uží­vá­ním ja­ko roz­hod­né­ho důka­zu při zá­věru o vině ob­viněných. Z to­ho­to hle­dis­ka se kraj­ský soud zá­věry Zprá­vy Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty, kte­ré v mno­hém dopl­ňu­jí ci­to­va­ný ná­lez sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a dal­ší na­va­zu­jí­cí ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du, ná­le­žitě ne­za­bý­val a nao­pak je­jí vý­sled­ky ba­ga­te­li­zo­val nev­hod­ným srov­ná­ním s vý­sle­chy svědků v tres­tním říze­ní a s hod­no­ce­ním je­jich vý­povědí, což jsou ov­šem nes­rov­na­tel­né důka­zy a hod­no­tí­cí pos­tu­py, a to již s oh­le­dem na to, že se srov­ná­vá pos­tup psa (zvířete) při roz­poz­ná­vá­ní pachů a vý­slech a vý­pověď svědka, ja­ko člověka – fy­zic­ké oso­by na­da­né ro­zu­mem a ci­tem, kdy vy­po­ví­da­cí hod­no­ta těchto důkazů a v důsled­ku to­ho i hod­no­tí­cí pos­tu­py se k nim vzta­hu­jí­cí jsou zá­sadně roz­díl­né, čímž sa­mozřejmě se nech­ce říci, že se i svědek nemůže mý­lit, ane­bo do­kon­ce úmyslně vy­po­ví­dat nep­rav­divě. Na­víc kraj­ský soud při neak­cep­ta­ci vědec­ké­ho sta­no­vis­ka od­bor­níků, ne­za­jis­til žá­dné ji­né od­bor­né sta­no­vis­ko, a to včetně případ­né­ho od­ůvodnění, proč je po­va­žu­je za přesvědčivější. Vy­sta­čil si jen se zá­věry znal­ce doc. JUDr. Mar­ti­na Kloub­ka, Ph.D., kte­rý se však ke Zprávě Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty ne­vy­jadřoval. Při své vý­povědi jen obecně pop­sal, na čem je za­lo­že­na kri­mi­na­lis­tic­ká od­oro­lo­gie a jak pro­bí­há po­rov­ná­ní otis­ku pa­cho­vé sto­py. K sa­mot­né­mu pos­tu­pu po­li­cie při od­běru a po­rov­ná­vá­ní pa­cho­vých stop uvedl, že v po­su­zo­va­né věci by­ly dodr­že­ny teh­dy zá­vaz­né stan­dar­dy, ale že od 1. 4. 2018 je již účin­ný ji­ný inter­ní akt říze­ní, je­hož stan­dar­dy jsou vý­razně přísnější (viz bo­dy 42. – 44. roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Kraj­ský soud tak ne­res­pek­to­val po­ža­da­vek z ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, tj. ref­lek­to­vá­ní vědec­ké­ho zkou­má­ní da­né me­to­dy, čímž do znač­né mí­ry popřel je­ho zá­věry. Je­ho pos­tup tak nemůže ob­stát. Kraj­ský soud si­ce správně a v sou­la­du se zá­věry ci­to­va­né­ho ná­le­zu přib­ral za úče­lem vy­hod­no­ce­ní pos­tu­pu po­li­cie při zkou­má­ní pa­cho­vých stop znal­ce z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví kri­mi­na­lis­tic­ká od­oro­lo­gie, doc. JUDr. Mar­ti­na Kloub­ka, Ph.D., av­šak vzhle­dem k to­mu, že tres­tní stí­há­ní stěžo­va­telů by­lo za­há­je­no us­ne­se­ním ze dne 21. 3. 2017 (viz č. l. 1 spi­su), by­lo s oh­le­dem na pod­mín­ky sta­no­ve­né v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (sub bod 32.) hru­bým po­ru­še­ním to­ho­to ná­le­zu, kte­rý byl vy­hlá­šen dne 7. 4. 2016, ja­ko obecně zá­vaz­né­ho roz­hod­nu­tí (čl. 89 od­st. 2 Ústa­vy), že k iden­ti­fi­ka­ci pa­cho­vých stop po za­há­je­ní tres­tní­ho stí­há­ní ne­by­li přiz­vá­ni ob­háj­ci stěžo­va­telů (viz žá­dos­ti o od­bor­né vy­jádření ze dnů 23. 3. 2017 – č. l. 327 a násl., 16. 5. 2017 – č. l. 332 a násl., 16. 10. 2017 – č. l. 337 a násl.) a že za úče­lem vy­lou­če­ní po­chyb­nos­tí o správ­nos­ti pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce ne­by­ly pro­ve­de­ny ob­ra­zo­vé zá­zna­my průběhu těchto úkonů.

39. Kraj­ský soud v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí na­mís­to hod­no­ce­ní kon­krét­ní v říze­ní pro­ve­de­né pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce ve smys­lu § 2 od­st. 6 tres­tní­ho řádu vy­jádřil svůj ná­zor, že bu­de-li tres­tní řád do bu­douc­na něja­kým způso­bem změněn, mělo by se tak stát prin­ci­piálně ve směru od­klo­nu od přeh­na­né­ho for­ma­lis­mu, a to i vzhle­dem k pa­cho­vé kom­pa­ra­ci, přičemž do­kon­ce nepřímo kri­ti­zo­val sho­ra uve­de­né zá­věry ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, když uvedl, že připouš­tí, že při pro­vádění pa­cho­vé zkouš­ky v ny­ní po­su­zo­va­né věci u za­leh­nu­tí psa nik­do ji­ný kromě pso­vo­da neb­yl, ale ne­po­va­žo­val to za pod­stat­né (viz bod 76. roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). K to­mu uvedl, že stejně tak nik­do (ob­háj­ce) ne­ní např. u Wid­mar­ko­vy zkouš­ky na al­ko­hol, u pit­vy, v che­mic­ké la­bo­ra­toři při zkou­má­ní za­jištěné­ho bí­lé­ho práš­ku apod., přičemž se s vý­sled­ky těchto čin­nos­tí běžně pra­cu­je ja­ko s důka­zy, aniž by by­ly zpo­chyb­ňo­vá­ny na­to­lik in­ten­zívně, ja­ko je zpo­chyb­ňo­vá­na me­to­da pa­cho­vé kom­pa­ra­ce a čin­nost pso­vodů. Pod­le je­ho přesvědče­ní jde o vý­raz neúc­ty vůči prá­ci pso­vo­da. To­mu­to zá­věru kraj­ské­ho sou­du Ústav­ní soud nemůže přisvědčit, ne­boť pro­vádění pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce za pou­ži­tí psů nel­ze srov­ná­vat s vědec­ký­mi me­to­da­mi, ja­ko je např. Wid­mar­ko­va zkouš­ka na al­ko­hol, pit­va, che­mic­ký roz­bor omam­ných a psy­chot­rop­ních lá­tek apod. Ta­ko­vé srov­ná­ní by by­lo na­místě pou­ze v případě, že by by­la od­oro­lo­gic­ká exper­ti­za pro­váděna zkou­má­ním mo­le­ku­lo­vé pod­sta­ty tzv. lid­ské pa­cho­vé sig­na­tu­ry na zá­kladě mo­le­ku­lo­vé­ho slo­že­ní ak­tiv­ní lid­ské pa­cho­vé sig­na­tu­ry [viz vědec­ký vý­zkum Ústa­vu ana­ly­tic­ké chemie, Fa­kul­ty che­mic­ko-in­že­nýr­ské, Vy­so­ké ško­ly che­mic­ko-tech­no­lo­gic­ké v Pra­ze, pro­vádě­ný za pod­po­ry Mi­nis­ter­stva vnit­ra ČR při reali­za­ci Pro­jek­tu VF20142015036 - Pa­cho­vá sig­na­tu­ra (2014-2015, MV0/VF)], a ni­ko­li za po­mo­cí psů, což však do­sud mož­né ne­ní. Na­víc tím­to přís­tu­pem kraj­ský soud dal naj­evo i ur­či­tou před­po­ja­tost při hod­no­ce­ní důka­zu pa­cho­vý­mi sto­pa­mi, ja­ko důka­zu nepřímé­ho, přes­to­že z uve­de­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du vy­plý­vá, že jde-li o roz­ho­du­jí­cí důkaz, te­dy o důkaz tak vý­znam­ný ne­bo důle­ži­tý, že jej lze po­va­žo­vat za pravděpo­dobně ur­ču­jí­cí pro vý­sle­dek přípa­du, mu­sí být věno­vá­na mi­mořád­ná po­zor­nost je­ho důklad­né­mu prověření a zvá­že­ní je­ho důkaz­ní sí­ly (viz ná­le­zy sp. zn. I. ÚS 1860/16, sp. zn. IV. ÚS 37/03, sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17 a sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28). Na­víc u důkaz­ních prostředků, pro kte­ré práv­ní před­pi­sy sta­no­ví ur­či­té stan­dar­dy, kte­ré jsou však mi­ni­mem po­ža­davků na pou­ži­tí to­ho­to důkaz­ní­ho prostřed­ku, je třeba na dodr­že­ní těchto stan­dardů klást zvý­še­ný důraz, přičemž je vhod­né, aby roz­ho­du­jí­cí důkaz byl reali­zo­ván za dodr­že­ní vy­šších než mi­ni­mál­ních po­ža­davků [srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38].

40. Pos­tup kraj­ské­ho sou­du pro­to nel­ze po­va­žo­vat za ús­tavně kon­for­mní, a to tím spí­še, když pa­cho­vé sto­py by­ly pod­le Ústav­ní­ho sou­du v přez­kou­má­va­né věci stěžej­ním a fak­tic­ky je­di­ným důka­zem o vině obou stěžo­va­telů, ne­boť nik­do z vy­slech­nu­tých svědků stěžo­va­te­le ja­ko pa­cha­te­le ne­do­ká­zal iden­ti­fi­ko­vat. Svědek D. M. k oso­bám pa­cha­telů u hlav­ní­ho lí­če­ní uvedl, že oba by­li pod­le něj mu­ži, je­den men­ší štíh­lý, dru­hý vy­šší a roz­hodně ne drob­ný, ale nor­mál­ní pos­ta­vy (dos­lo­va uvedl „tlus­tý neb­yl, tlus­tý su já“), že oba mě­li mo­tor­kářské ob­le­če­ní, přil­bu a ru­ka­vi­ce, kte­ré však blí­že spe­ci­fi­ko­vat ne­do­ká­zal (viz č. l. 1254 a násl. spi­su). Stejně tak Mgr. Z. T. k věci uvedl, že pa­cha­te­lé by­li roz­díl­né vý­šky, oba mě­li kuk­lu, přil­bu a ru­ka­vi­ce, kte­ré pop­sat ne­do­ká­zal, že men­ší z pa­cha­telů stál k němu blí­že a vy­šší z pa­cha­telů byl vza­du v pro­dejně a pá­čil skříň­ky a šup­lí­ky (viz bod 6. a 7. roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Svědkyně K. K. vy­povědě­la, že vy­šší z pa­cha­telů přišel k ní za pult a za­čal pá­čit šup­lí­ky se šper­ky, men­ší z pa­cha­telů šel k vit­ríně, kte­rou od­emkl a za­čal z ní brát dal­ší šper­ky, přičemž u ní za pul­tem se vůbec ne­vys­ky­to­val (viz č. l. 1256 a násl. spi­su). To vy­plý­vá i ze svědec­ké vý­povědi Mgr. Z. T. Sku­teč­nos­ti o vý­šce pa­cha­telů se po­dá­va­ly i z vý­povědí svědků K. V., J. H., E. Č., I. T., I. Ch. (viz str. 7 – 8 roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Všich­ni vy­slech­nu­tí svědci pop­sa­li oba pa­cha­te­le vel­mi obecně s tím, že je­den byl vy­šší a dru­hý niž­ší. Žá­dným způso­bem však ani jed­no­ho z pa­cha­telů svědci ne­pop­sa­li ta­ko­vý­mi in­di­vi­dua­li­zu­jí­cí­mi zna­ky, z nichž by by­lo mož­né do­vo­dit, že jde kon­krétně o stěžo­va­te­le. Žá­dný ze svědků ta­ké neb­yl scho­pen potvr­dit, že ru­ka­vi­ce na před­lo­že­né fo­tog­ra­fii by­ly ru­ka­vi­ce, kte­ré mě­li pa­cha­te­lé či je­den z nich na místě či­nu. Svědci se re­le­van­tním způso­bem vy­jádři­li jen k ob­jek­tiv­ní strán­ce, tj. jed­ná­ní pa­cha­telů, kte­ré vidě­li, ale ni­ko­li k iden­ti­fi­ka­ci pa­cha­telů, což je i po­cho­pi­tel­né, když jak by­lo zjištěno, by­li od­ěni do mo­to­cyk­lo­vé­ho ob­le­če­ní s přil­ba­mi a kuk­la­mi na hla­vách.

41. Jak by­lo již sho­ra zdůrazněno, strik­tní dodr­že­ní pro­ces­ních před­pisů plat­ných pro pro­vádění kon­krét­ní­ho důka­zu a správ­né za­do­ku­men­to­vá­ní průběhu je­jich pro­vádění pro pozdější do­lo­ži­tel­nost ma­jí na důkaz­ní sí­lu kon­krét­ní­ho důka­zu zá­sad­ní vliv, a sta­no­ví-li obecně zá­vaz­ný práv­ní před­pis ur­či­té stan­dar­dy u kon­krét­ní­ho důka­zu, jsou ty­to mi­ni­mem po­ža­davků na pou­ži­tí to­ho­to důkaz­ní­ho prostřed­ku. Na dodr­že­ní těchto stan­dardů je třeba klást důraz zej­mé­na teh­dy, ne­ní-li důkaz­ní si­tua­ce jed­noz­nač­ná a neexis­tu­jí-li dal­ší jed­noz­nač­né důka­zy (ná­lez sp. zn. II. ÚS 4266/16).

42. Pod­le zá­věrů kraj­ské­ho sou­du by­ly pa­cho­vé sto­py vy­šší­ho z pa­cha­telů (dru­hé­ho stěžo­va­te­le) na­le­ze­ny na ru­ko­je­ti pá­čid­la, kte­rým roz­bil hor­ní sklo dveří, i na šrou­bo­vá­ku, kte­rým vy­pá­čil šup­lí­ky v pul­tu. Pa­cho­vé sto­py obou stěžo­va­telů by­ly za­jiště­ny na obou mad­lech dveří a na pla­tech, kte­rá vklá­da­li do taš­ky. Přitom byl zjištěn i ne­sou­lad me­zi skut­ko­vý­mi zjištění­mi ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině a ná­le­zem stop, a to i pod­le zá­věru kraj­ské­ho sou­du u ma­del šup­líků, kde by­ly na­le­ze­ny i sto­py pr­vní­ho stěžo­va­te­le, přes­to­že z vý­povědí svědků (zej­mé­na svědkyně K. K. či svědka Mgr. Z. T. – viz bod 43) ne­vyp­ly­nu­lo, že by s těmi­to šup­lí­ky byl v kon­tak­tu. To však kraj­ský soud ne­po­va­žo­val za důle­ži­té, pod­robněji se tím ne­za­bý­val, a to přes­to, že ve skut­ko­vé větě vý­ro­ku o vině uzavřel, že „(p)rvní stěžo­va­tel ve stej­né době přis­tou­pil ke skleněným vit­rí­nám, kte­ré se na­chá­ze­ly v pros­to­ru před ob­služ­ným pul­tem, ty­to od­emkl klí­čem v zá­mku a z těchto ta­ké bral pla­ta se šper­ky, kte­ré rovněž uk­lá­dal do přine­se­né taš­ky…“ a už „za té­to si­tua­ce do pro­dej­ny ve­šel ko­lem­jdou­cí Mgr. Z. T., kte­rý se sna­žil za­brá­nit pa­cha­telům v lou­pe­ži…“, te­dy pod­le to­ho­to roz­hod­né­ho zjištění kraj­ské­ho sou­du ve vý­ro­ku o vině pr­vní stěžo­va­tel vůbec neměl být za ob­služ­ným pul­tem. Nao­pak za vý­znam­ný fak­tor z hle­dis­ka iden­ti­fi­ka­ce pa­cha­telů po­va­žo­val je­jich vý­ško­vý roz­díl (viz bod 70. roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du). Sou­čás­tí spi­su (viz č. l. 150 a násl.) jsou zá­zna­my z bez­peč­nos­tních ka­mer, kte­ré za­chy­cu­jí pa­cha­te­le je­dou­cí na mo­to­cyk­lu. Kraj­ský soud ne­chal vy­pra­co­vat zna­lec­ký po­su­dek z obo­ru kri­mi­na­lis­ti­ka, od­větví an­tro­po­lo­gie (viz č. l. 1311 a násl. spi­su), kdy zpra­co­va­te­li to­ho­to zna­lec­ké­ho po­sud­ku byl před­lo­žen zá­znam z ka­mer a by­lo mu ulo­že­no, aby sta­no­vil vý­šku osob je­dou­cích na mo­to­cyk­lu. Zna­lec dospěl k zá­věru, že vi­deo­záz­na­my jsou z an­tro­po­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka níz­ké kva­li­ty a že na zá­kladě nich ne­ní mož­no jak­ko­liv ob­jek­ti­vi­zo­vat vý­šku osob na mo­to­cyk­lu. Kraj­ský soud však nás­ledně přís­luš­né­mu po­li­cej­ní­mu or­gá­nu ulo­žil, aby pro­vedl proh­líd­ku těl stěžo­va­telů, o čemž by­la poříze­na fo­to­do­ku­men­ta­ce (viz č. l. 1353 a násl. spi­su), na zá­kladě kte­ré sám a v roz­po­ru se zá­věry zmíněné­ho zna­lec­ké­ho po­sud­ku shle­dal, že po­dob­nost pos­tav pa­cha­telů na ka­me­ro­vých zá­zna­mech a pos­tav stěžo­va­telů je zřej­má. Ta­ko­vý zá­věr kraj­ské­ho sou­du, kte­rý ne­má žá­dnou opo­ru v pro­ve­de­ném do­ka­zo­vá­ní, a kte­rý je v roz­po­ru s uve­de­ným zna­lec­kým po­sud­kem, vzbu­zu­je zá­sad­ní po­chyb­nos­ti, a pro­to ho nel­ze ak­cep­to­vat.

43. Nel­ze přeh­léd­nout ani to, že dru­hý stěžo­va­tel od po­čát­ku tres­tní­ho říze­ní pou­ka­zo­val na sku­teč­nost, že v době, kdy byl trest­ný čin spá­chán, byl tlus­tý a vá­žil cca 115 – 120 kg, přičemž je­ho nad­vá­hu kromě je­ho mat­ky I. Z. (viz č. l. 955 spi­su) potvr­di­li i dal­ší svědci – M. R. (viz č. l. 964 spi­su) či M. P. (viz č. l. 928 spi­su). Poš­ko­ze­ný D. M. přitom vy­šší­ho z pa­cha­telů, kte­rým má být dru­hý stěžo­va­tel, pop­sal ja­ko oso­bu nor­mál­ní pos­ta­vy, dos­lo­va uvedl „tlus­tý neb­yl, tlus­tý su já“ (viz č. l. 771 spi­su). Obec­né sou­dy se však tou­to okol­nos­tí ná­le­žitě ne­za­bý­va­ly, a stejně tak se ne­vy­pořáda­ly s vý­povědí svědka Ing. L. K., je­hož psi pro­ved­li větši­nu srov­ná­ní, kte­rá ve věci proběh­la. Z přepi­su hlav­ní­ho lí­če­ní ko­na­né­ho dne 24. 1. 2019 vy­plý­vá, že ten­to svědek uvedl, že po­rov­ná­vá­ní pa­cho­vých kon­zerv ověřoval ještě ko­le­ga s dru­hou, ci­zí fe­nou (viz č. l. 1638 spi­su). V pro­to­ko­lu o hlav­ním lí­če­ní ze dne 24. 1. 2019 (viz č. l. 1507 a násl. spi­su) však nic ta­ko­vé­ho za­zna­me­ná­no ne­ní, kraj­ský soud pro­ka­za­telně nez­jiš­ťo­val, zda se tak sku­tečně sta­lo a případně z ja­ké­ho důvo­du a s ja­kým vý­sled­kem. Pro­to­kol o hlav­ním lí­če­ní te­dy zá­zna­mu hlav­ní­ho lí­če­ní neod­po­ví­dá a kraj­ský soud se s tou­to sku­teč­nos­tí ne­vy­pořádal ani v od­ůvodnění své­ho roz­hod­nu­tí.

44. Ko­nečně důka­zy, kte­ré vy­po­ví­da­ly o tom, že stěžo­va­te­lé se v době spá­chá­ní tres­tné čin­nos­ti mě­li na­chá­zet na ji­ném místě (tj. vý­povědi za­městnanců fir­my MI­KA­car a dal­ších svědků, lis­ti­ny a fo­tog­ra­fie dok­lá­da­jí­cí od­es­lá­ní e-mai­lu dne 8. 9. 2015 v 11.39 a vý­stav­bu so­ciál­ní­ho za­říze­ní v areá­lu fir­my, zá­zna­my v pra­cov­ním de­ní­ku aj.), kraj­ský soud obecně zhod­no­til tak, že z těchto důkazů ne­vyp­lý­vá, že stěžo­va­te­lé jin­de sku­tečně by­li. Te­dy při hod­no­ce­ní důkazů svědčí­cích ve prospěch stěžo­va­telů, aniž by je blí­že ověřoval či je dal­ším a pod­robnějším hod­no­ce­ním zpo­chyb­nil či je po­va­žo­val za ne­pod­stat­né, a ač­ko­liv neměl k dis­po­zi­ci žá­dný po­zi­tiv­ní důkaz jasně svědčí­cí o tom, že právě stěžo­va­te­lé by­li pa­cha­te­li sho­ra uve­de­né­ho tres­tné­ho či­nu, přes­to shle­dal, že me­zi vý­sled­ky pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce a dal­ší­mi důka­zy je zřej­mý sou­lad, a pou­ze na zá­kladě to­ho vy­slo­vil zá­věr o vině obou stěžo­va­telů.

45. Uve­de­ná po­chy­be­ní kraj­ské­ho sou­du ne­nap­ra­vil ani vr­chní soud. Jak by­lo již sho­ra zmíněno, úva­hu kraj­ské­ho sou­du, že stěžo­va­te­lé se sta­li po­dezřelý­mi na zá­kladě ope­ra­tiv­ní čin­nos­ti po­li­cie, resp. in­for­ma­ce z prostředí, v němž se po­hy­bo­va­li, a že ta­to in­for­ma­ce ne­moh­la vznik­nout sa­ma od se­be, tak­že má ur­či­tou vy­po­ví­da­cí hod­no­tu, vr­chní soud správně ozna­čil za vad­nou s tím, že kraj­ský soud v tom­to oh­le­du nep­ro­váděl žá­dné do­ka­zo­vá­ní, pro­to pos­tu­po­val v roz­po­ru s § 220 od­st. 2 tres­tní­ho řádu, pod­le kte­ré­ho soud při svém roz­hod­nu­tí smí přih­lí­žet jen ke sku­teč­nos­tem, kte­ré by­ly prob­rá­ny v hlav­ním lí­če­ní, a opí­rat se o důka­zy, kte­ré stra­ny před­lo­ži­ly a pro­ved­ly, případně kte­ré sám dopl­nil (viz bod 67 us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du). Sou­časně se však bez dal­ší­ho, aniž by kraj­ským sou­dem učiněné do­ka­zo­vá­ní dopl­nil, a aniž by se vy­pořádal se vše­mi v do­vo­lá­ní up­latněný­mi ná­mit­ka­mi, se zá­věrem kraj­ské­ho sou­du o vině obou stěžo­va­telů zto­tož­nil s kon­sta­to­vá­ním, že kraj­ský soud pos­tu­po­val při hod­no­ce­ní důkazů pod­le § 2 od­st. 6 tres­tní­ho řádu, pro­ve­de­né důka­zy hod­no­til pod­le své­ho vnitřní­ho přesvědče­ní za­lo­že­né­ho na peč­li­vém uvá­že­ní všech okol­nos­tí přípa­du jed­not­livě i v je­jich souhr­nu a uči­nil lo­gic­ky od­ůvodněná skut­ko­vá zjištění. Pod­robněji se přitom ne­vy­pořádal s ná­mit­ka­mi up­latněný­mi v po­da­ných od­vo­lá­ních. Neodstra­nil po­chyb­nos­ti tý­ka­jí­cí se pos­tav pa­cha­telů či vý­sky­tu někte­rých pa­cho­vých stop zej­mé­na pr­vní­ho stěžo­va­te­le na mís­tech, kde pod­le svědec­kých vý­povědí a po­pi­su skut­ku ve vý­ro­ku o vině v roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du ne­mohl být. K to­mu pou­ze stručně uvedl, že s oh­le­dem na vý­raz­ný vý­ško­vý a vá­ho­vý roz­díl pa­cha­telů ne­ní nut­né znát je­jich přes­né mí­ry a vá­hy a že s oh­le­dem na vy­šší po­čet otisků pa­cho­vých stop zto­tožněných s pr­vním stěžo­va­te­lem nemůže myl­né kon­sta­to­vá­ní sho­dy otis­ku je­ho pa­cho­vé sto­py u ma­del šup­líků změnit náh­led na věcnou správ­nost zá­věrů kraj­ské­ho sou­du, a to přes­to, že ta­ko­vé zjištění a zto­tožnění pa­cho­vých stop na mís­tech, kde v sou­la­du s pro­ve­de­ným do­ka­zo­vá­ním stěžo­va­tel neměl být, vý­razně je­jich správ­nost a průkaz­nost obecně zpo­chyb­ňu­je, a pro­to je třeba se s ním pod­robně právě z hle­di­sek sho­ra uve­de­ných vy­pořádat, a to ni­ko­li jen pou­ka­zem „na vy­šší po­čet otisků pa­cho­vých stop zto­tožněných s pr­vním stěžo­va­te­lem“, zej­mé­na když ni­ko­li ne­pod­stat­ná část z nich ne­by­la zřejmě zto­tožněna správně. Pod­robněji se ne­za­bý­val ani ná­mit­ka­mi dru­hé­ho stěžo­va­te­le tý­ka­jí­cí­mi se je­ho pos­ta­vy, kte­ré do­lo­žil fo­tog­ra­fie­mi z da­né do­by. Pod­le vr­chní­ho sou­du šlo o tvr­ze­ní, kte­ré stěžo­va­te­le ne­moh­lo zba­vit tres­tní od­povědnos­ti. Zdůraz­nil, že pa­cha­te­lé v době či­nu by­li ob­le­če­ni do mo­tor­kářské­ho od­ěvu, kte­rý je­jich pos­ta­vy těsně obe­pí­nal, a že te­dy ne­by­lo mož­no je­jich pos­ta­vu přesně spe­ci­fi­ko­vat. K to­mu Ústav­ní soud po­do­tý­ká, že pod­le je­ho ná­zo­ru těs­ný od­ěv nao­pak pos­ta­vu zvý­raz­ní, pro­to da­ná okol­nost moh­la být vo­dít­kem pro ur­če­ní, zda byl pa­cha­tel v in­kri­mi­no­va­né době štíh­lej­ší či nao­pak sil­né pos­ta­vy. V sou­vis­los­ti se vše­mi těmi­to zá­věry vr­chní­ho sou­du je třeba připo­me­nout, že tvr­ze­ní ob­viněných je třeba důkazně vy­vra­cet, a ni­ko­li jen obecně uve­de­ným způso­bem zpo­chyb­ňo­vat, poněvadž ji­nak je třeba pou­žít oh­ledně ta­ko­vé­ho tvr­ze­ní pra­vid­lo in du­bio pro reo, kte­ré se nev­zta­hu­je jen na cel­ko­vý zá­věr o vině či ne­vině ob­viněných, ale vzta­hu­je se ke kaž­dé­mu je­jich tvr­ze­ní up­latněné­mu v rám­ci ob­ha­jo­by.

46. Vr­chní soud adek­vátně ne­rea­go­val ani na ná­mit­ku, že svědek D. M. při vý­sle­chu u hlav­ní­ho lí­če­ní uvedl, že přišel do kon­tak­tu s men­ším z pa­cha­telů (pr­vním stěžo­va­te­lem) a že po­li­cie mu od­eb­ra­la pa­cho­vé sto­py a vše, co měl na sobě, za­jis­ti­la (viz č. l. 1255 spi­su). In­for­ma­ce o způso­bu od­běru a vy­hod­no­ce­ní, zda se na je­ho tě­le či od­ěvu na­chá­ze­la pa­cho­vá sto­pa pr­vní­ho stěžo­va­te­le, se však v tres­tním spi­su ne­na­chá­zí. K to­mu vr­chní soud to­li­ko kon­sta­to­val, že důkaz­ní si­tua­ce by z uve­de­né­ho důvo­du mě­la být doplněna vý­sle­chem jme­no­va­né­ho svědka, ale že pro­ve­de­ní to­ho­to důka­zu ne­po­va­žo­val za nez­byt­né pro řád­né ob­jasnění věci, ne­boť vi­na stěžo­va­telů by­la os­tat­ní­mi pro­ve­de­ný­mi důka­zy pro­ká­zá­na. Vý­tka­mi vůči vý­povědi svědka Ing. L. K. se vr­chní soud ne­za­bý­val. Ta­ko­vý pos­tup vr­chní­ho sou­du vzhle­dem k důkaz­ní si­tua­ci v té­to věci, kdy skut­ko­vá zjištění jsou zá­sad­ním způso­bem opřena o iden­ti­fi­ka­ci pa­cho­vých stop, kte­rá však ne­ní jed­noz­nač­ná, a na­víc pos­tup při je­jich od­ebí­rá­ní a vy­hod­no­co­vá­ní neod­po­ví­dá ze sho­ra uve­de­ných důvodů po­ža­davkům vy­plý­va­jí­cím z ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 nel­ze po­va­žo­vat za sou­lad­ný se sho­ra uve­de­ný­mi po­ža­dav­ky vy­plý­va­jí­cí­mi ze sho­ra uve­de­né ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní­ho sou­du (srov. ná­le­zy sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. II. ÚS 2142/11, sp. zn. II. ÚS 2168/07, a dá­le sp. zn. I. ÚS 1860/16, sp. zn. IV. ÚS 37/03, sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28 a sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38).

47. U ná­mi­tek stěžo­va­telů vůči pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ci vr­chní soud setr­val na zá­věru kraj­ské­ho sou­du, že ta­to me­to­da by­la pro­ve­de­na v sou­la­du s Po­ky­nem č. 9/2009 a že by­ly-li by ref­lek­to­vá­ny zá­věry Zprá­vy Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty, ve svém důsled­ku by to ved­lo k vy­lou­če­ní důka­zu zís­ka­né­ho pa­cho­vou kom­pa­ra­cí pro vy­so­kou chy­bo­vost té­to me­to­dy pro­váděné za plat­nos­ti Po­ky­nu č. 9/2009, přičemž pod­le ná­zo­ru vr­chní­ho sou­du jsou zá­věry Zprá­vy Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty ví­ce než dis­ku­ta­bil­ní a ne­mo­hou mít vliv na hod­no­ce­ní pou­ži­tel­nos­ti důkazů zís­ka­ných me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce v da­ném tres­tním říze­ní (viz bo­dy 53 – 58 us­ne­se­ní vr­chní­ho sou­du), a to přes­to, že jde o od­bor­ný zá­věr, kte­rý soud nemůže li­bo­volně nah­ra­dit vlas­tním, v da­né věci laic­kým ná­zo­rem, což vy­plý­vá i z ju­di­ka­tu­ry Nej­vyš­ší­ho sou­du i Ústav­ní­ho sou­du [viz přiměřeně č. 40/1972 a č. 11/1987 Sb. rozh. tr.; srov. ná­lez ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. III. ÚS 77/01 (N 104/23 SbNU 45) a ná­lez ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213)], zvláště když v té­to kon­krét­ní po­su­zo­va­né věci může chy­bo­vos­ti nasvědčo­vat, že by­ly někte­ré pa­cho­vé sto­py na­le­ze­ny i na mís­tech, kde se pod­le svědec­kých vý­povědí neměl je­den ze stěžo­va­telů vůbec po­hy­bo­vat (viz vý­pověď svědkyně K. K. či Mgr. Z. T. – viz bod 43). Pod­le vr­chní­ho sou­du by­ly vý­sled­ky pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce zís­ká­ny ús­tavně kon­for­mním způso­bem, přičemž pou­ká­zal for­málně i na ná­lez Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15, s je­hož zá­věry, na kte­ré by­lo sho­ra pou­ká­zá­no se však ná­le­žitě ne­vy­pořádal.

48. Z uve­de­né­ho ply­ne, že ná­mit­ky, kte­ré stěžo­va­te­lé up­lat­ni­li v po­da­ných od­vo­lá­ních, vr­chní soud po­sou­dil ja­ko ne­výz­nam­né a ne­pod­stat­né, přičemž ná­le­žitě nepřih­lédl k důkazům vy­zní­va­jí­cím v je­jich prospěch. Ji­nak řeče­no zpo­chyb­nil a zes­la­bil veš­ke­ré důka­zy, kte­ré svědči­ly ve prospěch stěžo­va­telů, a zto­tož­nil se se zá­věrem o je­jich vině při ab­sen­ci byť je­di­né­ho důka­zu, vy­jma pa­cho­vých stop, ze kte­ré­ho by by­lo mož­né do­vo­dit, že vy­tý­ka­né jed­ná­ní spá­cha­li právě stěžo­va­te­lé.

49. U důka­zu pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí pak, stejně ja­ko kraj­ský soud, ne­res­pek­to­val zá­věry ob­sa­že­né v obecně zá­vaz­ném ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Na Zprá­vu Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty si­ce rea­go­val, ale je­jí zá­věry rovněž od­mítl bez zoh­lednění ja­ké­ho­ko­liv ji­né­ho vědec­ké­ho zkou­má­ní či ap­li­ka­ce ji­ných poz­natků, vy­jma teh­dy plat­né­ho Po­ky­nu č. 9/2009, kte­rý však již ne­by­lo mož­no pod­le ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ap­li­ko­vat bez dal­ší­ho, zej­mé­na aniž by by­ly sou­časně ref­lek­to­vá­ny ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy.

50. Ústav­ní soud k to­mu kon­sta­tu­je, že ve své roz­ho­do­va­cí praxi pou­ži­tí pa­cho­vých stop ja­ko nepřímé­ho ne­bo ta­ké podpůrné­ho důka­zu opa­ko­vaně připus­til, resp. nez­po­chyb­nil obec­nou věro­hod­nost sa­mot­né­ho důka­zu pa­cho­vou zkouš­kou. Stejně tak ale připomněl, že na zá­kladě to­ho­to důka­zu je obecně mož­no dospět pou­ze k zá­věru, že se ur­či­tá oso­ba v blí­že neur­če­né době s největší pravděpo­dob­nos­tí na­chá­ze­la na ur­či­tém místě. Nel­ze te­dy pou­ze z něj jed­noz­načně a bez důvod­ných po­chyb­nos­tí do­vo­dit, že se ta­ko­vá oso­ba též do­pus­ti­la tres­tné­ho či­nu, kte­rý se na da­ném místě stal. Mu­sí nao­pak exis­to­vat dal­ší sku­teč­nos­ti, kte­ré vy­tvoří uzavře­ný řetězec důkazů, resp. nes­mí exis­to­vat žá­dná ji­ná reál­ná mož­nost, že by se či­nu mohl do­pus­tit někdo ji­ný, než oso­ba ob­viněná či později ob­ža­lo­va­ná (srov. např. roz­hod­nu­tí sp. zn. I. ÚS 394/97, sp. zn. II. ÚS 2168/07, sp. zn. II. ÚS 3094/08 aj.). Ji­nak řeče­no, aby důkaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ka­cí byl dos­ta­ču­jí­cí, je třeba, aby ten­to důkaz neb­yl pro uz­ná­ní vi­ny důka­zem je­di­ným, osa­mo­ce­ným.

51. Jak by­lo již sho­ra uve­de­no a jak Ústav­ní soud pod­robně vy­lo­žil již ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, v in­kri­mi­no­va­né době, tj. v době plat­nos­ti Po­ky­nu č. 9/2009, mu­se­la být me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­ve­de­na nej­méně za pou­ži­tí stan­dardů ply­nou­cích z da­né­ho po­ky­nu, ov­šem ty­to stan­dar­dy před­sta­vo­va­ly jen ur­či­té mi­ni­mum po­ža­davků na pou­ži­tí to­ho­to důka­zu. Sou­časně by­lo s oh­le­dem na zá­věry ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, po­vin­nos­tí roz­ho­du­jí­cí­ho sou­du ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy. Přís­nost, kte­rou je nut­no na dodr­žo­vá­ní těchto stan­dardů klást, je přitom lo­gic­ky větší za si­tua­ce, kdy důkaz­ní si­tua­ce ne­ní jed­noz­nač­ná a kdy ved­le to­ho­to nepřímé­ho důkaz­ní­ho prostřed­ku neexis­tu­jí jed­noz­nač­né důka­zy dal­ší, ja­ko je to­mu v ny­ní po­su­zo­va­né věci.

52. Chyb­ná roz­hod­nu­tí kraj­ské­ho sou­du a vr­chní­ho sou­du nepřehod­no­til ani Nej­vyš­ší soud, kte­rý větši­nu do­vo­la­cích ná­mi­tek ozna­čil za ná­mit­ky čistě skut­ko­vé, kte­ré nel­ze podřadit pod zá­ko­nem taxativně vy­me­ze­né do­vo­la­cí důvo­dy. U ná­mi­tek tý­ka­jí­cích se pa­cho­vých stop setr­val na zá­věru obou soudů niž­ších stupňů, že v době, kdy doš­lo k sej­mu­tí pa­cho­vých stop a je­jich nás­led­né kom­pa­ra­ci, pla­til Po­kyn č. 9/2009, kte­rý je­di­ný by­lo mož­no ap­li­ko­vat. K pod­mín­ce sta­no­ve­né v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, že me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce mu­sí ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy, Nej­vyš­ší soud v roz­po­ru s je­ho nos­ný­mi důvo­dy po­dotkl, že di­kce Ústav­ní­ho sou­du je v tom­to bodě obec­ná a že Ústav­ní soud blí­že nes­pe­ci­fi­ko­val, jak by soud, co­by v otáz­ce vědy laic­ký or­gán, měl pos­tu­po­vat, resp. vy­hod­no­co­vat, ja­ké z mož­ných no­vých poz­natků v da­né ob­las­ti je při uži­tí té­to me­to­dy nut­no nás­le­do­vat. Přitom z od­ůvodnění ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 vy­plý­vá, že i v tom­to směru je dos­ta­tečně instruk­tiv­ní (srov. bo­dy 22 až 32), ne­boť jsou v něm uve­de­ny ne­jen přís­tu­py v za­hra­nič­ní ju­di­ka­tuře, ale i znač­né množ­ství li­te­ra­tu­ry, čes­ké a předev­ším opět za­hra­nič­ní, a to včetně zá­věrů z ní vy­plý­va­jí­cích. Z to­ho­to je mož­no pod­le Ústav­ní­ho sou­du zo­bec­nit, že pod­le vědec­kých me­tod zná­mých již v době pro­vádění předmětných pa­cho­vých iden­ti­fi­ka­cí by­lo třeba nad rá­mec Po­ky­nu č. 9/2009 zej­mé­na vy­ža­do­vat, aby nej­méně dva přís­luš­ní vy­hle­dá­va­cí psi naš­li tu sa­mou sto­pu na sobě ne­zá­vis­le a bez účas­ti přís­luš­né­ho pso­vo­da, přičemž jen při shod­ném vý­sled­ku by­la dá­na potřeb­ná ob­jek­ti­vi­ta, dá­le aby kaž­dé na­sa­ze­ní psa by­lo fil­mově za­do­ku­men­to­vá­no tak, aby by­lo umožněno do­da­teč­né pro­ve­de­ní důka­zu před sou­dem za účas­ti znal­ce, aby pso­vi by­la pos­kyt­nu­ta sto­pa v době, kdy je scho­pen ji roz­li­šit, dá­le mu­se­lo být již teh­dy za­jištěno, aby sto­pa ne­by­la kon­ta­mi­no­vá­na ani za­měněna za ji­nou, což mu­se­lo být v pro­ce­su do­lo­že­no, a při hod­no­ce­ní vý­sled­ku pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce by­lo nut­no vzít v úva­hu všech­ny okol­nos­ti, kte­ré pro­vá­ze­ly pro­ces me­zi pos­kyt­nu­tím sto­py pso­vi a zto­tožněním srov­ná­va­cí­ho vzor­ku (pro­ces nesměl být přeru­šen, po­dezře­lý se nesměl na­chá­zet v do­sa­hu či­chu psa apod.), což vše mu­se­lo být již teh­dy ná­le­žitě zdo­ku­men­to­vá­no [srov. např. Neu­haus, R., Ar­tkäm­per, H. Kri­mi­nal­tech­nik und Beweisführung im Straf­ver­fah­ren. München: C.H.Beck, 2014, s. 143-146; dá­le viz Schüler, Ch., Püschel, K. Fas­zi­no­sum Spürhun­de, Forschungs-er­geb­nis­se aus dem In­sti­tut für Rechts-me­di­zin der Uni­ver­si­tät Ham­burg. Ham­burg: Dr. Ko­vač, 2014, Wój­ci­kiewicz, J. Scien­ti­fic Evi­den­ce in Ju­di­cial Pro­cee­dings. Kra­ków: In­sti­tu­te of Fo­ren­sic Re­search Pub­lis­her, 2000, ne­bo Schoon, A., Haak, R. K9 Sus­pect Dis­cri­mi­na­tion. Ca­na­da: Det­se­lig En­terpri­ses Ltd., 2002 atd.; viz k dal­ší li­te­ra­tuře od­ůvodnění uve­de­né­ho ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15; z novější li­te­ra­tu­ry viz Do­le­žal, P., Fur­ton, K., G. et al. Mul­tip­li­ci­ty of hu­man scent sig­na­tu­re. Egyp­tian Jour­nal of Fo­ren­sic Scien­ces (2019) 9, 7 (https://doi.org/10.1186/s41935-019-0112-z); Ferry, B., En­smin­ger, J., J. et. al. Scent li­neups com­pa­red ac­ross ele­ven coun­tries: Loo­king for the fu­tu­re of a con­tro­ver­sial fo­ren­sic tech­nique. Fo­ren­sic Scien­ce Inter­na­tio­nal (2019) 302, 109895 (http://dx.doi.org/10.1016/j.for­sciint.2019.109895); Poj­ma­no­vá, P., La­dis­la­vo­vá, N., Ur­ban, Š. De­ve­lop­ment of a Met­hod for the Mea­su­re­ment of Hu­man Scent Sam­ples Using Com­pre­hen­si­ve Two-Di­men­sio­nal Gas Chro­ma­tog­rap­hy with Mass De­tec­tion. Se­pa­ra­tions (2021) 8, 232, (https://doi.org/10.3390/se­pa­ra­tions8120232); Mar­chal S, Bre­ge­ras O, Puaux D, Ger­vais R, Ferry B Ri­go­rous Trai­ning of Dogs Leads to High Ac­cu­ra­cy in Hu­man Scent Mat­ching-To-Samp­le Per­for­man­ce. PLoS ONE (2016) 11, 2: e0146963 (doi:10.1371/jour­nal.po­ne.0146963); Ha­vel­ko­vá, R., Ji­rás­ko, V. Vy­uži­tí me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce v tres­tním říze­ní. Trestněpráv­ní re­vue (2019) 9, 192]. Pro úpl­nost po­va­žu­je Ústav­ní soud za nut­né uvést, že větši­nu těchto no­vých vědec­kých poz­natků již ref­lek­tu­jí no­vé přís­luš­né po­ky­ny, a to Po­kyn č. 313/2017 a no­vý po­kyn ředi­te­le Ředi­tel­ství služ­by pořád­ko­vé po­li­cie Po­li­cej­ní­ho pre­zi­dia Čes­ké re­pub­li­ky ze dne 29. 12. 2017 č. 119/2017 o pro­vádění slu­žeb­ní ky­no­lo­gie, oba účin­né od 1. 4. 2018.

53. Od­hléd­ne­me-li od již sho­ra po­jed­na­né­ho pos­tu­pu kraj­ské­ho sou­du i vr­chní­ho sou­du Nej­vyš­ší soud v na­pa­de­ném roz­hod­nu­tí z hle­dis­ka po­sou­ze­ní pou­ži­tí pa­cho­vých stop ja­ko nepřímé­ho či podpůrné­ho důka­zu a nut­nos­ti exis­ten­ce dal­ších sku­teč­nos­tí, kte­ré vy­tvoří uzavře­ný řetěz důkazů, kdy nes­mí exis­to­vat žá­dná ji­ná reál­ná mož­nost, že by se či­nu mohl do­pus­tit někdo ji­ný, než oso­ba ob­viněná (bod 33), a pos­lé­ze i ve vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti uvedl, že niž­ší sou­dy vy­chá­ze­ly ved­le pa­cho­vých stop ze svědec­kých vý­povědí hned něko­li­ka svědků, a to včetně pro­da­vač­ky K. K. přítom­né na místě či­nu a dvou ko­lem­jdou­cích, kteří se dos­ta­li s pa­cha­te­li lou­pe­že do fy­zic­ké­ho kon­tak­tu, tj. D. M. a Mgr. Z. T., dá­le z fo­to­do­ku­men­ta­ce z místa či­nu a fy­zic­ké kom­pa­ra­ce.

54. Jak však vy­plý­vá již se sho­ra uve­de­né­ho, zmínění svědci hod­no­ti­li po­do­bu pa­cha­telů pou­ze na zá­kladě svých sub­jek­tiv­ních vjemů, což ani vr­chní soud ne­po­va­žo­val za dos­ta­ču­jí­cí, přitom však s oh­le­dem na ty­to svědec­ké vý­povědi ak­cep­to­val hod­no­ce­ní kraj­ské­ho sou­du, že vý­povědi svědků ve vzta­hu k iden­ti­fi­ka­ci jsou tím, co, tvoří s pa­cho­vý­mi sto­pa­mi uce­le­ný řetězec nepřímých důkazů a dos­ta­tečně se ne­vy­pořádal se ná­le­žitě s tím (blí­že sub bod 44), co svědčí pro­ti to­mu­to zá­věru.

55. Vy­slech­nu­tí svědci se re­le­van­tním způso­bem vy­jádři­li jen k ob­jek­tiv­ní strán­ce, tj. k jed­ná­ní pa­cha­telů, kte­ré vidě­li, ni­ko­li však k iden­ti­fi­ka­ci pa­cha­telů (vy­jma je­jich po­pi­su obec­ným zna­kem vy­šší a niž­ší, což však nel­ze po­va­žo­vat za ur­ču­jí­cí, ne­boť po­dob­ných pos­tav může být vel­mi mno­ho). Při oh­le­dá­ní místa či­nu by­ly za­jiště­ny kromě pa­cho­vých stop ta­ké věcné, bio­lo­gic­ké a tra­so­lo­gic­ké sto­py (viz pro­to­kol o oh­le­dá­ní místa či­nu na č. l. 207 a násl. spi­su), ke kte­rým však již kraj­ský soud v od­ůvodnění na­pa­de­né­ho roz­sud­ku uvedl, že dr­ti­vá větši­na za­jištěných stop (s vý­jim­kou stop pa­cho­vých) ni­jak nepřispě­la ke zto­tožnění pa­cha­telů tres­tné čin­nos­ti (viz bod 53 od­ůvodnění roz­sud­ku kraj­ské­ho sou­du).

56. Od­mítl-li Nej­vyš­ší soud za pop­sa­né­ho sta­vu věci do­vo­lá­ní stěžo­va­telů pod­le § 265i od­st. 1 písm. b) tres­tní­ho řádu, aniž by se kon­krétně za­bý­val v před­cho­zích bo­dech uve­de­ný­mi sku­teč­nos­ti jen s obec­ným tvr­ze­ním, že zde uve­de­ný řetězec nepřímých důkazů svědčí to­mu, že zde neexis­tu­je žá­dná ji­ná reál­ná mož­nost, že by se či­nu mohl do­pus­tit někdo ji­ný, než oso­by ob­viněné, po­ru­šil zá­klad­ní prá­va stěžo­va­telů. Z ob­sa­hu po­da­ných do­vo­lá­ní se to­tiž po­dá­vá, že oba stěžo­va­te­lé v do­vo­lá­ních up­lat­ni­li do­vo­la­cí důvo­dy pod­le § 265b od­st. 1 písm. g) a l) tres­tní­ho řádu a v do­vo­lá­ních na­mí­ta­li mi­mo ji­né i extrém­ní roz­por me­zi pro­ve­de­ný­mi důka­zy, učiněný­mi skut­ko­vý­mi zjištění­mi a vy­vo­ze­ný­mi práv­ní­mi zá­věry a rovněž po­ru­še­ní pra­vid­la in du­bio pro reo, s čímž se Nej­vyš­ší soud ús­tavně kon­for­mním způso­bem ne­vy­pořádal.

57. Nut­no do­dat, že i v případě, že by pos­tup or­gánů čin­ných v tres­tním říze­ní při pro­vádění důka­zu me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce z hle­dis­ka po­ža­davků kla­de­ných práv­ní úp­ra­vou i ju­di­ka­tu­rou ob­stál, před­sta­vo­va­ly by pa­cho­vé sto­py jen je­di­ný nepřímý a podpůr­ný důkaz, na je­hož vý­luč­ném zá­kladě by ne­by­lo mož­no dospět k uz­ná­ní vi­ny stěžo­va­telů.

58. Nez­bý­vá pro­to než uzavřít, že zá­věr obec­ných soudů, že stěžo­va­te­lé se do­pus­ti­li vy­tý­ka­né­ho jed­ná­ní, nel­ze po­va­žo­vat za ná­le­žitě pro­ká­za­ný a dos­ta­tečně od­ůvodně­ný, resp. je v extrém­ním roz­po­ru se skut­ko­vý­mi zjištění­mi obec­ných soudů vy­chá­ze­jí­cích z do­sud pro­ve­de­ných důkazů, čímž se vy­my­ká z me­zí § 2 od­st. 5 tres­tní­ho řádu a je sou­časně i v roz­po­ru se zá­sa­dou vol­né­ho hod­no­ce­ní důkazů (§ 2 od­st. 6 tres­tní­ho řádu) a pra­vid­lem in du­bio pro reo vy­plý­va­jí­cím z prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny pod­le čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny, čímž by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­telů na řád­ný pro­ces pod­le čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny.


VI.
Zá­věr

59. Ústav­ní soud s oh­le­dem na vý­še uve­de­né připo­mí­ná, že aby by­lo mož­no tres­tní říze­ní ja­ko ce­lek po­va­žo­vat za řádně ve­de­né a z pro­ve­de­ných důkazů by­lo mož­no bez po­ru­še­ní prin­ci­pu pre­sum­pce ne­vi­ny a z něj vy­plý­va­jí­cí­ho pra­vid­la in du­bio pro reo uči­nit zá­věr, že ob­ža­lo­va­ný je pa­cha­te­lem skut­ku uve­de­né­ho v ob­ža­lobě, nes­mí exis­ten­ce po­chyb­nos­tí zá­sad­ním způso­bem na­ru­šo­vat ko­he­ren­ci ar­gu­men­tu o lo­gic­ky pro­po­je­ném řetězci nepřímých důkazů. Pro­ve­de­ný­mi důka­zy tak mu­sí být jed­noz­načně a s nej­vyš­ším mož­ným stupněm jis­to­ty, kte­rý lze od lid­ské­ho poz­ná­ní po­ža­do­vat (tj. mi­mo ro­zum­nou po­chyb­nost), pro­ká­zá­no, že to byl ob­ža­lo­va­ný, kdo se do­pus­til předmětné­ho tres­tné­ho či­nu [srov. ná­lez sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 114/61 SbNU 669)].

60. Jak­ko­liv Ústav­ní soud res­pek­tu­je ne­zá­vis­lost obec­ných soudů, zdůraz­ňu­je, že ta se mu­sí us­ku­teč­ňo­vat ne­jen v zá­kon­ném, ale prio­ritně v ús­tav­ním rám­ci, je­hož sou­čás­tí je i prá­vo na řád­ný zá­kon­ný pro­ces (srov. i § 2 od­st. 1 tres­tní­ho řádu), ve kte­rém mu­sí být vy­lou­če­na li­bovů­le v roz­ho­do­vá­ní, a je­hož neod­mys­li­tel­nou sou­čás­tí je i prá­vo na pro­jed­ná­ní kaž­dé věci v řád­ném tres­tním říze­ní, což je ne­vyh­nu­tel­nou pod­mín­kou exis­ten­ce de­mok­ra­tic­ké­ho práv­ní­ho stá­tu. V ny­ní po­su­zo­va­né věci Ústav­ní soud shle­dal v pos­tu­pu obec­ných soudů je­ho po­ru­še­ní, a to ve smys­lu ne­res­pek­to­vá­ní prá­va stěžo­va­telů na soud­ní ochra­nu za­ru­če­né­ho čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a pra­vid­la in du­bio pro reo vy­plý­va­jí­cí­ho z pre­sum­pce ne­vi­ny za­kot­ve­né v čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy.

61. Ústav­ní soud pro­to ús­tav­ním stíž­nos­tem obou stěžo­va­telů pod­le § 82 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du vy­hověl a roz­hodl, že na­pa­de­ný­mi roz­hod­nu­tí­mi Nej­vyš­ší­ho sou­du ze dne 17. 6. 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, vr­chní­ho sou­du ze dne 16. 10. 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a kraj­ské­ho sou­du ze dne 6. 2. 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528 by­lo po­ru­še­no prá­vo stěžo­va­telů na soud­ní ochra­nu za­ru­če­né čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny a zá­sa­da pre­sum­pce ne­vi­ny za­kot­ve­ná v čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a v čl. 6 od­st. 2 Úmlu­vy. V ná­vaz­nos­ti na to pod­le § 82 od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du v zá­hla­ví spe­ci­fi­ko­va­ná roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho sou­du, vr­chní­ho sou­du a kraj­ské­ho sou­du zru­šil.

62. Zru­še­ním roz­hod­nu­tí uve­de­ných ve vý­ro­ku to­ho­to ná­le­zu se vy­tváří pros­tor pro pos­tup pod­le § 314h až 314k tres­tní­ho řádu, a to v in­ten­cích práv­ních ná­zorů vy­jádřených v tom­to ná­le­zu. Obec­né sou­dy mu­sí pro­ve­de­né důka­zy zhod­no­tit pod­le své­ho vnitřní­ho přesvědče­ní za­lo­že­né­ho na peč­li­vém uvá­že­ní všech okol­nos­tí přípa­du jed­not­livě i v je­jich souhr­nu, a na zá­kladě nich a v sou­la­du s ni­mi us­tá­lit skut­ko­vý stav věci, o němž nej­sou důvod­né po­chyb­nos­ti, a to v roz­sa­hu, kte­rý je nez­byt­ný pro je­jich roz­hod­nu­tí (§ 2 od­st. 5, 6 tres­tní­ho řádu). Ne­by­lo-li by ani po doplněném do­ka­zo­vá­ní mož­no do­sáh­nout prak­tic­ké jis­to­ty o exis­ten­ci re­le­van­tních skut­ko­vých okol­nos­tí, tj. zůsta­ly-li by v da­ném kon­textu důvod­né po­chyb­nos­ti, jež nel­ze od­stra­nit ani pro­ve­de­ním dal­ších důkazů, by­lo by nut­né pos­tu­po­vat v sou­la­du se zá­sa­dou pre­sum­pce ne­vi­ny (čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny a § 2 od­st. 2 tres­tní­ho řádu) a z ní vy­plý­va­jí­cím pra­vid­lem in du­bio pro reo.

63. Ústav­ní soud o ús­tav­ních stíž­nos­tech roz­hodl mi­mo ús­tní jed­ná­ní bez přítom­nos­ti účas­tníků, ne­boť dospěl k zá­věru, že od něho nel­ze oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci (§ 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du).

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

V Brně dne 15. úno­ra 2022




                                                                                                              Jo­sef Fia­la
                                                                                                          před­se­da se­ná­tu




K do­ku­men­tom, o kto­rých sa zmie­ňu­je ná­lez Ústav­né­ho sú­du ČR:

k bo­du 5: Sprá­va o prie­be­hu tes­to­va­nia re­lia­bi­li­ty me­tó­dy pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie pre­vá­dza­nej špe­ciál­ne vy­cvi­če­ný­mi slu­žob­ný­mi psa­mi Po­lí­cie Čes­kej re­pub­li­ky, zo dňa 21. 5. 2015, kde sa na s. 6-7 zá­ve­rom uvá­dza:  „Vý­sled­ky tes­tu uka­zu­jí, že psi jsou schop­ni v zá­sadě pa­cho­vou kom­pa­ra­ci pro­vádět. Chy­bo­vost je ov­šem na­to­lik vy­so­ká, že vy­uži­tel­nost té­to me­to­dy, po­kud je pro­váděna za stá­va­jí­cích pod­mí­nek, ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku prak­tic­ky vy­lu­ču­je… Na zá­kladě vý­še uve­de­ných poz­natků nez­bý­vá než do­jít k zá­věru, že spo­leh­li­vost vý­še uve­de­né me­to­dy je za stá­va­jí­cích pod­mí­nek ne­dos­ta­teč­ná a je­jí vy­uží­vá­ní v průběhu tres­tní­ho říze­ní nel­ze do­po­ru­čit.“, je zve­rej­ne­ná tu: https://www.uocr.cz/wp-con­tent/up­loads/2019/10/Tes­tov%C3%A1n%C3%AD-re­lia­bi­li­ty.pdf?fbclid=IwAR13Rk2XJ5TdLuGTzdDgfPvK5bggDmYQl9IT8Ht-XUi1ENHq_XjcYj­CZYjc

k bo­du 5: Ná­lez Ústav­né­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, z ro­ku 2016, kto­rý v bo­de 47 kon­šta­tu­je, že me­tó­da pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie mu­sí tiež ref­lek­to­vať ak­tuál­ne poz­nat­ky ve­dec­ké­ho skú­ma­nia tej­to me­tó­dy, je dos­tup­ný tu: http://www.prav­ne­lis­ty.sk/roz­hod­nu­tia/a454-ak­tual­ne-roz­hod­nu­tie-us­tav­ne­ho-su­du-cr-sa-za­obe­ra-pa­cho­vy­mi-sto­pa­mi-a-ich-pou­zi­tel­nos­tou-v-tres­tnom-ko­na­ni

k bo­du 10: Preh­lá­se­nie 14. ved­cov k me­tó­de pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie, pre­vá­dza­nej za pou­ži­tia psov Po­lí­cie ČR, z augus­ta 2021, kde sa uvá­dza: „My, ní­že po­dep­sa­ní zá­stup­ci od­bor­né vĕdec­ké veřej­nos­ti proh­la­šu­je­me s pl­nou od­povĕdnos­tí, že me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, tak jak by­la pro­vádĕna Po­li­cií ČR na úze­mín Čes­ké re­pub­li­ky do  1. 4. 2018, je z vĕdec­ké­ho hle­dis­ka zce­la nevĕro­hod­ná.“, je zve­rej­ne­né tu: https://dri­ve.goog­le.com/fi­le/d/1J3i60rllSoC­Ru5XjS1L7JWrdI1T9XyML/view

k bo­du 11: Ami­cus cu­riae brief Spol­ku Šala­moun ve věci ús­tav­ních stíž­nos­tí
Mar­ti­na Ska­lic­ké­ho a Mi­lo­še Ze­zu­ly pro­jed­ná­va­ných ve spo­je­ném říze­ní pod sp. zn. IV. ÚS 2773/20, zo dňa 8. 8. 2021, kde sa na s. 2-3 pou­ka­zu­je na to, že sú­čas­ťou pred­met­né­ho spi­su bol aj zna­lec­ký po­su­dok „zna­lec­ké­ho ús­ta­vu Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty v Pra­ze, kte­rý ja­ko zna­lec­ký ús­tav za­psa­ný v od­dí­lu II. sez­na­mu zna­lec­kých ús­tavů (kdy ten­to zna­lec­ký ús­tav v Čes­ké re­pub­li­ce je op­rávněn ja­ko je­di­ný po­su­zo­vat zvlášť zá­važ­né přípa­dy či přípa­dy hod­né vědec­ké­ho po­sou­ze­ní), v tom­to svém ús­tav­ním zna­lec­kém po­sud­ku v bodě 7 kon­sta­to­val, že: „...po­kud by­la pa­cho­vá iden­ti­fi­ka­ce pro­váděna v sou­la­du s po­ky­nem ŘSPP PP ČR č. 9/2009, v žá­dném případě nel­ze ty­to vý­sled­ky po­va­žo­vat za věro­hod­né.“ a na s. 7-8 sa zmie­ňu­je vy­ššie uve­de­né Preh­lá­se­nie 14. ved­cov k me­tó­de pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie, je dos­tup­ný tu: https://dri­ve.goog­le.com/fi­le/d/151bxQaxY1O_dS3­t30oIrI3MZ-jzpJCrN/view.


 


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia