Aktuálny nález Ústavného súdu Českej republiky k podmienkam metódy pachovej identifikácie v trestnom konaní

Publikované: 10. 04. 2022, čítané: 912 krát
 

 

Bar­bo­ra, F.

Ak­tuál­ny ná­lez Ústav­né­ho sú­du Čes­kej re­pub­li­ky k pod­mien­kam me­tó­dy pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie v tres­tnom ko­na­ní

            V dô­le­ži­tom, ak­tuál­nom ná­le­ze sp. zn. IV. ÚS 1986/21, zo dňa 22. 3. 2022,sa ÚS ČR ve­nu­je rov­na­kej tres­tnej ve­ci, ako vo svo­jom ná­le­ze sp. zn. IV. ÚS 2773/20, zo dňa 15. 2. 2022, o kto­rom som in­for­mo­va­la vo svo­jom ne­dáv­nom člán­ku. V tom­to pred­chá­dza­jú­com ná­le­ze z feb­ruára toh­to ro­ku, Ústav­ný súd ČR roz­ho­dol, že uz­ne­se­ním Naj­vyš­šie­ho sú­du, uz­ne­se­ním Vr­chné­ho sú­du v Olo­mou­ci a roz­sud­kom Kraj­ské­ho sú­du v Br­ne – po­boč­ky v Zlí­ne­bo­lo po­ru­še­né prá­vo sťa­žo­va­te­ľov (M. S. a M. Z.) na súd­nu ochra­nu za­ru­če­né čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ných práv a slo­bôd a zá­sa­da pre­zum­pcie ne­vi­ny za­kot­ve­ná v čl. 40 od­st. 2 Lis­ti­ny zá­klad­ných práv a slo­bôd a v čl. 6 od­st. 2 Do­ho­vo­ru o ochra­ne ľud­ských práv a zá­klad­ných slo­bôd, v dôs­led­ku čo­ho tie­to uz­ne­se­nia a roz­su­dok zru­šil. Z toh­to roz­sud­ku ÚS vy­plý­va, že dô­kaz pa­cho­vou iden­ti­fi­ká­ciou ne­mô­že byť je­di­ným dô­ka­zom pre uz­na­nie vi­ny (bod 30). V tej­to kau­ze pri­tom fak­tic­ky je­di­ným dô­ka­zom o vi­ne oboch sťa­žo­va­te­ľov bo­li pa­cho­vé sto­py, keď­že žiad­ny z vy­po­ču­tých sved­kov ne­do­ká­zal sťa­žo­va­te­ľov iden­ti­fi­ko­vať ako pá­cha­te­ľov.

            V ak­tuál­nom ná­le­ze (sp. zn. IV. ÚS 1986/21) Ústav­ný súd ČR roz­ho­dol, že Uz­ne­se­ním Vr­chné­ho sú­du v Olo­mou­ci zo dňa 6. 5. 2021 č. j. 3 To 26/2021-2426 a uz­ne­se­ním Kraj­ské­ho sú­du v Br­ne - po­boč­ky v Zlí­ne zo dňa 28. 1. 2021 č. j. 69 T 2/2018 - 2389 bo­lo po­ru­še­né sťa­žo­va­te­ľo­vo ús­tav­ne za­ru­če­né zá­klad­né prá­vo na súd­nu ochra­nu pod­ľa čl. 36 ods. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ných práv a slo­bôd, v dôs­led­ku čo­ho tie­to uz­ne­se­nia zru­šil (ide o sťa­žo­va­te­ľa M. Z.).

V 14. bo­de toh­to ná­le­zu Ústav­ný súd uvie­dol k ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20, kto­ré­mu som sa ve­no­va­la v pred­chá­dza­jú­com člán­ku, to­to:

„V ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 Ústav­ní soud vy­slo­vil nos­ný práv­ní zá­věr, že od­su­zu­jí­cí roz­su­dek a roz­hod­nu­tí vy­da­ná v op­rav­ných říze­ních na něj na­va­zu­jí­cích po­ru­ši­ly ús­tavně za­ru­če­ná zá­klad­ní prá­va stěžo­va­te­le právě vzhle­dem k to­mu, že byl od­sou­zen na zá­kladě důka­zu tzv. me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­ve­de­nou v roz­po­ru spo­ža­dav­ky vy­jádřený­mi v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, a te­dy nes­po­leh­li­vým způso­bem, ač­ko­liv pro zá­věr o je­ho vině neexis­to­val uzavře­ný řetězec nepřímých důkazů ani žá­dný přímý důkaz (srov. zej­mé­na bo­dy 38. až 44. ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20).“.

V tej­to sú­vis­los­ti je vhod­né pri­po­me­núť, že v ná­le­ze sp. zn. IV. ÚS 1098/15, z ro­ku 2016, sa v bo­de 47 a) uvá­dza: 47. Ve svět­le sho­ra uve­de­ných úvah a ju­di­ka­tu­ry Ústav­ní soud po­va­žu­je za ús­tavně kon­for­mní nás­le­du­jí­cí po­ža­dav­ky na pro­ve­de­ní důka­zu me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce:a) Me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce mu­sí být pro­ve­de­na nej­méně za pou­ži­tí stan­dardů vy­plý­va­jí­cích z "Po­ky­nu ředi­te­le Ředi­tel­ství služ­by pořád­ko­vé po­li­cie Po­li­cej­ní­ho pre­zi­dia Čes­ké re­pub­li­ky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009"a sou­časně mu­sí ref­lek­to­vat ak­tuál­ní poz­nat­ky vědec­ké­ho zkou­má­ní té­to me­to­dy.“.

                Zá­sad­né je, že ÚS ČR vo svo­jom ak­tuál­nom ná­le­ze sp. zn.  IV. ÚS 1986/21, zo dňa 22. 3. 2022, kon­šta­to­val v tých­to bo­doch nas­le­dov­né (niek­to­ré pa­sá­že som zvý­raz­ni­la):

 Z bo­du č. 5 vy­plý­va, že ÚS ČR po­va­žu­je aj zna­lec­ký po­su­dok Čes­kej poľ­no­hos­po­dár­skej uni­ver­zi­ty v Pra­he, kto­rý de­tail­ne pou­ká­zal na ak­tuál­ne poz­nat­ky z ob­las­ti ol­fak­to­ri­ky, za no­vý dô­kazv tej­to tres­tnej ve­ci:

„5. Stěžo­va­tel po po­dá­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti navrhl kraj­ské­mu sou­du ob­no­vu říze­ní dle § 277 a násl. tres­tní­ho řádu a ne­zá­vis­le na něm tak uči­nil i je­ho spolu­ob­vině­ný. No­vý­mi důka­zy, na nichž stěžo­va­tel a je­ho spolu­ob­vině­ný za­lo­ži­li  své přesvědče­ní o naplnění důvodů pro ob­no­vu říze­ní, byl zna­lec­ký po­su­dek Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty v Pra­ze pou­ka­zu­jí­cí pod­robně na ak­tuál­ní vědec­ké poz­nat­ky z ob­las­ti ol­fak­to­ri­ky ji­miž usi­lo­va­li zpo­chyb­nit důkaz tzv. me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, na němž za­lo­žil mi­mo ji­né kraj­ský soud svůj zá­věr o vině stěžo­va­te­le a je­ho spolu­ob­viněné­ho v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku, a ta­ké vý­povědi svědků, kteří mě­li dle stěžo­va­te­le vidět mo­to­cykl, kte­rý měl být pou­žit při lou­pe­ži, od­jíždět ji­ným směrem, než kde stěžo­va­tel byd­lí či se zdr­žu­je.“.

Pre ob­jas­ne­nie tu dopl­ním, že v zve­rej­ne­nom Ami­cus cu­riae brief Spol­ku Šala­moun ve věci ús­tav­ních stíž­nos­tí Mar­ti­na Ska­lic­ké­ho a Mi­lo­še Ze­zu­ly pro­jed­ná­va­ných ve spo­je­ném říze­ní pod sp. zn. IV. ÚS 2773/20, zo dňa 8. 8. 2021, sa na s. 2-3 pou­ka­zu­je na to, že sú­čas­ťou pred­met­né­ho spi­su bol aj zna­lec­ký po­su­dok „zna­lec­ké­ho ús­ta­vu Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty v Pra­ze, kte­rý ja­ko zna­lec­ký ús­tav za­psa­ný v od­dí­lu II. sez­na­mu zna­lec­kých ús­tavů (kdy ten­to zna­lec­ký ús­tav v Čes­ké re­pub­li­ce je op­rávněn ja­ko je­di­ný po­su­zo­vat zvlášť zá­važ­né přípa­dy či přípa­dy hod­né vědec­ké­ho po­sou­ze­ní), v tom­to svém ús­tav­ním zna­lec­kém po­sud­ku v bodě 7 kon­sta­to­val, že: „...po­kud by­la pa­cho­vá iden­ti­fi­ka­ce pro­váděna v sou­la­du s po­ky­nem ŘSPP PP ČR č. 9/2009, v žá­dném případě nel­ze ty­to vý­sled­ky po­va­žo­vat za věro­hod­né.“. Přitom jed­ním ze stěžej­ních pi­lířů od­ůvodnění na­lé­za­cí­ho sou­du, te­dy Kraj­ské­ho sou­du v Brně, po­boč­ka Zlín, proč ob­no­vu říze­ní ne­po­vo­lil, by­la nás­le­du­jí­cí uveřejněná slo­va před­se­dy se­ná­tu JUDr. Jiřího Duf­ka:„Já cho­vám psy vel­kou část své­ho ži­vo­ta, tak­že vím, že ten pes ví o mě všech­no a zná kaž­dý můj po­hyb... Po­su­dek a před­cho­zí zprá­va ne­by­lo ni­čím, co by moh­lo přesvědče­ní sou­du zpo­chyb­nit. Ne­ní mož­né prostě, jak­si bez dal­ší­ho od­mít­nout tu­to me­to­du ja­ko ce­lek... po­kud ten ús­tav v tom po­sud­ku uči­nil, přek­ro­čil ru­bi­kon... vše je na OČTŘ ni­ko­liv na svých doj­mech a po­ci­tech...“. Vi­deo s ce­lým vy­jad­re­ním JUDr. J. Duf­ka je zve­rej­ne­né na s. 3 Ami­cus cu­riae brief, a rov­na­ko aj tu . 

Tu sa žia­da ob­jas­niť, že sprá­va o kto­rej sa zmie­nil sud­ca JUDr. Du­fek, ne­sie ná­zov Sprá­va o prie­be­hu tes­to­va­nia re­lia­bi­li­ty me­tó­dy pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie pre­vá­dza­nej špe­ciál­ne vy­cvi­če­ný­mi slu­žob­ný­mi psa­mi Po­lí­cie Čes­kej re­pub­li­ky, zo dňa 21. 5. 2015. V ro­ku 2010 – 2015 pre­be­hol ve­dec­ký vý­skum na zá­kaz­ku Mi­nis­ter­stva vnút­ra ČR (pod náz­vom Ove­re­nie a zdo­ko­na­le­nie me­tó­dy pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie), kto­rý spra­co­va­la Čes­ká poľ­no­hos­po­dár­ska uni­ver­zi­ta v Pra­he, Fa­kul­ta ag­ro­bio­ló­gie, pot­ra­vi­no­vých a prí­rod­ných zdro­jov, Ka­ted­ra všeo­bec­nej zoo­tech­ni­ky a eto­ló­gie, Cen­trum pre vý­skum cho­va­nia psov. Sú­čas­ťou toh­to vý­sku­mu je aj zmie­ne­ná sprá­va, v kto­rej sa na s. 6-7 zá­ve­rom uvá­dza: „Vý­sled­ky tes­tu uka­zu­jí, že psi jsou schop­ni v zá­sadě pa­cho­vou kom­pa­ra­ci pro­vádět. Chy­bo­vost je ov­šem na­to­lik vy­so­ká, že vy­uži­tel­nost té­to me­to­dy, po­kud je pro­váděna za stá­va­jí­cích pod­mí­nek, ja­ko důkaz­ní­ho prostřed­ku prak­tic­ky vy­lu­ču­je… Na zá­kladě vý­še uve­de­ných poz­natků nez­bý­vá než do­jít k zá­věru, že spo­leh­li­vost vý­še uve­de­né me­to­dy je za stá­va­jí­cích pod­mí­nek ne­dos­ta­teč­ná a je­jí vy­uží­vá­ní v průběhu tres­tní­ho říze­ní nel­ze do­po­ru­čit.“. Sprá­va­je zve­rej­ne­ná tu.Pod­rob­nej­šie som sa to­mu­to do­ku­men­tu ve­no­va­la v tom­to člán­ku. ÚS v ak­tuál­nom ná­le­ze zmie­ňu­je tú­to sprá­vu v bo­de č. 6 (na hlav­nom po­jed­ná­va­ní, kto­ré vy­ús­ti­lo do vy­da­nia od­su­dzu­jú­ce­ho roz­sud­ku, bol pre­ve­de­ný aj dô­kaz tou­to sprá­vou).

Z bo­du č. 11 ná­le­zu vy­plý­va, že ÚS ČR po­va­žu­je aj Preh­lá­se­nie ved­cov k me­tó­de pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie, pre­vá­dzad­nej za pou­ži­tia slu­žob­ných psov Po­lí­cie ČR (z ro­ku 2021) zano­vý dô­kazvo ve­ci:

11. Dne 10. 8. 2021 by­lo Ústav­ní­mu sou­du do­ru­če­no doplnění ús­tav­ní stíž­nos­ti, k němuž stěžo­va­tel přilo­žil dal­ší no­vý důkaz – Proh­lá­še­ní vědců k me­todě pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, pro­váděné za pou­ži­tí slu­žeb­ních psů Po­li­cie ČR.".

To­to  preh­lá­se­nie 14. ved­cov k me­tó­de pa­cho­vej iden­ti­fi­ká­cie, pre­vá­dza­nej za pou­ži­tia slu­žob­ných psov Po­lí­cie ČR, z augus­ta 2021, je zve­rej­ne­né a uvá­dza sa v ňom nas­le­dov­né:

My, ní­že po­dep­sa­ní zá­stup­ci od­bor­né vĕdec­ké veřej­nos­ti proh­la­šu­je­me s pl­nou od­povĕdnos­tí, že me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, tak jak by­la pro­vádĕna Po­li­cií ČR na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky do 1. 4. 2018, je z vĕdec­ké­ho hle­dis­ka zce­la nevĕro­hod­ná. Pos­tup, kdy je pso­vod dopředu in­for­mo­ván o po­zi­ci jed­not­li­vých vzorků, od­po­ru­je ak­tuál­ním vĕdec­kým poz­natkům. V tom­to oh­le­du pa­nu­je nap­ros­tý ná­zo­ro­vý sou­lad, a to ne­jen v re­le­van­tní ko­mu­nitĕ čes­ké, ale i me­dzi­ná­rod­ní. V případě potřeby jsme přip­ra­ve­ni pos­kyt­nout potřeb­né in­for­ma­ce soudům, stát­ním za­stu­pi­tel­stvím, po­li­cii, i ob­hájcům.“. 

V bo­de č. 20 súd uvá­dza, že ÚS ČR už v mi­nu­los­ti dos­pel k zá­ve­ru, že no­vou sku­toč­nos­ťou (resp. dô­ka­zom) v zmys­le § 278 ods. 1 tres­tné­ho po­riad­ku mô­že byť ve­dec­ký poz­na­tok, kto­rý dô­vod­ne spo­chyb­ňu­je vie­ro­hod­nosť dô­ka­zu, na kto­rom bo­lo za­lo­že­né roz­hod­nu­tie o vi­ne a tres­te, a rov­na­ko ta­kým dô­ka­zom mô­že byť aj zna­lec­ký po­su­dok, či ná­lez, pri­čom „nah­ra­ze­ní zna­lec­ké­ho zkou­má­ní vlas­tním zá­věrem sou­du na od­bor­nou otáz­ku za­klá­dá va­du, kte­rá může mít za nás­le­dek nes­práv­né roz­hod­nu­tí ve věci, a to i kdy­by soud potřeb­ný­mi od­bor­ný­mi zna­los­tmi dis­po­no­val [srov. např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].“.

V bo­de č. 26 ÚS for­mu­lo­val okol­nosť, kto­rú v te­raj­šej ve­ci po­va­žu­je za úpl­ne kľú­čo­vú:

26. Ústav­ní soud po­va­žu­je v nynější věci za zce­la stěžej­ní okol­nost, žestěžo­va­tel usi­lo­val o ob­no­vu říze­ní předev­ším před­lo­že­ním dal­ší­ho důka­zu, kte­rým by obec­né sou­dy přesvědčil právě o tom, že je­ho zto­tožnění me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce ne­by­lo do­sa­že­no v sou­la­du s ak­tuál­ní­mi vědec­ký­mi po­ža­dav­ky a s potřeb­nou mí­rou spo­leh­li­vos­ti, že k to­mu­to důka­zu obec­né sou­dy nemě­ly přih­lí­žet a že kdy­by tak­to pos­tu­po­va­ly, skut­ko­vý zá­věr o je­ho vině by ne­mohl ob­stát.“.

 ■ V bo­de č. 27 sa ÚS vy­jad­ril nas­le­dov­ne:

„27. Ústav­ní soud v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 kon­sta­to­val, že v pro­ve­de­ném zto­tožnění stěžo­va­te­le me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce se vy­skyt­ly ús­tavněpráv­ní de­fi­ci­ty, kte­ré mě­ly obec­né sou­dy roz­poz­nat již v na­lé­za­cím říze­ní či v říze­ní o od­vo­lá­ní ne­bo o do­vo­lá­ní a mě­ly na ně adek­vátně na ně za­rea­go­vat. Pro nynější ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí z to­ho lo­gic­ky do­vo­dit, že stejně tak mělyu­či­nit i v říze­ní o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní a v na ně na­va­zu­jí­cím stíž­nos­tním říze­ní, v nichž stěžo­va­tel před­lo­žil dal­ší důkaz, kte­rý měl ty­to va­dy pro­ka­zo­vat.“.

 ■ V bo­de č. 28 súd kon­šta­tu­je, že zna­lec­ký po­su­dok v tom­to in­di­vi­duál­nom prí­pa­de zod­po­ve­dá inter­pre­tá­cii poj­mu „no­vý dô­kaz“, a že obid­va zmie­ne­né sú­dy up­re­li sťa­žo­va­te­ľo­vi prá­vo na súd­nu ochra­nu pod­ľa č. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, keď­že za­miet­li návrh na po­vo­le­nie ob­no­vy ko­na­nia, ho­ci sťa­žo­va­teľ pred­lo­žil no­vý dô­kaz, kto­rý ho­vo­rí o zá­sad­ných va­dách kľú­čo­vé­ho us­ved­ču­jú­ce­ho dô­ka­zu:

28. Ten­to důkaz, tj. zna­lec­ký po­su­dek pod­robně se za­bý­va­jí­cí spo­leh­li­vos­tí způso­bu, ja­kým by­la ve stěžo­va­te­lově případě me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­ve­de­na, přitom vzhle­dem k předmětné­mu zá­vaz­né­mu práv­ní­mu zá­věru ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 v nynějším in­di­vi­duál­ním případě od­po­ví­dá inter­pre­ta­ci poj­mu „no­vý důkaz“ tak, jak jej vy­me­zu­jí ju­di­ka­tur­ní zá­věry Ústav­ní­ho sou­du vzpo­me­nu­té vý­še v čás­ti VI. to­ho­to ná­le­zu, ne­boť ús­tav­ní de­fi­ci­ty me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce při zto­tožnění stěžo­va­te­le mě­ly obec­né sou­dy dle dříve vy­slo­ve­né­ho zá­vaz­né­ho ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du roz­poz­nat i bez něj. Va­du, kte­rou za­tí­žil kraj­ský soud od­su­zu­jí­cí roz­su­dek, tak zo­pa­ko­val i ve svém na­pa­de­ném us­ne­se­ní. To­to po­chy­be­ní ne­nap­ra­vil ani vr­chní soud na­pa­de­ným us­ne­se­ním. Oba obec­né sou­dy tím upře­ly stěžo­va­te­li prá­vo na soud­ní ochra­nu dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, ne­boť ač­ko­liv před­lo­žil no­vý důkaz svědčí­cí o zá­sad­ních va­dách klí­čo­vé­ho usvědču­jí­cí­ho důka­zu, návrh na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní za­mít­ly.“.

IV. ÚS 1986/21

 

Čes­ká re­pub­li­ka

NÁLEZ Ústav­ní­ho sou­du

 

Jmé­nem re­pub­li­ky

 

Ústav­ní soud roz­hodl v se­nátě slo­že­ném z před­se­dy Jo­se­fa Fia­ly a soudců Ja­na Fi­li­pa a Ja­ros­la­va Fe­ny­ka (soud­ce zpra­vo­da­je) o ús­tav­ní stíž­nos­ti stěžo­va­te­le M. Z., za­stou­pe­né­ho JUDr. Mi­chaelem Bar­ton­čí­kem, Ph.D., ad­vo­ká­tem, síd­lem Ko­liště 259/55, Br­no, pro­ti us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 6. května 2021 č. j. 3 To 26/2021-2426 a Kraj­ské­ho sou­du v Brně - po­boč­ky ve Zlíně ze dne 28. led­na 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389, spo­je­né s návr­hem na přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu a návr­hem na spo­je­ní věcí, za účas­ti Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci a Kraj­ské­ho sou­du v Brně - po­boč­ky ve Zlíně, ja­ko účas­tníků říze­ní, Vr­chní­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Olo­mou­ci a Kraj­ské­ho stát­ní­ho za­stu­pi­tel­ství v Brně- po­boč­ky ve Zlíně, ja­ko ved­lej­ších účas­tníků říze­ní, tak­to:

 

I. Us­ne­se­ním Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 6. května 2021 č. j. 3 To 26/2021- 2426 a us­ne­se­ním Kraj­ské­ho sou­du v Brně - po­boč­ky ve Zlíně ze dne 28. led­na 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389 by­lo po­ru­še­no stěžo­va­te­lo­vo ús­tavně za­ru­če­né zá­klad­ní prá­vo na soud­ní ochra­nu dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod.

 

II. Us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci ze dne 6. května 2021 č. j. 3 To 26/2021- 2426 a us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně - po­boč­ky ve Zlíně ze dne 28. led­na 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389 se ru­ší.

 

III. Ve zbý­va­jí­cí čás­ti se návrh od­mí­tá.

 

 

 

Od­ůvodnění:

 

I.

Vy­me­ze­ní předmětu říze­ní

 

1. Ústav­ní stíž­nos­tí se stěžo­va­tel do­má­há zru­še­ní us­ne­se­ní Kraj­ské­ho sou­du v Brně - po­boč­ky ve Zlíně (dá­le jen „kraj­ský soud“) ze dne 28. 1. 2021 č. j. 69 T 2/2018-2389 a us­ne­se­ní Vr­chní­ho sou­du v Olo­mou­ci (dá­le jen „vr­chní soud“) ze dne 6. 5. 2021 č. j. 3 To 26/2021-2426, a to pro po­ru­še­ní čl. 36 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod (dá­le jen „Lis­ti­na“), čl. 2 od­st. 2 Lis­ti­ny, čl. 39 Lis­ti­ny, čl. 2 od­st. 3 Ústa­vy Čes­ké re­pub­li­ky (dá­le jen „Ústa­va“) a čl. 6 Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod.

2. Sou­časně stěžo­va­tel navrhl Ústav­ní­mu sou­du, aby přeru­šil vý­kon je­ho tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy, ne­boť ten­to se zce­la zá­sad­ním způso­bem ne­ga­tivně pro­mí­tá do je­ho so­ciál­ní si­tua­ce, předev­ším do ro­din­né si­tua­ce je­ho nej­bliž­ších, a ta­ké do ro­din­né­ho pod­ni­ká­ní. Tak­též stěžo­va­tel navrhl spo­je­ní nynější­ho říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti s říze­ním ve­de­ným pod sp. zn. IV. ÚS 2773/20, ne­boť dle ná­zo­ru stěžo­va­te­le spo­lu ta­to dvě říze­ní úz­ce sou­vi­sí.

 

II.

Re­ka­pi­tu­la­ce skut­ko­vé­ho sta­vu a pro­ces­ní­ho vý­vo­je

 

3. Stěžo­va­tel byl roz­sud­kem kraj­ské­ho sou­du ze dne 6. 2. 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528 spo­lečně s dal­ším ob­viněným uz­nán vin­ným zlo­či­nem lou­pe­že pod­le § 173 od­st. 1, od­st. 2 písm. b), c) zá­ko­na č 40/2009 Sb., tres­tní zá­ko­ník, ve znění pozdějších před­pisů, dí­lem do­ko­na­ným, dí­lem ve sta­diu po­ku­su pod­le § 21 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, a přeči­nem poš­ko­ze­ní ci­zí věci pod­le § 228 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku, za něž byl dle § 173 od­st. 2 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku za pou­ži­tí § 43 od­st. 1 tres­tní­ho zá­ko­ní­ku od­sou­zen k úhr­nné­mu tres­tu od­ně­tí svo­bo­dy v dél­ce tr­vá­ní os­mi let, pro je­hož vý­kon byl pod­le § 56 od­st. 2 písm. a) tres­tní­ho zá­ko­ní­ku za­řazen do vězni­ce s os­tra­hou a sou­časně mu by­la dle § 228 od­st. 1 zá­ko­na č. 141/1961 Sb., o tres­tním říze­ní soud­ním (tres­tní řád), ve znění pozdějších před­pisů, ulo­že­na po­vin­nost za­pla­tit poš­ko­ze­ným na náh­radě ško­dy sa­mos­tatně čás­tky 74 489 Kč, 316 507 Kč a 316 182 Kč a jed­no­mu poš­ko­ze­né­mu spo­lečně a ne­roz­dílně se svým spolu­ob­viněným čás­tku 37 582 Kč (dá­le jen „od­su­zu­jí­cí roz­su­dek“). Sku­tek, kla­de­ný stěžo­va­te­li za vi­nu, měl spo­čí­vat, stručně řeče­no, v tom, že stěžo­va­tel měl ve spolu­pa­cha­tel­ství s dal­ší oso­bou pro­vést lou­pež­né přepa­de­ní kle­not­nic­tví, při němž měl stěžo­va­tel roz­bít pá­čid­lem skleněnou vý­plň dveří a postřelit jed­no­ho z poš­ko­ze­ných, kte­rý se přeta­ho­val se spolu­ob­viněným o od­ci­zo­va­né šper­ky.

4. Stěžo­va­tel po­dal pro­ti od­su­zu­jí­cí­mu roz­sud­ku od­vo­lá­ní, kte­ré za­mítl vr­chní soud us­ne­se­ním ze dne 16. 10. 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777. Pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní bro­jil stěžo­va­tel do­vo­lá­ním, jež od­mítl Nej­vyš­ší soud us­ne­se­ním ze dne 17. 6. 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084. Všech­na ta­to roz­hod­nu­tí by­la nás­ledně zru­še­na ná­le­zem Ústav­ní­ho sou­du sp. zn. IV. ÚS 2773/20 ze dne 15. 2. 2022 (pozn. všech­na zde uváděná roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du jsou dos­tup­ná na strán­kách https://na­lus.usoud.cz), na je­hož I. část Ústav­ní soud od­ka­zu­je pro struč­nost i v nynější věci s de­tail­ním po­pi­sem skut­ku a pro­ces­ní­ho vý­vo­je.

5. Stěžo­va­tel po po­dá­ní ús­tav­ní stíž­nos­ti navrhl kraj­ské­mu sou­du ob­no­vu říze­ní dle § 277 a násl. tres­tní­ho řádu a ne­zá­vis­le na něm tak uči­nil i je­ho spolu­ob­vině­ný. No­vý­mi důka­zy, na nichž stěžo­va­tel a je­ho spolu­ob­vině­ný za­lo­ži­li své přesvědče­ní o naplnění důvodů pro ob­no­vu říze­ní, byl zna­lec­ký po­su­dek Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty v Pra­ze pou­ka­zu­jí­cí pod­robně na ak­tuál­ní vědec­ké poz­nat­ky z ob­las­ti ol­fak­to­ri­ky ji­miž usi­lo­va­li zpo­chyb­nit důkaz tzv. me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, na němž za­lo­žil mi­mo ji­né kraj­ský soud svůj zá­věr o vině stěžo­va­te­le a je­ho spolu­ob­viněné­ho v od­su­zu­jí­cím roz­sud­ku, a ta­ké vý­povědi svědků, kteří mě­li dle stěžo­va­te­le vidět mo­to­cykl, kte­rý měl být pou­žit při lou­pe­ži, od­jíždět ji­ným směrem, než kde stěžo­va­tel byd­lí či se zdr­žu­je.

6. Kraj­ský soud na­pa­de­ným us­ne­se­ním oba návr­hy na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní za­mítl dle § 278 od­st. 1 tres­tní­ho řádu. Stěžo­va­tel i je­ho spolu­ob­vině­ný po­da­li pro­ti to­mu­to us­ne­se­ní stíž­nos­ti, jež za­mítl vr­chní soud dle § 148 od­st. 1 písm. c) tres­tní­ho řádu. Pod­le obec­ných soudů předmět­ný zna­lec­ký po­su­dek, resp. po­su­dek ús­ta­vu ve smys­lu § 110 tres­tní­ho řádu, ne­zak­lá­dal sám o sobě ani ve spo­je­ní s ji­ný­mi důka­zy důvo­dy pro ob­no­vu říze­ní, ne­boť nej­de o no­vý důkaz a ani z něj ne­vyp­lý­va­jí sku­teč­nos­ti dříve nez­ná­mé. Prob­le­ma­ti­ka řeše­ná tím­to po­sud­kem by­la to­tiž dle obec­ných soudů řádně pro­jed­ná­na již v průběhu hlav­ní­ho lí­če­ní vy­ús­tiv­ší­ho ve vy­dá­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku. V něm byl pro­ve­den i důkaz zprá­vou Čes­ké zemědělské uni­ver­zi­ty v Pra­ze, ob­sa­hu­jí­cí v pod­stat­ných bo­dech stej­né in­for­ma­ce ja­ko předmět­ný zna­lec­ký po­su­dek, kte­rý nad je­jich rá­mec ob­sa­ho­val to­li­ko in­for­ma­ce, kte­ré ne­by­ly pod­le obec­ných soudů pro zjištění re­le­van­tních sku­teč­nos­tí ur­ču­jí­cí. Od­liš­nou for­mu důkaz­ní­ho prostřed­ku, jímž byl pro­ve­den předmět­ný po­su­dek op­ro­ti před­cho­zí zprávě, ne­by­lo dle obec­ných soudů mož­no přece­ňo­vat. Ani mož­né no­vé svědec­ké vý­povědi pak dle obec­ných soudů ne­by­ly způso­bi­lé po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní od­ůvod­nit.

 

III.

Po­sou­ze­ní splnění pro­ces­ních před­pok­ladů říze­ní

 

7. Ústav­ní stíž­nost by­la po­dá­na v zá­kon­né lhůtě, oso­bou k to­mu op­rávněnou a za­stou­pe­nou ad­vo­ká­tem na zá­kladě pl­né mo­ci pro za­stu­po­vá­ní v tom­to říze­ní před Ústav­ním sou­dem, pro­ti pra­vo­moc­ným roz­hod­nu­tím or­gánů veřej­né mo­ci po vy­čer­pá­ní všech pro­ces­ních prostředků k ochraně práv stěžo­va­te­le, kte­ré mu zá­kon pos­ky­tu­je, a by­la k ní připo­je­na ko­pie roz­hod­nu­tí o pos­led­ním pro­ces­ním prostřed­ku k ochraně prá­va stěžo­va­te­le. Spl­ňu­je te­dy všech­ny pro­ces­ní před­pok­la­dy sta­no­ve­né zá­ko­nem č. 182/1993 Sb., o Ústav­ním sou­du, ve znění pozdějších před­pisů (dá­le jen „zá­kon o Ústav­ním sou­du“), a Ústav­ní soud se jí te­dy může za­bý­vat z věcné­ho hle­dis­ka.

 

IV.

Ar­gu­men­ta­ce stěžo­va­te­le

 

8. Stěžo­va­tel nejpr­ve re­ka­pi­tu­lu­je průběh před­cho­zí­ho tres­tní­ho říze­ní ve­dou­cí k vy­dá­ní od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku a roz­hod­nu­tí v op­rav­ných říze­ních na něj na­va­zu­jí­cí, zdůraz­ňu­je, že již teh­dy je­ho ob­ha­jo­ba spo­čí­va­la předev­ším ve zpo­chybnění prav­di­vos­ti důka­zu tzv. me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, ač­ko­liv je­jí pro­ve­de­ní by­lo v roz­po­ru s po­ža­dav­ky na ús­tavně kon­for­mní průběh té­to me­to­dy for­mu­lo­va­ný­mi v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 (N 47/80 SbNU 573). Dá­le stěžo­va­tel připo­mí­ná ju­di­ka­tu­ru Ústav­ní­ho sou­du k ob­nově říze­ní, na je­jímž zá­kladě dos­pí­vá k zá­věru, že předmět­ný po­su­dek od­ůvod­ňo­val po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní. Kromě to­ho, že ten­to po­su­dek přiná­ší no­vou od­bor­nou ar­gu­men­ta­ci o mo­ti­va­ci psa a je­jí­ho ov­livnění, ob­sa­hu­je ta­ké od­bor­né poz­nat­ky, kte­ré přímo vy­vra­cí někte­ré úva­hy, kte­ré vr­chní soud vy­jádřil v us­ne­se­ní o od­vo­lá­ních pro­ti od­su­zu­jí­cí­mu roz­sud­ku.

9. Mi­mo údaj­né iden­ti­fi­ka­ce stěžo­va­te­le a je­ho spolu­ob­viněné­ho na zá­kladě pa­cho­vých stop na místě či­nu přitom je­jich od­sou­ze­ní ne­by­lo za­lo­že­no na žá­dném dal­ším ji­ném důka­zu, ne­boť obec­né sou­dy mě­ly k dis­po­zi­ci jen vý­povědi svědků, kteří však to­li­ko obecně po­pi­so­va­li pos­ta­vy pa­cha­telů, av­šak in­di­vi­duálně je nei­den­ti­fi­ko­va­li. Stěžo­va­tel tak­též na­mí­tá, že kraj­ský soud nes­právně pro­vedl předmět­ný po­su­dek ja­ko důkaz, ne­boť jej to­li­ko přečetl, ač­ko­liv tak­to mohl uči­nit to­li­ko se souh­la­sem stran. Rovněž kraj­ský soud nepřípus­tným způso­bem nah­ra­zo­val od­bor­né zá­věry svý­mi vlas­tní­mi, za­lo­že­ný­mi na tom, že před­se­da přís­luš­né­ho se­ná­tu je ta­ké cho­va­te­lem psů, a je­jich cho­vá­ní te­dy ro­zu­mí. Ač­ko­liv obě ta­to po­chy­be­ní kon­sta­to­val i vr­chní soud, žá­dným způso­bem je nez­ho­jil. Z to­ho dle stěžo­va­te­le vy­plý­vá ab­sen­ce ja­ké­ko­liv ocho­ty obec­ných soudů se předmětným po­sud­kem vážně za­bý­vat z hle­dis­ka je­ho vý­zna­mu pro skut­ko­vá zjištění, na nichž byl za­lo­žen od­su­zu­jí­cí roz­su­dek.

10. Stěžo­va­tel se tak­též nez­to­tož­ňu­je s vy­hod­no­ce­ním vý­zna­mu svědec­tví o po­hy­bu mo­to­cyk­lu údajně pou­ži­té­ho při lou­pe­ži, ne­boť op­ro­ti obec­ným soudům se dom­ní­vá, že svědci by­li věro­hod­ní a je­jich vý­povědi by­ly zá­sad­ní, ne­boť mě­li-li ti­to svědko­vé vidět ten­to mo­to­cykl ujíždět směrem k Ot­ro­ko­vi­cím, mu­sel se tím nutně prod­lu­žo­vat čas, po kte­rý by se mu­sel stěžo­va­tel vy­sky­to­vat mi­mo pra­co­viště či mís­to, kde se ob­vyk­le zdr­žo­val, měl-li by být pa­cha­te­lem.

11. Dne 10. 8. 2021 by­lo Ústav­ní­mu sou­du do­ru­če­no doplnění ús­tav­ní stíž­nos­ti, k němuž stěžo­va­tel přilo­žil dal­ší no­vý důkaz – Proh­lá­še­ní vědců k me­todě pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce, pro­váděné za pou­ži­tí slu­žeb­ních psů Po­li­cie ČR.

12. Ústav­ní soud vý­ji­mečně upus­til od vy­žá­dá­ní si vy­jádření os­tat­ních účas­tníků a ved­lej­ších účas­tníků říze­ní, ne­boť je i v nynější věci vá­zán svým práv­ním ná­zo­rem vy­slo­ve­ným v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20, jímž byl, jak bu­de vy­lo­že­no ní­že, předur­čen i vý­sle­dek říze­ní o té­to ús­tav­ní stíž­nos­ti. Ten­to pos­tup neb­yl stěžo­va­te­li k tí­ži a vzhle­dem k to­mu, že os­tat­ní­mi účas­tní­ky a ved­lej­ší­mi účas­tní­ky říze­ní jsou or­gá­ny veřej­né mo­ci, ne­moh­lo jím do­jít ani k po­ru­še­ní ni­čích ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv či svo­bod.

 

V.

Po­sou­ze­ní Ústav­ním sou­dem

 

13. Pra­vo­moc Ústav­ní­ho sou­du v říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti pro­ti pra­vo­moc­né­mu roz­hod­nu­tí or­gá­nu veřej­né mo­ci je za­lo­že­na čl. 87 od­st. 1 písm. d) Ústa­vy jen teh­dy, doš­lo-li tím­to roz­hod­nu­tím k zá­sa­hu do ús­tavně za­ru­če­ných práv a svo­bod. Ja­ké­ko­liv ji­né va­dy ta­ko­vé­ho roz­hod­nu­tí se na­chá­zí mi­mo přez­kum­nou pra­vo­moc Ústav­ní­ho sou­du, a to­mu je tak za­pověze­no se ji­mi za­bý­vat. Ústav­ní soud to­tiž nes­to­jí nad ús­ta­vou, nýbrž pod­lé­há stej­né po­vin­nos­ti res­pek­to­vat ús­tavně za­kot­ve­nou dělbu mo­ci, ja­ko kte­rý­ko­liv ji­ný or­gán veřej­né mo­ci. Pro­to se mu­sí důsledně vy­stříhat své­vo­le a bed­livě dbát me­zí svých pra­vo­mo­cí, svěřených mu Ústa­vou. Ji­nak by popřel sa­mot­ný smysl své exis­ten­ce ja­kož­to soud­ní­ho or­gá­nu ochra­ny ús­tav­nos­ti. V říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti pro­ti pra­vo­moc­né­mu roz­hod­nu­tí or­gá­nu veřej­né mo­ci je tak Ústav­ní soud po­vi­nen vždy nejpr­ve zkou­mat, zda jsou ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí způso­bi­lá k vlas­tní­mu me­ri­tor­ní­mu přez­ku­mu, te­dy zda těmi­to roz­hod­nu­tí­mi vůbec moh­la být po­ru­še­na ús­tavně ga­ran­to­va­ná prá­va či svo­bo­dy stěžo­va­telů. Pak­li­že Ústav­ní soud dospěje k zá­věru, že to­mu tak ne­ní, ús­tav­ní stíž­nost od­mít­ne dle § 43 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du.

14. V nynější věci tak však Ústav­ní soud pos­tu­po­vat ne­mohl. Nel­ze od­hléd­nout od to­ho, že od­su­zu­jí­cí roz­su­dek a us­ne­se­ní vy­da­ná v říze­ních o od­vo­lá­ní a o do­vo­lá­ní Ústav­ní soud přez­kou­mal se zá­věrem, že ta­to v kon­fron­ta­ci s po­ža­dav­ky ochra­ny ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv stěžo­va­te­le neob­sto­jí. V ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 Ústav­ní soud vy­slo­vil nos­ný práv­ní zá­věr, že od­su­zu­jí­cí roz­su­dek a roz­hod­nu­tí vy­da­ná v op­rav­ných říze­ních na něj na­va­zu­jí­cích po­ru­ši­ly ús­tavně za­ru­če­ná zá­klad­ní prá­va stěžo­va­te­le právě vzhle­dem k to­mu, že byl od­sou­zen na zá­kladě důka­zu tzv. me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­ve­de­nou v roz­po­ru s po­ža­dav­ky vy­jádřený­mi v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, a te­dy nes­po­leh­li­vým způso­bem, ač­ko­liv pro zá­věr o je­ho vině neexis­to­val uzavře­ný řetězec nepřímých důkazů ani žá­dný přímý důkaz (srov. zej­mé­na bo­dy 38. až 44. ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20).

15. Za těchto okol­nos­tí se Ústav­ní soud za­bý­val tím, zda ta­to okol­nost moh­la za­klá­dat po­ru­še­ní někte­ré­ho stěžo­va­te­lo­va ús­tavně za­ru­če­né­ho zá­klad­ní­ho prá­va či svo­bo­dy i na­pa­de­ný­mi roz­hod­nu­tí­mi.

 

VI.

Obec­ná vý­cho­dis­ka

 

16. Dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny se kaž­dý může do­má­hat sta­no­ve­ným pos­tu­pem své­ho prá­va u ne­zá­vis­lé­ho a nes­tran­né­ho sou­du a ve sta­no­ve­ných přípa­dech u ji­né­ho or­gá­nu. Dle čl. 6 od­st. 1 vě­ty pr­vní Úmlu­vy o ochraně lid­ských práv a zá­klad­ních svo­bod (dá­le jen „Úmlu­va“) má kaž­dý prá­vo na to, aby je­ho zá­le­ži­tost by­la spra­ved­livě, veřejně a v přiměřené lhůtě pro­jed­ná­na ne­zá­vis­lým a nes­tran­ným sou­dem, zříze­ným zá­ko­nem, kte­rý roz­hod­ne o je­ho ob­čan­ských prá­vech ne­bo zá­vaz­cích ne­bo o op­rávněnos­ti ja­ké­ho­ko­li tres­tní­ho ob­vinění pro­ti němu. Dle čl. 47 ali­nea dru­há Lis­ti­ny zá­klad­ních práv Ev­rop­ské unie má kaž­dý prá­vo, aby je­ho věc by­la spra­ved­livě, veřejně a v přiměřené lhůtě pro­jed­ná­na ne­zá­vis­lým a nes­tran­ným sou­dem, předem zříze­ným zá­ko­nem. Kaž­dé­mu mu­sí být umožněno po­ra­dit se, být ob­ha­jo­ván a být za­stu­po­ván.

17. Dle § 278 od­st. 1 vě­ta pr­vní tres­tní­ho řádu se po­vo­lí ob­no­va říze­ní, kte­ré skon­či­lo pra­vo­moc­ným roz­sud­kem ne­bo tres­tním příka­zem, vy­jdou-li naj­evo sku­teč­nos­ti ne­bo důka­zy sou­du dříve nez­ná­mé, kte­ré by moh­ly sa­my o sobě ne­bo ve spo­je­ní se sku­teč­nos­tmi a důka­zy zná­mý­mi už dříve od­ůvod­nit ji­né roz­hod­nu­tí o vině ne­bo o přiz­na­ném ná­ro­ku poš­ko­ze­né­ho na náh­ra­du ško­dy ne­bo ne­ma­jet­ko­vé új­my v penězích ne­bo na vy­dá­ní bez­důvod­né­ho obo­ha­ce­ní, ane­bo vzhle­dem k nimž by původně ulo­že­ný trest byl ve zřej­mém ne­poměru k po­va­ze a zá­važ­nos­ti tres­tné­ho či­nu ne­bo k poměrům pa­cha­te­le ne­bo ulo­že­ný druh tres­tu by byl ve zřej­mém roz­po­ru s úče­lem tres­tu.

18. Ústav­ní soud ve své roz­ho­do­va­cí praxi za­stá­vá ná­zor, že říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti pro­ti roz­hod­nu­tí o za­mít­nu­tí návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní nemůže být za­střeným prostřed­kem přez­ku­mu me­ri­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí, kte­ré již by­lo předmětem sa­mos­tat­né­ho říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti, a te­dy že se v ta­ko­vých přípa­dech je­ho přez­kum ome­zu­je to­li­ko na okol­nos­ti, kte­ré mo­hou mít vliv na skut­ko­vá zjištění pro potřeby po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní [srov. např. us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993), ná­lez sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011 (N 70/61 SbNU 89), ná­lez sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343) či us­ne­se­ní sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)]. Ústav­ní soud při přez­ku­mu roz­hod­nu­tí o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní pro­to ne­po­su­zu­je správ­nost původ­ní­ho me­ri­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí, pro­ti kte­ré­mu byl ten­to návrh po­dán.

19. Lze rovněž připo­me­nout dřívější zá­věry Ústav­ní­ho sou­du, že no­vá sku­teč­nost či důkaz může exis­to­vat již v době vy­dá­ní původ­ní­ho roz­hod­nu­tí, pod­stat­né je pou­ze to, že tepr­ve později vy­šla naj­evo [srov. např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 919/16 ze dne 20. 6. 2016 (N 117/81 SbNU 825) či us­ne­se­ní sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Důka­zy může soud v říze­ní o ob­nově pro­vádět jen ve veřej­ném za­se­dá­ní při dodr­že­ní zá­sa­dy kon­tra­dik­tor­nos­ti a nep­ro­ve­de­ní navr­ho­va­né­ho důka­zu mu­sí peč­livě od­ůvod­nit [srov. např. ná­lez sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259)].

20. Ústav­ní soud již v mi­nu­los­ti dospěl k ná­zo­ru, že no­vou sku­teč­nost (resp. důkaz) ve smys­lu § 278 od­st. 1 tres­tní­ho řádu může před­sta­vo­vat vědec­ký poz­na­tek důvodně zpo­chyb­ňu­jí­cí věro­hod­nost důka­zu, na němž by­lo za­lo­že­no roz­hod­nu­tí o vině a tres­tu [srov. ná­lez sp. zn. II. ÚS 2587/18 ze dne 25. 2. 2019 (N 30/92 SbNU 314)]. Ta­ko­vým důka­zem může být sa­mozřejmě i zna­lec­ký po­su­dek [srov. ná­lez sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016 (N 56/80 SbNU 667) či ná­lez sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193)], přičemž nah­ra­ze­ní zna­lec­ké­ho zkou­má­ní vlas­tním zá­věrem sou­du na od­bor­nou otáz­ku za­klá­dá va­du, kte­rá může mít za nás­le­dek nes­práv­né roz­hod­nu­tí ve věci, a to i kdy­by soud potřeb­ný­mi od­bor­ný­mi zna­los­tmi dis­po­no­val [srov. např. ná­lez sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].

21. Nao­pak sku­teč­nos­ti ne­bo důka­zy sou­du dříve nez­ná­mý­mi nej­sou sku­teč­nos­ti či důka­zy hypo­te­tic­ké či zjevně po­chyb­né, od nichž nel­ze důvodně oče­ká­vat, že by moh­ly vést ke změně pra­vo­moc­né­ho roz­hod­nu­tí [srov. sta­no­vis­ko plé­na sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.)], ja­kož ani později přija­tý práv­ní ná­zor [us­ne­se­ní sp. zn. IV. ÚS 190/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 21/33 SbNU 429)] či změna ús­tavně kon­for­mní in­tep­re­ta­ce ur­či­té­ho us­ta­no­ve­ní práv­ní­ho řádu Ústav­ním sou­dem [ná­lez sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004 (N 31/32 SbNU 281)].

 

VII.

Ap­li­ka­ce obec­ných vý­cho­di­sek na případ stěžo­va­te­le

 

22. Z obec­ných vý­cho­di­sek uve­de­ných v čás­ti VI. to­ho­to ná­le­zu vy­plý­vá, že z hle­dis­ka přez­ku­mu roz­hod­nu­tí or­gá­nu veřej­né mo­ci v říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti jsou me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí v tres­tním říze­ní a na ně na­va­zu­jí­cí roz­hod­nu­tí o od­vo­lá­ní a o do­vo­lá­ní na jed­né straně a roz­hod­nu­tí vy­da­ná v říze­ní o po­vo­le­ní návr­hu na ob­no­vu říze­ní a v na ně na­va­zu­jí­cím říze­ní o stíž­nos­ti na sobě re­la­tivně ne­zá­vis­lá. Va­da neús­tav­nos­ti za­těžu­jí­cí někte­ré roz­hod­nu­tí z pr­vní sku­pi­ny tak neim­pli­ku­je neús­tav­nost roz­hod­nu­tí ve dru­hé uve­de­né sku­pině a nao­pak; stejně ja­ko ús­tav­ní kon­for­mi­ta roz­hod­nu­tí jed­né z nich nutně ne­vy­lu­ču­je zá­věr o neús­tav­nos­ti roz­hod­nu­tí patřící­ho do dru­hé z nich. Zá­věr, že neús­tav­nost me­ri­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí (či roz­hod­nu­tí o od­vo­lá­ní ne­bo do­vo­lá­ní) vždy za­klá­dá bez dal­ší­ho i neús­tav­nost roz­hod­nu­tí o za­mít­nu­tí návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní (či roz­hod­nu­tí o stíž­nos­ti pro­ti němu), by byl v roz­po­ru se sho­ra uve­de­ným ná­zo­rem Ústav­ní­ho sou­du, že přez­kum roz­hod­nu­tí o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní se ome­zu­je to­li­ko na po­sou­ze­ní okol­nos­tí re­le­van­tních pro po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní a že v je­ho rám­ci nel­ze přez­kou­má­vat věcnou správ­nost me­ri­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí.

23. Zru­šil-li Ústav­ní soud v sa­mos­tat­ném říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí, nez­na­me­ná to, že auto­ma­tic­ky mu­sí být vy­hověno i ús­tav­ní stíž­nos­ti pro­ti roz­hod­nu­tí o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní, přes­to­že v něm a ve stíž­nos­tním říze­ní na něj na­va­zu­jí­cím obec­né sou­dy všem ús­tavněpráv­ním po­ža­davkům dos­tá­ly. Vzhle­dem ke své kon­krét­ní po­va­ze se ov­šem může důvod pro zru­še­ní me­ri­tor­ní­ho roz­hod­nu­tí či roz­hod­nu­tí o od­vo­lá­ní či do­vo­lá­ní pro­je­vit v in­ten­zitě před­sta­vu­jí­cí po­ru­še­ní ús­tavně za­ru­če­ných zá­klad­ních práv či svo­bod oso­by, pro­ti níž se říze­ní ve­de, i v říze­ní o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní či stíž­nos­tním říze­ní na ně na­va­zu­jí­cím. V kaž­dém jed­not­li­vém případě je te­dy třeba zkou­mat, zda va­da, pro niž Ústav­ní soud zru­šil me­ri­tor­ní roz­hod­nu­tí, sou­vi­sí i s říze­ním o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní, a do ja­ké mí­ry se do něj pro­mít­la.

24. Jak již však by­lo uve­de­no vý­še, v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 vy­slo­vil Ústav­ní soud ná­zor, že obec­né sou­dy v me­ri­tor­ní li­nii tres­tní­ho říze­ní pro­ti stěžo­va­te­li za­tí­ži­ly svá roz­hod­nu­tí va­dou neús­tav­nos­ti spo­čí­va­jí­cí mi­mo ji­né v tom, že za usvědču­jí­cí důkaz pro­ti stěžo­va­te­li po­va­žo­va­ly je­ho zto­tožnění me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­ve­de­né ús­tavně de­fek­tním způso­bem a že bez to­ho­to důka­zu zá­věr o vině stěžo­va­te­le z ús­tavněpráv­ní­ho hle­dis­ka ne­mohl ob­stát.

25. Zá­vaz­nost vy­ko­na­tel­né­ho ná­le­zu Ústav­ní­ho sou­du dle čl. 89 od­st. 2 Ústa­vy se vzta­hu­je i na Ústav­ní soud sa­mot­ný [srov. např. ná­lez sp. zn. II. ÚS 2941/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 78/89 SbNU 195), ná­lez sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319), ná­lez sp. zn. II. ÚS 1739/11 ze dne 20. 9. 2011 (N 163/62 SbNU 417), ná­lez sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665) či ná­lez sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)]. Ten­to nos­ný práv­ní zá­věr vy­slo­ve­ný v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 je tak pro Ústav­ní soud zá­vaz­ný i v říze­ní o té­to ús­tav­ní stíž­nos­ti.

26. Ústav­ní soud po­va­žu­je v nynější věci za zce­la stěžej­ní okol­nost, že stěžo­va­tel usi­lo­val o ob­no­vu říze­ní předev­ším před­lo­že­ním dal­ší­ho důka­zu, kte­rým by obec­né sou­dy přesvědčil právě o tom, že je­ho zto­tožnění me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce ne­by­lo do­sa­že­no v sou­la­du s ak­tuál­ní­mi vědec­ký­mi po­ža­dav­ky a s potřeb­nou mí­rou spo­leh­li­vos­ti, že k to­mu­to důka­zu obec­né sou­dy nemě­ly přih­lí­žet a že kdy­by tak­to pos­tu­po­va­ly, skut­ko­vý zá­věr o je­ho vině by ne­mohl ob­stát.

27. Ústav­ní soud v ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 kon­sta­to­val, že v pro­ve­de­ném zto­tožnění stěžo­va­te­le me­to­dou pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce se vy­skyt­ly ús­tavněpráv­ní de­fi­ci­ty, kte­ré mě­ly obec­né sou­dy roz­poz­nat již v na­lé­za­cím říze­ní či v říze­ní o od­vo­lá­ní ne­bo o do­vo­lá­ní a mě­ly na ně adek­vátně na ně za­rea­go­vat. Pro nynější ús­tav­ní stíž­nos­tí na­pa­de­ná roz­hod­nu­tí z to­ho lo­gic­ky do­vo­dit, že stejně tak mě­ly uči­nit i v říze­ní o návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní a v na ně na­va­zu­jí­cím stíž­nos­tním říze­ní, v nichž stěžo­va­tel před­lo­žil dal­ší důkaz, kte­rý měl ty­to va­dy pro­ka­zo­vat.

28. Ten­to důkaz, tj. zna­lec­ký po­su­dek pod­robně se za­bý­va­jí­cí spo­leh­li­vos­tí způso­bu, ja­kým by­la ve stěžo­va­te­lově případě me­to­da pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce pro­ve­de­na, přitom vzhle­dem k předmětné­mu zá­vaz­né­mu práv­ní­mu zá­věru ná­le­zu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 v nynějším in­di­vi­duál­ním případě od­po­ví­dá inter­pre­ta­ci poj­mu „no­vý důkaz“ tak, jak jej vy­me­zu­jí ju­di­ka­tur­ní zá­věry Ústav­ní­ho sou­du vzpo­me­nu­té vý­še v čás­ti VI. to­ho­to ná­le­zu, ne­boť ús­tav­ní de­fi­ci­ty me­to­dy pa­cho­vé iden­ti­fi­ka­ce při zto­tožnění stěžo­va­te­le mě­ly obec­né sou­dy dle dříve vy­slo­ve­né­ho zá­vaz­né­ho ná­zo­ru Ústav­ní­ho sou­du roz­poz­nat i bez něj. Va­du, kte­rou za­tí­žil kraj­ský soud od­su­zu­jí­cí roz­su­dek, tak zo­pa­ko­val i ve svém na­pa­de­ném us­ne­se­ní. To­to po­chy­be­ní ne­nap­ra­vil ani vr­chní soud na­pa­de­ným us­ne­se­ním. Oba obec­né sou­dy tím upře­ly stěžo­va­te­li prá­vo na soud­ní ochra­nu dle čl. 36 od­st. 1 Lis­ti­ny, ne­boť ač­ko­liv před­lo­žil no­vý důkaz svědčí­cí o zá­sad­ních va­dách klí­čo­vé­ho usvědču­jí­cí­ho důka­zu, návrh na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní za­mít­ly.

 

 

VIII.

Zá­věr

 

29. Nos­né práv­ní zá­věry to­ho­to ná­le­zu, kte­ré jsou pod­le čl. 89 od­st. 2 Ústa­vy zá­vaz­né pro všech­ny or­gá­ny i oso­by, jsou vy­jádře­ny v bo­dech 22., 23., 27. a 28.

30. Ústav­ní soud pro­jed­nal ús­tav­ní stíž­nost bez přítom­nos­ti účas­tníků mi­mo ús­tní jed­ná­ní dle § 44 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du a con­tra­rio, ne­boť od něj ne­by­lo mož­no oče­ká­vat dal­ší ob­jasnění věci a ani v něm ne­by­lo třeba pro­vádět do­ka­zo­vá­ní. Je­li­kož Ústav­ní soud dospěl k zá­věru, že ús­tav­ní stíž­nost je důvod­ná, pod­le § 82 od­st. 2 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du vy­slo­vil, kte­ré ús­tavně za­ru­če­né prá­vo stěžo­va­te­le a ja­ké us­ta­no­ve­ní ús­tav­ní­ho zá­ko­na by­lo po­ru­še­no, a pod­le § 83 od­st. 3 písm. a) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du na­pa­de­ná us­ne­se­ní zru­šil.

31. Je­li­kož od­su­zu­jí­cí roz­su­dek byl zru­šen již ná­le­zem sp. zn. IV. ÚS 2773/20 a věc se tak vrá­ti­la do stá­dia před vy­dá­ním roz­hod­nu­tí v hlav­ním lí­če­ní, te­dy do dřívější­ho stá­dia, než do nějž by se by­la dos­ta­la, kdy­by od­su­zu­jí­cí roz­su­dek neb­yl bý­val zru­šen Ústav­ním sou­dem v ji­ném říze­ní o ús­tav­ní stíž­nos­ti, dle § 314h od­st. 1 tres­tní­ho řádu Ústav­ní soud sta­no­vu­je, že nově o stěžo­va­te­lově návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní kraj­ský soud roz­ho­do­vat ne­bu­de, ne­boť zru­še­ním od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku by­lo do­sa­že­no v zá­sadě té­hož či pro stěžo­va­te­le ještě příz­nivější­ho vý­sled­ku, ja­ko kdy­by návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní kraj­ský soud vy­hověl.

32. Návr­hu na „přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu“ Ústav­ní soud ne­mohl vy­hovět, ne­boť ta­ko­vá pra­vo­moc mu ne­by­la svěřena. Ústav­ní soud dle § 79 od­st. 2 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du může to­li­ko od­lo­žit vy­ko­na­tel­nost roz­hod­nu­tí, což u roz­hod­nu­tí o za­mít­nu­tí návr­hu na po­vo­le­ní ob­no­vy říze­ní nemůže vést k přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu, kte­rý je vy­ko­ná­ván na pod­kladě od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku, a dle § 80 od­st. 1 zá­ko­na o Ústav­ním sou­du může Ústav­ní soud vy­dat předběžné opatření, av­šak to­li­ko směřuje-li ús­tav­ní stíž­nost pro­ti ji­né­mu zá­sa­hu or­gá­nu veřej­né mo­ci, než je roz­hod­nu­tí. Nynější ús­tav­ní stíž­nost přitom směřova­la jed­noz­načně pro­ti roz­hod­nu­tím or­gá­nu veřej­né mo­ci. K přeru­še­ní vý­ko­nu tres­tu ji­ným způso­bem než od­lo­že­ním vy­ko­na­tel­nos­ti či vy­dá­ním předběžné­ho opatření Ústav­ní soud ne­ní přís­luš­ný, a pro­to návrh stěžo­va­te­le od­mítl dle § 43 od­st. 1 písm. d) zá­ko­na o Ústav­ním sou­du. Kromě to­ho Ústav­ní soud po­do­tý­ká, že stěžo­va­te­li nic neb­rá­ni­lo v tom, aby navrhl od­klad vy­ko­na­tel­nos­ti od­su­zu­jí­cí­ho roz­sud­ku v říze­ní ve­de­ném u Ústav­ní­ho sou­du pod sp. zn. IV. ÚS 2773/20.

33. Čtvr­tý se­nát Ústav­ní­ho sou­du ne­po­va­žo­val za vhod­né před­lo­žit plé­nu návrh na spo­je­ní nynější věci s věcí ve­de­nou pod sp. zn. IV. ÚS 2773/20, ne­boť v ní již ke spo­je­ní s ji­nou věcí doš­lo a dal­ší spo­je­ní by to­to říze­ní neúměrně pro­ta­ho­va­lo k tí­ži stěžo­va­te­le.

 

Pou­če­ní: Pro­ti roz­hod­nu­tí Ústav­ní­ho sou­du se nel­ze od­vo­lat.

 

V Brně dne 22. břez­na 2022

 

 

Jo­sef Fia­la

před­se­da se­ná­tu


 

Diskusia

 

Najčítanejšie články

Daňové trestné činy - niektoré aplikačné problémy

 vý­ťah z pred­náš­ky us­ku­toč­ne­nej dňa 09.05.2013 v Om­še­ní

 
Zákonnosť dôkazov a procesu dokazovania trestných činov s drogovým prvkom (z pohľadu obhajoby)

 cie­ľom člán­ku bo­lo pou­ká­zať na ma­név­ro­va­cí pries­tor ob­ha­jo­by pri vý­ko­ne ob­ha­jo­by osôb ob­vi­ne­ných z tres­tných či­nov naj­mä s dro­go­vým pr­vkom.

 
Trestný čin ohovárania vs. prípustná (dovolená) kritika

 člá­nok pri­ná­ša ana­lý­zu zna­kov pre­či­nu oho­vá­ra­nia pod­ľa § 373 ods. 1 Tr. zák. a ve­nu­je po­zor­nosť aj prob­le­ma­ti­ke, do akej mie­ry je prí­pus­tná kri­ti­ka naj­mä ve­rej­ne čin­ných osôb.

 
   
 
Mapa stránky   |   O nás   |   Kontakt Powered by Cyclone3 XUL CMS of Comsultia